Měsíc: Leden 2020

Publikováno

HSP v akci aneb hysterák nad deskovkou

Když píšu o vysoce citlivých lidech (HSP), reakce se zpravidla dělí do dvou částí. První skupina stírá slzu dojetí a je nadšená, že o nich někdo napsal. Ta druhá lehce překvapeně zvedá obočí a vyjadřuje se zhruba v tom smyslu, že si nedokáže něco podobného patrně ani představit. Může se zdát, že podobná vzdálenost je nepřekročitelná a druhá skupina bude vždycky kdesi na druhé straně nechápavě vrtět hlavou. Dnešním článkem bych tomu přeci jen chtěla dát ještě jednu šanci.
Žádná situace se nehodí na ilustraci toho, co vysoká citlivost v praxi znamená, tak dobře jako deskovky. V deskovkách jsou totiž zpravidla zpodobněné situace, kdy jde o všechno, a hráč na to má navíc velmi přímý vliv. Možná se vám zdá, že kvůli pár kostičkám a kusům potisknutého kartonu není třeba se kdovíjak angažovat. Jenomže pro vysoce citlivé lidi je hranice mezi skutečností a simulací velice tenká. V momentě, kdy jde o všechno, je na to třeba odpovídajícím způsobem reagovat. To, že přitom sedím u stolu s přáteli, nehraje vůbec žádnou roli.
Při hraní se tak dostávám do úplně jiného světa. Nervózně poposedám na židli, kroutím si vlasy, ťukám prsty do stolu a s úzkostí sleduji tahy svých spoluhráčů i protihráčů. Když jde do tuhého, začínají se mi třást ruce a za chvíli už se klepu celá. Co chvíli vypísknu, když mě něco napadne, a pokud se něco podaří, lze jen doufat, že ještě neodbila desátá hodina večerní. Nejhorší situace ale nastává, když se hra vyvíjí přesně opačným směrem.
Za normálních okolností s úspěchem vytvářím dojem povahy bezmála holubičí, když ale mám pocit, že prohrávám, jde do tuhého. Boucháním do stolu to začíná, a když třeba na šestnácti kostkách nepadne ani jedna pětka nebo šestka, musím se hodně držet, aby hra vydržela ve vodorovné poloze. Vše se uklidní, až když prohrávám opravdu nabeton, protože v tu chvíli propadám letargii a pak se hry účastním už jen velmi vlažně, s výrazem dosti kyselým a sem tam nějakou tou poraženeckou replikou.
Možná se teď ptáte, co je tak těžkého na tom se ovládnout a podobné věci zkrátka nedělat. Tak se velice často ptám i já. Mnohokrát jsem se svoje bezmála hysterické záchvaty u deskových her snažila krotit. Jenomže stejně jako nefunguje u děsivých filmů otřepaná hláška „je to jenom film“, tady nefunguje „je to jenom hra“. Když hraju, jde o všechno a ani o píď míň. Ruce se mi proto neklepou jako před maturitou, protože před maturitou jsem byla víceméně klidná. Nad hrou ale moje emoční vypětí dosahuje úrovně malých dětí, které zvládnou být splavené i z Člověče, nezlob se.
„Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo hraní tak prožíval,“ slýchávám občas šokované výroky. Ano, je to tak. Intenzita mých emocí při hraní je stejná, jako kdybych se skutečně schovávala s koltem za barelem nebo převážela ilegální náklad vesmírnou lodí. Ti, kdo na to nejsou zvyklí, bývají zaskočeni; některé lidi to může otrávit – a nejvíc ze všech mě samotnou. Jenže když začnu hrát, je všechno zapomenuto a já zas hraju o všechno. Klad to má jediný. Když se kupříkladu s děsivým zarachocením otřese výtah, ve kterém právě jedu, zůstávám zpravidla nejklidnějším účastníkem. Není třeba se kdovíjak vzrušovat. O víkendu jsem jen tak tak vyvázla z vesmírné přestřelky a utekla batalionu zombíků. To se přece s nějakým rozbitým výtahem vůbec nedá srovnat.
Publikováno

