Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?

To, že jsem na doktorátu, tady asi nikomu nemohlo uniknout. Psala jsem o tom ještě předtím, než jsem šla k přijímačkám, a akademickým radostem a strastem věnuji celou rubriku. Co ovšem mnozí nejspíš nevíte, je, čemu se na tom doktorátu vlastně věnuji. Tedy o čem bádám, čtu, píšu a také za jakým účelem jedu do té slavné Austrálie.

V nejširším slova smyslu dělám lingvistiku. Nejsem ovšem studovaná lingvistka a můj obor slovo lingvistika v názvu vůbec neobsahuje. Jak je to možné? Protože jde o mezioborovou lingvistiku kulturní, jinak také etnolingvistiku nebo lingvistickou antropologii. Nezkoumám jazyk jako systém (tedy gramatiku), jako to dělá lingvistický mainstream, ale zkoumám ho jako kulturní činitel, tedy něco, v čem se odráží sdílená historie rodilých mluvčích a co nějakým způsobem tvaruje jejich myšlení. Ano, to se skutečně děje – jednotlivé jazyky totiž nezrcadlí žádnou objektivní realitu a už vůbec si navzájem neodpovídají; jsou to jedinečné kulturní vesmíry, které svět kolem nás kategorizují a hodnotí každý po svém. Všechny jsou ale vycentrované na člověka, subjektivní, nevědecké a tak moc hodnotící, až můžou být xenofobní nebo šovinistické (za všechny uveďme Slovana, tedy toho, který má slovo, versus Němce, tedy někoho, kdo mluví takovou hatmatilkou, že je de facto němý).

Co se dá v téhle lingvistické oblasti zkoumat? Zejména sémantika, tedy význam, skrz který se hodnoty a kulturní vzorce v jazyce krásně ukazují. Frčí třeba takzvaná kontrastivní sémantika, která srovnává význam zdánlivých ekvivalentů z různých jazyků – já jsem třeba napsala studii, která srovnávala český zdravý rozum s anglickým common sense. Tyhle pojmy totiž ani omylem neznamenají totéž a jejich odlišnosti o lecčem svědčí. Zatímco common sense vypráví vcelku optimistický příběh o lidské kapacitě orientovat se ve světě a dělat na tomto základě dobrá každodenní rozhodnutí, zdravý rozum slouží zejména jako myšlenková obrana před potenciálně všudypřítomným ohrožením (např. ideologií nebo manipulací) a učí nás skepsi a nedůvěře. To, že zdravý rozum vznikl v kultuře, která se několik set let musela mentálně bránit všemu oficiálnímu, protože to ohrožovalo samu její existenci, je, myslím, velmi logické.

Když ale analyzuju češtinu, proč jezdit kdovíkam do tramtárie? To se tam jako chci učit česky? Inu, nechci; k protinožcům se jedu učit teorii a metodu. Pokud totiž každý jazyk nahlížíme jako svébytný kulturní vesmír, který je zcela jedinečný, vzniká tu prekérní problém: jak v takové situaci jazyky srovnávat? Jak vůbec mluvit v jednom jazyce o jazyce jiném? Nedeformujeme ho vždycky svým vlastním pohledem na svět? Někteří tvrdí, že ano. Teorie, ze které vycházím, tvrdí že ne nutně. Říká totiž, že všechny jazyky sdílejí společné jádro jednoduchých slov, která všude znamenají totéž, jsou tedy univerzální (pro představu jsou to slova jako dobrý, špatný, myslet, vědět, já, ty, protože, jestliže atd.). Tohle jádro tedy funguje jako nejmenší společný jmenovatel přirozených jazyků, ve kterém můžeme popsat i ten nejhůř přeložitelný pojem z jazyka pitjantjatjara – a bude to popis univerzálně srozumitelný a kulturně neutrální.

