Facky a čokoládové želvy aneb jak jsem byla na konferenci

Když se ucházíte o pozici v dánské státní správě, tak se vám údajně při pohovoru může stát, že dostanete za úkol sníst cukrátko. Ovšem ne jen tak ledajaké cukrátko: poměrně masivní čokoládovou želvu, jejíž vypouklý krunýř je vyplněný tekutou náplní. Personalisté sledují, jak si s náročným úkolem elegantně sníst něco, co vás může tak snadno pokecat, poradíte. Nejsem si úplně jistá, co o vás jednotlivé strategie vypovídají ani jaká je ta správná, zato ale vím, že vám nedají ubrousek.

Popsat můj minulý týden je pro mě obtížné, protože to buď je, jako když si tu želvu narvete do pusy celou, nebo jako když ji pomaloučku elegantně ukusujete a sladká náplň vám při tom teče po prstech, ruce i předloktí, kape vám do klína a nakonec až na zem. Začnu strategií, kterou jsem zvolila tváří v tvář oné sladkosti já: minulý týden jsem byla na konferenci. Rychlé a čisté, není-liž pravda? Ovšem ani zdaleka to nevystihuje to, co ona konference skutečně obnášela a proč mám ještě pořád tak trochu upatlané metaforické prsty.

Když se sejde naše výzkumná komunita, často padá slovo rodina. Ani ne tak proto, že bychom se vzájemně tolik angažovali ve svém soukromí, ale prostě proto, že takový duch na našich setkáních panuje. „Měl jsem pocit, že šlo o něco víc než o konferenci; bylo to spíš jako jedinečné rodinné setkání, kde se sdílely skvělé myšlenky.“ Když ten vděčný email přišel, shodli jsme se, že přesně takový pocit jsme z toho měli taky. Dva dny strávené tím, že jsme prezentovali, dávali si zpětnou vazbu, diskutovali – a také si rozšiřovali vědomí čokoládovými želvami s tekutou náplní a zákusky, které se z jakýchsi záhadných důvodů jmenují facka (možná protože jsou tak příšerně sladké). Byla to první živá konference mojí výzkumné komunity, které jsem se účastnila, a šlo o úplně jiný zážitek, než jaký může poskytnou jakékoli virtuálno. Najednou se skutečně nacházíte v jedné místnosti s Dánem, který jezdí dělat terénní výzkum do Pacifiku, s izraelským katolickým knězem, jehož mateřským jazykem je arabština, s australskou profesorkou čínského původu, s Rakušany, Španěly, dalšími Dány a tak vůbec a tak dále – a všichni mluví dokonalou angličtinou, jen každý se svým přízvukem. A pak, když se rozhovoří o svojí mateřštině a pár slov v ní řeknou, cítíte, že dokonalá angličtina je sice pěkná, ale teprve takhle je to skutečně správně, protože až zvuk rodného jazyka s jakousi dokonalou přirozeností zapadne na svoje místo a rozezní nejen mluvidla, ale i celou duši, k níž ona mluvidla patří.

Během těch pár dní jsem byla neohrabaný introvert, který nevěděl, o čem má mluvit, i nadšená prezentující, která s chutí diskutovala o tajích češtiny. Procházela jsem se po břehu moře a uskakovala před vlnami, snažila se schovat před davy a hlukem pouličního festivalu, účastnila se kreativního sezení, kde jsme si navzájem vyprávěli bizarní příběhy, a za lijáku chodila po lese, kde kvetly lány medvědího česneku. Akademická sféra je v mnoha ohledech naprosto odpuzující, ale z důvodů, které mi možná nikdy nebudou tak úplně jasné, v naší komunitě taková není ani trochu. Mám za to, že kdybyste se zeptali kohokoli z nás, patrně by vám řekl totéž: to, co máme, je jedinečné a nikde jinde jsme se s ničím srovnatelným nesetkali. Jen vědět, že je něco takového možné, má nesmírnou sílu. Proti tom totiž nemá jen tak nějaká malost nebo malichernost šanci.

Utrpení mladé doktorandky aneb o psaní dizertace

Když jsem psala diplomovou práci, měla jsem za to, že je to poslední velká akademická práce mého života, a tím pádem jsem chtěla, aby to stálo za to. Vybrala jsem si tedy téma, které sice nespadalo do oblasti mého dosavadního zájmu, ale které mě uchvátilo natolik, že mi za přešaltování na lingvistiku stálo, přečetla jsem hromadu knih, naučila se pracovat s jazykovými korpusy a pustila se do díla. Na článek z doby plného psacího ajfru si moc dobře vzpomínám. Byl plný onoho autentického zoufalství kořeněného satirickým humorem; velmi typická kombinace pro všechny, kdo se potýkají s nějakou kvalifikační prací. Teď je o sedm let později a já dokončuji dizertaci. Jak si zoufám tentokrát?

