Nový Zéland aneb 20 tisíc mil za komfortní zónou

Mám za sebou patrně nejintenzivnější týden svého života. Dovolená, jakou jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech, které jsem se víc bála, než že bych se na ni těšila, a na místě, kam jsem si myslela, že se nikdy v životě nepodívám. Na univerzitě jsme ale měli prázdniny a já potřebovala obnovit australské vízum, abych mohla v klidu dokončit svou stáž, a tak jsem vyjela na týden na Nový Zéland. S sebou jsem měla jen batoh na zádech, výčitky, že utrácím naprosto nekřesťanské peníze, a obavy z toho, že se úplně sama vydávám po pouhém měsíci u protinožců na další cestu do totálního neznáma.

O Novém Zélandu mi všichni říkali, jak je úchvatný, moje očekávání proto postupně pod vlivem dalších a dalších vyprávění vystoupala bezmála do oblak. Uvědomovala jsem si, že to je poměrně nebezpečné nastavení, protože když hodně čekáme, můžeme se taky hodně zklamat. Opatrnosti ale nebylo třeba. Nový Zéland je nejkrásnější země, jakou jsem kdy viděla. A to jsem viděla jen severní ostrov. A ještě jen velmi omezeně. Představte si ty nejzelenější a nejoblejší kopečky, na kterých se pasou krávy a ovce, za nimi se klenou vrcholky hor ve stylu Alp (ovšem bez sněhu), mezi tím subtropický deštný prales a o kus dál mořské pobřeží s romantickými plážemi a černými sopečnými skalisky. Do toho dřevěné domy, na zahrádkách pomerančovníky, citroníky a ibišky, spousta zpěvných ptáků, na vlajce Jižní kříž a pouhých 5 milionů obyvatel. Zní to jako pohádka? Tak přesně takový je Nový Zéland.

Těžko se mi hledají slova pro všechno, co mi ten týden přinesl. Byla to jedna obrovská emoční horská dráha. Panika ze zrušeného letu, který mi nakonec zkrátil dovolenou o celý drahocenný den. Totální osamění ještě mnohem dál od domova než v Austrálii. Selhávající plány. Naštvání z nedostupné nebo neexistující veřejné dopravy. Frustrace ze zavřených přírodních parků. Vztek na předraženou turistickou infrastrukturu a povrchnost organizovaných prohlídek. Hnusné počasí. Rozkopaný Auckland se zácpami každé ráno i odpoledne. Únava. A vedle toho nejkrásnější krajina, jakou jsem v životě viděla. Nepředstavitelně přátelští lidé, kteří mě s širokým úsměvem zdravili, jen když mě míjeli na ulici, a oslovovali mě „hon“ a „love“. Pizza s kyselými okurkami a fazolemi a domácí grepová marmeláda. Úžasně sympatická a zajímavá paní domácí v romantickém staromilském domě. Černočerná sopečná skaliska a černý písek. Zpěv v jeskynní katedrále s naprosto božskou akustikou. Hobitín, snad nejmalebnější místo, jaké existuje. Maorská kultura. Vroucí bahno, sirný smrad a největší gejzír na jižní polokouli. Pták kiwi. Tanec na břehu Tasmánského moře. Žralok za sklem asi tak metr ode mě. Deštný prales v centru města. Jeskyně, která vypadá díky zvláštním svítícím červům jako noční nebe a do které jsme vjížděli na lodi za maorského zpěvu našeho průvodce. To se prostě nedá nijak popsat ani shrnout. O tom se dá jen tančit.

Mám pocit, že se za ten týden odehrály alespoň dva měsíce. Bylo to nádherné i vyčerpávající, extatické i frustrující. Už chápu, proč si všichni ti milionáři pořizují domy a bunkry právě tady. Když už apokalypsa, tak aspoň v té nejkrásnější zemi; v zemi, která je směsí zvláštně povědomého a naprosto exotického; kde nežijí žádná jedovatá zvířata a kde není ani jeden had; kde si děti mohou chodit bezpečně hrát do deštného pralesa; kde před příchodem Evropanů žil jediný savec, a to netopýr; kde se i bílí učí maorsky, všechno je dvojjazyčné, zastávky se jmenují třeba Otahuhu a kde některé maorské babičky pořád ještě nosí na hlavě věnec ibiškových květů. Bude mi ještě nějaký čas trvat, než celou tuhle kovbojku vydýchám a všechno se usadí, jedna věc je ale jistá. Aotearoa, Země bílého oblaku, se mi vryla do srdce. Tolik, že jsem sama netušila, že je to vůbec možné.

