Autor: Marie Veronika

Kolik jste toho nezvládli proto, že jste to nikdy zvládnout nemuseli?

Usedám do křesla. To se mi v poslední době nestává často, sezení z mého kdysi velmi sedavého životního stylu po anglicku zmizelo. Tentokrát to ale za výjimku stojí. Rozhodně totiž je o čem psát.

Mám za sebou nejnáročnějších dvanáct měsíců svého života. Bez konkurence. Pracovala jsem pár let v korporátu, ve vědě a ve školství, ale nic nesnese srovnání s náročností raného mateřství v naší individualizované době. Nic. Mám teď za to, že tahle životní fáze není čas, který by si měla matka především užívat. Přestaňme to prosím říkat a naznačovat tak novopečeným mámám, že když pro ně každá vteřina péče o miminko není duha, jednorožci a cukrová vata, je s nimi něco špatně. Myslím, že první rok života dítěte není primárně doba zářivého štěstí, naplnění, ťuťání a nekončícího nadšení. Ne, je to čas hrdinství. Největší představitelná životní změna, začátek úplně od nuly, ztráta kontroly úplně nade vším; doba absolutního vyčerpání a fyzického strádání, kdy si saháte na dno pětkrát denně, ztrácíte sebe sama a potkáváte to nejhorší, co ve vás dřímá; čas, kdy fénix nevstává z popela, ale právě hoří. Každá matka je hrdinka. Každá. Pomohlo by mi, kdyby se to tak bralo. A možná nejen mně.

První narozeniny nejsou ani tak oslavou pro dítě, které z toho ještě vůbec nemá rozum, ale spíš pro rodiče, že ten krušný rok přežili. Když se naše jubileum blížilo, dostala jsem za úkol sednout si a sepsat všechno těžké, co jsem za uplynulý rok zvládla, a pak na to být náležitě hrdá. Dala jsem tomu úkolu vysokou prioritu (na jinou než vysokou teď nemusí dojít třeba i celé měsíce) a jeden večer si vzala zápisník. Psala jsem přes hodinu a zaplnila zhruba 9 stránek. Téměř po celou dobu psaní mi tekly slzy a nezastavily se ještě hodnou chvíli potom.

Zažila jsem bezpočet temných dní, kdy bylo všechno zahalené neprostupnou mlhou, která zdánlivě neměla konce a jediné, co jsem v ní viděla úplně zřetelně, bylo, jak moc špatně mi je. Rok jsem nespala déle než tři hodiny v kuse. Spánková deprivace to byla (a stále je) tak brutální, že mnou otřásla až do morku kostí. Zažila jsem svou první panickou ataku. Prožila dny, kdy i vyčistit si zuby byl problém. Týdny, kdy jsme neměli s manželem čas a prostor pomalu se ani obejmout na dobrou noc. V bytě byl nepořádek jako nikdy a zaplať pánbůh za existenci dovážkových služeb. Celý můj život se na čas scvrknul na jeden byt, jednu místnost, jedno tělo, které mě nikdy nepřestávalo potřebovat. Když mám teď, kdy už se věci významně zlepšily, večer třeba půl hodiny nefalšovaného volna, zvedá mi to kvalitu života o sto procent. Než přijde hrdost na to, že jsem to zvládla, budu muset odtruchlit, že jsem to zvládnout musela.

Přesto to není celá pravda. Zažila jsem i dny, které jako by posypal zlatý poprašek, kdy jsem oblékla květované šaty a nasadila náušnice a i při mytí nádobí zažívala až jakési paradoxní štěstí. Cítila jsem, že samou svou přítomností a těmi nejvšednějšími činy a slovy vytvářím domov, a radovala se z bytůstky, která mi roste pod rukama. Už to není miminko, už je to klučík. Má jasné preference, které se nebojí dát najevo, komunikuje čím dál víc a je s ním čím dál větší legrace. Fascinujeme ho úplně vším, ve všem nás chce napodobovat a pomalu začíná být možné ho integrovat do našeho běžného života. V jeho očích vidím tu nejryzejší radost, jakou nejspíš člověk dokáže zažívat, a jeho smích mě dojímá. Jsme jako soustředné láskyplné kruhy: náš syn, já, manžel. Jsme úplní.

