O přeceňovaném talentu

Ať už je řeč o jakémkoli úspěšném člověku, můžete vsadit boty, že to slovo dříve či později zazní. Talent. Něco, co podle všeho potřebujete, ať chcete psát básně, hrát Paganiniho, rozjet vlastní podnikání nebo si koupit padnoucí kalhoty na první dobrou. Magická aura, která putuje od člověka k člověku, vybrané šťastlivce obdařuje zvláštním nadáním a tím je jednou provždy vyděluje z masy obyčejných smrtelníků. Nebo ne?

Když slyším, jak lidé opěvují něčí talent, nemůžu nevzpomenout památnou scénu ze seriálu Black books. Jedna z postav poprvé v životě přijde ke klavíru, nonšalantně za něj usedne, načež začne virtuózně a s šokovaným křikem „já umím hrát!“ preludovat. Takhle přesně to totiž zpravidla ve slovech lidové chvály vypadá.

Je vcelku jedno, jestli jde o fotografa, malíře, televizního moderátora nebo divadelního režiséra. Pokud se jim něco povede, chválíme jejich talent. Málokdy slyším vynášet do nebe tvrdou práci, neutuchající píli nebo nezlomnou vůli – ovšem právě ty tvoří zcela klíčovou součást výsledku. Talent je jen jakási nutná vstupní investice, díky níž vynaložená dřina patrně ponese požadované plody; sám o sobě ale neznamená nic. Se surovým, neopracovaným nadáním nenapíšete skvělou báseň ani nádhernou symfonii a nezachrání vás ani pořádná dávka nefalšované inspirace.

Myslím, že člověk, kterého označíme za talentovaného, si nezaslouží obdiv proto, že se shodou náhod nějak narodil. Zaslouží si ho proto, že má za sebou stovky a tisíce hodin tvrdé práce. O své nadání se nikterak nepřičinil; o to, jak s ním naložil, už ovšem ano. Není nedostižný nadčlověk, božský blázen, miláček múz. Spíš dokázal objevit, co se v něm skrývá, a opracovat to do podoby natolik vycizelované, že diváka či posluchače pevněji usadí do židle. A teprve to je něco, co mi skutečně bere dech.

Když napadne první sníh

Celý svět zatají dech, když začne padat první sníh. Okouzleně odkládáme veškerou rozdělanou práci a honem utíkáme k prvnímu oknu, které se nám naskytne, jako bychom něco takového viděli poprvé v životě. Díváme se do nebe a necháváme padající ticho rozehrávat struny pozapomenutého dětství.

Pod prvním sněhem mizí ostré hrany. Všechno špinavé a nedokonalé je milosrdně přikryto a i mrtvý strom tu náhle znovu stojí v plné kráse, oslnivě ozdobený. Do beznadějně dlouhých nocí se vrací světlo a jas, do chaosu klid a do šedi třpytivá bělost. Okoukaný všední svět se změnil v tajuplnou pohádku a běda tomu, kdo dýchne příliš nahlas a křehkost zářivého ticha prolomí.

S vločkami prvního sněhu padá na lidi zvláštní kouzlo. Roztávají v nás všechny pracně vybudované hradby dospělosti, znovu se chceme rozeběhnout z kopce a nabírat a rozhazovat plnými hrstmi. Táhne nás to ven, do vánice, v té smršti živlů je cosi nesmírně radostného, na co si během lijáku ani nevzpomeneme. Možná konečně vidíme příležitost zanechat ve světě svůj otisk; možná jen máme rádi představu sebe sama s andělskými křídly.

S prvním sněhem jako by se zastavil čas. V jeho jasu dokážeme zachytit dávné štěstí, ozvěnu odzbrojujícího smíchu, odlesk života, který vypadal jako velké dobrodružství. Náhle toužíme znovu věřit, že právě takový může být. Být přesvědčeni, že lidé jsou dobří a láska nakonec zvítězí. A svět, který se po okraj zahalil bělostnou krásou bez poskvrny, jako by nám sám dával za pravdu.

