První australské dojmy

Je nedělní ráno a já sedím na jedné z mnoha malých zahrádek v Brisbane, na východním pobřeží Austrálie ve státě Queensland. Možná by se místo ráno slušelo říct dopoledne, protože už je po desáté, ale pro mě byl tenhle čas ještě donedávna hluboká noc. Navíc je úspěch, že jsem se vzbudila už před polednem, včera jsem vstávala v půl jedné a poprvé tak mohla v konverzaci využít slovo brunch.

V Austrálii je právě zima, v Brisbane palmy ovšem dál vesele rostou a ptáci zpívají – v praxi to totiž znamená, že ve dne je dvacet stupňů a slunce svítí jako u nás v červnu. Stmívá se ale už v pět a teplota záhy klesne klidně na devět nebo sedm stupňů. V tu chvíli se v queenslandských domech začínají stroje, které normálně slouží jako klimatizace, vší silou snažit topit a jejich úsilí poněkud hatí jednoduchá okna a absence jakéhokoli těsnění. Zdejší subtropická zima je zkrátka jako naše jaro, u kterého taky platí, že nejvhodnější oděv je kožich a kraťasy.

Skoro všichni v Brisbane bydlí v domě se zahrádkou, což městu s 2,6 miliony obyvatel značně přidává na rozloze. Domy jsou tu v módě dřevěné, ve sto let starém queenslandském stylu, s terasami, často bez plotů a lidé je mnohdy ani nezamykají. Spousta ulic vůbec nemá chodník, předpokládá se, že budete jezdit autem. To já ovšem rozhodně nebudu, protože v Austrálii se jezdí vlevo a já jsem dost nebezpečný řidič i u nás. Potíže mi to ovšem dělá i jako chodci – ono se tu totiž vlevo i chodí, takže se pletu lidem pod nohy, a kdyby tu cyklisti neměli ve zvyku zvonit s takovým předstihem, tak bych i skákala pod kola. A ten zmatek, když se snažím přejít silnici!

Bydlím u Heather a Eddieho, staršího manželského páru s odrostlými dětmi. Spolu se mnou je tu ještě Indka Anjali a Arab Majid, jejichž jména jsem určitě právě zkomolila. Pokud se vám to zdá hodně mezinárodní, tak ještě vydržte – včera večer totiž přišla návštěva z Británie, takže nás sedělo kolem stolu devět ze sedmi různých zemí. Eddie vyprávěl, jak za mladých let cestoval s kamarády po světě a v Maroku je zabásli za to, že si koupili hašiš, což legálně smějí jenom místní. Britové nadšeně mluvili o nejodlehlejším hudebním festivalu v australské poušti, kam si musí každý návštěvník vzít veškerou vodu s sebou. Heather sdílela vzpomínky na svoje dětství a mládí na Papui-Nové Guineji. Inu, řeč nestála a záhy jsme začali hrát zeměpisnou hru, ve které se umisťují na mapu všechny státy světa. Normálně by mě to příliš nebralo, ale teď a tady se mi to zdálo velmi příhodné.

Tímto vás tedy zdravím od protinožců. Po dvaadvacetihodinovém letu jsem v pořádku dorazila na místo, na vlak v opačném směru jsem nastoupila jen jednou a pavouky jsem zatím neviděla žádné. Jet lag pořád trochu cítím a zívám občas jako krokodýl, ale věřím, že se to za pár dní spraví. A zatímco vy v tuhle hodinu ještě sladce spíte, pro mě už pomalu nastává čas oběda. Tak vzhůru do kuchyně a vstříc australským dobrodružstvím!

27 odpovědí na “První australské dojmy”

  1. Vlevo se chodí i u nás:-) To abys viděla protijedoucí auta a ta zezadu tě míjela v bezpečné vzdálenosti. Při prohozené straně jízdy by mě to ale také mátlo. Ať se v Austrálii líbí a jet lag brzy odezní!

