Publikováno

Jak jsem se zamilovala do gramatiky

To, že miluju jazyk a slova mi proudí v žilách spolu s krví, bylo jasné už celkem dávno. První básničky jsem začala psát ve dvanácti, první příběhy si uvědomuju v šesti a s knihami jsem údajně zacházela velmi opatrně až nábožně od dvou a půl. Jde suverénně o nejdelší love story mého života – a jako každý správný dlouhodobý vztah má i ona různé fáze a neustále se vyvíjí. Poslední významnou změnu jsem zaznamenala, když jsem se vnitřně přepnula na několik měsíců do angličtiny a zpátky. Nevím, jestli to byla stříbrná svatba nebo nějaký jiný významný milník, ale od chvíle, kdy jsem se vrátila do mateřštiny, s trochou překvapení sleduji, že se náš vztah posunul na novou úroveň. Dřív jsem zamilovaně žasla hlavně nad jednotlivými slovy nebo frazémy, teď totéž dělám nad celým filigránem české gramatiky.

Čeština je totiž něco, čemu se v lingvistické hantýrce říká flektivní jazyk, tedy jazyk ohýbací. V praxi to znamená, že slova flexibilně mění svůj tvar podle toho, jakou roli právě ve větě hrají a jaký význam jim přesně chceme dát: takže skloňujeme, časujeme a přidáváme předpony, přípony a koncovky. Že na tom není nic kdovíjak skvělého? Vydržte ještě chvilku. Když se totiž podíváte blíž, zjistíte možná stejně jako já, že je to dokonalý a nesmírně jemně propracovaný systém, který nám umožňuje velice úspornými prostředky odstiňovat obrovské bohatství nejrůznějších významů a význámků a ve kterém se skrývá překvapivé množství humoru.

Vezměte si například jedno ze sloves, které jsem si v poslední době obzvlášť oblíbila: nakráčet si to někam. Jistě, vy můžete někam kráčet, totiž trochu obřadněji jít. Ale když někam nakráčíte, je to úplně jiná třída. Jediná nenápadná předpona a vaše sebejistota najednou z toho slova úplně čiší, a to takovou měrou, že by vás leckdo dokonce mohl podezírat ze samolibosti. A což teprve, když dodáme kouzelné slovíčko si! Tehdy máme před sebou hotové dílo zkázy. Sympatie, které jste ještě možná mohli v lidech vyvolat, když jste někam nakráčeli, jsou definitivně v tahu. V momentě, kdy si to někam nakráčíte, je z vás prostě arogantní hovado.

Co se přípon týče, máme k dispozici hned několik systematicky šťavnatých kousků – třeba -áč nebo -ák. Takový pracháč znamená podstatně víc než jen člověka, který má velké množství peněz; přípona -áč nám totiž slouží jako výrobna posměšných slov už celá staletí (spěchám ovšem dodat, že to není její jediná funkce). Odtud pocházejí příjmení jako Bradáč, Břicháč nebo Hlaváč – ano, jde původně o posměšky, a že jich v češtině máme. Co se přípony -ák týče, je snad ještě pozoruhodnější, protože jde v podstatě o systematický nástroj na hanlivá pojmenování. Rusáka a Židáka znám už dlouho, Slovák se vžil do té míry, že přešel z roviny hanlivé do roviny oficiální, a Pražák je na dobré cestě k témuž. Když jsem ale v českém korpusu (opravdu velké a reprezentativní databázi češtiny) poměrně nedávno našla novotvar Babišák, moje lingvistické srdce nad tou kreativitou zaplesalo. Není to úžasné, že můžeme vytvořit úplně nové slovo, a přitom mu všichni na první dobrou rozumíme?

