Proč i spisovatele vážou pravidla

Někdy se to tak přihodí, že se libovolná debata se mnou záhadně stočí na debatu o jazyce. To se mnou takhle jdete v práci na oběd, normálně si povídáte a než se nadějete, vykládám o struktuře věty v češtině. Vyprávím se zápalem, jak čeština sice nemá pevně daný slovosled, ale zcela volný rozhodně není a existují jasná pravidla, podle kterých se dá jeho vhodnost v dané situaci posoudit. Některé lidi by to zaskočilo, mám ovšem podobně nadanou kolegyni, která rovněž dokáže měnit témata během jediné vteřiny. A tak padne věta, která mi v hlavě bude strašit ještě dlouho. „Tahle pravidla pro nás, kreativní psavce, neplatí.“
Jsem poslední člověk pod sluncem, který by tvrdil, že kreativní psaní neohýbá jazyk podle momentální potřeby, nezachází s ním novátorsky a – tak nějak z titulu věci – kreativně. Píšu konec konců celkem odnepaměti; dokonce jsem začínala poezií, která toho snese v téhle oblasti patrně nejvíc. Ráda vymýšlím nová slova a zkouším nové možnosti, je v tom radost, uspokojení tvůrce. Jenomže, milí kolegové, vocamcaď pocamcaď.
Pokud bychom opustili rybníček jazykovědy, dostali bychom se velmi brzy do bažin nesrozumitelného blábolení. Jazyková pravidla pro kreativní psavce nejen platí, dokonce bych řekla, že pro ně platí dvojnásob. Pokud se je píšící Frantík, Pepík či Andulka rozhodnou porušit, měli by si to třikrát rozmyslet; vynahradí tím čtenáři nejednu těžkost. Když například napíšu, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, sděluji tím něco úplně jiného než větou, že pan Novák neznámé auto viděl před svým domem. A to ani nemluvím o situaci, když neznámé auto před svým domem tentokrát viděl i pan Novák anebo dokonce o mrazivé chvilce, když pan Novák před svým domem neznámé auto konečně na vlastní oči uviděl. Vidíte, cítíte, hmatáte ten rozdíl? Důraz pokaždé spočívá na něčem jiném a vypovídá o zcela odlišném kontextu. Když pan Novák auto před domem uviděl, patrně mu o něm někdy dřív někdo řekl, on o něm věděl a teprve teď ho spatřil na vlastní oči. Oproti civilní situaci, kdy prostě šel a viděl před domem neznámé auto, črtám naprosto odlišnou scénu. Pokud dám na konec dům, bude v centru pozornosti on; říkám tím, že auto patrně dosud stálo někde jinde. Jestliže na konec vepíši pana Nováka, mluvím o tom, kdo všechno už to auto viděl a že pro tentokrát padl los i na pana Nováka. Ve zkratce: to na konci je to podstatné.
Špatný spisovatel se od dobrého liší mimo jiné tím, že tenhle rozdíl (a zhruba jeden milion dalších) nevidí a nevnímá ho ani intuitivně. Místo toho si řekne, že pravidla pro něj neplatí, tudíž nemá ani cenu se po nich pídit. Při kontrole si větu o tom, že pan Novák před svým domem viděl neznámé auto, v duchu přečte tak, aby dávala perfektní smysl – a nezajímá ho, že v ten moment přidělává čtenáři kopu práce, protože ten bude muset horko těžko z kontextu zjišťovat, jak to jenom mohl pan autor myslet. Bude mít za to, že polibkem Múzy pro něj veškerá jazyková zodpovědnost skončila a pravidla se hodí leda tak na to, abychom jimi dejme tomu podložili rozviklaný stůl. A pak se bude moc divit, že to všem přijde tak nějak kostrbaté a nikdo to nechce číst.
Už se to tak někdy přihodí, že z jediné věty, kterou mi někdo mimochodem řekne, se o pár týdnů později stane ohnivý článek na blogu. Kolegyně patrně neměla tušení, jakou řetězovou reakci zažehává; jsem konec konců přesvědčená o tom, že píše velmi dobře a vůbec ji považuji za inteligentní osobu, se kterou rádá sdílím obědový čas. To, že autor by měl přijmout zodpovědnost za jazyk, kterým píše, mi ale nevymluví. Píšeme – a mluvíme – proto, aby nám bylo rozuměno. Pokud máme spisovatelské ambice, týká se nás to tím víc. Jazykové vědomí bychom měli bystřit a ostřit, ne tupit a rozmělňovat. I ve svém vlastním zájmu bychom se tedy vždycky měli snažit maximálně vyjasnit, jak to s tím panem Novákem a neznámým autem před jeho domem doopravdy bylo.

19 odpovědí na “Proč i spisovatele vážou pravidla”

  1. Jo, pravidla rozhodně platí. Ale jestli to není ono, že třeba právě tenhle problém pana Nováka, auta a domu plno lidí neřeší podle nějakých obecných pravidel, ale podle citu (což bych tak nezazlívala, sama bych horko těžko dolovala hromadu pravidel z hodin češtiny a prskám to tam podle dojmu), a tak si myslí, že to ani žádné pravidlo není. Akorát je pak problém, když není ani ten cit.