Možná už vám v tuhle chvíli dochází, že právě tahle ambiciózní teorie je to, co zvedá mandle tolika akademikům. Způsobila osypky oponentovi mojí diplomky, dala vzniknout žhavé debatě na mých doktorských přijímačkách a ukázala pravou tvář jednoho kohouta na akademickém smetišti. Jazykové univerzálie totiž nejsou v současné vědě vůbec sexy a vlastně se není čemu divit – snahy o jejich nalezení dlouho končily fiaskem. Dlouho, ovšem s jednou výjimkou. Dnes je její autorka Anna Wierzbicka roztomilá australská babička, během padesáti let ale vybudovala, obhájila a rozvinula tenhle lingvistický protiproud, který si svým obrovským potenciálem pro celé společenské vědy, mezikulturní komunikaci i výuku jazyků postupně získal celosvětovou pozornost a řadu badatelů na všech kontinentech. Ani trochu se tomu nedivím. A tají se mi dech při myšlence, že se k nim třeba jednou taky budu moct počítat.

Orchidejové děti

Donedávna jsem si myslela, že mě na poli vysoké citlivosti nemůže už jen tak něco překvapit. Jako správný hipster jsem o hypersenzitivě slyšela ještě předtím, než to bylo cool (minimálně v českém jazykovém prostředí), a málokterou psychologickou škatuli jsem prozkoumala tak podrobně. Porozuměla jsem díky ní celé řadě odlišností, které mi do té doby jen komplikovaly život, vychutnala si následnou úlevu a spokojeně spočinula. O to víc mě tím pádem překvapilo, když jsem před pár dny narazila na pojem, který jsem do té doby ve spojitosti s vysokou citlivostí nikdy neslyšela.

Když Thomas Boyce, pediatr a psychiatr, zkoumal vliv sociálního prostředí a stresu na duševní i tělesné zdraví dětí, našel něco, co nečekal. Kromě prosté úměry „čím víc stresu, tím víc zdravotních obtíží“ totiž objevil jednu zvláštnost. A to že některé děti na stresové prostředí reagují výrazně jinak než jejich vrstevníci. Zhruba 80 % dětí stres zvládá poměrně dobře. Ano, i ony jsou nemocnější, když je například někdo zneužívá, ale míra zdravotních obtíží u nich roste postupně a pomalu. Když je tak v laboratoři podrobili stresujícímu testování, jejich mozek nevykazoval žádná dramata a jejich výkonnost nijak zvlášť nekolísala. V životě se pak těšily víceméně podobnému zdraví jak v podporujících podmínkách, tak v podmínkách ne tak optimálních. Byly jako pampelišky – odolné vůči svému prostředí a schopné růst a kvést téměř kdekoli.

20 % dětí ovšem vykazovalo úplně jiné výsledky. Stresující úkoly v laboratoři v nich vyvolávaly násobně větší reakci, jejich tep prudce kolísal, hladina kortizolu lítala nahoru a dolů a výkonnost jakbysmet. Doktor Boyce se rozhodl prozkoumat je blíž a zjistil celkem překvapivou věc. V problematickém prostředí tyhle děti zcela dle očekávání trpěly zdravotními obtížemi spojenými se stresem neporovnatelně víc než děti pampeliškové. Ovšem v prostředí podporujícím byly nemocné zase výrazně, výrazně míň. Postrádaly zkrátka přirozenou odolnost nezmarů pampelišek a daleko víc reagovaly na své prostředí, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Termín orchidejové děti (orchid children) na sebe nenechal dlouho čekat.

Nedalo mi příliš práce si domyslet, že orchidejové děti jsou děti s vysokou citlivostí. Symptomy byly neoddiskutovatelné: citlivější smysly, obavy ze změn a nových věcí, velká imaginace, větší citlivost na stres, snadnější zahlcení. Božínku, je tam aspoň něco jinak? Co mi ale ukázalo povahu hypersenzitivity z nového úhlu, je skutečnost, která i doktora Boyce překvapila ze všech nejvíc: malé orchidejky jsou rizikovou skupinou z hlediska tělesného i duševního zdraví (mých 300 zameškaných hodin v první třídě souhlasně přikyvuje), jejich potenciál ale sahá úplně stejně daleko i na pomyslnou druhou stranu. Život jim naložil pořádnou výzvu, ta v sobě ale zároveň skrývá obrovské možnosti. Když orchidejové děti nebo orchidejoví dospělí dostanou to, co potřebují, dovedou rozkvést jako nikdo jiný a mohou být zdravější, zářivější, empatičtější, radostnější a kreativnější než většina jejich vrstevníků. Ve všech jejich každodenních bojích a nesnázích tak je v zárodku přítomno i něco neskonale krásného a každou hlubinu smutku, žalu a osamění vyvažuje potenciál ke stejně závratným výšinám štěstí a radosti. Nestojí to nakonec přece jen za to?

