Autor: Marie Veronika

Svůj první telefon jsem dostala k patnáctým narozeninám. V té době už měli vlastní mobil úplně všichni moji spolužáci, a to zpravidla několik let. Některé povahové rysy se ale nezapřou ani v dětském věku, takže jsem se vlastnímu přijímači dlouho úspěšně bránila. V pubertě ale přeci jen nadešel moment, kdy jsem zatoužila nesdílet nadále pravěkou cihlu s anténkou s rodiči – a přání se mi splnilo.

Byl to můj vůbec nejhezčí telefon. Tyrkysový a elegantní, na poměry dnešních hloupých telefonů velmi malý a docela tlustý, s barevným displejem a nejpěknějším uživatelským rozhraním, s jakým jsem se kdy u telefonu setkala. Když mi upadl na dlažbu, stačilo ho posbírat, seskládat a dál fungoval jako nový. A to zvonění! Melodie s podmanivým názvem Zvonky neměla konkurenci. Dodnes ji nemá.

Když mi můj drahý Samsung po sedmi letech přestal volat, přijímat zprávy a nabíjet, usoudila jsem – konzervativec, nekonzervativec –, že přeci jen možná nadešel čas pořídit si telefon nový. V té době už měli všichni ostatní telefony dotykové, zpravidla chytré. Já jsem chytrý nechtěla, a tak jsem vyhlásila anketu, jestli někdo nemá náhodou doma ještě funkční hloupý tlačítkáč. Měl, a tak jsem zdědila vykopávkovou Nokii. Vydržela jen lehce přes rok, citové pouto jsem nenavázala. Šlo o zařízení ryze funkční.

Jelikož jsem nechtěla telefon řešit každý rok, další ekologickou anketu už jsem nevyhlašovala. Místo toho jsem v době, kdy všichni ostatní dávno surfovali na svých smartphonech, zakoupila hloupou tlačítkovou Nokii, po které jsem chtěla jen tři věci: volat, psát zprávy a budit, i když bude vypnutá (divili byste se, jak nesamozřejmý požadavek to je). A pokud vydrží na baterii pořádně dlouho, tím lépe. Nokia byla štíhlá, nudně černá, na hloupý telefon zbytečně velká a nečekaně křehká, ale všechny moje požadavky splnila. Před její heroickou výdrží téměř tří týdnů na jedno nabití by i můj tyrkysový favorit zbledl závistí.

Byl to první telefon, který jsem si sama koupila, a co vám budu povídat, taky statusový symbol. Doslova při každém vytažení z tašky mě dostával do vybrané společnosti důchodců, staromilců a roztržitých profesorů. Nechtěla jsem být neustále online a taky jsem nebyla. Do mapy jsem se musela dívat předtím, než jsem vyšla z domu, a spoje si najít dopředu. Na zastávkách MHD jsem se chodila dívat, v kolik mi to jede, ke sloupku, což mě vždycky poslalo rovnou do středu nefalšované společenské avantgardy (nebo spíš apresgardy?) 70+, dívek s dlouhými batikovanými sukněmi a mladíků v brýlích s kostěnými obroučkami. Pokaždé, když jsem viděla někoho, kdo měl taky hloupý telefon, pocítila jsem jakousi spřízněnost; a pokud měl rozbitý displej, pak rovnou nefalšovanou náklonnost. Byli jsme tiší spiklenci, staromilští, bláhoví a taky občas trochu hřešící na to, že smartphone mají přece všichni a na tu mapu se můžou podívat za nás.

Tahle etapa mého života skončila. Jelikož si nelajznu vyrazit na druhou stranu planety s bezmála sedmiletou tlačítkovou Nokií v kapse (vydrží ovšem pořád dobré dva týdny na jedno nabití!), pořídila jsem si chytrý telefon. Umí všechno, fotí desetkrát líp než můj stařičký foťák a je rychlejší než můj počítač. Ano, mám z něj svým způsobem radost, celkově jsou ale moje pocity velmi smíšené. Svůj dumbphone jsem nosila s hrdostí a věděla jsem, že bude vždycky dobrým předmětem konverzace. Byl v něm kus mojí povahy a mého světonázoru, zdroj onoho zvláštního druhu radosti z toho, že jdete proti proudu. Ať už mi bude můj nový smartphone sloužit sebelíp, tohle nikdy nenahradí. To totiž nemůže nahradit žádný chytrý telefon na světě.

