Co mi daly dva tajemné roky

Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím „na dvě věcí“ je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.
Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že „to byla zkušenost“. A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:
Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.
Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.
Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.
Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.
Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.
Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.
Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.
Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.
Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.
Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.
Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.
Pokazit se může úplně všechno.
Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.
Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.
Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.
Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.
Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.
A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.
A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.

10 odpovědí na “Co mi daly dva tajemné roky”

  1. Svět naštěstí není nijak "cimprlich" a je jen málo věcí, ze kterých se opravdu hroutí. Ale máš pravdu, oprýskávání nablýskaného laku není nic pěkného. Nejspíš budu muset zase navštívit privátní lakovnu :-).

  2. [1]: To mi povídej! Bohužel na to přišli 😀

    [2]: Naštěstí je to s tím světem přesně tak. My úzkostlivci na to ale musíme přicházet o něco déle 🙂 Tak to pěknou návštěvu lakovny přeji! Hlavně se tam nenech moc lakovat 😉

  3. Ježíš to je boží 😀 hlavně teda "nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému" 😀 a věř, že sytém UK je oproti plzeňskému STAGu, který převzal UPOL, dokonalost sama 😀 ale to se lehce říká.
    Každopádně je fakt, že jsem ti tuhle práci vůbec nezáviděla. Bohatě mi stačilo organizovat pár věcí na uni a chtěla jsem se jít odstřelit 😀 ale jako zkušenost boží.

    A pohádání se v hromadním mailu kvůli přání, to je… to je prostě typický 😀

  4. [9]: Díky 🙂 Systém UK je proti nějakému systému dokonalost sama? Jejejejej, tak to je hodně děsivá představa 😀 (To s tím nejmocnějším člověkem mi řekl vedoucí oboru jako fór při mých prvních tajemnických státnicích. Moc mi to teda nepřidalo, ale takhle zpětně to hodnotím jako velmi trefné 🙂 To pohádání teda patří, upřímně řečeno, k těm nejděsivějším zážitkům, co z toho místa mám. Protože to je, myslím, těžký nadprůměr i na akademické poměry. Ale zkušenost to teda byla 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.