Mé největší spisovatelské vzory

Neměla jsem ještě ani občanku, když jsem se pod vlivem starších sourozenců a dobrých učitelů systematicky vrhla na četbu klasické, těžké literatury. Poličku plnou fantasy, sci-fi a dobrodružných románů jsem v té době měla v naší knihovně už slušně vybrakovanou, dětským knížkám jsem odrostla, horory mě odpuzovaly, romantika příliš nebrala, tak uznejte, co jsem měla dělat? Ve čtrnácti jsem tedy zhltla prvního Kafku, v šestnácti prvního Dostojevského a Babičku jsem si pro jistotu dala rovnou dvakrát (poprvé ovšem čistě ze vzdoru – když tolik lidí o něčem prohlašuje, že se to vážně nedá číst, tak to má v puberťáckých očích obzvlášť velkou hodnotu).

Na svoje tehdejší pocity si pamatuji velmi živě. Byla jsem okouzlená – každou hlubokou myšlenkou, každou zajímavou postavou, každou originální zápletkou. „Jak, pro všechno na světě, jak?“ ptala jsem se pokaždé. Jak mohla tak geniální věc někoho jen tak napadnout? Neznala jsem literární ani filosofickou tradici, všechno pro mě bylo úžasné a nové a každý dobrý nápad tak v mých očích padal přímo z čistého nebe.

Jak ovšem léta ubíhala, mizelo pomalu i moje očarování. Přečetla jsem dost knih, aby se myšlenky začaly opakovat, a základy v literární teorii mi ukázaly, že dobrá zápletka není vůbec taková magie, jak by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení každou lepší knihou a každým velkým jménem bylo nenávratně pryč a pestrý svět literatury zešedl. Jak se ovšem ukázalo, nezešedl docela. A ti, kdo dokázali zářit i nadále, se mi stali nejvzácnějšími literárními poklady.

Kazuo Išiguro není zrovna jméno, které si představíte, když se řekne Brit. Přesto dovede být britštější než řada jeho rodilých krajanů. Se čtenářem si umí neobyčejně důmyslně hrát, jeho brilantně vycizelované postavy vás umně oplétají sítí svých sebeklamů a skutečný stav věcí odhalují jen pomalu – ale když se tak stane, nekompromisně vás to přiková k židli. Při čtení Pohřbeného obra jsem měla po nesmírně dlouhé době pocit, že čtu něco zcela dokonalého a naprosto geniálního. Román byl tak originální a nápaditý, fungoval na tolika rovinách a všechno do sebe nakonec s takovou hladkostí zapadlo, že u Nobelovy ceny ten rok snad ani nebylo nad čím váhat.

Herman Hesse do mého života vstoupil poprvé v podobě Stepního vlka. Ten byl sice zajímavý a bezpochyby dobrý, jiskra ale nepřeskočila. Moje srdce si Hesse získal až Siddhárthou. Tento na první pohled prostý román o naplnění a smyslu v životě mě na několik dalších let zbavil pocitu, že bych měla napsat knihu. Všechno, co bych kdy mohla chtít říct, tam bylo. Jemně, něžně a dokonale, jako zelený lísteček na hladině řeky.

Také Fjodor Michajlovič Dostojevskij počkal s úderem do černého až na druhou knihu. Zločin a trest byl dobrý, ale doopravdy se mi líbil až úplný závěr. Oproti tomu mě Bratři Karamazovi pohltili od samého začátku. Snad žádný hlavní hrdina mi nebyl sympatičtější než Aljoška Karamazov, s duší křišťálově čistou, emocemi po rusku exaltovanými, náboženským vzletem, který bral dech, a s opravdovostí a upřímností, kterou nekazila ani píď hloupoučké naivity. Hloubka filosofických debat mě zcela uchvátila a, upřímně řečeno, už mi pak ani příliš nezáleželo na tom, kdo že to koho vlastně zavraždil.

