O národním obrození (trochu) hodně jinak

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

O aktualizacích

Některé věci jsou na světě patrně proto, aby lidem pily krev. Kdykoli přijdou, nikdy to není vhod. Obtěžují vás prostě pokaždé. A na některé – na rozdíl od klíšťat, podomních obchodníků a neodolatelných telemarketingových nabídek – neplatí repelent ani zděšený křik, že prasata právě žerou vaše Volvo (Disman, 1993: 145). Jsou děsivé, nekompromisní a neoblomné. Softwarové aktualizace.

Mám za to, že nejpříznivější možný výsledek aktualizace je, když všechno zůstane stejné. V takovém případě vás sice rušila vyděračskými vyskakovacími okny, nebo vás rovnou donutila všeho nechat, protože nejdřív zasekala internet a potom vyžadovala restart počítače, který v krajním případě trval i několik hodin (jedna obzvlášť vypečená aktualizace před pár lety zvládla i reklamní panely na Václaváku na půlden proměnit ve vývěsku Windowsů). Následně ale přeci jen svolila, že můžete pokračovat v rozdělané práci, skoro jako by se nechumelilo a těch pár zvučných vulgarismů jako by nikdo neslyšel.

V opačném případě se máte skutečně nač těšit. Klikátka, na která jste byli zvyklí, se přesunou úplně jinam, ideálně tam, kde vám to bude co nejméně pohodlné. Kromě toho budou patrně jinak i vypadat, takže jejich hledáním strávíte třikrát více času – dost možná po dobu několika týdnů. Utěšovat se při tom můžete tím, že na původních místech se nacházejí prvky jiné; sice mnohem ošklivější, ale zato takové, které ani jednou v životě nepoužijete. A pokud aktualizování trvá obzvlášť dlouho, pak už se mentálně připravujte: změní se všechno a některé funkce dost možná přestanou fungovat úplně. Po příjemném dni stráveném s technickou podporou tak nejspíš půjdete s velkou slávou stahovat – ano, starou verzi programu.

Přiznávám, nejsem ajťák a o technické stránce aktualizací toho vím pramálo. Snažím se ale věřit, že nějakou skutečnou funkci doopravdy mají. Nebo alespoň část z nich. Jako zarytému technologickému konzervativci se mi to sice trochu příčí, je to nicméně jediná volba, která stojí mezi mnou a nihilismem. To, že se během psaní celého blogového článku nedokázala jedna malá aktualizace nejen nainstalovat, ale ani stáhnout, by totiž jinak šlo vysvětlit opravdu už jen čirou škodolibostí.

O plnění plánů

Pocházím z generace, pro kterou slovo pětiletka znamená nejvíc ze všeho jakousi historickou anomálii. Vyrostli jsme v nespoutaně euforické éře divokého kapitalismu a navzdory tomu anebo možná právě proto jsme občas skoro posedlí vytyčováním cílů a plněním plánů, pokud možno na starých známých sto pět procent. Na první pohled by se mohlo zdát, že časy se nemění. Opak je pravdou.

Plánování a plnění cílů se totiž ze sféry veřejné posunulo do sféry soukromé a tam vybujelo do rozměrů, které mě někdy děsí obdobně jako představa oněch pětiletek. Tvoje cíle musejí být SMART. Naplánuj si život. Dosáhni svých snů. Najdi motivaci. Na každý den si udělej To Do List, plň jednu položku za druhou a na konci dne budeš na vrcholu blaha (na mém seznamu by se na prvním místě skvělo „Najít vhodný překlad pro To Do List.“). Plány se dělají na všechno: na hubnutí, studium, práci, pohyb, jídlo, meditaci, čtení i chození ven. Každá činnost, ba dokonce i nečinnost se stává cílem, kolonkou v tabulce, položkou k odškrtnutí.

