Publikováno

O blbštině

Bylo nám dvanáct, maximálně třináct let. Ve škole jsme se občas nudily a byly jsme na to čtyři. Pokud bychom se tehdy nudily ve dvou, dost možná by to skončilo piškvorkami a tenhle článek by nikdy nevznikl. Ve čtyřech se ale nabízí hlavně jedna relativně nenápadná aktivita, a tak jsme si jako každá parta puberťaček znuděná zeměpisem začaly posílat dopisy. Některé plné banalit, jiné se soukromými doznáními nejvyššího stupně utajení. Jenže záhy přišla logická otázka: co když nás učitel chytí? Hrozba prozrazení nad námi visela jako Damoklův meč. Přestat jsme nechtěly, a tak bylo třeba podniknout jiné protiopatření: začít šifrovat.

Ale jak na to? Učit se nějaké umělé písmo nám přišlo jako příliš mnoho práce a provařená klasika typu „přidej za každou slabiku ha“ se nám zdála směšně průhledná. Chvíli jsme jen tak experimentovaly a pak to přišlo. „Budeme dělat systematicky co největší množství chyb,“ navrhla spolužačka s vizí, za kterou by se nemusel stydět ani Dobrovský: totiž že když budeme opravdu důsledné, stane se v určitém bodě pro nezasvěcence vzkaz zcela nečitelným.

Jako první jsme prohodily měkké a tvrdé i. To je, pravda, poněkud prvoplánové, ale někde se začít musí. Dalším kandidátem se vzhledem k tehdejším osnovám pro nižší gymnázia stalo s a z (koho na tom ve škole negrilovali, ať se přihlásí). To nám ovšem otevřelo oči do celého kola dalších úprav, protože s a z figurují i v kapitole jménem spodoba znělosti – a tam už je nějakých dvojic na prohazování! I povyměňovaly jsme hbitě všechny znělé souhlásky za jejich neznělé protějšky a naopak, přičemž jsme k tomu zamíchaly i pár jiných dvojic, které se vysloveně nabízely, jako v/w nebo j/i. Tady už začínal být text pro neznalé obtížný, nám to ale nestačilo. Vyházely jsme dlouhé samohlásky a nahradily je shlukem samohlásek krátkých: á tak napříště mělo být zásadně aaa. Až poslední úprava ale udělala z naší šifrovací řeči skutečný galimatyáš: místo háčků jsme tam, kde to šlo, začaly používat spřežky, a to hned trojpísmenné. Namísto ř jsme tak psaly rcz nebo rzs, na konkrétní skladbě celkem nezáleželo. Teprve tehdy jsme seznaly, že je hotovo. Aniž bychom se musely učit jakákoli umělá písma, byly naše dopisy pro nepoučené oko zcela nerozluštitelné – a stačilo k tomu pár jednoduchých principů. Velmi úsporné, dokonale funkční. Pojmenovaly jsme svůj chybovací jazyk příhodně blbština (v originále plpzcsďyna) a používaly ho v zásadě do konce gymplu.

Tady by článek mohl skončit jako pouhý sentimentální výlet do dospívání (ne že by tu takové články nebyly). Tentokrát mi jde ale přece jen ještě o něco jiného. Sekunda i tercie totiž minula, přišla sexta, septima, oktáva, nějaká ta lekce historické mluvnice, letmé srovnání s jinými slovanskými jazyky a nám spadla brada, div to o zem nebřinklo.

Jak se totiž ukázalo, blbština vůbec nebyla nějaký libovolný výmysl; a to, co jsme považovaly za svévolné prznění češtiny, se ukázalo být v zásadě výletem proti proudu času. Při jazykových úpravách jsme nevědomky rušily jednu pravopisnou reformu za druhou a vracely se dál a dál do minulosti, před Veleslavína a před Husa, až do hlubokého středověku, kdy se o nějakých háčcích a čárkách nikomu ani nesnilo a výstřelky jako jednoduché vé byly hudbou budoucnosti. Vím, změn se v reálu odehrálo daleko víc a zdaleka nešlo jen o prohazování souhlásek. Ale když jsem poprvé stanula před polským textem plným spřežek (v blbštině jde o lahodné zbrzcesczci), zjistila jsem, že s ním mám daleko menší mentální potíže než ti, kdo několikaletou praxí blbštiny neprošli. V zásadě jsme si tehdy nevědomky naordinovaly historicko-mluvnické panslovanské školení, a to zcela ze své vlastní iniciativy.

