Měsíc: Listopad 2020

Publikováno

4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď

Když jsem před pár týdny napůl nadšeně a napůl otřeseně psala o dokumentu Davida Attenborougha Život na naší planetě, zaznělo na několika frontách, že dozvědět by se o něm měli především politici a velcí byznysmeni. Souhlasím. Vlády a manažeři velkých korporací jsou činitelé, kteří mnohonásobně předčí všechna naše dobrá předsevzetí. Zároveň jsem ale upřímně přesvědčená o tom, že stav naší přírody máme částečně v rukou opravdu všichni. Rozhodnutí, která naše okolí ovlivňují, činíme bezmála každý den – a ve výsledku jsme daleko méně bezmocní, než by se při pohledu na smutné orangutany mohlo zdát. Otázka, kterou si dnes kladu, proto zní: jak ulevit planetě hned teď, aniž bychom tím zároveň přivedli rodinný rozpočet na pokraj bankrotu?

Jezte méně masa

Netvrdím, že by se ze dne na den měli ze všech stát vegetariáni. To, že masožravci jsou pro potravní řetězec nesmírně nároční, je ale holý fakt. Když na poli pěstujeme něco, co sami sníme, je to řádově efektivnější, než když ono pole využijeme na chov dobytka. Z krávy se nají pár lidí, ze stejné plochy pole, jaké k jejímu k chovu potřebujeme, se jich nají klidně desetkrát víc. Jídelníček s menším množstvím masa je navíc znatelně levnější, a pokud ho nenaplníte špagetami s kečupem, má velký potenciál být i výrazně zdravější.

Šetřete vodou

Všichni jsme jistě slyšeli, že máme zavřít kohoutek, když si čistíme zuby. Voda se ale dá šetřit mnohem efektivněji: stačí sehnat úsporný perlátor (tzv. šetřítko), namontovat ho do baterie, a rázem se veškeré množství protočené vody výrazně sníží. Osobně mám nejlepší zkušenost s šetřítky, která proud zredukují o 60 % – úspora je taková, že to při vyúčtování doopravdy poznáte, a funkčně vás to prakticky nijak neomezí. Voda se také dá šetřit dvojčinným splachováním, pořízením myčky (statisticky použije výrazně méně vody než člověk) nebo úspornou sprchovou hlavicí – s tou ale nemám žádnou osobní zkušenost.

Kouzlo druhé ruky

Myslím, že kdo jednou začne chodit do sekáčů, už nepřestane. Nakupování v second handech pro mě osobně představuje víceméně jediný způsob, kterým se pro mě shánění oblečení stává alespoň přijatelnou záležitostí (zvlášť když vím, že sekáč oblečení opravdu bere z druhé ruky, nebo dokonce výtěžek věnuje na nějaké charitativní projekty). U oblečení to ale zdaleka nekončí; z druhé ruky jde sehnat téměř všechno. Elektronika, vybavení domácnosti, knížky, deskové hry, na co jen pomyslíte. A stejně jako lze kupovat, můžete i prodávat, případně darovat. Třeba jedenáctery staré brýle.

Konec jednorázovým plastům

Změna klimatu není jediná věc, kterou jsme si zavařili – objem odpadu, kterým planetu zanášíme, je totiž takový, že ho musíme vyvážet a likvidovat za úplatu v zemích, které jsou k tomu stále ještě ochotné. Takhle to nicméně nepůjde donekonečna, a pokud nechceme jako ve Futuramě smetí jednoho dne vystřelovat do vesmíru, budeme na to muset odjinud. Jak praví heslo zero waste: nejlepší je odpad, který nikdy nevznikne. Patrně nejzávažnější část tohoto problému tvoří jednorázové plasty, jako jsou PET láhve, mikrotenové sáčky, plastové misky, brčka a příbory, zkrátka všechno, co se hned vyhodí a následně rozláme na drobné částečky, které odnáší voda, jedí je ryby a v nich pak i my. Řešení je přitom na dosah ruky: látkové tašky a sáčky na ovoce a zeleninu i pečivo seženete prakticky všude, dostupné jsou také skleněné či kovové láhve, kovové příbory, které se vám vejdou do peněženky, a celá řada dalších vychytávek. Pravda, v tomhle případě bude nutná jistá vstupní investice, která se vám nejspíš nevrátí, její výše ale opravdu není nijak horentní a takové látkové pytlíčky vám vydrží celé roky. Navíc si díky nim třeba i popovídáte ve frontě v obchodě, protože člověk před vámi nebo za vámi z nich bude naprosto unešený.