Jestliže mě Dostojevskij očaroval hloubkou svých postav, je Liou Cch‘-Sin jeho pravý opak. Jeho postavy nejsou příliš zajímavé a někdy mají v příběhu jen povrchní roli (Jára Cimrman by navíc jistě nelibě nesl jejich nezapamatovatelná jména). Přesto je jedním z nejgeniálnějších autorů, jaké znám. Nad jeho sci-fi trilogií Vzpomínka na Zemi se mi rozšiřovaly zorničky, posléze padala brada a pak už jsem si jenom opakovala „to není možný, to není možný, to snad ani není možný“. Liou Cch‘-Sinovo dílo je koncert divoce odvážné představivosti, která překonává veškeré zažité hranice. Nikdy netušíte, co se stane dál, a každý zvrat (a že jich tam je) vás nechá naprosto tumpachové. Zejména Temný les, druhý díl trilogie, jsem nebyla schopná vůbec odložit. Četla jsem doma, četla jsem v tramvaji, na červené na přechodu, dokonce i za chůze. Jestli stále existují autoři, u nichž nechápu, jak je mohlo to či ono vůbec napadnout, zaujímá mezi nimi Liou Cch‘-Sin první místo. To, že Amazon koupil filmová práva k čínské trilogii za neuvěřitelnou miliardu dolarů, potvrzuje, že v tom nejsem sama.

Přestože se moje prvotní literární nadšení už nejspíš nikdy nevrátí, stále existují autoři, kteří ho dokážou zcela spolehlivě zažehnout. Některé znám dlouho, jiné jsem objevila teprve nedávno, někteří z nich jsou dávno po smrti, jiní v plné tvůrčí síle. Všichni mi ale dávají naději – naději, že v každé době lze najít něco doopravdy vzácného a výjimečného a že bez ohledu na režim a společnost si skutečný talent dovede najít cestičku k těm, kdo chtějí naslouchat. Že i když přečtu knih, kolik budu chtít, opravdové drahokamy tím neztratí ani jiskřičku ze svého lesku. A že když budu hledat dost dlouho a pečlivě, dokážu i v dnešní obrovské literární přehršli najít kousky, do nichž mi nezbude, než se bezhlavě zamilovat.

O Vánocích podobných, a přece úplně jiných

Se vším všudy mi to došlo až letos. V minulých letech jsem si občas zanadávala, občas posteskla a občas mávla rukou. Až letos jsem ale přijala skutečnost, že Vánoce v křesťanském pojetí jsou zkrátka jiný svátek než Vánoce běžné, takříkajíc světské. Na první pohled se sice jeví podobně, rozdílů už je nicméně příliš mnoho. Slavím jiné svátky než většina mých spoluobčanů, ba dokonce je slavím jindy.

Světské Vánoce se s Vánocemi křesťanskými střetávají pouze v kratičkém průniku mezi 24. a 26. prosincem. Vánoce světské těmito dny končí, Vánoce křesťanské začínají – délka obou je nicméně docela podobná. Vánoce světské se totiž rozbíhají s adventem, který už je pro ně doba slavení. To, co je v křesťanském pojetí časem usebrání, střídmosti a rozjímání, letos kupříkladu Google označil jako Období svátků a ozdobil svítícími vánočními světýlky. Cílem světského adventu je navodit vánoční atmosféru: všude už tedy stojí ozdobené stromečky, hrají koledy a cinkají rolničky. V kostelích se oproti tomu zpívají (když se to zrovna smí) speciální adventní zpěvy, zapalují se svíčky na adventním věnci a liturgická barva je fialová, stejná jako například v postu.