Anebo zdrobněliny, které si tu dokonce vysloužily samostatný článek. Čeština je jimi prakticky posedlá a vlastně se není čemu divit: u národa, který asi tak tři čtvrtiny svojí identity odvozuje z toho, že je malý, jde o poměrně logickou záležitost. Můžeme tak zdrobňovat podstatná jména, přídavná jména, ale i příslovce (brzičko) nebo slovesa (spinkat) – což už je lehce bizarní i z hlediska ostatních slovanských jazyků, které jsou zpravidla na zdrobněliny rovněž zatížené. Nejpikantnější ale je rozsah významů, které zdrobnělina vytváří. Na jednu stranu může znamenat, že je něco malé a roztomilé, to jsou všechna ta koťátka a štěňátka. Zdrobnělinami rovněž můžeme dávat najevo, že něco máme rádi na velikost nehledě, třeba něco tak obřího jako sluníčko. Ale pak jsou zdrobněliny, které fungují přesně obráceně. Když o někom řekneme, že je hlupáček, stává se z ozvěny něhy a roztomilosti blahosklonnost nejhrubšího zrna, takže by dotyčný snad býval dopadl lépe, kdybychom ho nazvali rovnou blbcem. A když posměšně hovoříme o té naší zemičce, ve které nemáme moc velké sebevědomíčko, dala by se naše jízlivost krájet.

Ve všeobecném povědomí jsou tou částí jazyka, která může mít význam, často jen slova a gramatika zůstává těmi nudnými pravidly okolo. Lingvistická literatura a moje vlastní zkušenost ovšem hovoří jinak: i gramatika má význam a i ona odráží sdílenou zkušenost rodilých mluvčích a jejich způsob myšlení. Až v situaci ponoření do angličtiny mi došlo, jak moc moje mysl žije ve světě, který se ohýbá; ve světě, kde jemné významové nuance malujeme odstíny zdrobnělin, přípon a předpon a kde si to můžeme v klídku někam nakráčet. Nemůžu se na tu nádheru vynadívat. Copak mi asi moje milá přichystá na zlatou svatbu?

Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti

Ať už jsou naše politická přesvědčení jakákoli, myslím, že na jednom se shodneme: totiž na tom, že si v současné vypjaté době zasloužíme alespoň trochu klidu. Zapomeňme tedy na chvíli na své volené představitele i na to, s kým bychom si měli jít po krku. Usaďte se třeba do křesla, zvu vás k poklidnému článku plnému malých radostí, které mi přináší moje novopečená učitelská profese a které vám s trochou štěstí dobijí baterky právě tak, jako je dobíjejí mně.

Píšeme se studenty test a já vidím, jak jeden z mých svěřenců sahá po fixech. Říkám si, co tam asi najdu, a následně na mě při opravování vykoukne zátiší ztvárňující ikonickou soubojovou scénu ze Star Wars – i s lávou precizně vyvedenou oranžovým zvýrazňovačem.

Prezentace před třídou. Až na pár odvážlivců (například suverénní herecký výkon „Proč miluju naši češtinářku a ona mě“) se nikdo před tabuli nehrne, a tak losuji: poslepu zapíchnu prst do seznamu jmen. Na další hodinu mi student na losování donese desetistěnnou kostku.

Zadávám slohy: vyprávění na libovolné téma. Studenti se nevěřícně ptají, jestli to teda fakt může být o čemkoli. Přisvědčuji a následuje nepřekonatelný výbuch kreativity od tragických osudů polyamorních lásek až po nejdrsnější post-apo.

Po tom, co na hodině mimoděk zmíním, že moje němčina je zhruba na úrovni „baby German“, se ze zadních lavic ozve nadšené „moje taky!“. Když následně píšeme eseje, jedna z nich mi přijde v doprovodu německého e-mailu. Odpovídám, že německy radši odepisovat nebudu, ale že jsem zauvažovala nad tím, že si pomůžu překladačem a odpovím čínsky. Můžete třikrát hádat, v jakém jazyce mi přišel další e-mail. Ale řeknu vám, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není spam.

Po maratonu esejí vykládám anglickou interpunkci. Sáhnu po kouzelném cvičení od Lily, totiž po dopisu, který má pouze v závislosti na interpunkci dvě zcela odlišné interpretace: jednu totálně zamilovanou a druhou naprosto nesnášenlivou. Když na tabuli dopisuju druhou verzi, studenti v zadních řadách si stoupají, aby dobře viděli, a procítěně předčítají naštvaný dopis nahlas.

