Měsíc: Září 2020

Určitě to taky znáte. Každodenní život ubíhá, tu nastane problém, tu trampota a čas od času nějaký obzvlášť velký průšvih. Až sem to vypadá celkem fádně, jenže pak přijde ten podstatný rozdíl: když se zdá, že je úplně nejhůř a situace se jeví zcela bezvýchodně, jedna z postav zahlásí nějaký vtip. Tím celou peripetii, kolizi, krizi i katastrofu zahraje daleko do outu a virtuální i skutečné publikum může vybuchnout salvou osvobozujícího smíchu. V tu chvíli všichni vědí, že bude zase dobře.

Když jsem prožívala nějaká obzvlášť těžká období, byly sitcomy jednou z mála věcí, které mě dokázaly uklidnit. Nestarala jsem se o to, že jsem celé pasáže z Big Bang Theory nebo Yes, Minister znala zpaměti a v některých dílech nebyl jediný vtip, který bych nedokázala předvídat. To mi divácký požitek nijak nekazilo. Všechno tam totiž vypadalo nesmírně snadně. Průšvih v práci nebo její ztráta, hádka s nejbližšími, problematické vztahy v rodině i vládní krize – to všechno postavy prožívaly s okouzlující lehkostí. Situace je nikdy zcela nepohltila, a když už, tak rozhodně ne všechny. Vždycky se našel někdo, kdo zůstal totálně nad věcí a mohl si z toho utahovat. Tehdy stačilo, aby zaznělo něco jako „Pane ministře, už to začíná být opravdu naléhavé!“ „Naléhavé, Humphrey? Copak se to tady učíme za nová slova?“ a já jsem věděla, že svět je přeci jen ještě v pořádku.

Myslím, že právě tohle kouzlo je hlavní silou sitcomů. Vtip v nich samozřejmě hraje důležitou roli, přeci jen jde o situační komedie, ten ale ani v nejmenším nevysvětluje, proč lidé své oblíbené kousky sjíždějí pořád dokola. Podle sebe soudím, že se zkrátka zamilovali do nekomplikovaného světa, ve kterém si lze ze všeho beztrestně dělat legraci a nic není tak hrozné, aby to nešlo během dvaceti minut vyřešit. A i když v realitě některá řešení trvají podstatně déle, bolí, drhnou a žádají si lecjaké oběti, nezaškodí si tuhle lehkost občas připomenout. Dokáže být nejen uklidňující, ale také velmi inspirativní. A mimo to má rozhodně větší styl, když vám třeba spadne ze schodů skříň, místo sprostých nadávek prohlásit: „Ach gravitace, ty bezcitná děvko.“ Publikum, jakkoli nepočetné, to jistě ocení.

Jsem ve věku, kdy se neustále řeší, kolik vám je. Moji vrstevníci jsou z každých dalších narozenin nešťastnější a nešťastnější, jako by stále nemohli tomu číslu uvěřit. Cítí, že by se měli cítit dospělí, a možná mají trochu pocit, že nestihli v bujarém mládí to, co chtěli, a život jim utíká mezi prsty. V hrudi jim pořád bije náctileté srdce a to se s dospělostí ne a ne srovnat. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpívá v písničce Šestadvacet Pokáč. A já vrtím nechápavě hlavou.

„Jak se cítíš, když už jsi teď v druháku?“ ptala se tehdy moje ročníková spolužačka o rok staršího spolužáka. Zatvářil se překvapeně a nevěděl, co na to odpovědět. Zapamatovala jsem si tu otázku, zajímalo mě, jestli se budu cítit jinak. A opravdu. Připadala jsem si jistější, dospělejší a – starší. Pocit se dál měnil a nuancoval ve třeťáku, zapouštěla jsem kořeny a vnímala všechny změny, které mi v hlavě prováděly stohy načtených knih. Ve dvaadvaceti jsem dokonce začala uvažovat o něčem jako přednášení; měla jsem pocit, že už jsem dostala tolik, že musím dávat dál. Svět se v mých očích měnil, získával tisíce neznámých odstínů a můj krok v něm byl čím dál pevnější.

