Autor: Marie Veronika

Co vám budu povídat, nejsem zrovna výstavní typ. Ne že bych pomýšlela na to, že budu sama sebe někde vystavovat; míním tím návštěvy nejrůznějších uměleckých výstav, nejčastěji výtvarného druhu. Tomuto odvětví kultury příliš nerozumím, jeho vyjadřovací jazyk je mi dost cizí, a tak už se mi párkrát proměnilo v jakousi vysoce sofistikovanou formu tortury: výtvarným dílům jsem nerozuměla, byla jsem tam s někým, kdo by nejraději před každým druhým plátnem strávil mládí, a ještě k tomu mě začala pekelně bolet záda. Minulý týden jsem ale poznala, že to jde i jinak – a poté, co jsem zhlédla expozici Toyen: snící rebelka, jsem poprvé v životě o výstavě řekla, že na tohle bych klidně zašla znovu.

Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, je umělkyně, na níž jsem během posledních několika let slyšela doslova jen samou chválu. Koho by to nenalomilo? Navzdory dosti výhrůžným pojmům, které její obrazy obklopují (surrealismus! abstrakce! lyrika!), to znělo velmi slibně. Když jsem si navíc přečetla něco málo o jejím životě, tajil se mi dech (za války kupříkladu schovávala kamaráda v koupelně svojí garsonky). Začínala se přede mnou rýsovat naprosto nekonvenční a morálně silná žena, která se nenechala semlít bouřlivými dějinami 20. století a jejíž talent si bez větších potíží našel cestu k soudobé evropské špičce.

V díle Toyen se všechny proudy moderních dějin bohatě odrážejí. Rozmarná, veselá a rozpustilá plátna z dvacátých let, kdy všichni zdejší umělci dostali hotový záchvat optimismu, následuje narůstající temnota třicátých let s prázdnýma očima a torzy bez obsahu; pak přichází válečná deprese se zvířecími kostrami a rozbitými hračkami; po válce návrat barev a posléze plně abstraktní období nádherných meditativních pláten, která už vznikala ve francouzském exilu. Na začátku výstavy jsem tak sice nad některými rozjuchanými obrazy lehce krčila rameny (jak už to na výstavách někdy dělávám), postupně jsem se ale nořila čím dál hlouběji a pak už jsem jenom litovala, že je v rámci protiepidemických opatření na každý návštěvnický turnus vyměřeno jen 80 minut.

Výstavu jedné z našich největších malířek tak můžu opravdu ze srdce doporučit. Nadchne jak zkušené výtvarníky, pro které je Národní galerie druhým domovem, tak ty, kdo do tohoto hájemství vstupují jen nesměle a s obavami, jestli i tentokrát nebude hlavním benefitem pořádné loupání v kříži. Výstava probíhá do poloviny srpna v pražské Valdštejnské jízdárně a lístky je třeba předem rezervovat na konkrétní hodinu, protože zájem je velký a protiepidemická opatření trvají; dobrá zpráva ale je, že na rozdíl od hospod a dalších služeb nepotřebujete žádné testy. Jen na jednu věc vás ještě musím upozornit: a to že když už tam jednou zajdete, je docela dobře možné, že vám to nebude stačit. Tak pozor na to!

Když je řeč o tom, jak kdo píše, zpravidla nemusíme dlouho čekat, než zazní kouzelné slůvko styl. Těm, kdo nikdy nezabrousili do požehnaných vod literární teorie, se může zdát, že se do něj vejde všechno. Je tak éterické; skoro jako nějaká neuchopitelná aureola, která toho či onoho pisálka obklopuje svou posvátnou září! To je ovšem skutečně jen zdání. Styl je totiž proklatě technická kategorie; a komu se nelíbí počítání těch či oněch částic, analýza zvukosledu nebo er-formy a ich-formy, musí si pro své dojmy ze čtení hledat jména jinde.