O telefonech hloupých a chytrých

Svůj první telefon jsem dostala k patnáctým narozeninám. V té době už měli vlastní mobil úplně všichni moji spolužáci, a to zpravidla několik let. Některé povahové rysy se ale nezapřou ani v dětském věku, takže jsem se vlastnímu přijímači dlouho úspěšně bránila. V pubertě ale přeci jen nadešel moment, kdy jsem zatoužila nesdílet nadále pravěkou cihlu s anténkou s rodiči – a přání se mi splnilo.

Byl to můj vůbec nejhezčí telefon. Tyrkysový a elegantní, na poměry dnešních hloupých telefonů velmi malý a docela tlustý, s barevným displejem a nejpěknějším uživatelským rozhraním, s jakým jsem se kdy u telefonu setkala. Když mi upadl na dlažbu, stačilo ho posbírat, seskládat a dál fungoval jako nový. A to zvonění! Melodie s podmanivým názvem Zvonky neměla konkurenci. Dodnes ji nemá.

Když mi můj drahý Samsung po sedmi letech přestal volat, přijímat zprávy a nabíjet, usoudila jsem – konzervativec, nekonzervativec –, že přeci jen možná nadešel čas pořídit si telefon nový. V té době už měli všichni ostatní telefony dotykové, zpravidla chytré. Já jsem chytrý nechtěla, a tak jsem vyhlásila anketu, jestli někdo nemá náhodou doma ještě funkční hloupý tlačítkáč. Měl, a tak jsem zdědila vykopávkovou Nokii. Vydržela jen lehce přes rok, citové pouto jsem nenavázala. Šlo o zařízení ryze funkční.

Jelikož jsem nechtěla telefon řešit každý rok, další ekologickou anketu už jsem nevyhlašovala. Místo toho jsem v době, kdy všichni ostatní dávno surfovali na svých smartphonech, zakoupila hloupou tlačítkovou Nokii, po které jsem chtěla jen tři věci: volat, psát zprávy a budit, i když bude vypnutá (divili byste se, jak nesamozřejmý požadavek to je). A pokud vydrží na baterii pořádně dlouho, tím lépe. Nokia byla štíhlá, nudně černá, na hloupý telefon zbytečně velká a nečekaně křehká, ale všechny moje požadavky splnila. Před její heroickou výdrží téměř tří týdnů na jedno nabití by i můj tyrkysový favorit zbledl závistí.

Byl to první telefon, který jsem si sama koupila, a co vám budu povídat, taky statusový symbol. Doslova při každém vytažení z tašky mě dostával do vybrané společnosti důchodců, staromilců a roztržitých profesorů. Nechtěla jsem být neustále online a taky jsem nebyla. Do mapy jsem se musela dívat předtím, než jsem vyšla z domu, a spoje si najít dopředu. Na zastávkách MHD jsem se chodila dívat, v kolik mi to jede, ke sloupku, což mě vždycky poslalo rovnou do středu nefalšované společenské avantgardy (nebo spíš apresgardy?) 70+, dívek s dlouhými batikovanými sukněmi a mladíků v brýlích s kostěnými obroučkami. Pokaždé, když jsem viděla někoho, kdo měl taky hloupý telefon, pocítila jsem jakousi spřízněnost; a pokud měl rozbitý displej, pak rovnou nefalšovanou náklonnost. Byli jsme tiší spiklenci, staromilští, bláhoví a taky občas trochu hřešící na to, že smartphone mají přece všichni a na tu mapu se můžou podívat za nás.