Nemám nic proti snaze zorganizovat si den nebo systematicky usilovat o splnění vlastních cílů. Jenže si nemůžu pomoct – v tom všem něco obrovského chybí. Život je daleko víc než naše plány a pro tohle víc by v něm mělo zůstat místo. Studium jako cesta, jak se skrz poznání stát lepším člověkem; procházka jako prostor pro úžas nad kvetoucím stromem, lezoucím broukem i ptačím zpěvem; čtení jako způsob, jak nahlédnout do jiných světů a nechat se jimi oslovit; neplánovaně nádherná slunečná středa; přítel, který potřebuje pomoct právě teď; příležitost, kterou jsme vůbec nečekali – zbývá nám pro to mezi předpřipravenými kolonkami vůbec místo?

Nejdůležitější otázka, která se mi při pohledu na všechny ty cíle a plány neodbytně vrací, je ale přeci jen ještě trochu jiná. Co z našeho života zbude, když úplně všechny kolonky odstraníme? Najdeme tam něco? Něco, za co budeme moct být jednou na smrtelné posteli vděční a s klidným svědomím říct „ano, tohle za to opravdu stálo“? Žití podle plánu je jistě velmi účelné, ba dokonce účely přímo přeplněné. Ale vedle účelů tady vždycky je ještě smysl. A ať se nám to líbí, nebo ne, ten se do žádného plánu nevejde.

Domorodci na Petříně

Někdy si říkám, jak by se asi cítil vysoce studovaný domorodec, kdyby získal od svého kmene grant, aby mohl vyrazit dělat terénní výzkum do Evropy. Naši kulturu by vůbec neznal a jako příslovečný nepopsaný list by se tak prostě jednoho dne octnul dejme tomu na Petříně a měl by vysvětlit, co před sebou vidí. Dávalo by mu naše chování nějaký smysl? A pokud ano – co bychom na ten smysl říkali my?

Ve výsledné monografii bychom se o sobě mohli dočíst třeba něco takového: Petříňané jsou kmen se zvláštním kultem. Vlastní placaté amulety různých barev, které jim ve společenství garantují odpovídající prestiž (čím dražší amulet, tím větší prestiž jeho nositele, srov. dobře zdokumentované praktiky některých severoamerických etnik). Své amulety Petříňané nosí neustále při sobě a často na nich provádějí rituál, který jsme pro účely této publikace nazvali jako dotýkání. Při rituálním dotýkání domorodci amulety vytahují, uctivě drží před sebou, pozorují je a specifickým způsobem z vrchní strany hladí. Toto hlazení se řídí velmi striktními pravidly: amuletu se není možné dotýkat příliš dlouho na jednom místě (patrně by se tím kontakt s nadpřirozenem stal příliš intenzivním), vyhrazeny jsou k tomu pouze konečky některých prstů a styk s nadpřirozenem je vnímán jako tak osobní, že pokud mu cokoli (například oděv, jakým jsou petříňanské rukavice) stojí v cestě, je třeba barevně odlišit části, které jsou k dotýkání amuletů určeny, od rituálně nezpůsobilého zbytku oděvu.

Bližší podstata kultu amuletů zůstává navzdory pečlivému zúčastněnému pozorování stále částečně zahalena tajemstvím, zjevně však souvisí s aniministickými a fetišistickými proudy, jaké známe od jiných nativních populací. Nejpravděpodobnější hypotézou je, že amulety chrání před působením démonických sil, kterými je podle všeho svět Petříňanů doslova prodchnut. Ohrožující síly zla sídlí zejména v otevřené krajině, u vodních toků, na vrcholech kopců, v megalitických stavbách, ale také v některých kvetoucích bylinách, stromech či některých druzích zvířat – na všech těchto místech totiž provádějí Petříňané rituální dotýkání s podstatně zvýšenou frekvencí. Zda magické vlastnosti připisují amuletům samým, či tyto slouží komunikaci s jinými, vyššími božstvy, zůstává otázkou pro další výzkum.

Démonická hypotéza by rovněž vysvětlovala jinak těžko pochopitelný fakt, že se Petříňané navzdory ryze individuální povaze své rituální činnosti tak často věnují dotýkání i v kolektivu, a to zejména mezi svými rodinnými příslušníky a přáteli. Dokonce není výjimkou, že se vprostřed kmenové sešlosti některý z Petříňanů dobrovolně izoluje a po určitou dobu se věnuje pouze svému amuletu. Patrně se tímto způsobem snaží své nejbližší ochránit před působením nadpřirozeného zla, které podle všeho početnější sešlosti s gustem vyhledává. V kultovní rovině tedy Petříňan svou dočasnou izolací druhým prospívá víc, než kdyby se plně věnoval společenské interakci. Latentní funkcí této ignorance tak je žádoucí upevnění společenských vazeb.