Kotrmelec, který jsem prodělala na magistru, mě katapultoval úplně jinam. Přestala jsem vzhlížet k pedagogům, protože jsem zjistila, že mnozí z nich stojí na podobném stupni jako já. Padala jedna iluze za druhou a já jsem začala na své hlavě nacházet první bílé vlasy. Na řadu věcí, jako třeba čtení špatných knih, jsem si začala připadat příliš stará. Občas jsem se přistihla, jak říkám věci, u kterých by mému patnáctiletému já patrně spadla brada. Dnes bych se na svou mladší verzi usmála a prohodila jen „Je v pořádku nevědět. Všechno přijde samo.“

Největším předělem ale byl jednoznačně nástup do práce. Tehdy jsem zestárla během několika týdnů snad o deset let. Svět studia mi začal připadat nesmírně daleko, jako jiná realita, která už nebyla moje. Skráně mi prokvetly a při pohledu na své šediny jsem se melancholicky usmívala. Tak moc to korespondovalo s tím, jak jsem se cítila! S vnitřními boji, které jsem sváděla každé ráno, s každou myšlenkou na to, že tohle by měl být ten skutečný život, to, na co jsem se po tolik let připravovala. Rozhodnutí to všechno po několika letech zase opustit mě ale vnitřně nevrátilo zpátky. Naopak.

Jen na krátkou a velmi přechodnou dobu jsem měla pocit, že se moje tělo a mysl střetly zhruba v tomtéž místě. Dnes už ho zase nemám. Dávno, pradávno se necítím jako v pubertě, ba dokonce si od ní přijdu tak vzdálená, že si svoje tehdejší já a jeho boje téměř nedokážu vybavit. Nevidím v sobě žádné pozůstatky dětství, jeho hravost, lehkost a zálibu v pohádkách; nic, co by mi říkalo, že jsem vnitřně dokázala zůstat mladá. Moje mysl se rozeběhla tryskem vpřed a tělo nechala daleko za sebou. Nevím, jestli to jde vrátit. Obávám se, že je to, jak praví klasik: můžeme s tím nesouhlasit, můžeme s tím polemizovat, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Když člověk žije ve víru chytrých telefonů, sociálních sítí, Netflixu a HBO, málem mu začne připadat, že takhle to bylo snad odjakživa. Na to, že žijeme víc online než ve skutečnosti, si přece stěžujeme už tak dlouho! Jenže to je jenom velmi podařená iluze. Nejen že to takhle nebylo odjakživa, nebylo to tak vlastně ještě docela nedávno. Já si kupříkladu docela živě si pamatuji, jak si rodiče pořídili první barevnou televizi nebo jak prodali v roce 2005 svoji Škodu 100. Ano, opravdu ji ještě někdo koupil.

Patrně nejkomičtější vzpomínka na technologie mého dětství se ale váže k televizi. Měli jsme tehdy malou, těžkou, neforemnou bednu se skleněnou obrazovkou, zkrátka televizi jako každý druhý. Zajímavý na ní byl především způsob, jakým chytala signál. O něčem tak technologicky pokročilém jako kabelovka nebo satelit jsme si mohli nechat leda tak zdát; naše televize chytala signál na anténu, vystrčenou vysoko pod střechu na půdu na několika svázaných násadách od koštěte. Technologické řešení vpravdě na výši, říkáte si nejspíš a uznale pokyvujete hlavou. Mohu vás ujistit, že kvalita spojení tomu odpovídala. Signál z antény vyžadoval péči celé rodiny.

„Zase to zrní,“ prohlásil zpravidla aspirující televizní divák, když si zapnul, jak jsme říkávali, bednu. (Co si vlastně lidé zapínají dneska? Placku?) Všichni jsme věděli, že tahle věta znamenala něžnou výzvu pro jiného člena rodiny, který se odebral na půdu a začal otáčet nejspodnější násadou od koštěte. „Lepší?“ zařval točič zpoza dvou rohů do obýváku. „Ne! Pokračuj!“ odvětil obdobnými decibely divák. A pak, šetře hlasivky svého pomocníka, sám od sebe pokračoval. „Horší, horší, mnohem horší! Teď už není vidět vůbec nic!“ A půdní spojka točila a točila, dokud se neozvalo nadějné „Jo, teď je to lepší!“ a o zlomek vteřiny později „A zase špatný!“. A tak pořád dokola. Jemná manipulace doplněná řevem obou stran pokračovala do chvíle, než to alespoň jednu přestalo bavit. Holt jsme se s nějakým tím zrněním museli smířit.

Když si dnes na podobné excesy vzpomenu, říkám si, jak je ta dnešní dokonalá technologie vlastně nudná. Film se nenačte do deseti vteřin a my už jsme otrávení, že je dneska to připojení vážně děsně pomalé. A běda, jak to není ve Full HD! Na telefonu už dávno nic nevytáčíme (a možná brzy zapomeneme, kde se tohle kouzelně názorné slovo vůbec vzalo), nerozlišujeme hovory město a meziměsto, ba ani časy ve špičce a mimo ni. Nemusíme otáčet kazety v kazeťáku ani se starat o poškrábaná cédéčka. Dokonce i ti moji rodiče už si pořídili novější auto než ten ojetý pekáč z roku 2005. A představte si to: má posilovač řízení a brzdu, která opravdu brzdí. Co vám budu povídat, ještě jsem si na to nezvykla.