Moje nejmladší třída, tedy banda puberťáků, v pátek před obědem. Nejhorší možná kombinace. Snažím se je krotit, ale moc mi to nejde. Jeden z nejchytřejších kluků v jednu chvíli popadne prázdnou láhev od pití, hodí ji přes půl třídy do koše – a strefí se. Smějeme se a tleskáme. Škoda, že chce být doktorem, v NBA by na něj čekala zářná kariéra.

Nevím, jak propojit projektor s počítačem. Jeden ze studentů hbitě vyskakuje ze židle a úkon bez řečí provede za mě.

Již zmiňovaný kandidát do NBA dopisuje cvičení, které jsem přinesla vytištěné na samostatném papíře, suverénně jako první. Jelikož se nudí, začne z onoho papíru skládat vlaštovku. Tu dokončí zhruba v době, kdy ostatní dopisují, a já ho vyvolávám, ať začne číst první větu. Výzva je přijata. Borec vlaštovku nejrůznějšími směry natáčí a větu po chvilce boje přeluští i se správně doplněnými slovesy. Přece nebude svůj výtvor rozkládat!

Na dvoře mě moji studenti halasně zdraví, i když jsem je neviděla a oni by tím pádem mohli úplně v klidu dělat, jako že neviděli mě.

Zrovna do jedné z mých pár hodin padne školní nácvik invakuace (ano, opravdu invakuace, to existuje). Ze zadních řad se ozve otrávené „taky to mohlo vyjít na chemii“.

Ve čtvrtletce mi v překladové části studentka vystřihne tak precizní anglickou interpunkci, že bych to tak ještě před půl rokem sama nenapsala. A to se ji na tenhle test vůbec nemusela učit.

No řekněte, není to dost důvodů k naději do budoucna, ať už volby dopadnou jakkoli?

Publikováno

Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.

Publikováno

Bilingvní šoky aneb co se mnou udělal čtvrtrok v angličtině

Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by mohl aspirovat na to být bilingvní. Moje rodina je skrz naskrz česká, a když jsem se začala v osmi letech učit anglicky, museli mi moji starší sourozenci občas pomáhat, protože jsem ledacos nechápala a učitelky ve škole na tom nebyly schopné mnoho změnit. Když jsem proto letos poprvé stanula na půdě anglofonní země, překvapilo mě, jak rychle věci můžou nabrat spád.

Angličtina je jazyk, který mě už po mnoho let obklopuje. Filmy, seriály, písničky, videa, novinové články, vtipy na sociálních sítích i akademické texty, to všechno je v angličtině. Připočtěme k tomu český přístup k marketingu „je to anglicky, tudíž to je něco skvělého“ a zjistíme, že i u nás, v jedné z nejhomogennějších zemí světa, angličtina prorostla skoro všude. Slovo „skoro“ je tu ovšem plně na místě. Až po příletu do Austrálie jsem si totiž uvědomila, že všudypřítomná angličtina v českém prostoru je něco jiného než v prostoru anglofonním. V Austrálii najednou angličtina nebyla statusový symbol, něco skvělého, příznak mladé generace a otevřeného světa. Ne, byla doopravdy všude, stejně průhledná jako vzduch. To, že někdo pojmenoval obchod anglicky, neznamenalo nic jiného než prostý význam použitých slov. Překvapilo mě to víc, než jsem čekala.

Přizpůsobila jsem se během pár týdnů a vplula jsem do režimu, který bych nazvala funkčně bilingvní. Četla jsem dál české blogy, psala české články, s lidmi si volala i chatovala česky. A do toho jsem postupně získávala plnou plynnost mluveného anglického projevu a osvojila si aktivní akademickou angličtinu, s níž jsem mohla obstojně fungovat. Ano, můj anglický projev mi připadal chudý, placatý a nevýrazný a bylo to frustrující. Ztratila jsem výrazovou bohatost svojí češtiny, tisíc a jednu drobnou nuanci, díky kterým můžu vtipkovat a psát poezii, a přišla jsem o emocionální rovinu mateřštiny, kterou má každý rodilý mluvčí vrytou snad až v kostech. Nezanedbatelná část mých myšlenek mi tak zůstávala v hlavě nevyřčená a často i nevyřknutelná. Ale fungovala jsem – a troufala jsem si na čím dál vyšší tempo, komplexnější věty a osobnější obsah.

