Jak člověka mění nová země

Když přijedete do nové země, stane se s vámi jako mávnutím kouzelného proutku celá řada změn. Víte, že máte jen omezené množství času a to každému dni dodá naprosto výjimečnou příchuť. Máte právě tolik a ani o píď víc. Jistě, teoreticky to platí pro celý váš život, ale kdo z nás k tomu tak doopravdy přistupuje? V nové zemi je tenhle pocit mnohem naléhavější. Když tuhle příležitost nevyužijete, dost možná už žádnou podobnou nedostanete. Dost možná už se sem nikdy nepodíváte. Možná už se nikdy nepodíváte ani na tuhle polokouli. Jak s tím naložíte?

Když přijedete do nové země, s překvapením zjistíte, jak snadno a rychle se na některé věci zapomíná. Přestáváte číst zprávy a dává vám zabrat, když si máte vzpomenout, co se na domácí scéně dělo předtím, než jste odjeli; z obzoru vám mizí politika, rozdělená společnost, inflace i válka. Veškerá vaše pozornost směřuje ke každodenním věcem – všechno se najednou dělá jinak a i ty nejprostší úkony si žádají plné soustředění. Jednoduše vám nezbývá nic jiného, než se cele ponořit do přítomnosti a odsunout abstraktní problémy stranou. Však jste od většiny z nich čtrnáct tisíc kilometrů daleko.

Když přijedete do nové země, nemůžete mít věci pod kontrolou. Tady nejsou žádné zvyky, na které by šlo navázat, žádné vyježděné koleje; všechno je nové. Pokud máte normálně pocit, že byste měli mít život pevně v rukou a měli byste vědět, co a jak, roztaje v nové zemi jako sněhulák na subtropickém slunci. Každé slovo prozrazuje, že jste cizinec, chodíte po špatné straně chodníku, taháte za sebou obří kufr, na přechodu panikaříte a na každém rohu se díváte do telefonu. Děláte chyby, nevíte, vypadáte ztraceně, jste bezradní. To je váš nový normál a je to v pořádku. Jinak to ani nejde.

Když přijedete do nové země, nikdo vás nezná. Přicházíte bez historie a všechno, co jste zažili, se najednou zdá zvláštně nerelevantní. Co z vás v takové situaci zbude? Nepoutají vás žádná očekávání ani sebenaplňující se proroctví, nikdo neví, kdo jste, co děláte, co máte a nemáte rádi; jste pro tuhle zemi noví právě tak, jako je nová ona pro vás. Všechno je možné. Můžete jít na ulítlou evangelikální bohoslužbu, kde se promítají videa a powerpointové prezentace a kde má kázání soundtrack. Můžete jít na sbor zpívat muzikálové melodie. Můžete si zahrát anglická Krycí jména se skupinou Číňanů, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích (tenhle nápad mimochodem nebyl z nejlepších). Můžete se dívat na svět úplně novýma očima a prostě se nechat překvapit.

Městské parky a botanická zahrada Brisbane, Queensland, Austrálie

Když přijedete do nové země, jste sami jako nikdy předtím. Zbaveni nejen svých blízkých, kteří zůstali za mořem, ale i všeho, co jste znali a na co jste byli zvyklí. Někdy je to osvobozující, jindy k pláči. Jednou přijde rauš, jindy kocovina. Z nejjistějšího přesvědčení, že tohle je ta nejlepší věc, jaká se vám v životě mohla stát, se můžete co nevidět propadnout do ohlušující samoty, kterou jen tu a tam protne nevyhnutelná otázka, co to tu vlastně děláte a jestli jste radši neměli zůstat doma. I když jsou na vás všichni hodní a všechno je skvělé, nové a vzrušující, i tehdy v nové zemi nosíte na dně srdce kamínek, který vás tu a tam zabolí. Nejste doma a takhle zkušenost sama o sobě stačí k tomu, aby vás změnila. Necháte ji?