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že by našemu školství stačilo poměrně málo úprav na to, aby bylo dobré. Víc peněz učitelům, menší třídy, jinak sestavený rozvrh s větší mírou volitelnosti a mohlo by to fungovat. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se tyhle moje úvahy dotkly jen samého povrchu věci. V posledních letech dokonce občas mívám dojem, že celý systém našeho školství je nastavený od základu špatně.

Nechci psát o tom, jak se svět změnil a učební osnovy zastaraly. To je sice taky pravda, ale opakuje se to tak často, až je to skoro trapné. Spíš mě zaráží, že z celého ohromného komplexu lidské povahy školství vyseklo jednu konkrétní a velmi malou část a rozhodlo se, že všechnu pozornost napře výhradně k ní. Prominentně se tak víc než dekádu snažíme trénovat analytické myšlení a paměť a drtivá většina člověka mezitím leží ladem. Na tom mě nepohoršuje ani tak to, že se učíme spoustu velmi specializovaných znalostí, z nichž prakticky nic nevyužijeme. Spíš mě pohoršuje, že znalosti a dovednosti, které v životě potřebujeme opravdu všichni, musíme získávat namáhavě a svépomocí.

Sice si tak pamatujeme vzoreček kyseliny sírové, ale co jsou to emoce, jak fungují a jak s nimi nakládat ke svému prospěchu, zjišťujeme až ve třiceti na terapii, a to jenom když jsme měli dostatečně velkou kliku na to, abychom museli řešit nějaký dost, ale ne zas tak moc závažný psychický problém. Nikdo nás nikdy neučil, jak budovat a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, přestože se takové vztahy snažíme budovat všichni a ani zdaleka nejde o nic automatického. Nevíme, jak zacházet sami se sebou ani s druhými, fyzicky, duševně, duchovně, a všem je to jedno – hlavně že zvládáme ty vzorečky. Když jsme v biologii probírali člověka a já jsem se zeptala, proč mě bolí záda, v zásadě jsem nedostala odpověď. Zato si dodneška pamatuju, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, i když má dlouhá křídla.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě dánském a žádné povrchové úpravy vzdělávacích plánů to nespraví. Celý způsob, jakým uvažujeme o člověku a jeho vzdělávání, jako by byl postavený na hlavu, a to ještě jenom na ten kousek vepředu za čelem, kde se schovává prefrontální kortex. V osmnáctém století, kdy se povinná školní docházka zaváděla, se to dalo pochopit; dnes pro to neexistuje žádná omluva. Pokud chceme stavět školství na starých tradicích, prosím, ale vraťme se tedy alespoň do antiky, k ideálu všestranného rozvoje člověka. Anebo se přestaňme ohánět vědou jen jako rákoskou a nechme ji promluvit do toho, jak by mělo vzdělávání vypadat. Myslím, že oboje by nám prospělo úplně všem.

O věcech, které jsou průměrné a normální, se nepíše snadno. Vtipné i dramatické historky přímo žádají extrémy – hvězdné úspěchy, katastrofická selhání, případně ideálně obojí. V mém životě existuje oblast, která právě takovou třaskavou směsici obsahuje v míře vrchovaté, a mohla bych o ní tím pádem vyprávět celé hodiny. Je to moje sportovní historie.

Vzpomeňme si na schéma výstavby antického dramatu, přeskočme na samý závěr a jsme zhruba tam, kde moje tělovýchovná historie začíná. U katastrofy. Na prvním stupni základní školy jsem byla neduživé, věčně nemocné a neohrabané dítě velmi drobného vzrůstu a nízké hmotnosti. Při vybíjené jsem tak sice uhýbala docela dovedně, ale jakmile se mi dostal míč do ruky, bylo po legraci. Ze všech běžných dětských disciplín mi šel v zásadě jenom běh na dlouhou trať. Ten se ovšem běhal jednou ročně, takže jsem se mohla ve třetí třídě v pololetí pokochat první krásnou dvojkou na vysvědčení, totiž dvojkou z tělocviku. Jistě mě to tehdy mrzelo, ale zdaleka nejhůř to nesla moje učitelka houslí – tu to vysloveně pohoršilo a občas mi to připomínala jako velkou křivdu ještě po dvacítce.

