Publikováno

Jak jsem potkala svoji hrdinku

Když jsem začala ve svých třiadvaceti hledat téma diplomové práce, vůbec jsem netušila, jak moc velká kapitola mého života právě začíná. Byla jsem tehdy typický produkt českého vysokého školství: vyhořelý, cynický a demotivovaný student, unavený tím, že musí pořád někomu něco dokazovat. Chtěla jsem proto poslední rok studia strávit něčím, co mě bude zase jednou opravdu bavit – a pro tento účel se mi tak nějak nic nezdálo dost dobré. Zašla jsem tedy za svou nejmilejší vyučující, ona mi položila pár chytře mířených dotazů a pak s vědoucím úsměvem sáhla pro knihu na polici. „Tohle by se vám mohlo líbit.“

Byla to kniha s lakonickým názvem English od Anny Wierzbické a já jsem se zamilovala. Číst cokoli od Anny Wierzbické je totiž bezmála elektrizující zážitek: brilantnost argumentace, nebojácná přímost, vtip, spisovatelský um a zároveň odzbrojujícím způsobem prostá a o to silnější ústřední myšlenka vytvářejí koktejl, jehož wow efekt se nezasvěcenému čtenáři jen těžko popisuje. Okamžitě jsem seznala, že o tomhle chci psát a během jednoho roku jsem se prakticky svépomocí rekvalifikovala na lingvistku. Moje víra ve smysluplnost akademického počínání, v tu dobu už značně otřesená, se vrátila.

Od té doby pro mě Austrálie byla nejen zemí klokanů, ale i zemí, kde pulzuje životem výzkum, který Anna Wierzbicka zahájila; a kde také žije ona sama. Dnes jí je čtyřiaosmdesát a současná vedoucí figura na poli jazykových univerzálií tak už je pár let Cliff, jeden z jejích prvních studentů na Australské národní univerzitě v Canbeře a posléze dlouholetý spolupracovník. Do Austrálie jsem proto jela primárně za Cliffem, ale výlet do Canberry za Annou byl v plánu od samého počátku. A díky Lauren se uskutečnil skutečně ve velkém stylu.

Moment, kdy jsem ji poprvé uviděla na vlastní oči, byl obyčejně neobyčejný. Anna je drobounká a křehká babička, skoro o hlavu menší než já. Objaly jsme se na přivítanou a já jsem najednou vůbec nevěděla, co mám říkat. Naštěstí u toho byl i její manžel, Australan, který do bývalého východního bloku jezdil jako demograf a uměl svého času číst asi tak v deseti různých jazycích. Vždycky je dobré nastartovat konverzaci s Čechem tím, že jste četli Švejka v originále.

Když jsme později seděly s Annou a Lauren nad polským makovcem a diskutovaly o Annině poslední práci, nemohla jsem tomu uvěřit. Já mám mít připomínky k práci Anny Wierzbické, té Anny Wierzbické, jedné z nejvlivnějších lingvistek několika posledních desetiletí? Chvílemi mi mozek fungoval, jindy mi běželo hlavou jenom „tohle je ona, tohle je vážně ona, tohle je opravdu opravdovsky ona!“. Díky ní jsem na doktorátu, díky ní jsem v Austrálii. Dost možná změnila běh celého mého života. Její chování bylo navzdory všemu odzbrojujícím způsobem prosté: uvařila mi čaj, všechny naše poznámky vzala vážně a poctivě si je zapsala. Pak s námi zapáleně diskutovala; mnohem zapáleněji než anglofonně jemný Cliff. Polský původ se nezapře.

Když pak ruku v ruce s manželem odcházela, dojatě jsem se za nimi dívala. Setkala jsem se se svou hrdinkou; se ženou, která dokázala prorazit s totálním lingvistickým protiproudem, vybudovat teorii, která má bezmála revoluční potenciál pro celé společenské vědy, a shromáždit kolem sebe výzkumnou komunitu, která připomíná jednu velkou rodinu. Abyste měli představu: Anna Wierzbicka například do jednoduché řeči jazykových univerzálií přeložila Bibli. Od geneze po apokalypsu, bez kulturního nánosu dávných tisíciletí, pro nás už téměř nestravitelného. Kniha je to křišťálově průzračná a jako když střelí a můj manžel po několika stranách pravil, že je to to nejlepší, co kdy četl. Jak řekl Cliff, něco takového mohl v celé historii dokázat jediný člověk. Drobounká babička s vlasy bílými jako sníh, květovaným šátkem přes ramena a tím nejlepším makovcem pod sluncem.

