O introvertském ráji

Když mi manžel před nějakou dobou sdělil, že se o uplynulém víkendu zúčastní rozlučky se svobodou svého kamaráda, rychlým pohledem do kalendáře jsem zjistila, že to pro mě bude znamenat volný víkend. Zcela volný víkend o samotě, a to v polovině června. Abyste plně pochopili závažnost tohoto sdělení, představte si všechny myslitelné vtipy o učitelích na konci školního roku a vynásobte je dvěma, protože krom toho, že známky se dávají i na fakultě a ta dizertace se sama nedopíše, se během června (srovnatelně s prosincem) děje úplně všechno. Jeden den tak hrajete na koncertě, pak zas na koncert jdete, předtím přijedou na návštěvu tihle známí, potom zase tihle příbuzní, a nadto se v mém okolí v poslední roce strhává hotová lavina katastrof, v jejichž víru všichni potřebují utěšit.

Vzhledem k mé introvertní nátuře mi myšlenka na víkend o samotě vprostřed tohohle shonu zněla jako rajská hudba. Až když manžel v sobotu ráno odjel, jsem ale doopravdy pocítila, jak moc mi takové prázdno chybí. Během dopoledne mi ještě nějakou dobu v hlavě dobíhaly věci z celého týdne až měsíce. To je pro mě za běžného provozu normál – v hlavě mi pořád vrčí nějaká kolečka a neustále tam něco povídá, přehrává, přežvýkává nebo plánuje. Pomalu jsem procházela bytem a postupně se pustila do činností, kterým v upomínku na své humanitní vzdělání říkám rytmizace chaosu. Vyházela jsem hromadu starých lejster, přerovnala tuhle kupu, uklidila tamtu… a překvapeně si uvědomila, že začal postupně mizet i frenetický neklid v mé hlavě. Vědomí, že ten den strávím naprosto bez lidí, nebudu s nikým mluvit, na nikoho se ladit (což dělám tak automaticky, že to prostě nejde vypnout) a žádné z mých rozhodnutí neovlivní nikoho dalšího, bylo nesmírně sladké. Začal se ve mně rozprostírat klid a ticho – blažené ticho, jaké znám z meditace a jaké vám dá jen čirá přítomnost, z níž nemusíte ani nechcete nikam utíkat.

Ten den jsem dělala právě to, co jsem chtěla, právě tehdy, kdy jsem chtěla. Až na jeden telefonát, který mě z mé samoty vytrhl, jsem skutečně s nikým nemluvila a bylo to úžasné. Cítila jsem nečekaný příval energie a konečně jsem byla schopná udělat to, o co jsem se celé měsíce předtím poměrně neúspěšně snažila: vypnout alespoň na chvíli vyčerpávající průběžný komentář ve své hlavě. Stačilo být sama, nic nemuset a moct odložit všechny ohledy i seznamy toho, co je potřeba udělat. Pouštět si nahlas ujeté písničky, tančit po bytě, zpívat v jazycích, které vůbec neznám, chodit na procházky a obletovat při tom všechny rozkvetlé keře – zkrátka dělat, cokoli mě napadne, jakkoli je to praštěné.

Manžel se mi v neděli vrátil v poměrně zbědovaném stavu a zhruba v tutéž dobu mi pár lidí nezávisle na sobě napsalo nebo zavolalo, přičemž právě padesát procent z toho tvořily špatné zprávy. Moje sobotní energie začala odtékat, klid nahradila melancholie a všechna kolečka v mojí hlavě se v reakci na to opět rozvrčela. Kouzlo pominulo; moje vědomí toho, jak moc jinak mohou věci vypadat, ale nikoli. Přišel čas zase jednou zrevidovat hranice. Ještě nevím, jak to udělám, ale udělat to chci. Sladká vzpomínka na to, že je možné zažít klid i v půlce června, je mi svědkem.

