Má střetnutí s australskou faunou

Jestli mě lidé před odletem do Austrálie před něčím nikdy nezapomněli varovat, byla to australská fauna. Děsivé historky o pavoucích, hadech, žralocích, krokodýlech a smrtících medúzách mě vítaly, kamkoli jsem přišla; až si tu tenhle fenomén dokonce vysloužil samostatný článek. Jeden z prvních čistě australských článků na mém blogu. Ach, nostalgie.

Když jsem následně do Austrálie přijela, byla děsivá australská fauna jedním z prvních vděčných témat ke konverzaci. Jaké ale bylo moje překvapení, když Australané zůstávali úplně v klidu a na rozdíl od Čechů nesypali z rukávu jednu děsivou historku za druhou! „Jedovatýho hada jsem viděl, akorát když jsem šel na túru do deštnýho pralesa.“ „Boty si vyklepávám každý ráno, ale pavouka jsem v nich nikdy nenašla.“ „Když je člověk nehledá, tak na ně nenarazí.“ Nafouknutá bublina se velice rychle smrskla do reálných, relativně velmi malých rozměrů. Množství úmrtí, které australská fauna každoročně způsobí, je směšně nízké, a pokud se životu nebezpečným zvířatům vyloženě nevydáte naproti, nejspíš je vůbec nepotkáte. Tak jako jsem je za téměř čtyři měsíce nepotkala já.

To nicméně neznamená, že jsem nenarazila na žádnou bizarní zvířenu. Třeba obří ještěrky neboli agamy vodní (Australian water dragons). Zejména když se s jarem oteplilo, začaly se hemžit jako divé: po kampusu, v parcích, všude, kde bylo trochu zeleně. Tamtéž se daly zahlédnout nejrůznější druhy exotických ptáků: od tabonů přes ibisy a slavné australské straky, které čas od času s oblibou útočí na lidi, až po hejna řvoucích papoušků. Někteří ptáci se s oblibou procházeli po kampusu a škemrali o jídlo, nebo se dokonce pokoušeli krást přímo ze stolů. Na racky ze Sydney, kterým k činu stačilo, abyste na tři vteřiny otočili hlavu, ovšem rozhodně neměli.

Co by to bylo za článek o australských zvířatech, kdyby v něm chyběli koaly a klokani. Cizinci si občas představují, že v Austrálii klokani skáčou i podél dálnic a koaly najdete na každém rohu. To je samozřejmě poněkud přehnané, ovšem jen co se koal týče. Najít nějakou v buši totiž není žádná legrace a já jsem měla velké štěstí, že se mi to povedlo. Klokany ale pracně opravdu hledat nemusíte: jsou všude, kde je dost trávy a málo plotů. Na golfových hřištích, ve větších parcích nebo na kampusu Australské národní univerzity.

Samostatnou a pro nás obzvlášť exotickou kapitolu tvoří oceán. Jedno odpoledne jsem strávila pozorováním velryb, takže vzpomínka na keporkaky vyskakující z vody mi zůstane už nadosmrti. Oceán u východního pobřeží Austrálie je ale tak čistý, že za účelem pozorování vodních tvorů ani nemusíte na otevřené moře; stačí vám dost vysoký útes. My jsme tak kupříkladu ze Straddie sledovali nejen velryby, co nám v dálce mávaly ploutvemi, ale i hejna delfínů, karety a rejnoky.

Jedno setkání s krvelačnou australskou faunou ale přeci jen na kontě mám. Říká se jim sandflies, odborně pakomáři. Tihle hajzlíci jsou tak malí, že je pouhým okem nevidíte, natož aby vydávali nějaký zvuk. Když vás ale pokoušou (což se stane například v momentě, kdy nic zlého netuše usednete na chvíli pod stromy na kampusu), můžete vzít jed na to, že toho už si všimnete. Svědí to jako čert a ještě týden poté se můžete pyšnit celou sbírkou nádherných štípanců. Kam se hrabou naši obří komáři, kteří se prozradí, jen co vletí do místnosti!