Publikováno

Jak se pořád zdráhám věřit vlastním očím

Když jde o akademiky, mám velmi rozporuplná očekávání. Na jedné straně stojí moje ideály, které si malují brilantně inteligentní a zároveň skromné lidi s otevřenou myslí a laskavým srdcem. Na druhé straně je realita a v ní nejedna zkušenost s elitářskými egomaniaky, kteří si svoje mindráky neváhají kompenzovat na druhých, a ještě při tom s gustem využijí veškerou váhu svých titulů.

Do Austrálie jsem jela v tomhle ohledu plná očekávání. Jarní online konference mě velmi mile překvapila, i tak jsem ale pro jistotu přijížděla v osvědčené pozici defenzivního introverta, který ze svých zákopů vyleze až v momentě, kdy si bude opravdu jistý, že je to bezpečné. Věděla jsem navíc, že je to jenom na tři měsíce. Kdo by investoval do pracného budování hlubokých vztahů s lidmi, které co nevidět zase opustí? To jsem ale ještě netušila, co mě tu doopravdy čeká.

Cliff pro mě byl na začátku hlavně špičkový profesor. Jeho publikace by zvládly zaplnit několik áčtyřek, působil na univerzitách na několika kontinentech, získal velice prestižní granty, zkrátka jméno světového významu. Z mailů se mi záhy začal jevit jako velmi milý pán a na již zmiňované konferenci tenhle můj dojem jen potvrdil; pořád to ale byl především úctyhodný akademik. Jenže pak jsem ho potkala v reálu a přede mnou stál drobný starší pán v kšiltovce a keckách, s trochu křivými špičáky, laskavýma očima a zářivým úsměvem. Zval mě na horkou čokoládu, doporučoval mi jednu knihu za druhou, povídal si se mnou o lingvistice i o životě a ze všeho byl nadšený. Povzbuzoval mě ohledně mého dobrodružství na Novém Zélandu a ochotně napovídal, když mi chyběla anglická slova nebo lingvistická terminologie. Jednou jsem mu vyprávěla o českých překladech Terryho Pratchetta, on pozorně poslouchal a následně mě pozval, abych o tom poreferovala i v rámci jeho přednášky. Nikdy jsem ho neslyšela o nikom říct nic zlého (jenom dvakrát zanadával na politiku, počítá se to?). Velmi záhy jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem ze zákopů venku, ani nevím jak.

Lauren jsem nejdřív neznala vůbec. Na konferenci jsem ji jen krátce zahlédla a Cliff se o ní zmínil v jednom e-mailu, nic, co by stačilo na jakýkoli smysluplnější dojem. Pak jsem ji ale potkala v reálu a zjistila jsem, že toho máme tolik společného, až se mi tají dech. Namátkou: i ona prošla několika lety frustrující práce v marketingu, ze které utekla zpátky na univerzitu, je vysoce citlivá, miluje Dobrá znamení a vážnou hudbu a taky je patrně jediný člověk na světě, jehož tolerance pálivých jídel je ještě menší než ta moje (to zahřálo, díky El!). Sice má opravdu hodně práce, ale vždycky si ráda udělá čas a někam se mnou vyrazí. Co chvíli mě pozve na ramen, fish and chips nebo makadamiový dortík, dala mi vlastnoručně vyrobené náušnice, a když se dozvěděla, že plánuju letět do Canberry, zařídila mi ubytování u svých rodičů. Jednou, když jsme se snažily prodrat davem cestou z obřího ohňostroje v centru Brisbane, se zcela samozřejmě ujala role lidského štítu jedné maminky s kočárkem, a poté, co se nám povedlo s utrhanými knoflíky konečně dostat pryč, té mamince ještě řekla několik povzbudivých slov. V tu chvíli jsem málem zatlačila slzu.

Přiznám se, že ani v těch nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že mě v Austrálii čeká taková společnost. Akademici, kteří bez zaváhání naplní úplně všechny moje přehnané ideály. Spřízněné duše, které když potkám na chodbě, zvedne mi to náladu na celý den. Lidi, se kterými se budu chtít spřátelit, i když jsem si moc dobře vědoma toho, že je zanedlouho zase opustím. Vím, bude to smutné loučení. Ale taky vím, že na tom nechci vůbec nic měnit. A moje zákopy? Už ani nevím, kde byly. Tak dávno jsou zasypané.