Jak se stát akademikem snadno a rychle

Stát se akademikem není žádná legrace. Nejdřív nekonečně dlouho studujete, což je samo o sobě velmi náročné, a když je tomu konec, musíte se vypořádat s obrovskou konkurencí a urvat pro sebe nějaký ten akademický post, kde ve výsledku děláte prakticky totéž jako za studia, jen bez vedení a s poněkud lepším finančním ohodnocením. Vím, zní to naprosto neodolatelně; jediný zápor spočívá v tom, že výzkumných postů pro nás všechny není dostatek. Pokud vás tedy vědecká dráha láká stejně jako mě, ale zároveň cítíte, že nemáte dost ostré lokty, pevné nervy a odolný žaludek, nezoufejte. Nabízí se ještě jedna, podstatně snadnější cesta. Můžete prostě začít jako akademik žít a stát se jím takříkajíc neoficiálně, ovšem pro své okolí o nic méně skutečně. Tedy jak na to?

Akademická zásada číslo jedna praví, že odpovídat na maily je pro sraby. Jeden z vyučujících na fakultě mi kdysi na toto téma důvěrně sdělil, že by se nemělo říkat akademická čtvrthodinka, ale akademický půlrok. Pokud s nervy vydržíte takhle dlouho, blahopřeji, dostali jste se minimálně na úroveň docenta. A pokud na nějaký ten mail čas od času zapomenete úplně, pak máte profesuru na dosah.

Neméně důležitým bodem je slovní magie neboli akademičtina. Jestliže k vědcům něco neodmyslitelně patří, je to chronická neschopnost mluvit jednoduchou a srozumitelnou řečí. Pokud se jim tedy chcete přiblížit, protkejte svůj slovní i písemný projev nejvyšším množstvím slov latinského a řeckého původu, jakého jste schopni. Nemusí to nutně dávat smysl, on tomu beztak nebude skoro nikdo rozumět. Pokud vám chybí slovní zásoba a všechny ty diskursy, koncepty, reliability a validity nemůžete v zápalu řeči najít, alespoň říkejte věci jako „je to celé ještě mnohem složitější“ nebo to kompenzujte anglicismy. Jen si dejte pozor, ať se při tom nedostanete na půdu byznysového newspeaku – do takhle pokleslých míst vy, lidé ducha, rozhodně nechcete!

Třetím rysem akademiků, který můžete snadno replikovat, je bytostný konzervativismus. Nemluvím teď o konzervativismu politickém, názory si klidně mějte, jaké chcete. Ale co se týče technologií, předpisů, toho, jak se věci dělaly a dělají, nebo toho, jak vypadá Masaryčka, měli byste mít naprosto jasno. Všechno nové je podezřelé a je třeba se od toho z principu distancovat, a to jak slovy, tak činy. Tady ze mě dost možná mluví moje vlastní humanitní zaměření, ale například takový projektor, který na první dobrou funguje, si jako aspirující akademik prostě nemůžete dovolit.

Posledním klíčovým rysem pak je totální přehlcenost. Akademická sféra zcela otevřeně tyje z toho, že vědci svou práci povětšinou milují, a dělají tak značnou část věcí prostě proto, že jim to nedá. Tedy: zahlťte se prací, a to ideálně alespoň na třech různých frontách najednou (aby to bylo ekvivalentní vůči tomu, že učíte několik předmětů za semestr, děláte svůj vlastní výzkum a do toho vedete několik kvalifikačních prací, všechno samozřejmě včetně příslušné administrativy). Výsledek se brzy dostaví: začnete zapomínat, nestíhat, být neorganizovaní a chaotičtí. Zkrátka – stane se z vás přesně ten roztržitý akademik, který je naší cílovou metou.

Věřím, že vám tento článek v duchu okřídleného fake it till you make it (předstírej, dokud to není pravda) ve vašem úsilí pomůže a budu se těšit, až se setkáme na Akademii věd. Nechci znít příliš direktivně, ale osobně bych doporučovala tu její budovu, která se nachází naproti Masaryčce. Tam spolu jednak budeme moct za použití velmi mnoha cizích slov zkritizovat stav moderní české architektury a taky nás tam málem zabije místní velmi archivní výtah. Nevím jak vy, ale já si nic akademičtějšího snad ani nedovedu představit.