Pro mé věrné čtenáře není žádným tajemstvím, že jsem poslední tři roky života strávila v něčem, čemu s lehkou ironií říkávám „normální práce“. Budovala jsem kapitalismus, chodila do kanceláře (nebo alespoň k vlastnímu psacímu stolu), psala maily a vydělávala peníze do kapes boháčů – nejdřív v malé firmě a po jejím krachu ve firmě opravdu, ale opravdu velké. Lhala bych, kdybych tvrdila, že ty roky byly jen zbůhdarma vyhozené a ničemu mě nenaučily. Šlo nicméně často o lekce dosti smutné.
První poznatek přišel hned na začátku mé „kariéry“ a naučil mě, že normální práce je nesmírně snadná. Obtížnost toho, čemu jsem se věnovala při studiu, se s tím, co jsem dělala poté, nedala ani vzdáleně srovnávat. Když jsem dokončovala magistra, bála jsem se, jestli normální práci vůbec zvládnu. Ti, kdo mě bez ustání strašili „skutečným životem“, můj strach ještě přiživovali. Naprosto zbytečně.
Druhý poznatek přišel rovněž velmi záhy a ukázal mi, že osmihodinová pracovní doba je k uzoufání neefektivní. Hlavou není možné pracovat naplno osm hodin v kuse, a pokud to zkusíte, po třetím dni vás odveze auto s majáčkem (které to bude, záleží na vašem naturelu). Pracovní dobu je proto třeba v zájmu všech náležitě ředit a (v mém případě) zhruba čtvrtinu jednoduše odsedět. Dělají to tak všichni.
Třetí poznatek zrál během celých tří let. Postupně jsem totiž zjišťovala, že si člověk dokáže zvyknout opravdu skoro na všechno. Nechtěla jsem volat klientům, protože neznámým lidem nerada volám – ejhle, pracovní telefon mi stál do pár měsíců na stole. Nechtěla jsem do korporátu ani open-spacu; můžete hádat třikrát, kde jsem skončila (a ještě to byl open-space plný sprostých obchoďáků a jednoho příšerně neposlušného psa). Myslela jsem si, že stresové prostředí tvrdého byznysu nemůžu zvládnout a pak jsem překvapeně zjistila, že práce na tajemnické pozici na fakultě mě stresovala neporovnatelně víc. Nic zkrátka není tak horké, jak to vypadá.
Čtvrtý poznatek mě naučil, že všechno, co se o korporátech traduje, je pravda. Legendy o manažerech, kterým ani trochu nesejde na lidech, protože je zajímají jenom prachy. Mýty o zaměstnancích, kteří vyštípávají své kolegy. Zvěsti o lidech, kteří si postěžovali a už je ve firmě nikdo nikdy neviděl. Pověsti o vedení, které je buď úplně neschopné, nebo manipulativní až zlé. Anekdoty o nesmyslných tabulkách a výkazech. Zkazky o zaměstnancích, kteří v zásadě nic nedělají, i o těch, kteří makají za tři a posílají e-maily o půlnoci. Eposy o projektech, na kterých se dělá několik let, aby se následně s velkou slávou hodily do koše. Všechno se to skutečně děje, každou hodinu, každý den.
A konečně pátý a finální poznatek: totiž že v tomhle prostředí nechci být, je mi nesmírně cizí a zdá se mi napůl směšné a napůl hrozivě tragické. Potkala jsem v něm lidi hodné, přátelské a laskavé a uvědomuji si, že na celou řadu věcí jsem měla nehorázné štěstí. Ani pár příjemných nadřízených nebo kolegů ale nemůže nic změnit na tom, že je to prázdný, umělý, nesmyslný svět, ve kterém na místo božstva usedly peníze a staly se tak jediným konečným účelem lidského snažení. Svět, ve kterém máte právě takovou hodnotu, jakou ukazují vaše výkonnostní statistiky. Pustý a temný svět bez světla na konci tunelu, ze kterého si budete buď napůl cynicky a napůl vyhořele střílet, nebo ho přijmete za svůj a budete brát všechno to akvírování a ingejdžmenty smrtelně vážně. Dodnes nevím, která z těch dvou možností mě děsí víc. A z celého svého srdce doufám, že už to nikdy nebudu muset zjišťovat.
