Autor: Marie Veronika

Publikováno

Zápisky z těhotenství

Říká, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, jiný stav, radostné očekávání a já nevím, co všechno ještě. K tomu asi nemám mnoho co dodat kromě toho, že to s tím nejkrásnějším obdobím stoprocentně vymyslel (podobně jako termín mateřská dovolená) nějaký chlap. Kdybych měla svoje těhotenství shrnout jedním slovem, jako první mě napadá únava. Veliká únava, která mi brala i chuť psát a i teď mi ji bere. Nechat to celé bez komentáře mi ale nedá. Budiž tedy tyto fragmentární zápisky alespoň malou sondou do toho, co se v mém životě odehrává posledních devět měsíců.

Prosinec. Není mi dobře. Po několika měsících opravdu velkého stresu věci konečně začínají dopadat, zakončovat se a nabírat konkrétní obrysy, přesto se můj otřesený mentální stav nelepší. Jsem unavená, psychicky mi není dobře a na moje fotky z Vánoc, které obvykle bývají rozzářené, není veselý pohled. Navzdory tomu, že se mi ze všech možných objektivních hledisek daří dobře, se moje nálada pohybuje kolem bodu mrazu.

Nový rok odbil a moje kroky směřují do lékárny. V poslední době se nám tu rozmohl takový nešvar, že ať si v lékárně kupujete prakticky cokoli, vyptají se vás do detailu na úplně všechno, co s tím souvisí, a nabídnou vám na to všechno pět dalších věcí. S potutelným úsměvem žádám těhotenský test a jsem velmi zvědavá na to, co přijde. Představuju si to takhle nějak: „A můžu vám nabídnout spíš potratovou pilulku a antikoncepci, nebo těhotenské multivitaminy?“ K mému značnému zklamání nic takového neproběhne.

Když se na testu objeví pověstná druhá čárka, kterou jsem dosud viděla jen na testech na covid, celá se rozklepu. Čím, ptáte se? Úplně vším.

Dějí se mi podivné věci. Je mi pořád strašná zima. Utírám si břicho ručníkem a začnou mi téct slzy. Cítím se… zvláštně, nepříjemně ve vlastním těle, jako by nebylo moje. Neumím to popsat líp. Nikdy jsem nic srovnatelného nevnímala.

Když mám chuť po státnicích napsat si na dveře kabinetu „Ph.D., baby!“, pousmívám se nad tím, že bych tím sdělovala najednou novinky obě.

Párkrát udělám pokus o to číst si o vývoji dítěte v děloze, co se mu zrovna vyvíjí, jak je veliké a ke které zelenině ho právě jde přirovnat, ale pokaždé zase všechno velmi rychle zavřu. Nechci vědět, co všechno se může kdy přesně pokazit.

Pořád je mi špatně. Nonstop zima, nepříjemně fyzicky, na dně psychicky, velká únava, velký hlad, a ještě při jídle z jakýchsi záhadných důvodů kýchám. Chudák manžel to odnáší v první linii. Když mě jednou najde se zavřenou knížkou i očima v klubíčku na křesle, přenese mě do postele.

Empatický student se mě ptá, jestli jsem v pořádku. Nejsem. Je hezké, že se ptáš, ale nechci o tom mluvit.

Poprvé posloucháme tlukot srdce. Človíček měří pouhých pár centimetrů a vypadá jako gumový medvídek, a přece už mu buší jako o závod.

Student mi píše, že moc doufá, že mě budou mít na angličtinu i příští rok; jiná studentka by ráda rovnou až do maturity. Nemám, co bych jim na to řekla.

První trimestr končí, vše je v pořádku. Na ultrazvuku poprvé vidím svoje dítě, které už vypadá úplně jako normální člověk, jen má sedm a půl centimetru. Když mávne miniaturní ručičkou, dojímám se.

Začíná mi být čím dál normálněji, jen jsem pořád unavenější. Zakulacuje se mi břicho, ale zatím nejde o nic, co by nešlo schovat vhodným oblečením. Pomalu ale jistě začínáme vycházet s pravdou na světlo. Někdo reaguje nadšeně, někdo ne.

Kamarádi říkají, ať honem vyřešíme porodnici, že jinak nás už nemusejí vzít. Obratem tam volám a je mi řečeno, ať si zavolám, až budu v 36. týdnu (ze 40) a že se za současné situace v zásadě skoro nemůže stát, že by měli plno. Aneb propad porodnosti posledních dvou let v praxi.

Jaro klepe na dveře, začíná se mi povážlivě tenčit šatník a nonstop vypadám jako po opravdu blahobytném obědě. Nemají to ti lidé, co hodně přiberou snadné! Jak to dělají? Zbaví se starého šatstva a riskují, že když zhubnou, tak nebudou mít nic na sebe? Nebo se pokaždé, když otevírají skříň, nechávají deprimovat tím, že jim valná část toho, co vlastní, není? Nebo mají několik paralelních šatníků, které flexibilně střídají?

Na internetu se objeví inzerát, že náš gympl shání angličtináře, což vyvolá paniku mezi mými kolegyněmi. „Za koho to je? Víte o tom někdo něco?“ „To bude asi za mě,“ odpovídám s lehkým zaváháním. „Právě totiž dorážím čtvrtý měsíc těhotenství.“ Kolegyně gratulují, objímají mě a radují se.

Poprvé cítím pohyb v břiše. Je citelně odlišný od škrundání trávicí soustavy a dává jasně najevo, že se ve mně nachází plně autonomní bytůstka.

Vychyluje se mi těžiště, takže začínám trochu jinak chodit, a můj šatník mi definitivně přestává poskytovat úkryt (přesto někteří lidé pořád váhají, jestli jsem se jenom nepřejedla). Doktorská odyssea tří vyšetření na čtyři týdny je v plném proudu, takže ve škole co chvíli chybím; mezi mými studenty začíná propukat panika.

Pátý měsíc aneb teď už je to zjevné. Paní v metru mě poprvé pouští sednout. Ohýbání se a sbírání věcí ze země nebo zavazování tkaniček začíná být dost nepohodlné. Ti lidé s nadváhou to opravdu nemají jednoduché! Postupně si nacházím nové pohybové návyky a pomalu se přizpůsobuju tomu, že mám na břiše něco jako meloun, který se neustále zvětšuje a těžkne.

Neptejte se mě, co už mám z výbavičky! Řeším školu a pedagogické minimum a jsem unavená, takže na moc jiných věcí nemám kapacitu. Včetně rozjímání nad tím, jak moc se těším a čeho všeho se bojím.

Velké vypětí. Snažím se stihnout všechny praxe z pedagogického minima do konce školního roku, jedeme na exkurzi do Sokolova, jezdím na náslechy do Kolína i do Dejvic. Všechny moje náslechy jsou základky; žáci berou moje těhotenství vysloveně pozitivně a někteří se mě dokonce ptají, jestli už máme jména a co to bude.

Začínají si mi troufat gratulovat i muži z pedagogického sboru. A taky ti z orchestru. A z pedagogického minima. A někteří studenti.

Na manžela se ze všech stran sypou rady, co by mě neměl nechat dělat a co by mi mohlo způsobit nějaké potíže. „Já jsem z toho normálně skoro ve stresu, když vidím, že jsi úplně v pohodě.“ Nákupy už ale nosí on.

Konec školního roku. Praxe se mi dorazit podařilo a nastává veliké loučení. Studenti pláčou. Já taky.

Začínají prázdniny a pro mě to je jeden obrovský úlevný výdech. Zpomaluju. Spím po obědě. Chodím na procházky po rovince. Hodně jím. Cvičím jógu a zjišťuju, že mám svaly, o jejichž existenci jsem vůbec netušila (vy víte, co je to psoas?). Poprvé v životě je mou nejvyšší prioritou můj fyzický i mentální well-being a poprvé v životě se cítím v plném právu lidem říct, že něco dělat nebudu jenom proto, že se na to zrovna necítím.

Konečně čtu všechny ty knížky typu „Těhotenství a mateřství“, co mám na stolečku, připadám si při tom, jako bych začala studovat další školu, a žasnu. Ženské tělo dovede skutečně neuvěřitelné věci! Proč jsme se o tom v zásadě nikdy neučili? Objem krve v mém těle se zvedl cca o 40 %, tedy víc než litr, a spolu s tím se změnilo i její složení a krevní tlak. Složení mateřského mléka se upravuje v řádu hodin a je jiné v zimě a v létě, ve dne a v noci nebo třeba pro chudokrevné nebo nemocné dítě. Copak to není fascinující?

O něco méně fascinující je, když na posledním ultrazvuku vleže na zádech málem ztratím vědomí. Všechny ty romány nelžou: je to skutečně, jako když k vám hlasy začnou doléhat z větší dálky.

Dorážím to z pedagogického minima, co šlo udělat online, a pár dalších restů. Cestování na delší vzdálenost už je nepohodlné, tak se o to víc vídám s kamarády. Člověk by nevěřil, jak efektivní je pohrůžka brzkým narozením dítěte. A taky kolik má vlastně kamarádů.

Veliké shánění a spousta darů z blízkého i širokého okolí. (Aneb teď už se mě můžete ptát, co mám z výbavičky.) Doma nám začínají vznikat celé zóny věcí, které vypadají, jako bychom si zakládali lékárnu a drogerii, případně věcí jako postýlka, zavinovačky nebo oblečení tak miniaturní, že vypadá jako pro panenku. A taky dostáváme jídlo. Vejce, okurky, angrešt, rajčata, borůvky i borůvkový koláč, broskve, fíky… Obrovská, nevídaná hojnost.

Pokecávám se. Pořád. Ne že bych na pokecávání nebyla zvyklá, ale teď už opravdu všechno, co by za normálních okolností spadlo na zem, spadne na mě.

Vlna veder a já soucítím pro změnu se starými lidmi. Jsem tak unavená, že na své obvyklé procházkové trase musím nejdřív v půlce odpočívat a pak už ji neujdu vůbec. Není snadné zčistajasna nezvládat něco, co donedávna nebyl žádný problém. Část fyzických sil se mi naštěstí s poklesem teplot zase vrací, s těmi procházkami už to ale spíš vidím bledě.

Tak na tom tedy jsem. Poprvé v životě neřeším, že léto ubíhá a blíží se ke konci a pohybuji se v jakémsi zvláštním bezčasí odměřovaném jenom číslem týdne těhotenství, ve kterém se právě nacházím. Přesto i mně se prázdniny svým způsobem chýlí ke konci. Po nich mi ovšem nenastane školní ani akademický rok, ale úplně nová a nevídaná etapa mého života.

Publikováno

Co se začne dít, když otěhotníte

Ve svém životě už jsem zažila nejednu změnu společenského statusu. Některé se pojily s novou rolí, jiné s novým příjmením, další s věkem; některé šly velmi rychle, jiné zase ztěžka, zdlouhavě, namáhavě a – možná bychom mohli říct – i pomalu. Zatímco na změnu jména stačila technicky vzato nějaká ta administrativa a jeden slavnostní den, cizí lidé se mnou přestali zacházet jako s puberťačkou až kolem třicítky (vítězem se v tomhle ohledu stává vrátný na mém někdejším gymplu, kam jsem jednou zavítala dostudovaná, vdaná a na plný úvazek zaměstnaná, a on mě ve dveřích počastoval pořádně naštvaným „kde máš čip?!“). Žádná ze změn, které jsem do letošního roku zažila, se ale nedá intenzitou srovnat s tím, co se stalo, když jsem začala být zjevně těhotná.

Poté, co jsem přestala vypadat, jako že jsem se jenom pořádně přejedla, jsem totiž ke svému překvapení očividně prošla jakousi světskou obdobou transsubstanciace, jíž se ze mě v jistém smyslu stal veřejný statek. Iniciačním rituálem nového stavu mi byl moment, kdy mě v hromadné dopravě poprvé pustili sednout. Šlo o křehkou chvíli, v níž jsem si s bázní, chvěním a zatajeným dechem teprve začínala uvědomovat svá nová privilegia; oproti tomu teď ke konci těhotenství už přede mnou obstojí v podstatě jenom beznozí invalidé a na všechny ostatní nezdvořáky rovnou vrhám pohoršené pohledy.

Pouštění sednout bylo ale jen vstupní branou mého nového společenského postavení; jako těhotná jsem totiž začala spouštět celou lavinu nezvyklého chování, kamkoli jsem přišla. Kupříkladu na mě opravdu velké množství lidí začalo zírat. Tedy na mě, buďme adresní: na moje břicho. Dospělí to ještě poněkud ostýchavě maskují, děti si ale neberou žádné servítky a občas se i otáčejí. Druhá věc je, že na mě lidé sahají. Tedy, opět, na moje břicho. Není mi úplně jasné, co se v tu chvíli přesně děje a dít má, ale v tom dotyku musí být něco až rituálního, protože mám důvodné podezření, že by se to snad dalo i zpoplatnit. Na přechodu mi pravidelně zastavují i podezřele sportovně vypadající auta, případně auta, která by bývala stihla projet třikrát. A také muži mě výrazně častěji pouštějí do dveří; teď tak ale činí na popud jakéhosi ochranitelského instinktu, který lze na první pohled odlišit od běžné gentlemanské interakce.

Nejvýraznější změnu přístupu jsem ale vysledovala u žen, obzvlášť u těch středního věku a starších. V nich totiž pohled na těhotnou spouští jakýsi program daný snad už evolucí nebo možná vzpomínku kolektivního nevědomí na dobu, kdy těhotenství, porod a rané mateřství probíhaly jako tajemné záležitosti výhradně ženských kruhů – a vy se stáváte jejich chráněnkou. Ještě nikdy se mě tolik (i úplně cizích!) žen neptalo, jak se cítím; ještě nikdy mi jich tolik nezávisle na sobě nenabízelo tolik jídla a věcí; a už vůbec nikdy jsem neměla tak magickou schopnost zahajovat small talk, vyvolávat úsměvy a měnit téma konverzace. Zejména jsem to ocenila na obědech ve školní jídelně. Jen si to představte: lidi si normálně stěžují a nadávají, ale jakmile se objevíte, začnou se vás ptát, jak se cítíte, usmívat se, nabízet vám kočárky a nadšeně vyprávět o svých dětech a vnoučatech. Vpravdě čáry!

Sice žijeme ve velmi individualizované a technické společnosti, která nás téměř všemu přírodnímu a kolektivnímu úspěšně odcizila, některé věci si ale zjevně neseme tak hluboko, že nejdou jen tak vykořenit. Těhotenstvím jsem se tak dostala nejen do péče lékařů, ale ke svému překvapení i celé společnosti, která se mnou začala zacházet řádově jinak než dřív. Těhotná žena už zjevně není jako každá jiná; je nositelka života a záruka budoucnosti. Systémově to sice nijak zvlášť neoceňujeme, spíš naopak, žitou skutečností ale jako bychom stále byli koutkem duše kdesi v tlupě ve stepi. A tam všichni vědí, že těhotné ženy jsou kouzelné – a chovají se podle toho.

Publikováno

Jak jsme hráli divadlo

Přišla jsem k tomu tak, jak už se mi to v posledních letech stává: úplnou náhodou. To jsem takhle jednou na podzim pochodovala sem a tam po školní chodbě a dozírala na to, jestli náhodou někdo nepodpaluje budovu školy, neubližuje na zdraví svým spolužákům, nebere drogy nebo neběhá. (Držení dozorů je snad s výjimkou opravování čtvrtletek a pedagogických porad vůbec největší učitelský opruz.) Když tu se ke mně přidal jeden z mých maturantů a familiárně si se mnou začal povídat.

Na tom by ještě nebylo nic divného. Jednak se taková věc stávala celkem běžně s kdekým a jednak si zrovna tenhle maturant čas od času familiárně povídal asi tak s polovinou školy. Jenže tentokrát, jak se ukázalo, nešlo jen o konverzaci. „Mám pro vás takový návrh,“ pravil tajemně a já jsem se, jelikož jde o jednoho z nejangažovanějších studentů na světě, už už připravovala to, co přijde, odmítnout. „Nechtěla byste nám vést dramaťák?“

Ne že by mě ta myšlenka nelákala. Sklony k poněkud divadelnímu (či také „hysterickému“ nebo „afektovanému“) projevu jsem měla celkem vždycky a lehká teatrálnost je něco, co mě na učení opravdu baví. Jenže jestli jsem učit začala celkem nepoznamenaná, o divadle by to platilo trojnásob. „Obávám se, že na to můj prací prášek nestačí,“ odpověděla jsem se vzpomínkou na to, jak jsem v budově divadla tak maximálně hrála na koncertech, a následně musela vysvětlovat, co tenhle devadesátkový idiom znamená. Jenže student nebyl rok předtím předsedou studentské rady nadarmo a jal se mě přesvědčovat. Poté, co jsem mu objasnila, že nemám času nazbyt a hrát by mě sice bavilo, ale nabídnout můžu hlavně pedagogický dozor, protože odmítám trávit víkendy přípravami na dramaťák, jsme uzavřeli dohodu, že se organizace ujme přes zimu především on a pak že se to kolem maturit stejně nejspíš už mockrát konat nebude a že mu tohle angažmá z mojí strany stačí.

Nadešel leden, student skutečně všechno zařídil a začali jsme se scházet. Nenacvičovali jsme žádné představení, ale oddávali jsme se nenáročné a primárně zábavné divadelní improvizaci. Já jsem ze začátku byla opravdu hlavně účastník a dávala jsem k dobrému hlavně svou povrchní znalost hlasové výchovy a sem tam nějaký ten nápad. Ale řeknu vám, byla to pecka. Studenti, z nichž jsem znala právě dva, se do toho vrhli s vervou, která mě naprosto nadchla. Byla to hodina a půl čiré zábavy, kdy jsem si připadala skoro jako jedna z nich a sama sebe jsem se ptala, jak je možné, že se mi tenhle koníček zvládnul po celý můj dosavadní život vyhýbat.

Postupně jsem začala přebírat vedení kroužku a vybírala jsem nejrůznější improvizační hry, které mi přicházely pod ruku. Někdy jsem se inspirovala svými hodinami (pod vlivem dramaťáku jsem i navrhla dvě zbrusu nové a poněkud divadelní hodiny neverbální komunikace), jindy náhodnými stránkami na internetu. Měli jsme napůl herní diskusi zvířátek v lese, kde se odhlasovalo, že se jim vyplatí nechat svůj les vykácet, protože kolaborace s lidmi jim zajistí pohodlný život (a kdyby náhodou ne, tak medvěd ty zatracené zajíce sežere). Došlo na PowerPoint karaoke, disciplínu, v níž má účastník co nejlépe odprezentovat slajdy, které v životě neviděl (maximálně doporučuju!). V rámci cimrmanovských živých obrazů jeden student ztvárnil kompost; v jiné hře zase unesl odpadkový koš tak dramaticky, že se tento stal jeho emblémem po celý zbytek školního roku. V imitační soutěži jsme viděli imitace tak přesné, že jsme všichni padali smíchy, a mnohokrát přišla na přetřes bába pod kořenem (ta je u současné mládeže snad ještě kultovnější, než byla za nás). Ve scénce u soudu studenti soudili důchodkyni mého jména za ublížení na zdraví nebohému občanovi, který přišel jen mírumilovně vyloupit banku – co se mi tahle zpětná vazba snažila říct, je pro mě dosud záhadou. Zahrála jsem si římského legionáře, oddaného soudruha, zlého reportéra, věštkyni, spiritistické médium, influencerku, drogového dealera, který se vydává za zahrádkáře, ženicha na svatbě i jednoho ze svých studentů.

Na jaře účast dle očekávání ochabla a odpadal jeden dramaťák za druhým, po maturitách se nám ale ještě párkrát podařilo sejít a rozloučili jsme se v půlce června. Přestože jsem původně měla pochybnosti, zda do toho vůbec jít, jsem velmi ráda, že jsem nakonec kývla. Nejenže jsme na sebe mohli s mými dramaťáckými studenty spiklenecky mrkat, když jsme se potkávali na chodbách; v zimě byl právě dramaťák jedinou činností, při které jsem dovedla skutečně vypnout, a to i když se konal tři dny před státnicemi. Na tom převtělit se na chvíli v někoho jiného a moct dělat v jeho kůži naprosto cokoliv, je něco neuvěřitelně osvobozujícího; obzvlášť když tím nechcete vůbec ničeho dosáhnout a hlavním cílem je se bavit. Jsem vděčná, že se mi tyhle dveře otevřely. Jestli se mi někdy v budoucnu opět naskytne šance do nich vstoupit, tentokrát už nad odpovědí nejspíš nebudu váhat.

Publikováno

Dva a půl roku učitelkou: o jedné velké cestě

Za oknem pískají rorýsi, slunce nekompromisně pálí a já jím jahody a meloun a trávím už několikátý den po sobě právě tak, jak chci. Ráno nemusím vstávat, po obědě opravovat testy ani slohy a v dohledné době mě nečeká žádná pedagogická přednáška, náslech ani praxe. Na stole uvadá poslední kytice růží, na poličce mám vystavené přání na rozloučenou a ve špajzu hned několik bonboniér. Školní rok skončil a já mentálně uzavírám životní etapu, která minimálně na nějaký čas skončila spolu s ním.

Jak si možná pamatujete, učit jsem začala naprostou náhodou a aby k tomu došlo, musely se sejít jednak velmi silné argumenty a jednak bezprecedentně otevřené a pozitivní mentální nastavení, které jsem si přivezla z Austrálie. Myslím, že to byla jedna z těch věcí, které ač se staly zcela neplánovaně, se prostě stát měly. Nastoupila jsem s nulovou pedagogickou zkušeností a s teoretickou přípravou v podobě šestihodinového minikurzu pro doktorandy o učení na univerzitě. S oblibou jsem prohlašovala, že jsem začala učit naprosto bez přípravy, ale zpětně musím naznat, že to není tak úplně pravda. V jistém smyslu jsem se na to připravovala celá léta, jen jsem tak svoje psychologicky směrované zájmy nepojmenovávala.

Some of the teachers who chose this profession should not have chosen it. But you, even though you did not want to do this, were built for this profession.

Učení v mém životě způsobilo explozi, která mě strhla o něco víc, než bylo zdravé; řekla bych, že nastavovat si funkčnější hranice jsem začala být systematičtěji schopná až letos. Tím, že jsem učila jen na malý úvazek, se to dalo snést, přesto nelze nevidět podobnost s líbánkovou fází syndromu vyhoření. Já jsem vůbec, jak jsem zjistila, ohledně syndromu vyhoření tou nejrizikovější osobou, jakou si lze představit: empatická, perfekcionistická, nadšená, s velkým smyslem pro povinnost, úzkostného založení. Nu, budu mít do budoucna o výzvy postaráno.

