O mentálních stavech před státnicemi

Před státní závěrečnou zkouškou prochází student mnoha nepěknými duševními stavy. Jelikož jsem ten student v těchto dnech právě já, procházím nepěknými stavy také. A protože se mi zdá, že v sobě nesou určité všelidské rysy, nechám vás do nich trochu nahlédnout.
1. To bude v klidu aneb vyklidněná fáze prvotního flegmatismu, která přichází ještě v bezpečné časové vzdálenosti před zkouškou. V téhle fázi ani před nikým nezmiňujete, že půjdete ke státnicím, nemáte stažené státnicové otázky a jste úplně v klidu. Ve vaší hlavě kolují zhruba takovéhle myšlenky: vždyť toho po nás zas tak moc nechtějí. Všechno jsme to už někde probírali. Učitelé mě znají a mají o mě dobré mínění. Není se čeho bát, je to jen taková formalita.
2. Stačí si projít staré poznámky a je to. V této fázi se začínáte učit, ale pořád ve vás převládá mínění, že je to všechno v pohodě, zvládnutelné a vlastně docela jednoduché. Lidem okolo už v každém rozhovoru nezapomenete zmínit, že máte před státnicemi a že se učíte, ale přijímáte jejich kondolence a účastné úsměvy v klidu a s nadhledem.
3. Cože? Ne! Třetí fázi, kterou bych nazvala relativní panika, zpravidla nastartuje agilní spolužák či spolužačka, když před vámi začne řešit něco ze státnicových otázek. Tehdy vaše klidná fasáda začne roztávat jako sněhulák v sauně. Zjistíte totiž, že se vaši kolegové učí nejen mnohem detailněji, ale také úplně jiné věci, které zpravidla vůbec neznáte. V tuto chvíli začíná horlivé prohlédávání knihoven, internetových zdrojů a v pozdějších chvílích i wikipedie (v hodně pozdních chvílích pak i pověstné wikipedie české). Když s někým mluvíte, nedovedete hovořit prakticky o ničem jiném než o blížících se státnicích a se spolužáky se zásadně bavíte jen o tom, co má kdo u té které otázky.
4. Absolutní panika. Přechod ze třetí do čtvrté fáze zpravidla způsobí detailní průzkum státnicových otázek. To, na co jste se předtím zběžně koukli, vypadalo totiž úplně jinak než to, co se před vašima očima objeví, když se na tyto otázky podíváte znovu a pořádně. Začíná panika: tohle jsme přece vůbec nebrali! Tohle jméno jsem nikdy neslyšela! K tomuhle mám v sešitě tři řádky! Vaše komunikace s okolím se zkracuje na hromady zoufalých smajlíků, vykřičníků, sprostých slov a velkých písmen. Z vašeho pokoje bývají slyšet tlumené i méně tlumené výkřiky, rány a dupání. Česká wikipedie, případně obdobně kvalitní sekundární zdroje (středoškolská literatura v kostce a podobné perly), jede a už vám to ani není hloupé.
5. Nic nemá smysl, nic nevím, všechno se mi plete. Přechod od absolutní paniky k nihilistické dohře se zpravidla děje těsně před zkouškou. V této fázi už jste rezignovali v zásadě na všechno. Váš názor na státnice i celé studium je zřejmý: nemá to žádný smysl a je to celé k ničemu. Koncentrace sprostých slov v této fázi zůstává zhruba stejná jako ve fázi absolutní paniky, jen se mění intonace a hlasitost: mluvíte tichým, bezbarvým hlasem a váš pohled je skelný. Když se bavíte s ostatními, říkáte už jen nesmyslné hlášky, které nikdo nechápe, ale vy se jim hystericky chechtáte, jednoslabičná slova či v případě psané komunikace předpřipravené obrázky. Prokrastinovat něčím, co by vás bavilo, se jeví v téhle fázi jako neodpustitelný hřích, a tak jenom koukáte do zdi a rozjímáte nad nesmyslností státnic a všehomíra.
No a jak je to dál? Dál, milé děti, hloupý Honza ke státnicím přišel, tříhlavé sani jménem státní závěrečná zkouška hlavu sťal a dostal za to známku a chvíli klidu, než nadešel čas na další saně jménem druhé státnice a obhajoba diplomky.
Doufejme, že to tak opravdu bude.