Zlaté i temné dny prchají a pomíjejí, ubíhají ve stále stejném rytmu, až si i člověk jako já, který ve všem vidí začátek nějakého nového napořád, pomalu ale jistě na ty kyvadlové výkyvy zvyká. Uplynul jeden rok, pocitově ovšem spíš roků pět, deset, možná i dvacet. Žiju nový život, s novou identitou a v nových podmínkách, padám a zase se celá zabahněná zvedám, ale v prasklinách, které po sobě každý takový pád zanechá, čím dál častěji nacházím sílu, o které jsem do té doby vůbec neměla tušení. O čem dalším jsem si ještě myslela, že to nikdy nemůžu zvládnout?

Je tomu, přátelé, deset let. Deset let, co nosím snubní prstýnek a jiné příjmení, než se kterým jsem se narodila; deset let od chvíle, co jsme si vyměnili svoje „dokud nás smrt nerozdělí“. Byla jsem tehdy za celý svůj život nejkrásnější; splývavé bílé šaty s našitými průsvitnými korálky, zkadeřené vlasy chycené za uchem, v ruce kytici lučního kvítí, v očích záři a na rtech smích. Ještě jsme ani neměli magisterský titul (na obhajobách nám gratulovali) a někteří příbuzní se ptali, jestli se brát musíme, ale my jsme věděli, že takhle to má být, že je to tak správně.

Ušli jsme po svém boku dlouhou cestu. Chvíle radostné, oslavy, triumfy a splněné sny, ale taky údobí bolestná, vyhoření, neúspěchy, hořká zklamání; romantické procházky i hádky. Zevšedněli jsme si, usínat vedle sebe a vedle sebe se probouzet přestalo být událostí hodnou ohňostroje, vždyť je to přece běžné a je to tak každý den. Vzdalovali jsme se a zraňovali, ale taky jsme společně překonávali překážky a podpírali se, když bylo těžko; kdo jiný by tam stál a říkal „jdi do toho, to zvládneš“. A ať se dělo cokoliv, vždycky jsme se zase vrátili a znovu sblížili.

Jsme jiní lidé, než kteří se před deseti lety brali. Soužití nás naučilo novým vzorcům komunikace a odkrylo zranění tak stará, že jsme o nich do té doby vůbec neměli tušení. Přistihujeme se, jak se chováme jako naši rodiče, a vzájemně se na to upozorňujeme; divíme se tomu, kolik si neseme toho, co nikdy nebylo naše, a usilovnou prací se snažíme ty řetězy minulosti zpřelámat a staré vzorce přepsat. Někdy to trvá a dávné hrany nám při tom rozdírají kůži, ale pevnost našeho slibu nás drží. Neslíbili jsme si, že se nezměníme; slíbili jsme, že ať půjdeme kamkoli, půjdeme spolu. A právě to děláme.

Po svém boku vykvétáme, dozráváme a sklízíme první vrásky a šediny. Už dávno nejsme ti mladičcí novomanželé, spolužáci, kteří se poznali díky filosofii a rétorice. Svatební oznámení jsi maloval ty, já textovala náš web; dnes máme doma skříň plnou autorských kopií deskovek a menší skříňku plnou akademických diplomů (proč jen jsou tak neskladné!). Naše profesionální směřování se výrazně rozrůznila a před deseti lety bychom se na svá současná já dívali nejspíš docela s obdivem. Pan grafik a ilustrátor a paní doktorka. Není to úžasné?