Na osmiletém gymplu se ovšem něco zlomilo. Skončila éra vybíjené, začala se dělat lehká atletika a gymnastika, hrát softbal a basketbal a já jsem sice pořád byla ze všech nejmenší, ale začalo se ukazovat, že to má i svoje výhody. Obsazovala jsem přední příčky v bězích všeho druhu, elegantní gymnastika založená na pružnosti a koordinaci mi šla a ukázalo se, že mě vlastně baví týmové sporty. Můj výkon při skoku do dálky se dokonce stal důvodem, proč mě škola párkrát (ano, opravdu dvakrát) vyslala na atletické závody. Sice jsem tam měla zhruba podobnou šanci jako na konverzačních soutěžích ve francouzštině, kde jsem stála proti lidem s tetičkami v Provence, ale moje tělocvičná hvězda stoupala.

Nestoupala ovšem ani trochu rovnoměrně. Jak totiž praví lidová moudrost, když vám něco hodně jde, nejspíš vám něco jiného obdobnou měrou nepůjde. Moje zkušenost to potvrzuje – rozhodně tedy od onoho osudného dne, kdy tělocvikářka pravila, že budeme vrhat koulí. Abyste rozuměli, mně nešel ani hod krikeťákem. Jistě si tedy dovedete představit, jak to zhruba vypadalo, když se věchýtek mého ražení chopil koule, kterou stěží zvedl, a ještě ji měl velmi nejistou technikou vrhat do dálky. Šla jsem až jako poslední a sledovala úspěchy svých spolužaček. Nepřipadalo mi, že by (až na pár výjimek) vrhaly nějak extra daleko. Pak jsem ovšem nejistým krokem nakráčela do vrhacího kruhu já a vrhla ještě o metr míň než nejhorší z mých předchůdkyň.

Při zpětném pohledu právě tady vidím bod obratu, po kterém se moje tělocvičná hvězda začala pomalu ale jistě vracet zpátky k antickému dramatu. Na univerzitě jsem si musela vybrat jen jeden konkrétní sport a jelikož jsem už tehdy trpěla bolavými zády, zvolila jsem pilates. Byla by to dobrá volba, rozhodně tedy pro většinu lidí. Pro mě byly výsledky přinejlepším velmi smíšené. V pilates se totiž hodně dělají takzvané výdrže, což se velmi záhy ukázalo jako něco, při čem mi samovolně přicházely na mysl některé stanice pražského MHD, konkrétně Lazarská, Invalidovna, Krematorium Motol a Olšanské hřbitovy. I při největším vypětí jsem vydržela přinejlepším polovinu toho co ostatní. Tehdy jsem si ale řekla, že se nedám, a začala jsem trénovat doma. Výsledek? Jako kdybych nedělala vůbec nic.

Po několika demoralizujících letech jsem pilates nadobro vzdala a zapsala si lezení na umělé stěně. Připadalo mi to jednak potenciálně zábavné a jednak docela podobné jako ona lehká atletika, která mi podle mých už dosti mlhavých vzpomínek kdysi šla. Což o to, úvaha to nejspíš byla správná. Ovšem jen kdyby se po několika lekcích k mému překvapení neukázalo, že se docela slušně bojím výšek. Když jsem jednou s vypětím všech sil přešplhala patrně nejmenší převis na světě, rozklepala jsem se tak, že jsem se nedokázala hnout z místa. Amplituda mojí nohy byla dokonce tak výrazná, že trenér, který stál dole, si toho všimnul a zavolal na mě velmi nápomocné: „Klepe se ti noha!“ Vážně nevím, co bych si bez něj počala.

Tehdy se moje sportovní sebevědomí vrátilo na starou dobrou úroveň katastrofa. Usoudila jsem, že prostě nejsem sportovní typ, tělocvik mi nejde, měla bych radši zůstat ležet v knížkách a až to půjde, stát se mozkem ve sklenici. Pak jsem ale začala znovu po několika letech tančit. A zatímco jsem ve škole bezvýsledně bojovala s chyty a stupy, chválili taneční mistři náš dlouhý krok ve standardu a ladnost pohybu v latině a ptali se mě, jestli jsem nechodila na balet. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Tak jde mi teda ten sport, nebo ne?