Ať už o petříňanském kultickém uctívání amuletů soudíme cokoli, jisté je, že jejich kultura představuje bohatý zdroj exotických zvyků a nevšední lidové filosofie, s jakou se v našich končinách už nesetkáme. Nezbývá než doufat, že autenticitu jejich domorodého způsobu života nepohltí síly globalizace a že budeme schopni s odpovídajícími prostředky časem jejich populaci prozkoumat skutečně do hloubky. Domníváme se, že takový výzkum by umožnil nejen nahlédnout do nepřeberného bohatství světových kultur, ale také nastavit cenné zrcadlo naší osvícené a pokrokové civilizaci.

O vztahu hudebníka a jeho nástroje

Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.

Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.

Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.

Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.

Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.

O promarněných překladatelských šancích

Lidské jazyky mají jednu úžasnou vlastnost – stejně jako živé organismy se dovedou měnit a přizpůsobovat, takže jen tak nezastarají. Ať už zrovna letí jakékoli módní nářečí (a že jich tu za posledních dvě stě let proletěla celá řada), životaschopný přirozený jazyk jeho vlivy vsákne, přizpůsobí vlastním potřebám a jde dál. Nejmocnějším nástrojem tohoto procesu jsou bezpochyby slovní výpůjčky – cizí pojmy přejaté ve své víceméně původní podobě, jakási rychlá a flexibilní omlazovací kúra jazyků. Někdy ale také trestuhodně promarněná šance. O kolik půvabu jsme přišli, když jsme si některé výpůjčky raději nepřeložili!

Asi poprvé jsem této propásnuté příležitosti zalitovala při pití čaje. Earl Grey zní, pravda, docela vznešeně. Ale uznejte: oč romantičtější by bylo, kdybychom místo něj popíjeli Hraběcí šedý. Nevím, proč takové Rulandské šedé prošlo a Hraběcí šedý ne. Možná máme raději víno než čaj. Jisté je, že když to na nějakou restaurační obsluhu (až to jednou bude zase legální) zkusíte, svého oblíbeného nápoje se nedočkáte. A to ani když to budete zkoušet pěkně didakticky v jednom lokálu víckrát.

Některé názvy zůstávají výpůjčkami z pochopitelných marketingových důvodů. Když jsem se kupříkladu dozvěděla, že slavné HBO je v překladu Domácí kasa, uznala jsem, že v marketingu pro čistou pravdu skutečně není místa. Ne vždycky by ale překlad jména způsobil regionální podnikatelský krach. Takový přeložený Netflix skrývá netušený potenciál. Vy byste se snad na Síťový biják nedívali?

Tradiční živnou půdou výpůjček je akademická mluva. Ať zabrousíte do kteréhokoli kouta univerzitního provozu, můžete si být jisti, že se co nevidět potkáte s nějakým tím signifikantním konceptem nebo jiným zástupcem početné třídy redundantních cizích slov. Jde o jakousi slovní magii, která akademikům umožňuje věnovat se něčemu, čemu nikdo jiný nerozumí; a taky o lenost překládat. Někdy by ale trocha práce usnadnila život celým generacím studentů – vezměte si třeba rondokubismus. „Koho?“ říkáte si nejspíš a já se ani trochu nedivím. On to ale vůbec není tak esoterický pojem. Kdybychom byli lehce (a opravdu jen lehce) kreativní, mohli bychom to přeložit asi jako kulatokrychlismus. Ano. Přidejte do hran kubistické architektury trochu jemných obloučků a je to. Najednou to není žádná věda.