Náznaky přicházely postupně. Do angličtiny se adaptoval můj vnitřní myšlenkový monolog a nepřepnul do češtiny, ani když jsem byla sama. Když jsem něco upustila nebo se popálila, nepřišly mi na mysl vulgarismy české, ale anglické – navzdory tomu, že jsem před odletem vtipkovala o tom, že v Austrálii budu moct pěkně nahlas klít na veřejnosti, protože českým nadávkám nikdo nebude rozumět. Až když se mi ale poprvé zdál sen anglicky, došlo mi, jak rychle může vnitřní jazyková změna postupovat. Pořád jsem sice občas v angličtině zadrhávala, protože jsem kdesi uvnitř překládala z češtiny, ale v tohle osudové ráno jsem pochopila, že už mám dva jazykové domovy. Pravda, jeden z nich připomínal spartánsky minimalistický obývák po zásahu Marie Kondo, ale byl tam.

V novém jazykovém obýváku jsem se necítila vždycky pohodlně. Chyběl mi v něm domácký biedermeierský chaos, na který jsem zvyklá z češtiny: celé oblasti slovní zásoby i gramatiky, které angličtina postrádá, od zdrobnělin až po ekvivalent slovesa dělat se s něčím a zástup jeho jadrných synonym. Postupně jsem ale zjistila, že mi jeho strohá výbava poskytuje jiné výhody – a začala jsem jich využívat. A tak jsem poprvé v životě v češtině pohřešila předminulý čas; já, která jsem absurdní anglické časy vždycky ze srdce nesnášela. Když jsem měla ke konci své stáže napsat pro svou fakultu krátký text v češtině i angličtině, začala jsem automaticky psát anglicky a do češtiny jsem následně překládala, protože moje emocemi nabitá čeština se na odtažitý vědecký text prostě hodila míň než jazyk, kde je pasivum jako doma a zásoba takzvaných epistemických výrazů, které vám umožní odlišit, s jak moc velkou měrou jistoty něco tvrdíte, je prakticky nekonečná. Největší šok mě ale čekal doma v Česku: po návratu jsem chtěla zpracovat materiál, který jsem sepsala v Austrálii, do české podoby a vůbec poprvé se mi stalo, že mi v češtině naprosto chyběla slova. Skvěl se přede mnou můj vlastní text a já jsem bezmocně sledovala, jak zadrhávám a chybějí mi slova a vazby v mém mateřském jazyce.

S podobnou bezmocí v současné době sleduji svůj mluvený projev. Po návratu jsem si dělala legraci, že mluvím jako retard, a čekala jsem, že se vše co nevidět vrátí do starých kolejí. Slova jsem ostatně prohazovala celkem vždycky a moje tendence říkat „schnout“ místo „vychladnout“ a „hromosvod“ místo „bublifuk“ je mezi mými přáteli dobře známá. Jak se ale ukazuje, cesta zpátky není ani zdaleka tak jednoduchá. Teď pro změnu zasekávám vprostřed českých vět, protože nemůžu najít tu správnou gramatickou vazbu – a s překvapením zjišťuji, že moje mysl stojí u hranatého panoramatického okna a kochá se výhledem na mrakodrapy, zatímco ten kyprý divan s dekorativními polštářky všech myslitelných barev a tvarů zeje prázdnotou.

Asi až teď, v době, kdy jsem předpokládala, že budu dávno s bývalou suverenitou brázdit vody rodné češtiny, plně reflektuji, co se stalo a že jsem dostala šanci nahlédnout maličký střípek toho, co to znamená být bilingvní. Vidím v přímém přenosu, jak se jeden jazyk hodí víc na něco a ten druhý na něco jiného; jak se mění moje intonace a melodie hlasu, když mluvím tak či onak; jak se v jednom jazyce mám tendenci vyjadřovat nejen jinými slovy, ale skutečně jinak než v tom druhém; jak jeden jazyk dává vyniknout některým stránkám mojí povahy a druhý zase jiným. Být bilingvní neznamená jednoduše být mistrem dvou jazyků. Je to do jisté míry rozdvojená existence dvou osobností, které si někdy konkurují a jindy se míjejí; křehké příměří jako u sourozenců, kteří bojují o pozornost téhož rodiče. Dva jazyky v jedné mysli nestojí vedle sebe jako dva rezervoáry, z nichž můžete podle potřeby nabírat. Jsou médiem našeho myšlení a našich hodnot, vryté do našich osobností a naší historie a provázané s našimi emocemi. Mít srovnatelným způsobem k dispozici dva tak sice představuje značné bohatství, jak si to zpravidla představujeme, ale taky jistou nepevnost, neukotvenost až zmatek. Protože ať chceme nebo ne, mysl máme jen jednu – a ve dvou obývácích najednou prostě být nemůže.