Publikováno

Buš a koaly aneb poprvé na australské univerzitě

Je pondělní ráno a já poprvé vyrážím na svou hostující australskou univerzitu. Jedu autobusem, což je poněkud jiný zážitek než v Praze. Na rozdíl od brisbaneských vlaků, kde vám do omrzení opakují i to, že tlačítko na otevírání dveří najdete vprostřed dveří (kdybyste si toho velkého, zeleně svítícího kotouče náhodou nevšimli), místní autobusy nehlásí ani stanice. Zato si v nich užijete spoustu lidského tepla – někteří cestující řidiče halasně zdraví a přejí mu krásný den, jindy je to pro změnu řidič, kdo na všechny volá „Have a great day, folks!“; při výstupu pak patří k dobrému tónu pěkně nahlas poděkovat. To když jsem zjistila, tak moje počáteční podezření, že jsou tady všichni nějak neuvěřitelně milí, ještě o pořádný kus zesílilo.

Když vystoupím, překvapeně zůstanu koukat na les. Totiž pardon, na buš. Subtropickému lesu se tu totiž říká buš a rostou v ní palmy a všelijaké podivné i méně podivné stromy, křičí v ní ptáci a soudě dle výstražných cedulí v ní žijí i koaly. To mě obzvlášť nadchlo. Co chtít víc než potkat na australském kampusu koalu? Doufám, že se mi poštěstí!

Griffith University, kampus, buš, koala, studium v zahraničí, Brisbane, Queensland, Austrálie
Ano, tohle je univerzitní kampus.

Stoupám buší a občas na mě znenadání vykoukne budova. Normálně nemám moderní architekturu příliš v lásce, ale tady to funguje. Každý barák je trochu jiný, všechny jsou obklopené hustou zelení a na naše poměry (opět) ohromně daleko od sebe. Celý kampus je tím pádem obrovský, ani za prvních pár dnů jsem ho neprošla celý, a větší množství lidí se vyskytuje v zásadě jenom v samém centru; v kavárně, které se příhodně říká srdce kampusu. Kolem stolů se tu procházejí straky a krocani (oboje na první pohled jiné než u nás), kteří zobou drobečky a občas, když si nedáváte pozor, nějakou tu sváču prý i ukradnou.

Právě v srdci kampusu se potkávám s Cliffem a Lauren (hardcoroví fanoušci teď možná zpozorněli, obě jména se tu totiž v minulosti už vyskytla). Cliff je profesor, za kterým jsem přijela, a Lauren postdoktorandka, která dělá ve stejné linii výzkumu. Viděli jsme se už na jarní online konferenci a teď se poprvé setkáváme tváří v tvář, což oslavíme srdečným objetím. Bavím se představou, jak se poprvé potkám s nějakým akademikem v Česku a s nadšeným „Ahoooj!“ se mu vrhnu kolem krku. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Griffith University, Nathan Campus, Brisbane, Austrálie, studium v zahraničí
Za tou zelenou zídkou jsou stromy, za nimi dveře a za nimi já.

Procházíme se kampusem a Cliff s Lauren mi ukazují všechno podstatné. A pak (tady doplňte fanfáru dle vaší volby) mě zavedou do mojí pracovny. Ano. Na univerzitě, kam jsem přijela na tři měsíce jako bezejmenná stážistka, mi dali vlastní kancelář. Když to srovnám se svými českými zkušenostmi, nevychází z toho naše vlast právě nejlépe. V Česku jako doktorandka prakticky neexistuju; za tajemnických let jsem na fakultě sdílela místnost asi tak s deseti vyučujícími, se kterými jsme se tam museli prostřídat, protože všichni najednou bychom se tam ani nevešli; v první práci nás bylo v kanclu pět a gigantický open space z druhé práce se tady na blogu proslavil hned několikrát. Když jsem zjistila, že budu mít poprvé v životě svoji pracovnu, zatlačila jsem slzu dojetí.

Když mi Cliff s Lauren ukázali, co bylo třeba, dali mi klíče a nechali mě vydechnout. Dveře zaklaply, mně razantně poklesl adrenalin v krvi a vyčerpaně jsem kecla na zem. Nevěděla jsem, jestli spíš brečet dojetím nebo se smát nadšením a připadala jsem si trochu jako blázen – ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem ve své vlastní pracovně, uprostřed kampusu, kde žijí koaly, s cedulí „Visiting academic“ na dveřích a s ochotnými a milými místními akademiky hned vedle. Šlo by si od australské univerzitní stáže vůbec slibovat něco lepšího?