Když se na náš dávný vynález dívám dnes, pořád tak trochu žasnu. O jazycích se někdy říká, že nemají žádnou vnitřní logiku a jsou to prostě slepence více či méně náhodných vlivů, které je třeba se nabušit tak, jak jsou. Ale copak je možné takové věci tvrdit, když máte gymnaziální sešity plné něčeho, co velmi podezřele připomíná staročeské texty z dob krále Klacka – a k čemu jste došli systematickým převracením pravopisných pravidel? Ne, myslím, že jazyk je mnohem víc než hromada historické náhody. Jeho vnitřní logika sice může být na první pohled nenápadná, někde tam ale je. A když už ji v hojnější míře nevyužívají jazykáři, může mě alespoň hřát vědomí, že ona si – zjevně – cestu najde. I když je to někdy celému školství navzdory.

Publikováno

O nešikovnosti

Těžko věřit, že se tu tenhle článek neobjevil dřív. A když říkám dřív, myslím tím o několik let. Patrně je to proto, že byl jednou z oněch věčných záloh, o kterých je přece možné napsat vždycky (přesně v duchu pratchettovského trpasličího chleba). Protože moje nešikovnost, ta tady skutečně je vždycky.

Střih. Třetí třída. Jsem ze všech nejmenší, nejhubenější – a nejneohrabanější. V pololetí dokonce dostávám na vysvědčení dvojku z tělocviku, protože zoufale neumím házet a chytat. Navzdory tomu se největší výzva jmenuje pracovní činnosti. Když jednou vyrábíme jakési figurky z novin, začnu s velkými ambicemi, že to bude kočka. Když zjišťuji, že dlouhý kočičí ocas je zdaleka nad moje síly, hbitě přeřadím na mnohem méně ambiciózního medvěda. Záhy ovšem seznám, že i kulaté medvědí uši výrazně převyšují mé schopnosti. Rezignuji. „Bude to papírové strašidlo!“ zabručím, naflákám tam noviny, jak mi přijdou pod ruku, a učitelka musí uznat, že se autorský záměr zdařil.

Střih. Máma se mě snaží naučit šít. Příšerně mě to nebaví. Jindy se mě snaží naučit háčkovat. Nebaví mě to taky. Potom se pokouší o vyšívání. Stejné fiasko. Tak se mě aspoň snaží naučit přišít knoflík a zalátat ponožky. To se, pravda, hodí. Navíc je výsledek rychle a estetická kvalita nikoho nezajímá. A když omylem sešiju rukáv k sobě, tak se to zase rychle vypáře.

Střih. Skautské tábory. Jeden rok se při štípání třísek seknu sekerou pěkně úhledně pod kloub levého palce. To se ještě celkem snadno zaváže a zahojí, byť jizvu už budu mít napořád. Rok či dva nato podstatně navyšuji sázky a seseknu si bříško prstu. Když se na to podívám pozitivně, tak si všichni přítomní zdravotníci mohli zopakovat, jak se fačuje prst. Otisk mého levého ukazováčku bude nicméně už navždycky postrádat nezanedbatelnou plochu svých čar. Rok poté, když na mě vyjde hned první den služba sekání dřeva, dostane celý tábor obrovský záchvat smíchu.

Střih. Celá léta, kdy jsem se při jídle pokecávala, polévala a zadrobovala potravinami všeho druhu, korunovala kamarádka vzletným titulem, který tomu všemu konečně dal smysl: jde o můj vlastní seriál s názvem „Jak žrát jako prase“. Největší ponaučení z něj? Světle žlutou sukni si při příležitosti svého prvního jídla hůlkami neberte. Jo a taky: lák z okurek může ve vašich botách skončit mnohem snadněji, než si myslíte.

Střih. Snažím se vyrobit si vlastní diář. Bez úspěchu. Inkoustový flek na kalhotách nakonec alespoň zabarví černá lihovka.

Střih. Snažím se otevřít levnou bezdrátovou myš a dát do ní nové baterie. Naštěstí je doma manžel.

Střih. Když zase pokecám ubrus, dostávám čestný titul Čuník roku.

No uznejte, tohle už prostě vyžaduje talent. A ten já mám, v míře vrchovaté. Na jednu stranu to nechápu, protože s koordinací pohybu třeba při tanci jsem nikdy neměla potíže, psát umím pravou i levou a od šesti let hraju na housle, kde je každý milimetr drahý. Asi je to jedna z těch věcí, které se chápat nedají a musejí se prostě jenom přijmout. Dobře, já si tedy ten neoprenový oblek pořídím. A mezitím mě držte dál od všech seker.

Publikováno

Můj rok 2021 a jeho průlomy

Snad je to proto, že jsem nikdy podobný článek nenapsala a chtěla jsem to taky zkusit. Nebo mě strhla vlna na cizích blozích? Těžko říct. Věc se má každopádně tak, že tentokrát chci napsat klasický shrnující článek o uplynulém roce, setřídit si, co mi přinesl, co vzal, a vyhodnotit, kam mě posunul – a zvu vás na tu cestu se mnou.

