Měsíc: Květen 2021

Publikováno

O překladu bez iluzí

Lidé mají o lecčem docela scestné představy. Těžko říct, odkud se berou, ale nepochybuji o tom, že i já jich mám celou řadu. Kupříkladu to, co obnáší překládání z cizích jazyků, jsem si po celá léta představovala skoro jako Hurvínek válku. Ovšem jen do doby, než jsem to zažila na vlastní kůži.

Překládala jsem tehdy z angličtiny jeden filosofický text a měla za to, že ta zkušenost zdokonalí hlavně moji angličtinu. Na to, že to tak ani zdaleka nebude, jsem přišla velmi záhy. Jistě, musela jsem si vyhledávat spoustu nových cizích slov a řešit jejich drobné významové nuance, řadu z nich jsem ale poměrně rychle zase zapomněla (až na takové fóry jako hegeliánské žvatlání, ty se nezapomínají). To, co se začalo zlepšovat, vyostřovat a zjemňovat natrvalo, byla ovšem moje znalost češtiny.

Velice rychle jsem si uvědomila, že představa jazyků, které si vzájemně odpovídají a ve kterých můžeme jedno slovo neproblematicky spojit s jeho protějškem na druhé straně, je velice naivní. Každý jazyk uchopuje skutečnost jinak a to, co nás na střední učili jako „slovíčka“, je do značné míry fikce. Na první pohled možná vidíte ekvivalenty, jenže když se podíváte blíž, zjistíte, že tohle slovíčko můžete použít v kontextu, ve kterém to druhé ne, že se s ním pojí odlišné asociace, že má jiná synonyma i antonyma, že mu vlastně za určitých okolností odpovídá i řada dalších slov – a že tedy znamená něco úplně jiného.

To, co překladatel musí skutečně dělat, tedy je vytáhnout smysl z původního textu a vystavět ho novými a ne zcela srovnatelnými prostředky. A to nikdy nejde beze zbytku. Proto je doslovný překlad taková katastrofa: nehledí totiž na smysl a ten se mu tak docela snadno vysmekne. Vezměme si třeba klasiku Kima Keseyho One flew over the cuckoo’s nest. Zatímco knihu v češtině známe pod velmi dobrým názvem Vyhoďme ho z kola ven, stejnojmenný Formanův film nazýváme doslovně Přelet nad kukaččím hnízdem. Proč je to špatně, ptáte se? Protože v angličtině je sousloví s kukaččím hnízdem součástí rýmované říkačky, kterou anglofonní mluvčí běžně znají. V češtině ale tahle fráze vůbec nic neznamená, a tak je daleko funkčnější vybrat jiné rčení, než se držet celkem nicneříkající kukačky.

Když překládáte, musíte se proto neustále ptát, co přesně chcete sdělit a jak to hodláte udělat. Svým způsobem je to obtížnější než samotné psaní, tam totiž můžete oblast, kde si nejste jisti, jednoduše vynechat. V překladu ale musíte všude tam, kam před vámi šel autor. Celý ten jemný filigrán významu, který vykoval, musíte sami vykovat znovu – a změnit ho právě tak, aby jeho poselství zůstalo co nejdokonaleji zachováno. Výmluvy, že to či ono přeložit nejde, vám nepomůžou, vždyť přísně vzato nejde přeložit vlastně skoro nic. Každý překlad už je naše interpretace a interpretovat nedovedeme jen to, co jsme dostatečně nepochopili. To, co jasně a zřetelně vidíme před sebou, ale můžeme interpretovat, a tedy přeložit vždycky. Nehledě na to, zda jde o kukaččí hnízda, lásky čas, manuál k traktoru – nebo to hegeliánské žvatlání.

Publikováno

Pod povrch romantických příběhů

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

Publikováno

O podivuhodných zdrobnělinách

Když jsem onehdy četla lingvistickou knihu, zavrtěla jsem nad jednou pasáží nechápavě hlavou. Ne že bych nerozuměla tomu, co se tam psalo (to by bylo na jiné vyprávění), ale to, o čem byla řeč, mi přišlo tak divné a zbytečně komplikované, že jsem se musela sama sebe ptát, proč si to ti Japonci a Thajci dělají. Šlo o takzvaná honorifika, nesmírně složitý systém vzájemného oslovování, kterým velmi precizně reflektujete společenskou pozici svoji i svého konverzačního partnera, a vyjadřujete mu tak patřičnou úctu. No řekněte, co je to za podivný vynález? Stojí jim to vážně za to?

V tu chvíli ovšem jako by do mě udeřil blesk. Jistě, honorifika v téhle podobě nemáme. Zato máme zdrobněliny. Vychytávku, která nám připadá úplně přirozená a používáme ji naprosto automaticky. Jak jinak bychom přece vyjádřili, že je něco malé a roztomilé a že to máme rádi? Vždyť je to tak samozřejmé! Jenže ono to samozřejmé vůbec není; a když jsem si představila, že bych to celé měla vysvětlit cizinci, pokusily se o mě mrákoty.

Teprve tehdy jsem si totiž plně uvědomila, jak nesmírně složitý společenský systém zdrobněliny představují. Taková „Maruška“ nese úplně jiné poselství než „Baruška“, vnější podobnosti navzdory; říkat kamarádce „Martino“ je v pořádku, zatímco „Miroslavo“ ne; a to vůbec nemluvím o „Mařce“ nebo „Káče“. Nenapadá mě ani jeden rozumně zobecnitelný důvod, proč se některá zdrobnělá jména hodí jenom pro děti nebo zvířátka, jiná vnímáme jako neutrální (a jako nevhodnou či nezdvořilou považujeme naopak jejich plnou variantu) a další jsou rovnou urážlivá. A aby toho nebylo málo, je mezi tím zhruba tisíc dalších jemně odstíněných pravidel a pravidélek, kdo kdy může koho kterou zdrobnělinou oslovit.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím méně se systému japonských honorifik divím. Stačí mi konec konců zamést si před vlastním prahem a podívat se třeba sem do komentářů: někteří mi říkáte zdrobněle, jiní ne, někteří volíte to jméno, jiní ono – a každá z těch variant má své důvody a své specifické zabarvení. To, co mi přijde nepochopitelné teď, je pro změnu skutečnost, že se v téhle šmodrchanici zvládáme bez většího úsilí vyznat. A hlavně: že se tím dovedeme docela normálně domluvit.

Publikováno

Filipika proti zběsilým animákům

Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.

Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.

Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.

Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.

Publikováno

O úhlech pohledu

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?