Publikováno

Co že to vlastně dělám na tom doktorátu?

To, že jsem na doktorátu, tady asi nikomu nemohlo uniknout. Psala jsem o tom ještě předtím, než jsem šla k přijímačkám, a akademickým radostem a strastem věnuji celou rubriku. Co ovšem mnozí nejspíš nevíte, je, čemu se na tom doktorátu vlastně věnuji. Tedy o čem bádám, čtu, píšu a také za jakým účelem jedu do té slavné Austrálie.

V nejširším slova smyslu dělám lingvistiku. Nejsem ovšem studovaná lingvistka a můj obor slovo lingvistika v názvu vůbec neobsahuje. Jak je to možné? Protože jde o mezioborovou lingvistiku kulturní, jinak také etnolingvistiku nebo lingvistickou antropologii. Nezkoumám jazyk jako systém (tedy gramatiku), jako to dělá lingvistický mainstream, ale zkoumám ho jako kulturní činitel, tedy něco, v čem se odráží sdílená historie rodilých mluvčích a co nějakým způsobem tvaruje jejich myšlení. Ano, to se skutečně děje – jednotlivé jazyky totiž nezrcadlí žádnou objektivní realitu a už vůbec si navzájem neodpovídají; jsou to jedinečné kulturní vesmíry, které svět kolem nás kategorizují a hodnotí každý po svém. Všechny jsou ale vycentrované na člověka, subjektivní, nevědecké a tak moc hodnotící, až můžou být xenofobní nebo šovinistické (za všechny uveďme Slovana, tedy toho, který má slovo, versus Němce, tedy někoho, kdo mluví takovou hatmatilkou, že je de facto němý).

Co se dá v téhle lingvistické oblasti zkoumat? Zejména sémantika, tedy význam, skrz který se hodnoty a kulturní vzorce v jazyce krásně ukazují. Frčí třeba takzvaná kontrastivní sémantika, která srovnává význam zdánlivých ekvivalentů z různých jazyků – já jsem třeba napsala studii, která srovnávala český zdravý rozum s anglickým common sense. Tyhle pojmy totiž ani omylem neznamenají totéž a jejich odlišnosti o lecčem svědčí. Zatímco common sense vypráví vcelku optimistický příběh o lidské kapacitě orientovat se ve světě a dělat na tomto základě dobrá každodenní rozhodnutí, zdravý rozum slouží zejména jako myšlenková obrana před potenciálně všudypřítomným ohrožením (např. ideologií nebo manipulací) a učí nás skepsi a nedůvěře. To, že zdravý rozum vznikl v kultuře, která se několik set let musela mentálně bránit všemu oficiálnímu, protože to ohrožovalo samu její existenci, je, myslím, velmi logické.

Když ale analyzuju češtinu, proč jezdit kdovíkam do tramtárie? To se tam jako chci učit česky? Inu, nechci; k protinožcům se jedu učit teorii a metodu. Pokud totiž každý jazyk nahlížíme jako svébytný kulturní vesmír, který je zcela jedinečný, vzniká tu prekérní problém: jak v takové situaci jazyky srovnávat? Jak vůbec mluvit v jednom jazyce o jazyce jiném? Nedeformujeme ho vždycky svým vlastním pohledem na svět? Někteří tvrdí, že ano. Teorie, ze které vycházím, tvrdí že ne nutně. Říká totiž, že všechny jazyky sdílejí společné jádro jednoduchých slov, která všude znamenají totéž, jsou tedy univerzální (pro představu jsou to slova jako dobrý, špatný, myslet, vědět, já, ty, protože, jestliže atd.). Tohle jádro tedy funguje jako nejmenší společný jmenovatel přirozených jazyků, ve kterém můžeme popsat i ten nejhůř přeložitelný pojem z jazyka pitjantjatjara – a bude to popis univerzálně srozumitelný a kulturně neutrální.

Možná už vám v tuhle chvíli dochází, že právě tahle ambiciózní teorie je to, co zvedá mandle tolika akademikům. Způsobila osypky oponentovi mojí diplomky, dala vzniknout žhavé debatě na mých doktorských přijímačkách a ukázala pravou tvář jednoho kohouta na akademickém smetišti. Jazykové univerzálie totiž nejsou v současné vědě vůbec sexy a vlastně se není čemu divit – snahy o jejich nalezení dlouho končily fiaskem. Dlouho, ovšem s jednou výjimkou. Dnes je její autorka Anna Wierzbicka roztomilá australská babička, během padesáti let ale vybudovala, obhájila a rozvinula tenhle lingvistický protiproud, který si svým obrovským potenciálem pro celé společenské vědy, mezikulturní komunikaci i výuku jazyků postupně získal celosvětovou pozornost a řadu badatelů na všech kontinentech. Ani trochu se tomu nedivím. A tají se mi dech při myšlence, že se k nim třeba jednou taky budu moct počítat.