Publikováno

2022, nejpřevratnější rok mého života

Dlouho jsem nemívala ve zvyku příliš řešit konec starého roku. Na předsevzetí mě neužije a Silvestra sice slavím, ale asi tak, jak ho slaví hypersenzitivní abstinent. Pokud mě paměť neklame, byl první rok, kdy jsem napsala klasický shrnující článek o tom, co mi uplynulých dvanáct měsíců přineslo, ten loňský. Teď je o pouhý rok později a já mám pocit, jako by uběhla celá dekáda. Mám za sebou jednoznačně nejintenzivnější rok svého života; rok, který toho přinesl nesmírně mnoho – navzdory tomu, že si jen s obtížemi vybavuji, co jsem vlastně dělala celou jeho první polovinu. Pravda, na vypuknuvší válku nejde zapomenout. Ale jinak si vzpomínám hlavně na to, že než jsem odletěla, byla jsem ze všeho zařizování, které pořád nebralo konce, už tak vyčerpaná a vystresovaná, že bych bývala nejradši někam zalezla a zůstala tam.

Slova „už teď vím, že to stálo za to“ mi poprvé v mysli zazněla několik dní po příletu do Brisbane. Na moje poměry velice záhy. To, co následovalo, nejspíš všichni dobře znáte (kdo ne, tomu doporučuji svůj blogový archiv). Zcela upřímně se přiznám, že jsem to nečekala; rozhodně ne takovou měrou. Když jsem na jaře viděla, jak se přede mnou otevírají hranice a postupně mizí covidová opatření a další překážky, došla jsem k závěru, že cesta do Austrálie skutečně je psaná v mojí budoucnosti a je to něco, co mám udělat (tenhle pocit dobře znám z téměř všech svých velkých životních rozhodnutí). I tak jsem to ale svým obavám a úzkostem musela vysvětlovat velmi dlouho. Ano, bála jsem se. Hodně. Jen na zpracování myšlenky, že bych do Austrálie vůbec mohla jet, jsem potřebovala několik měsíců.

Nejvíc ze všeho jsem od svojí stáže čekala intelektuální rozvoj. Něco podobného, co jsem zakusila na bakaláři: pocit, že se rozpínám do všech stran, nasávám fascinující podněty každým centimetrem svojí kůže, hltám každý nový kousek vědění a rostu tak překotně, až se hrozím roztrhnout. Přesně toho se mi dostalo. Došla jsem na samé hranice toho, co dokážu – a samozřejmě přišly pochyby. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Fakt jsem si myslela, že tohle zvládnu, když jsem nikdy nic srovnatelného neudělala? Zareagovala jsem tak, jak se mi to už mnohokrát osvědčilo: vrhla jsem se na to, čeho jsem se nejvíc bála, a nepustila jsem. Překládala jsem, argumentovala, četla, učila se lingvistickou notaci a pomáhala si zdroji jako „čeština na druhém stupni zábavně“ (zaplať pánbůh za ně). Bylo to vyčerpávající, ale ta radost z objevování mi připadala téměř opojná.