Životní lekci si z toho každopádně odnáším jasnou: když vás lidé straší děsivými historkami, nevěřte jim. S největší pravděpodobností na nich je pravdy skutečně jen trochu, a ještě je pořádně přibarvená. Ze všech těch legendárních potvor jsem viděla jen jediného hada, který byl navíc naprosto neškodný. Místo hororu o mnoha dějstvích tak můžu vzpomínat na krmení klokanů, pestrobarevné papoušky, dechberoucí australské pláže a nádherné parky a zahrady. A na to, že mě vůbec, ale opravdu vůbec nic nesežralo.

PS: Za tip na článek děkuji Terce 🙂

Jak se ze mě stala úča

Některé věci člověk dlouho a pečlivě plánuje, jiné se prostě stanou. Nevím, čím to je, ale přestože se mnohdy až úzkostlivě snažím všechno naplánovat, velice často se mi věci prostě dějí. Například jsem se ke svému značnému překvapení dva týdny po návratu z Austrálie stala učitelkou.

Opravdu, není to vtip. Je ze mě (byť na malý úvazek) nefalšovaná učitelka angličtiny na jednom pražském gymplu, který mě shodou mnoha velmi nepravděpodobných náhod ulovil, hned jak jsem se vrátila, nedbaje, že jsem nikdy nestudovala nic, co by souviselo s pedagogikou. Jelikož je moje angličtina na nejlepší úrovni, na jaké kdy byla, moje rodina se hemží učiteli (krev není voda) a už dlouho tvrdím, že jazykové univerzálie, které zkoumám v rámci svého doktorátu, můžou mít i zcela praktické využití mimo jiné ve výuce jazyků, řekla jsem si, proč ne.

Poprvé v životě tak vidím české střední školství z pomyslné druhé strany. Zažívám, jaké to je, patřit mezi učitele, kteří v kabinetech nadávají na svoje kolegy (říkám tomu kabinetní politika), ale dovedou být i úžasně milí a nápomocní. Z první řady pozoruji, jak rychle se školou šíří drby – a že je to rychlost, před kterou by se zastyděl i leckterý prvotřídní sprinter. A taky pobaveně sleduji, jak se moji noví kolegové někdy chovají úplně stejně jako teenageři, které vyučují: když kupříkladu na klasifikační poradě opravují písemky, čtou si časopisy, kecají nebo si něco šudlají na mobilu.

Zejména si ale užívám společnosti chytrých a vtipných teenagerů, kteří se opravdu chtějí něčemu smysluplnému naučit. Ano, to je zatím moje zkušenost – všem populárním vyprávěnkám navzdory. Když jsme například psali esej, poslali mi ji úplně všichni, včetně těch, kdo chyběli a nic mi posílat nemuseli (tolik k mé marné naději, že toho budu mít míň na opravování). Následně jim stačilo poskytnout zpětnou vazbu a všichni do jednoho se okamžitě a výrazně zlepšili. Někteří prakticky o celou úroveň.

Od prvních chvil mi bylo jasné, že s nimi budu trávit čas ráda. Můžu při učení využívat své lingvistické zázemí a předávat jazyk tak, jak bych bývala chtěla, aby ho na střední předávali mně (věrní čtenáři možná vzpomenou našeho poněkud děsivého gymnaziálního angličtináře). A když začnu vykládat to, co považuji za opravdu zajímavé, moji studenti ztichnou, rozzáří se jim oči a začnou si sami od sebe zapisovat, je to téměř dojemné. Často při tom vzpomínám na svou milovanou Lily a její brilantní překladatelské semináře. Být alespoň z pětiny jako ona, to by byl splněný sen! Ale minimálně začátek vypadá slibně. Protože jak mi řekla, když jsem se jí jednou zeptala, jaký by měl být dobrý učitel: „Měl by mít svoje studenty rád. To stačí.“

O nečekané setrvačnosti

Odjakživa jsem setrvačný člověk. Trvá mi dlouho zvyknout si téměř na každou změnu, a i když už si zvyknu, stejně mívám tendenci se pořád sem tam ohlížet přes rameno a vzpomínat, jak to bylo dřív. Málokdy se mi ale stane, že by v mém životě došlo ke změnám tak výrazným, že by mi dělaly problém z jiných důvodů, než je moje vlastní sentimentalita. Výjezd na čtvrt roku k protinožcům mi ovšem takových změn nadělil celý ranec – a mě ještě pořád občas překvapují.

