Trklo mě to, když jsem zhruba popáté viděla Bylo nás pět. Maminka upře na tatínka nyvý pohled a s ikonickými slovy „když ty jsi k tomu ze všech nejšikovnější“ ho pošle zabít vánočního kapra. Tatínek přijme titul nejšikovnějšího s velkolepou samozřejmostí a jde se hrdinně ujmout své role. Jak se záhy ukáže, v zabíjení kaprů je naprosto nemožný. Jakož ostatně v celé řadě dalších úkonů.
Starý Bajza není ve svém údělu ani trochu osamocen. Směšné figurky otců v českých komediích nám koření dlouhé zimní večery doslova na každém rohu. Od doby, kdy jsem si jich začala víc všímat, se mi zdá, že vytvářejí hotový archetyp. Jde o nabubřelého muže ve středních letech, který je obecně vzato docela neschopný, ale celou svou image staví na tom, že všechno ví a zvládne nejlépe. Tato iluze je nedotknutelná a mužovo bezprostřední okolí ji umně udržuje. Jakmile totiž onu fatu morgánu někdo jen náznakem naruší, je zle. Starý Bajza dostává cholerický záchvat, Kroupa z Marečku, podejte mi pero zoufale mlátí hlavou do skříně a celá sestava z komedie století S tebou mě baví svět se snaží své selhání alespoň co nejdovedněji zakrýt.
Žena, která může takovému všudybylovi a všeumělovi stát po boku, není jen tak ledajaká. Navenek přijímá svou podřízenou roli, ale ve skutečnosti je příslovečným krkem, který hlavou rodiny otáčí. Manželovu nabubřelost umí šikovnou manipulací využít, nebo zkrátka zavře obě oči a smíří se s tím, že co neudělá sama, to nebude. Případně obojí – jako to vidíme třeba v pořádně manipulativní směsi v Takové normální rodince.
Netvrdím, že by podobné vyobrazení otců a manželů nebylo vtipné; starý Bajza je konec konců jednou z nejvtipnějších postav celého seriálu. Zároveň se ale nedokážu ubránit jistému zděšení. Něčemu takovému bychom se přece nikdy nesmáli, kdybychom se s tím běžně nesetkávali. Vážně existují rodiny, které od základu stojí na vzájemné manipulaci? A pokud ano, není to náhodou docela tragédie?
Tenhle rodinný model a ani příšlušné seriály naštěstí neznám. Jak jsem ale zírala, když na mě drahá poprvé vybalila takové to hrané urážení a odvracení kvůli naprostým maličkostem, na které jsi měla zareagovat stejně hraným dolézáním a prosbami o odpuštění, které by situaci zažehnaly. Tak se chovala snad jen Minnie z kreslených Disneyovek ze čtyřicátých let!
Teda, teď mám chuť se na nějakou Disneyovku ze čtyřicátých let podívat, protože ty zase prakticky vůbec neznám já! 😀
Bývají to kraťoučké zprvu černobílé filmy, délkou zhruba jako Večerníček. Ač je meziválečná a válečná produkce na dnešní dobu poněkud nekorektní, třeba díl o motoristech (byť je z roku 1950) je naprosto trefný i dnes 😀
Jo, motoristi jsou skvělí 🙂 Na tom jako by se nezměnilo za těch osmdesát let vůbec nic!
Stejně zíral i můj manžel, tehdy přítel. Tenkrát, když jsem mu to udělala poněkolikáté, mi řekl něco v tom smyslu, že není telepat a nedokáže si vyvěštit, z jakého důvodu jsem nasadila tu nafučenou držku. Od té doby si všechno říkáme a je nám fajn :).
To je ten nejlepší přístup, jaký si dovedu představit 🙂
No asi tak… Ono to v reálu nestojí samozřejmě zdaleka jenom na tom…. Ale ta manipulace je tam alespoň trochu téměř vždy nebo velmi často obsažena a proto se v nadsazce objevuje ve filmech a seriálech..
Ano, tím se přesně utěšuju – že je to v těch filmech a seriálech přehnané. A vážně doufám, že je to tam přehnané co nejvíc!
