Rubrika: Akademické frky

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)

Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.

První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného – stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.

Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.

Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.

Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!

To, že akademici píší a vůbec se vyjadřují naprosto nepochopitelně, je věc obecně známá. Někdy to skutečně nejde jinak: je potřeba mít ustálenou, jasnou a zřetelnou terminologii, která mi umožní vyjádřit se jednoznačně a říct skutečně to, co říct chci. Ale někdy to jinak jde. A podle mě to jde jinak často. Proč akademici píší naprosto nečitelně, i když nemusejí?

Všimla jsem si toho už před několika lety a od té doby tomu říkám slovní magie vědy. Je to jednoduché: snaha stát se skvělým a obdivuhodným, protože používám jazyk, kterému nikdo jiný nerozumí, takže jsem majitelem naprosto exkluzivního a ezoterického (v původním smyslu slova, tj. přístupného pouze zasvěceným) vědění. Nebo řečeno lapidárněji (slovy mého bratra): „Oni by to mohli říct česky, jenže pak by tomu každej rozuměl a nebyla by to žádná věda.“

Ve středověku tahle slovní magie nebyla potřeba, protože veškerá věda probíhala v latině. Prostý lid tak nerozuměl automaticky. Od doby, kdy se ale věda ustanovila v národních jazycích, je třeba ezoteričnost vědeckého vědění obnovit. Uražená hrdost vědce nedoceněného společností, ambice vyjádřit všechno jasně, jednoznačně a vědecky, přílišná navyklost na cizojazyčné texty a lenost překládat tak daly společně vzniknout velmi prazvláštní hantýrce, kterou dnes můžeme ocenit takřka v každé odborné knize. Pravidla této hantýrky jsou jednoduchá: vyjadřovat se pokud možno slovy původem latinskými, řeckými nebo anglickými. Zkrátka tak, aby jazyková bariéra zůstala v co nejpůvodnější podobě zachována. Ať dáme čtenáři na vlastní kůži zakusit, co znamená věda a že to není žádná hračka jen tak pro někoho!

Namísto významný tak čteme signifikantní, místo pojetí máme koncepci a koncept, přebytečné je redundantní a čtenáře něco atrakuje nebo dokonce involvuje. A takhle vypadá prakticky všechno. Včetně překladů cizojazyčných knih do češtiny. Nebo spíš „do češtiny“, protože to není správný překlad: například slovo significant je v angličtině úplně běžné slovo a jeho správný překlad je české významný či podstatný (a samozřejmě případné další významy podle kontextu), což jsou v češtině také běžná slova. Slovo signifikantní má v češtině úplně jiné asociace – je to slovo z úplně jiné roviny jazyka, slovo velmi knižní, velmi cizí a velmi okrajové.

Díky za takové akademiky, jako je Jan Sokol, který – přestože filosof – mluví i píše vždycky dokonale srozumitelně. Někteří ho za to sice nemají rádi, ale daleko víc lidí ho za to miluje. Včetně mě. Protože pochopil, že to, že mu lidé rozumějí, je daleko cennější než případná aura vzniklá tím, kdyby mu nerozuměli. Pochopil, že cizí slova není třeba používat redundantně.

Za těch několik let, co se pohybuji na akademické půdě, jsem se lecčemu naučila. Vynechme teď takové ty věci jako kritické myšlení nebo znalosti, a soustřeďme se na to méně viditelné a hůře postřehnutelné. Zjistila jsem, jak akademici přežívají; jak mohou neustále produkovat „nové a originální“ články a chrlit jako sopky příspěvky na konference (což je to hlavní, co se po nich žádá). V zásadě je to velmi jednoduché – a použitelné například na vaše seminární práce. (Pozn. nejspíš ale jen v humanitních disciplinách.)

1) Srovnávat kohokoli s kýmkoli.

