Ne že bych si chtěla stěžovat, nic takového. Jsem za vynikající funkčnost svých mozkových závitů náležitě vděčná; však mi zajistily spoustu dobrých známek, všeobecnou oblíbenost mezi učiteli, kruh posluchačů trhlých vtipů a historek a kruh obdivovatelů mozku s integrovaným nahrávacím zařízením.
Nechci se ani vytahovat či kasat. Jen konstatuji, že se moje paměť povedla. Není fotografická ani nijak jinak -ická. Je prostě dobrá. Velmi dobrá. Zdálo by se, že to je pouze záviděníhodná nezasloužená vlastnost, se kterou netřeba lézt na veřejnost a provokovat. Ale jako každá příliš dobrá věc má i příliš dobrá paměť své stinné stránky. Na které navíc nikdy nezapomíná.
Při náhodném hovoru s cizincem se může dobrá paměť velmi hodit, neboť může značně rozšířit okruh témat k hovoru. Neobyčejné klady své paměti jsem již mnohokrát ocenila v debatách o literatuře, hudbě i filmu, v nichž jsem sice ani polovinu z toho, o čem mluvím, nečetla/neviděla/neslyšela, ale zato jsem četla/viděla/slyšela o tom. To se ovšem hodí jen tehdy, když mluvíte se vzdělanějším člověkem, než jste vy – nepřipadáte si jako blbeček. Problém nastává, když mluvíte s někým, kdo je na tom stejně jako vy, ale vy díky své paměti vypadáte jako superman a jako blbeček vypadá pro změnu on. Nebo když je na tom dokonce hůř a vy vypadáte jako velkohubý náfuka. Kolikrát mi bylo trapné zmínit, že i tuhle knihu, o níž druhý hovoří, znám z přednášek o dějinách literatury! Nebo že jsem ji dokonce četla! Kolikrát jsem pak už raději jen pokyvovala hlavou a mile se usmívala, namísto abych říkala věci jako „jo, to znám taky“, „jasně, vím, o čem to je“, „ano, ano, šestou symfonii jsem slyšela, ta je moc hezká“.
Ve škole je to totéž v bleděmodrém. Mám neobyčejný talent na to být miláčkem učitelů na všech stupních vzdělávacího systému. Zpravidla na tom nesou podíl i oni, neboť se při hodinách ptají na věci, které si čirou náhodou pamatuji (nutno dodat, že takových věcí je poměrně dost). Vzpomínám si, jak jsem v prváku na bakaláři šokovala jednoho učitele tím, že jsem v prváku (následně se nevěřícně ptal, kam jsem chodila na střední) jenom proto, že jsem zrovna znala toho chlápka, na kterého se ptal (pár měsíců před tím jsme ho měli v učebnici sociologie, takže to mohl vědět každý!). Netřeba zmiňovat, že trapnost narůstá s každou takovouhle odpovědí, kterou nikdo jiný nezná nebo ji zarytě smlčí. Po páté už si přísaháte, že až do konce hodiny budete mlčet jako hrob, i kdyby se učitel ptal na to, co mají dneska v menze.
V prostředí přátel moje mozkové nahrávací zařízení slaví velké úspěchy. Nic není vděčnější než vypravěč vtipů a vtipných historek s obsáhlou pamětí. Spousta mých přátel, která nezná Cimrmana, zná až podezřele dobře některé pasáže. Poměrně dlouhé pasáže. A nejen z Cimrmana. Občas mám pocit, že se na mě musejí všichni dívat s obavami z každého svého slova, protože by mi mohlo připomenout další vtipnou historku či pasáž z libovolného pořadu a pak by si zase dalších deset minut hovoru nikdo neškrtnul.
Trapné situace také vznikají při hovorech na téma typu „co jsi naposledy… (doplňte libovolnou činnost od čtení po výstavu)“. Je třeba přiznat, že moje paměť na takovéhle dotazy není úplně uzpůsobená, takže vzpomenout si na poslední kusy vyžaduje určité úsilí, ale jakmile se kolečka v hlavě rozjedou, už se nezastaví. Často, když ukončuji svůj seznam, záměrně předstírám, že už si některé údaje nepamatuji. Třeba přesné názvy, když jsou podezřele dlouhé. Nebo přesný čas, kdy to dávali. Nebo kdy to dávají příště. Přidávám schválně do hovoru slovní spojení jako „jestli se dobře pamatuju“ nebo „už tak přesně nevím“ a dělám, že si snažím vzpomenout a pak teda s velkou parádou řeknu onen údaj. Pomáhá to. Supermanství se tím sníží na lehce neobyčejné lidství a hned si připadám o něco lépe (ze stejného důvodu v některých případech zásadně nezveřejňuji, jak dlouho jsem se učila na zkoušku).
Také se mi často stává, že se na mě zničehonic některý z mých blízkých přátel otočí a praví „kdy jdeme do toho divadla?“, případně o mnoho výmluvnější „mám zítra volno?“. Na gymnáziu jsem sloužila jako ohlašovací zařízení, za jak dlouho bude zvonit, protože si lidé kolem mě nepamatovali časy konce hodin. Proč taky? Byla jsem tam přece já, jejich externí paměť (to jsem si nevymyslela, tak jsem skutečně byla nazvána). Když se někam jede, sloužívám jako jízdní řád nebo seznam účastníků zájezdu, když se jde z divadla, tak jako přehrávač vtipných i vážných hlášek. Nezřídka jsem pak terčem otázek typu „přiznej se, po kolikáté už jsi to viděla?“ a věřte mi, že okolnost, že jsem to třeba viděla už dvakrát, která v dané chvíli všechno uspokojivě vysvětlí, je velmi polehčující.
Nesmírné utrpení mi způsobují lidé, kteří mají v zásobě určitý omezený počet historek a ty mají tendenci vyprávět všem. A protože si nepamatují, komu už je říkali, říkají je pro jistotu znovu a znovu, aby o ně náhodou někdo nebyl ochuzen. Bývají to historky vtipné a zajímavé, ale věřte mi, že po desáté už není zajímavé nic. A říkat tu hodinu už po páté „jo, to už jsi mi říkal, to je ten s tím modrým psem“ začíná být velmi netaktní. A tak se jenom duchaplně směji nebo šokovaně potřásám hlavou – jako jsem to ostatně dělala u té stejné historky již čtyřikrát.
Největší problém ale je, že sebelepší paměť nikdy není dokonalá a některé věci – zpravidla ty, které by neměla – vypouští jako každá jiná. Ať se snažíte, jak chcete, tak to, co zrovna potřebujete, paměť mnohdy ponechá zcela bez povšimnutí. To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, ale vtip je v tom, že lidé kolem na něco takového nejsou zvyklí a s neomylností vaší paměti prostě počítají. Když si pamatuje dlouhé pasáže z anglických filmů, proč by si nepamatovala, co má koupit cestou ze školy? Po návratu domů tak dojde na nejhorší: „Tak co, koupila jsi to mlíko?“
Tehdy se můžete rovnou otočit na podpatku, podrtit mezi zuby nadávky v libovolném jazyce z vámi zrovna preferovaného filmu či knihy a jít zpátky do obchodu. A po cestě si broukat Mozartovo Requiem.