Tahle etapa mého života skončila. Jelikož si nelajznu vyrazit na druhou stranu planety s bezmála sedmiletou tlačítkovou Nokií v kapse (vydrží ovšem pořád dobré dva týdny na jedno nabití!), pořídila jsem si chytrý telefon. Umí všechno, fotí desetkrát líp než můj stařičký foťák a je rychlejší než můj počítač. Ano, mám z něj svým způsobem radost, celkově jsou ale moje pocity velmi smíšené. Svůj dumbphone jsem nosila s hrdostí a věděla jsem, že bude vždycky dobrým předmětem konverzace. Byl v něm kus mojí povahy a mého světonázoru, zdroj onoho zvláštního druhu radosti z toho, že jdete proti proudu. Ať už mi bude můj nový smartphone sloužit sebelíp, tohle nikdy nenahradí. To totiž nemůže nahradit žádný chytrý telefon na světě.

Co je špatně s naším školstvím

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že by našemu školství stačilo poměrně málo úprav na to, aby bylo dobré. Víc peněz učitelům, menší třídy, jinak sestavený rozvrh s větší mírou volitelnosti a mohlo by to fungovat. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se tyhle moje úvahy dotkly jen samého povrchu věci. V posledních letech dokonce občas mívám dojem, že celý systém našeho školství je nastavený od základu špatně.

Nechci psát o tom, jak se svět změnil a učební osnovy zastaraly. To je sice taky pravda, ale opakuje se to tak často, až je to skoro trapné. Spíš mě zaráží, že z celého ohromného komplexu lidské povahy školství vyseklo jednu konkrétní a velmi malou část a rozhodlo se, že všechnu pozornost napře výhradně k ní. Prominentně se tak víc než dekádu snažíme trénovat analytické myšlení a paměť a drtivá většina člověka mezitím leží ladem. Na tom mě nepohoršuje ani tak to, že se učíme spoustu velmi specializovaných znalostí, z nichž prakticky nic nevyužijeme. Spíš mě pohoršuje, že znalosti a dovednosti, které v životě potřebujeme opravdu všichni, musíme získávat namáhavě a svépomocí.

Sice si tak pamatujeme vzoreček kyseliny sírové, ale co jsou to emoce, jak fungují a jak s nimi nakládat ke svému prospěchu, zjišťujeme až ve třiceti na terapii, a to jenom když jsme měli dostatečně velkou kliku na to, abychom museli řešit nějaký dost, ale ne zas tak moc závažný psychický problém. Nikdo nás nikdy neučil, jak budovat a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, přestože se takové vztahy snažíme budovat všichni a ani zdaleka nejde o nic automatického. Nevíme, jak zacházet sami se sebou ani s druhými, fyzicky, duševně, duchovně, a všem je to jedno – hlavně že zvládáme ty vzorečky. Když jsme v biologii probírali člověka a já jsem se zeptala, proč mě bolí záda, v zásadě jsem nedostala odpověď. Zato si dodneška pamatuju, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, i když má dlouhá křídla.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě dánském a žádné povrchové úpravy vzdělávacích plánů to nespraví. Celý způsob, jakým uvažujeme o člověku a jeho vzdělávání, jako by byl postavený na hlavu, a to ještě jenom na ten kousek vepředu za čelem, kde se schovává prefrontální kortex. V osmnáctém století, kdy se povinná školní docházka zaváděla, se to dalo pochopit; dnes pro to neexistuje žádná omluva. Pokud chceme stavět školství na starých tradicích, prosím, ale vraťme se tedy alespoň do antiky, k ideálu všestranného rozvoje člověka. Anebo se přestaňme ohánět vědou jen jako rákoskou a nechme ji promluvit do toho, jak by mělo vzdělávání vypadat. Myslím, že oboje by nám prospělo úplně všem.

Tělocvik a já

O věcech, které jsou průměrné a normální, se nepíše snadno. Vtipné i dramatické historky přímo žádají extrémy – hvězdné úspěchy, katastrofická selhání, případně ideálně obojí. V mém životě existuje oblast, která právě takovou třaskavou směsici obsahuje v míře vrchovaté, a mohla bych o ní tím pádem vyprávět celé hodiny. Je to moje sportovní historie.

