Dva a půl roku učitelkou: o jedné velké cestě

Za oknem pískají rorýsi, slunce nekompromisně pálí a já jím jahody a meloun a trávím už několikátý den po sobě právě tak, jak chci. Ráno nemusím vstávat, po obědě opravovat testy ani slohy a v dohledné době mě nečeká žádná pedagogická přednáška, náslech ani praxe. Na stole uvadá poslední kytice růží, na poličce mám vystavené přání na rozloučenou a ve špajzu hned několik bonboniér. Školní rok skončil a já mentálně uzavírám životní etapu, která minimálně na nějaký čas skončila spolu s ním.

Jak si možná pamatujete, učit jsem začala naprostou náhodou a aby k tomu došlo, musely se sejít jednak velmi silné argumenty a jednak bezprecedentně otevřené a pozitivní mentální nastavení, které jsem si přivezla z Austrálie. Myslím, že to byla jedna z těch věcí, které ač se staly zcela neplánovaně, se prostě stát měly. Nastoupila jsem s nulovou pedagogickou zkušeností a s teoretickou přípravou v podobě šestihodinového minikurzu pro doktorandy o učení na univerzitě. S oblibou jsem prohlašovala, že jsem začala učit naprosto bez přípravy, ale zpětně musím naznat, že to není tak úplně pravda. V jistém smyslu jsem se na to připravovala celá léta, jen jsem tak svoje psychologicky směrované zájmy nepojmenovávala.

Some of the teachers who chose this profession should not have chosen it. But you, even though you did not want to do this, were built for this profession.

Učení v mém životě způsobilo explozi, která mě strhla o něco víc, než bylo zdravé; řekla bych, že nastavovat si funkčnější hranice jsem začala být systematičtěji schopná až letos. Tím, že jsem učila jen na malý úvazek, se to dalo snést, přesto nelze nevidět podobnost s líbánkovou fází syndromu vyhoření. Já jsem vůbec, jak jsem zjistila, ohledně syndromu vyhoření tou nejrizikovější osobou, jakou si lze představit: empatická, perfekcionistická, nadšená, s velkým smyslem pro povinnost, úzkostného založení. Nu, budu mít do budoucna o výzvy postaráno.

U nás na gymplu jsme mívali velice oblíbeného učitele, jehož pozici dokonale vystihuje citát mé někdejší spolužačky: „Vyměním dvacku od něj za normální padesátikorunu!“ Byl to samozřejmě vtip a nikdo na to nepřistoupil, ale říkalo to o našem vztahu k němu všechno. Když jsem se osobou na srovnatelném piedestalu sama stala, chvíli trvalo, než mi to došlo. Studenti a jejich kreativita, spontánní nadšení a pozitivní naladění mi byly obrovským dobíječem baterek a já jsem si postupně uvědomila (přesně v intencích knižní i filmové série Duna), jakou moc může mít charismatický vůdce. Věřím a doufám, že jsem ji používala jen v zájmu světlé strany Síly, ale kdo ví; o většině toho, co člověk způsobil, se zpravidla nedozví.

I'll remember you as the most inspiring high school teacher I've met and the one who never hesitated to give me a piece of kind encouragement, advice, or help.

Vymýšlet kreativní hodiny, na kterých diskutujeme se studenty například o etických dilematech samořiditelných aut a o tom, jestli by spíš zajeli jednoho lékaře nebo dva normální lidi a proč, mě obrovsky bavilo. Přetavovat to, co vím o světě, lidech i o jazyce, do zábavných hodin (které následně někteří studenti označovali jako „můj druh hodiny“), je něco, co mě na učení opravdu chytlo a v čem se moje dovednost v čase významně zvýšila. Když jsme teď v červnu s mými kvartány úspěšně provedli kritickou analýzu diskursu úryvků z filmu Děkujeme, že kouříte, což znamená, že se vlastním úsilím dobrali prakticky všech mechanismů falešné argumentace a manipulace, které tam byly použité, byla jsem na ně i na svou propracovanou přípravu patřičně hrdá.