Srostli jsme měrou bezmála komickou. Začal jsi nosit modrou a já červenou, tvůj šatník nabral barvy, ten můj zase formálnost a uměleckost a oba jsme přijali za své květinové vzory, které jsme měli rádi vždycky, ale v průběhu let jsme na to zapomněli. Někdy jsme se nezávisle na sobě oblékli téměř totožně a pak se tomu smáli. Já jsem se zklidnila a nabrala aspoň trošku trpělivosti, ty ses stal emotivnější a expresivnější. Poznala jsem animované filmy Hayao Miyazakiho, ty zas Cimrmany. Už chápu, že v čaji je možné cítit medově oříškové tóny a v tyrkysové barvě asi opravdu je nějaké množství žluté. Ty doceňuješ rozličné přízvuky angličtiny a slovní hříčky a zjišťuješ, že vroucí voda při nalévání skutečně vydává jiný zvuk než voda studená. Když jsem učila, pomáhal jsi mi gamifikovat výuku a díky tobě jsem znala i leckteré bizarní nezávislé videohry, které moji studenti zmiňovali, a vůbec jsi ze mě udělal mnohem víc cool učitelku, než jaká bych byla sama od sebe. Já jsem tobě zase psala texty na web a dávala zpětnou vazbu na ikonky, protože když v tom jsem schopná vidět medvěda v lese já, dost možná by ho tam viděl i někdo jiný. Natáčeli jsme doma můj vědecký stand up i gameplay video pro vaši hru na Kickstarter. A když jsme spojili síly a vyrobili přáníčko, u kterého jsi udělal papírový pop up s malbou a já napsala báseň a samotné přání, vzniklo něco naprosto neopakovatelného. Stejně jako když jsme společně stvořili jedno zlatovlasé modrooké dítko, co nám teď neúnavně lozí po bytě a úplně všechno ho zajímá.

I když jsme jinde, než když jsme se brali, jisté je, že ani dnes by na našem obřadu nezazněl Mendelssohn ani Wagner, protože některé věci se nemění. Jako Filemon a Baucis se o sebe opíráme kmeny, prorůstáme kořeny, dotýkáme větvemi a hladíme listy, když fouká vítr. Narovnali jsme leccos, co bylo zkřivené, a pokračujeme v tom i nadále. Jsme tým, rovnocenní partneři, kteří se spolu dostávají dál, než kdyby šel každý sám. Amor amore complectatur.

Tak na dalších deset let!

I uplynuly další tři měsíce. Snad by se někomu chtělo dodat „ani jsme se nenadáli“, ale nebyla by to pravda. Nadáli jsme se mnohokrát, mnohokrát se mi zdálo, že to nadávání se snad nikdy neskončí, a mnohokrát jsem si přála, aby už bylo co nejrychleji za mnou. Na rozdíl od prosince, kdy se věci zklidnily, zpod mých prstů vylétla první vlaštovka článku z doby mateřství a užili jsme si hezké Vánoce, nabrala situace v lednu divoké obrátky. Nevím, jestli znáte termín čtyřměsíční spánková regrese, ale v našem podání tenhle vývoj dětské nervové soustavy směrem k dospělým spánkovým vzorcům znamenal buzení osmkrát až desetkrát za noc, a to po dobu zhruba šesti týdnů. Nebudu vám tu barvitě líčit dny, kdy jsem se jako depresivní zombík ploužila po bytě a myslela si, že vyčerpáním snad na místě umřu; mám už je ostatně sama trochu v mlze. Bylo to období bezbřehé hořkosti a zoufalství, kdy jsem psát nejen nedokázala, ale ani nechtěla, a kdyby se tehdy našel někdo, kdo by mi řekl ono okřídlené „užívej si každou minutu“, nejspíš bych ho popadla za flígr a díky svým nově nabitým bicepsům prohodila oknem.

„Jde to se mnou dolů!“ říkal sám sobě a smál se tomu, a jak to řekl, padl jeho pohled na řeku a on viděl, že také řeka plyne dolů, valí se stále dolů a přitom zpívá a je šťastná. (Hermann Hesse: Siddhártha, 89)