Vzpomeňme si na schéma výstavby antického dramatu, přeskočme na samý závěr a jsme zhruba tam, kde moje tělovýchovná historie začíná. U katastrofy. Na prvním stupni základní školy jsem byla neduživé, věčně nemocné a neohrabané dítě velmi drobného vzrůstu a nízké hmotnosti. Při vybíjené jsem tak sice uhýbala docela dovedně, ale jakmile se mi dostal míč do ruky, bylo po legraci. Ze všech běžných dětských disciplín mi šel v zásadě jenom běh na dlouhou trať. Ten se ovšem běhal jednou ročně, takže jsem se mohla ve třetí třídě v pololetí pokochat první krásnou dvojkou na vysvědčení, totiž dvojkou z tělocviku. Jistě mě to tehdy mrzelo, ale zdaleka nejhůř to nesla moje učitelka houslí – tu to vysloveně pohoršilo a občas mi to připomínala jako velkou křivdu ještě po dvacítce.

Na osmiletém gymplu se ovšem něco zlomilo. Skončila éra vybíjené, začala se dělat lehká atletika a gymnastika, hrát softbal a basketbal a já jsem sice pořád byla ze všech nejmenší, ale začalo se ukazovat, že to má i svoje výhody. Obsazovala jsem přední příčky v bězích všeho druhu, elegantní gymnastika založená na pružnosti a koordinaci mi šla a ukázalo se, že mě vlastně baví týmové sporty. Můj výkon při skoku do dálky se dokonce stal důvodem, proč mě škola párkrát (ano, opravdu dvakrát) vyslala na atletické závody. Sice jsem tam měla zhruba podobnou šanci jako na konverzačních soutěžích ve francouzštině, kde jsem stála proti lidem s tetičkami v Provence, ale moje tělocvičná hvězda stoupala.

Nestoupala ovšem ani trochu rovnoměrně. Jak totiž praví lidová moudrost, když vám něco hodně jde, nejspíš vám něco jiného obdobnou měrou nepůjde. Moje zkušenost to potvrzuje – rozhodně tedy od onoho osudného dne, kdy tělocvikářka pravila, že budeme vrhat koulí. Abyste rozuměli, mně nešel ani hod krikeťákem. Jistě si tedy dovedete představit, jak to zhruba vypadalo, když se věchýtek mého ražení chopil koule, kterou stěží zvedl, a ještě ji měl velmi nejistou technikou vrhat do dálky. Šla jsem až jako poslední a sledovala úspěchy svých spolužaček. Nepřipadalo mi, že by (až na pár výjimek) vrhaly nějak extra daleko. Pak jsem ovšem nejistým krokem nakráčela do vrhacího kruhu já a vrhla ještě o metr míň než nejhorší z mých předchůdkyň.

Při zpětném pohledu právě tady vidím bod obratu, po kterém se moje tělocvičná hvězda začala pomalu ale jistě vracet zpátky k antickému dramatu. Na univerzitě jsem si musela vybrat jen jeden konkrétní sport a jelikož jsem už tehdy trpěla bolavými zády, zvolila jsem pilates. Byla by to dobrá volba, rozhodně tedy pro většinu lidí. Pro mě byly výsledky přinejlepším velmi smíšené. V pilates se totiž hodně dělají takzvané výdrže, což se velmi záhy ukázalo jako něco, při čem mi samovolně přicházely na mysl některé stanice pražského MHD, konkrétně Lazarská, Invalidovna, Krematorium Motol a Olšanské hřbitovy. I při největším vypětí jsem vydržela přinejlepším polovinu toho co ostatní. Tehdy jsem si ale řekla, že se nedám, a začala jsem trénovat doma. Výsledek? Jako kdybych nedělala vůbec nic.

Po několika demoralizujících letech jsem pilates nadobro vzdala a zapsala si lezení na umělé stěně. Připadalo mi to jednak potenciálně zábavné a jednak docela podobné jako ona lehká atletika, která mi podle mých už dosti mlhavých vzpomínek kdysi šla. Což o to, úvaha to nejspíš byla správná. Ovšem jen kdyby se po několika lekcích k mému překvapení neukázalo, že se docela slušně bojím výšek. Když jsem jednou s vypětím všech sil přešplhala patrně nejmenší převis na světě, rozklepala jsem se tak, že jsem se nedokázala hnout z místa. Amplituda mojí nohy byla dokonce tak výrazná, že trenér, který stál dole, si toho všimnul a zavolal na mě velmi nápomocné: „Klepe se ti noha!“ Vážně nevím, co bych si bez něj počala.