Buš a koaly aneb poprvé na australské univerzitě

Je pondělní ráno a já poprvé vyrážím na svou hostující australskou univerzitu. Jedu autobusem, což je poněkud jiný zážitek než v Praze. Na rozdíl od brisbaneských vlaků, kde vám do omrzení opakují i to, že tlačítko na otevírání dveří najdete vprostřed dveří (kdybyste si toho velkého, zeleně svítícího kotouče náhodou nevšimli), místní autobusy nehlásí ani stanice. Zato si v nich užijete spoustu lidského tepla – někteří cestující řidiče halasně zdraví a přejí mu krásný den, jindy je to pro změnu řidič, kdo na všechny volá „Have a great day, folks!“; při výstupu pak patří k dobrému tónu pěkně nahlas poděkovat. To když jsem zjistila, tak moje počáteční podezření, že jsou tady všichni nějak neuvěřitelně milí, ještě o pořádný kus zesílilo.

Když vystoupím, překvapeně zůstanu koukat na les. Totiž pardon, na buš. Subtropickému lesu se tu totiž říká buš a rostou v ní palmy a všelijaké podivné i méně podivné stromy, křičí v ní ptáci a soudě dle výstražných cedulí v ní žijí i koaly. To mě obzvlášť nadchlo. Co chtít víc než potkat na australském kampusu koalu? Doufám, že se mi poštěstí!

Stoupám buší a občas na mě znenadání vykoukne budova. Normálně nemám moderní architekturu příliš v lásce, ale tady to funguje. Každý barák je trochu jiný, všechny jsou obklopené hustou zelení a na naše poměry (opět) ohromně daleko od sebe. Celý kampus je tím pádem obrovský, ani za prvních pár dnů jsem ho neprošla celý, a větší množství lidí se vyskytuje v zásadě jenom v samém centru; v kavárně, které se příhodně říká srdce kampusu. Kolem stolů se tu procházejí straky a krocani (oboje na první pohled jiné než u nás), kteří zobou drobečky a občas, když si nedáváte pozor, nějakou tu sváču prý i ukradnou.

Právě v srdci kampusu se potkávám s Cliffem a Lauren (hardcoroví fanoušci teď možná zpozorněli, obě jména se tu totiž v minulosti už vyskytla). Cliff je profesor, za kterým jsem přijela, a Lauren postdoktorandka, která dělá ve stejné linii výzkumu. Viděli jsme se už na jarní online konferenci a teď se poprvé setkáváme tváří v tvář, což oslavíme srdečným objetím. Bavím se představou, jak se poprvé potkám s nějakým akademikem v Česku a s nadšeným „Ahoooj!“ se mu vrhnu kolem krku. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Procházíme se kampusem a Cliff s Lauren mi ukazují všechno podstatné. A pak (tady doplňte fanfáru dle vaší volby) mě zavedou do mojí pracovny. Ano. Na univerzitě, kam jsem přijela na tři měsíce jako bezejmenná stážistka, mi dali vlastní kancelář. Když to srovnám se svými českými zkušenostmi, nevychází z toho naše vlast právě nejlépe. V Česku jako doktorandka prakticky neexistuju; za tajemnických let jsem na fakultě sdílela místnost asi tak s deseti vyučujícími, se kterými jsme se tam museli prostřídat, protože všichni najednou bychom se tam ani nevešli; v první práci nás bylo v kanclu pět a gigantický open space z druhé práce se tady na blogu proslavil hned několikrát. Když jsem zjistila, že budu mít poprvé v životě svoji pracovnu, zatlačila jsem slzu dojetí.

Když mi Cliff s Lauren ukázali, co bylo třeba, dali mi klíče a nechali mě vydechnout. Dveře zaklaply, mně razantně poklesl adrenalin v krvi a vyčerpaně jsem kecla na zem. Nevěděla jsem, jestli spíš brečet dojetím nebo se smát nadšením a připadala jsem si trochu jako blázen – ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ve své vlastní pracovně, uprostřed kampusu, kde žijí koaly, s cedulí „Visiting academic“ na dveřích a s ochotnými a milými místními akademiky hned vedle. Šlo by si od australské univerzitní stáže vůbec slibovat něco lepšího?

