Měsíc: Prosinec 2020

Se vším všudy mi to došlo až letos. V minulých letech jsem si občas zanadávala, občas posteskla a občas mávla rukou. Až letos jsem ale přijala skutečnost, že Vánoce v křesťanském pojetí jsou zkrátka jiný svátek než Vánoce běžné, takříkajíc světské. Na první pohled se sice jeví podobně, rozdílů už je nicméně příliš mnoho. Slavím jiné svátky než většina mých spoluobčanů, ba dokonce je slavím jindy.

Světské Vánoce se s Vánocemi křesťanskými střetávají pouze v kratičkém průniku mezi 24. a 26. prosincem. Vánoce světské těmito dny končí, Vánoce křesťanské začínají – délka obou je nicméně docela podobná. Vánoce světské se totiž rozbíhají s adventem, který už je pro ně doba slavení. To, co je v křesťanském pojetí časem usebrání, střídmosti a rozjímání, letos kupříkladu Google označil jako Období svátků a ozdobil svítícími vánočními světýlky. Cílem světského adventu je navodit vánoční atmosféru: všude už tedy stojí ozdobené stromečky, hrají koledy a cinkají rolničky. V kostelích se oproti tomu zpívají (když se to zrovna smí) speciální adventní zpěvy, zapalují se svíčky na adventním věnci a liturgická barva je fialová, stejná jako například v postu.

Se světskými Vánocemi se ty křesťanské protnou přísně vzato vlastně jen na dva dny. Štědrý den je totiž stále den adventní, až večer nebo v noci se slaví takzvaná vigilie (= noční bdění) Narození Páně. Ryba se na Štědrý večer jí mimo jiné proto, že je to ještě postní jídlo – ty pravé hody přijdou až na Boží hod. Křesťanské svátky posléze pokračují do půlky ledna. Tehdy v kostelích stále ještě svítí stromečky, vystavují se betlémy a zpívají koledy, zatímco ve světě už zuří marketingová bouře jménem Valentýn.

Křesťanské Vánoce jsou jako narozeniny. Jejich začátek nesouvisí s vánoční atmosférou ani výzdobou a nedá se s ním libovolně šoupat. Všechny ty stromečky, dárečky, pohádky a cukrátka k nim sice také patří, ale jsou součástí volitelnou a nijak zvlášť podstatnou. Jsem skoro ráda, že v posledních letech tak nabral na popularitě Santa Claus (přeloženo do češtiny svatý Mikuláš), protože mi se světskými Vánocemi ladí daleko lépe než dost nemístný ježíšek (příznačně s malým j). Do budoucna by mi vůbec nevadilo, kdyby postava dítěte v jeslích ze světských Vánoc zmizela úplně, stejně jako zmizelo ukřižování ze světských Velikonoc.

Neptejte se mě tedy, jak jsem se měla o letošních Vánocích. Pro mě, stejně jako pro všechny křesťany světa, jsou Vánoce právě teď v plném proudu. Pravda, cukroví ubylo, program v televizi se změnil, dárky jsou rozbalené a jehličí pomalu ale jistě opadává. Nic z toho ale není to skutečně podstatné.

Říká se, že štěstí je odměnou těch, kdo ho nehledají. Nevím, jestli je to vždycky tak úplně pravda, v jedné životní oblasti to ale platí určitě. Tou oblastí je blog – a moji drazí blogoví přátelé.

Myslím, že nikdo si nezakládá blog proto, aby našel přátele. To by byl pěkně nelogický krok! K navázání vztahu se nabízí tisíc a jeden jiný, daleko efektivnější způsob. Ať už ale blogy vytváříme z jakýchkoli bláznivých důvodů, chceme, aby je někdo četl. Píšeme tedy, jak nejlépe umíme, a snažíme se nalákat čtenáře ze všech koutů internetu. Sdílíme na sociálních sítích, chodíme po cizích blozích, čteme, komentujeme, přidáváme oblíbené odkazy. Až jednoho dne zjistíme, že přišli. Odměna, kterou jsme nehledali; a která je na tom všem možná to úplně nejkrásnější.

