Autor: Marie Veronika

Když mi bylo třináct, všichni jsme používali ICQ. Nevím, do jaké míry je tato zkratka známá dnešním náctiletým, ale my jsme tím žili. Pak jsem o pár let zestárla, ICQ si smazala a nikdy už ho nenahradila ničím podobným. Po založení účtu na Facebooku jsem hned, jak jsem zjistila, že tamní chat jde vypnout, tak učinila. Zkrátka a dobře: nemám ráda chat.

Důvodů k tomu mám hned několik, ale daly by se shrnout do jediného: chat je prostě vydírání. Nedostatek svobody, kterým je chatování prodchnuto, mi začal postupem času vadit. Zatímco odpověď na e-mail si můžete nechat v klidu rozležet a nikdo se na vás nebude zlobit, když odpovíte až druhý den (alespoň většinou), protože zrovna nemůžete/nechcete/chcete být někde jinde, u chatu se takováhle možnost vůbec nepředpokládá. Tam je třeba odpovědět hned – protože každý vidí, že jste online. A když neodpovíte, tak jste nezdvořilí, protože každý vidí, že jste si to přečetli. Že jste chtěli zrovna odejít od počítače? Smůla. Jste online. Dokud jsem nezjistila, že jde na Facebooku onen chat vypnout (ano, chvíli mi to trvalo), pravidelně se mi stávalo, že mi někdo napsal právě v momentě, kdy jsem už už odcházela. Situace to byla značně prekérní a přitom se jí šlo tak snadno vyhnout. Nemluvě o tom, že opravdu, ale opravdu nerada píšu několika lidem naráz.

Ne že bych měla něco proti rychlému dopisování, ale když tak dnes činím, zůstávám důsledně offline. A jestli někdy přijde možnost zrušit si i takovéto vyděračské „přečteno v…“, okamžitě jí využiju. Protože zkrátka chci svůj čas, svou hlavu a svou svobodu.

V poslední době mě napadá velká spousta chmurných myšlenek – a to nejen proto, že jsem tak nějak od přírody pesimista a škarohlíd. Jak vůbec lze v tom našem světě plném nenávisti, lží, násilí a zla přežít? Když se navíc zdá, že se to všechno kumuluje, násobí a roste? Docházím k jedinému závěru: skrz návrat k malým věcem.

To, že vím, co se děje na druhé straně světa, mému rozpoložení zpravidla nikterak neprospívá – jsou to samé Jobovy zvěsti, navíc takové, že s nimi nemůžu opravdu, ale opravdu nic dělat. Zato mému rozpoložení prospívají jiné věci, a to ty, které mívám na dosah ruky. To, co je na dosah, je tady totiž vždy a je to tu velmi konkrétně, mohu s tím něco udělat, skutečně s tím být a mít z toho radost. S těmi jobovkami dost dobře být nemůžu, ty mě mohou leda tak strašit – což zas ale úspěšně dělají.

A tak se snažím čím dál víc opouštět jobovky a radovat se z kouzla každodennosti a vztahů, které mě obklopují. Protože to je můj skutečný život, který nesmím ve vší té záplavě zapomínat žít – a ten je krásný a plný radostí. Tak třeba: sníh, rozkvetlá orchidej, taneční, Skácelova poezie, měkká deka, masala a skutečnost, že nikdo kolem mě neotravuje žádnými superhypernovoročními předsevzetími (ne že bych měla něco proti novoročním předsevzetím, ale pokud je někdo roztrubuje do celého světa, tak proti nim tedy rozhodně něco mám). Není to snad dost důvodů k radosti? Občas na to ve vší té záplavě zapomínám. A to není dobře.

Když jsem dnes pracovala na diplomce, došla mi jedna nesmírně podstatná věc. V první chvíli to byla jen věc o „mých“ tématech na akademické práce, v druhé chvíli už to byla velmi podstatná věc na mně samotné a jak jinak: ve třetí chvíli to byl námět na článek.

Četla jsem zrovna o tom, jak různé jazyky různě tvarují lidskou mysl a jak v angličtině patří k dobrému tónu mluvit věcně, přesně, bez zbytečných emocí. Ty řádky ale nepsala Angličanka, psala je polská emigrantka do Austrálie a zároveň brilantní lingvistka Anna Wierzbicka. A psala je tak, že mě to doslova chytlo za srdce. Záhy po své emigraci totiž zjistila, že je pro anglicky australské prostředí příliš emocionální, vášnivá, přímá a angažovaná, že její způsob mluvení není dost umírněný, vyvážený a věcný, že když si telefonovala s matkou v Polsku, její manžel se divil, proč tak křičí. V tu chvíli mi to došlo.

Tahle polská lingvistka mě neuchvátila ani tak proto, že její teorie je dokonalá (což je!), ale proto, že jsem konečně našla někoho, kdo ve vší té přehršli akademicky bezzubé vyváženosti a „objektivity“ našel odvahu říkat věci narovinu a beze všech přebytečných „on the other handů“. Někoho, kdo přišel se skutečně novou, přínosnou a odvážnou teorií a kdo se za ni zasazuje vší silou své brilantní vědecké mysli i vší vášní své slovanské duše. Někoho, komu mimo jiné také vyčítali, že moc křičí.

V ten moment bylo nad slunce jasnější, že tuhle práci nepíšu náhodou a že jsem náhodou nepsala ani bakalářku – Sören Kierkegaard, její hlavní postava, prosazoval ve filosofii do všech těch systémů a reflexe hlavně vášeň a oddanost. Náhodou si nikdy nevybíráme nic, volíme vždy svůj vlastní obraz, svou spřízněnou duši – ať už děláme cokoli. I já jsem tak volila, a to tolik, až mě to zarazilo; ale jen v první chvíli, neboť pak všechno najednou začalo dávat obrovský smysl. Co na tom, že spolu Kierkegaard a Wierzbicka vůbec nesouvisejí, on byl Dán a ona je polská emigrantka do Austrálie, on filosof a ona lingvistka. Pro mě jsou ode dneška na jedné lodi, neboť duše jich obou je slovansky rozlehlá, stejně rozlehlá jako ta moje.