Uklidňující kouzlo sitcomů

Určitě to taky znáte. Každodenní život ubíhá, tu nastane problém, tu trampota a čas od času nějaký obzvlášť velký průšvih. Až sem to vypadá celkem fádně, jenže pak přijde ten podstatný rozdíl: když se zdá, že je úplně nejhůř a situace se jeví zcela bezvýchodně, jedna z postav zahlásí nějaký vtip. Tím celou peripetii, kolizi, krizi i katastrofu zahraje daleko do outu a virtuální i skutečné publikum může vybuchnout salvou osvobozujícího smíchu. V tu chvíli všichni vědí, že bude zase dobře.

Když jsem prožívala nějaká obzvlášť těžká období, byly sitcomy jednou z mála věcí, které mě dokázaly uklidnit. Nestarala jsem se o to, že jsem celé pasáže z Big Bang Theory nebo Yes, Minister znala zpaměti a v některých dílech nebyl jediný vtip, který bych nedokázala předvídat. To mi divácký požitek nijak nekazilo. Všechno tam totiž vypadalo nesmírně snadně. Průšvih v práci nebo její ztráta, hádka s nejbližšími, problematické vztahy v rodině i vládní krize – to všechno postavy prožívaly s okouzlující lehkostí. Situace je nikdy zcela nepohltila, a když už, tak rozhodně ne všechny. Vždycky se našel někdo, kdo zůstal totálně nad věcí a mohl si z toho utahovat. Tehdy stačilo, aby zaznělo něco jako „Pane ministře, už to začíná být opravdu naléhavé!“ „Naléhavé, Humphrey? Copak se to tady učíme za nová slova?“ a já jsem věděla, že svět je přeci jen ještě v pořádku.

Myslím, že právě tohle kouzlo je hlavní silou sitcomů. Vtip v nich samozřejmě hraje důležitou roli, přeci jen jde o situační komedie, ten ale ani v nejmenším nevysvětluje, proč lidé své oblíbené kousky sjíždějí pořád dokola. Podle sebe soudím, že se zkrátka zamilovali do nekomplikovaného světa, ve kterém si lze ze všeho beztrestně dělat legraci a nic není tak hrozné, aby to nešlo během dvaceti minut vyřešit. A i když v realitě některá řešení trvají podstatně déle, bolí, drhnou a žádají si lecjaké oběti, nezaškodí si tuhle lehkost občas připomenout. Dokáže být nejen uklidňující, ale také velmi inspirativní. A mimo to má rozhodně větší styl, když vám třeba spadne ze schodů skříň, místo sprostých nadávek prohlásit: „Ach gravitace, ty bezcitná děvko.“ Publikum, jakkoli nepočetné, to jistě ocení.

22 odpovědí na “Uklidňující kouzlo sitcomů”

  1. Když začali u nás dávat první sitcomu, dost mi tam vadil ten vložený smích…. 1Na odreagování a snad, jak je uvedeno v článku, člověk nebral některé situace až tak vážně, jsou dobré… V současnosti koukám na televizi málo a sitcomy vidím spíše příležitostně…

    1. Ano, ten vložený smích je dost zvláštní a člověk si na to musí zvyknout a přijmout to jako součást žánru. Teď už ale musím říct, že si to bez něj skoro ani nedovedu představit 🙂

    1. Přátelé a Krok za krokem, to jsou úplné vtělené devadesátky! 🙂 Na Krok za krokem jsme doma občas koukali, obzvlášť Cody a Dana měli mezi mými sourozenci velký úspěch. Ale Přátele, musím se přiznat, neznám. Byť vím, jak se jmenují hlavní postavy, jak vypadají i jakou mají zhruba povahu, tak doma na to nikdo nekoukal a v určitém věku už jsem se zasekla u svých oblíbených kousků a nikdy nepocítila potřebu objevovat nové – a vlastně i staré 🙂

  2. Nesoustavnost, žáku Čerfe, ta soustavná nesoustavnost zapříčinila, že jsi u žádného ze sitcomů nevydržel déle než dva díly po sobě. S čestnou výjimkou „Jistě, pane ministře“ a stařičké „Takové normální rodinky“, ale ta se jako sitcom nepočítá, protože byla natočena dávno před tím, než Češi tohle slovo poprvé uslyšeli :-).

