Rubrika: Akademické frky

Za těch několik let, co se pohybuji na akademické půdě, jsem se lecčemu naučila. Vynechme teď takové ty věci jako kritické myšlení nebo znalosti, a soustřeďme se na to méně viditelné a hůře postřehnutelné. Zjistila jsem, jak akademici přežívají; jak mohou neustále produkovat „nové a originální“ články a chrlit jako sopky příspěvky na konference (což je to hlavní, co se po nich žádá). V zásadě je to velmi jednoduché – a použitelné například na vaše seminární práce. (Pozn. nejspíš ale jen v humanitních disciplinách.)

1) Srovnávat kohokoli s kýmkoli.

Jako akademik se zpravidla do hloubky zabýváte jedním autorem, ale spoustu ostatních nevyhnutelně znáte také, byť povrchněji. Potřebujete nový a originální článek? Snadná pomoc! Vezměte svého miláčka a srovnejte ho s libovolným jiným autorem. Je mu podobný? Má nějaký podobný pojem? Trošku podobně o něčem přemýšlí? Nebo je naopak úplně odlišný? Všechno se dá využít. Navíc příjemně překvapíte ty, kdo to budou číst – budou žasnout nad vaším rozhledem a sečtělostí. Kolik já jen napsala seminárek, ve kterých jsem takhle využila svoji bakalářskou práci…

2) Srovnávat 1. duben 1905 s 1. dubnem 1907.

Jestli se vám zdá, že srovnávat vašeho miláčka s někým jiným je pod jeho i vaši úroveň nebo už vám jiní autoři došli, pak je tu pro vás srovnávací varianta číslo dvě. Budete v ní za největšího odborníka na vašeho vybraného autora, protože se odteď budete zabývat tím, co kdy přesně řekl a jak se to navzájem liší. Drží své názory? Nebo se vyvíjí? Řekl jeden rok o vědě, zbožnosti, generickém maskulinu nebo gravitačním zákonu něco jiného než rok nato? Výborně! I malá změna je změna (a to by bylo, aby tam alespoň nějaká nebyla) a velká změna je o to lepší. Než proberete všechna témata, kterými se váš miláček za svůj dlouhý a plodný život probral, budete dávno v důchodu. A jestli se ještě nevydala jeho soukromá korespondence nebo dokonce jeho deníky… až ten den přijde, váš triumf bude nevyslovitelný!

3) Kritizovat jiné akademiky.

Tahle strategie se velmi vyplácí, jestliže máte určité množství kolegů, kteří vám fušují do „toho vašeho“. Jednak si tím uděláte u kolegů jméno, protože je čtete (a ještě navíc citujete!) a to jinak, řekněme si to na rovinu, nedělá prakticky nikdo. Následně můžete čekat, že i oni budou číst vás, čímž se vám otevírají v podstatě nekonečné možnosti (jako ostatně i u předchozích alternativ). Návod pro kritiku je následovný: přečtěte kolegův text, úmyslně ho nepochopte (tzn. čtěte text doslovně, snažte se dávat slovům jiné významy, než obvykle mají atd. atd.) a pak mu vytkněte, že vašeho miláčka dezinterpretuje, že to „je složitější“ nebo to „není přesné“. Nezapomeňte přidat citaci, která to dokládá.

4) Bránit se kritice jiných akademiků.

Předchozí strategie má jedno riziko – totiž že svoláte kritiku na sebe. To se stane prakticky hned nato, co si váš článek někdo přečte. Můžete se těšit na odvetu vedenou stejnými pravidly. Existuje proti nim ale jednoduchá obrana – napíšete další článek a v něm patřičně zdůrazníte, že kolega, který vás kritizuje, „nepochopil záměr textu“. Tím kolegův článek shodíte ze stolu a je to. Jestliže chcete sáhnout k silnějšímu slovům, osočte kolegu z příslušnosti k nějaké skupině, která vašeho milovaného autora nemá příliš v lásce. Ale pozor, to pak už může být ostré, tak třeba: „kantovská interpretace xy“, „kolega se ze svého nereflektovaně platónského úhlu pohledu snaží…“ případně dokonce „signifikantně dezinterpretuje z pozic dnes již explicitně neudržitelného narativistického relativismu“. V podstatě platí, že jakmile něco nazvete neudržitelným, nekonzistentním, nereflektovaným nebo dokonce primitivním, tak jste svého kolegu odeslali do míst nejtemnějších.