  2. Spisovatelem bych být nemohl. Ona jsou to pravidla tusena spíše intuitivně… Člověk by se asi hodně zspotil, kdyby je chtěl vystihnout a vrhnout na papír coby exaktní poučky.. Někdy v puberte jsem měl období, že jsem pořád v knihách nacházel něco, co se mi zdálo že autor říká jinak než by měl…

  3. Já nepíšu nikdy tak dlouhé články, aby se v nich někdo ztratil. A děkuji prozřetelnosti, že jsem nikdy nenavštívil žádné kurzy tvůrčího psaní. Protože to bych určitě psát přestal. 😀 Mám zkušenost s návštěvou takového, z jiného soudku, který byl místo povzbuzení spíš odrazující…

  4. Pan Novák je vždy vděčný agens i patiens. Zrovna dnes jsem studovala syntax ke státnicím, normální člověk si všechny ty vztahy snad ani nemůže uvědomovat, na to musí mít cit.

  5. Myslím, že to může mít ještě jeden rozměr: Vždycky totiž záleží i na míře, jak moc pod kontrolou chce dotyčný psavec vyznění textu mít, což se může v různých částech stejného textu lišit. Pokud standardně nebo dokonce hodně (např. v klíčovém místě celého příběhu), musí být tedy přesný a vážit na sakrametsky citlivých vahách. Pokud chce dát někde autor čtenářům více volnosti, může ale samozřejmě okouzleně čekat, jak si kdo dané místo v textu vyloží. Neměl by pak ovšem reagovat tak, jak bývá zvykem: "Hrůza, voni to vůbec nepochopili!", potože jak dobře ví každý marketingový kandrdas, špatnému pochopení většinou předchází odfláknuté vysvětlení :-).

  6. Štěstí, že nemám ambice. Tedy spisovatelské.
    Na kurzu tvůrčího psaní lektor kladl důraz, jak nesnadné je prosadit se v našem i světovém kreativním rybníčku a přitom zapomněl na nejdůležitější, jak na češtinu, nikoliv na slávu a mamon 🙂

  7. Vzpomínám si na usměvnou bakalářskou povídku o jazykovědci, který zkoumal slang… A světe div se, takoví profesionálové existují nejen v televizním světě a za tuto činnost pobírají plat! Tak tu češtinu moc neohýbejte, náhodou nějaký takový najde váš článek a dostane za ta slova ještě premie! Rozhodně bych byl pro, mluvit pouze spisovně a uniformě, aby státní rozpočet na těchto pracovnících ušetřil a byli propuštěni pro nadbytečnost.

  8. [1]: I lajky na fejsu jsou, z určitého pohledu vzato, svého druhu peníze – stačí jich mít dost 🙂

    [2]: Cit je určitě rozhodující, zvlášť v záležitostech, které poskytují nějakou volnost. Však ani já nepíšu s pravidly v ruce 🙂 Ale odmítat kvůli citu všechna pravidla, to už je přeci jen poněkud přehnaně romantizující pohled. Talent je talent, ale i psaní je řemeslo.

    [3]: Intuice je rozhodně důležitá. Pochybuju, že si ten Mácha přepočítával, jestli mu sedí struktura veršů, kterou u něj později objevil Mukařovský 🙂 I ta intuice se nicméně dá vylepšovat a zostřovat. A hledání toho, co ten který spisovatel mohl říct líp, je zrovna velmi osvědčená metoda 🙂

    [4]: Možná tě zklamu, ale i ve velmi krátkém článku se dá docela snadno ztratit 😀 To už nicméně musí být silná káva. A co se těch kurzů týče, taky jsem nikdy na žádném nebyla a ani po tom neprahnu. Zvlášť když o nich slyším to, co zpravidla slyším, což zhruba odpovídá tomu, co píšeš. Smutné.

    [5]: Je 😀 Přemýšlela jsem, jestli ho nenahradit někým jiným, ale pak jsem to zavrhla, protože status pana Nováka v češtině prostě žádné jiné jméno nenahradí 🙂 Jéje, syntax, to je peklo. Nejen že si skoro nikdo ty vztahy neuvědomuje, někdy je tam skoro nejde vidět ani v momentě, kdy víš, že tam jsou 😀

    [6]: Mám zkušenost, že ta místa, kde má čtenář větší volnost, zpravidla dají zabrat daleko víc než pořádně krátké a jednoznačné otěže. Na to, abys úmyslně pustil čtenáře na takovou myšlenkovou zacházku (ovšem stále ve svých intencích), to zkrátka vyžaduje už pořádnou porci dobrého řemesla 🙂

    [7]: Až tak pohlcující ten příběh byl? 😀 Inu, stalo se to, že pan Novák sice neznámé auto před svým domem zahlédl, ale za chvíli odjelo, aniž by si toho všiml a večer pokračoval, jako by se nic nestalo; což bylo zcela správně, protože se skutečně a opravdicky vůbec nic nestalo 🙂

    [8]: Kurz tvůrčího psaní zaměřený na mamon, to je fakt hrozně smutná záležitost. Asi jsem moc idealistická a na kurz "jak se naučit opravdu dobře psát" by se nikdo nepřihlásil.