Způsobů, jakými se můžeme začít chovat ohleduplněji ke svému prostředí, je samozřejmě mnohem víc. Některé z nich (například nakupování bez obalu, používání přírodní drogerie a kosmetiky nebo přesedlání na lokální a ekologicky vypěstované potraviny) vyžadují razantnější změnu životního stylu a někdy i znatelnou finanční zátěž, něco málo ale můžeme udělat všichni. Ať už začneme tím, že vysadíme strom, nepoletíme na dovolenou letadlem, nebo si nekoupíme cibuli z Nového Zélandu, každý krok se počítá. Velká rozhodnutí totiž sice leží na bedrech státníků a top manažerů, i ti ale ve výsledku zacházejí hlavně s tím, co už tady je. A naše spotřebitelské zvyklosti, jimiž rozhodujeme o tom, koho svými penězi podpoříme, v tom hrají důležitější roli, než by se na první pohled mohlo zdát.

Publikováno

Když vysoce citlivý člověk píše román

Na blogu jsem se tomu nijak zvlášť nevěnovala; pokud vím, programově o tom pojednával jediný článek. Je tomu tak jednak proto, že všeobecně nejsem ohledně tohoto tématu příliš sdílná, jednak proto, že toho poměrně dlouho mnoho ke sdílení nebylo. Jenže jak jde čas, věcí ke sdílení přibývá. A s jídlem, jak známo, roste chuť.

„Svou knihu“, jak familiérně říkám, jsem začala psát bezmála před dvěma lety. Měla jsem představu o tom, co chci sdělit a v čem má spočívat jádro příběhu, a to bylo všechno. V běžném životě jsem člověk nesmírně organizovaný a systematický (až mě to samotnou někdy děsí), moje psaní je ale naprostý chaos. V krátkých blogových článcích to nepoznáte, protože u nich postup „vím, o čem to má být, a tak si sednu, něco se stane a článek je tu“ krásně funguje. Teď si to ale představte u desítek popsaných á čtyřek – to už je pořádná lochneska. Rok a půl to vypadalo tak, že jsem se značně mlhavou představou o tom, co už jsem napsala, prostě nějak psala dál. Pěkně odprostředka, jak jsem zrovna měla chuť. Expresivnější autoři mluví o zvracení emocí na papír; já bych takových slov nepoužila. Psala jsem totiž výhradně do Wordu.

Čtení napsaného textu jsem se vyhýbala, jak dlouho to jen šlo. Jsem totiž – vzhledem ke své vysoké citlivosti – jako ten herec o kterém se mluví v semináři k cimrmanovskému Záskoku, že když hrál Maryšu, báli se s ním ostatní pít kávu. To takhle píšete, pustíte si k tomu nějakou hudbu, aby vám to lépe odsýpalo, a najednou moc špatně vidíte na obrazovku a běžíte ne pro jeden, ale pro celou hrst kapesníků. Při čtení to vypadalo dost podobně. Když jsem věnovala opravám celý den, vypotácela jsem se posléze ze dveří bezmála v mrákotách a jen s obtížemi si uvědomovala, co je za den, měsíc nebo roční období. Pak jsem si svatosvatě přísahala, že jestli někdy napíšu nějakou další knihu, bude to komedie.

Práce v současné době pomalu, ale jistě pokračují. Do první části jsem již nechala promluvit své superego, takže je promazána, seřazena a omalována několika různými barvami. Část druhou jsem zatím nedočetla, ale stejně občas píšu dál. Kvůli tomu se mi dokonce rýsuje původně neplánovaná část třetí, ve které se mi hromadí statě s časovým určením o jemnosti metráku uhlí. Poté, co jsem se jednou při psaní rozhodila tak, že mě spánek zastihl kolem třetí hodiny ranní, se snažím nálady, a tedy i části knihy, do kterých to potom přijde, střídat. Třetí část je tedy jednoduše částí bez závazků.

A jak to vlastně celé skončí? Ne, to pořád ještě nevím. Věřím ale, že můj chaos to nějak vyřeší. Vidím to tak, že si k té pestrobarevné lochnesce jednoho dne zkrátka sednu, něco se stane a bude to. Potíž přijde až v momentě, kdy si to po sobě budu muset přečíst.