Rok 2021 byl prvním kalendářním rokem, který jsem kompletně strávila na doktorátu. Tahle skutečnost mi přinesla mnoho radosti, velký zápal, kapku hořkosti, nějaký ten úspěch a spolu s tím i poněkud paradoxní starosti. Jednoznačně největší událostí bylo získání grantu, díky kterému můžu žít s důstojným příjmem, aniž bych si musela hledat jinou práci. Z toho nicméně vyplývají i jisté povinnosti, takže například každý měsíc vyplňuji otravné reporty, se kterými otravuji i svého školitele. Onou paradoxní starostí pak je zejména skutečnost, že právě díky tomuto grantu (pravidelní čtenáři vědí) usiluji o stáž v Austrálii, a to navzdory takovým okolnostem, jako jsou zavřené australské hranice. Na tuhle stáž bych opravdu chtěla a pokud to má klapnout, musí to klapnout právě v roce 2022. Zatím je vše krajně nejisté, tak mi držte palce.

Uplynulý rok pro mě byl také rokem tvůrčím. Co se akademických vod týče, mám od konce října v recenzním řízení svůj první odborný článek, v kreativním psaní jsou pak žně ještě větší: kromě toho, že jsem pokračovala v pravidelném blogování, jsem po delší pauze opět psala básně a dokončila první verzi svého románu. Tu momentálně nechávám odležet, nějaké známky toho, že se mi do myšlenek pomalu vrací, už ale pozoruji. Tady na rozdíl od Austrálií nejsou žádné termíny, ráda se tedy nechám svými múzami překvapit.

Nezanedbatelná část minulého roku se pro mě nesla i v duchu environmentálního žalu, který jsem se snažila přetavovat v konstruktivní starost o přírodu a udržitelnost. Zapojila jsem se znovu do komunitou podporovaného zemědělství (a znovu nemůžu než doporučit!) a nadchla se pro pomalou módu, takže se můj šatník poměrně znatelně proměnil. Přibylo nejen sekáčových úlovků, ale i dražších kousků od malých místních značek (Reparáda, Bambutik, Sugkrasisa, Ginette, Meracus). Také jsme přešli na zelený proud, což bylo překvapivě extrémně jednoduché, a změn doznal i můj jídelníček, ze kterého ubylo mléčných výrobků a všeobecně potravin živočišného původu. Ač nadále nejsem vegan ani vegetarián, hummus nebo tofu máme v lednici zcela běžně.

Asi nejvýznamnější změna se nicméně odehrála uvnitř. Díky souhře několika dlouhodobých faktorů (jedním z nich je například pravidelná meditace) se přede mnou mnohem zřetelněji vyjevilo, jak se chovám a proč, co tím sleduji a z jakých důvodů to nefunguje. Hlavně konec roku pro mě byl v tomhle ohledu průlomový. Popsala bych to asi tak, že jsem se konečně probořila skrz všechny kognitivní obrany, a to snad až do samého jádra svého vztahu k sobě, k druhým a ke světu. Byl to svým způsobem velmi krásný a svým způsobem velmi ošklivý moment. Teklo hodně slz a uvolnila se spousta dávných emocí, které už nemělo co držet mimo moje prožívání a vědomí. Občas si s tou intenzitou pořád ještě nevím rady, už teď ale cítím obrovské osvobození a mnohem volněji se mi dýchá.

Tolik tedy stručný náčrt mého roku 2021. Nevstupovala jsem do něj prakticky s žádnými cíli ani předsevzetími, přesto ho vnímám jako významný posun vpřed. Doufám, že touhle cestou se bude ubírat i rok, který právě přichází. Sice ani pro něj nemám žádná předsevzetí, svůj směr ale znám. Chci se víc smát, víc nosit sukně, víc tančit, zpívat a psát poezii. A kdo ví, třeba se s trochou štěstí protančím až do té Austrálie.

Publikováno

Na cestě k Vánocům svobodnějším

Během roku patrně není období, u kterého by lidé byli víc fixovaní na to, jak přesně má probíhat, než jsou advent a Vánoce. Obzvlášť sentimentální jedinci, kteří mají řečený čas v oblibě (jako třeba já), bývají někdy takřka posedlí tím, aby pekli každý rok stejné cukroví, poslouchali nebo zpívali stejné koledy, nacpali se stejným bramborovým salátem a podívali se na stejné filmy. I když víme, že už nám dávno není šest a kouzlo, které měly Vánoce tehdy, se nikdy nevrátí, stejně se o to snažíme, seč nám síly stačí.