Se světskými Vánocemi se ty křesťanské protnou přísně vzato vlastně jen na dva dny. Štědrý den je totiž stále den adventní, až večer nebo v noci se slaví takzvaná vigilie (= noční bdění) Narození Páně. Ryba se na Štědrý večer jí mimo jiné proto, že je to ještě postní jídlo – ty pravé hody přijdou až na Boží hod. Křesťanské svátky posléze pokračují do půlky ledna. Tehdy v kostelích stále ještě svítí stromečky, vystavují se betlémy a zpívají koledy, zatímco ve světě už zuří marketingová bouře jménem Valentýn.

Křesťanské Vánoce jsou jako narozeniny. Jejich začátek nesouvisí s vánoční atmosférou ani výzdobou a nedá se s ním libovolně šoupat. Všechny ty stromečky, dárečky, pohádky a cukrátka k nim sice také patří, ale jsou součástí volitelnou a nijak zvlášť podstatnou. Jsem skoro ráda, že v posledních letech tak nabral na popularitě Santa Claus (přeloženo do češtiny svatý Mikuláš), protože mi se světskými Vánocemi ladí daleko lépe než dost nemístný ježíšek (příznačně s malým j). Do budoucna by mi vůbec nevadilo, kdyby postava dítěte v jeslích ze světských Vánoc zmizela úplně, stejně jako zmizelo ukřižování ze světských Velikonoc.

Neptejte se mě tedy, jak jsem se měla o letošních Vánocích. Pro mě, stejně jako pro všechny křesťany světa, jsou Vánoce právě teď v plném proudu. Pravda, cukroví ubylo, program v televizi se změnil, dárky jsou rozbalené a jehličí pomalu ale jistě opadává. Nic z toho ale není to skutečně podstatné.

Introverti a telefonáty

V době předvánoční se s nimi roztrhl pytel. Přicházejí při vhodných, méně vhodných i zcela nevhodných příležitostech, nedbají světla či tmy a neberou v potaz rozdělanou práci. Objevují se jednou, dvakrát, ba i třikrát nebo čtyřikrát denně, v chumlu i o samotě. Stínové přízraky všech zrušených adventních trhů, večírků, svařáčků a koncertů. Neplánované telefonáty.

Vidím to před sebou jako dnes. Všichni jsme doma někde zalezlí, někdo nad knihou, jiný nad počítačem, každý ve svém koutku. Když tu najednou – telefon. Ječivým hlasem prořízne blahodárné ticho a zvoní a zvoní. Chvilku jako by se nic nedělo, to i vesmír potřeboval po prvním úleku nabrat dech. Pak se táta zvedne a s navýsost naštvaným hromováním vyrazí k hlučícímu přístroji. Následně proud nadávek ustane, jako když utne, a ozve se medové „prosím?“.

Kolikrát už jsem byla svědkem podobného výjevu! Milý, jemný a kultivovaný introvert zájmů veskrze uměleckých se v nich mění v běsnícího tvora, který si z palety českých vulgarismů nikterak nevybírá. Telefon, který ten den už poněkolikáté narušil jeho klid, by nejradši hodil do světlíku. Má pocit, že zvonění slyší i v naprostém tichu, leká se zvuků, které se mu více (i méně) podobají. Přistihne se, kterak si pobrukuje melodii svého vyzvánění, když peče cukroví, a zbledne jako stěna. To snad ne!

Věřte mi, snažíme se. Snažíme se, seč jsme, aby nic z našich vnitřních bojů neproniklo na povrch. Ale když po obzvlášť dlouhém a náročném telefonátu zase zaslechneme ten ďábelský zvuk, prostě to nejde. Vražedné pudy lze udržet pod pokličkou jen po dobu určitou.

Kdo to zase otravuje?! Ať už všichni táhnou třeba k čertu a nechají mě na pokoji!

„Prosím?“

O blogových přátelstvích

Říká se, že štěstí je odměnou těch, kdo ho nehledají. Nevím, jestli je to vždycky tak úplně pravda, v jedné životní oblasti to ale platí určitě. Tou oblastí je blog – a moji drazí blogoví přátelé.