Proč i spisovatele vážou pravidla

Někdy se to tak přihodí, že se libovolná debata se mnou záhadně stočí na debatu o jazyce. To se mnou takhle jdete v práci na oběd, normálně si povídáte a než se nadějete, vykládám o struktuře věty v češtině. Vyprávím se zápalem, jak čeština sice nemá pevně daný slovosled, ale zcela volný rozhodně není a existují jasná pravidla, podle kterých se dá jeho vhodnost v dané situaci posoudit. Některé lidi by to zaskočilo, mám ovšem podobně nadanou kolegyni, která rovněž dokáže měnit témata během jediné vteřiny. A tak padne věta, která mi v hlavě bude strašit ještě dlouho. „Tahle pravidla pro nás, kreativní psavce, neplatí.“
Jsem poslední člověk pod sluncem, který by tvrdil, že kreativní psaní neohýbá jazyk podle momentální potřeby, nezachází s ním novátorsky a – tak nějak z titulu věci – kreativně. Píšu konec konců celkem odnepaměti; dokonce jsem začínala poezií, která toho snese v téhle oblasti patrně nejvíc. Ráda vymýšlím nová slova a zkouším nové možnosti, je v tom radost, uspokojení tvůrce. Jenomže, milí kolegové, vocamcaď pocamcaď.
Pokud bychom opustili rybníček jazykovědy, dostali bychom se velmi brzy do bažin nesrozumitelného blábolení. Jazyková pravidla pro kreativní psavce nejen platí, dokonce bych řekla, že pro ně platí dvojnásob. Pokud se je píšící Frantík, Pepík či Andulka rozhodnou porušit, měli by si to třikrát rozmyslet; vynahradí tím čtenáři nejednu těžkost. Když například napíšu, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, sděluji tím něco úplně jiného než větou, že pan Novák neznámé auto viděl před svým domem. A to ani nemluvím o situaci, když neznámé auto před svým domem tentokrát viděl i pan Novák anebo dokonce o mrazivé chvilce, když pan Novák před svým domem neznámé auto konečně na vlastní oči uviděl. Vidíte, cítíte, hmatáte ten rozdíl? Důraz pokaždé spočívá na něčem jiném a vypovídá o zcela odlišném kontextu. Když pan Novák auto před domem uviděl, patrně mu o něm někdy dřív někdo řekl, on o něm věděl a teprve teď ho spatřil na vlastní oči. Oproti civilní situaci, kdy prostě šel a viděl před domem neznámé auto, črtám naprosto odlišnou scénu. Pokud dám na konec dům, bude v centru pozornosti on; říkám tím, že auto patrně dosud stálo někde jinde. Jestliže na konec vepíši pana Nováka, mluvím o tom, kdo všechno už to auto viděl a že pro tentokrát padl los i na pana Nováka. Ve zkratce: to na konci je to podstatné.
Špatný spisovatel se od dobrého liší mimo jiné tím, že tenhle rozdíl (a zhruba jeden milion dalších) nevidí a nevnímá ho ani intuitivně. Místo toho si řekne, že pravidla pro něj neplatí, tudíž nemá ani cenu se po nich pídit. Při kontrole si větu o tom, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, v duchu přečte tak, aby dávala perfektní smysl – a nezajímá ho, že v ten moment přidělává čtenáři kopu práce, protože ten bude muset horko těžko z kontextu zjišťovat, jak to jenom mohl pan autor myslet. Bude mít za to, že polibkem Múzy pro něj veškerá jazyková zodpovědnost skončila a pravidla se hodí leda tak na to, abychom jimi dejme tomu podložili rozviklaný stůl. A pak se bude moc divit, že to všem přijde tak nějak kostrbaté a nikdo to nechce číst.
Už se to tak někdy přihodí, že z jediné věty, kterou mi někdo mimochodem řekne, se o pár týdnů později stane ohnivý článek na blogu. Kolegyně patrně neměla tušení, jakou řetězovou reakci zažehává; jsem konec konců přesvědčená o tom, že píše velmi dobře a vůbec ji považuji za inteligentní osobu, se kterou rádá sdílím obědový čas. To, že autor by měl přijmout zodpovědnost za jazyk, kterým píše, mi ale nevymluví. Píšeme – a mluvíme – proto, aby nám bylo rozuměno. Pokud máme spisovatelské ambice, týká se nás to tím víc. Jazykové vědomí bychom měli bystřit a ostřit, ne tupit a rozmělňovat. I ve svém vlastním zájmu bychom se tedy vždycky měli snažit maximálně vyjasnit, jak to s tím panem Novákem a neznámým autem před jeho domem doopravdy bylo.
Publikováno

