Autor: Marie Veronika

Lišejníky, jak si možná ze školních škamen také pamatujete, fungují jako takzvané bioindiátory. To znamená, že některé druhy lišejníků ke svému růstu nutně potřebují relativně čisté ovzduší – a když se tedy někde vyskytují, je to pro tamější obyvatele dobrá zpráva. I já ve svém životě jeden takový lišejník, podle kterého se dá poměrně spolehlivě rozpoznat, jak si stojím, mám. Je jím poezie. Jsou období, kdy básně tvořím stejně samozřejmě, jako dýchám. Vedle toho se najdou období, kdy básněmi léčím bolesti duše; to lišejník stále tak trochu žije. A pak existují mrtvá období naprostého ticha.

Jelikož je poezie patrně vůbec nejautentičtějším způsobem, jakým píšu, znamenaly období její absence v mém životě zpravidla opravdu velký průšvih. Když se mi to stalo poprvé, byl to šok. Do té doby jsem byla zvyklá, že všechno, co prožívám, jde nějak vtělit do slov, nehledě na to, kolika metaforami si musím vypomoct. Pak jsem se ovšem dostala do situace, u níž jsem šokovaně shledala, že žádná vhodná slova neexistují. I ta nejintenzivnější slova, jichž jsem byla schopná, zůstávala tak směšně daleko od skutečnosti, že mi, řečeno s Wittgensteinem, nezbylo než o tom mlčet.

Další případ, kdy moje verše utichají, pak je naprosté zahlcení. Když žiju od to-do listu k to-do listu a každý den je tak narvaný povinnostmi, že mi vedle nich nezbývá na nic jiného než jen na opravdu nutný odpočinek, tak z pochopitelných důvodů ztrácím schopnost rozprávět o vůni fialek. Stává se ze mě dospělý z Malého prince, který mluví jen o kravatách a spěchá na jednu stranu, aby za chvíli mohl spěchat zase na druhou. Stres kreativitu zabíjí se stoprocentní účinností.

O to radostnější zprávou je, že v posledních dnech proud mojí poezie po delší době znovu vytryskl. Máte-li tedy chuť, zvu vás, abyste se zastavili a nějakým tím čerstvým lišejníkem se pokochali.

Nikdo, kdo je se mnou v posledních měsících v kontaktu, nemohl přehlédnout, že se toho v mém životě dělo a stále děje tolik, až z toho jde hlava kolem. Hlavně tedy mně, příležitostně pak i těm, kdo se mnou mluví a ten výčet poslouchají. O to víc mi přišly vhod jarní prázdniny, kdy jsem mohla po nekonečně dlouhé době skutečně zpomalit a chvílemi nedělat opravdu nic. Jak moc jsem něco takového potřebovala, snad ani netřeba popisovat – však o lecjakých mých avantýrách taky víte. A i když už jsem zase zpátky v plném provozu, chci si část toho zpomalení zachovat – kupříkladu v podobě střípků z tohoto článku.

Těsně před začátkem jarních prázdnin jsem onemocněla (protože každá slušná učitelka je přece nemocná o prázdninách). První dny jsem tak strávila převážně v posteli; spala jsem klidně do půl desáté a po obědě jsem šla spát zas. Nemusela jsem při tom myslet na to, co všechno mi mezitím utíká a co bych měla. Doktorský titul už se skvěl za mým jménem, ve škole ticho a prázdno, pedagogické minimum ještě nezačalo… nikde nic.

Četla jsem zase jednou beletrii. Když jsem jednu z knížek od svého oblíbence, Kazua Ishigura, otevírala, málem jsem zaslzela. Kniha, kde jsou postavy a něco se tam děje a ze které si nemusím dělat žádné výpisky? Neuvěřitelné!

Byli jsme v divadle. Po kultuře se mi stýskalo už delší dobu a představení Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé zcela splnilo moji poptávku po něčem chytrém a opravdu dobrém. První polovina černohumorná a velmi zábavná, druhá temná a deprimující. Alegorický příběh i příběh velmi konkrétní, mnoho různých rovin, symbolika na všech frontách, a přitom to bylo celé svým poselstvím křišťálově jasné. Skvělý, i když poněkud mrazivě strávený večer.

Částečně jsem se inspirovala Psicí a částečně tím, že už mě to lákalo delší dobu, a vyrazila jsem prvně v životě na masáž. Bylo to fantastické a celý večer jsem strávila v příjemně zpomaleném a uvolněném oparu.

Vyrážela jsem na procházky, pila horkou čokoládu, po nesmírně dlouhé době jsem zase jednou malovala – a především jsem si vychutnávala tu neuvěřitelně sladkou chuť toho, že nic nemusím. Přiznávám, že jsem během šílenství posledních měsíců málem zapomněla, jaké to je, nehnat se zběsile za žádným cílem a nechat věci jen tak plynout. Pravda, nikdy jsem v tom nebyla moc dobrá, ale přesto – zase si vzpomínám. A líbí se mi to tolik, že doufám, že u pouhého vzpomínání nezůstane.