Jak mě přestalo bavit chodit do školy

Ano, jsem těžce studijní typ a studium je mi nejmilejším zaměstnáním. To jen aby bylo jasno. A teď k věci. Když se mě zeptáte, jestli mě baví chodit do školy, odpovím bez nejmenšího zaváhání: ani trochu. Jak se právě mně mohlo něco takového stát?
Na bakaláři jsem byla ze školy nadšená. Kdo mě v té době potkal a zeptal se mě na studium, tomu se dostalo obrovské, nadšené a nabité přednášky o osobním naplnění a rozvoji a podobných věcech. Pak bakalářské studium skončilo a já se ocitla na vytouženém magistru. A ejhle, karta se otočila.
Když se mě teď někdo zeptá na studium, odvětím, že jsem strašně ráda, že po těch dvou letech už mám přednášky odsezené a teď si konečně sama napíšu diplomku, od které mě nic nebude rozptylovat. Sedět na přednáškách se mi stalo utrpením, protože většina mi jich přišla nudná, špatná nebo zbytečná; nebo všechno dohromady. Soudím ale, že to nutně nemusí být jen problém přednášejících – myslím, že některé přednášky by mě v bakalářských letech ještě bavily. Něco se ale stalo a já se obávám, že době, kdy mě bavilo sedět ve škole a hltat tuny informací, je jednou provždy odzvoněno.
Myslím, že je to vývojová fáze v životě studenta. Po tom, co do sebe jako houba nasál obrovské množství informací a bavilo ho neustále sbírat další a další, přijde moment, kdy se mu uvažování změní natolik, že další informace už nezbytně nepotřebuje. Prozkoumal základy intelektuální krajiny, naučil se argumentaci, kritice a analýze a míra toho, co by mohlo být skutečně nové, se tím snížila natolik, že další informace jsou víceméně už jenom doplňováním detailů do již postavených základů. A detaily se časem omrzí. Když se tohle stane, tak vám najednou dojde, že většina vašich vyučujících je na stejné úrovni jako vy, jen mají pár let náskok. A jsme tam. Na co v téhle chvíli chodit do školy?
Publikace tohoto článu v poslední školní den není náhoda. Magisterský druhák je za mnou, na jednu výjimku mám všechny předměty splněné a utrpení skončilo. Už do mě nikdo nehustí informace, o které nestojím, a já se můžu jít zaobírat těmi detaily, kterými chci. Prázdniny a diplomka začínají!

Jaké jsou státnice z druhé strany

Aneb dnes už je to vtipná historka.
Brzy tomu bude rok, co jsem byla poprvé u státnic. Ne jako student a už vůbec ne jako učitel. Vlastně by se článek spíš měl jmenovat „Jaké jsou státnice ze třetí strany“, ale to je na titulek moc záhadné. Zkrátka řečeno jde o zážitky administrativních pracovníků, kteří zajišťují, abych tak řekla, všechno, co není vidět (snad kromě občerstvení, to vidět je). Přestože se jim zpravidla nevěnuje pražádná pozornost, i oni si u státnic užijí své. Zvlášť když jsou u nich poprvé.
Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následující hodinu jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, tak zpravidla dopíšou všechny.
Pak přišla řada na prvního studenta a já si mohla jít sednout kamsi do kanclu, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
„Dobrý den, netiskne mi tiskárna.“
„Tak se na to podíváme.“
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
„Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů.“
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
„Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!“
„Cože? To jsem ještě nikdy neviděl…“
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno pětkrát kontroluju. Najednou tam vidím kolonku, do které absolutně netuším co vyplnit. Je to „Celkový výsledek státní zkoušky“. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na papírech, které vyplnila komise, nic takového nevidím. To si jako mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit „celkový výsledek státní zkoušky“?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka skutečně je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a euforicky běžím do šestého patra.
„Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku…“
„Jé, no to se omlouváme, ukažte… aha, hm… co jí dáme?“
Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech asi tak deset kilometrů a vypotila bazén. Řeknu vám, s láskou jsem vzpomínala na svoje vlastní státnice, u kterých jsem se starala jenom o vědomosti a které trvaly i s obhajobou necelou hodinu a půl! Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. Protože jak později bodře poznamenal jeden ze zkoušejících, který si nejspíš myslel, že mi tím ulehčí: „Však nejdůležitější jste tam stejně vy. My je sice vyzkoušíme, ale vy si do toho systému zapíšete, co chcete.“ Ha ha ha.
Nejparadoxnější na tom všem ale je, že dobrá administrativa se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazů běhajících po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle úspěch v administrativě prostě funguje.

Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)
Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.
První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného – stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.
Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.
Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.
Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!

O slovní magii univerzit

To, že akademici píší a vůbec se vyjadřují naprosto nepochopitelně, je věc obecně známá. Někdy to skutečně nejde jinak: je potřeba mít ustálenou, jasnou a zřetelnou terminologii, která mi umožní vyjádřit se jednoznačně a říct skutečně to, co říct chci. Ale někdy to jinak jde. A podle mě to jde jinak často. Proč akademici píší naprosto nečitelně, i když nemusejí?
Všimla jsem si toho už před několika lety a od té doby tomu říkám slovní magie vědy. Je to jednoduché: snaha stát se skvělým a obdivuhodným, protože používám jazyk, kterému nikdo jiný nerozumí, takže jsem majitelem naprosto exkluzivního a ezoterického (v původním smyslu slova, tj. přístupného pouze zasvěceným) vědění. Nebo řečeno lapidárněji (slovy mého bratra): „Oni by to mohli říct česky, jenže pak by tomu každej rozuměl a nebyla by to žádná věda.“
Ve středověku tahle slovní magie nebyla potřeba, protože veškerá věda probíhala v latině. Prostý lid tak nerozuměl automaticky. Od doby, kdy se ale věda ustanovila v národních jazycích, je třeba ezoteričnost vědeckého vědění obnovit. Uražená hrdost vědce nedoceněného společností, ambice vyjádřit všechno jasně, jednoznačně a vědecky, přílišná navyklost na cizojazyčné texty a lenost překládat tak daly společně vzniknout velmi prazvláštní hantýrce, kterou dnes můžeme ocenit takřka v každé odborné knize. Pravidla této hantýrky jsou jednoduchá: vyjadřovat se pokud možno slovy původem latinskými, řeckými nebo anglickými. Zkrátka tak, aby jazyková bariéra zůstala v co nejpůvodnější podobě zachována. Ať dáme čtenáři na vlastní kůži zakusit, co znamená věda a že to není žádná hračka jen tak pro někoho!
Namísto významný tak čteme signifikantní, místo pojetí máme koncepci a koncept, přebytečné je redundantní a čtenáře něco atrakuje nebo dokonce involvuje. A takhle vypadá prakticky všechno. Včetně překladů cizojazyčných knih do češtiny. Nebo spíš „do češtiny“, protože to není správný překlad: například slovo significant je v angličtině úplně běžné slovo a jeho správný překlad je české významný či podstatný (a samozřejmě případné další významy podle kontextu), což jsou v češtině také běžná slova. Slovo signifikantní má v češtině úplně jiné asociace – je to slovo z úplně jiné roviny jazyka, slovo velmi knižní, velmi cizí a velmi okrajové.
Díky za takové akademiky, jako je Jan Sokol, který – přestože filosof – mluví i píše vždycky dokonale srozumitelně. Někteří ho za to sice nemají rádi, ale daleko víc lidí ho za to miluje. Včetně mě. Protože pochopil, že to, že mu lidé rozumějí, je daleko cennější než případná aura vzniklá tím, kdyby mu nerozuměli. Pochopil, že cizí slova není třeba používat redundantně.