    1. Myslím, že i kdyby na tvém skóre bylo jenom Jistě, pane ministře (což je, mimochodem, jediný sitcom, u kterého jsem viděla opravdu všechny díly), tak to naprosto stačí 🙂

  3. Prošla jsem si jedním životním obdobím, kdy u nás každý večer běžely seriály a slušelo se je sledovat. A máloco mě iritovalo tolik jako chaotické a nesmyslné jednání tolika nesympatických postav, které měla drahá (a hromada dalších diváků) srdečně ráda. Na druhou stranu, najít člověka, který by sdílel moje zájmy, to je umění.

    1. Myslím, že úplně chápu. Těch seriálů jsem svého času zkoušela rozkoukávat několik a u některých jsem měla velmi podobné pocity. Bylo to trapné, postavy nesympatické a dění pokud ne vyloženě nesmyslné, tak aspoň dost nezajímavé – a stejně byly nesmírně oblíbené. Inu, proti gustu ani langustu. Ještěže už to nemusíš sledovat 🙂

  4. Uhm, mně ty sitcomy odjakživa připadaly takové nějaké trapné, nucené (víc jsem se smával nezamýšlené trapnosti reklam).
    Pokaždé mi seriáloví nadšenci připomínali, že je stěžejní shlédnout bez výrazných hodnocení první sérii, abych se trošku vžil do postav. Dalších 6 sérií pak bude bžunda, noa posledních 400 sérií už že se trošku vyžírá, ale furt sranda. Tak jsem si děl, jářku, stojí ti to za ten čas? Nebo je lépe, jak radí Malý Princ, se projít docela pomaloučku ke studánce…?

    Ale na učení AJ asi dobré. A na společenské večírky při popkornu asi taky.
    To takhle jednou, až nebudu roupy vědět, co dělat… (Teď jsem se u obědů začal dívat na Futuramu, přijdu si už tímhle jako zvláštní ztráceč času.)

    1. Ta doporučení jsi tedy vystihl přesně! 😀 Tohle je mimo jiné důvod, proč sleduju víceméně pořád dokola staré a osvědčené kusy. To už musí být nějaké doporučení, abych se rozhodla investovat čas a emoce do něčeho nového.

  5. Je to tak, jak píšeš. Sitcomy jsou fajn, v dnešní době je vážně ukliďňující dívat se na to, jak si někdo jen tak dělá legraci ze života. Já mám ze sitcomů nejraději Comeback, ty zahraniční moc nesleduji, ani Teorie velkého třesku mě nějak nezaujala…

    1. No vidíš, já zase neznám Comeback 🙂 Myslím, že Teorie velkého třesku v Česku trpí naprosto příšerným dabingem. Viděla jsem jednou nedopatřením jeden český díl a vlasy mi vstávají hrůzou na hlavě, jen si na to vzpomenu.

  6. Přesně tak, když jsem posledně měla nějaké trápení se školou,s jela jsem celé HIMYM. Ta první série mě bavila neskutečně, zbytek už jsem jela ze setrvačnosti – a přesně kvůli téhle lehkosti. Protože vlastní život byl v tu chvíli jaksi moc těžký. Jenomže to nejosu jenom sitcomy, mě baví utíkat do nereálných seriálových, ale i třeba herních světů, ať už je téma vážné nebo ne. Hlavně aby tens vět nebyl ten můj. 😀

    1. Ano, to je přesné – když je vlastní život příliš těžký, není nic jednoduššího než se na chvíli ponořit do nějakého (jakéhokoli) jiného a prostě zapomenout. Jen ty herní dají většinou víc práce než ty filmové. A tím, že skončí dobře, si taky člověk nemůže být vždycky jistý: třeba taková hra Emily is away, která je mimochodem naprosto skvělá, je v tomhle docela deprimující.

  7. Gravitácia je naozaj ťažká váha, pravidelne mi dáva do držky, a to som väčšinu času triezvy. Ale čas od času ju zvyknem prekvapiť ranou ktorú nikdy nečakala. To je potom taká rana, že sa Gravitácia zvalí na zem a hodinu a pol zisťuje, kde je hore a kde dole. Avšak teraz, keď mi zavreli bazény, ma bude gravitácia nerušene znásilňovať minimálne mesiac, mrcha jedna.

  8. Celkově, život je mnohem lepší brát s humorem a podle mě je fajn se jím dopovat, jak to jen jde – takže jo, jsem taky vášnivý fanda sitcomů, 🙂

    1. Moje řeč! 🙂 Nevím, jestli bych se tedy označila za vášnivého fandu, na to jsem asi moc vybíravá. Ale když se nějaký povede a padne mi do noty, tak jsem zase schopná na něj v pravidelných intervalech koukat pořád dokola 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.