Publikováno

Jak se mi žije na doktorátu

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.

Publikováno

Pár poznámek k nepodmíněnému základnímu příjmu

Když jsem se o nepodmíněném základním příjmu doslechla poprvé, zaťukala jsem si na čelo. Co je to za blbost? Na živobytí si přece vydělává každý sám a dostane se mu podle jeho zásluh. Aby dostal každý tolik, kolik by mu stačilo na skromný život, jenom tak, automaticky, to by tak hrálo!

Postupně se mi to ale v hlavě rozleželo. Potkala jsem člověka, který o téhle myšlence psal diplomku. Slyšela jsem rozvíjet teorie o tom, že když zrušíme všechny zbytečné pracovní pozice, můžeme jít do důchodu ve třiceti. A taky jsem se doslechla o knížce s pikantním názvem Bullshit Jobs, hezky česky: Práce na hovno. Pojednává o pracích tak zbytečných, že i jejich vykonavatelé si plně uvědomují, jak moc nanicovatá jejich činnost je. Přesto ji ale dál dělají; nějak se přece živit musí. Tehdy mi myšlenka nepodmíněného základního příjmu pomalu ale jistě začala dávat smysl.

Dokud práce znamenala obdělávat pole a skutečně v potu tváře dobývat svůj chléb, byla nutná. S tím, jak západní společnost bohatla, se ale její charakter začal měnit. Lidé už neokopávali brambory, místo toho stáli u pásu a vyráběli věci. Musela to být hrozná práce, pod jejich rukama ale pořád něco vznikalo. Pak ovšem nastává na první pohled neznatelný zlom: objem vyráběných věcí se zvýší natolik, že už jim spotřeba nestačí. Když máte doma jednu ledničku, nepotřebujete další tři. Celý náš systém je ovšem nastavený tak, že musíme růst stále dál a výš, jinak přestává fungovat. A aby toho nebylo málo, ve stejné době se výroba čím dál víc automatizuje, takže zaměstnává čím dál míň lidí. Co s nimi? Potřebujeme, aby vydělávali a utráceli. Jinak budou firmy krachovat, lidé šetřit a frčíme rovnýma nohama do krize. A tak se rodí nová generace virtuálních prací. Prací, které nic nevyrábějí, nikomu nepomáhají, a kdyby je nikdo nevykonával, vůbec nic by se nestalo. Prací na hovno.

Myslím, že jsme se minimálně v bohatých západních společnostech dostali do bodu, kdy to celé pomalu ale jistě přestává dávat smysl. Pracujeme v zásadě jenom proto, že se to tak dělalo vždycky. To je ovšem setsakramentsky slabý důvod. Zvlášť když stojíme tváří v tvář hospodářským důsledkům pandemie a pokukuje po nás umělá inteligence, která už brzy bez řečí a bez nemocí zastane celou řadu našich činností. Co se všemi těmi lidmi hodláme dělat? Vymýšlet jim další a další práce na hovno?

Můžeme samozřejmě namítnout spoustu věcných připomínek: z čeho by se nepodmíněný příjem financoval? Kdo by dělal popeláře, když by ho nikdo dělat nemusel? A nezůstali by v takové situaci všichni ležet doma na kanapi? To jsou závažné otázky, které ne vždy dokážu zodpovědět. Pokusím se o to alespoň částečně.

Finance jsou bod, o kterém toho vím nejmíň. Zavedení nepodmíněného příjmu by samozřejmě znamenalo zrušení úplně všech sociálních dávek, důchodů, mateřských atp. Úplně by to nestačilo, ale pěkný první krok by to byl. Na kanapi by všichni rozhodně ležet nezůstali. Svoji identitu čerpáme z toho, co děláme, a nedělat nic je ubíjející. Nikdy jsem v práci netrpěla tolik, jako když nebylo co dělat, a nikdy jsem se necítila společensky hůř, než když jsem „nebyla nic“. Nepodmíněný příjem by navíc sice stačil na skromný život, ale rozhodně ne na nejnovější Lamborghini. Kdo by chtěl luxus, musel by se snažit. Profese, které nutně potřebujeme, by poháněla dílem jejich prestiž (o doktory, vědce nebo učitele bychom, myslím, opravdu nepřišli), dílem peníze. Nikdo by ale nebyl nucený vykonávat práci jenom proto, aby vykonával práci. Nikomu by nehrozil pád na absolutní dno. Byli bychom – poprvé v historii – svobodní.