    1. Nojo, ale tady se chodí vlevo po chodníku! Tedy tam, kde chodníky jsou. A jelikož je občas chodník zároveň cyklostezka, může to být docela adrenalin 😀 Díky 🙂

      1. Správně, po chodníku vlevo a po silnici bez chodníku vpravo, aby se dalo včas uskočit před protijedoucím automobilem. 🙂

  2. Pokud zíváš jako krokodýl, už se nejspíš projevuje zdárná aklimatizace :-). Na australské reportáže jsem se moc těšil a když jsem dnes viděl tvůj noční komentář, tušil jsem, že dlouho vyhlížený čas už přichází :-). Tak hodně štěstí a hodně zážitků.

  3. Páni, tak to jsem ani netušila, že míříš do Austrálie! Každopádně jsem zvědavá na tvé zápisky a postřehy. Ať se ti tam líbí a daří! Za jakým účelem jsi jela a jak dlouho tam hodláš pobýt?

    1. Vidíš a já si říkala, jestli to na tom blogu nerozmazávám už moc 😀 Jsem tu na tříměsíční stáž v rámci doktorátu jako visiting researcher na Griffithově univerzitě. Díky 🙂

      1. Přiznám se, že nejsem až tak poctivá a pravidelná čtenářka tvého blogu, spíš sem tam náhodně narazím díky Facebooku na nějaký tvůj článek, proto mě to překvapilo 🙂

  4. To vypadá jako velmi slibný začátek:) Připadá mi překvapivá ta realita, když se v urbanizačním plánu nemusí šetřit místem:) Vzpomněla jsem si na pravý opak – při cestě ve Vietnamu jsme jednou projížděli od města A do města B a celá ta 2 hodinová cesta byly vlastně jen na sebe navazující vesničky a městečka.

    1. Jo, pro mě je to taky docela šok. Když jsem viděla mapu pokrytí Austrálie telefonním signálem, tak jsem málem vyprskla smíchy. I když je to vlastně úplně logické – těch 27 milionů Australanů na kontinentu větším než Evropa je vážně neuvěřitelně málo. A to i když vezmeme v úvahu tu obří poušť veprostřed 🙂

  5. Jízda vlevo, 😂😂😂chápu, při první navstěvě U.K. jsem nebyla schopná přejit ulici a lekala se, že jedu v protisměru.

    1. Já jsem netušila, že mi to bude dělat takové problémy – prostě to budu vědomě dělat všechno opačně, když přecházím, to není tak těžký, ne? Jenže když přijdu k silnici, nejsem si najednou jistá ani tím, která moje noha je levá a která pravá 😀

  6. To zní všechno moc příjemně! Jsem ráda, že jsi doletěla v pořádku a že se ti u protinožců líbí. Užívej si výzkumu, dobré společnosti i krásného tak akorát teplého prostředí. Na fungování vlevo si zvykneš raz dva. Dvě kamarádky, co žijí v UK, naprosto přirozeně při změně lokace přepínají, a to včetně řízení aut. 🙂

    1. Děkuji! 🙂 Už si pomalu zvykám a nemám při každém přecházení pocit, že mě něco zabije, ale to, že by někdo zvládnul bez problémů přepínat sem a tam, se mi pořád zdá jako velké sci-fi 😀

  7. Jako levák, který ví, že vlevo je tam, kde mám ruku, kterou píšu a jinak není schopen si to zapamatovat, bych byla naprosto ztracená, kdyby mě někdo hodil do místa, kde má zažitá pravidla nefungují :D. Přeji ti krásný a pohodový pobyt! 🙂

    1. Zatím jsem akorát zjistila, jak se to správně vyslovuje 😀 O moc víc si od toho vlastně ani neslibuju – ono narazit tu na něco aboridžinského není vůbec tak snadné, jak jsem si představovala.

  8. Krása! Na čtení si musím najít klidnou chvilku, ale už teď se těším!
    Moc ti to přeji, Marie Veroniko!
    Helena

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *