Autor: Marie Veronika

Ať už je řeč o jakémkoli úspěšném člověku, můžete vsadit boty, že to slovo dříve či později zazní. Talent. Něco, co podle všeho potřebujete, ať chcete psát básně, hrát Paganiniho, rozjet vlastní podnikání nebo si koupit padnoucí kalhoty na první dobrou. Magická aura, která putuje od člověka k člověku, vybrané šťastlivce obdařuje zvláštním nadáním a tím je jednou provždy vyděluje z masy obyčejných smrtelníků. Nebo ne?

Když slyším, jak lidé opěvují něčí talent, nemůžu nevzpomenout památnou scénu ze seriálu Black books. Jedna z postav poprvé v životě přijde ke klavíru, nonšalantně za něj usedne, načež začne virtuózně a s šokovaným křikem „já umím hrát!“ preludovat. Takhle přesně to totiž zpravidla ve slovech lidové chvály vypadá.

Je vcelku jedno, jestli jde o fotografa, malíře, televizního moderátora nebo divadelního režiséra. Pokud se jim něco povede, chválíme jejich talent. Málokdy slyším vynášet do nebe tvrdou práci, neutuchající píli nebo nezlomnou vůli – ovšem právě ty tvoří zcela klíčovou součást výsledku. Talent je jen jakási nutná vstupní investice, díky níž vynaložená dřina patrně ponese požadované plody; sám o sobě ale neznamená nic. Se surovým, neopracovaným nadáním nenapíšete skvělou báseň ani nádhernou symfonii a nezachrání vás ani pořádná dávka nefalšované inspirace.

Myslím, že člověk, kterého označíme za talentovaného, si nezaslouží obdiv proto, že se shodou náhod nějak narodil. Zaslouží si ho proto, že má za sebou stovky a tisíce hodin tvrdé práce. O své nadání se nikterak nepřičinil; o to, jak s ním naložil, už ovšem ano. Není nedostižný nadčlověk, božský blázen, miláček múz. Spíš dokázal objevit, co se v něm skrývá, a opracovat to do podoby natolik vycizelované, že diváka či posluchače pevněji usadí do židle. A teprve to je něco, co mi skutečně bere dech.

Pod prvním sněhem mizí ostré hrany. Všechno špinavé a nedokonalé je milosrdně přikryto a i mrtvý strom tu náhle znovu stojí v plné kráse, oslnivě ozdobený. Do beznadějně dlouhých nocí se vrací světlo a jas, do chaosu klid a do šedi třpytivá bělost. Okoukaný všední svět se změnil v tajuplnou pohádku a běda tomu, kdo dýchne příliš nahlas a křehkost zářivého ticha prolomí.

S vločkami prvního sněhu padá na lidi zvláštní kouzlo. Roztávají v nás všechny pracně vybudované hradby dospělosti, znovu se chceme rozeběhnout z kopce a nabírat a rozhazovat plnými hrstmi. Táhne nás to ven, do vánice, v té smršti živlů je cosi nesmírně radostného, na co si během lijáku ani nevzpomeneme. Možná konečně vidíme příležitost zanechat ve světě svůj otisk; možná jen máme rádi představu sebe sama s andělskými křídly.

S prvním sněhem jako by se zastavil čas. V jeho jasu dokážeme zachytit dávné štěstí, ozvěnu odzbrojujícího smíchu, odlesk života, který vypadal jako velké dobrodružství. Náhle toužíme znovu věřit, že právě takový může být. Být přesvědčeni, že lidé jsou dobří a láska nakonec zvítězí. A svět, který se po okraj zahalil bělostnou krásou bez poskvrny, jako by nám sám dával za pravdu.

Neměla jsem ještě ani občanku, když jsem se pod vlivem starších sourozenců a dobrých učitelů systematicky vrhla na četbu klasické, těžké literatury. Poličku plnou fantasy, sci-fi a dobrodružných románů jsem v té době měla v naší knihovně už slušně vybrakovanou, dětským knížkám jsem odrostla, horory mě odpuzovaly, romantika příliš nebrala, tak uznejte, co jsem měla dělat? Ve čtrnácti jsem tedy zhltla prvního Kafku, v šestnácti prvního Dostojevského a Babičku jsem si pro jistotu dala rovnou dvakrát (poprvé ovšem čistě ze vzdoru – když tolik lidí o něčem prohlašuje, že se to vážně nedá číst, tak to má v puberťáckých očích obzvlášť velkou hodnotu).

Na svoje tehdejší pocity si pamatuji velmi živě. Byla jsem okouzlená – každou hlubokou myšlenkou, každou zajímavou postavou, každou originální zápletkou. „Jak, pro všechno na světě, jak?“ ptala jsem se pokaždé. Jak mohla tak geniální věc někoho jen tak napadnout? Neznala jsem literární ani filosofickou tradici, všechno pro mě bylo úžasné a nové a každý dobrý nápad tak v mých očích padal přímo z čistého nebe.

Jak ovšem léta ubíhala, mizelo pomalu i moje očarování. Přečetla jsem dost knih, aby se myšlenky začaly opakovat, a základy v literární teorii mi ukázaly, že dobrá zápletka není vůbec taková magie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení každou lepší knihou a každým velkým jménem bylo nenávratně pryč a pestrý svět literatury zešedl. Jak se ovšem ukázalo, nezešedl docela. A ti, kdo dokázali zářit i nadále, se mi stali nejvzácnějšími literárními poklady.

Kazuo Išiguro není zrovna jméno, které si představíte, když se řekne Brit. Přesto dovede být britštější než řada jeho rodilých krajanů. Se čtenářem si umí neobyčejně důmyslně hrát, jeho brilantně vycizelované postavy vás umně oplétají sítí svých sebeklamů a skutečný stav věcí odhalují jen pomalu – ale když se tak stane, nekompromisně vás to přiková k židli. Při čtení Pohřbeného obra jsem měla po nesmírně dlouhé době pocit, že čtu něco zcela dokonalého a naprosto geniálního. Román byl tak originální a nápaditý, fungoval na tolika rovinách a všechno do sebe nakonec s takovou hladkostí zapadlo, že u Nobelovy ceny ten rok snad ani nebylo nad čím váhat.

Herman Hesse do mého života vstoupil poprvé v podobě Stepního vlka. Ten byl sice zajímavý a bezpochyby dobrý, jiskra ale nepřeskočila. Moje srdce si Hesse získal až Siddhárthou. Tento na první pohled prostý román o naplnění a smyslu v životě mě na několik dalších let zbavil pocitu, že bych měla napsat knihu. Všechno, co bych kdy mohla chtít říct, tam bylo. Jemně, něžně a dokonale, jako zelený lísteček na hladině řeky.

Také Fjodor Michajlovič Dostojevskij počkal s úderem do černého až na druhou knihu. Zločin a trest byl dobrý, ale doopravdy se mi líbil až úplný závěr. Oproti tomu mě Bratři Karamazovi pohltili od samého začátku. Snad žádný hlavní hrdina mi nebyl sympatičtější než Aljoška Karamazov, s duší křišťálově čistou, emocemi po rusku exaltovanými, náboženským vzletem, který bral dech, a s opravdovostí a upřímností, kterou nekazila ani píď hloupoučké naivity. Hloubka filosofických debat mě zcela uchvátila a, upřímně řečeno, už mi pak ani příliš nezáleželo na tom, kdo že to koho vlastně zavraždil.

Jestliže mě Dostojevskij očaroval hloubkou svých postav, je Liou Cch‘-Sin jeho pravý opak. Jeho postavy nejsou příliš zajímavé a někdy mají v příběhu jen povrchní roli (Jára Cimrman by navíc jistě nelibě nesl jejich nezapamatovatelná jména). Přesto je jedním z nejgeniálnějších autorů, jaké znám. Nad jeho sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi se mi rozšiřovaly zorničky, posléze padala brada a pak už jsem si jenom opakovala „to není možný, to není možný, to snad ani není možný“. Liou Cch‘-Sinovo dílo je koncert divoce odvážné představivosti, která překonává veškeré zažité hranice. Nikdy netušíte, co se stane dál, a každý zvrat (a že jich tam je) vás nechá naprosto tumpachové. Zejména Temný les, druhý díl trilogie, jsem nebyla schopná vůbec odložit. Četla jsem doma, četla jsem v tramvaji, na červené na přechodu, dokonce i za chůze. Jestli stále existují autoři, u nichž nechápu, jak je mohlo to či ono vůbec napadnout, zaujímá mezi nimi Liou Cch‘-Sin první místo. To, že Amazon koupil filmová práva k čínské trilogii za neuvěřitelnou miliardu dolarů, potvrzuje, že v tom nejsem sama.

Přestože se moje prvotní literární nadšení už nejspíš nikdy nevrátí, stále existují autoři, kteří ho dokážou zcela spolehlivě zažehnout. Některé znám dlouho, jiné jsem objevila teprve nedávno, někteří z nich jsou dávno po smrti, jiní v plné tvůrčí síle. Všichni mi ale dávají naději – naději, že v každé době lze najít něco doopravdy vzácného a výjimečného a že bez ohledu na režim a společnost si skutečný talent dovede najít cestičku k těm, kdo chtějí naslouchat. Že i když přečtu knih, kolik budu chtít, opravdové drahokamy tím neztratí ani jiskřičku ze svého lesku. A že když budu hledat dost dlouho a pečlivě, dokážu i v dnešní obrovské literární přehršli najít kousky, do nichž mi nezbude, než se bezhlavě zamilovat.

Se vším všudy mi to došlo až letos. V minulých letech jsem si občas zanadávala, občas posteskla a občas mávla rukou. Až letos jsem ale přijala skutečnost, že Vánoce v křesťanském pojetí jsou zkrátka jiný svátek než Vánoce běžné, takříkajíc světské. Na první pohled se sice jeví podobně, rozdílů už je nicméně příliš mnoho. Slavím jiné svátky než většina mých spoluobčanů, ba dokonce je slavím jindy.

Světské Vánoce se s Vánocemi křesťanskými střetávají pouze v kratičkém průniku mezi 24. a 26. prosincem. Vánoce světské těmito dny končí, Vánoce křesťanské začínají – délka obou je nicméně docela podobná. Vánoce světské se totiž rozbíhají s adventem, který už je pro ně doba slavení. To, co je v křesťanském pojetí časem usebrání, střídmosti a rozjímání, letos kupříkladu Google označil jako Období svátků a ozdobil svítícími vánočními světýlky. Cílem světského adventu je navodit vánoční atmosféru: všude už tedy stojí ozdobené stromečky, hrají koledy a cinkají rolničky. V kostelích se oproti tomu zpívají (když se to zrovna smí) speciální adventní zpěvy, zapalují se svíčky na adventním věnci a liturgická barva je fialová, stejná jako například v postu.

Se světskými Vánocemi se ty křesťanské protnou přísně vzato vlastně jen na dva dny. Štědrý den je totiž stále den adventní, až večer nebo v noci se slaví takzvaná vigilie (= noční bdění) Narození Páně. Ryba se na Štědrý večer jí mimo jiné proto, že je to ještě postní jídlo – ty pravé hody přijdou až na Boží hod. Křesťanské svátky posléze pokračují do půlky ledna. Tehdy v kostelích stále ještě svítí stromečky, vystavují se betlémy a zpívají koledy, zatímco ve světě už zuří marketingová bouře jménem Valentýn.

Křesťanské Vánoce jsou jako narozeniny. Jejich začátek nesouvisí s vánoční atmosférou ani výzdobou a nedá se s ním libovolně šoupat. Všechny ty stromečky, dárečky, pohádky a cukrátka k nim sice také patří, ale jsou součástí volitelnou a nijak zvlášť podstatnou. Jsem skoro ráda, že v posledních letech tak nabral na popularitě Santa Claus (přeloženo do češtiny svatý Mikuláš), protože mi se světskými Vánocemi ladí daleko lépe než dost nemístný ježíšek (příznačně s malým j). Do budoucna by mi vůbec nevadilo, kdyby postava dítěte v jeslích ze světských Vánoc zmizela úplně, stejně jako zmizelo ukřižování ze světských Velikonoc.

Neptejte se mě tedy, jak jsem se měla o letošních Vánocích. Pro mě, stejně jako pro všechny křesťany světa, jsou Vánoce právě teď v plném proudu. Pravda, cukroví ubylo, program v televizi se změnil, dárky jsou rozbalené a jehličí pomalu ale jistě opadává. Nic z toho ale není to skutečně podstatné.

Říká se, že štěstí je odměnou těch, kdo ho nehledají. Nevím, jestli je to vždycky tak úplně pravda, v jedné životní oblasti to ale platí určitě. Tou oblastí je blog – a moji drazí blogoví přátelé.