Publikováno

O velikém šoku aneb jak jsem byla na konferenci

Jestli mám na něco v životě opravdu štěstí, jsou to jednoznačně lidi. V každý klíčový okamžik jsem potkala ty pravé. Někdy proti své vůli, párkrát navzdory všem okolnostem, jindy úplně náhodou a výjimečně dokonce zcela dle očekávání. Je tomu ovšem už několik let, co se tahle moje klika odmlčela a já jsem tím pádem poněkud odvykla tomu, že by ještě mohla zabírat. Rozhodně tedy až do minulého pátku.

Ten den jsem se zúčastnila akademické konference. Byla to druhá v mém životě, nebyla jsem tedy ani naprostý nováček, ani žádný mazák. Rozhodně jsem tedy nebyla mazák v oboru mezinárodních konferencí skutečných odborníků na oblast, do které se snažím taky tak trochu fušovat. Jenže když vám napíše Cliff z Austrálie, že se bude konat online konference, která je přizpůsobená různým časovým pásmům a u které už je sice po přihlašovacím deadlinu, ale že by se to jistě dalo nějak zařídit, copak se to dá odmítnout?

I řekla jsem ano. Věděla jsem, že si budu o nějaký ten týden později nadávat a přesně tak se také stalo. Na programu moje jméno figurovalo asi tak dva centimetry pod jménem, o kterém jsem psala diplomku, a pár dalších centimetrů od hromady dalších jmen, která jsem znala jen z knih. Přiznávám, že jsem se musela hodně zhluboka nadechnout a párkrát jsem vzala jméno Boží nadarmo. Na svojí powerpointové prezentaci jsem pracovala jako nikdy a proslov v angličtině si nacvičovala několik dní. Vědomí, že se chystám dělat první dojem na lidi, na kterých opravdu, ale opravdu záleží, mi to ani trochu neulehčovalo.

Za léta strávená v českém akademickém prostředí jsem si zvykla, že jistá míra nevraživosti, zatrpklosti, podpásových ran a špatně skrývaného egoismu je něco normálního, co prostě k akademii patří. Dovedete si tedy představit míru mého šoku, když jsem se octla uprostřed nesmírně přátelské, otevřené, milé, laskavé a podporující skupiny badatelů, kteří se navzájem oslovují křestními jmény, vítají vás se třemi vykřičníky, mají pouze konstruktivní a chytré dotazy a říkají věci jako „všechno, co jsi napsala, je skvělé“ (to nebylo na mě :-), „skvělá prezentace“, „můžete poslat, cokoli píšete, my se na to podíváme a pošleme vám spoustu komentářů“ a „jsme tady taková jedna velká rodina“. Byla jsem sice hodně nervózní, a když mi napoprvé selhalo sdílení obrazovky, o to nervóznější; po prezentaci mě ale zaplavila vlna úžasně podporujících a pochvalných zpráv, jedna spolukonferující si hned stáhla moji diplomku a jiní se mi svěřovali s tím, že mají české kořeny, přátele nebo aspoň kolegy, kteří jim na jejich police přelézají hromadou svých českých knih. Na ty zprávy jsem odepisovala snad čtvrt hodiny a jediné, čeho lituju, bylo, že jsem se v tu chvíli nemohla rozpůlit a tou druhou částí poslouchat další prezentující.

Sice jsem tedy byla sama sebou, totiž poněkud rozpačitým introvertem, který nikdy neprezentoval na mezinárodní konferenci, všechny kolem sebe viděl úplně poprvé a zoufale neovládal small talk, ale ani na chvilku jsem nechtěla být kdekoli jinde. Potkala jsem svůj akademický kmen; badatele z celého světa, kteří profesní život zasvětili tomu, do čeho jsem se před několika lety zamilovala i já. Nevěděla jsem, jací budou, ale překonali všechna moje očekávání. Takhle tedy může vypadat akademická sféra, když se to vezme za správný konec. Moje štěstí na lidi se blaženě usmálo, vyletělo až ke stropu a rozzářilo se jako ten nejjasnější ohňostroj.