Měsíc: Leden 2022

Málokteré slovo dnes vyvolá emoce tak spolehlivě jako rasismus. Ať už stojíme na kterékoli straně barikády (nebo distingovaně po česku na půli cesty), je velmi pravděpodobné, že nám tohle téma v posledním roce alespoň jednou nadzvedlo mandle. I proto mám za to, že by vůbec nebylo na škodu vzít si ho do parády a pořádně se mu podívat na zoubek. Než tedy budete pokračovat v debatách o tom, jestli je v pořádku, aby v historických velkofilmech hráli herci černé pleti, případně proč nikomu nevadilo, že náčelníka Apačů hraje Francouz, vyzývám vás ke krátké společné procházce. Vyrazíme si do 19. století.

Možná vás zarazí, proč právě tam. Není to pozdě? Nebyli lidi rasisti odjakživa? Svým způsobem jistě ano: i ve starověku si naši předci o svých sousedech, co mluvili jiným jazykem, mysleli, že jsou to přinejlepším pololidi (například řecké slovo barbaros je původně nejspíš zvukomalebný výraz napodobující nesrozumitelné brebentění). Jenomže to není rasismus, to je xenofobie. Abychom mohli mluvit o rasismu, musíme nejprve zavést pojem rasa. A ten ve svém dnešním významu vzniká právě v 19. století.

Stalo se to vlivem kolonizace. Spolu s tím, jak se Británie a další velmoci snažily „civilizovat“ (nebo vyhladit) jiné národy, se vědci starého kontinentu usilovně snažili nějak to celé pojmově uchopit. Dřív se odlišnost vysvětlovala různě: odlišností klimatu, řeči, zvyků. Pak ale přišel filolog Friedrich Max Müller a rozhodl se, že na to půjde jinak. Negroidní rasu dal do kontrastu s rasou árijskou a napsal příběh o tom, jak si jedna podmanila druhou a pozvedla ji při tom na těle i na duchu. Že vám to zní povědomě? Ne tak úplně. Árijci jsou v téhle době ještě kmen asijských válečníků, rasy jsou tu opravdu jen dvě, ale hlavně: závěr, který z toho Müller vyvodil, byl, že blahodárný vliv vyšší kultury přebíjí biologické predispozice.

Jenže Müllerovo pojetí nevydrželo ani tak dlouho, aby mohl jeho autor v klidu umřít (naopak se na stará kolena zděsil toho, co započal). Dokud se totiž rasa vázala s kulturou a jazykem, nebyla nezměnitelná. Müllerem se ale inspiroval zoolog, lékař, fyziolog a antropolog Johann Fiedrich Blumenbach a vymezil rasu čistě biologicky. Uchytilo se to prakticky okamžitě; Robert Knox se o to postaral v Británii, Arthur de Gobineau ve Francii a další výtečníci v Americe. Ras si každý vymyslel, kolik chtěl, ale všichni psali v zásadě o tomtéž: lidstvo je rozdělené do biologicky předurčených skupin, které si z principu nejsou rovny a nelze na tom nic změnit. Jinými slovy: vaše geny předurčují váš vzhled, fyzické schopnosti, psychické predispozice, intelekt, všechno. A vy s tím neuděláte vůbec nic.

Rasová teorie měla obrovský úspěch. Pařížští lékaři odhodlaně měřili kriminálníkům lebky ve snaze predikovat rasově podmíněný zločinecký typ. Arthur de Gobineau napsal Esej o nerovnosti lidských ras a stal se modlou Adolfa Hitlera (ano, ztroskotaný francouzský šlechtic, to jako vážně). Nietzsche přišel se svým nadčlověkem a s antisemitismem tak krystalickým, že by ho mohli vystavovat v mineralogickém muzeu (pozn. jak se ukázalo, tak tenhle bod je sporný, viz komentáře :-). Herbert Spencer vnesl Darwina do sociologie a princip přežití nejsilnějšího adaptoval na lidské společnosti. Teorie o tom, že lidstvo vlivem míšení ras degeneruje a je třeba ho geneticky očistit, se začaly množit jako houby po dešti (odtud takové nevinně znějící pojmy jako „rasová hygiena“ nebo „eugenika“). Nikdo při tom nevěnoval pozornost tomu, že vymezení ras je v zásadě libovolné, lebeční indexy si jako na potvoru vůbec neodpovídají a Árijci se plynule přesunuli z Asie do Německa a zázračně jim při tom zesvětlaly vlasy a oči.