Spolu s tím, jak se zvyšovalo moje didaktické know-how, se ovšem také zvedaly moje nároky na to, jak má hodina vypadat, co mají studenti dělat a kdo všechno a jak se má zapojit. S tím samozřejmě přišlo i klasické učitelské pokušení: přemýšlet o učení jako o lití obsahu do nádob a o těch, kdo se tolik nezapojují, jako o nevděčnících. Ono když víte, čeho přesně chcete docílit i kolik energie jste do toho dali, máte tendenci si stoupnout do pozice autority a z učení udělat mnohem jednosměrnější proces. Na to si musím do budoucna dát velký pozor; chci si raději zachovat otevřenou mysl začátečníka.

Thank you for everything that you have said to me, done for me, and taught all of us, those were the best lessons ever, of all the subjects, and they most probably will be for the rest of our lives.

Učení také nadzvedlo lecjaké staré bolesti, které ve mně do té doby zapadávaly prachem. Jako učitel totiž kromě kognitivního obsahu nakládáte i s hromadou emocionálních teenagerů, kteří klopí jeden energeťák za druhým a tak trochu nevědí, co se sebou. Konfrontace se vším, co díky tomu vyplavalo na povrch, byla obtížná a bolestivá a lekce se opakovaly, dokud ponaučení nedorazilo alespoň rámcově tam, kam mělo. Boj s perfekcionismem, tendence některé studenty příliš zachraňovat i braní si toho, co dělají a říkají, příliš osobně, mě provázely na každém kroku. Troufám si říct, že jsem v téhle oblasti udělala znatelný pokrok, a i když ani zdaleka nemám vyřešeno, právě tohle mě během mé krátké učitelské dráhy osobnostně posunulo nejvíc. Pracovat s lidmi zkrátka znamená mít v nich nastavené zrcadlo, ať chcete, nebo ne, a vidět v něm jak své schopnosti a potenciál, tak své bolesti.

Za katedrou jsem si také silně uvědomila, jak zásadní roli hraje v mezilidských vztazích autenticita. Jistě, při učení na výběrovém osmiletém gymnáziu potřebujete být chytří a ovládat to, co učíte, ale chytrých učitelů, které nikdo nebere moc vážně, jsme asi každý potkali dostatek. Mnohokrát jsem se sama sebe ptala, čím se mi studenty povedlo očarovat tak, že mě povětšinou vážně brali, a pokaždé jsem došla k týmž závěrům: na nic jsem si nehrála a brala jsem vážně já je. Nestarala jsem se o to, jestli náhodou nejsem moc divná, hlasitá, intenzivní a kdovíco ještě, a bylo to velmi osvobozující pro všechny. Někdy dokonce tolik, že se v mé přítomnosti někteří studenti otevřeli měrou až nečekanou a navázala jsem s nimi vztahy o překvapivé hloubce. Právě loučení s těmihle studenty bylo ze všech nejdojemnější a jejich náklonnost se projevovala těmi nejúžasnějšími způsoby: od básní a dlouhých emailů přes dárky až po celé organizované akce.

Though we didn't have a school psychologist, we had English classes where we could share anything and everything.

Loučení bolelo, ale udělala jsem všechno proto, aby smutek zůstal přirozenou známkou toho, že nám na sobě záleželo, a nikoli oceánem, ve kterém nezbývá než se utopit. Maturanty jsem do světa vyslala v květnu a na začátku června se s nimi rozžehnala na pomaturitním večírku, prohlídce Karlštejna a posledním hraní deskovek. Se zbytkem studentů jsme si poplakali na konci června a obzvlášť s jednou kvartou to bylo loučení skutečně ve velkém stylu. Samostatnou kapitolu pak představoval Kamil. Student s nejunikátnějším příběhem ze všech, neboť do mých hodin začal chodit jako dobrovolník a chodil tak vytrvale, až jsem ho přestala vyhazovat, což dominovým efektem odstartovalo celou řadu dalších událostí: od mojí nominace do ankety o nejoblíbenějšího učitele přes následnou korunovaci na školní chodbě až po hromadnou účast mých studentů na mém červnovém koncertě. Připadalo mi to jako moje loučení s Cliffem před necelými třemi lety v Austrálii, kdy jsem měla pocit, že kousek mě tam navždycky zůstane a bude bolet, ať už se právě budu nacházet kdekoli. Jak jsem zjistila, zažít něco takového z druhé strany není o nic snazší. Ale věřím, že jsme to zvládli a že si navzájem ze života úplně nezmizíme.