Moje dizertace je dlouhá. Opravdu dlouhá. Abych parafrázovala jisté české satirické divadlo, je tak dlouhá, že i kdyby byla o polovinu kratší, pořád by byla dost dlouhá. Nevím přesně, kolik má normostran (1 normostrana = 1800 znaků), protože jsem se poučila a mám ji v počítači rozdělenou do jednotlivých kapitol, aby se v tom dalo nějak lidsky orientovat. Kapitol je celkem šest a každá čítá minimálně třicet, někdy ovšem také bezmála šedesát normostran. Tentokrát už nadšeně nepočítám, kolik mi toho za den práce přibylo. Místo toho píšu, píšu a píšu, a když pokryju to, co jsem pokrýt v příslušné kapitole chtěla, s trochou obav si délku přepočtu. Následně zpravidla bolestně zaúpím a pronesu něco jako „ježkovy oči, to je strašný“. Když jsem v prosinci dokončila první hrubou verzi celé práce, provedla jsem celkový přepočet, který činil zhruba dvě stě normostran. Pak ovšem přišel proces revidování, což v praxi znamená, že počet stran pomalu ale jistě dál narůstá. A tentokrát už to ani nemůžu svalovat na množící se poznámky pod čarou; to, co přibývá, tam předtím prostě chybělo.

Moje dizertace je obsažná. Diplomku jsem měla, řekla bych, místy pokusně nesmělou. Neměla jsem tehdy načteno dost na to, abych některé věci pojednala tak, jak by si bývaly zasloužily (a navíc by mi to nedovolil limit na délku diplomek), a bylo to znát. Jenže teď jsem na doktorátu, moje standardy se zvedly, limit na délku nemáme a dva roky jsem nedělala nic jiného, než že jsem četla a studovala ono téma doslova do všech směrů. To samozřejmě neznamená, že nemám žádné rezervy, ale rozhodně to znamená, že můj seznam literatury je dlouhý jak týden a podle toho to vypadá. Opravdu hodně jsem se snažila si systematizovat výpisky, aby se v nich dalo vyznat, a pohodlně jsem s nimi mohla pracovat a citovat, kdykoli si zamanu. Stejně jsem tenhle týden opravovala některé citace, protože byly špatně. Zase jsem musela hledat tu či onu knihu v katalogu knihovny, protože mi chyběly nějaké údaje. A zase jsem nemohla najít nějaké pdfko, protože je mám zase poukládané na třech různých místech. Při psaní teoretických kapitol jsem sešity s výpisky prokládala jeden druhým, do toho jsem měla naštorc položenou knížku, přes ni kolmo jinou knížku a na tom všem ještě jiný sešit a hromadu vytisknutých papírů (a do toho v počítači otevřených deset souborů). Nějaké zdroje nebo poznámky hledám prakticky nonstop. Jak se to zase stalo?!

Moje dizertace je to nejobtížnější, do čeho jsem se kdy pustila. Myslím, že jsem během studia zakusila poměrně hodně těžkých věcí. Překládala jsem (s poněkud střídavým úspěchem) odborný text z angličtiny. Četla jsem filosofy, přičemž mám za to, že filosofie je ve své podstatě sbírka nejtěžších textů, jaké kdy lidstvo vytvořilo (kupříkladu nad patnácti drobounkými stránečkami z Heideggera jsem jednou strávila osm hodin, a ještě jsem to nejspíš úplně nepochopila). Naučila jsem se pracovat s univerzitním informačním systémem. Ovšem když to srovnám s psaním dizertace, všechno bledne. To, kolik práce dá napsat něco tak dlouhého, aby to bylo soudržné, vedlo to odněkud někam, bylo to argumentačně jasné a podložené, a ještě se to dalo číst, je naprosto nepředstavitelné. A to už tentokrát nedělám hloupé chyby, jako je odkazování v poznámkách pod čarou pomocí „tamtéž“. Skutečně nevím, jak mě tehdy mohlo napadnout, že mi to ušetří práci!

Jsem velmi systematický člověk a zpravidla nemám problém na věcech pracovat dlouhodobě. Ale v poslední době se na mě začínají projevovat příznaky psací fáze, kterou jsem kdysi nazvala „pohřběte mě pod zelený strom“. Pracuju na tom celém poměrně soustředěně bezmála čtyři roky. Revize dělám od prosince. A pořád to není hotové! Nemohla bych místo toho radši, já nevím… třeba napsat článek na blog?