Do určité míry to funguje. Pavlov je Pavlov a vůně vanilkových rohlíčků spojená s nějakou tou písní jako Z nebe posel vychází opravdu dokáže vyvolat četné vzpomínky a s nimi i žádoucí atmosféru. Jenže jako každé spoléhání na minulost má i tohle svoje mouchy – a to zejména skutečnost, že aby to zabíralo, je potřeba dělat věci opravdu pořád stejně. Jinými slovy: všechno jiné, neplánované a nečekané je v takovém podniku na obtíž. A tady jsme u jádra pudla. Když byl můj letošní advent nečekaně nabourán poprvé (původní plán přirozeně byl udělat všechno stejně jako každý rok), otřepala jsem se a řekla si, že to zvládnu. Jenže pak přišlo nabourání druhé a třetí a vyvolávání duchů minulých Vánoc bylo definitivně v tahu.

Někdy je potřeba staré rozbít a zahodit, aby se otevřel prostor pro nové. Teprve když se moje představa ideálního adventu zhroutila, doopravdy mi došlo, že existuje i jiná cesta než se usilovně snažit opakovat zažité vzorce. To je sice logická a funkční obrana před tím, aby se advent a Vánoce rozplynuly v pracovní všednosti, ale lpět na ní za každou cenu nedává smysl. I přestala jsem se vzpírat a řekla si, že letos to prostě bude jinak a je to v pořádku. Co na tom, že jsme perníčky pekli se synovcem mezi pařením Diabla, v polovině prosince jsem hrála requiem, byla dvakrát nečekaně v divadle na totálně nevánočních představeních a poslední adventní víkend strávila ve světě Zaklínače. Když se to všechno složilo dohromady, dalo to vzniknout nečekanému, a přece jedinečnému kouzlu. Jinými slovy: zafungovalo to.

Co vám budu povídat, byla to cenná lekce. Vánoce sice jsou v naší společnosti vnímané jako doba starých tradic, a ještě ke všemu cílená primárně na děti, to ale neznamená, že by měly být určovány snahou se do minulosti či do dětství za každou cenu vrátit. Jsme svobodní dospělí a jako takoví se můžeme od všeho povrchního, co nás ve výsledku svazuje, v klidu oprostit. Není to vždycky snadné, ale otevírá se nám tím krásná možnost dát adventu a Vánocům hlubší význam; mimo jiné i proto, že přestaneme lpět na věcech, na kterých vlastně zas tolik nezáleží.

Publikováno

Adventní týden v době covidové

Pondělí. Jedu přes celou Prahu pro lejstro. Když přijedu, zodpovědná osoba tam není. „Slečna onemocněla a prý všem, co měli dneska přijít, posílala mail!“ Aha, tak mně nic nepřišlo. Dvě hodiny v luftu kvůli ničemu, protože „já vám to lejstro vydat nemůžu“. Doma píšu mail, ať mi to radši pošlou. Stojí to stovku a budu kvůli tomu nejspíš muset na poštu (známe svoje lidi), ale podruhé tam nejedu.

Úterý. Jedu na fakultu. Hlouček kuřáků stojí přímo pod cedulí „Zákaz kouření“. „Tady je ale zahulíno, co? Jako v osmdesátkách,“ glosuje spolužák. Cítím to bohatě i přes respirátor. Nezávazně vzpomínám na včerejší administrativní fiasko a pokukuji po hodinkách. „A je to dneska normálně prezenčně, jo?“ ptám se po chvíli. „Tak to by snad napsal, kdyby nebylo, ne?“ odvětí spolužák a já radši nic neříkám. Když už je deset minut po začátku, mírně znervózníme. Spolužačka-agentka na studijním se ujímá aktivity a jde využít svých bohatých konexí. Za chvíli přibíhá: „Tak on tady dneska vážně není!“ Napojujeme se všichni na jejím počítači na Teamsy. „Vám nepřišla ta online pozvánka?“ ptá se šokovaně vyučující. „Ne.“

Středa. Blíží se termín našeho orchestrálního koncertu, o kterém jsme všichni pochybovali, že se vážně uskuteční – ještě minulý týden byly sbory v takové kondici, že to vypadalo, že se všechno zruší. „Zatím k této minutě to vypadá, že příští týden hrajeme,“ píše dirigent. Dovyřizuji pozvánky a bavím se představou, jak budu všem psát ještě jednou, tentokrát s omluvou. Anebo budu držet krok s dobou a nenapíšu jim nic.

Čtvrtek. Nepřichází obvyklý e-mail od dirigenta ke zkoušce. „Nebyl jsem si jistý, jestli to dneska vůbec je!“ slyším ze všech stran, když přicházím. Chápu. Zdá se, že varianta omikron napadá vedle lidí i e-maily. Hrajeme raději v respirátorech, tedy ti, kdo mohou. Ladíme abnormálně dlouho. Nevěřili byste, jak blbě jsou slyšet vlastní housle, když máte nasazený respirátor.