Učením jsem o sobě zjistila daleko víc, než jsem čekala, ať už to bylo v dobrém nebo bolestném smyslu. Objevila jsem schopnosti, o nichž jsem ani netušila, že je mám, jakož i zranění, která byla stále nečekaně živá. Moji studenti mě občas štvali, občas zklamávali, ale drtivou většinou pro mě byla jejich společnost velmi radostná, zábavná a inspirativní. Získala jsem od nich bezpočet tipů na filmy, knížky, hry i seriály, dali mi spoustu nadšení a mladistvé energie a obohatili mě o nevyčerpatelnou zásobu vtipných a dojemných historek. Jsem vděčná za to, že jsem je mohla poznat, jít kus cesty s nimi a předat jim něco z toho, co jsem v životě nasbírala. Naučili mě mnohému; o lidech i o mně samotné. O pořádný kus jsem díky nim vyrostla a věřím, že vyrostli i oni díky mně. Netuším, kam mě budoucnost zavane, ale vím, že vzpomínka na ně bude vždycky se mnou.

Děkuju vám, moji milí. Děkuju vám za všechno.

The depth you’ve unlocked
the enlightenment you sparked
still shines in our hearts.

Chvála pomalosti

Když se dívám na svoje životní tempo v poslední době – a „poslední“ v tomhle případě znamená zhruba dva a půl roku – nenapadá mě výstižnější vyjádření, než že jsem se za tu dobu nezastavila. Ne že bych nebyla vytížená i předtím, ale od návratu z Austrálie jsem začala kromě standardního výzkumně-doktorátového režimu ještě navíc zcela neplánovaně učit, takže moje dovednost organizovat si čas prošla zátěžovou zkouškou jako nikdy předtím. Nějakou dobu mě to sice vyčerpávalo, ale velmi bavilo. Teď už ne. Moje tělo nekompromisně zpomaluje a kupodivu mě to nerozčiluje. Naopak – místo toho objevuji specifické kouzlo toho dělat věci pomalu.

Jestli jsem záhy poté, co jsem začala učit, nabrala nějaký opravdu ošklivý zlozvyk, bylo to dělat několik věcí zároveň. To takhle začnete něco dělat, do toho si vzpomenete na něco jiného, co je taky naprosto nutně potřeba, dostanete nějaký úžasný nápad, který nesnese odkladu, a za pár hodin zjistíte, že jste sice úkonů vykonali asi tak pět, ale v tom, co jste chtěli řešit původně, jste se nehnuli z místa a dost možná jste v tom ajfru na něco úplně zapomněli. Takový režim nemůže svědčit nikomu, ale mě, hypersenzitivního stresaře, vyloženě ubíjel. V letošním školním roce se mi mnohem výrazněji povedlo narýsovat jasné hranice mezi činnostmi, což velmi pomohlo. Jenže mi pro změnu práce začala nabourávat víkendy, protože na státnice se po běžném pracovním dni prostě učit nedá a pedagogické minimum se taky do pracovního týdne nevměstná.

Pak mi ale dvě třídy z pěti odmaturovaly, ve škole na mě začali být velmi hodní, co se suplování týče, a já jsem zjistila, že vlastně nemusím dělat deset věcí najednou, protože v uvolněných hodinách se dají docela hezky stihnout jedna po druhé. Ano, dohadování doktorů a výjezdů za náslechy a praxemi bylo náročné i tak a v některých týdnech jsem se nezastavila. Ale byla to jedna věc za druhou, ne deset naráz. Mohla jsem dělat každou zvlášť a vlastně docela v klidu.

A tak jsem začala objevovat kouzlo pomalosti. Zjistila jsem, že je nesmírně příjemné moct snídat třeba půl hodiny a nedělat během toho vůbec nic jiného ani, a to je velice podstatné, při tom na nic jiného nemyslet (rozhodně ne na to, s kým pojedu na exkurzi do Sokolova, nebo na časový plán psaní esejí v kvartách). Na procházkách po venku jsem se začala zastavovat a koukala jsem do zeleně nebo na květiny ještě častěji a déle než dřív; až na mě dokonce jednou u jakéhosi domu po chvíli začal štěkat pes. Dokonce jsem přišla na to, že podobně uklidňující může být třeba i pomalu mýt nádobí nebo utírat prach. Zkrátka i činnosti, které nejsou nijak zvlášť zábavné, dovedou pomalým tempem získat bezmála meditativní nádech.