A samozřejmě je zde ještě pátá možnost, ale tu uvádím spíš jen pod čarou: všechny výše zmíněné přístupy lze zkombinovat. V jednom jediném článku tak můžete srovnávat pojetí libovolné věci u vašeho miláčka s pojetím někoho jiného a podle potřeby si kopnout (tzn. využít tipy 3 a 4) buď do něj, nebo do nějakého jiného interpreta téže věci. Je už jen na vás, zda tak skutečně učiníte v jednom jediném článku, nebo si to rozložíte a uděláte z toho články čtyři, nebo dokonce deset. Ale ve vědecké obci se tak zaručeně neztratíte.

Studuju a studuju ráda. Ale studuju humanitní obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a už to jede.

Rychlejší se zeptají rovnou: „Co studuješ?“ Pomalejší si projdou ještě meziotázkou „Co děláš?“ a meziodpovědí „Studuju.“ Až sem dobrý. Teď to ale přijde: „A co studuješ?“

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu tak ukončit. „Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce.“

Všimněte si preventivního dodatku „na Karlovce“ – to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu „Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?“ proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddychnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:

1) „Cože, to taky existuje?“

2) „Aha, jasně.“ (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) „A co se tam studuje, prosímtě?“

3) „To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tak tam je to prej hrozný!“

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se směji tak duchaplnému vtipu. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: „A co přesně tam studuješ?“

Nebudu vás zatěžovat názvem našeho oboru, ale je to slovo, které nikdo nezná (a ještě asi tři další, ale pod těmi si zpravidla taky nikdo nic nepředstaví). Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to slovo znamená.

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.

„A co s tím prosímtě jako chceš dělat?“

Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): „A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?“

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný! Akademici totiž sice v podstatě nejsou placeni (tomu, co dostávají, by se dalo spíš říkat dávka v hmotné nouzi), ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.

Většina lidí tady uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.

„To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát.“

Již od let svých gymnaziálních studií v častých intervalech žehrám na školu. Na to, jak učitelé neučí dobře, jak jim k tomu stačí jejich třicet let staré zápisky, jak nás neučí souvislosti, jak je látka, kterou probíráme, k ničemu a že ji akorát zapomeneme (pravda, jako prevence Alzheimerovy choroby to možná funguje, ale to je trochu málo!). Toto žehrání zpravila končí úvahou o úrovni pedagogických fakult a povzdechem, že by to chtělo do školství nalít mnohem víc peněz, učitele pořádně zaplatit a tím jim dát motivaci učit dobře a přitáhnout lidi, kteří by šli učit rádi, ale za současného stavu by zemřeli v chudobě a za posměchu společnosti (učit jde přece jenom nicka, co se jinam nedostala a nic neumí). A tak čekám na změnu, která přece musí přijít, protože školství je důležité. A čekám už mnoho let.

Tyto úvahy byly na tři roky vystřídány radostnými ódami. Moje bakalářské studium bylo skvělé, naplňující a kvalitní. Pravda, i tam byly kurzy na nic, ale bylo jich velmi, velmi málo. Na tři roky jsem přestala žehrat a čekat.

Pak přišel magistr. A žehrání se vrátilo, a to v ještě daleko horší podobě, protože už jsem si mezitím stihla prožít, jak skvělé studium může být. Dokonce na téže fakultě.

Ve zkratce: jsme tam, kde jsme byli, nebo ještě o kus dál. Naši vyučující pravidelně učí na více školách. Ať už jsou roztrženi mezi Prahou a Plzní, mezi univerzitou a gymnáziem nebo mezi Prahou a Bratislavou (to je asi rekordman), skoro všichni roztržení jsou. A hádejte proč? Protože jinak by museli zemřít v chudobě, ovšem společensky velmi ceněni, protože to jsou přece univerzitní pedagogové a vědci, elita národa, naděje vlasti. To by jim v danou chvíli velmi pomohlo. Jak končí kurzy těchto roztrhaných vyučujících? Popíšu krajní případ: přednáška víceméně bez struktury, která spočívá v raketově rychlém přečtení prezentace. V prezentaci jsou zkopírované části knih a je jich tam tolik, že se ani nevejdou na projekční plátno tak, abych to i já se svým ostřížím zrakem přečetla. Co si z takové přednášky odnesou studenti? Správně, naprosto nic; jenom pocit absolutního rozhořčení, nějaký ten záchvat vzteku a opětovné žehrání na školu a nedostatek peněz pro učitele (jak asi mají učit kvalitně, když místo přípravy musejí jít do druhé nebo třetí práce?). A samozřejmě: čekání, že jednou třeba bude líp (podobnost s předvolebními slogany čistě úmyslná).