Když jsem se v sobotu kolem šesté hodiny večerní vrátila (pěkně unavená a s mozkem natřikrát převařeným) domů, mohla jsem říct něco, o čem se drtivé většině učitelů ani nesnilo. A abych pravdu řekla, nesnilo se o tom dlouho ani mně. Mohla jsem totiž na otázku, jestli moje čerstvě zahájené pedagogické studium za něco stojí, s nadšením odpovědět, že ano.

Pokud se tak trochu divíte, proč píšu o pedagogickém minimu poprvé na začátku března a říkáte si, že škola přece normálně začíná na podzim, tak máte naprostou pravdu. Mělo to být právě tak. Ale nebylo, protože loni na podzim se normálně neodehrálo snad nic. Abyste pochopili: do zcela standardního pedagogického minima na peďáku jsem se přihlásila už loni v únoru a počítala jsem s tím, že začneme nejpozději v říjnu. Celé studium bylo tehdy čerstvě akreditované, mnohem dražší a zkrácené na jeden rok. Přihlášku jsem odeslala a necelý půlrok se nic nedělo. Až 4. července přišel email, že studijní program se kvůli jakési ministerské vyhlášce z října celý znovu reakredituje – a že to ještě není hotové. Vše podstatné ale, buďte klidní, zůstává, mění se jen pár drobností, například doba studia, která bude o půl roku delší. Jo a taky vlastně možná začneme s výukou až v lednu, takže to celé dost možná skončí o rok později, než jsme vám původně řekli.

Jelikož to byla už druhá obdobná zkušenost s komunikačními dovednostmi peďáku v řadě a „pouhé“ roční zpoždění mi na mé škole mohlo způsobit regulérní problémy, na peďák jsem zanevřela. Každý slušný podvodník přece pravdu napíše aspoň někam dolů hodně malinkým písmem, ne? Oni neudělali ani to. I prohledala jsem internet, jestli se nemůžu přihlásit jinam – jenže jak se ukázalo, ministerská vyhláška zasáhla úplně všechny. Navzdory tomu jsem se přihlásila ještě do jednoho pedagogického minima, tentokrát takového, které se mi zdálo skutečně nadějné.

Léto uteklo, podzim pomalu ale jistě též a vůbec nic se nedělo. Měla jsem nicméně aspoň dost času na rozmyšlenou, během něhož jsem se definitivně rozhodla, že se peďáku opravdu chci vyhnout. Když tedy ministerská komise v prosinci a v lednu konečně rozdala příslušné štemply, s radostí jsem své alma mater zamávala na rozloučenou a zapsala se do onoho druhého studia, o němž jsem sice nevěděla, jaké bude, ale nejistota byla v tomhle případě ve srovnání s jistotou opravdu příjemná.

Minulý týden jsem pak studium konečně zahájila – a bylo to nefalšovaně skvělé. Hned na začátku jsme například zavedli systémové tykání, což je něco, pro co mám slabost od chvíle, kdy jsem přijela do Austrálie. Pak nás začali učit inovativním metodám a učili nás právě tak, jak chtějí, abychom učili my. A bylo to silné. Všechno jsme si prožili na vlastní kůži a velmi silně pocítili, co přesně funguje a jak; rozhodně nešlo o osmihodinový přednáškový blok o inovativních metodách ve výuce, o kterém vyprávěl jeden kolega. Můžete hádat třikrát, kde se takhle učí. Ano, na peďáku. Smála jsem se tomu, až jsem se za břicho popadala a bylo mi hezky. Obklopovali mě lidé, jejichž příběhy byly podobně klikaté jako ten můj (klobouk dolů před kolegou, co vystudoval jadernou fyziku) a mezi nimiž se moje názory zdály úplně normální. Na to v pracovní oblasti vůbec nejsem zvyklá.

Stačily první tři dny a já jsem si jistá, že studovat právě tam bylo správné rozhodnutí. A sice to nerada přiznávám, ale kdyby ministerstvo nevydávalo každý rok novou vyhlášku a kdyby mě peďák nenaštval tak, že moje motivace jít kamkoli jinam začala stoupat až ke hvězdám, nejspíš by k němu vůbec nedošlo. Možná bych měla zpytovat svědomí a poslat na MŠMT i PedF UK poslat nikoli bombu, jak jsem v průběhu podzimu nejednou navrhovala, ale děkovný dopis. Kdybyste byli jen o trochu schopnější, kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy vám děkuji; už teď můžu říct, že to stálo za to.

Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.

Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“

Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.

Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?