V současné době tak pomaleji nejen chodím (jinak to ostatně ani nejde), ale někdy i myslím a jednám. Mluvím nejspíš pořád jako kulomet – na tom nevím, jestli se kdy něco změní – a jsem pořád na běžné poměry občas až děsivě organizovaná a výkonná, ale změna se děje a je neoddiskutovatelná. Řada věcí s koncem školního roku končí a já za ně nehledám náhradu. Místo toho dělám ty, co zbývají, pěkně v klidu a pomalu.

S pravdou ven

O tom, že sem tenhle článek jednoho dne napíšu, vím už nějakou dobu, i tak jsem to ale poměrně dlouho odkládala. Kdy vyjít s pravdou na světlo? Osobně by mi to bývalo bylo komfortní buď pár měsíců zpátky nebo naopak třeba až za čtvrt roku – a právě proto myslím, že ta pravá chvíle nastala teď. Pravda je totiž taková, že to, co se v posledním půlroce odráželo tady na blogu, nebyla celá moje skutečnost. Kromě toho, že jsem dokončila doktorát, zahájila pedagogické minimum, učila, chodila do orchestru a všechno ostatní, co normálně dělám, jsem totiž také získala kouzelnou moc vyhazovat lidi ze sedaček v městské hromadné dopravě, měnit téma rozhovoru, kamkoli přijdu, zahajovat konverzace i s úplně cizími lidmi a vzbuzovat všeobecný zájem a péči. Stala jsem se královnou čekáren, chráněnkou celé společnosti a středem nečekaně silné mezilidské solidarity. Ano, je to tak. Jsem těhotná.

Pokud jste ve zdejších vodách štamgasty, možná se trochu zděsíte, že všechno, o čem jsem tady psala, se dělo zároveň s tím, co moje tělo tkalo zbrusu nového člověka. Můžu vás ujistit, že právě tak náročné to bylo. Nebylo mi fyzicky zle, proslulé těhotenské nevolnosti se mi prakticky úplně vyhnuly. O to hůř mi ale bylo psychicky. V prosinci jsem se nonstop cítila vyčerpaná a mentálně na dně, prosinec nicméně zpravidla nebývá právě měsícem duševní pohody, i přičítala jsem to tomu a dojezdu podzimu, který byl opravdu šílený. V lednu se ovšem ukázalo, že pravda je – jako ostatně vždycky – o něco složitější.

Vědomě ve dvou jsme tak šli obhajovat dizertaci a státnicovat, začali jsme na gymplu vést dramaťák (což byla tehdy jediná věc, u které jsem dokázala opravdu vypnout a jenom se bavit) nebo jsme kompletně na zelené louce vymýšleli celý koncept anglických seminárek a jejich obhajob, které nás vedení zcela bezprecedentně donutilo s našimi maturanty udělat. Do toho jsem začala chodit po doktorech, byla mi pořád strašná zima, moje tělo mi připadalo tak nějak podivně cizí, takže jsem se v něm necítila ani trochu příjemně, a byla jsem vyloženě depresivní a vůbec nic z mého repertoáru seberegulačních technik na to nezabíralo. A jelikož bylo ještě velmi brzy, téměř nikomu jsem o tom, co se mi doopravdy děje, nechtěla říkat.

S dokončením doktorátu ze mě spadlo zhruba dvacet kilo mentální zátěže, můj duševní stav ale dramatické zlepšení nezaznamenal. Mohla jsem víc odpočívat, o jarňácích dokonce spát po obědě (ach!), ale stejně se mi všechno jevilo dost černě. Ve škole se tehdy děly úžasné věci, lidé mě na chodbách oslovovali „Ámosi“, ale já jako bych skoro nic z toho nedokázala vnímat. Znatelné zlepšení přišlo až s koncem prvního trimestru, kdy jsem se postupně zase začala cítit skoro normálně. Ovšem pro změnu mi začalo pedagogické minimum (ano, to které mělo začít na podzim) a množství lékařských vyšetření, které jsem musela absolvovat, se zvedlo na bezmála obscénní množství. „Takže všechno je v pořádku a dál si dojdete na x, y a z,“ slýchala jsem pravidelně a v duchu jsem si částečně ťukala na čelo a částečně se hrozila. Velmi podezřele to připomínalo Pokémony. Nasbírej je všechny!

