Měsíc: Září 2017

Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu „s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení“. Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.

První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo „já tam nechci“.

Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi „je to blbost, tak pardon“ nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu „na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno“.

Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.

Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.

Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím „na dvě věcí“ je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.

Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že „to byla zkušenost“. A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:

Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.

Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.

Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.

Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.

Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.

Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.

Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.

Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.

Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.

Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.

Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.

Pokazit se může úplně všechno.

Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.

Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.

Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.

Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.

Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.

A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.

A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.