Tehdy se moje sportovní sebevědomí vrátilo na starou dobrou úroveň katastrofa. Usoudila jsem, že prostě nejsem sportovní typ, tělocvik mi nejde, měla bych radši zůstat ležet v knížkách a až to půjde, stát se mozkem ve sklenici. Pak jsem ale začala znovu po několika letech tančit. A zatímco jsem ve škole bezvýsledně bojovala s chyty a stupy, chválili taneční mistři náš dlouhý krok ve standardu a ladnost pohybu v latině a ptali se mě, jestli jsem nechodila na balet. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Tak jde mi teda ten sport, nebo ne?

Jasno do toho jednou provždy vnesly až moje neteře. Jeden rok totiž přinesly něco, co se jmenovalo sportovní vysvědčení, a co obsahovalo chytře rozepsané hodnocení jednotlivých aspektů pohybu, jako je rychlost, pružnost, výbušnost, vytrvalost nebo síla. Když jsem se podívala na jedno z těch vysvědčení, všechno do sebe zapadlo. Neteř měla poměrně vysoká skóre skoro u všeho, až na jedinou výjimku, kde linka grafu vytvářela hluboký příkop. U něj stálo černé na bílém „Síla: 0“. Teprve tehdy mi došlo, že neexistuje žádné univerzální „být dobrý ve sportu“. Jsou jen velmi specifické talenty, jejichž distribuce nemusí být ani trochu rovnoměrná. Čím je nerovnoměrnější, tím víc budete zářit v některých disciplínách a propadat v jiných. Dávalo to dokonalý smysl. Po katastrofě konečně přišla katarze.

V čekárně aneb model lidstva

Čekárna u lékaře je takové lidstvo v malém. Najdete tu všechny lidské typy: od odevzdaných po vychytralé, od nesmělých po extrémně ukecané, od nejmenších po ty, kdo by mohli poutavě vyprávět o konci druhé světové války. I proto tu lze pozorovat lidské povahy i neodolatelnost skupinové dynamiky jako pod drobnohledem. A právě to jsem dnes dělala celé dopoledne.

Začalo to fází individualistickou. Když jsem dorazila, koukali všichni do telefonů nebo knih, případně rovně před sebe a ptali se maximálně na to, kdo přišel jako poslední – jak už je to u nás ve slušných čekárnách zvykem. Až na celou plejádu popotahování (podotýkám, že nešlo o ORL ani o alergologii) vládlo naprosté ticho.

Individualistický étos ovšem záhy rozbily tři skutečnosti. Jednak pán z čeledi vychytralých, který se v čekárně zaregistroval a odešel za jiným zařizováním, aby se následně vítězoslavně vrátil, zatímco my jsme stále trpělivě čekali na svých místech. To vyvolalo vlnu všeobecného pohoršení („Přišel jste až teď, takže jste poslední.“) Druhou skutečností byl přístroj na registraci. Zhruba polovina lidí nevěděla, co se s ním má dělat, a tak se jiný pán galantně ujal role technické podpory a nově příchozím své služby rovnou bezplatně nabízel. To vyvolávalo pro změnu vlny sounáležitosti a veselí („Nojo, to bych na ten návod musela vidět!“ „Já na něj viděla a stejně mi to nepomohlo!“). Třetí skutečností pak byl všeobecný pohár trpělivosti, který v jednu chvíli prostě přetekl.