O rušení bakalářek aneb co mi daly moje velké práce

Přiznám se, čekala jsem to. O to víc, že jsem v kontaktu s tím, jak AI proměňuje školství, dost bezprostředně a nějakou tu žhavou debatu na téma „ale jak to poznáte?!“ ohledně falešných slohů mám už za sebou. Přesto jsem ale očividně někde v hloubi duše doufala, že se to nestane nebo to alespoň bude trvat o něco delší dobu. Když jsem si totiž přečetla zprávu o tom, že první fakulta v Česku ruší bakalářské práce, něco ve mně umřelo.

Moje bakalářské studium bylo všeobecně humanitní. Zasvěcení vědí, že na lingvistku jsem se rekvalifikovala až na magistru, začínala jsem především jako filosofka. Naše fakulta (FHS UK) je totiž jako jedna z mála skutečně interdisciplinární a podobné změny snadno umožňuje. Abyste měli představu: povinné jsme měli v podstatě jen velké a obsáhlé souborné zkoušky z hlavních humanitních a společenskovědních disciplín a zbytek rozvrhu jsme si skládali sami podle toho, kterým směrem jsme se chtěli vydat. Díky tomu jsem si rozšířila obzory od historie, přes ekonomii až po literární teorii a nepřeháním, když tvrdím, že můj bakalář ze mě do značné míry udělal jiného člověka. Zbořil jednoduchý černobílý svět, v němž jsem do té doby jako gymnazistka žila, naučil mě přemýšlet úplně jinak a dívat se na svět velmi různými perspektivami. To, co mě ale ve výsledku tvarovalo nejvíc, bylo psaní. Psaní skutečně dlouhých akademických textů.

Ten první se jmenoval bakalářský překlad. Byli jsme ve druháku a měli jsme si vybrat sto stránek odborného anglického textu a přeložit ho do češtiny. Dodnes tuhle zkušenost považuji za jednu z nejvíc přelomových zkoušek celého svého studia a soudíc dle svých spolužáků, kteří se ještě ve třeťáku skoro nebavili o ničem jiném, nás to tak mělo víc. Víte, ono se to nezdá. Nejdřív si naivně myslíte, že vás překládání naučí lépe anglicky, tak to ale nefunguje. Vy se totiž naučíte hlavně česky. A to tak moc, až to bude někdy bolet. Nejdřív překládáte pomalu a drhne to. Na stránce desáté si koušete nehty, nad dvacátou si trháte vlasy, u třicáté mlátíte hlavou o zeď. A pak se začnou dít věci. Přede mnou například jednoho dne s křišťálovou jasností vystoupila dokonalá logičnost českých čárek. Najednou dávaly perfektní smysl a bylo úplně jasné, k čemu jsou a jak fungují. Anglické elegantní, ale statické nevětné konstrukce se ve vašem textu samy začnou měnit v české dynamické vedlejší věty s hromadou sloves; postupně mizí všechno to -ání a -ení, kterým jste do té doby doslovně převáděli anglické -ing formy, větné rozbory se před vámi zhmotní do smysluplných struktur, ke kterým najednou nepotřebujete hromadu pravidel, protože vidíte jejich význam. Tohle souvisí s tímhle, tohle závisí na tom; jak jasné, jak průzračné, jak elegantní! U strany osmdesát už je váš text skutečně český a vy nejenže vidíte organickou odlišnost a logičnost obou jazyků v přímém přenosu, ale už s ní umíte zacházet takovou měrou, že když se pustíte do kontroly, trháte si vlasy podruhé – tentokrát ovšem nad tím, jak jste první strany mohli překládat tak špatně. Váš vztah k jazyku se během jediného semestru řádově změnil a to všechno, co jste při blouznění nad slovníkem zažili, vám zůstane, ať už budete do budoucna psát nebo číst cokoli.