    [9]: Nejsem si úplně jistá, proč ti přijde tak trestuhodné zabývat se svébytnou variantou mateřského jazyka, ze které se toho o sobě i o fungování onoho jazyka můžeme docela hodně dozvědět. Vědci by měli zkoumat realitu. A jazyk včetně slangu do ní rozhodně patří.

  9. [10]: Ta realita je taková, že pokud se někdo rozhodne vytvořit vlastní hatmatilku s argumentem, tohle je náš zájmový spolek. Může si pak v rámci okruhu čtenářů mluvit nebo psát jak uzná za vhodné. A nemusí ho znepokokovat ani základní pravidla pravopisu. Pak jsou na něj všichni jazykovědci krátcí, pokud teda nesedí ve školní lavici, kde za ten projev dostane známku… A to by měl někdo zkoumat? Když pak vlastně pravidla o kterých píšeš nemusí dodržovat.

  10. [11]: Aha, tak to si asi nerozumíme už v tom základním pojmu slang. Slang určitě není hatmatilka, kterou si někdo vymyslel na koleně a která jde proti ustavenému paradigmatu jazyka, ze kterého vznikla. To je prostě jenom hatmatilka, kterou si někdo vymyslel a která vymře s ním, protože něco takového se nemá šanci ujmout. Jazyk bez pravidel není jazyk. Slang samozřejmě pravidla má – a sice mohou být odlišná od spisovné varianty (protože je to varianta nespisovná, což je zcela v pořádku), ale jsou stejně nekompromisní, jinak by to prostě nemohlo fungovat. Rozhodně si je ale nikdo nevymyslel na koleně, spíš odrážejí historii skupiny, která daný slang používá, a její specifickou subkulturu.

  11. [12]: Vzpomněl jsem si u té zmínky o pravidlech jazyka na trio Horníček – Svitáček – Činčera a jejich skvělé povídání ze starých Hovorů H o základních pravidlech dadštiny :-).

  12. V jedné nejmenované knize se princezna Astra, ihned po svém jmenování, začala učit jazyku hmyzáků, který neměl pravidla, ale lidské hlasivky ho vzhledem k množství vysokofrekvenčních zvuků nebyly schopny příliš úspěšně vyslovovat. Tak či onak se ujal. Brzy vládkyně začala mluvit se svými poddanými bez tlumočníka. 😀

  13. Hezký článek.

    Hlavní problém asi bude jazykový cit. Asi teď budu opakovat věci z jiných příspěvků – většina lidí dle mě používá jazyk právě podle citu nebo intuitivně a nemají pocit, že jde jejich používání jazyka popsat nějakými pravidly, resp. to vůbec neřeší 🙂

    Problém je, jak vybudovat tento cit, aby byl v souladu s jazykovým citem ostatních, tj. abychom si rozuměli? Je k tomu potřeba číst kvalitní literaturu, nebo není? Nechci zabřednout do nějakého hanění kohokoliv a čehokoliv, ale pohybuju se mezi dětmi a docela lze pozorovat, jaké mají nedostatky ve vyjadřování počínaje špatnými slovesnými vazbami. Byli jsme v dětství taky tak marní? 🙂 A jak dětem pomoci? Protože děti jsou ti, kdo zdědí náš jazkyk, aby o něj pečovaly.

  14. [16]: Nejsem úplně odborník na osvojování jazyka, ale myslím, že dostatečně rozsáhlou četbou jazykový cit získá skoro každý. Nemusí jít nutně o největší jazykové klenoty, pokud to nebudou úplně špatné věci, tak se to do té hlavy dostane. Z toho důvodu si myslím, že my jsme tak marní nebyli a je stále víc lidí, kteří mateřský jazyk víceméně nemají. Což je problém, ale pořád doufám, že třeba v reálu nebude tak velký, jak ho všichni pořád vykreslují.

  15. Téma! Réma! Aktuální členění větné!
    Ďakujem, že šíriš pragmatické poznatky o jazyku. Kiežby tento zápal zdieľali všetci, ušetrilo by mi to kopu starostí. Ako editor sa s týmto problémom stretávam každý deň, ale moje úpravy textu sa nie vždy stretnú s pochopením, pretože niektorí ľudia ten rozdiel proste necítia a cítiť nebudú. (A ako tak čítam komentáre, srdce mi plače, že niektorí ani nepochopia, prečo skúmať jazyk a jeho podoby je užitočné.)

  16. [18]: Skoro mě dojalo, že některý ze čtenářů mého blogu tyhle pojmy zná! 🙂 Taky jsem pár let dělala korektury, takže ti úplně rozumím. Bohužel ti lidé, kteří podobné věci necítí, často ani necítí, že by opravdu, ale opravdu neměli psát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.