Věřím tvým slovům, chápu, že tenhle svět tebe jako člověka nemůže naplňovat.
Každá zkušenost, byť mizerná, se počítá.
Moc bych ti přála a ze srdce, aby tvé kroky nikdy nevedly k vyhoření, což třeba mně se podařilo.
Verunko, jen se to šíleně čte a asi i tragicky žije. Hlavu vzhůru a hurá do života.
Myslím, že tahle zkušenost byla naprosto nutná, abych se mohla vydat tou cestou, kterou pro mě všichni ostatní vždycky předvídali 🙂 Žilo se to skutečně docela tragicky, ale myslím, že to takhle nahuštěné přeci jen vypadá hůř, než to ve skutečnosti bylo. Vřelé díky za krásná slova, doufám, že už bude jen lépe 🙂
Popravdě mi celou dobu bylo záhadou, jak je možné, že jsi tam vydržela celé tři roky. Na tom prostředí tě muselo iritovat snad úplně všechno!
Tedy ne že bych v podobném prostředí někdy toužila pracovat sama a nebo znala někoho, kdo ano, ale my lidé s citlivostí flašky od okurek jsme v některých ohledech vůči nástrahám světa přeci jen odolnější.
Viď? Já se taky sama sebe ptám, jak se to stalo, že jsem to vydržela tři roky. Myslím, že v tom měla prsty ta velká změna, přeci jen první práce byla o dost jiná než ta druhá – a musela jsem se toho docela hodně naučit, což mě v některých chvílích i docela bavilo. Ale jinak, no, za to být jako flaška od okurek bych bývala měnila hned 😀
Nejhorší je že někdo to dělat l musí… Zřejmě zde platí to co Chandler vrika v Philip Marlowovi být je to o službě ub policie… Je to jako politika – „vyžaduje nejlepší lidi,, ale není na ni nic co by ty nejlepší lidi přitahovala..
Myslím, že kdybychom si dovolili myslet dostatečně odvážně, došli bychom k závěru, že poměrně značnou část podobných prací nikdo dělat nemusí. Jen by to pak chtělo vyřešit problém, co s těmi lidmi a co od sebe vlastně jako společnost chceme. A na to bohužel zdaleka nejsme připravení.
Mrazivé, ale jak jsem měla možnost už trošku zjistit, reálné čtení. Až dostuduju, jsem na sebe zvědavá, protože přesně v tomhle světě se nevidím. Doufám, že se mi podaří najít práci, co mě aspoň tochu uživí + bude bavit a přeju ti, aby další pracovní zkušenosti byly jen lepší 🙂
Děkuji! 🙂 Myslím, že máš docela velkou výhodu v tom, že studuješ praktický obor, který tě na konkrétní zaměstnání nasměruje a připraví. Teď už jen, aby se nějaké to místečko uvolnilo 🙂 Každopádně ti moc držím palce, abys našla to svoje místo, které tě dokáže zabavit i uživit, co nejrychleji!
Souhlasim, a hlavne pak s poslednim odstavcem.
Z meho pohledu vitezila kvantita nad kvantitou. Co z toho, ze jsem dohledavala informace o produktu, ktere jsme nedostaly od dodavatele a z meho pohledu byly podstatne. Rozmery, funkce a dalsi. Proste se neslnily cisla a vic nikoho nezajimalo. Clovek sel pryc.
Ale zkusenost s korporatem je urcite dulezita. Clovek je pak pokornejsi a vdecnejsi za jinou příležitost.