Nutno podotknout, že moje pochybnosti nikdo jiný nesdílel. Vedle mě stál Cliff, který mi se vším ochotně pomáhal, podporoval mě a nikdy, ani nejmenším náznakem nedal najevo, že bych mohla to, co jsem přijela udělat, nezvládnout. A z druhé strany Lauren, která na moji defétistickou větu, že vlastně nejsem lingvistka, jen s úsměvem odvětila „teď už jsi“. Velmi záhy jsem zjistila, že moje bádání není ani zdaleka to jediné, co v Austrálii rozkvétá. Cliff s Lauren byli jako moji strážní andělé, laskaví, pomáhající, chápaví, podporující, plní empatie. Jak jsem si ale následně šokovaně uvědomila, byli to i moji lidé, s nimiž jsem cítila takové souznění jako se svými nejlepšími přáteli. To se mi v pracovní oblasti nikdy nestalo. Najednou jsem nemusela nic skrývat ani obhajovat. Můj intelektuální zápal, přehnaný idealismus, bláznivě intenzivní emoce, divný vkus i vysoká citlivost, to všechno padlo na dokonale úrodnou půdu. Mohla jsem otevřít všechny brány, zbourat všechny hradby, vylézt ze všech zákopů, přestat hlídat, co říkám a jak, a přestat sledovat, kdy se v očích toho druhého objeví ten zvláštně zaražený výraz, který tak dobře znám – a místo toho roztáhnout křídla a vzlétnout.

Na chvíli, kdy mi došlo, jaké je řešení problému, s nímž jsem se prala od samého začátku, asi nikdy nezapomenu. Začala jsem tančit po svojí pracovně, a kdyby za stěnou nebyli lidé, snad bych začala i výskat. Vyběhla jsem ze dveří a šla zaklepat na Cliffa, jen abych mu řekla, že se to konečně povedlo. To je celé. Ne, nic nepotřebuju. Jen jsem ti to přišla říct. Usmál se a vyjádřil svoje nadšení po australsku – velmi umírněně. Ta nerovnováha musela být legrační. A to je anglofonní podoba mojí osobnosti podstatně mírnější než ta česká.

Den, kdy jsem prezentovala hotovou českou verzi jazykových univerzálií, považuji za jeden z nejšťastnějších ve svém životě. Mluvila jsem jako kulomet a Cliff mě musel brzdit; to přesně se mi děje, když jsem do něčeho opravdu zapálená. Když se dívám na svoje fotky z kavárny, kam jsme si posléze šli sednout, je nadšení, které mi září z očí, téměř hmatatelné. Tehdy už mi bylo jasné, co se mnou udělá loučení, ale rozhodla jsem se nedržet zpátky. Nechtěla jsem kromě smutku cítit i lítost, že jsem neprožila naplno, co jsem naplno prožít mohla – a měla. Od určité chvíle mi totiž začalo být jasné, že jazykové univerzálie a exotický zářez do životopisu nejsou ani zdaleka jediný důvod, proč jsem do Austrálie měla přijet. Tím hlavním byli lidé.

Bolest z odletu udeřila právě tak intenzivně, jak intenzivně jsem prožívala své štěstí předtím. Loučení s Cliffem bylo asi to vůbec nejemotivnější v mém životě, navzdory anglofonnímu kulturnímu standardu, který si na projevování silných emocí zrovna nepotrpí. Loučení s Lauren o několik dní později v Canbeře pak už nebylo ani sladkobolné. Věděla jsem, že mě ještě čeká pořádná jízda v Sydney a že doma se mě nemůžou dočkat, ale v tu chvíli jsem to opravdu jen věděla. Moje srdce truchlilo a já mu to dost možná poprvé v životě bez zábran dovolila. Mimo jiné proto, že jsem si byla jistá, že právě takhle se to mělo stát.

V loňském článku jsem psala, že se chci v tomhle roce víc smát. To se mi splnilo. Navzdory tomu, že mi někdy při vzpomínání na Austrálii pořád ještě začnou téct slzy, se směju neporovnatelně víc. Od chvíle, kdy jsem vystoupila na letišti v Brisbane s pocitem, že mě právě teď čeká něco naprosto klíčového, se i osud směje na mě. Našla jsem učitele, kolegy, přátele, druhý domov. Vrátila jsem se změněná vědomím, co dokážu a že existují lidé, mezi které patřím. Připadám si klidnější, radostnější, silnější. Některé věci jsem přestala tolik řešit, na jiné si naopak najdu čas povinnostem navzdory. Z mých očí pořád září odlesk australského slunce a barva vln Jižního Pacifiku. Jediné, co si přeju do příštího roku, je, aby to tak zůstalo.