Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.
Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.
Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.
Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.
Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.