Rasismus, sociální darwinismus a nacionalismus, všechno horké vynálezy evropského 19. století, se spojily v jedinou třaskavou směs a zažehly plamen pod kotlem dvou světových válek. A tenhle plamen hoří dodnes. Jistě, rasismus se od té doby vyvinul a nabyl i jiných podob. Ten původní, pseudobiologický a jako vystřižený z 19. století ale nezmizel. Není to tak dávno, co jsem narazila na vyjádření typu „cikáni mají mem na příživnictví“ nebo „černoši mají vrozené průměrné IQ 60, takže je nemá cenu vzdělávat“. Pokaždé, když něco takového slyším, se mi otevírá kudla v kapse, obzvlášť když to začíná alibistickým „nejsem rasista, ale…“. Žádné „nejsem radista, ale“! Tvrdit, že nějaká skupina obyvatelstva je biologicky k něčemu předurčená je definicí rasismu v jeho nejpůvodnější podobě. Dějiny dost jasně ukázaly, že takový přístup nikdy nevede k dobrým koncům. Víra v to, že lidé mohou překonat podmínky, ze kterých vzešli, je zkrátka něco, bez čeho se svobodná společnost neobejde. Nezapomínejme na to. Prosím.

Když jsem loni zaslechla, že v Americe vyšla kniha Work Won’t Love You Back (Práce vám lásku neoplatí), zajásala jsem. To, že se zrovna v zemi, ze které vzešel americký sen a ideál ambiciózního a tvrdě pracujícího člověka, vydávají takové knihy, mi připadá jako skvělá zpráva. Velmi doufám, že se kniha nestane osamělým výstřelem do tmy, na který si za rok nikdo nevzpomene. Protože kdyby tomu tak bylo, jevila by se mi budoucnost hned o něco temnější.

Knížku jsem sice ještě nečetla, téma mě ale oslovilo okamžitě. Názor, že bychom měli svoji práci milovat, totiž kolem sebe vidím velmi, velmi často. Přitom je to poměrně mladý vynález: ještě pro generaci našich rodičů to vůbec nebyla samozřejmost. Oni většinou neměli představu, že na sobě musejí neustále pracovat, zlepšovat se a motivovat, aby jednoho dne mohli dělat něco, co budou bezvýhradně zbožňovat. Ne, prostě chodili do práce a dostávali za to zaplaceno, protože kdyby za to zaplaceno nedostali, tak by to samozřejmě nedělali.

Jenže pak přišla nenápadná změna, která z vnější motivace udělala motivaci vnitřní a upevnila v nás jednak představu, že máme svůj život ve svých rukou, a jednak postoj, že svou práci bychom měli milovat. Namísto nespokojeného šéfa tak nastoupil vnitřní kritik a z jasně ohraničeného vnějšího tlaku se stal neúprosný tlak vnitřní. A ten nám bez ustání připomíná, že ještě nejsme tak docela šťastní, že je to naše chyba a že když pořádně zabereme, tak jednoho dne šťastní budeme, protože naše posedlost se promění ve skutečnou vášeň. Jistě, i nás často vydírají nevrlí nadřízení. Ale taky se vydíráme sami.

Jenže jak praví titul oné knihy, práce nám lásku neoplatí. I když ji budeme milovat tak bláznivě, že ji necháme ovládnout celý svůj život, dost možná jednoho dne zjistíme, že jsme vyčerpaní, vyhořelí a sami. Když jsem ještě působila v korporátu, chodily mi docela často e-maily o půlnoci – od lidí, kteří byli přes den normálně v kanceláři. Myslíte, že byli šťastní a naplnění? Hádejte třikrát.

Domnívám se, že rozumný požadavek na to, abychom netrávili svůj čas činností, která nám připadá zcela nesmyslná, se postupně stal rafinovanou pastí, do které jsme chytili sami sebe. Tomu, co milujeme, přece nemůžeme nic odepřít: přesčas sem, přesčas tam, telefonát v jednu v noci, zpráva v pět ráno; pravá láska všechno vydrží. Velmi snadno se tak může stát, že přestaneme pracovat proto, abychom žili, a začneme žít proto, abychom pracovali. Jak takový přístup končí, se dozvíme například od libovolného lékaře, který pracuje s vrcholovými manažery. Není to pěkný pohled. Ale co bychom taky čekali – od vztahu, který byl od počátku naprosto beznadějně jednostranný?

Těžko věřit, že se tu tenhle článek neobjevil dřív. A když říkám dřív, myslím tím o několik let. Patrně je to proto, že byl jednou z oněch věčných záloh, o kterých je přece možné napsat vždycky (přesně v duchu pratchettovského trpasličího chleba). Protože moje nešikovnost, ta tady skutečně je vždycky.

Střih. Třetí třída. Jsem ze všech nejmenší, nejhubenější – a nejneohrabanější. V pololetí dokonce dostávám na vysvědčení dvojku z tělocviku, protože zoufale neumím házet a chytat. Navzdory tomu se největší výzva jmenuje pracovní činnosti. Když jednou vyrábíme jakési figurky z novin, začnu s velkými ambicemi, že to bude kočka. Když zjišťuji, že dlouhý kočičí ocas je zdaleka nad moje síly, hbitě přeřadím na mnohem méně ambiciózního medvěda. Záhy ovšem seznám, že i kulaté medvědí uši výrazně převyšují mé schopnosti. Rezignuji. „Bude to papírové strašidlo!“ zabručím, naflákám tam noviny, jak mi přijdou pod ruku, a učitelka musí uznat, že se autorský záměr zdařil.

Střih. Máma se mě snaží naučit šít. Příšerně mě to nebaví. Jindy se mě snaží naučit háčkovat. Nebaví mě to taky. Potom se pokouší o vyšívání. Stejné fiasko. Tak se mě aspoň snaží naučit přišít knoflík a zalátat ponožky. To se, pravda, hodí. Navíc je výsledek rychle a estetická kvalita nikoho nezajímá. A když omylem sešiju rukáv k sobě, tak se to zase rychle vypáře.

Střih. Skautské tábory. Jeden rok se při štípání třísek seknu sekerou pěkně úhledně pod kloub levého palce. To se ještě celkem snadno zaváže a zahojí, byť jizvu už budu mít napořád. Rok či dva nato podstatně navyšuji sázky a seseknu si bříško prstu. Když se na to podívám pozitivně, tak si všichni přítomní zdravotníci mohli zopakovat, jak se fačuje prst. Otisk mého levého ukazováčku bude nicméně už navždycky postrádat nezanedbatelnou plochu svých čar. Rok poté, když na mě vyjde hned první den služba sekání dřeva, dostane celý tábor obrovský záchvat smíchu.

Střih. Celá léta, kdy jsem se při jídle pokecávala, polévala a zadrobovala potravinami všeho druhu, korunovala kamarádka vzletným titulem, který tomu všemu konečně dal smysl: jde o můj vlastní seriál s názvem „Jak žrát jako prase“. Největší ponaučení z něj? Světle žlutou sukni si při příležitosti svého prvního jídla hůlkami neberte. Jo a taky: lák z okurek může ve vašich botách skončit mnohem snadněji, než si myslíte.

Střih. Snažím se vyrobit si vlastní diář. Bez úspěchu. Inkoustový flek na kalhotách nakonec alespoň zabarví černá lihovka.

Střih. Snažím se otevřít levnou bezdrátovou myš a dát do ní nové baterie. Naštěstí je doma manžel.

Střih. Když zase pokecám ubrus, dostávám čestný titul Čuník roku.

No uznejte, tohle už prostě vyžaduje talent. A ten já mám, v míře vrchovaté. Na jednu stranu to nechápu, protože s koordinací pohybu třeba při tanci jsem nikdy neměla potíže, psát umím pravou i levou a od šesti let hraju na housle, kde je každý milimetr drahý. Asi je to jedna z těch věcí, které se chápat nedají a musejí se prostě jenom přijmout. Dobře, já si tedy ten neoprenový oblek pořídím. A mezitím mě držte dál od všech seker.