Jasno do toho jednou provždy vnesly až moje neteře. Jeden rok totiž přinesly něco, co se jmenovalo sportovní vysvědčení, a co obsahovalo chytře rozepsané hodnocení jednotlivých aspektů pohybu, jako je rychlost, pružnost, výbušnost, vytrvalost nebo síla. Když jsem se podívala na jedno z těch vysvědčení, všechno do sebe zapadlo. Neteř měla poměrně vysoká skóre skoro u všeho, až na jedinou výjimku, kde linka grafu vytvářela hluboký příkop. U něj stálo černé na bílém „Síla: 0“. Teprve tehdy mi došlo, že neexistuje žádné univerzální „být dobrý ve sportu“. Jsou jen velmi specifické talenty, jejichž distribuce nemusí být ani trochu rovnoměrná. Čím je nerovnoměrnější, tím víc budete zářit v některých disciplínách a propadat v jiných. Dávalo to dokonalý smysl. Po katastrofě konečně přišla katarze.

Čekárna u lékaře je takové lidstvo v malém. Najdete tu všechny lidské typy: od odevzdaných po vychytralé, od nesmělých po extrémně ukecané, od nejmenších po ty, kdo by mohli poutavě vyprávět o konci druhé světové války. I proto tu lze pozorovat lidské povahy i neodolatelnost skupinové dynamiky jako pod drobnohledem. A právě to jsem dnes dělala celé dopoledne.

Začalo to fází individualistickou. Když jsem dorazila, koukali všichni do telefonů nebo knih, případně rovně před sebe a ptali se maximálně na to, kdo přišel jako poslední – jak už je to u nás ve slušných čekárnách zvykem. Až na celou plejádu popotahování (podotýkám, že nešlo o ORL ani o alergologii) vládlo naprosté ticho.

Individualistický étos ovšem záhy rozbily tři skutečnosti. Jednak pán z čeledi vychytralých, který se v čekárně zaregistroval a odešel za jiným zařizováním, aby se následně vítězoslavně vrátil, zatímco my jsme stále trpělivě čekali na svých místech. To vyvolalo vlnu všeobecného pohoršení („Přišel jste až teď, takže jste poslední.“) Druhou skutečností byl přístroj na registraci. Zhruba polovina lidí nevěděla, co se s ním má dělat, a tak se jiný pán galantně ujal role technické podpory a nově příchozím své služby rovnou bezplatně nabízel. To vyvolávalo pro změnu vlny sounáležitosti a veselí („Nojo, to bych na ten návod musela vidět!“ „Já na něj viděla a stejně mi to nepomohlo!“). Třetí skutečností pak byl všeobecný pohár trpělivosti, který v jednu chvíli prostě přetekl.

Tehdy začala fáze solidární. Lidé se navzájem svěřovali, v kolik hodin přišli a jak dlouho už čekají. Obzvlášť jedna paní, která dorazila za deset osm a ještě v půl jedenácté seděla na svém místě, si dávala velmi záležet na tom, aby o svých strastech zpravila úplně všechny nově příchozí. Mohutně jí pak sekundovala jiná paní, která nás pro změnu v pravidelných intervalech (aby o to někdo náhodou nepřišel) děsila historkou o tom, jak tam v pátek bylo 18 lidí a fronta se táhla až na ulici, takže to rovnou vzdala. Postupně jsme také v návaznosti na nejlepší tradice Sherlocka Holmese dedukovali, jak je možné, že k takovým návalům dochází, proč zrovna ani jedna z alternujících doktorek neordinuje, kdy měla která z nich covid a kdy dovolenou a kdo je čí snacha či dcera. Každý další příchozí donesl svůj střípek poznání a postupně jsme skládali komplexní obraz ze života jedné malé ordinace.

Fáze, která následovala, pro mě byla jednoznačně nejbizarnější. Šlo o něco, co bych nazvala kolektivním léčením. Tím nemyslím placebo ve stylu „když vidím ten nával, jsem najednou radši úplně zdravý“ (takových zázračných uzdravení ovšem také proběhla celá řada). Myslím tím opravdové kolektivní konzultace, kdy čekárně sdělíte, jaký problém vás trápí, a spolučekající, kteří něčím podobným někdy trpěli, vám poradí, co je na to nejlepší. Jedna paní si tak například odnášela nejen recept z ordinace, ale i podrobný popis jiného přípravku od paní, která seděla vedle ní – včetně ceny, složení a dávkování. Po tomhle zážitku mám za to, že síla lidového lékařství se v odborném světě profesionální medicíny značně podceňuje.