Bakalářská práce byla v jistém smyslu podobná. Napsat vlastní odborný text, který měl v našem případě mít alespoň 50 stránek, je zkušenost, která se nedá zprostředkovat jinak. Bakalářka musí mít strukturu, smysl, cíl a záměr, hlavu a patu. Neříkám, že to všechno moje bakalářka stoprocentně měla, ale vedla mě k myšlenkové disciplíně a konsistenci, kterou jsem se svým stylem psaní z éteru nutně potřebovala a kterou u kratších slohů prostě nezískáte. Udržet jednotnou linii na padesáti stranách je totiž úplně jiný příběh než ji udržet na stránkách pěti. Moje bakalářka mě naučila nejen, jak se píše akademický text a jak se logicky argumentuje, ale opravdu mě obohatila, a to jsem psala něco tak dokonale nepraktického, jako je literární analýza filosofické knihy (ach, miláček Kierkegaard). Naučila jsem se díky tomu, jak se literární analýza dělá a jak ji dělali ti, co ji skutečně uměli (ať žije Pražský lingvistický kroužek!) a to mi otevřelo úplně nový pohled na text a jeho ústrojnost a fungování. A ať už si o použitelnosti něčeho takového myslíte cokoli, vězte, že to bohatě využívám dodnes, a to nejen když jsem schopná podle pár vět rozpoznat kupříkladu manipulativní užívání jazyka. Právě moje dávná erudice v literární analýze totiž tvoří spolu s mou lingvistickou citlivostí vůči slovům a hyperempatií ono smrtící kombo pro všechny studenty, co si chtěli prostřednictvím AI ulehčit práci.

Když tak slyším, že se na první fakultě v Česku ruší bakalářské práce, pláču. Nevím, jaký osud stihl fhsácký bakalářský překlad, protože DeepL tu byl dávno před ChatemGPT, ale pokud bychom tohle všechno zrušili, protože to za nás přece zvládne umělá inteligence, přijdeme o něco velmi podstatného. Myšlenky se do slov neodívají, myšlenky slovy jsou, protože myslíme v jazyce, a když se učíme logicky a strukturovaně psát a kriticky číst, učíme se zároveň právě tak i myslet. Svým studentům nad esejemi vždycky říkám, že když budou jasné jejich myšlenky, budou jasná i jejich slova – a naopak. Teď jsme se dostali do fáze, kdy nám hrozí, že ty nástroje, které k bystření obojího tradičně sloužily, kolektivně hodíme do koše. Netvrdím, že vždycky dokonale fungovaly. Ale opravdu je máme čím nahradit?

Administrativní orgie aneb peklo na zemi

Mám za sebou dva roky, které by se z jistého úhlu pohledu daly kvalifikovat jako zázrak. Abyste mi rozuměli: doktorandi v Česku jsou na tom prachbídně; tak prachbídně, že skoro vždycky vedle výzkumu i pracují (jinak by umřeli hlady), takže jich 90 % doktorát nikdy nedokončí. Když jsem ovšem doktorandské studium zahájila já, spadl mi dárek rovnou z nebe. Dostala jsem grant. Nezanedbatelnou částku z evropských peněz, které kdesi přebyly, což mi umožnilo nejen nehledat si žádnou další práci, ale dokonce vyjet do Austrálie. Nic ovšem není ani dokonalé, ani doopravdy zadarmo a tady byl háček od počátku jasný: administrativa. Akademická administrativa evropské úrovně, vedle které normální granty blednou závistí a daňové přiznání si jde rovnou hodit mašli.

Začalo to úvodním školením. To mělo dvě devadesátiminutové části a pojednávalo zejména o tom, jak se o tenhle grant žádá. Když jsme ho absolvovali, přilétly první vlaštovky: lejstra (ano, v plurálu) formulovaná tak, že jsem vůbec nepochopila, co do nich mám vyplnit a jak, a musela jsem kvůli tomu volat paní z fakulty. Jak se následně ukázalo, jejich v podstatě jediný obsah spočíval v tom, že školení proběhlo.

To, co následovalo, plně odpovídalo akademickému projektu, který někdo ušil na evropském koleně velmi horkou českou jehlou. Každý měsíc jsme já i můj vedoucí vyplňovali reporty (on na ně pravidelně zapomínal, a urgovaly jsme ho tak střídavě já i paní z fakulty) a nechávali je schvalovat. První měsíc systém skoro dva týdny nefungoval, jak měl, což se během těch dvou let ještě několikrát zopakovalo. Půl roku po zahájení grantu jsme řešili, jestli můžu publikovat v češtině, když je komunikačním jazykem grantu angličtina (článek už jsem v té době měla v recenzním řízení). Hnali jsme to tehdy až na rektorát, protože to prostě nikde nebylo uvedené a během těch úvodních šesti měsíců si toho nejspíš nikdo nevšimnul. Každý administrativní pracovník, se kterým jsem ve věci grantu přišla do kontaktu, obyčejně na úvod našeho setkání pravil něco ve stylu „Ježíšikriste!!“, chytil se za srdce a třikrát plivnul k severu. Pořád byly někde nějaké problémy. Proč nemůžu vykázat cestovní pojištění? Mám tuhle částku uvést v korunách, nebo australských dolarech? (Po tomhle dotazu se pán od vedlejšího stolu začal nenápadně dívat mým směrem.) Nebude vadit, když přiletím domů ze Sydney, když mám stáž v Brisbane? A co je teda to stravné? Moje papírování mě hnalo dokonce tak daleko, že Cliff díky mně po letech působení na svojí univerzitě zjistil, že tam mají něco jako oficiální razítko. Protože bez razítka na zprávě ze stáže bych se snad ani nemohla vrátit.