Netvrdím, že nepodmíněný základní příjem je jediná cesta, kterou bychom se všichni měli okamžitě dát. Jen je to cesta, která mi v současné situaci dává největší smysl a o které vlády pod tlakem koronaviru leckde začínají reálně uvažovat. Napište mi do komentářů, co si o tom myslíte, klidně šiřte, sdílejte, lajkujte – jak vám srdce káže. Váš názor mě zajímá a budu ráda, když tenhle příspěvek vezmete především jako jemnou výzvu k civilizované diskusi.

A nebojte, příští týden už bude zase článek úplně normální 🙂

Publikováno

O nákupech elektroniky

V moderním světě nezbývá příliš mnoho oblastí, které by z hlediska koncového uživatele fungovaly na bázi čiré magie. Můžeme sice zajít za kartářkou, nechat si spočítat horoskop nebo se poradit s věštcem, troufám si ale tvrdit, že většina běžných smrtelníků s těmito čarodějnými byzbysmeny příliš často do kontaktu nepřijde. Oproti tomu elektroniku jsme někdy vybírali všichni. A myslím, že každý, kdo si někdy kupoval třeba notebook, mi dá za pravdu. Je to magie se vším všudy.

Když jsem si před mnoha lety pořizovala notebook poprvé, velice záhy jsem zjistila, že jediné, čemu rozumím, je barva. Zbytek mohl být klidně psaný v jazyce pitjantjatjara; vyšlo by to nastejno. Sebekriticky jsem tehdy naznala, že to patrně k informovanému výběru nebude stačit, většina notebooků beztak byla černá. I šla jsem za svým starším bratrem, nejzkušenějším odborníkem, kterého jsem měla po ruce (notebook si v životě kupoval už dvakrát a jeho Pepa Tryskáč vešel do rodinných dějin). Bratr se své role zhostil s grácií skutečného gurua, moudře pokýval hlavou a pravil: „No, tam jsou v těch parametrech různý čísla a ty by prostě měly bejt co nejvyšší.“

Vybavená esoterickou znalostí magického učně první třídy jsem tedy začala vybírat znovu. V kouři vonných tyčinek a za zvuku zaříkávadel jako „proč je toho všude tolik“ a „dyť je to beztak všechno stejný“ jsem nakonec vybrala. Notebook byl černý a čísla zjevně stačila: sloužil mi dlouhých osm let. Pravda, ke konci už vykazoval všechny kvality legendárního Pepy Tryskáče a nechával tak obzvlášť silně vyniknout cholerické stránce mojí povahy. Pořád ale, přísně vzato, fungoval.

Když loni přišlo jaro, usoudila jsem, že není moudré ohrožovat zdraví chodců pod našimi okny rizikem letící elektroniky – a začala jsem vybírat nástupce. Zběžně jsem přelétla soudobý trh magickým zbožím a naznala jsem, že od dob mé první iniciace se leccos změnilo. Barev se kupříkladu vyrojilo celé množství a suverénně nejvíc letěla stříbrná. Kromě toho jsem i já v mezičase vystoupala na vyšší kouzelnickou úroveň: ono když se živíte psaním o elektronice, tak vás nějaká ta dedikovaná grafická paměť nezaskočí. Myslela jsem si, že tentokrát to bude brnkačka, brzy mi ale došlo, že psát a vybírat jsou dvě zcela jiné věci. I když už jsem se nemusela ptát, jestli Wi-Fi ac je klimatizovaná, na celkové magičnosti celého podniku se pranic nezměnilo. Pořád jsem doopravdy nevěděla, co že to vlastně všechno znamená a jestli se tomu dá věřit. Jinými slovy: kóan mého bratra stále platil.

I vytáhla jsem zas vonné tyčinky, třikrát plivla k severu a s magickým zaříkáváním pokročilé úrovně („proč do prčic nemají tenhle model, když se kolem něj točí celý jejich marketing“) si vybrala nový notebook. Stříbrný, s lehkým nádechem do modra a žlutým rámečkem. Zatím funguje krásně a já vřele doufám, že i tentokrát mi bude Štěstěna nakloněna. Chodci pod našimi okny to jistě ocení.