První australské dojmy

Je nedělní ráno a já sedím na jedné z mnoha malých zahrádek v Brisbane, na východním pobřeží Austrálie ve státě Queensland. Možná by se místo ráno slušelo říct dopoledne, protože už je po desáté, ale pro mě byl tenhle čas ještě donedávna hluboká noc. Navíc je úspěch, že jsem se vzbudila už před polednem, včera jsem vstávala v půl jedné a poprvé tak mohla v konverzaci využít slovo brunch.

V Austrálii je právě zima, v Brisbane palmy ovšem dál vesele rostou a ptáci zpívají – v praxi to totiž znamená, že ve dne je dvacet stupňů a slunce svítí jako u nás v červnu. Stmívá se ale už v pět a teplota záhy klesne klidně na devět nebo sedm stupňů. V tu chvíli se v queenslandských domech začínají stroje, které normálně slouží jako klimatizace, vší silou snažit topit a jejich úsilí poněkud hatí jednoduchá okna a absence jakéhokoli těsnění. Zdejší subtropická zima je zkrátka jako naše jaro, u kterého taky platí, že nejvhodnější oděv je kožich a kraťasy.

Skoro všichni v Brisbane bydlí v domě se zahrádkou, což městu s 2,6 miliony obyvatel značně přidává na rozloze. Domy jsou tu v módě dřevěné, ve sto let starém queenslandském stylu, s terasami, často bez plotů a lidé je mnohdy ani nezamykají. Spousta ulic vůbec nemá chodník, předpokládá se, že budete jezdit autem. To já ovšem rozhodně nebudu, protože v Austrálii se jezdí vlevo a já jsem dost nebezpečný řidič i u nás. Potíže mi to ovšem dělá i jako chodci – ono se tu totiž vlevo i chodí, takže se pletu lidem pod nohy, a kdyby tu cyklisti neměli ve zvyku zvonit s takovým předstihem, tak bych i skákala pod kola. A ten zmatek, když se snažím přejít silnici!

Bydlím u Heather a Eddieho, staršího manželského páru s odrostlými dětmi. Spolu se mnou je tu ještě Indka Anjali a Arab Majid, jejichž jména jsem určitě právě zkomolila. Pokud se vám to zdá hodně mezinárodní, tak ještě vydržte – včera večer totiž přišla návštěva z Británie, takže nás sedělo kolem stolu devět ze sedmi různých zemí. Eddie vyprávěl, jak za mladých let cestoval s kamarády po světě a v Maroku je zabásli za to, že si koupili hašiš, což legálně smějí jenom místní. Britové nadšeně mluvili o nejodlehlejším hudebním festivalu v australské poušti, kam si musí každý návštěvník vzít veškerou vodu s sebou. Heather sdílela vzpomínky na svoje dětství a mládí na Papui-Nové Guineji. Inu, řeč nestála a záhy jsme začali hrát zeměpisnou hru, ve které se umisťují na mapu všechny státy světa. Normálně by mě to příliš nebralo, ale teď a tady se mi to zdálo velmi příhodné.

Tímto vás tedy zdravím od protinožců. Po dvaadvacetihodinovém letu jsem v pořádku dorazila na místo, na vlak v opačném směru jsem nastoupila jen jednou a pavouky jsem zatím neviděla žádné. Jet lag pořád trochu cítím a zívám občas jako krokodýl, ale věřím, že se to za pár dní spraví. A zatímco vy v tuhle hodinu ještě sladce spíte, pro mě už pomalu nastává čas oběda. Tak vzhůru do kuchyně a vstříc australským dobrodružstvím!