Snad proto jsem na svých toulkách internetem postupně přijala za svou jinou kategorii; takovou, které soukromě říkám tón. Je to určení čistě intuitivní, které by sice nejspíš bylo možné nějak technicky rozebrat a opodstatnit, ale jehož povaha takový podnik přísně zapovídá. Nejde o žádnou teoretickou pomůcku. Jde o pojmové uchopení toho, jak se dívám do duše autora.

Tónem mám na mysli jakési základní autorovo naladění. Zpravidla jde o jednu určující emoci, která sjednocuje charakter celého jeho textu, nese určité poselství a tvaruje konečné vyznění. Tón mi umožňuje někdy už po prvních slovech rozpoznat, jak se autor cítil, když ony řádky psal, a tedy jak se bude po dočtení cítit i ochotný čtenář. Někdy je tón uvědomělý a zpracovaný do umné harmonie s myšlenkou textu, jindy se s obsahem slov pere a vytváří nežádoucí rozpor nebo z řádků doslova syrově odkapává.

Po letech aktivního pobytu v blogosféře si troufám tvrdit, že každý autor má nějaký svůj převládající tón, jakési výchozí nastavení, které bývá i v delším časovém horizontu překvapivě konsistentní. Existují tak autoři převážně naštvaní, frustrovaní a nepochopení, melancholičtí, pochybující, ztracení či depresivní, autoři laskaví, veselí, radostní, plní naděje, humorní, cyničtí, přívětiví, něžní. A toto jejich nastavení, způsob, jak přemýšlejí o světě a o životě, se promítá skoro do každé jejich věty.

Říká se, že gesta – na rozdíl od slov – nikdy nelžou. Stejně upřímný je i tón. Ať už píšete o čemkoli, prozradí vás. I když se budete snažit svoje emoce úmyslně zakrýt; i když k textu přidáte třeba deset vychechtaných smajlíků. Čtenář s dostatečně jemným sluchem to pozná. A nemusí při tom mít ani tušení, jestli za to můžou ty či ony částice nebo nějaký konkrétní (a jistě snadno analyzovatelný) větný slovosled.

„Tenhle film prostě musíš vidět!“ řekne libovolný kamarád či známý. Já pokývám hlavou, ve tváři výraz, který vážností odpovídá situaci a sděluje zhruba tolik, že bez oné perly by můj život byl nepochybně jednou provždy ochuzen. „Připíšu si to na seznam,“ odvětím rozhodně a do mentálního katalogu „Musím vidět!“ přidám novou položku s nejvyšší prioritou. Čeká ji tam vybraná společnost. Zhruba pět set dalších, úplně stejně urgentních položek.

Nevím, jestli to tak bylo vždycky nebo si toho v posledních letech víc všímám, ale samými „musíš vidět“, „musíš přečíst“ a „musíš si dát“ se to kolem mě doslova hemží. Nejde přitom o žádné doplňování filmového vzdělání: ještě se mi nestalo, že by mi někdo s planoucíma očima doporučoval Občana Kanea nebo básnil o Vesmírné odysee. Seznamy věcí, které musíš vidět nemívají zpravidla s léty ustáleným zlatým fondem světové kinematografie nic společného. Zato jsou o to delší.

Bývaly doby, kdy jsem podobná doporučení brala smrtelně vážně – a pak jsem se vztekala u špatných filmů nebo u filmů, jejichž kvalitu jsem při vší snaze nedokázala ocenit (kupříkladu Velká nádhera – co na ní prosímvás vidíte?). Nekonečné seznamy mě doslova zasypávaly a zároveň přibývalo lidí, kteří nechápali můj vkus a doporučovali mi samé špatné věci. Bylo zjevné, že je třeba změnit přístup a začít se řídit moudrým příslovím, že řeči se vedou a voda teče. I začala jsem. Po mnoha letech jsem všechny své soupisy toho, co prostě musím vidět, zahodila, a doporučení od druhých začala brát jako společenskou kratochvíli, zhruba ve stylu nadávání na politiku. Obrovsky se mi ulevilo.