Rané rodičovství je doba šílená a vypjatá a mám za to, že kdo ji nezažil, nemůže pochopit, jaké to je. Je to jako odemknout nový level lidské existence a vstoupit na území, kam před vámi vstoupilo už nesčetně jiných lidí a s těmi nyní můžete sdílet své starosti, zatímco se všemi těmi, kdo zůstali před branami, ztrácíte jakoby veškerou společnou půdu pod nohama. Jejich starosti vám najednou připadají nesmírně daleko, jako ozvěny světa, který jste opustili. Vybledla všechna vaše někdejší dramata a objevila se nová; v dosud poklidně harmonických manželstvích se objevují semeniště konfliktů; únava z vás dělá hromádky neštěstí, které melou z posledního a každý den je něco jiného bolí. Milionkrát se vám zdá, že už to nezvládnete, že už to prostě nejde, a přece se vždycky nějakým zázrakem dožijete dalšího dne. Lidé se vás ptají, jak se máte, a vy bezmocně krčíte rameny. Pokud mají děti, vědí. Pokud nemají, vědět nemůžou. O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet.

Nyní pocítil i on, pozdě, jedinkrát v životě, tuto nejsilnější a nejpodivuhodnější vášeň, trpěl jí, trpěl žalostně, a přece byl obšťastněn, přece byl něčím obnoven, něčím obohacen. (Hermann Hesse: Siddhártha, 112-113)

Vaše identita se roztříštila na milion kousků a nechali jste dočasně za sebou všechno, čím jste byli a žili, zmizel váš režim, vaše práce, vaše koníčky, vaši přátelé, na nic není čas, kapacita ani síly, pozvání hromadně odmítáte, nikam nevyrazíte, dítě nemůžete opustit déle než na pár hodin a namísto osoby se z vás stala služba, která je tu doslova nonstop. Váš život se zastavil, vstoupili jste do stínového bezčasí mateřství a lidé kolem vás chodí po špičkách a mají za to, že by neměli rušit, protože si právě užíváte nejšťastnější období svého života. Nikdy nejste sami, a přece jste sami v jistém smyslu skoro pořád, obklopeni velmi hlučným tichem. Mluvíte a víte, že vám není rozuměno, jednáte bez nároku na výsledek, stále a stále dokola, den po dni. A přece víte, že právě děláte tu nejdůležitější práci, jakou jste kdy dělali; zaséváte drobná semínka, o nichž doufáte, že jednou vyklíčí v důvěru, sílu a lásku, která jako kmen ponese celý lidský život.

…měkké je silnější než tvrdé, voda je silnější než skála, láska je silnější než násilí. (Hermann Hesse: Siddhártha, 110)

Vaše dítě je váš nejpřísnější otrokář a zároveň vaše největší odměna. Co chvíli pláče a volá vás a vy zase vstanete a zase k němu jdete. Ale taky mává nadšeně ručičkama a zářivě se na vás směje, kdykoli vás vidí. V jeho očích vidíte čiré a ryzí štěstí, když vás třeba jen koutkem oka zahlédne. Měl vás vůbec někdy někdo takhle rád? Takhle absolutně, bez jediné postranní myšlenky, bez ohledu na všechna pozlátka, tituly, úspěchy, čísla pracovního výkonu, vzhled, inteligenci, všechno, co jste dokázali a co vám patří? Teď nic z toho neplatí. Stačí, že jste, tady a teď.

„…mým úkolem je přepravovat lidi přes tuto řeku. Mnoho jsem jich převezl, tisíce, a pro ně pro všechny nebyla má řeka ničím jiným než překážkou na jejich cestách.“ (Hermann Hesse: Siddhártha, 98)

Váš obyčejný život se stal zdrojem hluboké fascinace. Vám už se třeba tisíckrát okoukal, ale teď na něj hledí zbrusu nové oči, modré jako pomněnky. Slova zatím nemají prostor, ale ručičky se natahují ke všemu, co jim přijde zajímavé. Cedník. Naběračka. Klika na dveřích. Šuplík na komodě. Mámo, ty barevné hračky jsou pěkné, to jo, ale s tímhle si hrajete ty a táta! A vy potřetí za den myjete ožužlanou naběračku a náhle ji také vidíte novýma očima. Není to naprosto podivuhodný předmět? Všechno je podivuhodné, když to vidíte poprvé. Pojď, jdeme vyhodit slupky na kompost. Nakoupit. Pojedeme tramvají. Bude to dobrodružství. Všechno je dobrodružství, když to děláte poprvé. A všechno je obzvlášť seriózní, když u toho provázíte někoho, kdo to dělá poprvé.

