O české akademické chudobě

Když jsem v devatenácti nastoupila do prváku na univerzitě, připadalo mi, že jsem právě vkročila do mnohonásobně většího světa, než na který jsem byla do té doby zvyklá. Bezpečný a trochu zatuchlý klídek provinciálního gymplu vystřídal ruch hlavního města, velká jména s řadami titulů, spolužáci, kteří kladli tak sofistikované dotazy, že jsem z nich málem upadala do mdlob, a slova jako „semestr“, „fakulta“ nebo „zkouškové“.

Grandiózní dojem mi nějakou dobu vydržel. Ono když jste celí vedle z toho, že najednou čtete Platóna ve společnosti lidí, kteří umí starořecky, chvíli to trvá, než si všimnete, že tihle lidé sdílí s dalšími deseti lidmi jeden kanclík se dvěma počítači a o učebny je taková rvačka, že se učí i v té malé místnůstce přes ulici, kde je na podlaze skoro vždycky naváté suché listí a které se nepříliš eufemicky i v informačním systému říká akvárium.

Romantika definitivně pominula, když jsem začala pracovat ve fakultní administrativě. Tehdy jsem se totiž připojila k těm deseti lidem, co sdíleli onen malý kanclík a museli se v něm nějak vystřídat. Pravda, počítače byly v tomhle konkrétním případě hned tři a kromě toho na každého vyšla asi tak půlka police a osminka židle. Finanční situace českých vysokých škol na mě dolehla se vším všudy a i to byl nakonec jeden z mnoha důvodů, proč jsem se za sebou rozhodla po magistru prásknout dveřmi. To, že nejlepší česká univerzita platí míň než nejprůměrnější státní základka a funguje na neplacených přesčasech a nadšení vybraných jednotlivců, jsem prostě odmítla skousknout. Jak to dopadlo, všichni víme; na svém tehdejším rozhodnutí bych nicméně ani zpětně nic neměnila.

Když jsem přišla na univerzitu v Austrálii, připadala jsem si v jistém smyslu podobně okouzleně jako tehdy v prváku. Cliff mimoděk v jednom e-mailu zmínil, že budu mít svoji pracovnu, a mně spadla brada. Já, bezejmenná stážistka, co přijela na tři měsíce, budu mít svoji vlastní pracovnu? Nefalšovanou samostatnou kancelář, kde budu moct být, kdy se mi zachce, a vůbec s nikým se o ni nebudu muset dělit? Bylo tomu přesně tak. A jak se ukázalo, nešlo o žádný nadstandard – nejen děkanka, ale každý akademik měl svoji vlastní pracovnu a nikdo se tomu ani za mák nedivil. Kromě toho se zdálo, že je všeobecný dostatek výukových prostor, univerzitní informační systém nevypadal jako poctivá kovářská práce z pětadevadesátého a ani jednoho akademika jsem neslyšela stěžovat si na výši platu. Pravda, jak se následně ukázalo, ani tam nebylo všechno růžové: problémy s IT jsou nejspíš dosud nedoceněná antropologická konstanta a „Tiskárna, která prostě fungovala“ je i v australském prostředí titul pro pohádku. V celkovém dojmu šlo ale o zcela nepodstatné až roztomilé detaily.

Teprve když jsem minulý týden zavítala na fakultu, stalo se to, co jsem čekala od listopadu – přišel onen tupý úder drtícího srovnání. Kanclíky jen o něco málo větší než ten můj australský, s osmi jmény na dveřích a čtyřmi počítači uvnitř, zely prázdnotou. Semestr ještě nezačal, proč by tam kdokoli byl? U těchhle kanceláří se nepočítá s tím, že by v nich skutečně někdo pracoval, na fakultě se pohyboval, nebo se tam dokonce potkával s kolegy. Pokud zrovna neučíte a nepotřebujete si dejme tomu odložit kabát před přednáškou nebo konzultovat se studenty, tak na fakultu nelezte. A jestliže jste doktorandi, tak se pěkně zase vraťte zpátky do práce, kde stejně trávíte většinu svého času, a nad knihami můžete vysedávat po večerech doma. Mám za to, že nejefektivnějším formátem stávky českého vysokého školství by bylo, kdyby na svoje fakulty najednou dorazili všichni doktorandi. Kolaps by byl nevyhnutelný.