Dlouho jsem to neviděla, ale tohle jsou vyextrémované postavy do seriálů. Nicméně z Takové normální rodinky si vybavuji, že tam to bylo i docela vyvážené – např. jak se manžel Pavly vyhnul mytí nádobí apod.
Jinak ze života – raději taková láskyplná manipulace, než chuť x-krát denně chlapa zabít… 🙂
Ano, u Takové normální rodinky je jeden díl věnovaný manipulaci ženské a jeden díl manipulaci mužské. Vyvážené je to pěkně, ale děsivé trochu taky 😀
Jednoho takového pána znám, ale nestýkáme se. Je to takový ten typ „všechno znám, všechno umím, všude jsem byl“. Dvakrát!
Jinak si myslím, že tyhle mužské postavy jsou takto psány na míru filmům i seriálům, aby byly zajímavé.
U toho dvakrát jsem se začala smát nahlas 😀 Ano, ty postavy jsou určitě do určité míry vykonstruované na míru komediálnímu vyprávění. Nezbývá než doufat, že reálný základ téhle konstrukce je mnohem menší, než se po zhlédnutí několika takových filmů a seriálů může zdát 🙂
Jinak já mám ještě hodně ráda scénu z Pelíšků u nástěnky s jídelním lístkem. Tam je maminka těžce nad věcí, to mě baví dost 🙂
Nojo, Pelíšky! Já jsem si říkala, že jsem měla v hlavě ještě jeden příklad, na který jsem zapomněla 😀
Ty asi pocházíš z dost dobré (kádrové) rodiny, protože jestli chlapskou neschopnost považuješ za tragédii, tak to, s čím by ses občas setkala, bys nerozdýchala! 🙂
Což o to, neschopný je občas každý, to mi připadá normální. Ale hrát si na to, že to tak není, to mě nepřestává vyvádět z údivu 😀
Aby se lidé karikatuře smáli, musí pro ně být představitelná. Samozřejmě, víc se člověk směje, když v tom poznává ostatní, než když na plátně vidí sám sebe :-).
To každopádně! Při nejhorším se alespoň vždycky nabízí osvědčená strategie „to přece rozhodně nejsem já“ 😀
Má kamarádka žije ve velice spokojeném a stále zamilovaném svazku se svým mužem již 38 let.
Znám se velice dobře oba a dotazovala jsem se na recept, protože jejich vztah je mimořádný, stále plný náboje, lásky a když jsem s nimi, na lásku věřím.
Kamarádka se usmála a pravila … když mi domů dorazí brouk Pytlík, rozdává nabubřele své skvělé rady, myslím si něco o prdeli a diplomaticky ho odkážu na rychlou a studenou sprchu. Nezačal otužovat, ale ta sprcha ho vždy srovná do role normálního člověka.
A tak díky diplomacii zvládají život na jedničku.
To je krásné! Každé takové dlouholeté a perfektně fungující manželství mi připadá jako takový malý zázrak. A studená sprcha je vážně povedený diplomatický prostředek 😀
Myslim, ze otec traged je postava ba zakazku. Driv bylo obvykle, ze minimalne jedna takova figurka se v sirsi rodine vyskytla (casto i uzsi) a skodolibost v tvorbe vsimaveho divaka vzdy potesi. A je to funkcni i dnes, sice ne pohledem zeny v rovnopravnem partnerstvi, ale kritickym pohledem teenagera urcite;)
Ano, škodolibost pro komediální účely velmi vděčná 🙂 Obzvlášť když se člověk vymezuje vůči nějaké takovéhle figuře. Tam by se musel stát škodolibým snad i svatý 😀
Jsem ten, kdo snadněji vidí podobnosti než rozdíly.
Ať hledím, kde hledím, ovlivněn takovým dogmatem podobností vidím stereotypního papá, mocného a strašlivého, ale současně dosti nemotorného. A vidím i jeho lepší polovičku, která oba nešvary umně taví v dobro.