Asi nejpozoruhodnější vztah překladů a výpůjček se nabízí u nejemocionálnější vrstvy jazyka, u vulgarismů. Sprostá slova v mateřském jazyce mají totiž tu unikátní vlastnost, že se spojují s úplně jinými oblastmi mozku než zbytek slovní zásoby. Proto mají drnčivé vulgarity zázračnou moc ulevovat od bolesti i uvolňovat nahromaděné emoce – a proto sprosté výpůjčky, s nimiž žádné emoce spojené nemáme, nemůžou fungovat ani z poloviny tak dobře. Moji bývalí kolegové měli kupříkladu v oblibě anglicismus shitstorm, sugestivní obraz bouře výkalů, která v korporátním prostředí vystihuje víc, než by bylo zdrávo. Proč ne, z hlediska významu to funguje. Ale uznejte, takové české hovnobití nese emoční potenciál s anglickou výpůjčkou nesrovnatelný.

Výpůjčky a novotvary jsou zkrátka hotovou studnicí jazykové kreativity, která jen jen čeká, až do ní ponoříme svá vědra, nebo alespoň čas od času nějaký ten hrneček. Schválně to někdy taky zkuste; během chvilky jistě dokážete přijít s hotovou mozkovou bouří. Kromě toho je to zábavné, zdarma a pokud vím, ani v tom našem Kocourkově to ještě nikdo nezakázal.

Moje zkušenost s komunitně podporovaným zemědělstvím (KPZ)

Když mě před několika lety poprvé zastihlo téma zdraví a životního prostředí, otevřel se přede mnou celý nový svět. Pravda, z domova jsem neodcházela nepolíbená – tofu bylo oblíbeným jídlem mého dětství a nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistila, že gulášová polévka se normálně ze sójového masa nedělá. Navzdory tomu ale trvalo dalších pár let, než jsem si našla cestu i k dalším oblastem: od přírodní kosmetiky bez ropných derivátů, přes nákupy bez obalu až po kvalitní bio zeleninu od malých pěstitelů, neboli komunitou podporované zemědělství (KPZ).

Princip KPZky je jednoduchý – předplatíte si na celou sezónu produkty od malého lokálního pěstitele. Zemědělec tak má jistý zdroj financí a vy zase zajištěný pravidelný přísun vysoce kvalitní sezónní zeleniny (případně i bylinek, ovoce a vajíček, záleží na konkrétním farmáři). Takzvané bedýnky si pak v pravidelných intervalech chodíte vyzvednout na předem smluvené místo – a úroda je vaše.

Moje zkušenost s KPZkou je jednoznačně pozitivní. Zelenina byla chuťově mnohem lepší, výrazně čerstvější a řádově rozmanitější než ta z běžného obchodu. Občas přicházely plodiny, které nám rozšiřovaly obzory: takový mangold jsem třeba znala jen podle jména, takže jsme museli googlit, co že se s ním vlastně dělá. Velký úspěch slavila i zářivá modrozelená dýně Blue ballet a to nemluvím o veselí, které vyvolalo bezmála metrové čínské zelí doplněné obdobně gigantickou mrkví.

Rozmanitost bedýnkové zeleniny nám přinesla do ustálené a trochu nudné řady osvědčených receptů celou řadu novinek. Když vám jednoho dne na stůl přistane to podivné bílé ufo, kterému jste se donedávna v krámě leda tak chechtali, musíte zkrátka vymyslet, co s ním. Díky KPZce jsem tak postupně vzala na milost celou řadu plodin od cuket po fazolky, kterým jsem se do té doby spíš vyhýbala, ať už z nezvyku, nebo kvůli dřívější špatné zkušenosti.

Aby těch pozitiv nebylo málo, je tu ještě jedno, které se obzvlášť týká městských lidí. KPZka vás totiž krásně napojí na to, co se děje venku, daleko za hradbami města. V průběhu sezóny se obsah bedýnek v souladu s vegetačními cykly zásadně proměňuje a vy dostáváte to, co zrovna dozrává. Zjara si tak vychutnáte hlavně nejrůznější listí, zatímco na podzim náklad sotva dotáhnete domů. Na celoroční rajčata jako z plastu můžete v klidu zapomenout.