Z fakulty jsem odcházela s nádechem hořkosti. Ano, věděla jsem, že přesně taková je situace a ještě před rokem by mi to přišlo sice smutné, ale normální. Teď už ne. S lítostí jsem si vzpomněla na Cliffa a Lauren, svoji vlastní pracovnu a čtvrteční trhy na kampusu. Viděla jsem, že to jde jinak; zažila jsem to na vlastní kůži. To, jak jsme na tom tady, skutečně není normální. Je to jenom strašně smutné.

Co dělá skvělé učitele

Co dělá obyčejného učitele učitelem dobrým, tušíme asi tak nějak všichni. V první řadě je to inteligence. Jakmile tahle podmínka není splněná, je zpravidla špatně i úplně všechno ostatní (a kdo má pocit, že nikdy žádného hloupého učitele neměl, nejspíš se jenom dost nezamyslel). V druhé řadě je to autentický zápal pro vyučovanou látku a upřímné přesvědčení o její smysluplnosti. V řadě třetí pak specifická schopnost říkat složité věci jednoduše nebo je rovnou vkládat do poutavých příběhů a nečekaných souvislostí. Přihoďme ještě pozitivní vztah ke studentům a získáme učitele, jakého by chtěl asi každý.

Myslím ale, že se stále nenacházíme na samém vrcholku pomyslné pyramidy. Ještě tu totiž jsou učitelé skvělí. Přízračné bytosti, které vás nejen lecčemu naučí, ale dovedou z vás dostat věci, o nichž jste ani netušili, že je v sobě máte, a kolikrát tím ovlivní celý váš další život. Po tom, jaká kouzelná přísada vytváří tenhle neobyčejně vzácný lidský druh, se ptám už celá léta a odpověď mi velmi dlouho unikala (pokud tedy jako uspokojivý závěr nebereme „asi nějaké jedinečné osobní charisma“). To se ovšem změnilo, když jsem před několika měsíci potkala svého posledního skvělého učitele. Cliff mi byl po dobu mé australské stáže vedoucím, což je v podstatě stejná role, jakou kdysi zastávala moje diplomová vedoucí Lily. Srovnání se vysloveně nabízelo. A v momentě, kdy mi došlo, co všechno Cliffa s Lily spojuje, jsem nejspíš konečně rozlouskla i svou dávnou otázku.

Prvním pojítkem byla naprostá důvěra. Lily věřila, že zvládnu svoje diplomové téma, na které jsem v době, kdy jsem ho volila, byla zcela nepřipravená. Ani Cliff nezapochyboval, když mu jednoho dne přišel e-mail od bezejmenné studentky kdovíodkud v Evropě. Na tomhle základě se následně v obou případech rozehrál úchvatný koncert pedagogické dokonalosti. Lily i Cliff mě vedli jemnou, ale pevnou rukou a ani na vteřinu mě nenechali ustrnout. Úvodní laťku nastavili rozumně nízko, a když jsem ji překonala, hbitě vytáhli další, tentokrát o kousek výš – a takhle pořád dál. Když jsem se dostala do potíží, ochotně mi pomáhali, odpovídali na otázky, půjčovali mi vlastní knihy. A když jsem se z obtíží vymotala a měla za to, že jsem už už v cíli, ukázali mi celou další úroveň, na kterou můžu směřovat. Nevedli mě na ni rovnou ani mi hned na začátku ostentativně neukazovali laťku těsně pod stropem; to by mě asi porazilo. Zároveň mě ale nikdy nenechali zpohodlnět pocitem, že už jsem kýžené mety dosáhla. Nechávali mě postupně objevovat stále jemnější nuance a zákruty – až jsem s překvapením zjistila, že jsem se dostala někam, kam jsem ani netušila, že se vůbec dostat můžu.

Teď, když učím, myslím na svoje skvělé učitele velmi často. Jeden z nich mě naučil kompletně francouzsky, druhá mi otevřela pohled na jazyk tak, že se to odrazilo úplně ve všem, a třetí mě dovedl k největšímu akademickému výkonu mého života. Každého z nich jsem potkala v úplně jiné fázi svého studia a všechny si je nesu od té doby s sebou. Nevím, jestli někdo ještě jejich řady rozšíří, ale i kdyby ne, bude to zcela v pořádku. Můj trojlístek se uzavřel; to, co jsem potřebovala, jsem dostala. Teď nadešel čas dávat – alespoň tak, jak to dokážu – dál.

