Když mi manžel před nějakou dobou sdělil, že se o uplynulém víkendu zúčastní rozlučky se svobodou svého kamaráda, rychlým pohledem do kalendáře jsem zjistila, že to pro mě bude znamenat volný víkend. Zcela volný víkend o samotě, a to v polovině června. Abyste plně pochopili závažnost tohoto sdělení, představte si všechny myslitelné vtipy o učitelích na konci školního roku a vynásobte je dvěma, protože krom toho, že známky se dávají i na fakultě a ta dizertace se sama nedopíše, se během června (srovnatelně s prosincem) děje úplně všechno. Jeden den tak hrajete na koncertě, pak zas na koncert jdete, předtím přijedou na návštěvu tihle známí, potom zase tihle příbuzní, a nadto se v mém okolí v poslední roce strhává hotová lavina katastrof, v jejichž víru všichni potřebují utěšit.
Vzhledem k mé introvertní nátuře mi myšlenka na víkend o samotě vprostřed tohohle shonu zněla jako rajská hudba. Až když manžel v sobotu ráno odjel, jsem ale doopravdy pocítila, jak moc mi takové prázdno chybí. Během dopoledne mi ještě nějakou dobu v hlavě dobíhaly věci z celého týdne až měsíce. To je pro mě za běžného provozu normál – v hlavě mi pořád vrčí nějaká kolečka a neustále tam něco povídá, přehrává, přežvýkává nebo plánuje. Pomalu jsem procházela bytem a postupně se pustila do činností, kterým v upomínku na své humanitní vzdělání říkám rytmizace chaosu. Vyházela jsem hromadu starých lejster, přerovnala tuhle kupu, uklidila tamtu… a překvapeně si uvědomila, že začal postupně mizet i frenetický neklid v mé hlavě. Vědomí, že ten den strávím naprosto bez lidí, nebudu s nikým mluvit, na nikoho se ladit (což dělám tak automaticky, že to prostě nejde vypnout) a žádné z mých rozhodnutí neovlivní nikoho dalšího, bylo nesmírně sladké. Začal se ve mně rozprostírat klid a ticho – blažené ticho, jaké znám z meditace a jaké vám dá jen čirá přítomnost, z níž nemusíte ani nechcete nikam utíkat.
Ten den jsem dělala právě to, co jsem chtěla, právě tehdy, kdy jsem chtěla. Až na jeden telefonát, který mě z mé samoty vytrhl, jsem skutečně s nikým nemluvila a bylo to úžasné. Cítila jsem nečekaný příval energie a konečně jsem byla schopná udělat to, o co jsem se celé měsíce předtím poměrně neúspěšně snažila: vypnout alespoň na chvíli vyčerpávající průběžný komentář ve své hlavě. Stačilo být sama, nic nemuset a moct odložit všechny ohledy i seznamy toho, co je potřeba udělat. Pouštět si nahlas ujeté písničky, tančit po bytě, zpívat v jazycích, které vůbec neznám, chodit na procházky a obletovat při tom všechny rozkvetlé keře – zkrátka dělat, cokoli mě napadne, jakkoli je to praštěné.
Manžel se mi v neděli vrátil v poměrně zbědovaném stavu a zhruba v tutéž dobu mi pár lidí nezávisle na sobě napsalo nebo zavolalo, přičemž právě padesát procent z toho tvořily špatné zprávy. Moje sobotní energie začala odtékat, klid nahradila melancholie a všechna kolečka v mojí hlavě se v reakci na to opět rozvrčela. Kouzlo pominulo; moje vědomí toho, jak moc jinak mohou věci vypadat, ale nikoli. Přišel čas zase jednou zrevidovat hranice. Ještě nevím, jak to udělám, ale udělat to chci. Sladká vzpomínka na to, že je možné zažít klid i v půlce června, je mi svědkem.