Zatímco jsem si připadala jako oběť farmaceutického kartelu, který na mě chtěl provést všechna myslitelná vyšetření, začala být má situace čím dál očividnější. Na konci čtvrtého měsíce už se některé kolegyně nenápadně ptaly a jich se zanedlouho začali za mými zády zděšeně ptát i moji mladší studenti (moji maturanti, jak jsem později zjistila, už akorát nezávazně vtipkovali o tom, že aby si byli jistí, mohli by třeba uspořádat soutěž v mlácení do břicha, které bych se jako netěhotná samozřejmě s velkým nadšením zúčastnila). To, že se budu loučit se svými oktavány, jsem věděla od září a tušila jsem, že to nebude snadné. To, že dám sbohem i kvintě a kvartám, které mi do prvních zpětných vazeb psaly, že po učitelkách, které měli přede mnou, jim připadám jako anděl a že doufají, že mě budou mít až do maturity, mi situaci nikterak neulehčilo. Kdyby se někdy pořádala soutěž o nejsentimentálnějšího člověka na planetě, dejte mi vědět. Postoupila bych přinejmenším do finále.

Maturity minuly, s oktavány jsem se v záplavě slz a objímání rozloučila, rozvrh se mi znatelně ztenčil a já pomalu ale jistě dokončuji školní rok, který bude na nějakou dobu mým posledním. Do toho chodím po doktorech (v průměru 3 vyšetření na 4 týdny) a snažím se odbouchat kompletní náslechy a praxi z pedagogického minima. Zatím mě nedostihly žádné hnízdící instinkty, o tom, jak zacházet s novorozencem, toho vím zhruba stejně jako před deseti lety, nemám žádnou výbavičku a ani nevím, co všechno do ní patří. V tomhle zcela nepokrytě sázím na prázdniny, protože jako správná učitelka na mateřskou nastoupím během nich. Budu se tedy moct na konci června v záplavě slz a objímání rozloučit pro změnu se svými kvintány a kvartány, kteří už mi začali psát maily, co znějí, jako že jsem umřela, a jako překvapení na odchodnou mi zorganizovali hromadnou účast na mém (na nějakou dobu) posledním koncertu s orchestrem. Byl to díky tomu jeden z nejdojemnějších koncertů mého života. Nu, však říkám, minimálně do finále.

Tak se tedy věci mají. Kdyby vám náhodou připadalo, že se toho v mém životě děje nějak hodně, tak v tom nejste sami; taky mi to tak připadá. Už teď, v červnu, tak můžu například s jistotou prohlásit, že rok 2025 co do množství milníků trhne patrně všechny moje dosavadní rekordy – a že poslední léta nebyla úplně marná konkurence. Aneb jak jsem odpověděla jednomu ze svých čerstvě úspěšných maturantů na delikátní otázku, kdy bude moct blahopřát on mně: mně se letos dá blahopřát v podstatě pořád.

O všech mých promocích

Je to tam, přátelé! Minulý týden jsem absolvovala svou třetí promoci, čímž jsem pěknou promoční sérii nadobro završila. Ph.D. neboli doktor je totiž v mezinárodním měřítku nejvyšší akademická hodnost a vše, co vnímáme jako nad tím, je lokální specialita nebo rank spjatý s konkrétní institucí. Ještě den před ceremonií jsem se příliš netěšila, protože to znamenalo s hromadou cizích lidí šaškovat v Karolinu a zajistit v centru Prahy oběd pro mých 12 hostí. V den D jsem nicméně naznala, že je na co být hrdá a co slavit, a vše se nakonec povedlo nad očekávání dobře.

Kdybych měla své promoce hodnotit vzestupně, nejníž by se jednoznačně umístila ta magisterská. Byla už jsem tehdy z akademické sféry pryč a dosti znechucená. Hořkost vůči celé univerzitní zkušenosti těch let ve mně pořád ještě silně doznívala a nevěděla jsem, jestli se vůbec kdy budu chtít vracet. Karolinum nás tehdy bylo plné, mezi vyučujícími figurovalo jen pár těch, které jsem znala, a vůbec nikdo, ke komu bych měla blízko; vše se tedy odehrálo tak nějak sterilně, bez vtipných historek i jakýchkoli výrazných momentů.