Tehdy začala fáze solidární. Lidé se navzájem svěřovali, v kolik hodin přišli a jak dlouho už čekají. Obzvlášť jedna paní, která dorazila za deset osm a ještě v půl jedenácté seděla na svém místě, si dávala velmi záležet na tom, aby o svých strastech zpravila úplně všechny nově příchozí. Mohutně jí pak sekundovala jiná paní, která nás pro změnu v pravidelných intervalech (aby o to někdo náhodou nepřišel) děsila historkou o tom, jak tam v pátek bylo 18 lidí a fronta se táhla až na ulici, takže to rovnou vzdala. Postupně jsme také v návaznosti na nejlepší tradice Sherlocka Holmese dedukovali, jak je možné, že k takovým návalům dochází, proč zrovna ani jedna z alternujících doktorek neordinuje, kdy měla která z nich covid a kdy dovolenou a kdo je čí snacha či dcera. Každý další příchozí donesl svůj střípek poznání a postupně jsme skládali komplexní obraz ze života jedné malé ordinace.

Fáze, která následovala, pro mě byla jednoznačně nejbizarnější. Šlo o něco, co bych nazvala kolektivním léčením. Tím nemyslím placebo ve stylu „když vidím ten nával, jsem najednou radši úplně zdravý“ (takových zázračných uzdravení ovšem také proběhla celá řada). Myslím tím opravdové kolektivní konzultace, kdy čekárně sdělíte, jaký problém vás trápí, a spolučekající, kteří něčím podobným někdy trpěli, vám poradí, co je na to nejlepší. Jedna paní si tak například odnášela nejen recept z ordinace, ale i podrobný popis jiného přípravku od paní, která seděla vedle ní – včetně ceny, složení a dávkování. Po tomhle zážitku mám za to, že síla lidového lékařství se v odborném světě profesionální medicíny značně podceňuje.

Jestli přišla ještě nějaká další fáze, už jsem naštěstí neměla šanci zjistit. Konečně jsem totiž byla vpuštěna do ordinace a tento rituál mě jednou provždy ze solidárního společenství čekárny vyškrtl. Ano, naplnil se tím důvod, proč jsem přišla, ale zároveň mi to bylo skoro líto. I já jsem se během těch několika hodin stala organickou součástí toho společenského mikrokosmu a čerpala z jeho četných výhod. Přestože bych za normálních okolností nikoho z těch lidí neoslovila a neměla bych nejmenší tendenci se s nimi kamarádit, v tu chvíli jsme si byli zvláštně blízcí. Říká se, že sdílené negativní zážitky tmelí a je to tak. Těžko věřit, že něco takového říkám zrovna já, ale kdybychom si tam bývali jenom potichu četli, odcházeli bychom všichni o pořádný kus chudší.

Dobrá znamení: láska na první podívání

To, že mám už řadu let v oblibě knihy Terryho Pratchetta, není žádné tajemství; knihám, které Pratchett napsal s jinými autory, jsem se ale až donedávna vyhýbala. Jednak proto, že jsem ještě nedočetla čtyřicítku zeměplošských svazků, jednak proto, že jsem si nedovedla představit, že by taková spolupráce skutečně mohla vést k něčemu lepšímu, než čeho se mi dostává od samotného Pratchetta. Pak mi ale byla velmi naléhavě a nadšeně doporučena Dobrá znamení (román i televizní minisérie) a já jsem musela uznat, že na té týmové práci něco je. Byla to láska na první pohled.

Kachny v parku sv. Jakuba jsou tak zvyklé na to, že je krmí tajní agenti, že se u nich vyvinul zvláštní Pavlovův reflex. Strčte kachnu z parku sv. Jakuba do laboratorní klece a ukažte jí fotografii dvou mužů – nejlépe jednoho v kabátě s kožešinovým límcem a druhého zasmušilého a s šátkem na krku – a ona v očekávaní žrádla natáhne krk.

Dobrá znamení (Good omens) napsal Terry Pratchett spolu s Neilem Gaimanem v roce 1990. Sledujeme v nich démona Crowleyho, kterému byl jednoho dne svěřen nenápadný košík se zdánlivě lidským dítětem. Háček je v tom, že ono dítě tak docela lidské není: jde totiž o Antikrista, který má o jedenáct let později rozpoutat Armageddon, který zničí Zemi, vybije lidstvo a zahájí velkou válku Nebe a Pekla. Crowleymu se to ovšem ani trochu nezamlouvá – na Zemi strávil spolu se svým sokem, andělem Azirafalem, posledních šest tisíc let, oba si tu zvykli a pohodlně se zabydleli. Rozhodnou se proto spojit síly a Armageddonu zabránit. Tedy… až zjistí, kam toho Antikrista zašantročili.