V hloubi srdce cítil lásku k uprchlíkovi jako nějakou ránu a zároveň cítil, že mu tato rána nebyla dána proto, aby v ní ryl, ale aby se proměnila v květ a zazářila. (Hermann Hesse: Siddhártha, 116)

Rodičovství je zkušenost v každém slova smyslu extrémní. Láska tak silná, až je na ní něco bezmála fyzického, a zároveň bezmála absolutní frustrace. Hlas, který vám připadá jako ten nejkrásnější na světě, když žvatlá a brouká, a jako nejkrutější tortura, když už čtvrt hodiny bez přestání křičí. Sladký smích i naprosté zoufalství. Únava a vyčerpání. Právě teď jste fénixem, který hoří, železem, které je kuto. Je to intenzivní, příliš intenzivní, než aby to mohlo být příjemné. Horská dráha pokračuje. A je sice o něco vyrovnanější, než byla pár měsíců zpátky, ale na něco, v čem by jakkoli mohlo figurovat slovo normální, si ještě počkáme.

Je bláznivá ta cesta, pohybuje se v zákrutech, pohybuje se možná v kruhu. Ať jde, kam jde, chci po ní jít. (Hermann Hesse: Siddhártha, 91)

Po delší době opět zapínám počítač. Když začnu psát, moje prsty se zdají být jaksi neohrabané, jak vyšly ze zvyku; ač jsem dřív psala na klávesnici dennodenně, teď jsem si všechno zvykla vyřizovat z mobilu, a to zpravidla se spícím miminkem na druhé ruce.

Mateřství mě zastihlo, zhruba jako tornádo zastihuje poklidnou moravskou vísku. Úplně všechno, na co jsem byla zvyklá, bylo smeteno z povrchu zemského a rozmetáno na kousíčky. Já, která jsem vždycky dodržovala pevný řád a měla poměrně předvídatelný režim, jsem najednou nad svým životem naprosto ztratila kontrolu. Nejdřív jsem se ji zoufale pokoušela hledat, pak jsem rezignovala. Jak ostatně praví osvícený citát: nikdy jsi neměla kontrolu, měla jsi jen úzkost.

Mám za sebou tři měsíce, které působí jako věčnost. Úplně všechno bylo poprvé a úplně všechno bylo zdrojem obav. Zvládnu cestu mhd? Návštěvu u doktora? Cestu do rodného města, když manžel na týden odjel do zahraničí? Co dělat, když miminko nechce pít a místo toho dostává hysterické záchvaty? Jak to se mnou ta křehoučká bytůstka, kterou držím v náručí, přežije? A jak to přežiju já?

Mám za sebou tři měsíce plné slz. Slz dojetí a radosti, ale taky obav, vyčerpání, smutku a lítosti. Některé dny jsem si připadala jako ve vězení, ze kterého nemůžu odejít. Jako bych se úplně vytratila; všechno, co mě dělalo mnou, zmizelo; všeho jsem se musela vzdát. Na tom, co jsem znala, uměla a byla v tom dobrá, najednou úplně přestalo záležet a začínala jsem úplně od nuly. Donekonečna jsem na rukou nosila a houpala miminko, které ve dne spalo jen pomálu, proplakalo hodiny a hodiny a v nosítku plakalo ještě víc. Nedělala jsem nic a zároveň jsem nemohla dělat nic. Stýskalo se mi po studentech, po univerzitě, po knihách i po celém dřívějším životě, ve kterém jsem mohla v noci spát a ve dne odejít z bytu a jet, pro mě za mě, třeba na Můstek.

Mám za sebou tři měsíce, ve kterých se můj život otočil vzhůru nohama a já jsem se s tím pokoušela vyrovnat, přestože vyrovnávání se se změnami je disciplína, která mi tradičně ani trochu nejde. Hroutila jsem se z přestupu na univerzitu; jak bych se mohla s úsměvem na rtech vyrovnat s narozením dítěte? Nemohla. Drhlo úplně všechno, a i když sem tam přišel moment plný jiskřivě zářivé radosti, úzkost, bezmoc a frustrace zdaleka převládaly.