Doktorská promoce minulého týdne by se na pomyslném žebříčku umístila podstatně výš. Začalo to tak, že jsem potkala bývalou spolužačku z gymplu, která promovala přede mnou, tak jsme si rovnou navzájem pogratulovaly. Při nácviku se ukázalo, že abychom Karolinum vůbec zaplnili, sesbírali nás hned ze tří fakult, konkrétně jsme tam byli my humanitní, pak sportovci z FTVS a matfyzáci – nesourodější kombinaci si snad ani nedovedu představit. Měli jsme tedy tři promotory (ty, co rozdávají diplomy), tři velmi různá fakultní žezla a tři pedely (ty, co ta žezla nesou). Na poslední chvíli jsme také kvůli kolegyni na vozíčku měnili formaci, v níž jsme stáli, což se ale pedelům nikdo neobtěžoval říct, takže tři lidé z naší fakulty slavnostně složili svůj slib na špatné žezlo (kdo ví, jestli jsou teď skutečně povinováni šířit dobré jméno univerzity) a kolega, co stál první v naší řadě, si proaktivně došel k promotorovi hned dvakrát, protože napoprvé málem vyfoukl diplom kolegyni z konce první řady.

Nesourodá kombinace fakult se nakonec paradoxně ukázala jako jeden ze silných momentů celé události. Jednak by mě v životě nenapadlo, co všechno se dá na takové FTVS zkoumat, a jednak má jisté grády, když historik gratuluje sportovcům, sportovec fyzikům a matematik filosofům. V lóži děkana seděl hodnostář z matfyzu, zažili jsme tak pravděpodobně něco, co bychom s nikým od nás nezažili. Začal nesmírně dojemným a vznešeně znějícím proslovem plným poněkud prázdných frází, pro mě ale v tu chvíli měly natolik osobní a konkrétní náplň všeho, co jsem na doktorátu prožila a udělala, že mě nefalšovaně dojal. Za to jsem se trochu zastyděla, když se ozvalo, že ona slova pocházejí od umělé inteligence – inu, věci nevidíme takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my. Následoval proslov podstatně odlišný, ale vlastně o nic méně dojemný, a pak jmenný seznam nás všech včetně názvů našich dizertací, z nichž některé byly tak komplikované, že je vkusně doplnila i příslušná bezradná gesta (vše ovšem proběhlo důstojně a nikdo nemusel při závěrečných gratulacích napomenout děkana jako na doktorské promoci mého bráchy: „Děkuju vám, spectabilis, a zpátky do první třídy na čtení!“).

I když ale minulý týden vše proběhlo dojemně, slavnostně a krásně, stejně by se na pomyslném žebříčku nejvýše umístila moje promoce bakalářská. Tu jsme neměli v Karolinu, ale v jakémsi paláci na Malostranském náměstí a vešlo se tam podstatně méně lidí. Kromě promotora, děkana a prorektorky tam tak byli už jen dva naši vyučující – a já jsem zrovna úplně všechny kromě prorektorky znala a oni znali mě. Osud tomu také chtěl, že jsem promovala hned v devět ráno, přičemž den předtím jsme se až kolem půlnoci vrátili z fakultního výletu do Itálie s profesorem Sokolem. Na tom samotném by nebylo vůbec nic skvělého, kdyby ovšem právě on nebyl naším promotorem. Když mi tak předával diplom, zářivě se usmál a spiklenecky pravil: „Jak jste se vyspala?“ Výsledkem je jedna z nejpůvabnějších fotek, jaké vůbec mám, totiž fotka, kde mi profesor Sokol podává diplom a třese pravicí a oba se při tom od ucha k uchu chechtáme.

Co ale hlavně odlišuje mou první promoci od obou zbylých, je skutečnost, že jsem měla proslov. Oslovili mě, protože jsem promovala s vyznamenáním, já jsem se tehdy ovšem cítila natolik nejistá v kramflecích, že jsem to málem odmítla. Pak jsem si ale dle rady svého bráchy řekla, že je to jedinečná příležitost mít proslov právě takový, jaký ho budu chtít, a jelikož moje bakalářské studium bylo naprosto úžasné a udělalo ze mě do značné míry jiného člověka, chtěla jsem to všem sdělit. I šla jsem do toho a trávila italské večery na výletě mimo jiné tím, že jsem chodila po hotelovém pokoji a zkusmo deklamovala. Vložila jsem do toho tehdy úplně všechno, čeho jsem byla slohově, obsahově i rétoricky schopná, protože mi za to moje studium stálo, a když jsme se po promoci vrátili do zákulisí, shledala jsem, že se to povedlo. Obsypal mě totiž hlouček spolupromujících, kteří mi začali říkat, že jsem to opravdu vystihla, bylo to velmi dojemné, nebo že dokonce měli při mé řeči v očích slzy. Malostranskou budovu jsem opouštěla na růžovém obláčku.