O neviditelných kráskách

Osud tomu chtěl, že mě po delší pauze opět dohnala plesová sezóna. Ne že bych se plesům za normálních okolností nějak dramaticky vyhýbala. Spíš jsem od doby, kdy se tanec stal náplní mého volného času, usoudila, že si na parketě ucpaném víceméně polostojícími páry prostě nezatančím, a jde tedy o záležitost čistě společenskou. A tam, ruku na srdce, dám většinou raději přednost klidnému večeru doma. Letos jsme se však s rodinou smluvili, sjeli se na rodnou hroudu a vyrazili společně.
Jelikož plesy v okresních městech nejsou nikterak nóbl, usoudila jsem, že si nechci připadat oblečená příliš formálně a pro tentokrát svou značně extravagantní velkou večerní nechám doma. S tímto neprůstřelným argumentem jsem zatnula zuby, vyrazila do obchodu a zakoupila společenské šaty ke kolenům. Výborně, říkala jsem si, těmihle šaty zapadnu do místního koloritu a nebudu na sebe strhávat pozornost na každém kroku. A ještě se mi je podařilo sehnat v prvním krámě a se slevou! Můj plán nicméně i přes zbrusu novou výbavu utrpěl značné trhliny. Střetl se totiž s konkurencí, jakou jsem nečekala.
Ples byl sice plný půvabných dívek v krásných, někdy i celkem výrazných šatech (většinou délky ke kolenům – deset bodů pro mě za kamufláž!), ale prakticky ze všech čišela nesmírně koncentrovaná touha po tom, aby si jich nikdo, ale opravdu nikdo nevšiml. Stály ve svých róbách s peřím či s výraznými viktoriánskými náhrdelníky u kraje, tak trochu přihrble, skrývaly se za dlouhými loknami a cupitaly po okraji parketu krokem značně nejistým a drobným. Když tančily, dívaly se nezřídka na zem a usmívaly se sice trochu potěšeně, ale hlavně vystrašeně, jako by je pohled ostatních mohl spálit na uhel.
Netrvalo dlouho a došlo mi, že kombinace mých léty vypěstovaných tanečních instinktů „hele, nikdo není na parketě, honem jdeme, než tam vlezou lidi!“ a asymetrických, lahvově zelených lesklých šatů kýžený výsledek ani zdaleka nepřinese. Maskování, pod kterým se ukrýval zbytek sálu, bylo tak dokonalé, že by ho nedokázaly prorazit sebevýraznější svršky. Když se člověk jako neviditelný chová, neviditelným se zkrátka stane a kouzlo je úplné.
Bylo mi jich líto. Vždyť by stačilo tak málo! Změna pohledu, trochu jiné držení těla a jistý krok – celý rozdíl mezi šedou myškou a sebevědomou, krásnou dívkou. Všechny mohly být ve druhé jmenované skupině, zvolily ale jinak. Nemusíte čekat, až budete dokonalé a budete mít v tanci třídu A, chtělo se mi zakřičet. Jenomže dnes se odevšad valí taková přehršel citátů o sebelásce, že by můj hlas byl jen dalším směšným klišé v řadě. Nic z těch klišé ovšem zjevně nepřešlo z chytrých telefonů do hlav mladých a krásných lidí, a už vůbec ne do jejich emocí.
Doufám tedy, že to jako tolik jiných věcí spraví čas. Možná jsem v jejich věku působila podobně; anebo se tak alespoň cítila. Pokud je ještě někdy uvidím, třeba na plese za dalších pár let, byla bych moc ráda, kdybych je už nepoznala. Namísto vyplašených, uťápnutých dívek bych si přála vidět mladé ženy s jiskrou a hlavou zdviženou. Takové, za kterými se ráda s obdivem otočím.
Publikováno