U nás na gymplu jsme mívali velice oblíbeného učitele, jehož pozici dokonale vystihuje citát mé někdejší spolužačky: „Vyměním dvacku od něj za normální padesátikorunu!“ Byl to samozřejmě vtip a nikdo na to nepřistoupil, ale říkalo to o našem vztahu k němu všechno. Když jsem se osobou na srovnatelném piedestalu sama stala, chvíli trvalo, než mi to došlo. Studenti a jejich kreativita, spontánní nadšení a pozitivní naladění mi byly obrovským dobíječem baterek a já jsem si postupně uvědomila (přesně v intencích knižní i filmové série Duna), jakou moc může mít charismatický vůdce. Věřím a doufám, že jsem ji používala jen v zájmu světlé strany Síly, ale kdo ví; o většině toho, co člověk způsobil, se zpravidla nedozví.

I'll remember you as the most inspiring high school teacher I've met and the one who never hesitated to give me a piece of kind encouragement, advice, or help.

Vymýšlet kreativní hodiny, na kterých diskutujeme se studenty například o etických dilematech samořiditelných aut a o tom, jestli by spíš zajeli jednoho lékaře nebo dva normální lidi a proč, mě obrovsky bavilo. Přetavovat to, co vím o světě, lidech i o jazyce, do zábavných hodin (které následně někteří studenti označovali jako „můj druh hodiny“), je něco, co mě na učení opravdu chytlo a v čem se moje dovednost v čase významně zvýšila. Když jsme teď v červnu s mými kvartány úspěšně provedli kritickou analýzu diskursu úryvků z filmu Děkujeme, že kouříte, což znamená, že se vlastním úsilím dobrali prakticky všech mechanismů falešné argumentace a manipulace, které tam byly použité, byla jsem na ně i na svou propracovanou přípravu patřičně hrdá.

Spolu s tím, jak se zvyšovalo moje didaktické know-how, se ovšem také zvedaly moje nároky na to, jak má hodina vypadat, co mají studenti dělat a kdo všechno a jak se má zapojit. S tím samozřejmě přišlo i klasické učitelské pokušení: přemýšlet o učení jako o lití obsahu do nádob a o těch, kdo se tolik nezapojují, jako o nevděčnících. Ono když víte, čeho přesně chcete docílit i kolik energie jste do toho dali, máte tendenci si stoupnout do pozice autority a z učení udělat mnohem jednosměrnější proces. Na to si musím do budoucna dát velký pozor; chci si raději zachovat otevřenou mysl začátečníka.

Thank you for everything that you have said to me, done for me, and taught all of us, those were the best lessons ever, of all the subjects, and they most probably will be for the rest of our lives.

Učení také nadzvedlo lecjaké staré bolesti, které ve mně do té doby zapadávaly prachem. Jako učitel totiž kromě kognitivního obsahu nakládáte i s hromadou emocionálních teenagerů, kteří klopí jeden energeťák za druhým a tak trochu nevědí, co se sebou. Konfrontace se vším, co díky tomu vyplavalo na povrch, byla obtížná a bolestivá a lekce se opakovaly, dokud ponaučení nedorazilo alespoň rámcově tam, kam mělo. Boj s perfekcionismem, tendence některé studenty příliš zachraňovat i braní si toho, co dělají a říkají, příliš osobně, mě provázely na každém kroku. Troufám si říct, že jsem v téhle oblasti udělala znatelný pokrok, a i když ani zdaleka nemám vyřešeno, právě tohle mě během mé krátké učitelské dráhy osobnostně posunulo nejvíc. Pracovat s lidmi zkrátka znamená mít v nich nastavené zrcadlo, ať chcete, nebo ne, a vidět v něm jak své schopnosti a potenciál, tak své bolesti.