Shrnuto, podtrženo, KPZka je skvělý vynález. Umožní vám jednou ranou zabít celé hejno much: zkvalitnit stravování, oživit opakující se jídelníček, rozšířit si obzory, podpořit namísto velkých korporátů místní malé pěstitele a dát zelenou zemědělství, kterému není jedno, co tu poroste za sto let. Právě během března je ideální doba, kdy se ke KPZ na příští sezónu připojit. Nevím jak vy, ale já jdu do toho.

Rozbitá společnost

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?

Příliš mnoho velkých zpráv

Minulý týden nebyl na emocionální zprávy zrovna chudý. To vám takhle dny plynou, jeden jako druhý, celkem nic se neděje – až jednoho bezvýznamného únorového úterý zjistíte, že na sebe všechny ty události jenom ohleduplně čekaly, aby se mohly semlít pěkně pohromadě.

Ty zprávy přišly dvě. Jedna jako blesk z čistého nebe, druhá, inu, řekněme jako blesk z nebe lehce ozdobeného bílými beránky. Když jsem kolem úterního poledne zjistila, že zemřel profesor Jan Sokol, zůstala jsem, jak by řekla moje máma, štajf. Ano, bylo mu přes osmdesát (k příležitosti jeho narozenin jsem tu ostatně kdysi publikovala článek), ale vždyť jsem ho ještě před pár dny viděla v televizi! Jak se to mohlo stát?

Těm, kdo řečeného Honzu Sokola neznali, se jen těžko popisuje, jak je možné, že se následně na internetech strhla hotová lavina láskyplných článků, rozhovorů, nekrologů a vzpomínek (kdo sleduje můj Facebook, ví, že i já jsem na fakultní blog svou studentskou vzpomínkou přispěla). Pan profesor byl nesmírně vzdělaný, moudrý a sečtělý a měl za sebou minulost tak pestrou, že se jen při té představě tajil dech – z vyučeného zlatníka se stal zeť Jana Patočky, chartista, programátor, filosof, překladatel, prezidentský kandidát či zakladatel nejmladší fakulty Univerzity Karlovy. Přes to všechno byl neuvěřitelně skromný a laskavý a vždy mluvil prostě a bez příkras. Až když odešel, mi v plnosti došlo, jak moc nám jeho klidný hlas a věcná slova plná naděje budou chybět. Opustila nás nádherná, průzračná duše, nepokažená byť jen špetkou pýchy či elitářství, člověk, který svými dary vždycky pokorně sloužil druhým. Uzavřel se jeden neobyčejný život a já jsem s novou naléhavostí pocítila výzvu, kterou v sobě nesl. Jak dostát takovému příkladu? Co udělat pro to, aby můj příběh jednou vypadal alespoň z desetiny takhle?

Zpráva, že jsem získala velmi štědrý grant, o který jsem žádala bezmála před půl rokem, mě dostihla pouhých pár hodin poté. První, co se mi ve zmatené hlavě objevilo, byla otázka, jestli si něco takového opravdu zasloužím. Abyste pochopili rozměry celé věci: součástí mojí žádosti byla i zahraniční stáž. Zahraniční stáž do Austrálie. Tam totiž žije Ona, Anna Wierzbicka, největší intelektuální vzor mého života; lingvistka, jejíž knihy – bez přehánění – stvořily mou akademickou dráhu. Jak jsem si něco takového zasloužila? Pokud se to všechno povede a klapne zhruba deset dalších neznámých, budu se opravdu moct potkat se ženou, která mi vrátila víru ve smysl akademického života a nad jejímž křišťálovým slohem jen bezmocně omdlévám? Non sum dignus! Nejsem hodna.

Tušila jsem, že po všech vnitřních dramatech jednou přijde den, kdy se komůrka otevře a další dějství se odehraje venku, ve skutečném světě pod modrou oblohou. Taky jsem tušila, že si nejspíš nebudu připadat připravená. Ale život není zkouška, ani ta z evropských dějin v kontextech – a kdo je kdy skutečně připravený? Trvalo řadu dní, než se obě zprávy spojily do jediné, a ještě delší řadu bude trvat, než mi to skutečně se vším všudy dojde. Sdělení ale zní jasně. Dostala jsi všechno, co potřebuješ, tak jdi a rozdávej. Splácej dluh života i s úroky, tak jak to činil tvůj milovaný pan profesor.