Pátek. Všechny kontejnery na papír v naší čtvrti skandálně přetékají. V první Zásilkovně se rozbily dveře, takže nejdou zavřít. To je ta lepší varianta. Druhá Zásilkovna se proměnila v obří skladiště. V celé té místnosti vedou jen dvě uzounké stezičky obklopené krabicemi až ke stropu. Mám ošklivé podezření, že kdyby si tam někdo chtěl nechat udělat klíč (k tomu to tam podle všeho původně sloužilo), měl by prostě smůlu.

Víkend. Hurá návštěva domluvená kvůli nemoci na poslední chvíli. Zcela výjimečná situace, která se přihodí maximálně jednou za deset let. Úplně stejně jako minulý víkend.

Co vám budu povídat, když se advent zkombinuje s covidem, je z toho slušný cloumák. A jak se máte vy?

Publikováno

Romantické vztahy nového tisíciletí

Nedovedu si představit téma, které by pro moji generaci bylo aktuálnější než romantické vztahy (soutěžit by s ním mohly leda nemovitosti). S osudovou třicítkou na dohled se moji vrstevníci čím dál víc sezdávají a pomalu ale jistě zakládají rodiny; anebo se naopak rozcházejí, případně už celá léta neúspěšně hledají toho pravého či tu pravou a začínají z toho být pořádně ve stresu. Zdálo by se, že se v tom pramálo lišíme od generace našich rodičů. Stačí se ale podívat blíž a záhy zjistíme, že je to klam. Představa o vztazích se v posledních desetiletích dramaticky změnila a nebojím se říct, že naše situace je jiná než kdykoli předtím.

Ti z nás, kteří jsou sezdaní nebo sestěhovaní, se potýkají se zásadní proměnou genderových rolí. V nové představě světa už nedává smysl, aby vydělávali oba, ale neplacenou práci v domácnosti oddřel jenom jeden. To se ovšem snadno řekne a hůř dělá. Nastavení našich rodičů i všech generací před nimi bylo zcela odlišné, takže se nemáme kam obrátit pro radu ani kde hledat vzor. Je na nás, abychom nové paradigma vystavěli na zelené louce. Komunikovat o vynesených koších, ponožkách na podlaze a plné myčce se tak učíme jen ztěžka a drhne to. Ze slov svých vrstevníků vím, že se mnohdy raději uchýlí k tradičnímu rozdělení rolí, jen aby se vyhnuli další diskusi na téma „muž by neměl v domácnosti pomáhat, je to přece i jeho domácnost“. Je to snazší, i když jim to vlastně nevyhovuje.

Co se skupiny hledačů týče, u nich je změna snad ještě hmatatelnější. S bráchou jsme se shodli, že kdyby se naši rodiče měli seznámit v dnešní době, nejspíš by nepřišli ani na druhé rande. Standard romantických vztahů se posunul natolik, že od svých protějšků vyžadujeme mnohem víc, než bylo dřív běžné: pochopení, podporu a empatii, osobnostní kompatibilitu, alespoň částečné překrývání zájmů, víceméně podobný světonázor – a k tomu ještě nezbytnou jiskru fyzické přitažlivosti (mimochodem jistě není náhoda, že právě v době, kdy se začal klást důraz na sdílení zájmů ve vztahu, se v tomhle kontextu vžilo označení „přítel/přítelkyně“). Výsledek? Jako hledat jehlu v kupce sena. Někdo šťastnou náhodou najde, jiný se spokojí s kompromisem a ideál ho zdálky drásá. A ti, kdo zbyli, zůstávají sami a poslouchají neaplikovatelné rady rodičů; zhruba takové, jaké by se hodily před třiceti lety.

Jenže my nejsme před třiceti let, jsme teď. V novém tisíciletí, ve kterém nás k sobě materiálně mnoho neváže, nerozlučitelnost manželství berou vážně jen nejkonzervativnější křesťanské kruhy a sestěhovat se nebo odstěhovat je otázkou několika dní. V takové situaci nám to, co drželo pohromadě dřívější manželství, prostě nemůže stačit. A tak hledáme neznámé a zkoušíme nevyzkoušené. Není to snadné. Ale myslím, že nemusíme házet flintu do žita. Rozvodovost přesáhla 50 % v roce 2010 a od té doby celkem setrvale klesá. Třeba se nám to nakonec podaří.

Publikováno

Morning Show: nejchytřejší seriál o Me too, jaký uvidíte

Není mnoho seriálů, které by měly odvahu pustit se do tak současného a kontroverzního tématu, jako je #Metoo. Patrně ještě daleko méně je těch, které by tenhle horký námět pojednávaly opravdu chytře a vyváženě. Připočtěme k tomu požadavek na vysoce kvalitní filmařské řemeslo a strhující herecké výkony a vypadne nám nejspíš seriál jediný. Morning Show.

