Mám za to, že přivykat změnám je věc náročná a obecně vzato nijak zvlášť příjemná. Občas, když mi lidé říkají takové ty moderní fráze jako „určitě ráda zkoušíte nové věci“, se nervózně usmívám a raději nic neříkám, protože jsem stran „nových věcích“ poměrně rozpačitá a nejednou bych si s nimi raději nic nezačínala. Někdy je ale čas neúprosný, a tak již několik měsíců ochutnávám příchuť života pracujícího dospělého.
Změna je to velká – obdobně dramatická jako přechod z gymplu na univerzitu. Se změnou statusu přišel nový životní pocit, nové naladění, nové zdroje inspirace, ale i rozčilení a únavy. Měním slovní zásobu ve prospěch „kolegů“, „šéfů“ a „klientů“ a ve značný neprospěch „transcendentních imanencí“ a „signifikantních korelací“. Cítím, že dýchám rytmem velkoměsta – ráno jezdím do práce s hromadou školních dětí (a jelikož se prakticky každá jejich konverzace dříve či později stočí k francouzštině, soudím, že na tamní škole mají obzvlášť zlé francouzštinářky) a z práce se vracím, když se vracejí všichni. Nedílnou součástí mého života se stalo stání ve frontách a přemítání, k čemu je otevírací doba do pěti – nebo dokonce čtyř – hodin.
Nejvýznamnější změna se ale stala v ubíhání času. Jako pracujícímu člověku mi totiž čas zrychlil asi tak pětkrát. Už jako studentka jsem měla pocit, že to hrozně letí, ale teď ten pocit pomalu ani nestíhám mít. Všechno je strašně rychle pryč, volného času je daleko míň a týden i měsíc ufrnkne, než se naděju. Asi chápu, proč dospělí v mém okolí vždycky říkali, že „to strašně utíká“. Fakt že jo.
Usilovně se snažím zvyknout si na novou identitu a nový rytmus a sladit to všechno s tím, že mi cizí lidé pořád ještě někdy tykají. Patrně si při tom říkají, co ta šestnáctka vypadá tak unaveně, asi se kdovíkde opíjela až do noci, no ta dnešní mládež, to za našich časů atakdále. Moje okolí mě nabádá, že to mám brát jako lichotku, když vypadám mladší – ale nevím. Přeci jen ta moje změna identity asi ještě nebude tak úplně u konce.