Jak jsem chtěla být kreativní

Čas od času se stane, že má člověk zčistajasna dostatek volného času; nebo minimálně víc, než je ho potřeba na akutní dospávání, uklízení a dohánění toho, co se během uplynulého týdne, měsíce, roku či dekády nestihlo. Takové chvíle mají nezaměnitelně sladkou příchuť neomezených možností: teď můžu dělat cokoli, říkáte si blaženě a svou mysl necháte bloudit po nejvzdálenějších koutech fantazie. Z takového povznesení pak kolikrát vzejde notně potřeštěný nápad, který by za normálního stavu nemohl projít ani nejhrubším sítem vaší sebekontroly, ale teď zrovna vypadá nesmírně lákavě. Nevyhlo se to letos ani mně. Rozhodla jsem se být kreativní a vyrobit si na nadcházející rok svůj vlastní diář.
Naštěstí i v opojení moje mysl zcela věcně vyhodnotila, že minimálním výchozím bodem musí být nepopsaný sešitek správné velikosti. Na něco tak troufalého, jako je výroba vlastního sešitku (včetně desek!), bych dokázala k dobru svému i dobru svého okolí pomyslet snad jen téměř v bezvědomí.
Našla jsem si tedy sešitek formátu A6, s tuhými deskami a cenovkou ještě v korunách československých a byla jsem spokojená, že dokonale vyhovuje zamýšlené roli a vyžádá si jen minimální úpravy (i blažené opojení má své hranice). První zklamání přišlo při otevření, když na mě vykoukly čtverečky. To není ideální. Ale přece se nenechám jen tak zastrašit, aspoň si budu mít kde zahrát piškvorky, kdyby na to přišlo, kdo ví, co mě na tom doktorátu čeká, že. Pak ovšem začaly skutečné potíže.
Nevěřili byste, jak vzácný artikl je i ve výtvarně velmi bytelně vybavené domácnosti černá fixa. Obyčejná černá fixa, která permanentě nepropíše při první tečce hned tři stránky socialistického papíru najednou, ale normální, skromná fixa, akorát na můj nový diář. Vyzkoušela jsem čtyři. Všechny byly vypsané.
Zkusila jsem tedy nejjednodušší řešení: propisku. Nalinkovala a nadepsala jsem první dvojstránku, ale trochu mě to vyděsilo. Všechno bylo strašně modré, asi jako Facebook, brrr, a navíc nepřehledné – a přes to vlak nejede. Když už se s tím dělám, musí být při prvním pohledu jasné víc, než že nám dopsaly všechny černé fixy. Řekla jsem si tedy, že to vezmu z jiného konce.
Kaligrafické pero s bombičkou barevného inkoustu (můžete třikrát hádat, jestli ještě byly k dispozici bombičky s černou barvou) je, pravda, na můj diář poněkud moc nóbl, ale když dojdou fixy, nebojím se sáhnout k drsnějším řešením. První potíž nastala hned s instalací bombičky, která mi do pera nešla nacpat. Následně se ukázalo, že to byl teprve začátek.
Myslím, že jestli na světě existuje kaligrafické pero, které popírá fyzikální zákony, najdete ho u nás doma. Pero se totiž rozhodlo, že s ním v žádném případě nikdo zeleně psát nebude, ať si tam cpe bombičky, jaké chce. Zkrátka nepsalo. Snadná pomoc, uklidňuji se, stačí ho strčit pod teplou vodu. Pero kontrovalo vpravdě brilantně: to, co z něj teklo, bylo červené. Nekompromisně červené, jako kečup. To je přece normální, vrtíte patrně hlavou, prostě tam byla předtím červená bombička. Ano, bylo by to normální, kdyby jasná červeň tekla řekněme první půlminutu. Jenomže z tohohle pera tekla nejen první půlminutu, ale také celou druhou, třetí, pátou, ba i desátou minutu, a to i při opravdu soustředěním úsilí. Množství provokativně červeného inkoustu, které z pera vyteklo, muselo mnohonásobně překročit i velmi optimistický odhad objemu celé jeho vrchní části. Zelená bombička v něm tak sice byla řádně uchycena, ale pero dál tvrdohlavě psalo jasnou červení, která se nejen neměla kde brát, ale nezdála se byť v nejmenším dotčená plným zeleným rezervoárem.
Co vám budu povídat, ten diář nemám. První pokusné listy jsem, drtíc nadávky mezi zuby, zuřivě vytrhla, nad perem zlomila všechny dostupné hole (i po cca půlhodině píše stále velmi červeným odstínem hnědé) a sešítek vrhla zpět do zásuvky, kde nadále leží zcela nevyužit. Zanadávala jsem si, že jsem se vůbec do něčeho takového pouštěla a že příště, až mě nějaká podobná pitomost zase napadne, si vezmu obyčejnou tužku a nebudu se pokoušet o žádná sofistikovaná řešení. Tím jsem měla za to, že je diářové epizodě nadobro konec, uklidnila jsem se a přichystala si hotovost do nejbližšího papírnictví. Netušila jsem, že závěrečná tečka ještě nepřišla.
Dnes ráno jsem totiž našla na svých oblíbených kalhotách flek. Flek, který nepouštěl. Nebudu vás napínat; beztak už tušíte, jak asi vypadal. Nezklamu vás, pero svou pomstu dovedlo k dokonalosti. Měl zcela nekompromisní, jasně červenou barvu.