„Dejme si někde oběd,“ řekl. „Stejně ti jeden dlužím od..., kdy to bylo?“
„Paříž 1793,“ odpověděl Azirafal.
„Oh ano, máš pravdu. Hrůzovláda. To byla vaše akce, nebo naše?“
„Vaše to nebyla?“
„Nějak si to nedokážu vybavit. To místo, kde jsme tenkrát seděli, to byl dobrý hostinec.“

Dobrá znamení pro mě ovšem nebyla poučnou lekcí jen z hlediska týmové práce. Byl to také jeden z extrémně vzácných případů, kdy se mi televizní adaptace (režie Douglas Mackinnon, 2019, Amazon Prime) líbila ještě víc než kniha. Román je brilantně vtipný, napínavý, nápaditý, plný jazykových hříček i literárních a dobových narážek (byť takový Betamax jsem musela googlit). Seriál tohle všechno zachycuje velmi přesně – dokonce bych se nebála říct, že skoro všechno, co je v knize, je i na plátně. Neil Gaiman, který psal scénář po Pratchettově smrti, ale zvládnul téměř nemožné: příběh nejen bravurně přesadil do současnosti (věděli jste, že démon Crowley vynalezl selfíčka?), ale přidal celou řadu skvělých scén s ohromným množstvím vpravdě pratchettovských vtipů. Zatímco u knihy je sporné, kdo vlastně jsou hlavní hrdinové (osobně bych sázela na nezvedenou partu dětí s Antikristem v čele), u seriálu o tom není nejmenších pochyb. Andělsko-démonická dvojice prostě válí.

„A přehazovačku,“ vrtěla hlavou Anatéma. „Moje kolo nemělo přehazovačku. Jsem si úplně jistá, že moje kolo nemělo přehazovačku.“
Crowley se naklonil k andělovi. „Oh bože, udělej zázrak a uzdrav tenhle bicykl!“ zašeptal sarkasticky.
„Promiň, dal jsem se trochu unést,“ sykl Azirafal.

Crowley a Azirafal jsou v seriálových Dobrých znameních zcela po právu v centru pozornosti. Azirafalovi vdechl život Michael Sheen a udělal z něj jednu z nejroztomilejších postav, jaké znám; a Crowley v podání Davida Tennanta je skutečný sympaťák. Sledujeme tak nejen jejich interakci bezprostředně související s příběhem, ale i historický kontext jejich pozemského působení a střetávání, zdroje jejich morálních pochyb i rostoucí motivaci postavit se proti svým nebeským a pekelným šéfům. A také vývoj křehkého, ale o to pevnějšího přátelství, které postupně přerůstá do jedné z nejsubtilnějších a nejkouzelnějších romancí, jaké jsem kdy na plátně viděla.

„Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší,“ zakrákoral anděl.
„Jenže zdaleka nebude tak zajímavý. Podívej, ty víš, že mám pravdu. Budeš s harfou v ruce stejné šťastný jako já s vidlemi.“

Dobrá znamení tak jsou proklatě dobrou volbou pro všechny, kdo se rádi zasmějí, nečernobíle zauvažují o náboženství a morálce a nechají se napnout i dojmout. Příběh sice na pár místech lehce zaváhá, v celkovém ajfru se to ale úplně ztratí. Dohromady jde o chytrou, napínavou, zábavnou a nesmírně milou záležitost, kterou jsem okamžitě po zhlédnutí zařadila mezi své nejoblíbenější kusy a hned nato si ji celou dala ještě jednou (a pak ještě potřetí, ale to už přeci jen selektivně). Co vám budu povídat, něco takového se mi rozhodně nestává každý den.

O velikém šoku aneb jak jsem byla na konferenci

Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.

Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?

I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.

Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.

Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.

O líbezných zabijácích

Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!

Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.

Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“

Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.

Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.

Co mi chybí v západní civilizaci

Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.

To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.

Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?

Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?