Počítačová hra jako umění

Když dojde na klasickou debatu čtení versus videohry, těžko byste hledali tradičnějšího zastánce knih. Moje dětství jich bylo plné, milovala jsem je dlouho předtím, než jsem je dokázala dešifrovat, a když nadešel blažený den, kdy jsem těm podivným znakům porozuměla, museli mě od nich rodiče tahat, abych z toho, cituji, nezblbla.

Jenže kromě toho jsem také dítě devadesátek, součást první generace, pro kterou se počítačové hry staly běžnou součástí dětství. Své první kostlivce jsem začala kosit na prvním stupni základní školy a brzy jsem to dotáhla na učené mistry Jedi a k impériím, která se obešla i bez nacheatovaných kulometných autíček (ach, nostalgie). Videoherní svět mi tak není zcela cizí a ke svému potěšení musím konstatovat, že vraždění zombíků už dávno není to jediné, co se v něm děje. Ať chceme nebo ne, i z počítačových her se stalo plnohodnotné umění.

Nejvýraznější vlaštovkou, která věštila videoherní umělecké jaro, je bezpochyby Journey (Cesta, 2012). Pomalá, meditativní hra s nádhernou grafikou, která vás provede po ruinách dávné civilizace a ukáže vám hodnotu sebeobětování i hlubiny lidského ducha. Journey nabízí nezapomenutelný, téměř náboženský zážitek, který je na míle vzdálený obvyklému obrazu prostoduché násilnické zábavy. Stala se proto záhy argumentačním beranidlem v debatě o smyslu počítačových her a změnila nezanedbatelnou část videoherního průmyslu.

Journey, miláček kritiků, který změnil pohled na videohry. Zdroj obrázku.

Her, které vás vezmou na cestu po zátočinách lidské psychiky, není ostatně vůbec málo: třeba To the Moon (Na Měsíc, 2011) o láskyplném manželství s psychicky nemocnou ženou nebo Emily is Away (Emily je pryč, 2015), minihra odehrávající se v chatovacím okně a la ICQ, ve které se pokoušíte navázat vztah s dávnou láskou. Obě hry příběh nejen vyprávějí, ale nechávají vás ho interaktivně prožít – a že se jim to daří. Hřejivé dojetí z cesty na pomyslný Měsíc není o nic méně intenzivní než neutuchající frustrace z toho, že milovanou Emily zpět prostě žádným způsobem nezískáte. Emoce jako inspirace pak v herním světě fungují i zcela explicitně: například Gris (2018) podmanivým audiovizuálním způsobem zpodobňuje průběh deprese, respektive jakékoli výraznější ztráty nebo žalu. Rozbitému černobílému světu (gris znamená francouzsky šedý) tak během svého putování postupně vracíte barvy, tvar i hlas a sledujete, jak se rozdrásaná rudá krajina a černočerné podmořské hlubiny vaším úsilím znovu proměňují v místo plné zeleně a světla.

Gris vám ukáže hlubiny deprese i cestu k přijetí. Zdroj obrázku.

Hry se nevyhýbají ani umělecky tradičnímu tématu společenské kritiky. Takový Orwell (2016) vás postaví do kůže zaměstnance sledovacího vládního kolosu i se všemi morálními následky. Jestli někdo skončí s kulkou v hlavě kvůli pár detailům ve vašem reportu… budete se s tím už muset nějak vyrovnat. Zcela jinak pak jde na věc meditativní adventura Abzû (2017), která přináší kromě nádherných podmořských scenérií i bolestné téma ekologie a vztahu technologie a přírody.

V Abzû potkáte žraloky a zjistíte, koho je třeba se skutečně bát. Zdroj obrázku.

Her, které jsou takříkajíc jiné, je zkrátka celá řada. Ať už hledáte mimořádně kvalitní příběh, jedinečný interaktivní zážitek nebo artové orgie, je z čeho vybírat. Stačí pozapomenout na zombíky a devadesátkové úlety, v nichž střílíte cikány, kteří vám rozkrádají zeď. Nepopírám, že to je část skutečnosti. Existuje ale i jiná; mnohem, mnohem lepší.