Myslím, že nikdo si nezakládá blog proto, aby našel přátele. To by byl pěkně nelogický krok! K navázání vztahu se nabízí tisíc a jeden jiný, daleko efektivnější způsob. Ať už ale blogy vytváříme z jakýchkoli bláznivých důvodů, chceme, aby je někdo četl. Píšeme tedy, jak nejlépe umíme, a snažíme se nalákat čtenáře ze všech koutů internetu. Sdílíme na sociálních sítích, chodíme po cizích blozích, čteme, komentujeme, přidáváme oblíbené odkazy. Až jednoho dne zjistíme, že přišli. Odměna, kterou jsme nehledali; a která je na tom všem možná to úplně nejkrásnější.

Našli jsme si je, nebo si oni našli nás, na tom už zpětně pramálo záleží. Kdysi dávno se vyloupli z davu anonymních čtenářů a získali svůj obrys a tvar. Neznáme dobře jejich tvář a jejich hlas bychom poslepu nejspíš nerozeznali, zato je ale poznáme po první větě, po několika slovech slyšíme povědomou kadenci jejich stylu, spojenou s tváří utvářenou tisíci a desetitisíci písmenek. Radostně se zatetelíme pokaždé, když zveřejní nový článek, a nemůžeme se dočkat, až přijdou, aby zanechali komentář u našeho nejnovějšího kusu. Máme o ně starost, když se dlouho neozvali, říkáme si, jestlipak se jim něco nepřihodilo, že celý týden nepřidali nový článek? Aniž jsme tušili, že se něco takového děje, navázali jsme přátelství. Jiné, ale o nic méně pevné.

Jsem nesmírně vděčná za všechny své milé blogové přátele. Jsou jako perly, skrytí v lasturách svých blogů a na první pohled nenápadní, ale právě tak vzácní. Dávají mi nahlédnout do svých světů, často nesmírně odlišných, a přitom tolik blízkých. Inspirují mě, naplňují energií a chutí pokračovat, neboť vím, že přijdou, znovu a zas, se stejnou věrností, s jakou já přicházím k nim. Jsou mou odměnou, mým nejkrásnějším dárkem; dárkem, kterým v tyto dny slavím páté blogové narozeniny.

Tragédie otce v české komedii

Trklo mě to, když jsem zhruba popáté viděla Bylo nás pět. Maminka upře na tatínka nyvý pohled a s ikonickými slovy „když ty jsi k tomu ze všech nejšikovnější“ ho pošle zabít vánočního kapra. Tatínek přijme titul nejšikovnějšího s velkolepou samozřejmostí a jde se hrdinně ujmout své role. Jak se záhy ukáže, v zabíjení kaprů je naprosto nemožný. Jakož ostatně v celé řadě dalších úkonů.

Starý Bajza není ve svém údělu ani trochu osamocen. Směšné figurky otců v českých komediích nám koření dlouhé zimní večery doslova na každém rohu. Od doby, kdy jsem si jich začala víc všímat, se mi zdá, že vytvářejí hotový archetyp. Jde o nabubřelého muže ve středních letech, který je obecně vzato docela neschopný, ale celou svou image staví na tom, že všechno ví a zvládne nejlépe. Tato iluze je nedotknutelná a mužovo bezprostřední okolí ji umně udržuje. Jakmile totiž onu fatu morgánu někdo jen náznakem naruší, je zle. Starý Bajza dostává cholerický záchvat, Kroupa z Marečku, podejte mi pero zoufale mlátí hlavou do skříně a celá sestava z komedie století S tebou mě baví svět se snaží své selhání alespoň co nejdovedněji zakrýt.

Žena, která může takovému všudybylovi a všeumělovi stát po boku, není jen tak ledajaká. Navenek přijímá svou podřízenou roli, ale ve skutečnosti je příslovečným krkem, který hlavou rodiny otáčí. Manželovu nabubřelost umí šikovnou manipulací využít, nebo zkrátka zavře obě oči a smíří se s tím, že co neudělá sama, to nebude. Případně obojí – jako to vidíme třeba v pořádně manipulativní směsi v Takové normální rodince.

