Barbie: temně komediální feministická bible

„To tady ten patriarchát moc dobře neděláte.“ „Ale děláme, jen to teď líp maskujeme.“

Když jsem se před pár měsíci dozvěděla, že vzniká film, který se bude jmenovat Barbie, nechalo mě to naprosto chladnou. Pak jsem ovšem zjistila, že za ním stojí Greta Gerwig, režisérka a scénáristka, která mě ještě nikdy nezklamala. Zbystřila jsem. Jestliže to dělá Greta, nemůže to být špatné. Když pak Barbie vyšla, internet zaplavila vlna komentářů o tom, jak tenhle film opravdu není pro děti, způsobuje rozpady vztahů nalevo napravo, leckoho deprimuje a leckoho zase rozpaluje doběla. Tehdy jsem usoudila, že Barbie chci vidět, a byla jsem zvědavá jako už dlouho ne. A i když ji srovnám s řemeslně prakticky dokonalým Oppenheimerem, myslím, že jde nejen o jeden z nejlepších, ale také nejvíc terapeutických a nejpotřebnějších filmů poslední doby.

„Já jsem muž, který nemá žádnou moc. Dělá to ze mě ženu?“

Ať už o Barbie uslyšíte cokoli, vězte, že není nijak radikální. Podle ohlasů jsem očekávala podstatně větší nářez a musím říct, že za sebe bych bývala uvítala ještě temnější, cyničtější a depresivnější sousto. Ovšem uznávám, že to už by leckdo asi vůbec nestrávil. Kompromisní varianta scénáře, kdy všechno podstatné zazní, ovšem jen menší část toho se ukáže doopravdy do hloubky a někdy zůstane z celého velkého tématu jediná věta, je patrně pro široké publikum podstatně snesitelnější. O to víc mrazí z toho, že tenhle relativní čajíček, u kterého se řehtalo celé kino, zvládne ukončit vztah. Raději si ani nechci představovat, jak takový vztah musel vypadat, a naprosto souzním s vyjádřením, že to, co zvládne zničit Barbie, si zničit zaslouží.

„Jsi buď vymaštěná, nebo divná a ošklivá. Nic mezi tím.“

Největší síla Barbie spočívá v tom, že bez obalu a přitom odlehčeně ukazuje, co ženám naše stále ještě dost silně patriarchální společnost dělá. Vezměte si jeden z nejvýraznějších projevů: stereotyp ženy, který se všudypřítomným a velmi silným tlakem vyžaduje, v podstatě je panenka barbie. Tak přesně máme vypadat. Zároveň jde ale o stereotyp, kterým se všeobecně opovrhuje, protože taková žena je přece nutně i hloupá, povrchní, nesamostatná a neschopná. Něco takového vážně být nechcete. Proto tolik žen tvrdí, že „nejsou jako ty ostatní“ a velká část se jich od takového stereotypu snaží ostentativně distancovat. Všeobecnou misogynii a představu méněcennosti ženy v sobě máme zarytou tak neomylně a tak hluboko, že už ve dvanácti letech jsem hodnotila skutečnost, že moje máma nejeví stereotypně femininní rysy, jako něco velmi pozitivního a hodného následování.

„Muži nesnášejí ženy. Ženy nesnášejí ženy. Aspoň na tom se všichni shodneme.“

Když ovšem stereotyp odmítnete, pocítíte neuvěřitelnou sílu společenského tlaku. Uslyšíte, že zůstanete na ocet. Že se vás každý bude bát. Že byste neměli mluvit takhle a říkat tohle. Protože stereotypní ženou sice každý pohrdá, ale to v nejmenším neznamená, že právě takovou osobou jako žena být nemáte. Když jsem se ještě živila psaním o chytrých technologiích, muže, zejména ty ve středním věku, to zpravidla naprosto šokovalo. Mimo jiné proto, že v té době už se mi částečně podařilo vypořádat se s naučeným odporem k holčičím věcem a nosit květované sukně už mi nepřipadalo jako diskreditace vlastní důstojnosti. O to víc jsem tím pádem musela bojovat s očekáváním těch, které jsem potkávala. Nedělá mi žádný problém během několika vteřin přepnout do nejtvrdší akademičtiny a zaplavit svoje vyjadřování slovní zásobou tak cizí, syntaxí tak složitou a odkazy tak odbornými, že to každého mimo akademickou sféru vyděsí. Víte proč? Protože mám praxi. Právě takhle si totiž nejrychleji obhájíte intelektuální důstojnost ve společnosti, která vám ji tak často a priori upírá.

„Nedělá mi problém používat logiku a zároveň prožívat emoce a nijak to nezmenšuje moje schopnosti. Naopak: rozšiřuje je to.“

Ano, žijeme ve společnosti, která do dívek a žen od narození vtlouká hluboký stud a odpor k tomu, kdo jsou, protože jako žena prostě nemůžete být správně. Ve společnosti, v níž je pro muže pořád téměř nactiutrhání, když si má přečíst knihu od spisovatelky nebo se podívat na romantickou komedii, zatímco ženě získá vysokou prestiž, když zná nejnovější akční trháky. Ve společnosti, ve které je normální říkat, že „tam, kde jsou jenom holky, se mluví o samých blbostech“, „jak se o tebe mám jako muž starat, když si uděláš řidičák“ nebo „dělat ženskou práci, to je pro chlapa naprostá degradace“. Ve společnosti, která očekává, že budeme budovat kariéru (ovšem s tím, že nám za stejnou práci zaplatí podstatně méně než mužům), ale že budeme i manažerkami domácnosti a jako takové budeme zcela samozřejmě vykonávat naprostou většinu domácích prací. Ve společnosti, která na nás má nekonečno navzájem si protiřečících požadavků a čeká, že je bez řečí naplníme, a ještě při tom opečujeme všechny okolo. O tom všem Barbie je a já se vůbec nedivím, že spousta divaček v kině pláče. Komedie nekomedie, tenhle film vám ukáže, jaké je být ženou. A na tom – všemu pokroku navzdory – pořád není veselého vůbec nic.