Morning Show je zasazená do kulis fiktivního amerického pořadu ve stylu Snídaně s Novou (v doslovném překladu ostatně Morning show znamená Ranní pořad). Jde o brzké ranní zpravodajství, laděné do tak optimistického ducha, jak je to jen u něčeho, co se zabývá zprávami, možné. A právě takový po srsti hladící pořad se otřese v samotných základech, když je jeden z moderátorů obviněn ze sexuálního obtěžování a ze dne na den z televize vyhozen.

V tu chvíli se rozehrává mocenská partie celospolečenských rozměrů. Ve víru dramatických změn si všichni snaží zachránit kůži, jak se dá: před očima nám tak defiluje celá řada různorodých postav, jejichž příběhy, motivace, traumata a intriky se vzájemně proplétají, střetávají a umocňují. Postupně se také vyjevuje skutečný rozsah skandálů, které měl bývalý moderátor na svědomí a díky nimž můžeme nahlédnout problematiku sexuálního zneužívání opravdu ze všech stran, včetně té jeho. Tady seriálu patří největší ovace, protože jestli existuje dílo, které odráží reálnou komplexitu mocenských vztahů mužů a žen na pracovišti snad ve všech podobách a se všemi důsledky, pak je jím právě Morning Show. Nenajdeme tu žádné jednoduché dělicí čáry ani černobílé násilníky z potemnělých parků. Místo toho je tu drama, které jde hluboko pod povrch a graduje způsobem, který vás přiková k obrazovce. Strhující finále už v současné době následuje druhá série.

Co se obsazení týče, pyšní se seriál zvučnými jmény jako Jeniffer Aniston, Reese Witherspoon nebo Steve Carell, z jejichž hereckého koncertu chvílemi mrazí. Za mě osobně pak velmi zabodoval i Billy Crudup, jehož Cory Ellison se zvládnul z největšího slizouna stát zajímavou a charismatickou postavou, které jsem nakonec upřímně fandila. To vše pod taktovkou zkušené režisérky Mimi Leder na půdě Apple TV+.

Sečteno, podtrženo: Morning Show je bezpochyby jedním z nejlepších seriálů, jaké jsem v poslední době viděla. Dramatický (ale ne přehnaně deprimující), realistický, mnohovrstevnatý, skvěle napsaný a famózně zahraný. V moři zapomenutelné televizní produkce ční velmi, velmi vysoko a doufám, že se mu za to dostane odpovídající odezvy. V českých vodách se tak zatím spíš nestalo a je to dle mého názoru velká škoda. Protože takhle současné a relevantní dílo skutečně není k vidění každý den.

Upoutávka na Morning Show, dostupná bohužel jen anglicky bez českých titulků.
Publikováno

Ze života přecitlivělého introverta

Minulý týden mi bylo špatně. Hodně špatně. Tak špatně jako už dlouho ne. Tohle nebyla žádná přechodná listopadová depka ze zatažené oblohy a dlouhých večerů. Myšlenka na následující den mě naplňovala smutkem, beznadějí a odporem a v hlavě se mi formovalo jediné slovo: nechci. Z hromady úkolů se pod tlakem okolností postupně stal jeden jediný. Přežít.

Večer se mi špatně usínalo a ráno těžko vstávalo. Den co den jsem si říkala, že bych si zoufale potřebovala odpočinout, ale pořád tomu něco bránilo. V půlce září jsem měla poměrně těžkou zkoušku, na konci října skládala pokročilý jazykový certifikát a po tomhle vypjatém období nepřišlo prakticky žádné volno. Místo toho se dostavil listopad narvaný úplně vším. Tu jsem třikrát v týdnu někde s orchestrem, tu jdu na doktorandský seminář, tu se potkávám s tím a oním a jedu tam či onam. Bez přestání se něco děje a všechno je domluvené tak moc dopředu a po tak dlouhé době, že to prostě nejde zrušit. Kdo ví, kdy to zase zakážou?

A tak jsem zatnula zuby a šla pořád dál, čím dál víc na hranu. Normální listopad by mě donutil odpočívat nějakou tou rýmou nebo virózou jako každý rok. Jenže covid nám nasadil respirátory a já už jsem normální rýmu neměla, ani nepamatuju. Nějakou dobu jsem na to hřešila. Stávka ovšem přišla, jen o něco později a ve zbrusu novém hávu. Mozek mi prostě vypověděl službu a tělo ho následovalo. V minulém týdnu jsem do školy neudělala skoro nic, protože jsem prostě nedokázala číst, v pátek už jsem dokonce nezvládla ani dojít nakoupit. Nešlo to. Z úplně běžných věcí se mi začalo dělat fyzicky zle, stačilo na ně jen pomyslet. Nezvládla jsem se ani normálně najíst. Celý můj organismus se rozkřičel, že takhle to tedy dál nepůjde.