Jako akademik se zpravidla do hloubky zabýváte jedním autorem, ale spoustu ostatních nevyhnutelně znáte také, byť povrchněji. Potřebujete nový a originální článek? Snadná pomoc! Vezměte svého miláčka a srovnejte ho s libovolným jiným autorem. Je mu podobný? Má nějaký podobný pojem? Trošku podobně o něčem přemýšlí? Nebo je naopak úplně odlišný? Všechno se dá využít. Navíc příjemně překvapíte ty, kdo to budou číst – budou žasnout nad vaším rozhledem a sečtělostí. Kolik já jen napsala seminárek, ve kterých jsem takhle využila svoji bakalářskou práci…

2) Srovnávat 1. duben 1905 s 1. dubnem 1907.

Jestli se vám zdá, že srovnávat vašeho miláčka s někým jiným je pod jeho i vaši úroveň nebo už vám jiní autoři došli, pak je tu pro vás srovnávací varianta číslo dvě. Budete v ní za největšího odborníka na vašeho vybraného autora, protože se odteď budete zabývat tím, co kdy přesně řekl a jak se to navzájem liší. Drží své názory? Nebo se vyvíjí? Řekl jeden rok o vědě, zbožnosti, generickém maskulinu nebo gravitačním zákonu něco jiného než rok nato? Výborně! I malá změna je změna (a to by bylo, aby tam alespoň nějaká nebyla) a velká změna je o to lepší. Než proberete všechna témata, kterými se váš miláček za svůj dlouhý a plodný život probral, budete dávno v důchodu. A jestli se ještě nevydala jeho soukromá korespondence nebo dokonce jeho deníky… až ten den přijde, váš triumf bude nevyslovitelný!

3) Kritizovat jiné akademiky.

Tahle strategie se velmi vyplácí, jestliže máte určité množství kolegů, kteří vám fušují do „toho vašeho“. Jednak si tím uděláte u kolegů jméno, protože je čtete (a ještě navíc citujete!) a to jinak, řekněme si to na rovinu, nedělá prakticky nikdo. Následně můžete čekat, že i oni budou číst vás, čímž se vám otevírají v podstatě nekonečné možnosti (jako ostatně i u předchozích alternativ). Návod pro kritiku je následovný: přečtěte kolegův text, úmyslně ho nepochopte (tzn. čtěte text doslovně, snažte se dávat slovům jiné významy, než obvykle mají atd. atd.) a pak mu vytkněte, že vašeho miláčka dezinterpretuje, že to „je složitější“ nebo to „není přesné“. Nezapomeňte přidat citaci, která to dokládá.

4) Bránit se kritice jiných akademiků.

Předchozí strategie má jedno riziko – totiž že svoláte kritiku na sebe. To se stane prakticky hned nato, co si váš článek někdo přečte. Můžete se těšit na odvetu vedenou stejnými pravidly. Existuje proti nim ale jednoduchá obrana – napíšete další článek a v něm patřičně zdůrazníte, že kolega, který vás kritizuje, „nepochopil záměr textu“. Tím kolegův článek shodíte ze stolu a je to. Jestliže chcete sáhnout k silnějšímu slovům, osočte kolegu z příslušnosti k nějaké skupině, která vašeho milovaného autora nemá příliš v lásce. Ale pozor, to pak už může být ostré, tak třeba: „kantovská interpretace xy“, „kolega se ze svého nereflektovaně platónského úhlu pohledu snaží…“ případně dokonce „signifikantně dezinterpretuje z pozic dnes již explicitně neudržitelného narativistického relativismu“. V podstatě platí, že jakmile něco nazvete neudržitelným, nekonzistentním, nereflektovaným nebo dokonce primitivním, tak jste svého kolegu odeslali do míst nejtemnějších.

A samozřejmě je zde ještě pátá možnost, ale tu uvádím spíš jen pod čarou: všechny výše zmíněné přístupy lze zkombinovat. V jednom jediném článku tak můžete srovnávat pojetí libovolné věci u vašeho miláčka s pojetím někoho jiného a podle potřeby si kopnout (tzn. využít tipy 3 a 4) buď do něj, nebo do nějakého jiného interpreta téže věci. Je už jen na vás, zda tak skutečně učiníte v jednom jediném článku, nebo si to rozložíte a uděláte z toho články čtyři, nebo dokonce deset. Ale ve vědecké obci se tak zaručeně neztratíte.