Když jsem se letos v létě stala tajemnicí jednoho (jiného) magisterského oboru u nás na fakultě, skutečnost neuvěřitelné nedoceněnosti a chudoby mě udeřila ještě víc. Jako tajemnice mám úřední hodiny. Mám je v pátek, kdy už všichni jezdí domů. Proč? Jednak aby se mi to nekrylo s rozvrhem, ale hlavně proto, že o ty tři počítače a pět a půl židle, které v našem kanclu jsou, se musí podělit cca patnáct vyučujících. Prakticky všichni mají během týdne konzultační hodiny a musejí se tam vejít. A to mimo pondělí a středy, protože to se zpravidla zkoušejí velké zkoušky. Každý z nich tam má půl police, čtvrt hrnku a soukromí asi jako na Václaváku. Včetně mě. Čekáme, až se to změní a každý budeme mít třeba i svou vlastní židli. Zatím marně.

Kdybyste se mě před pár lety zeptali, co chci dělat, tak bych vám se zářícíma očima začala vyprávět o doktorátu a o tom, jak zůstanu na univerzitě. Teď si nejsem zdaleka tak jistá. I kdyby se pro mě pedagogický úvazek našel, tak by byl třeba osminový a zaplacený hodinovou taxou, při jejímž vyslovení by i středoškolští učitelé soucitně pokývali hlavou, a ještě bych za to mohla děkovat se slzami vděčnosti v očích. A tak čekám, až mě něco osvítí a já najdu v životě jiný proveditelný sen o budoucím zaměstnání, za kterým bych mohla jít.

Jsme chudí, chudí jak kostelní myši. A jediné, co s tím můžeme dělat, je psát rozhořčené články a čekat. Čekat, až zemřeme v chudobě, ale zato na staroslavné Karlově univerzitě.

Filosofie se tradičně vnímá jako „takové to plané tlachání o nesmrtelnosti chrousta“. Vždycky když tohle slyším, tak ji začnu vášnivě obhajovat (taky na to mám školy). Na jedné z posledních přednášek postmoderní (tzn. víceméně současné) filosofie jsem však zaváhala, jestli bych se neměla přidat ke skupině kamenovačů a taky si hodit.

Myslím si, že filosofie může měnit náhled na svět, že může měnit život, kultivovat člověka. Že ho může varovat před příliš jednoduchým uvažováním a tak ho vést k moudrosti. Že může zrelativizovat, co je nebezpečně jisté, že může vybarvit a rozhýbat statický a černobílý svět. Znám lidi, kterým filosofie změnila život, které přivedla k víře, které od víry odvedla, znám filosofii těšitelku i filosofii průvodkyni do deprese, ale každopádně filosofii tepající životem, která se chvěje lidskými myšlenkami a pohnutkami.

Od určitého bodu dějin filosofie se mi ale zdá, že se to jaksi zvrhlo. Devatenácté století a první polovina dvacátého století plodily perly nejvzácnější, jako je třeba Sören Kierkegaard, Emanuel Lévinas nebo Karl Jaspers. Pak se ale přehoupla druhá polovina dvacátého století a přišly podivné výroky jako třeba „Nic není mimo text“. Jak jako není mimo text? Můj bratr odpustí, že použiju jeho slova, ale když někoho zabijí teroristi, tak to přece není žádný text, ale krev, maso a kosti!

Někdy mi připadá, že výzkumníci v oboru téhle nové filosofie musejí žít dvojí život, aby sami před sebou obstáli. Vyučující, která nám na toto téma přednáší, je velmi inteligentní a nadaná paní, kterou máme rádi. Vykládala nám, že se podle jednoho autora jménem Jacques Derrida (to je mimo jiné autor výše uvedného výroku) nikdy nic nemůže opakovat: třeba náš podpis nemůže stvrdit naši identitu, protože se pokaždé podepisujeme jinak a nikdy nenaplníme předem daný vzor. Zkrátka není žádná pevná identita, natož její opakování. Krčila jsem rameny a říkala jsem si, že teda dobře, že asi tahle paní musí žít poněkud zvláštní život, když tráví čas tím, že dokazuje, že podpis nemůže stvrzovat identitu. Taky jsem se sama sebe ptala, jak se s tímhle vědomím asi žije. Je takhle pohyblivý a nestálý svět ještě k žití? Protože k čemu jinému by filosofie měla sloužit, když ne k žití? A když se něčím do hloubky zabývám, tak tím přece musím i žít, jinak to ztrácí smysl, ne?

Moje pochybnosti zcela rozmetala věta, která následovala: „Tak a teď vám pošlu prezenční listinu, abyste se podepsali.“ Hned po výkladu, že se teď zabývá tím, jak podpis nemůže filosoficky vzato stvrdit ničí identitu!

