Hledejte dlouho a hledejte pečlivě; stereotypnějšího slušňáka objevíte jen těžko. Když se vrátíme řekněme o osm let v čase zpět, najdeme dívku, která na hlavě nikdy neměla jinou než svou vlastní barvu, nepije alkohol, neztrácí čas líčením, zato ho věnuje četbě Kafky, staroindických eposů, Dostojevského a dalších pikantností. Svůj čas dělí mezi dostávání jedniček, vymetání soutěží a olympiád, psaní básní a povídek, hraní na housle, zpěv ve sboru, filosofické debaty a chození spát v deset. Přiznávám se bez mučení, bylo to tak a nejinak. Jenomže také se přiznávám k tomu, že to je jenom část pravdy; a moje neteř, která mě považuje za největšího suchara na světě, by se tomu asi podivila.
Mám totiž v rukávu historky, na které druzí reagují zpravidla ne zrovna apartně otevřenými ústy. K mému slušňáctví totiž nejen neladí, ony ho dokonce snad i popírají. Lítání v suterénu, prolézání školním plotem, četba Barbara Conana a hraní Age of Empires a Knights of the Old Republic patří mezi ty nejfádnější z nich.
Během primy a sekundy jsem se například ve škole naučila jezdit po zábradlí. Techniku jízdy jsem následně vypilovala do takové úrovně, že bych o ní mohla psát naučnou literaturu (pro zájemce: nejrychleji jezdí kalhoty z polyesteru). Tento můj koníček byl následně zvěčněn v maturitním klipu naší třídy, přičemž zasvěcenci vědí, že v den natáčení jsem měla sukni – tak to dopadá, když o natáčení nevíte předem. Bez dobré techniky by to tehdy opravdu nešlo.
Patrně nejhusarštější kousek se stal v tercii, kdy jsem odemkla drátkem školní půdu. Pár starých nepotřebných artefaktů jsme si odtamtud tehdy vzaly na památku – a kdyby nám ta křída, co jsme si ji přinesly, nezapadla pod prkna, dlouho by se tam byl skvěl na jedné z vyřazených tabulí poměrně nehezký nápis.
Týž rok jsem se stala vítězkou soutěže „kdo první střelí matikářce papírek do vlasů, vyhrál“.
A strefila jsem jednoho učitele ne úplně malou sněhovou koulí. Měla jsem na ně nějakou pifku nebo co.
V jednu chvíli jsme také úplně propadly kouzlu Star Wars a na školním dvoře začaly s amatérským šermem (rozuměj: mlátily jsme se klacky). Nacvičovaly jsme tehdy choreografii, kterou jsme si samy předepsaly a kterou ocenil zejména náš fyzikář, poněvadž měl okna do dvora. Já jsem byla hlavní záporák na motivy Dartha Maula (ano, měla jsem obouruční meč – a ano, bylo to částečně proto, že ten klacek byl dost dlouhý na obouručák leda tak pro mě). Náš srdečný vztah ke Star Wars se odrazil také ve dvou deskových a jedné divadelní hře, bezpočtu komiksů a něčem, co bych z nedostatku lepší terminologie nazvala fanfikcí – hlavní roli tam ale hrál náš gympl a jeho obyvatelé, poněkud přikrášleni poetikou nejen starwarsovského univerza.
Mezitím postupně vznikala nezapomenutelná umělecká díla jménem sešity z matematiky, jimž už jsem věnovala samostatný článek a které mě baví dodnes. Také se velmi významně prodlužoval sloupeček statistik na naší lavici, kam jsme zaznamenávaly výhry ve hře prší. Bylo tam jenom prší, protože piškvorky netřeba zaznamenávat – ty se dají dohledat přímo v sešitě.
O posledním zvonění jsme oblepili celou školu izolepou, jako kdyby tam řádil šílený Spiderman. Za vskutku mistrovský kousek považuji jednak křeslo připevněné na stěnu, jednak zalepení takového toho mechanismu nahoře na dveřích, díky kterému se dveře samy zavírají. Věděli jste, že když to dost pevně oblepíte, dveře pak nejdou otevřít? Tak ten angličtinář, který ten mechanismus přiohnul, jen tak tak se dveřmi procpal, a přitom zapomněl, že za ním má co nevidět přijít rodič jednoho mého spolužáka, už to teď taky ví.
Alotrií, která mám na kontě, je zkrátka dost a dost. Tolik, až se zpětně divím, že to moje slušňácká pověst ustála. Robert Merton měl nejspíš pravdu, když říkal, že sebenaplňující se proroctví bývá mocnější než realita – u mě to alespoň zafungovalo perfektně. Skutečnost ale není tak černobílá a maska sice může říkat kus pravdy, ale nikoli pravdu celou. Proto si na mě, prosím, vzpomeňte, až příště potkáte nějakého děsného suchara, co se ohání Kafkou a Dostojevským, a zkuste před ním zmínit třeba slovo zábradlí. Možná vás – a trochu i sebe sama – překvapí.