Jestli přišla ještě nějaká další fáze, už jsem naštěstí neměla šanci zjistit. Konečně jsem totiž byla vpuštěna do ordinace a tento rituál mě jednou provždy ze solidárního společenství čekárny vyškrtl. Ano, naplnil se tím důvod, proč jsem přišla, ale zároveň mi to bylo skoro líto. I já jsem se během těch několika hodin stala organickou součástí toho společenského mikrokosmu a čerpala z jeho četných výhod. Přestože bych za normálních okolností nikoho z těch lidí neoslovila a neměla bych nejmenší tendenci se s nimi kamarádit, v tu chvíli jsme si byli zvláštně blízcí. Říká se, že sdílené negativní zážitky tmelí a je to tak. Těžko věřit, že něco takového říkám zrovna já, ale kdybychom si tam bývali jenom potichu četli, odcházeli bychom všichni o pořádný kus chudší.

Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!

Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.

Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“

Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.

Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.

Z mnoha různých hledisek žijeme v nejlepší době a na nejlepším místě, jaké bychom si mohli přát. Za současných okolností se to možná zdá jako téměř nemístné tvrzení, ale i přes všechny aktuální šrámy je, myslím, stále pravda, že nám naše západní civilizace zajišťuje technologické možnosti a blahobyt, o kterým se dřívějším generacím ani nesnilo. Přesto – čím jsem starší, tím víc trhlin v tomhle obrazu vidím.

To, co mi v naší západní civilizaci chybí, bych označila jedním slovem jako moudrost. Jsme společností rozumu, jenže jsme tenhle rozum nikdy neuměli pořádně zkorigovat. Vymysleli jsme vědu – a moc, kterou jsme tím získali, jsme začali nezřízeně ždímat do poslední kapky. Zavedli jsme peníze, úžasně praktickou věc, a než jsme se nadáli, nechali jsme je řídit celou naši společnost a ve výsledku i celý náš život. Sotva jsme částečně porozuměli tomu, jak zhruba funguje lidské tělo, prohlásili jsme, že už víme, jak to je, a zavedli opravny lidí, které fungují velmi podobně jako například opravny aut. Copak už Descartes neřekl, že člověk je duch ve stroji? Vytvořili jsme povinnou školní docházku, ale zaměřili ji pouze na jednu jedinou část lidské mysli a všechny ostatní jsme hodili přes palubu. Osvobodili jsme se od náročné fyzické dřiny, abychom začali trávit většinu svého života vsedě před obrazovkami. V podstatě kdykoli jsme udělali nějaký nový objev, nekoukali jsme nalevo ani napravo a totálně jsme se urvali ze řetězu.

Nechci popírat úspěchy, kterých jsme jako společnost dosáhli. Ale obrovsky mi v tom všem chybí rozvážnost, všestrannost, rovnováha. Jako bychom na úrovni společnosti byli stále čtyřletými dětmi, kterým když dáte do ruky chytrý telefon, neodloží ho, dokud nezkolabují. Nedivím se, že v posledních letech tolik frčí jóga, meditace, psychosomatika nebo motivační knížky. Sice to někdy přichází v podobě poněkud ujeté, ale i tak to vnáší do našeho technického fungování alespoň nějaký protipól. Pohyb, ve kterém jde o víc než o samo tělo; duchovnost, která není pouhým automatem na splněná přání; lékařství, které se dívá na člověka nejen jako na souhrn součástek; odpovědi na všudypřítomné otázky po smyslu. Copak to není čím dál hlasitější volání po korekci naší přetechnizované civilizace, po vyvážení té gigantické jednostrannosti?

Ač jsem sama na vědecké půdě šťastná, myslím, že právě takový hlas zoufale potřebujeme. Rozum je dobrá věc, ale prosím, přestaňme se tvářit, že dovede obsáhnout celý svět, že nám může stačit, že víc nepotřebujeme a že jsme přece naprosto racionální. Nejsme, nikdo z nás. Je to jen další z našich utržených řetězů – a čím víc mu budeme věřit, tím víc nás budou ovládat vlastní potlačené emoce a existenciální úzkosti. Člověk je mnohem víc než tělo, rozum i duch ve stroji. Přijdeme na to někdy? A najde se pak pro všechny naše rozměry na tomhle světě místo?