Ráno nás budí křik racků. Sedávají na střechách a poletují mezi domy, v parcích, na pobřeží i u řeky. Jsou obrovští, mnohem větší, než jsem viděla kdekoli jinde, a rozpětí jejich křídel vzbuzuje údiv.
Je světlo. Po celý den a v podstatě i po celou noc. I o půlnoci má obloha pořád modrou barvu, protože přes léto se tu nikdy úplně nesetmí. Žádné sametově černé nebe poseté hvězdami jako u nás. Vítejte ve Skandinávii.
Město z cihlových domů. Tmavě rudé i šedé, s arkýři a věžičkami, obřadné a elegantní. Některé domy mají omítku a dřevěné hrázdění a jsou jaksi roztomile přikrčené, jiné se majestátně tyčí do výše. Po ulicích chodí volným tempem blonďatí obyvatelé a vypadají velmi klidně. Život jako by tu probíhal beze spěchu, město ožívá až kolem desáté dopolední, kdy otevírají obchody, a večery bývají rovněž klidné. S výjimkou pátku, protože tady se na každém večírku zpívá. Společně a nahlas.
Moře. Přívětivě hučí a jemně se vlní, nesrovnatelné s prudkostí oceánu, čisté a chladné. Na plážích kvetou začátkem července šípkové růže a za nimi se rozprostírají sytě zelené bukové a dubové lesy. Prší tu skoro každý den, o vláhu není nouze.
Lidé, pro které má moje jméno zase jednou jen dvě slabiky, z nichž je přízvučná ta druhá. Srdečné objetí, zářící oči, záchvaty smíchu a debaty, které by mohly trvat donekonečna. Vzpomínky na Austrálii, lingvistika, dánština, sny v angličtině a čeština jako bezpečná chaloupka, do které se lze schovat úplně přede všemi.
Bezové květy, lékořice a žitný chléb; hygge a skandinávská minimalistická estetika; Vegemite a náušnice s eukalyptovými listy. Věru zvláštní kulturní směs a věru nezapomenutelný týden. Stále se učím pouštět a nechat jít, tentokrát mám ovšem mnohé ku pomoci. Tohle není konec. Zase se brzy uvidíme.