Super ctive Maru, jdu na dalsi clanky 😁
Preju hodne stesti. Tva byvala kolegyne Terka ❤️
Kvantita nad kvalitou, samozrejme 🤦😁
Terko, moc děkuju za milou návštěvu i pochvalná slova! 🙂 S tím, že kvantita vítězila nad kvalitou, jednoznačně souhlasím. A stejně tak s tím, že ta zkušenost byla důležitá a formující. Myslím, že mi umožnila pochopit celou řadu lidí, jejichž stížnosti mi dřív přišly hodně vzdálené, a dala mi celkově novou perspektivu. Třeba tu, díky které se teď s radostí znovu vracím na univerzitu 🙂 Tak držím palce do případných dalších cest i tobě a kdykoli tě tady na blogu znovu moc ráda uvidím 🙂
Jsem o kus života a vícero (poměrně dost) různých zaměstnání dál. Zčásti z důvodu prosté nutnosti, zčásti proto, že každá „běžná práce“ mě často dostává do pocitů, o kterých píšeš i ty. Usoudila jsem nakonec, že nejsem úplně normální. Bez výdělku to bohužel nejde a do důchodu je daleko, takže pracuju dál, ale aspoň už vím, že soukromý sektor a neúprosná honba za zakázkami pro mě fakt nejsou. Takže momentálně sloužím veřejnosti. A můžu potvrdit, že všechno to, co se říká o úřadech a úřednících je taky pravda. 🙂 Hájíme zákonnost každý den a je to často neskutečná fuška. Ač se to nezdá, situace je tady méně přehledná než v soukromém sektoru, protože zákony mají tu báječnou vlastnost, že se dají krásně různorodě vykládat. Mandát těch, kteří ho získali volbou lidu, je navíc nade všechno vzdělání i zásluhy. Ale přece je mi tu líp. Zatím… Hodně štěstí!
Klobouk dolů, že zvládáš nepřehlednost úřadů a biješ se za zákonnost. To je skutečně moc potřeba. Jsem ráda, že jsi našla cestu, která je lepší než kariéra v byznysu. Dává mi to naději, že jsem se teď skutečně odrazila ode dna a bude už jen líp 🙂
Myslím, že univerzálním hodnocením typu „Jistě, pane ministře“, je v tomto případě: „Byla to nepochybně cenná zkušenost!“ 🙂
No tak to nepochybně! 😀 A ať přijde jakákoli otázka, tak už mám přichystanou odpověď: ano i ne 😀
Kdybys chtěla začít podnikat se mnou, nebudu se bránit.
Myslím, že kdybys viděl, jak by to vypadalo, bránit by ses velmi rychle začal! 😀
😀 😀 teď fakt padám. 😀
zajímavý článek, díky za něj. Jen pořád nechápu, proč jsou tyto profese tolik „oceňované“, myslím společensky.
Díky za milá slova 🙂 To je velmi dobrá otázka a abych pravdu řekla, také tomu moc nerozumím. Možná kvůli tomu, že nic takového tu za socialismu nebylo a je to opletené zvláštním vavřínem amerického snu. Ono když na to přijde, tak v podobných podnicích si člověk může skutečně přijít na dost velké peníze. Ale rozhodně tam nefunguje, že ten, kdo je schopný, se rychle vyšplhá po žebříčku někam nahoru. Na to musí být spíš bezpáteřní.
… Zatímco v osvíceném světě vědy…
Pracovní doba neomezená, finanční vyhlídky astronomické, kolektiv přátelský a mimořádně vřelý, konkurence vítaná a spravedlivá, společenské uznání adekvátní, světový impakt přímo převratný…
Když jsem tyto nesporné benefity vyjmenoval prababičce, konstatovala: „Tak hlavně, že tě to baví.“
Bohužel jsi to vystihl velmi přesně. Vážně doufám, že za pár let se tady neobjeví obdobně hořký článek na tohle téma. Ale každopádně máš velmi moudrou prababičku! 😀
Gratulujem 🙂
(a keďže písomne to nie je moc dobre poznať, tak áno, úprimne :D)
Děkuji velice a velmi – rovněž upřímně a ve vší počestnosti 😀