Přerod do dospělosti

Mám za to, že přivykat změnám je věc náročná a obecně vzato nijak zvlášť příjemná. Občas, když mi lidé říkají takové ty moderní fráze jako „určitě ráda zkoušíte nové věci“, se nervózně usmívám a raději nic neříkám, protože jsem stran „nových věcích“ poměrně rozpačitá a nejednou bych si s nimi raději nic nezačínala. Někdy je ale čas neúprosný, a tak již několik měsíců ochutnávám příchuť života pracujícího dospělého.
Změna je to velká – obdobně dramatická jako přechod z gymplu na univerzitu. Se změnou statusu přišel nový životní pocit, nové naladění, nové zdroje inspirace, ale i rozčilení a únavy. Měním slovní zásobu ve prospěch „kolegů“, „šéfů“ a „klientů“ a ve značný neprospěch „transcendentních imanencí“ a „signifikantních korelací“. Cítím, že dýchám rytmem velkoměsta – ráno jezdím do práce s hromadou školních dětí (a jelikož se prakticky každá jejich konverzace dříve či později stočí k francouzštině, soudím, že na tamní škole mají obzvlášť zlé francouzštinářky) a z práce se vracím, když se vracejí všichni. Nedílnou součástí mého života se stalo stání ve frontách a přemítání, k čemu je otevírací doba do pěti – nebo dokonce čtyř – hodin.
Nejvýznamnější změna se ale stala v ubíhání času. Jako pracujícímu člověku mi totiž čas zrychlil asi tak pětkrát. Už jako studentka jsem měla pocit, že to hrozně letí, ale teď ten pocit pomalu ani nestíhám mít. Všechno je strašně rychle pryč, volného času je daleko míň a týden i měsíc ufrnkne, než se naděju. Asi chápu, proč dospělí v mém okolí vždycky říkali, že „to strašně utíká“. Fakt že jo.
Usilovně se snažím zvyknout si na novou identitu a nový rytmus a sladit to všechno s tím, že mi cizí lidé pořád ještě někdy tykají. Patrně si při tom říkají, co ta šestnáctka vypadá tak unaveně, asi se kdovíkde opíjela až do noci, no ta dnešní mládež, to za našich časů atakdále. Moje okolí mě nabádá, že to mám brát jako lichotku, když vypadám mladší – ale nevím. Přeci jen ta moje změna identity asi ještě nebude tak úplně u konce.

Neuvěřitelný blog

Někdy, když se trochu nudím a nemám co číst, zabrousím na roztodivné stránky; třeba na zdejší ukazatel nejnovějších článků. Všimla jsem si ho asi jen dva roky poté, co jsem si založila blog, a o moc jsem nepřicházela: většinou tam toho mnoho k zabavení není. Až na jednu výjimku. Z té mi v tichém obdivu padá brada.
Ať se totiž na počítadlo nových článků podívám kdykoli, vždycky tam figuruje jeden nejmenovaný blog. Jde o počin kvality nevalné, článek je většinou jenom fotografie nějaké celebrity v libovolné situaci (blog se věnuje zejména dvěma zpěvačkám) a nikdo je nekomentuje. Trapná nuda a šeď, říkáte? Uvažte tohle: stránka funguje v nezměněné podobě od roku 2013 a ročně tam přibude dva až tři tisíce článků.
Řekněte, co je to za člověka, který tak věrně a oddaně věnuje svůj čas stále témuž? Jak železná musí být jeho vůle, když už šestým rokem plní svůj blog dalšími pár tisíci články, které nikdo nekomentuje! Jaká nezlomnost! Kolik času asi musí padnout na nekončící vyhledávání dalších a dalších fotek! Moje čelist pokračuje na cestě k zemi.
Ač se považuji za člověka s vůlí dosti pevnou, rozhodně bych neměla vytrvalost k samomluvě tak věrné a oddané. Fascinuje mě to. Dívám se na přehled nejnovějších článků docela často a hledám tenhle blog. A on tam je. Pokaždé. Nikdy nezklame. Úplně mě z toho mrazí. Ale jejda – omlouvám se za to břinknutí. To ta moje padající brada.