Mám za sebou tři měsíce, kdy mi druzí lidé poskytovali tolik pomoci a opory jako nikdy předtím. Manžel svými zásahy a svým klidem zachraňoval kdejakou situaci, kdy jsem měla dojem, že se hroutí svět. Rodiny z obou stran, zejména z té manželovy, která je fyzicky blíž, nás materiálně podpíraly obrovskou měrou. Ještě se mě nikdy tolik lidí starostlivě neptalo, jak se mám, na což jsem mohla odpovídat i s polospícím miminkem na ruce. Sblížila jsem se s některými lidmi jen na základě toho, že taky mají malé děti, a čerpala od nich hojnou emocionální podporu. Ač žijeme v dnešním světě izolovaně, je v nás zjevně stále cosi kmenového a já jsem za to velmi vděčná.

Mám za sebou tři měsíce, které plynuly zhruba tak vyrovnaně jako horská dráha. Horská dráha hormonů, emocí, nálad, spánku, všeho. Jeden den strávený v slzách a úzkostech vystřídal druhý, kdy jsem fascinovaně sledovala bytůstku před sebou a dojatě hleděla na to, že má můj tvar uší. Tohle je můj syn, človíček, který by tu bez nás nebyl, pro kterého jsme celý svět a jehož příběh píšeme úplně od začátku. Bezmála každý den se vytasí s něčím novým, se zvukem nebo pohybem, který najednou umí, a mění se doslova před očima. Vyrostl už o jedenáct centimetrů a ztěžkl o tři kila. Je to vůbec možné?

Mám za sebou tři měsíce, během nichž mi jen postupně docházelo, že teď jsem něčí máma, bezpečný přístav, zdroj obživy a vzor. Že to, jak budu se svým dítětem mluvit, se jednou stane jeho vnitřním hlasem. Že to, jak s ním budu zacházet, se stane jeho etalonem láskyplných mezilidských vztahů. Že zanedlouho začne kopírovat moje chování, zhlédne se v mém manželovi a bude se snažit být jako on a jednou si podle mě dost možná vybere partnerku. Když mu zpívám francouzské šansony na dobrou noc, usmívám se. Když mu manžel čte na uklidněnou Platóna a průběžně to komentuje, usmívám se ještě víc.

Mám za sebou tři měsíce, na jejichž začátku jsme se sice s mým synem fyzicky oddělili, spojeni ale stále zůstáváme pouty nerozbitnými. Když mu ve čtyřech týdnech řezali uzdičku pod jazykem a on u toho hrozně moc křičel, musela jsem se sama sebe ptát, jestli je normální, že rodičovská láska tak bolí. Došla jsem k závěru, že ano. Když se na mě ovšem syn zářivě usměje jenom proto, že na něj promluvím, je na tom cosi bezmála magického, jakož i když mu manžel vypráví své černě komediální vize budoucnosti s AI. Druhá strana téže mince.

Mám za sebou tři měsíce tvrdého výcviku v kontemplativních uměních. Ano, příčinou vší strázně je skutečně vlastní chtění, říkám si, když už hodinu chodím sem a tam po pokoji a houpám na rukou miminko, které pořád ne a ne zabrat. Jakož i ve tři ráno, když se mi pro změnu ne a ne spustit mléko. Nebo když chci docela obyčejně dát prádlo do pračky. Nebo si vyčistit zuby.

Mám za sebou tři měsíce. To prý má být doba, po které se věci pomalu ale jistě začnou uklidňovat a nacházet alespoň nějaký řád. Potvrzuji – konec konců jsem dnes tady a moje prsty zase běhají po klávesnici. V chaosu se začíná objevovat rytmus a my už jsme zažili historicky první úplně klidný večer bez záchvatů srdcervoucího pláče. Neručím za to, kdy zas něco napíšu znovu, jakož ani za nic jiného. Nemám kontrolu. Ale jak se v poslední době snažím učit – je to tak v pořádku.