Za katedrou jsem si také silně uvědomila, jak zásadní roli hraje v mezilidských vztazích autenticita. Jistě, při učení na výběrovém osmiletém gymnáziu potřebujete být chytří a ovládat to, co učíte, ale chytrých učitelů, které nikdo nebere moc vážně, jsme asi každý potkali dostatek. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, čím se mi studenty povedlo očarovat tak, že mě povětšinou vážně brali, a pokaždé jsem došla k týmž závěrům: na nic jsem si nehrála a brala jsem vážně já je. Nestarala jsem se o to, jestli náhodou nejsem moc divná, hlasitá, intenzivní a kdovíco ještě, a bylo to velmi osvobozující pro všechny. Někdy dokonce tolik, že se v mé přítomnosti někteří studenti otevřeli měrou až nečekanou a navázala jsem s nimi vztahy o překvapivé hloubce. Právě loučení s těmihle studenty bylo ze všech nejdojemnější a jejich náklonnost se projevovala těmi nejúžasnějšími způsoby: od básní a dlouhých emailů přes dárky až po celé organizované akce.

Though we didn't have a school psychologist, we had English classes where we could share anything and everything.

Loučení bolelo, ale udělala jsem všechno proto, aby smutek zůstal přirozenou známkou toho, že nám na sobě záleželo, a nikoli oceánem, ve kterém nezbývá než se utopit. Maturanty jsem do světa vyslala v květnu a na začátku června se s nimi rozžehnala na pomaturitním večírku, prohlídce Karlštejna a posledním hraní deskovek. Se zbytkem studentů jsme si poplakali na konci června a obzvlášť s jednou kvartou to bylo loučení skutečně ve velkém stylu. Samostatnou kapitolu pak představoval Kamil. Student s nejunikátnějším příběhem ze všech, neboť do mých hodin začal chodit jako dobrovolník a chodil tak vytrvale, až jsem ho přestala vyhazovat, což dominovým efektem odstartovalo celou řadu dalších událostí: od mojí nominace do ankety o nejoblíbenějšího učitele přes následnou korunovaci na školní chodbě až po hromadnou účast mých studentů na mém červnovém koncertě. Připadalo mi to jako moje loučení s Cliffem před necelými třemi lety v Austrálii, kdy jsem měla pocit, že kousek mě tam navždycky zůstane a bude bolet, ať už se právě budu nacházet kdekoli. Jak jsem zjistila, zažít něco takového z druhé strany není o nic snazší. Ale věřím, že jsme to zvládli a že si navzájem ze života úplně nezmizíme.

Učením jsem o sobě zjistila daleko víc, než jsem čekala, ať už to bylo v dobrém nebo bolestném smyslu. Objevila jsem schopnosti, o nichž jsem ani netušila, že je mám, jakož i zranění, která byla stále nečekaně živá. Moji studenti mě občas štvali, občas zklamávali, ale drtivou většinou pro mě byla jejich společnost velmi radostná, zábavná a inspirativní. Získala jsem od nich bezpočet tipů na filmy, knížky, hry i seriály, dali mi spoustu nadšení a mladistvé energie a obohatili mě o nevyčerpatelnou zásobu vtipných a dojemných historek. Jsem vděčná za to, že jsem je mohla poznat, jít kus cesty s nimi a předat jim něco z toho, co jsem v životě nasbírala. Naučili mě mnohému; o lidech i o mně samotné. O pořádný kus jsem díky nim vyrostla a věřím, že vyrostli i oni díky mně. Netuším, kam mě budoucnost zavane, ale vím, že vzpomínka na ně bude vždycky se mnou.

Děkuju vám, moji milí. Děkuju vám za všechno.

The depth you’ve unlocked
the enlightenment you sparked
still shines in our hearts.
Publikováno

Chvála pomalosti

Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.

Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.

Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.

A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.

V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.