Když jsou vzpomínky příliš živé

Všichni, kdo mě znají, to vědí. Moje paměť je dobrá, až výborná. Někdy se předhání, až jsou z ní lidé šokovaní, jindy se chová tajemně, že by ji za šestý smysl zaměnil, občas je zase úplně normální a zapomíná jako divá (zpravidla když jde o něco jako „nezapomeň koupit mlíko“). Funguje ale tak intenzivně, až mi to občas přestává být milé.
Pamatovat si tolik věcí totiž nutně znamená být neustále zavalen vzpomínkami; vzpomínkami často tak živými, že vás doslova přenesou o pár let nazpět. Mnohdy jsou to vzpomínky bolestné, mnohdy šťastné – ty ovšem mohou být v konečném důsledku ještě o něco horší. Když se cítíte vcelku normálně (nebo dokonce otupěle a nanicovatě), nezažíváte zrovna nic zajímavého ani jímavého a zničehonic se na chvilku převtělíte ve své šťastné patnáctileté já, které prožívalo emoce tak intenzivní, že si najednou připadáte jako polomrtví – jaké to asi bude mít důsledky?
Moje paměť navíc funguje ve zvláštní shodě s průběhem roku, jednotlivá životní období se mi tak pravidelně vracejí spolu s příslušnou roční dobou. Každý leden a únor tak poslouchám stejnou hudbu a v listopadu vždycky zapaluji stejnou vonnou tyčinku. Protože se prostě cítím stejně. Alespoň na chvilku, každý rok.
Nezlobte se proto na mě, kdyby se vám zdálo, že se během roku v tutéž dobu vždycky tak trochu opakuji. Není to úplně moje vina – to mě jen přišly navštívit vzpomínky a neobtěžovaly se zaklepat. Dělávají to často a na mé stanovisko se neptají. Stejně jako se neptají, jestli mě ten dlouhý citát z filmu nebo to, že hudbu k baletu Šípková Růženka napsal Čajkovskij, doopravdy zajímá.

O zapomenuté antropologické konstantě

Moji humanitně studovaní kolegové si na ten pojem jistě vzpomenou: antropologická konstanta. Něco, co je společné všem lidem na světě, bez ohledu na kulturu a společenské uspořádání, v němž žijí. Je jich poměrně málo, ale existují; a antropologové při jejich objevování, zkoumání a obhajování vynakládají nemalé úsilí a účastní se nejedné akademické tahanice. Pomiňme teď ty uznávané, jako je nějaká forma rodinného soužití nebo příbuzenská tabu; mám za to, že existuje ještě jedna konstanta, kterou antropologové opomněli. Možná proto, že v ní tak dokonale žijeme.
Je úkazem vcelku přirozeným, že v některých životních sférách se pohybujeme více než v jiných a jsme s nimi daleko lépe obeznámeni než většinová populace – ať už je to horolezectví, divadlo nebo třeba matematika. A je úkazem snad ještě přirozenějším (až nevyhnutelným), že ti, kdo se v příslušné oblasti vyznají lépe než jiní, jsou zásadně nespokojeni s jejím vývojem, považují všechny ostatní za neznalce až břídily a soudí, že to vůbec jde celé od desíti k pěti, do kopru, případně všelijakého jiného biologického pojmosloví.
Automobiloví fajnšmekři tak nadávají, že nová auta jezdí sice rychle, ale jenom dopředu; houslaři sepsují cizí výtvor tak, že na něm nezůstane strunka suchá; módní znalci považují všechny ostatní za děsně nudné stádní šedivky a váš nový zubař, jen co otevřete pusu, zcela nevyhnutelně spráskne ruce a už už sahá po vrtačce. Hudebníkům vstávají vlasy hrůzou při poslechu rádia; literární znalci si odplivují před každým druhým knihkupectvím; gurmáni nesnesou pobyt v restauraci a milovníci kávy ohrnují nos při každé vhodné příležitosti. Oni zkrátka vědí, že celý zbytek světa dělá něco špatně, žasnou nad jeho slepotou a neváhají všechny lidi, ba i celý vesmír odsoudit za jeho barbarství. A samozřejmě se odvolat k nějakému ideálu – který pravděpodobně ovšem nikdy neexistoval nebo byl alespoň vždycky v menšině.
Nejsem samozřejmě žádný antropolog, ale tento jev mi připadá tak častý, že bych ho neváhala přiřadit k nečetným konstantám lidství. Zdá se, že jsme k tomu odsouzeni – k jakési věčné nespokojenosti a pocitu, že nás obklopují neznalci a barbaři, případně rovnou hlupáci. Pomiňme teď milosrdným mlčením, jak živě, zúčastněně a jakoby zevnitř jsem tento jev popsala; věnujme se raději bohulibějším myšlenkám. Kupříkladu: nešlo by s tím (ještě před oficiálním zařazením do seznamu konstant) přeci jen něco udělat?