Našli jsme si je, nebo si oni našli nás, na tom už zpětně pramálo záleží. Kdysi dávno se vyloupli z davu anonymních čtenářů a získali svůj obrys a tvar. Neznáme dobře jejich tvář a jejich hlas bychom poslepu nejspíš nerozeznali, zato je ale poznáme po první větě, po několika slovech slyšíme povědomou kadenci jejich stylu, spojenou s tváří utvářenou tisíci a desetitisíci písmenek. Radostně se zatetelíme pokaždé, když zveřejní nový článek, a nemůžeme se dočkat, až přijdou, aby zanechali komentář u našeho nejnovějšího kusu. Máme o ně starost, když se dlouho neozvali, říkáme si, jestlipak se jim něco nepřihodilo, že celý týden nepřidali nový článek? Aniž jsme tušili, že se něco takového děje, navázali jsme přátelství. Jiné, ale o nic méně pevné.

Jsem nesmírně vděčná za všechny své milé blogové přátele. Jsou jako perly, skrytí v lasturách svých blogů a na první pohled nenápadní, ale právě tak vzácní. Dávají mi nahlédnout do svých světů, často nesmírně odlišných, a přitom tolik blízkých. Inspirují mě, naplňují energií a chutí pokračovat, neboť vím, že přijdou, znovu a zas, se stejnou věrností, s jakou já přicházím k nim. Jsou mou odměnou, mým nejkrásnějším dárkem; dárkem, kterým v tyto dny slavím páté blogové narozeniny.

Trklo mě to, když jsem zhruba popáté viděla Bylo nás pět. Maminka upře na tatínka nyvý pohled a s ikonickými slovy „když ty jsi k tomu ze všech nejšikovnější“ ho pošle zabít vánočního kapra. Tatínek přijme titul nejšikovnějšího s velkolepou samozřejmostí a jde se hrdinně ujmout své role. Jak se záhy ukáže, v zabíjení kaprů je naprosto nemožný. Jakož ostatně v celé řadě dalších úkonů.

Starý Bajza není ve svém údělu ani trochu osamocen. Směšné figurky otců v českých komediích nám koření dlouhé zimní večery doslova na každém rohu. Od doby, kdy jsem si jich začala víc všímat, se mi zdá, že vytvářejí hotový archetyp. Jde o nabubřelého muže ve středních letech, který je obecně vzato docela neschopný, ale celou svou image staví na tom, že všechno ví a zvládne nejlépe. Tato iluze je nedotknutelná a mužovo bezprostřední okolí ji umně udržuje. Jakmile totiž onu fatu morgánu někdo jen náznakem naruší, je zle. Starý Bajza dostává cholerický záchvat, Kroupa z Marečku, podejte mi pero zoufale mlátí hlavou do skříně a celá sestava z komedie století S tebou mě baví svět se snaží své selhání alespoň co nejdovedněji zakrýt.

Žena, která může takovému všudybylovi a všeumělovi stát po boku, není jen tak ledajaká. Navenek přijímá svou podřízenou roli, ale ve skutečnosti je příslovečným krkem, který hlavou rodiny otáčí. Manželovu nabubřelost umí šikovnou manipulací využít, nebo zkrátka zavře obě oči a smíří se s tím, že co neudělá sama, to nebude. Případně obojí – jako to vidíme třeba v pořádně manipulativní směsi v Takové normální rodince.

Netvrdím, že by podobné vyobrazení otců a manželů nebylo vtipné; starý Bajza je konec konců jednou z nejvtipnějších postav celého seriálu. Zároveň se ale nedokážu ubránit jistému zděšení. Něčemu takovému bychom se přece nikdy nesmáli, kdybychom se s tím běžně nesetkávali. Vážně existují rodiny, které od základu stojí na vzájemné manipulaci? A pokud ano, není to náhodou docela tragédie?