Studuju a studuju ráda. Ale studuju humanitní obor, který je nový, a to tak nový, že jeho jméno v podstatě nikomu nic neříká. Výsledek: velmi nerada mluvím o svém studiu před těmi, kdo mě ještě neznají. Seznamování se ale vyhnout nedá, znáte to: jdete někam mezi lidi, někdo vás někomu představí a už to jede.

Rychlejší se zeptají rovnou: „Co studuješ?“ Pomalejší si projdou ještě meziotázkou „Co děláš?“ a meziodpovědí „Studuju.“ Až sem dobrý. Teď to ale přijde: „A co studuješ?“

Zpravidla začínám fakultou, v dobré víře, že to sice je obecný údaj, ale mohl by stačit a konverzaci o studiu tak ukončit. „Studuju Fakultu humanitních studií na Karlovce.“

Všimněte si preventivního dodatku „na Karlovce“ – to je už rovnou vysvětlení, které předchází mnoha otázkám typu „Ježiš, a kde taková fakulta je, prosímtě?“ proneseným velmi soucitným tónem – asi jako když vám umře štěně. Některým tohle stačí a já si oddychnu. Většinou se ale stane jedna z následujících variant:

1) „Cože, to taky existuje?“

2) „Aha, jasně.“ (chvíle ticha, v níž slova docházejí z uší do mozku) „A co se tam studuje, prosímtě?“

3) „To je ta fakulta, co se jí přezdívá fakulta hledající smysl? Nojo, tak tam je to prej hrozný!“

Co se na to dá říct? Zpravidla se tvářím velmi laskavě u prvních dvou možností a u třetí se směji tak duchaplnému vtipu. Konverzace pokračuje, vysvětlím, že taková fakulta nejen existuje, ale dokonce se jí daří. To je celkem příjemná část, ale hovor se neomylně se stáčí k nejhoršímu: „A co přesně tam studuješ?“

Nebudu vás zatěžovat názvem našeho oboru, ale je to slovo, které nikdo nezná (a ještě asi tři další, ale pod těmi si zpravidla taky nikdo nic nepředstaví). Následuje tedy léty odzkoušené půlminutové shrnující vysvětlení, na které už mám skutečně alergii. Ne, nebaví mě po stotisící zase vykládat, co to slovo znamená.

Řeč plyne a schyluje se k velkému finále, které důvěrně znají všichni, kdo nestudují medicínu nebo práva.

„A co s tím prosímtě jako chceš dělat?“

Případně druhá varianta (zpravidla využívaná lidmi staršího věku): „A až to vystuduješ, co z tebe teda bude?“

Tady se láme chleba. Zpravidla odpovídám, že hodlám pokračovat na doktorát a zůstat na univerzitě. To je první a poslední bod, který tázače uspokojí, neboť je to první věc, kterou zná a chápe napoprvé a na kterou dokonce mívá názor. A to nejen nějaký názor, ale názor kladný! Akademici totiž sice v podstatě nejsou placeni (tomu, co dostávají, by se dalo spíš říkat dávka v hmotné nouzi), ale zato má jejich povolání stále ještě určitou prestiž.

Většina lidí tady uznale pokývá hlavou a začne se bavit o něčem jiném. Můj tlak a tep se vrátí na původní úroveň a vše je v pořádku.

Někdy ale ani tady utrpení nekončí. Jsou totiž lidé akademických poměrů znalí.

„To je pěkné, chytré lidi potřebujeme. Ale asi se budeš muset bohatě vdát.“

Již od let svých gymnaziálních studií v častých intervalech žehrám na školu. Na to, jak učitelé neučí dobře, jak jim k tomu stačí jejich třicet let staré zápisky, jak nás neučí souvislosti, jak je látka, kterou probíráme, k ničemu a že ji akorát zapomeneme (pravda, jako prevence Alzheimerovy choroby to možná funguje, ale to je trochu málo!). Toto žehrání zpravila končí úvahou o úrovni pedagogických fakult a povzdechem, že by to chtělo do školství nalít mnohem víc peněz, učitele pořádně zaplatit a tím jim dát motivaci učit dobře a přitáhnout lidi, kteří by šli učit rádi, ale za současného stavu by zemřeli v chudobě a za posměchu společnosti (učit jde přece jenom nicka, co se jinam nedostala a nic neumí). A tak čekám na změnu, která přece musí přijít, protože školství je důležité. A čekám už mnoho let.