Já, šnek aneb o mých fotoalbech

Některé věci mi trvají dlouho. Nejsou zpravidla tolik vidět jako ty, které sekám jako Baťa cvičky, a možná je to chyba. Zatímco těmi, které sypu z rukávu, totiž někdy deprimuji své okolí, by ty zbylé mohly leckoho naopak povzbudit. Vezměte si třeba moje fotoalba. Máma si ze mě dělala legraci, že bych mohla svatební album stihnout dodělat alespoň k pátému výročí svatby. Nestihla jsem to. Jiné fotky ovšem ve frontě čekaly ještě o poznání déle.

Ke gargantuovskému úkolu hodit svůj fotografický archiv na papír jsem se zavázala před dobrými pěti, šesti lety. Od svých osmnácti totiž téměř každý rok jezdím na nějakou zahraniční cestu, kde zastávám osudem předurčenou roli kronikáře a fotografa. Ne že bych fotila nějak zvlášť dobře, ale dělám to ráda, protože jsem sentimentální a probírat se vzpomínkami mě těší. Všichni ale víme, jak je to s fotkami v počítači, takže jsem si jednoho dne řekla, že bych chtěla mít cestovní album k dispozici i v podobě, kterou se lidé skutečně někdy probírají. A to i když vypadne proud.

Mám ještě v živé paměti, jak se k podobné systematizaci rodinných análů rozhodli moji rodiče. Fotky tehdy byly úplně všude a rodiče se nad nimi dohadovali, ze kdy je tenhle nebo tamten obrázek a že přece musí být z osmdesátého pátého, protože tady má Kája tyhle botičky. Přesně tak to bylo i u mě, akorát jsem na to dohadování měla Google a cestovní deníky.

Paměť je skutečně věc neobyčejně děravá. Všeobecně se domnívám, že si toho pamatuju dost, když ale došlo na deset let staré fotky, našla jsem akorát cedník. U některých cest mě podržely již zmiňované zápisky, ty jsem ale nedělala pokaždé a při sestavování fotek jsem toho hořce litovala. V albech se tak skvějí anonymní snímky, u nichž je jistá snad jen země původu. U profláklejších míst pomohl Google, u neznámých architektonických extrabuřtů pro fajnšmekry situaci řešily jedině popisky typu „Nyní držme minutu ticha za tento kostel, jehož jméno si nikdo nepamatuje“.

Došlo i na řadu kiksů. Víc než polovina fotografií z Provence se při odesílání do tisku záhadně vytratila, takže se musely dodělávat dodatečně a já mezitím propočítávala, kolik místa v albu přesně zaberou, abych mohla pokračovat dál. Některé snímky byly z obdobně záhadných důvodů větší než jiné, tak jsem je, když to šlo, ostříhávala nůžkami. Sem tam jsem na nějakou kupičku zapomněla, takže došlo na skoky v chronologii, ke kterým jsem se přiznala jenom někdy. Řadu fotek, které mi nejdřív přišly naprosto nepostradatelné, jsem se po zralé úvaze rozhodla do alba z prostorových důvodů nakonec nezařadit, takže zůstaly ležet ladem. A hlavně: k původním plánům na cestovatelská alba časem přibyl cíl udělat fotodokumentaci skutečně kompletní, takže jsem rozjela druhou ediční řadu běžného života v Česku a navrch konečně přihodila i ono nechvalně známé album svatební.

Obrovskou krabicí fotek jsem se probírala tempem šneka, ovšem s vytrvalostí buldozeru. Dnes tak můžu s hrdostí prohlásit, že se povedlo. Je za tím hromada peněz, ještě mnohem víc času, půlka flašky Herkula, jeden štětec, několik gelovek, bolavá záda a nehorázné mravenčení v nohou. Ale je to hotové a radost mi ani trochu nekazí, že tohle „hotové“ končí Vánoci 2019. Pro správného šneka je to skoro jako včera, no ne?