Někdy si říkám, jestli opravdu má cenu filosofii, když vypadá takhle, ještě obhajovat.

K vysokoškolskému životu už to tak nějak patří. Pakliže se univerzita nachází v jiném než rodném městě a vaše nervy nejsou dost silné, aby přežily každodenní dojíždění, přijde na řadu hledání bydlení v cizím městě. Což je příležitost k velmi mnoha krásným, užitečným a příjemným věcem. Najít nové přátelé a známé, pobavit se, nahlédnout do jiných světů a naučit se mnoha dovednostem, které se v životě užijí víc než dost. Aneb čemu mě naučilo spolubydlení.

Tak předně mi spolubydlení vyjasnilo vztah s rodiči. V momentě, kdy se s nimi vídám jen o víkendech, tak jsme si dost vzácní na to, abychom si hádanice a jiné tahanice nechali na jindy (třeba na prázdniny, kdy se vídáme podstatně častěji…). Navíc si tolik nelezeme na nervy takovými životně důležitými záležitostmi, jako třeba na jak velké kousky se má krájet zelenina do polévky a do jakého hrnce se má vařit pro čtyři lidi.

Také jsem si díky spolubydlení vytvořila rychlý a pochopitelný způsob, jak vysvětlit, co studuji a proč a co se s tím dá dělat. Věřte mi, že to v případě humanitních studií není jednoduchá záležitost a někdy je třeba skutečně mnoho vysvětlování. Ale o tom zase jindy.

Zejména je však spolubydlení příležitostí k osobnímu růstu, hlavně ve směru tolerance. Různé moje perfekcionistické posedlosti, jako třeba umýt nádobí hned potom, co se zašpinilo, nebo uklízet hrnečky výhradně do police pro hrnečky, došly přehodnocení. Vězte, že není lepšího léku pro perfekcionistu než spolubydlící-bordelář. V současné době, pakliže ještě je možné scedit těstoviny, proti nádobí ve dřezu nic nemám, a hrneček dám klidně i do police… no, s talíři ne, ale se sklenicemi klidně.

Příležitostí učit se toleranci je mnoho. Když člověk vyjde z rodiny, kde věci mají tendenci dělat se stejnorodě, nestíhá se učit. Kupříkladu neexistuje jeden správný způsob, jak si mazat chleba, kdy chodit spát a kdy vstávat (spolubydlení mě také naučilo mluvit relativně potichu od deváté večer do deváté ráno), kdy si čistit zuby, jak připravovat míchaná vajíčka a jak si stlát postel. Na to všechno existuje takřka bezpočet variant (no, někdy pravda konkrétní počet, ale pořád víc než jedna) a věřte nebo ne, všechny jsou si rovné.

Také jsem se naučila více respektovat cizí pohledy na svět, cizí světy, ba i cizí galaxie a vesmíry. Slyšela jsem vychvalovat obory, které bych za nic na světě nešla studovat, filmy, které bych normálně považovala za odpad, a knihy, co se podle mě hodí leda tak na podpal. Ale když vám to říká člověk, kterého respektujete, tak se prostě musíte zamyslet, jestli je vaše mínění skutečně jediné správné. A také jsem slyšela vychvalovat obory, o kterých jsem nikdy neslyšela, a filmy a knihy, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. A spoustu dalších nových a neznámých věcí. Dlouhé rozhovory s rozličnými spolubydlícími na rozličná témata opravdu dávají nahlédnout do cizích světů.

Ale spolubydlení není jen radost z nového – je to také radost z objevování sdílených zájmů, radost, když zjistíte, že vaše spolubydlící zná tu podivnou pohádku, u které jste si už už říkali, že jste ji snad viděli jako jediní na světě, že chodila na stejný tělocvik a myslí si o něm do putníku to samé a že naprosto chápe váš postoj k filosofii. A je to také radost, která vás zalije, když jiná spolubydlící vytáhne zpod postele kytaru a začne zpívat písničky od Nohavici, když si další pustí k vaření vaši oblíbenou písničku, jiná vás vytáhne do skvělé čínské restaurace, která je na rozdíl od těch, v kterých jste byli, opravdu skvělá (byť jsem ty fleky na sukni čistila pěknou chvíli), a ještě další na laser game (nohy mě bolely ještě pár dní, ale stálo to za to).

Spolubydlení je zkrátka způsob, jak vylézt ze své ulity i ze svého rybníčku. Je to velmi krásný způsob, jak se rozhlédnout se po okolí, nasát čerstvý vzduch a otevřít se jinému, novému. Způsob, jak se vydat do jiných světů, za hranice sebe sama a své omezenosti.