Když blogy zažívaly zlatý věk, bylo mi patnáct. Facebook v té době představoval víceméně lokální výstřelek a nikdo neměl chytrý telefon. Zato měl každý druhý člověk blog. V blogosféře jste tak zakopávali na každém kroku o příšerně růžový blikající blog s matoucí směsicí velkých a malých písmen a nehoráznou koncentrací smajlíků a pravopisných chyb. Zdá se, že si jako vždy stěžuji. Jenže víte co? Mně se po tom stýská.
Ne že by dnes nešlo narazit na nevkusný blog, ale už je to jiný nevkus než tehdy. Tehdejší směsice módních témat má pro mě dodnes zvláštní sentimentální kouzlo: vášnivé obhajoby i nenávistné odsudky stylu emo, styly indie a gothic, Hannah Beth a její růžovovlasá společnice, jejíž jméno už si nepamatuji (nějaká Audrey…??), colorky, tedy černobílé obrázky neuměle obarvované („colorované“) každou druhou blogerkou, Tokio Hotel (!), Death Note, The Sims 2. Prakticky každý blog měl své spřátelené blogy, tzv. SBéčka (v horším případě eSBénQa), neuvěřitelným způsobem kolovaly všemožné řetězáky a strašně letěly různé soutěže (například z mého pohledu zcela absurdní SONB – soutěž o nejlepší blog – ano, byla tak běžná, že měla svou vžitou zkratku). Dokonce bylo módní zveřejňovat články s výpisem návštěvnosti za minulý týden, což je něco, co dnes už ale opravdu nechápu.
Vždy, když narazím na nějaký blog, jehož design mi tyto časy připomene, mívám tendenci se do něj zachumlat jako do deky, nebrat ohledy na případnou nekvalitu obsahu a vrátit se o všechny ty roky zpět. Jde to jen omezeně: moje léty vytrénované korektorské oko prakticky nelze vypnout a všechno to vzdělání, které jsem mezitím nabyla, mi často velmi nemilosrdně připomíná, že čtení něčeho takového mi na moudrosti nijak nepřidá. Ale nemůžu si pomoct. Ta do očí bijící barevnost, ta neumělost, chuť slov jako colorky a dollzky (hrůzostrašný výtvor!), obrázky barevných cukrlátek, líčidel a laků na nehty pro mě prostě už vždycky budou mít sladkou příchuť bezstarostného mládí.
Asi je na čase podívat se pravdě do očí: stárnu.