Netvrdím, že by podobné vyobrazení otců a manželů nebylo vtipné; starý Bajza je konec konců jednou z nejvtipnějších postav celého seriálu. Zároveň se ale nedokážu ubránit jistému zděšení. Něčemu takovému bychom se přece nikdy nesmáli, kdybychom se s tím běžně nesetkávali. Vážně existují rodiny, které od základu stojí na vzájemné manipulaci? A pokud ano, není to náhodou docela tragédie?

4 způsoby, jak ulevit planetě hned teď

Když jsem před pár týdny napůl nadšeně a napůl otřeseně psala o dokumentu Davida Attenborougha Život na naší planetě, zaznělo na několika frontách, že dozvědět by se o něm měli především politici a velcí byznysmeni. Souhlasím. Vlády a manažeři velkých korporací jsou činitelé, kteří mnohonásobně předčí všechna naše dobrá předsevzetí. Zároveň jsem ale upřímně přesvědčená o tom, že stav naší přírody máme částečně v rukou opravdu všichni. Rozhodnutí, která naše okolí ovlivňují, činíme bezmála každý den – a ve výsledku jsme daleko méně bezmocní, než by se při pohledu na smutné orangutany mohlo zdát. Otázka, kterou si dnes kladu, proto zní: jak ulevit planetě hned teď, aniž bychom tím zároveň přivedli rodinný rozpočet na pokraj bankrotu?

Jezte méně masa

Netvrdím, že by se ze dne na den měli ze všech stát vegetariáni. To, že masožravci jsou pro potravní řetězec nesmírně nároční, je ale holý fakt. Když na poli pěstujeme něco, co sami sníme, je to řádově efektivnější, než když ono pole využijeme na chov dobytka. Z krávy se nají pár lidí, ze stejné plochy pole, jaké k jejímu k chovu potřebujeme, se jich nají klidně desetkrát víc. Jídelníček s menším množstvím masa je navíc znatelně levnější, a pokud ho nenaplníte špagetami s kečupem, má velký potenciál být i výrazně zdravější.

Šetřete vodou

Všichni jsme jistě slyšeli, že máme zavřít kohoutek, když si čistíme zuby. Voda se ale dá šetřit mnohem efektivněji: stačí sehnat úsporný perlátor (tzv. šetřítko), namontovat ho do baterie, a rázem se veškeré množství protočené vody výrazně sníží. Osobně mám nejlepší zkušenost s šetřítky, která proud zredukují o 60 % – úspora je taková, že to při vyúčtování doopravdy poznáte, a funkčně vás to prakticky nijak neomezí. Voda se také dá šetřit dvojčinným splachováním, pořízením myčky (statisticky použije výrazně méně vody než člověk) nebo úspornou sprchovou hlavicí – s tou ale nemám žádnou osobní zkušenost.

Kouzlo druhé ruky

Myslím, že kdo jednou začne chodit do sekáčů, už nepřestane. Nakupování v second handech pro mě osobně představuje víceméně jediný způsob, kterým se pro mě shánění oblečení stává alespoň přijatelnou záležitostí (zvlášť když vím, že sekáč oblečení opravdu bere z druhé ruky, nebo dokonce výtěžek věnuje na nějaké charitativní projekty). U oblečení to ale zdaleka nekončí; z druhé ruky jde sehnat téměř všechno. Elektronika, vybavení domácnosti, knížky, deskové hry, na co jen pomyslíte. A stejně jako lze kupovat, můžete i prodávat, případně darovat. Třeba jedenáctery staré brýle.