23 odpovědí na “Nový Zéland aneb 20 tisíc mil za komfortní zónou”

  1. Tak si myslim, že je jen skoda, že vyhynuly to obrovsti novozelansti pstrosi, ktere Novy Zeland obyvali jeste v nasem stredoveku…A obří orel, ktery je lovil…Pak by to bylo naprosto dokonale..Do ze tam neziji nebezpecna zvířata a i deti mohou tam,kam treba v Australii ne, je fokonale…

    1. Ano, moa! Viděla jsem ho v životní velikosti v aucklandském muzeu a byl to neuvěřitelný pohled. Měl snad tři metry… Ten tam žít, tak by ty děti v pralese zase tak v bezpečí nebyly 😀

    1. Strašně, strašně daleko (časový posun deset hodin). A opravdu hodně drahé. Normální věci nejsou zas tak hrozné, ale cokoli turistického je naražené takovým způsobem, že mi kapsa pořádně krvácela. Navzdory tomu jsem se ale snažila vidět co nejvíc, protože je velmi pravděpodobné, že už se na Zéland nikdy nepodívám. To bych musela opravdu významně zbohatnout 😀

  2. Podle toho, co píšeš, mi to trochu připomíná můj vztah k Japonsku. Tam jsem si taky neuměl představit, že bych se tam někdy vypravil ještě jednou, a za tři roky jsem tam byl zpět, ač stále nemilionářem :-).

    1. Je daleko naprosto příšerně. A ano, stáž v Austrálii rozhodně pomohla 😀 Nevím ale, jestli bych to doporučila každému. Bylo s tím tolik stresu, starostí, vyřizování, papírování, čekání a tak podobně, že třeba takový Erasmus bude všeobecně vzato mnohem přístupnější volba. I když teda ten s Novým Zélandem moc nepomůže 😀

  3. Můžu jen tiše závidět:)
    Mrzí mě, že se tam objevilo tolik komplikací, na druhé straně má ze sebe člověk vždy mnohem lepší pocit, když to zvládne překonat.

    1. Je to přesně tak. Mám pocit, jako by tímhle jediným bláznivým týdnem ze mě spadla celá vrstva chronických obav, které jsem do té doby tahala s sebou. A to je naprosto nevídané a velmi příjemné 🙂

      1. Výčitky ohledně peněz by mě ani menapadly, jak se říká peníze budou, my nebudem a navíc….zážitky ti zůstanou na for ever.

        1. Díky za podporu 🙂 Potřebovala jsem několik dní, než jsem tu sumu rozdýchala, protože to byla suverénně nejdražší dovolená v mém životě. Ale už dobrý – a zážitky zůstanou! 🙂

    1. Třeba jo 🙂 Naše paní domácí na Zéland letěla přes pár lety a tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že za pár let tam budu taky. Takže – člověk skutečně nikdy neví!

  4. Moc ráda čtu, že ses k návštěvě Zélandu odhodlala, i přes všechny ty nepříjemnosti, protože zařizovat podobnou dovolenou v jednom člověku a bez možnosti výpůjčky auta muselo být dost náročné.

    Fotky jsou dechberoucí a mám z nich pocit, že jsi toho za těch pár dnů stihla tolik! Nádherná a pestrá země. Stačí kouknout na obrázky a je snadné pochopit, co na ní všichni cestovatelé vidí. 🙂

    1. Je to tak! A jižní ostrov je prý ještě úplně jiný než ten severní, takže kdo procestuje Zéland celý, má takový svět v kostce – i prý nějakou malou poušť tam někde mají 😀
      A náročné to skutečně bylo dost. Zkušenější cestovatel by to asi zvládnul výrazně líp. Ale zase by to pak asi nebyla taková jízda, jakou se z toho povedlo vytřískat mně 😀

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.