Slibovala jsem si, že až skončí všechny ty lockdowny, už se nevrátím do šíleného tempa, na které jsme všichni byli zvyklí a které mi tak nevyhovovalo. A ejhle, je tady. Vrátilo se, se vším všudy. Když se podívám do diáře, nejradši ze všeho bych chytila covid. Tyhle myšlenky znám, mívala jsem je už na gymplu. Teď jsou ale o to horší, že během loňského roku jsem ztratila veškerou pracně vybudovanou toleranci na lidi, ježdění po všech čertech, hluk a stres. Jinými slovy: svět vrací úder, a to dvojnásobnou silou. A já to nezvládám.

Jedno vím zcela jistě. Pokud nezvolním, vypoví mi časem moje tělo i mysl službu úplně. Nějakou dobu to šlo lámat, ale teď hrozí, že zlomím sebe. Všeho je moc a já jsem vyčerpaná. Jednou ze základních charakteristik vysoce citlivých lidí je, že se snadno zahltí a rychle jim dojdou baterky. Pokud jste si pod tím doteď nedokázali představit nic konkrétního, teď už to dokážete. Takový je život pro hypersenzitivní introverty; život, který by ostatní zvnějšku dost možná označili za úplně normální. Opravdu nám není co závidět.

Publikováno

O doktorátu bez iluzí aneb naděje vlasti pod hranicí životního minima

Každý, kdo čte můj blog, to o mně ví: jsem doktorandka, tedy postgraduální studentka, která aspiruje na titul Ph.D., v mezinárodním měřítku nejvyšší akademický titul (v zahraničí nemají novodobou aristokracii v podobě docentů a profesorů). Hned na úvod bych chtěla poznamenat, že na doktorátu jsem řádově spokojenější, než jsem byla v práci, byl to krok správným směrem a nic bych na něm neměnila. Mějte to, prosím, při čtení na paměti. Bude to potřeba, protože všeobecně vzato jsou podmínky, v nichž jsou vychováváni budoucí vědci, naprosto nedůstojné.

Doktorand už není student v klasickém slova smyslu a netráví svoje dny na přednáškách a přípravou na zkoušky. Je to spíš jakýsi juniorní vědec, po kterém se žádá vlastní badatelská práce, jako je publikování v odborném tisku nebo účast na vědeckých konferencích. Stejně jako „dospělí“ akademici se tak i my podílíme na tom, kolik která fakulta a univerzita vykáže výsledků – a tedy také kolik dostane peněz. Domovská instituce si naše úspěchy připíše se stejnou samozřejmostí, s jakou na nás pobere státní příspěvek.

A tady se dostáváme k jádru pudla, totiž k otázce, co z toho máme my. Náročné vědecké angažmá, které často doplňuje povinná (a tedy neplacená) výuka, je odměněno doktorandským stipendiem. Ujistěte se, prosím, že sedíte na něčem opravdu stabilním. Doktorandské stipendium totiž nedosahuje ani dvou třetin minimální mzdy. Ano, čtete správně. Ani dvou třetin minimální mzdy.

Nádech, výdech a krasojízda pokračuje. Doktorandi nemají absolutně žádné zázemí: žádná pracovna, kancelář, vybavení, ba ani papír a tužka. Doba studia se jim nepočítá jako odpracovaná doba na důchod. Nevztahují se na ně žádné studentské slevy. Když mají to štěstí, že je nějaký seniorní akademik vezme pod svá křídla v nějakém tom grantu, velice často to dopadne tak, že sice mají nejmenší úvazek, ale musejí odvádět téměř veškerou práci – zneužívání postgraduálních studentů je zcela běžnou praxí. A když to štěstí nemají, tak si musejí najít nějakou normální práci, alespoň na poloviční úvazek. Kvůli tomu pak mají na studium méně času, vykazují horší výsledky – a to se podepíše kde? Na sníženém stipendiu. Ano, přátelé, doktorandské stipendium jde snížit! Takže doktorand, který nemá dost času na studium, je vytrestán tak, že má času ještě o něco méně.

Jaké jsou důsledky? Budoucí vědci vykazují děsivě vysokou statistiku duševních obtíží (obzvlášť riziko deprese je mnohem vyšší než u běžné populace) a ve výsledku jich 90 % studium nedokončí. 90 %! A když ho dokončí, nemají prakticky žádnou perspektivu. Akademických postů je nesmírně málo, takový luxus jako smlouva na dobu neurčitou nebo plný úvazek v zásadě neexistuje, a když se to náhodou povede, mají nástupní plat horší než pokladní v Lidlu.