Konec jednorázovým plastům

Změna klimatu není jediná věc, kterou jsme si zavařili – objem odpadu, kterým planetu zanášíme, je totiž takový, že ho musíme vyvážet a likvidovat za úplatu v zemích, které jsou k tomu stále ještě ochotné. Takhle to nicméně nepůjde donekonečna, a pokud nechceme jako ve Futuramě smetí jednoho dne vystřelovat do vesmíru, budeme na to muset odjinud. Jak praví heslo zero waste: nejlepší je odpad, který nikdy nevznikne. Patrně nejzávažnější část tohoto problému tvoří jednorázové plasty, jako jsou PET láhve, mikrotenové sáčky, plastové misky, brčka a příbory, zkrátka všechno, co se hned vyhodí a následně rozláme na drobné částečky, které odnáší voda, jedí je ryby a v nich pak i my. Řešení je přitom na dosah ruky: látkové tašky a sáčky na ovoce a zeleninu i pečivo seženete prakticky všude, dostupné jsou také skleněné či kovové láhve, kovové příbory, které se vám vejdou do peněženky, a celá řada dalších vychytávek. Pravda, v tomhle případě bude nutná jistá vstupní investice, která se vám nejspíš nevrátí, její výše ale opravdu není nijak horentní a takové látkové pytlíčky vám vydrží celé roky. Navíc si díky nim třeba i popovídáte ve frontě v obchodě, protože člověk před vámi nebo za vámi z nich bude naprosto unešený.

Způsobů, jakými se můžeme začít chovat ohleduplněji ke svému prostředí, je samozřejmě mnohem víc. Některé z nich (například nakupování bez obalu, používání přírodní drogerie a kosmetiky nebo přesedlání na lokální a ekologicky vypěstované potraviny) vyžadují razantnější změnu životního stylu a někdy i znatelnou finanční zátěž, něco málo ale můžeme udělat všichni. Ať už začneme tím, že vysadíme strom, nepoletíme na dovolenou letadlem, nebo si nekoupíme cibuli z Nového Zélandu, každý krok se počítá. Velká rozhodnutí totiž sice leží na bedrech státníků a top manažerů, i ti ale ve výsledku zacházejí hlavně s tím, co už tady je. A naše spotřebitelské zvyklosti, jimiž rozhodujeme o tom, koho svými penězi podpoříme, v tom hrají důležitější roli, než by se na první pohled mohlo zdát.

Když vysoce citlivý člověk píše román

Na blogu jsem se tomu nijak zvlášť nevěnovala; pokud vím, programově o tom pojednával jediný článek. Je tomu tak jednak proto, že všeobecně nejsem ohledně tohoto tématu příliš sdílná, jednak proto, že toho poměrně dlouho mnoho ke sdílení nebylo. Jenže jak jde čas, věcí ke sdílení přibývá. A s jídlem, jak známo, roste chuť.

„Svou knihu“, jak familiérně říkám, jsem začala psát bezmála před dvěma lety. Měla jsem představu o tom, co chci sdělit a v čem má spočívat jádro příběhu, a to bylo všechno. V běžném životě jsem člověk nesmírně organizovaný a systematický (až mě to samotnou někdy děsí), moje psaní je ale naprostý chaos. V krátkých blogových článcích to nepoznáte, protože u nich postup „vím, o čem to má být, a tak si sednu, něco se stane a článek je tu“ krásně funguje. Teď si to ale představte u desítek popsaných á čtyřek – to už je pořádná lochneska. Rok a půl to vypadalo tak, že jsem se značně mlhavou představou o tom, co už jsem napsala, prostě nějak psala dál. Pěkně odprostředka, jak jsem zrovna měla chuť. Expresivnější autoři mluví o zvracení emocí na papír; já bych takových slov nepoužila. Psala jsem totiž výhradně do Wordu.