Jak jsem potkala svoji hrdinku

Když jsem začala ve svých třiadvaceti hledat téma diplomové práce, vůbec jsem netušila, jak moc velká kapitola mého života právě začíná. Byla jsem tehdy typický produkt českého vysokého školství: vyhořelý, cynický a demotivovaný student, unavený tím, že musí pořád někomu něco dokazovat. Chtěla jsem proto poslední rok studia strávit něčím, co mě bude zase jednou opravdu bavit – a pro tento účel se mi tak nějak nic nezdálo dost dobré. Zašla jsem tedy za svou nejmilejší vyučující, ona mi položila pár chytře mířených dotazů a pak s vědoucím úsměvem sáhla pro knihu na polici. „Tohle by se vám mohlo líbit.“

Byla to kniha s lakonickým názvem English od Anny Wierzbické a já jsem se zamilovala. Číst cokoli od Anny Wierzbické je totiž bezmála elektrizující zážitek: brilantnost argumentace, nebojácná přímost, vtip, spisovatelský um a zároveň odzbrojujícím způsobem prostá a o to silnější ústřední myšlenka vytvářejí koktejl, jehož wow efekt se nezasvěcenému čtenáři jen těžko popisuje. Okamžitě jsem seznala, že o tomhle chci psát a během jednoho roku jsem se prakticky svépomocí rekvalifikovala na lingvistku. Moje víra ve smysluplnost akademického počínání, v tu dobu už značně otřesená, se vrátila.

Od té doby pro mě Austrálie byla nejen zemí klokanů, ale i zemí, kde pulzuje životem výzkum, který Anna Wierzbicka zahájila; a kde také žije ona sama. Dnes jí je čtyřiaosmdesát a současná vedoucí figura na poli jazykových univerzálií tak už je pár let Cliff, jeden z jejích prvních studentů na Australské národní univerzitě v Canbeře a posléze dlouholetý spolupracovník. Do Austrálie jsem proto jela primárně za Cliffem, ale výlet do Canberry za Annou byl v plánu od samého počátku. A díky Lauren se uskutečnil skutečně ve velkém stylu.

Moment, kdy jsem ji poprvé uviděla na vlastní oči, byl obyčejně neobyčejný. Anna je drobounká a křehká babička, skoro o hlavu menší než já. Objaly jsme se na přivítanou a já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám říkat. Naštěstí u toho byl i její manžel, Australan, který do bývalého východního bloku jezdil jako demograf a uměl svého času číst asi tak v deseti různých jazycích. Vždycky je dobré nastartovat konverzaci s Čechem tím, že jste četli Švejka v originále.

Když jsme později seděly s Annou a Lauren nad polským makovcem a diskutovaly o Annině poslední práci, nemohla jsem tomu uvěřit. Já mám mít připomínky k práci Anny Wierzbické, Anny Wierzbické, jedné z nejvlivnějších lingvistek několika posledních desetiletí? Chvílemi mi mozek fungoval, jindy mi běželo hlavou jenom „tohle je ona, tohle je vážně ona, tohle je opravdu opravdovsky ona!“. Díky ní jsem na doktorátu, díky ní jsem v Austrálii. Dost možná změnila běh celého mého života. Její chování bylo navzdory všemu odzbrojujícím způsobem prosté: uvařila mi čaj, všechny naše poznámky vzala vážně a poctivě si je zapsala. Pak s námi zapáleně diskutovala; mnohem zapáleněji než anglofonně jemný Cliff. Polský původ se nezapře.

Když pak ruku v ruce s manželem odcházela, dojatě jsem se za nimi dívala. Setkala jsem se se svou hrdinkou; se ženou, která dokázala prorazit s totálním lingvistickým protiproudem, vybudovat teorii, která má bezmála revoluční potenciál pro celé společenské vědy, a shromáždit kolem sebe výzkumnou komunitu, která připomíná jednu velkou rodinu. Abyste měli představu: Anna Wierzbicka například do jednoduché řeči jazykových univerzálií přeložila Bibli. Od geneze po apokalypsu, bez kulturního nánosu dávných tisíciletí, pro nás už téměř nestravitelného. Kniha je to křišťálově průzračná a jako když střelí a můj manžel po několika stranách pravil, že je to to nejlepší, co kdy četl. Jak řekl Cliff, něco takového mohl v celé historii dokázat jediný člověk. Drobounká babička s vlasy bílými jako sníh, květovaným šátkem přes ramena a tím nejlepším makovcem pod sluncem.

Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.

Buš a koaly aneb poprvé na australské univerzitě

Je pondělní ráno a já poprvé vyrážím na svou hostující australskou univerzitu. Jedu autobusem, což je poněkud jiný zážitek než v Praze. Na rozdíl od brisbaneských vlaků, kde vám do omrzení opakují i to, že tlačítko na otevírání dveří najdete vprostřed dveří (kdybyste si toho velkého, zeleně svítícího kotouče náhodou nevšimli), místní autobusy nehlásí ani stanice. Zato si v nich užijete spoustu lidského tepla – někteří cestující řidiče halasně zdraví a přejí mu krásný den, jindy je to pro změnu řidič, kdo na všechny volá „Have a great day, folks!“; při výstupu pak patří k dobrému tónu pěkně nahlas poděkovat. To když jsem zjistila, tak moje počáteční podezření, že jsou tady všichni nějak neuvěřitelně milí, ještě o pořádný kus zesílilo.

Když vystoupím, překvapeně zůstanu koukat na les. Totiž pardon, na buš. Subtropickému lesu se tu totiž říká buš a rostou v ní palmy a všelijaké podivné i méně podivné stromy, křičí v ní ptáci a soudě dle výstražných cedulí v ní žijí i koaly. To mě obzvlášť nadchlo. Co chtít víc než potkat na australském kampusu koalu? Doufám, že se mi poštěstí!

Stoupám buší a občas na mě znenadání vykoukne budova. Normálně nemám moderní architekturu příliš v lásce, ale tady to funguje. Každý barák je trochu jiný, všechny jsou obklopené hustou zelení a na naše poměry (opět) ohromně daleko od sebe. Celý kampus je tím pádem obrovský, ani za prvních pár dnů jsem ho neprošla celý, a větší množství lidí se vyskytuje v zásadě jenom v samém centru; v kavárně, které se příhodně říká srdce kampusu. Kolem stolů se tu procházejí straky a krocani (oboje na první pohled jiné než u nás), kteří zobou drobečky a občas, když si nedáváte pozor, nějakou tu sváču prý i ukradnou.

Právě v srdci kampusu se potkávám s Cliffem a Lauren (hardcoroví fanoušci teď možná zpozorněli, obě jména se tu totiž v minulosti už vyskytla). Cliff je profesor, za kterým jsem přijela, a Lauren postdoktorandka, která dělá ve stejné linii výzkumu. Viděli jsme se už na jarní online konferenci a teď se poprvé setkáváme tváří v tvář, což oslavíme srdečným objetím. Bavím se představou, jak se poprvé potkám s nějakým akademikem v Česku a s nadšeným „Ahoooj!“ se mu vrhnu kolem krku. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Procházíme se kampusem a Cliff s Lauren mi ukazují všechno podstatné. A pak (tady doplňte fanfáru dle vaší volby) mě zavedou do mojí pracovny. Ano. Na univerzitě, kam jsem přijela na tři měsíce jako bezejmenná stážistka, mi dali vlastní kancelář. Když to srovnám se svými českými zkušenostmi, nevychází z toho naše vlast právě nejlépe. V Česku jako doktorandka prakticky neexistuju; za tajemnických let jsem na fakultě sdílela místnost asi tak s deseti vyučujícími, se kterými jsme se tam museli prostřídat, protože všichni najednou bychom se tam ani nevešli; v první práci nás bylo v kanclu pět a gigantický open space z druhé práce se tady na blogu proslavil hned několikrát. Když jsem zjistila, že budu mít poprvé v životě svoji pracovnu, zatlačila jsem slzu dojetí.

Když mi Cliff s Lauren ukázali, co bylo třeba, dali mi klíče a nechali mě vydechnout. Dveře zaklaply, mně razantně poklesl adrenalin v krvi a vyčerpaně jsem kecla na zem. Nevěděla jsem, jestli spíš brečet dojetím nebo se smát nadšením a připadala jsem si trochu jako blázen – ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ve své vlastní pracovně, uprostřed kampusu, kde žijí koaly, s cedulí „Visiting academic“ na dveřích a s ochotnými a milými místními akademiky hned vedle. Šlo by si od australské univerzitní stáže vůbec slibovat něco lepšího?