Tyto úvahy byly na tři roky vystřídány radostnými ódami. Moje bakalářské studium bylo skvělé, naplňující a kvalitní. Pravda, i tam byly kurzy na nic, ale bylo jich velmi, velmi málo. Na tři roky jsem přestala žehrat a čekat.

Pak přišel magistr. A žehrání se vrátilo, a to v ještě daleko horší podobě, protože už jsem si mezitím stihla prožít, jak skvělé studium může být. Dokonce na téže fakultě.

Ve zkratce: jsme tam, kde jsme byli, nebo ještě o kus dál. Naši vyučující pravidelně učí na více školách. Ať už jsou roztrženi mezi Prahou a Plzní, mezi univerzitou a gymnáziem nebo mezi Prahou a Bratislavou (to je asi rekordman), skoro všichni roztržení jsou. A hádejte proč? Protože jinak by museli zemřít v chudobě, ovšem společensky velmi ceněni, protože to jsou přece univerzitní pedagogové a vědci, elita národa, naděje vlasti. To by jim v danou chvíli velmi pomohlo. Jak končí kurzy těchto roztrhaných vyučujících? Popíšu krajní případ: přednáška víceméně bez struktury, která spočívá v raketově rychlém přečtení prezentace. V prezentaci jsou zkopírované části knih a je jich tam tolik, že se ani nevejdou na projekční plátno tak, abych to i já se svým ostřížím zrakem přečetla. Co si z takové přednášky odnesou studenti? Správně, naprosto nic; jenom pocit absolutního rozhořčení, nějaký ten záchvat vzteku a opětovné žehrání na školu a nedostatek peněz pro učitele (jak asi mají učit kvalitně, když místo přípravy musejí jít do druhé nebo třetí práce?). A samozřejmě: čekání, že jednou třeba bude líp (podobnost s předvolebními slogany čistě úmyslná).

Když jsem se letos v létě stala tajemnicí jednoho (jiného) magisterského oboru u nás na fakultě, skutečnost neuvěřitelné nedoceněnosti a chudoby mě udeřila ještě víc. Jako tajemnice mám úřední hodiny. Mám je v pátek, kdy už všichni jezdí domů. Proč? Jednak aby se mi to nekrylo s rozvrhem, ale hlavně proto, že o ty tři počítače a pět a půl židle, které v našem kanclu jsou, se musí podělit cca patnáct vyučujících. Prakticky všichni mají během týdne konzultační hodiny a musejí se tam vejít. A to mimo pondělí a středy, protože to se zpravidla zkoušejí velké zkoušky. Každý z nich tam má půl police, čtvrt hrnku a soukromí asi jako na Václaváku. Včetně mě. Čekáme, až se to změní a každý budeme mít třeba i svou vlastní židli. Zatím marně.

Kdybyste se mě před pár lety zeptali, co chci dělat, tak bych vám se zářícíma očima začala vyprávět o doktorátu a o tom, jak zůstanu na univerzitě. Teď si nejsem zdaleka tak jistá. I kdyby se pro mě pedagogický úvazek našel, tak by byl třeba osminový a zaplacený hodinovou taxou, při jejímž vyslovení by i středoškolští učitelé soucitně pokývali hlavou, a ještě bych za to mohla děkovat se slzami vděčnosti v očích. A tak čekám, až mě něco osvítí a já najdu v životě jiný proveditelný sen o budoucím zaměstnání, za kterým bych mohla jít.

Jsme chudí, chudí jak kostelní myši. A jediné, co s tím můžeme dělat, je psát rozhořčené články a čekat. Čekat, až zemřeme v chudobě, ale zato na staroslavné Karlově univerzitě.