Tak třeba ježdění a chození vlevo. V Austrálii jsem se i několik týdnů po příletu bála přecházet silnici, protože jsem na každém přechodu záhadně ztrácela schopnost rozpoznat, kde je vlevo a kde vpravo. Mnohokrát jsem málem nabourala do lidí na chodníku, protože jsem zarytě chodila vpravo, a co se cyklistů týče, tak jsem měla jediné štěstí, že vždycky včas zazvonili. Myslela jsem si, že až se vrátím, vklouznu do starých zvyklostí jako ryba do vody. Co se aut a přecházení týče, přesně tak se stalo. Ale na chodníku mám pořád tvrdohlavou tendenci chodit vlevo a – opět – bourat do lidí. A pak jim ještě místo solidní české omluvy říkat „sorry“.

Asi nejvýraznější změna je ale v mém denním režimu. Moje akademická práce patrně nikdy nebyla soustřednější než během mého australského trimestru. Jeden z nejvýznamnějších důvodů je nasnadě: časový posun. Od deváté hodiny ranní, kdy zpravidla poslední české sovy uléhaly na kutě, zhruba do pěti hodin odpoledne byl totiž na všech frontách naprostý klid. Nechodily mi žádné e-maily (kromě těch pár od australských kolegů), nikdo mi ani jednou nezavolal a na chatech, sociálních sítích i blozích panovalo totální mrtvo. Zkrátka: přes den se nikde nic nedělo, protože všichni spali. Ano, bylo to poněkud osamělé, zvlášť během dní, kdy jsem se neviděla ani s Cliffem, ani s Lauren. Ale vězte, že když chcete za takových podmínek prokrastinovat, dá to skutečně neuvěřitelnou práci.

Ozvěny tohohle režimu cítím doteď. Když se ráno probudím a vykonám obvyklé ranní rituály, mám pořád velmi silnou tendenci jít na internet a očekávat, že v mailu budu mít hromadu mailů, na chatu spoustu zpráv, na blozích nové články – inu, že všechno zajímavé se událo přes noc. Ano, i po těch několika týdnech mě stále ještě překvapuje, když najdu při startu nového dne e-mailovou schránku prázdnou, protože mi pět lidí nenapsalo ve tři ráno. A což teprve, když mi někdo zavolá nebo napíše během dne! Copak v tuhle hodinu slušní lidé nespí?

Je to zkrátka jako v onom okřídleném úsloví – když člověk odjede někam daleko, tak nějakou dobu trvá, než za jeho tělem dorazí i jeho duše. Nevím, kdo je autorem, ale rozhodně souhlasím. Svým způsobem je to velká zábava, pozorovat, jak moc z mého chování najednou nedává žádný smysl. Svým způsobem je to ale poněkud děsivé. Jak se kupříkladu stalo, že za necelý měsíc budou Vánoce?!

Moje nejbizarnější australské zážitky

Když jedete na čtvrt roku do zahraničí, musíte počítat s tím, že se vám přihodí věci, které se vám doma prostě nestanou. A taky musíte počítat s tím, že i když s tím počítáte, realita tahle očekávání dost možná předčí. Jelikož už nějakou tu cestovní historii mám, nebyla moje očekávání nikterak nízká. Realita je ovšem předčila mnohonásobně. Pojďte se pobavit tím nejlepším se mnou!