Čtení napsaného textu jsem se vyhýbala, jak dlouho to jen šlo. Jsem totiž – vzhledem ke své vysoké citlivosti – jako ten herec o kterém se mluví v semináři k cimrmanovskému Záskoku, že když hrál Maryšu, báli se s ním ostatní pít kávu. To takhle píšete, pustíte si k tomu nějakou hudbu, aby vám to lépe odsýpalo, a najednou moc špatně vidíte na obrazovku a běžíte ne pro jeden, ale pro celou hrst kapesníků. Při čtení to vypadalo dost podobně. Když jsem věnovala opravám celý den, vypotácela jsem se posléze ze dveří bezmála v mrákotách a jen s obtížemi si uvědomovala, co je za den, měsíc nebo roční období. Pak jsem si svatosvatě přísahala, že jestli někdy napíšu nějakou další knihu, bude to komedie.

Práce v současné době pomalu, ale jistě pokračují. Do první části jsem již nechala promluvit své superego, takže je promazána, seřazena a omalována několika různými barvami. Část druhou jsem zatím nedočetla, ale stejně občas píšu dál. Kvůli tomu se mi dokonce rýsuje původně neplánovaná část třetí, ve které se mi hromadí statě s časovým určením o jemnosti metráku uhlí. Poté, co jsem se jednou při psaní rozhodila tak, že mě spánek zastihl kolem třetí hodiny ranní, se snažím nálady, a tedy i části knihy, do kterých to potom přijde, střídat. Třetí část je tedy jednoduše částí bez závazků.

A jak to vlastně celé skončí? Ne, to pořád ještě nevím. Věřím ale, že můj chaos to nějak vyřeší. Vidím to tak, že si k té pestrobarevné lochnesce jednoho dne zkrátka sednu, něco se stane a bude to. Potíž přijde až v momentě, kdy si to po sobě budu muset přečíst.

Jak se mi žije na doktorátu

Všichni zdejší štamgasti dobře vědí, že je tomu víc než rok, co jsem se rozhodla udělat poměrně dramatický řez svým životem: seknout s prací, zapomenout na třpytivou kariéru v marketingu a jako doktorand se zcela oddat akademickým radovánkám. Rozhoupávala jsem se k tomu dlouho a každou etapu mého rozhodování provázely četné relevantní i naprosto zbytečné obavy. Dnes, po měsíci a půl nového života, si říkám, čeho jsem se to vlastně tak děsila; a proč jsem vůbec kdy váhala.

Když jsem po magistru opustila fakultu a nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako by se mi svět studia ze dne na den nesmírně vzdálil. Už po pár týdnech mi připadalo, že jsem naposledy chodila do školy snad před deseti lety; celé se to jevilo nesmírně, nepřekročitelně daleko. Teď mám tentýž pocit, jen opačně. Práce se vznáší v mlhavém oparu kdesi vzadu, jako by pro mě ze dne na den přestala existovat. Stala se dokonalou minulostí, něčím zcela nepodstatným. Něčím, na co nikdy nebudu nostalgicky vzpomínat.

Do studia jsem se ponořila, jako bych s ním přestala včera. Nebylo třeba přechodných období ani zvykacích lhůt. Za šest týdnů semestru jsem do sebe naládovala šest knih, podala si grantovou žádost a trhla rekord nejdelší akademické publikace, jakou jsem kdy v celku přečetla (doufám, že u těch pěkných osmi set stran nadlouho zůstane). Dokonce jsem se rozhodla přihlásit do soutěže Science Slam, ve které doktorandi a akademici formou stand-upu popularizují svůj výzkum. To by bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Dnes už je ale všechno jinak. Týká se to jak pandemické situace, která i na mě tíživě doléhá a hlásí se hmatatelným společenským absťákem, tak mého studia. Po dlouhé době totiž znovu cítím, že jsem někde, kde můžu být skutečně šťastná. Málem jsem se smířila s tím, že něco takového není možné, teď ale stojím na prahu nové etapy a jsem pevně rozhodnutá. Přišel čas přestat myslet na zadní vrátka. Moje cesta vede kupředu – ať už to znamená cokoli.