A, stále pod tíhou vnímání podobností, se táži tebe:
Jakpak to máš ty? ;o)
Já vidím hodně různých vzorců, které se někdy tomu popsanému až nepěkně blíží a jindy jsou od něj naopak na míle daleko. V nejbližším okolí mám naštěstí spíš tu druhou variantu 🙂
Život není peříčko, ale dá se žít. Já preferuji spíš klidného senožrouta, ale měl by umět občas být za nemotoru a neuměla. Mít doma dokonalého manžela, který fakt je šikovný manuálně, ale citově je z pravěku, to jsem si už vyzkoušela. Léty si to sedlo, zaplať přírodo za to. Trvá léta, než se špičky obrousí a převládne vděčnost, že „aspoň tak“ ☺
S citovým pravěkem to muselo být skutečně těžké, to bych určitě nezvládla. Zaplať pánbůh za klidné senožrouty 🙂
Osvěžující článek a zajímavá úvaha.
Mě ale napadá něco jiného. Nepřijde mi tragické tohle postavení mužů v komediích ani mi na tom nepřijde nic špatného. Asi proto, že to lichotí mému ženskému egu. Ale muži, jako obecně silnější pohlaví, jsou s tím v pořádku, takže to beru jen jako takové vyvážení sil typu Ty máš svaly, já mám chytrost.
Ale napadlo mě něco jiného. Že to bude vyrovnané….
Stejný a neméně komediální, i když daleko tragičtější, je častý stereotyp otce vykresleného jako kruťase a cholerika.
Cholerický dědeček v Chalupářích, Anděl na horách, Otec Kondelík, otec Jindry v Pelíškách, Menšík z filmu Půl domu bez ženicha, otec v knížce Mikulášovy patálie – to jsou tak první, kteří mě napadnou.
Pěkný den!
Děkuji 🙂 Ano, typ otce (nebo manžela) jako nesnesitelného cholerického tyrana, to je taky poměrně častá záležitost – a ta mi přijde už opravdu jen smutná. Byť tedy zrovna otec Mikuláše mi připadá spíš jako ten nemotora, kterého popisuji v článku 🙂
Souhlasím, tenhle model „budeme si podkuřovat, udržovat se v zavedených teoretických pořádcích, ačkoli prakticky je to jen zavedený bordel, a manipulovat sebou, jenom aby se nikdo nemusel podívat do zrcadla“ je špatný. A pak se promítá i do ostatních oblastí života, nejen vztahů, ale může být příčinou i finančních/pracovních/jakýchkoli nezdarů, které dotyčný pak svádí na ostatní, protože on je doma podporován v tom, jak je pán tvorstva. Ze strany popsané manželky zase můžeme snadno dojít k ženě, která má dojem, že musí být spasitelkou světa a dělat úplně všechno, a nakonec vyhoří, přitom by to dělat nemusela, a přenesou to často dál.
Pravda pravdoucí! S tím, jak se podobný model promítá do pracovního a finančního nezdaru, jsem se naštěstí ve svém blízkém okolí nikdy nesetkala. Oproti tomu vyhoření u žen (hlavně u té tzv. sendvičové generace, roztržené mezi malá vnoučata a staré rodiče) vidím snad na každém druhém rohu – a je to opravdu smutný pohled.
Řekla jsi jednu velkou pravdu. Je to tak. Kdybychom to nezažívali, nesmáli bychom se tomu. Já to naštěstí nezažila, ale je pravda, že když se dívám kolem sebe, sem tam se nestačím divit.
Viď? Člověk o podobných věcech ví tak nějak teoreticky, ale pak když se s tím setká tváří v tvář, tak to je úplně jiný level.
Děkuji za zajímavý rozbor. Myslím, že každý občas i v životě sklouzne do role brouka Pytlíka. Muži k tomu mají asi větší sklony. Ale pak jsem tam my, ženy, abychom všem vrátily do těch správných rovin :o)
Přeji příjemný den, Helena
Děkuji 🙂 Ano, mužům všechny možné stereotypy tuhle roli ulehčují, dokonce bych se nebála říct, že někdy je do ní i tlačí. Čest všem, kdo tenhle tlak ustojí 🙂 Také přeji krásný den!