Obrázky se nečtou aneb o vizuální debilitě

Jsou věci, které mi jdou. Třeba četba a práce s textem – předhoďte mi text a nemusíte ani křičet „Aport!“, vrhnu se po něm a moje mozkové závity si s ním zpravidla bez problémů poradí. Jenomže existuje i druhá skupina věcí. S těmi na mě zkuste přijít, já se zatvářím nechápavě, vyloudím něco jako „Hé?“ a debata skončila. To přesně se stane v situaci, kdy se dostane ke slovu jedna z mých kvalit, pro kterou, být vědcem, razím pojem vizuální debilita.
Soudím, že vizuální debilita je pojem čím dál relevantnější, neboť výhradně vizuální způsob komunikace se rozšiřuje nezanedbatelnou rychlostí. Například na poli moderních technologií se zcela očividně jazyk vytrácí a na jeho místo nastupují piktogramy, ideogramy a vůbec všelijaké jiné -gramy. Z nápisu „Menu“ se staly nejdřív tři čárky, u kterých se objevil nápis, až když jste na ně najeli kurzorem, a posléze tři tečky, ze kterých žádná písmenka nevymlátíte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Ovládací prvky chytrých telefonů a moderních webů se stávají obrázkovými, jakož i celá elektronická komunikace. Ano, jistě, ušetří se tím za překlad. O to větší jsou ale škody na nábytku v mém okolí.
Já totiž vizuální komunikaci nechápu, a tak začínám být obklopená houští naprosto neproniknutelných a nepřekonatelně divných symbolů. Prostě tomu nerozumím a nevidím žádné spojitosti. Co mají u všech všudy společného tři tečky s nějakým menu? A podivné šipky a kolečka? Jak všichni víte, kam kliknout, když se vám tam nikde nezobrazuje ani slovo? Lámu si hlavu, kdo vás to asi naučil, jaká je to tajemná nauka, do které jste zasvěceni, a jestli třeba neobětujete každou půlnoc vykrmené tele na oltář bohyně Vizuály. Nebo jestli opravdu neexistuje něco jako vizuální debilita, kterou člověk trpí, když se mu něco porouchá řekněme v prefrontálním kortexu či jiném mozkovém hejbleti.
Asi mi nezbývá, než se těšit, že vědci tuhle mozkovou anomálii jednou objeví, a tím se mi dostane jistého zadostiučinění (a třeba i nějaké té čestné poznámky pod čarou). Do té doby se s tím můžu leda tak smířit. Případně, a to mi zní jako celkem rozumná alternativa, začít trénovat intelektuální intonaci slova „hé“.