Snad je to proto, že jsem nikdy podobný článek nenapsala a chtěla jsem to taky zkusit. Nebo mě strhla vlna na cizích blozích? Těžko říct. Věc se má každopádně tak, že tentokrát chci napsat klasický shrnující článek o uplynulém roce, setřídit si, co mi přinesl, co vzal, a vyhodnotit, kam mě posunul – a zvu vás na tu cestu se mnou.

Rok 2021 byl prvním kalendářním rokem, který jsem kompletně strávila na doktorátu. Tahle skutečnost mi přinesla mnoho radosti, velký zápal, kapku hořkosti, nějaký ten úspěch a spolu s tím i poněkud paradoxní starosti. Jednoznačně největší událostí bylo získání grantu, díky kterému můžu žít s důstojným příjmem, aniž bych si musela hledat jinou práci. Z toho nicméně vyplývají i jisté povinnosti, takže například každý měsíc vyplňuji otravné reporty, se kterými otravuji i svého školitele. Onou paradoxní starostí pak je zejména skutečnost, že právě díky tomuto grantu (pravidelní čtenáři vědí) usiluji o stáž v Austrálii, a to navzdory takovým okolnostem, jako jsou zavřené australské hranice. Na tuhle stáž bych opravdu chtěla a pokud to má klapnout, musí to klapnout právě v roce 2022. Zatím je vše krajně nejisté, tak mi držte palce.

Uplynulý rok pro mě byl také rokem tvůrčím. Co se akademických vod týče, mám od konce října v recenzním řízení svůj první odborný článek, v kreativním psaní jsou pak žně ještě větší: kromě toho, že jsem pokračovala v pravidelném blogování, jsem po delší pauze opět psala básně a dokončila první verzi svého románu. Tu momentálně nechávám odležet, nějaké známky toho, že se mi do myšlenek pomalu vrací, už ale pozoruji. Tady na rozdíl od Austrálií nejsou žádné termíny, ráda se tedy nechám svými múzami překvapit.

Nezanedbatelná část minulého roku se pro mě nesla i v duchu environmentálního žalu, který jsem se snažila přetavovat v konstruktivní starost o přírodu a udržitelnost. Zapojila jsem se znovu do komunitou podporovaného zemědělství (a znovu nemůžu než doporučit!) a nadchla se pro pomalou módu, takže se můj šatník poměrně znatelně proměnil. Přibylo nejen sekáčových úlovků, ale i dražších kousků od malých místních značek (Reparáda, Bambutik, Sugkrasisa, Ginette, Meracus). Také jsme přešli na zelený proud, což bylo překvapivě extrémně jednoduché, a změn doznal i můj jídelníček, ze kterého ubylo mléčných výrobků a všeobecně potravin živočišného původu. Ač nadále nejsem vegan ani vegetarián, hummus nebo tofu máme v lednici zcela běžně.

Asi nejvýznamnější změna se nicméně odehrála uvnitř. Díky souhře několika dlouhodobých faktorů (jedním z nich je například pravidelná meditace) se přede mnou mnohem zřetelněji vyjevilo, jak se chovám a proč, co tím sleduji a z jakých důvodů to nefunguje. Hlavně konec roku pro mě byl v tomhle ohledu průlomový. Popsala bych to asi tak, že jsem se konečně probořila skrz všechny kognitivní obrany, a to snad až do samého jádra svého vztahu k sobě, k druhým a ke světu. Byl to svým způsobem velmi krásný a svým způsobem velmi ošklivý moment. Teklo hodně slz a uvolnila se spousta dávných emocí, které už nemělo co držet mimo moje prožívání a vědomí. Občas si s tou intenzitou pořád ještě nevím rady, už teď ale cítím obrovské osvobození a mnohem volněji se mi dýchá.

Tolik tedy stručný náčrt mého roku 2021. Nevstupovala jsem do něj prakticky s žádnými cíli ani předsevzetími, přesto ho vnímám jako významný posun vpřed. Doufám, že touhle cestou se bude ubírat i rok, který právě přichází. Sice ani pro něj nemám žádná předsevzetí, svůj směr ale znám. Chci se víc smát, víc nosit sukně, víc tančit, zpívat a psát poezii. A kdo ví, třeba se s trochou štěstí protančím až do té Austrálie.