Jak jsem vezla palné zbraně a drogy

Začalo to zostra, už v letadle. Každý, kdo přijíždí do Austrálie, totiž musí vyplnit lejstro přijíždějícího pasažéra, které se vás vyptá doslova na všechno: jak se jmenujete, odkud jste, čím jste přiletěli, kam jedete, kde budete bydlet, co tam budete dělat, jak dlouho vám to zabere, co vezete s sebou a pomalu i jak umřel váš prastrýc z matčiny strany (zde uctěme minutou ticha náš prostupný evropský prostor). Obzvlášť položky, které se do Austrálie nesmí dovážet, tvoří hotový seznam. Pro ilustraci: do Austrálie je velký problém dostat například deskovky s dřevěnými figurkami a na to, že byste si s sebou v kapse vzali sušenku z letadla, raději ani nemyslete. Já jsem vezla tak výbušnou položku, jako je lék na předpis, takže mi bylo jasné, že se k tomu musím někde přiznat – a přesně to jsem chtěla udělat. Jenže jediná kolonka, která souvisela s medikací, zahrnovala i jiné položky, kupříkladu palné zbraně, drogy a nelegální pornografii. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, proč jsem se poněkud žinýrovala zrovna v téhle kolonce vyplnit „ano“. I zaškrtla jsem „ne“ a australské hraniční stráži jsem decentně sdělila, co vezu, až osobně. Paní za přepážkou se na mě významně podívala a pravila „No to jste tady měla udat ano!“ a palné zbraně, ilegální pornografii, drogy a jiné zakázané substance s gustem zaškrtla. Skoro se divím, že mě tam pustili.

Když jsem pak při cestě z Nového Zélandu musela tohle lejstro vyplňovat znovu (zde je vhodný prostor pro další minutu ticha), byla jsem už hotový mazák. Tedy ne že bych si pamatovala svoji brisbaneskou adresu, ale nemusela jsem se už nikoho na nic ptát: drogy, palné zbraně i nelegální pornografii jsem rovnou potvrdila a šla na hraniční kontrolu. A ukázalo se, že pokud by krachla moje budoucnost v akademické sféře, otevíraly by se mi nejspíš dost nadějné prospekty v oblasti pašování drog. Pán na přepážce se totiž podíval nejdřív do papíru, pak na mě a potom se shovívavě zeptal: „Prášky na předpis?“ Když jsem kývla, pustil mě rovnou dál. S takovou bych možná zvládla provézt i sušenku z letadla!

Jak jsem podepisovala závěť

Administrativní legrácky jsem při příjezdu do Austrálie čekala, jiné věci ovšem přišly jako blesk z čistého nebe. To jsme takhle jednou šli s Cliffem a Lauren na horkou čokoládu do Srdce kampusu, jak už jsme to tak měli ve zvyku. Tentokrát ale Cliff už po cestě pravil, že když jsme takhle tři, rád by toho využil, protože potřebuje dva lidi, co ho uvidí podepisovat nějaký dokument – a že už ho s sebou nosí několik týdnů, ale vždycky, když je se dvěma dalšími lidmi, na to zapomene. To sice znělo poměrně vážně, ovšem když se pak Cliff u stolečku vytasil s poslední vůlí, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ano, čekala jsem, že navážu s australskými akademiky kontakt a spolupráci, ale že jim budu jako svědek podepisovat závěť, to mě přeci jen poněkud překvapilo. Mám si to vykládat tak, že má můj vztah s Cliffem status „dokud nás smrt nebo nová závěť nerozdělí“?

Jak jsem byla zlatokopkou

Třetí bizarní zážitek přišel v Sydney. Jak jsem zmínila ve svém sydneyském článku, slavnou operu, která připomíná krabici s papírovými kapesníky, jsem viděla nejen zvenku, ale i zevnitř a rovnou v plné polní. Moji hostitelé totiž měli lístky na Verdiho Attilu a jelikož jsem projevila zájem jít s nimi, sehnali třetí lístek i pro mě. Operu mám ráda a jít do té v Sydney, inu, splněný sen! Celý výlet se ovšem poněkud zkomplikoval, když moje milá hostitelka v den představení onemocněla. Nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit ve dvou: já a její manžel. A řeknu vám, že šlo o jeden z nejzábavnějších kulturních programů, jakých jsem se kdy zúčastnila. Ani ne tak kvůli opeře samotné, ta byla dost vážná. Ale ty nenápadné pohledy, které po nás co chvíli někdo vrhnul, ty byly k nezaplacení. Někdo si možná pomyslel, že to jde na operu otec s dcerou, ale někdo očividně ne. A lidé už mě během mého života považovali za ledacos, ale za vydržovanou milenku přeci jen ještě patrně ne. Opravdu všechno je jednou poprvé!