To pravé peklo (jak fanoušci mého blogového facebooku tuší) ovšem vypuklo až minulý týden. Jelikož můj zázrak s dubnem skončil, čekalo mě vypracování závěrečné zprávy. Tu jsem musela vyplnit já i můj vedoucí a následně jsme ji měli vytisknout, podepsat, doplnit vytištěnými přílohami a fyzicky odnést na rektorát. Už to zavání pořádnými administrativními orgiemi; to jsem ale ještě netušila, co mě doopravdy čeká. Psala jsem si postupně asi tak s pěti lidmi, některými z fakulty, jinými z rektorátu. Ještě to nestačí, tohle tam má být taky. Tenhle bod nemáte dost doložený, musíte přidat i tohle. A vůbec, ve kterém měsíčním reportu máte doložené tady to? Můj vedoucí závěrečnou zprávu v systému schvaloval natřikrát, protože už to několikrát vypadalo v pořádku, ale pak si vždycky ještě někdo na něco vzpomněl. S paní z fakulty, která kvůli mně mezitím nejspíš zešedivěla, jsme si v závěrečné fázi už posílaly cynická videa ze Stopařova průvodce po galaxii. Zjistila jsem například, že musím vytisknout rukopis svého dosud nevydaného článku (protože potvrzení od časopisu, kam jsem článek poslala do recenzního řízení, spolu s wordovským dokumentem nestačí), odevzdat autorský výtisk odborného časopisu, ve kterém mám jiný článek vydaný (elektronicky to není dost Adidas), vytisknout powerpointové prezentace z konferencí, jichž jsem se zúčastnila (program a certifikát o účasti jsou pro sraby), a dokonce vytisknout printscreeny webových stránek, na kterých se nacházejí české jazykové univerzálie – včetně obrazovek, které se vám ukážou, když na ten odkaz s nápisem „Czech“ kliknete. Ou jé.

Když jsem svůj elaborát asi tak po deseti hodinách práce konečně dopsala, sešla jsem se na fakultě s vedoucím a myslela jsem si, že už jsme za vodou. Tehdy jsme ovšem ke své hrůze zjistili, že absolutně netušíme, kde se závěrečná zpráva v systému dá vygenerovat a vytisknout. Prostě to tam nebylo. I zavolali jsme fakultní paní – a když to zkrátím, tak mám teď ve svém portfoliu historku, že to, že mi něco nešlo vytisknout, řešili až na rektorátu. Instrukce jsme nicméně obdrželi a slavnostně jsem vygenerovala zprávu, na které se místo mého jména skvělo „null null“. Já jsem si tedy v tu chvíli už nebyla jistá ani tím, jak se jmenuju, ale něco mi našeptávalo, že takhle to přeci jen nebude. To mají ty kolonky z toho, že se vyplňují automaticky, aniž by je při tom kontrolovali tři lidi z rektorátu.

Když mi následně na univerzitní podatelně, která se nacházela v jiném čísle popisném, než měla, odmítli vydat potvrzení, že jsem jim tam svůj fascikl donesla a odevzdala, protože „na to si musíte donést vlastní papír a ten my jenom orazítkujeme“, nejspíš už jsem ani neměla být překvapená. V tu chvíli jsem měla chuť se svatosvatě zapřísahat, že už se nikdy žádného grantu nedotknu, a nádavkem vyvraždit celé Karolinum. Pak jsem si ale vzpomněla na Austrálii a Cliffa s Lauren a nakonec nedošlo ani na přísahu, ani na vraždu. A dnes, kdy už adrenalin v mém těle klesnul pod životu nebezpečnou úroveň (míněno je zejména nebezpečí pro životy ostatních), musím uznat, že osud má vpravdě dokonalý smysl pro humor. Kam se hrabe Kafka. Lepší zakončení celé téhle eskapády si snad ani nedovedu představit.

Jak se učí na gymplu a na fakultě

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.