Taková je tedy moje promoční historie, která minulý týden zanechala sladkou tečku za nejvýznamnější studijní kapitolou mého života. Doktorát se tím pro mě definitivně stal historií a do budoucna zanechal jedinou otázku: je tato tečka tečkou na konci příběhu, nebo po ní bude jednou následovat další věta?

Jak jsme se byli dívat na inkluzi: na návštěvě v Sokolově

Jeden článek o tom, jak skvělé je moje pedagogické minimum, už tu místní štamgasti v minulosti mohli zaznamenat. Dnes přicházím s pokračováním a krásnou novinkou: ani po uplynutí několika měsíců se můj názor nezměnil. Studium je to sice našlapané a intenzivní, ale opravdu přínosné. Minulý týden jsme kupříkladu navštívili základní školu v Sokolově, kam jsme se jeli dívat na to, jak se ve školství tolik skloňovaná inkluze dá úspěšně dělat i v oblasti s velkým množstvím sociálně znevýhodněných (v tomhle případě hlavně romských) dětí. To, co jsme viděli a slyšeli, mě naprosto nadchlo.

Paradox úspěšné inkluze spočívá v tom, že když ji chcete vidět, vlastně není moc na co se dívat. Na první dobrou šlo o krásnou školu plnou barev, kde hodiny bezchybně šlapaly, a kdybychom nepotkávali na chodbách romské děti, vůbec bychom nevěděli, že nejsme třeba v Praze. Základka v Sokolově měla ale před lety úplně stejné problémy jako všechny ostatní školy na podobných místech: romské děti hojně nechodily do školy, propadaly a nedokončovaly základní vzdělání, protože ono si u nás stačí odkroutit 9 let a škole můžete nadobro zamávat, i když jste jako propadlík třeba teprve ukončili sedmou třídu. Třídy s vysokým počtem romských dětí tak nikdo nechtěl učit, natož tam být třídním, a všichni se hnali hlavně do ukázkově naleštěných, bezmála gymnaziálních tříd s rozšířenou výukou jazyků, kam chodily naopak děti místních právníků a lékařů. Segregace jako vyšitá, a to v rámci jedné školy.

Když v roce 2018 nastoupila do funkce současná ředitelka, její první krok spočíval v tom, že dvě kategorie tříd zrušila a všechny smíchala dohromady. Movitější rodiče se, pravda, trochu ošívali, ale když jim ředitelka vysvětlila, že rozšířená výuka jazyků bude všude a do jedné třídy umístí maximálně 4 romské děti, většina na to přistoupila (kdyžtak svoje dítě dají pryč ten další rok, tak co). I třídy se promíchaly a problémy se začaly řešit. Děti, jejichž rodiče ráno odmítli vstát, takže svoje ratolesti ani nevzbudili, natož aby je dovedli do školy, začali chodit budit asistenti prevence kriminality. Místo hromadných rodičáků, kam romští rodiče neradi chodili, se zavedli takzvané tripartity (setkání učitel-rodič-dítě) a ejhle, najednou většina rodičů přišla. Najalo se pár asistentů, kteří pomáhali romským dětem přímo při výuce. Kroků to obnášelo ještě celou řadu, ale když to zkrátím: absence se snížila, procento dětí, které dokončují základní vzdělání, se zvedlo a škola praská ve švech.

Před sokolovskou exkurzí jsem si myslela, že škola je takový velký a tím pádem dost setrvačný organismus, kde věci víceméně samočinně uhánějí po nějakých kolejích a osoba ředitele není zas tak mocná. Už si to nemyslím. Ředitel, který má vizi a dost vůle a energie na to ji prosadit, může otočit kormidlem velmi výrazně a nemusí to vůbec trvat dlouho. Ti, kdo se změnou nejsou kompatibilní, odejdou, ale na jejich místo přijdou jiní a celkový tón instituce se může během pár let naprosto proměnit. Sokolovská ředitelka ví, jakou má nad životy svých svěřenců moc, a před jejím přístupem i výsledky nezbývá než smeknout. Nebylo by takových víc?