Shrnuto, podtrženo: je to naprostá tragédie, kterou se v zásadě nikdo nenamáhá řešit. Akademici nejsou schopní se spojit a vyvinout tlak na to, aby byli za svou práci všichni důstojně zaplaceni (a ne aby hrstka jednotlivců vyháněla statistiky do relativně únosné výše). Samotní doktorandi a doktorandky sice už v posledních letech začali křičet, dle mého soudu ale pořád ne dost nahlas. Myslím, že za hranicemi akademické sféry stále prakticky nikdo neví, jak na tom doopravdy jsme. Ale když nad tím tak přemýšlím – možná že ani pořádný virvál by nepřinesl kýžený výsledek. Protože jak se zdá, ono to nejspíš vůbec nikoho nezajímá.

Publikováno

Čemu mě naučila meditace – o rok a půl později

Když jsem o meditaci poprvé napsala samostatný článek, byl právě první lockdown. Překotná doba vydechla, zastavila se a připoutala nás na několik měsíců do omezeného prostoru. Pro některé šílená zátěž, pro jiné celkem fajn oddych. Já jsem patřila k té šťastnější části populace, a proto jsem se odhodlala využít ten čas jako příležitost a konečně vykročit na cestu kontemplativní modlitby. Z meditace se mi stala samozřejmá součást téměř každého dne a i když mám pocit, že mi to nejde pořád dost podobně, stačí se poctivě podívat nazpátek a vidím, že to ani zdaleka není pravda. Jinými slovy: moje tempo sice zůstalo na úrovni podprůměrného šneka, jenže i ten se za rok a půl zvládne odplazit o znatelný kus dál. A tam se právě teď nacházím.

Meditace, jak ji prožívám dnes, pro mě představuje radikální návrat k jednoduchosti. Být tady a teď, beze všech převleků a masek, selhání, chyb i výčitek; ale taky bez úspěchů, statusů a medailí. Taková prostota je dramaticky znejišťující. Jsme zvyklí se ztotožňovat se svou prací, se svou inteligencí, s tím, čeho jsme dosáhli; ale i se svými smutky a traumaty. Tak se běžně vnímáme, v meditaci ale najednou nic z toho neplatí. Jsme tu jen my sami, naprosto a bez vytáček – a proto se během ní jako pod drobnohledem vyjevují všechny naše nezdravé kompenzační strategie. V mém případě perfekcionismus a nikdy nepolevující tlak na výkon, přičemž obojí mi meditaci nesmírně komplikuje. Kvůli tomu, že nedokážu jenom pozorovat svůj dech, aniž bych ho ovládala, jsem musela dokonce zvolit jinou meditační techniku. Někde uvnitř mě se něco pořád snaží vyhovět zadání tak moc, že ani vědomé rozhodnutí to nedělat s ním nic nesvede.

Výsledek takového procesu ale tisíckrát stojí za to. Znejistění, strach a zranitelnost totiž časem ustupují a vyklízejí prostor něčemu, na čem si lámaly zuby celé generace literárně aktivních mystiků všech vyznání. Sice jsem zatím jen ve fázi menší ochutnávky, ale ta plnost okamžiku beze všech příkras a závojů opravdu nejde popsat slovy. Takový moment vás naplní hlubokou radostí, která nezávisí na ničem jiném, než na tom, že jste. Je to nesmírně formující prožitek. Zbavuje strachu, protože ukazuje, že je tady něco mnohem podstatnějšího než naše žabomyší války, a to něco je tady vždycky. Pomalu ale jistě rozpouští zažité kompenzační mechanismy, protože vás nechá prožít štěstí bez ohledu na to, co děláte, jak vypadáte nebo co si o vás kdo myslí. Dává vnitřní svobodu, protože díky němu víte, že jste víc než obsah vlastní hlavy (včetně emocí). Umlčuje přemýšlení, plánování a souzení – a učí místo toho vnímat, naslouchat, přijímat a být.

Jsem sice pořád naprostý začátečník, to mi ale vůbec nebere chuť pokračovat. Ano, ovoce, které meditace přináší, se dostavuje až po delší době, umí být docela nenápadné a někdy je na něj potřeba pořádná lupa. Právě v tom ale spočívá to kouzlo: meditace je vždycky úplně jiná. Je jiná, než čekáme, i jiná než móda jakékoli doby. Nejde v ní o výkon, ambice, plány ani cíle. Není možné ji naplánovat. Nezná zkratky ani účty Premium. Na téhle cestě jsme si totiž opravdu zcela rovni. Je jen na nás, jestli po ní chceme jít.