Myslím, že umění zbavit se podobných musů je čím dál vzácnější a potřebnější dovednost. Strach z toho, že nám v záplavě všeho dění neustále něco uniká, pandemie sice dokázala na čas utlumit, teď se ale nepozorován zase vkrádá zpátky; a fungování naší společnosti ho v tom plně podporuje. Nekonečno nepostradatelných zpráv, sociální sítě plné vypulírovaných životů těch druhých, filmové průtokové ohřívače, které nabízejí novinky každý týden. Výsledná záplava je k nevydržení. Nemůžeme to všechno stihnout, prostě to nejde. A dobrá zpráva zní: ani nemusíme.

Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.

Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.

Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.

Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).

V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.

Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.

Kdybychom měli jednoduše rozčlenit příběhy, které si rádi vyprávíme, málokteré dělení by se nabízelo tak sugestivně jako holčičí a klučičí. V poslední době se tato dělicí čára sice dost často stírá, na rozdíl od nespolehlivě subjektivního dobrý/špatný a již dlouho nefunkčního veselý/smutný ale pořád dělí poměrně spolehlivě. Navzdory skutečnosti, že pod povrchem jsou si oba typy příběhů daleko podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Klučičí příběhy tradičně ukazují silné muže. Jejich hlavní hrdina zpravidla ovládá spoustu úchvatných dovedností: skvěle bojuje, umí to s leckterým tvrďáckým nástrojem, v pravou chvíli dovede utrousit jízlivou poznámku a ve výsledku všechny nepřátele na hlavu porazí. Celý příběh je demonstrací jeho moci, která si nakonec podmaní vše, co jí přijde do cesty; včetně nějaké té trofejní ženy, která se v takovém příběhu skoro vždycky najde.

Holčičí příběhy jsou na první pohled úplně jiné. Hlavní hrdinka je často docela normální žena (odmysleme, prosím, všechny Mary Sue), nekosí nepřátele po desítkách, neběhá po letadlech za letu a nešermuje katanou. Navzdory tomu ale v určitém momentě učaruje nějakému muži, a to takovou měrou, že je kvůli ní schopen udělat prakticky cokoli. A tady se dostáváme k jádru pudla.

Zatímco klučičí příběh oslavuje moc muže, příběh holčičí ukazuje moc ženy. Romantický hrdina (a vezměme si neskromně jednoho z nejlepších v historii), řekněme pan Darcy, pochází z daleko vyšší společenské vrstvy než Lizzie Bennetová a sám nejlépe ví, že má všechny racionální důvody pro to, aby se jí vyhnul. Přesto zde nastupuje cosi, čemu nemůže odolat; síla tak mocná, že převálcuje všechny šlechtické tituly i rozumné argumenty. Lizzie jí sice sama o sobě nevládne a vlastně s ní nemůže celkem nic dělat (ano, tady se dostáváme k jádru genderové kritiky našich příběhů), jako žena je ale kulturně spojována s city, kolikrát bezmála o síle přírodních instinktů. Čtenář či divák tak moc dobře ví, že pan Darcy nemá šanci a napjatě sleduje jeho marný vnitřní boj. Čím větší bitva, tím velkolepější výsledek. Když ho proto Lizzie napoprvé odmítne, protože jí sebeúcta nedovolí vzít si někoho takhle arogantního (ano, na svou dobu byla Austenová velice feministická autorka), vyšponuje to sázky ještě o úroveň výš – a nad výsledkem příběhu tak můžeme v ohromné katarzi jásat už přes dvě století.

Romantické příběhy, ač se to tak nemusí jevit, tak jsou vlastně také příběhy o síle a moci. Vyprávějí o něčem, co dokáže přemoct i onoho nepřemožitelného hrdinu; o něčem, vůči čemu je i on zcela bezmocný. Pokud máme tendenci nad nimi obracet oči v sloup a považovat je za úpadkový žánr, pak bychom měli (jestliže nechceme vyhrát první cenu pro největšího pokrytce) stejným šmahem odsoudit i jejich akční a dobrodružné protějšky. Protože tady jsme si skutečně rovni. V zásadě jediný rozdíl spočívá v kulisách – a v tom, kdo že to vlastně nakonec má navrch.

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?