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Od procházky v canberrském parku v oblečení z anglické regentské éry (s chytrým telefonem v jedné ruce a dobovou pompadůrkou v druhé); přes cestu autobusem tak divokou, že jsem se navzdory vší snaze během dvaceti minut asi pětkrát flákla do hlavy o zábradlí za sebou; hraní anglických Krycích jmen s čínskými studenty, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích; debatu o politice s Brazilci, kteří neuměli anglicky, takže jsme mluvili výhradně skrz překladač; až po luštění textů z polských matrik z 19. století s mou australskou domácí, která nemohla pochopit, jak je možné, že když dvě slova končí jinak, můžou to pořád být ta stejná slova. Ano, mám historek na doživotí, ale nebojte, všechny je líčit nebudu. Jednak bychom tu museli být opravdu dlouho, ale hlavně: co bych pak lidem vyprávěla, až bychom se setkali osobně?

O návratu aneb když je všechno jiné

Vítá mě sladká vůně podzimu a listí šustí pod nohama. V hlavě už mi víc než čtyřiadvacet hodin zní árie z Rusalky, ale nevadí mi to; Dvořák zní domovem. Slunce je bleďounké a jeho záře slaboučká, zato tráva se jeví neuvěřitelně sytě zelená. Červené šípky, chladný vzduch, ptáci, kteří neřvou, ale zpívají, autobusy, ve kterých se dá bez ohrožení na životě stát, znovushledání s milovaným manželem. Doma.

Když jsem ještě na letišti v Dubaji vyslechla konverzaci otce se synem, v níž prakticky rovných padesát procent tvořily vulgarismy, bylo to jako rána kladivem. Tomu agresivně naštvanému stěžovacímu tónu jsem odvykla. V tu chvíli jsem měla chuť schovat svůj český pas hluboko do batohu a začít mluvit anglicky s hodně silným australským přízvukem. Je snadné mít rád svoji vlast, když jste od ní čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Vracím se do stejného domova, který jsem v půlce července opouštěla, přesto se všechno zdá jiné. Překvapují mě i ty nejobyčejnější věci. Kohoutky v koupelně. Dřevěný dekor kuchyňské linky. Pokojové květiny, které poznatelně vyrostly, nebo naopak seschly. Barevné listí, které pro mě manžel nasušil a vylisoval, protože ví, že ho mám ráda, a měl starost, že v listopadu už krásný barevný podzim neuvidím. Vytahuji z kufru všechny možné australské artefakty. Kus škeble ze sydneyské pláže; podivný kámen ze Straddie; knížku od Cliffa; náušnice od Lauren; pohlednice ze Zélandu. Opravdu tyhle věci leží na mém pražském psacím stole?

Časový posun deset hodin je brutální. První dny po návratu mi není fyzicky dobře, nemám ani chuť k jídlu, protože tělo křičí, že teď se nemá jíst, ale spát. Snažím se chodit ven, abych si pomohla slunečním světlem, což vyústí v pěknou chřipku o několik dní později. Ležím s nemocí během tohohle půlroku už potřetí. Cizí viry, teplotní šok, imunita oslabená převráceným rytmem i pětadvacetihodinovým letem s pouhými několika chvílemi spánku, dobíhající stres celého posledního roku. A že to bylo nějakého stresu.

Vrátila jsem se a na první pohled je všechno jako dřív. Jenže ono není. Přijela jsem jiná a formy, ve kterých jsem se nacházela před půl rokem, jsou mi malé. Stalo se toho příliš mnoho. Zvládla jsem věci, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezvládnu. Získala jsem přátelství lidí, které jsem donedávna jen zpovzdálí obdivovala. Zjistila jsem, že pustit kontrolu nemusí nutně vyústit v katastrofu, ba právě naopak. Ale hlavně: já, která jsem po celý život měla pocit, že kromě společnosti několika málo jednotlivců nikam doopravdy nepatřím, jsem našla lidi, mezi které jsem zapadla jako dílek do skládanky.

S takovou zkušeností se nejde jen tak vrátit. Taková zkušenost proměňuje úplně všechno.