Myslím, že nikdo si nezakládá blog proto, aby našel přátele. To by byl pěkně nelogický krok! K navázání vztahu se nabízí tisíc a jeden jiný, daleko efektivnější způsob. Ať už ale blogy vytváříme z jakýchkoli bláznivých důvodů, chceme, aby je někdo četl. Píšeme tedy, jak nejlépe umíme, a snažíme se nalákat čtenáře ze všech koutů internetu. Sdílíme na sociálních sítích, chodíme po cizích blozích, čteme, komentujeme, přidáváme oblíbené odkazy. Až jednoho dne zjistíme, že přišli. Odměna, kterou jsme nehledali; a která je na tom všem možná to úplně nejkrásnější.

Našli jsme si je, nebo si oni našli nás, na tom už zpětně pramálo záleží. Kdysi dávno se vyloupli z davu anonymních čtenářů a získali svůj obrys a tvar. Neznáme dobře jejich tvář a jejich hlas bychom poslepu nejspíš nerozeznali, zato je ale poznáme po první větě, po několika slovech slyšíme povědomou kadenci jejich stylu, spojenou s tváří utvářenou tisíci a desetitisíci písmenek. Radostně se zatetelíme pokaždé, když zveřejní nový článek, a nemůžeme se dočkat, až přijdou, aby zanechali komentář u našeho nejnovějšího kusu. Máme o ně starost, když se dlouho neozvali, říkáme si, jestlipak se jim něco nepřihodilo, že celý týden nepřidali nový článek? Aniž jsme tušili, že se něco takového děje, navázali jsme přátelství. Jiné, ale o nic méně pevné.

Jsem nesmírně vděčná za všechny své milé blogové přátele. Jsou jako perly, skrytí v lasturách svých blogů a na první pohled nenápadní, ale právě tak vzácní. Dávají mi nahlédnout do svých světů, často nesmírně odlišných, a přitom tolik blízkých. Inspirují mě, naplňují energií a chutí pokračovat, neboť vím, že přijdou, znovu a zas, se stejnou věrností, s jakou já přicházím k nim. Jsou mou odměnou, mým nejkrásnějším dárkem; dárkem, kterým v tyto dny slavím páté blogové narozeniny.

Trklo mě to, když jsem zhruba popáté viděla Bylo nás pět. Maminka upře na tatínka nyvý pohled a s ikonickými slovy „když ty jsi k tomu ze všech nejšikovnější“ ho pošle zabít vánočního kapra. Tatínek přijme titul nejšikovnějšího s velkolepou samozřejmostí a jde se hrdinně ujmout své role. Jak se záhy ukáže, v zabíjení kaprů je naprosto nemožný. Jakož ostatně v celé řadě dalších úkonů.

Starý Bajza není ve svém údělu ani trochu osamocen. Směšné figurky otců v českých komediích nám koření dlouhé zimní večery doslova na každém rohu. Od doby, kdy jsem si jich začala víc všímat, se mi zdá, že vytvářejí hotový archetyp. Jde o nabubřelého muže ve středních letech, který je obecně vzato docela neschopný, ale celou svou image staví na tom, že všechno ví a zvládne nejlépe. Tato iluze je nedotknutelná a mužovo bezprostřední okolí ji umně udržuje. Jakmile totiž onu fatu morgánu někdo jen náznakem naruší, je zle. Starý Bajza dostává cholerický záchvat, Kroupa z Marečku, podejte mi pero zoufale mlátí hlavou do skříně a celá sestava z komedie století S tebou mě baví svět se snaží své selhání alespoň co nejdovedněji zakrýt.

Žena, která může takovému všudybylovi a všeumělovi stát po boku, není jen tak ledajaká. Navenek přijímá svou podřízenou roli, ale ve skutečnosti je příslovečným krkem, který hlavou rodiny otáčí. Manželovu nabubřelost umí šikovnou manipulací využít, nebo zkrátka zavře obě oči a smíří se s tím, že co neudělá sama, to nebude. Případně obojí – jako to vidíme třeba v pořádně manipulativní směsi v Takové normální rodince.

Netvrdím, že by podobné vyobrazení otců a manželů nebylo vtipné; starý Bajza je konec konců jednou z nejvtipnějších postav celého seriálu. Zároveň se ale nedokážu ubránit jistému zděšení. Něčemu takovému bychom se přece nikdy nesmáli, kdybychom se s tím běžně nesetkávali. Vážně existují rodiny, které od základu stojí na vzájemné manipulaci? A pokud ano, není to náhodou docela tragédie?