Co mi daly dva tajemné roky

Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím „na dvě věcí“ je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.
Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že „to byla zkušenost“. A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:
Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.
Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.
Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.
Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.
Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.
Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.
Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.
Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.
Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.
Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.
Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.
Pokazit se může úplně všechno.
Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.
Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.
Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.
Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.
Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.
A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.
A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.

Zpověď demotivovaného absolventa aneb proč nejít na doktorát

Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku „a co jako chceš po takové škole dělat“. A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.
Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.
1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?
2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.
3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.
4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající – a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.
5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.
6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé – a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.
Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.

Pro mou vedoucí

Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.
Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila „tohle by se vám mohlo líbit“. Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.
Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.
Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla „jo, to už je dobrý, tak nashle“. Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé „tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce“. Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.
Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly „základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru“). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.
Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.
Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc – budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.
„Lily? After all that time?“
„Always.“

Jak spáchat atentát na tajemnici

Jsou studenti, o nichž během jejich studia jako tajemnice vůbec nevím. Poprvé je potkám při odevzdávání diplomky, možná mi během svého studia položí jeden či dva věcné dotazy, které zodpovím, a tím to hasne. A pak je druhá sorta – mám za to, že ta je na světě od toho, aby mi pila krev a doháněla mě k šílenství. Jestli nenávidíte nějakou tajemnici, postupujte takto:
1) Na konci druháku odevzdejte diplomku se zpožděním s tím, že jste zapomněli na termín. Tajemnici samozřejmě napište až potom, co jste napsali vedoucímu celého oboru a u něj si vydupali, že přes rok předem známý termín můžete odevzdat se zpožděním.
2) Zjistěte díky zprávě od vedoucí, že vaše práce je opravdu špatná a snažte se odevzdání, které jste si vydupali, stáhnout zpět.
3) Nakonec se nechte vyhodit od předmětu, který musíte mít splněný před tím, než přistoupíte ke státnicím, a tím vše zahrajte do outu.
4) Další rok si nechte mírně odlišnou práci zadat se zpožděním a chybně.
5) Chyby si nevšímejte, tajemnice ji vyčmuchá sama a sama od sebe opraví.
6) Pár dní před termínem na konci třeťáku se ptejte, jestli by se ten rok předem známý termín nedal o několik dní odložit.
7) Potom, co vám tajemnice napíše, že ne, běžte opět za vedoucím oboru a za pomoci vedoucí práce si u něj zase vydupejte povolení a u jiných administrativních pracovníků zjistěte, že technicky je to možné a že to zařídí.
8) Přimějte vedoucí práce, aby telefonovala tajemnici a tvrdila jí, že to zařídí spolu s oním jiným administrativním pracovníkem, který vše udělá a práci převezme.
9) Nechte tajemnici, aby onomu jinému administrativnímu pracovníkovi napsala a zjistila, že ten nic neslíbil, na fakultě v té době vůbec nebude a odmítá za celou akci brát zodpovědnost.
10) Pokliďte pozůstatky hořících budov v místě bydliště tajemnice.
Pamatujete si, jak jsem v jednom článku psala, že k poznání temných stránek vaší duše je vhodné stát se tajemnicí? Nemám, co bych dodala.

Pod pokličku šprtství

„Vůbec to neumím, tentokrát to fakt nedám,“ praví student či studentka rozhořčeně a zoufale a hodně nahlas. Všichni ho/ji ze srdce politují. Následující běh událostí zná prakticky každý: inkriminovaný jedinec vejde do místnosti, kde se zkouší, po podezřele krátké chvíli vyjde ven s úsměvem na tváři. Výsledek: bez zaváhání za jedna. Jako vždycky.
Všichni takové studenty známe. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na ně jsme prakticky všichni alergičtí. Dokonce i my; my, kteří jimi sami jsme. Ano, přiznávám, že i já jsem byla důvodem mnoha předzkouškových nervóz a depresivních rozlad svých spolužáků. Jenomže jako nic na světě ani šprtství není černobílé. A můžete mi věřit, že je sice příjemné dostávat pořád skvělé známky, ale důvody k tomu jsou daleko méně ušlechtilé a příjemné, než by se mohlo zdát.
Šprt je totiž zpravidla prostě student s vyšším stupněm neurózy, než je běžné. Jistě, učila jsem se proto, že mě to zajímá, že se chci vzdělat a tak podobně. Jenomže taky jsem se učila proto, že jsem se tolik bála, že mě vyhodí. Troufám si říci, že plíživý strach z neúspěchu stojí velmi podstatnou měrou za skvělými známkami většiny šprtů. Stačí v dětství slyšet pár vět typu „nezajímá mě, co měli spolužáci, tys měla mít za jedna“ a je to tam.
Jelikož šprti bývají nezřídka vybaveni poměrně kvalitním kognitivním aparátem a značnou důsledností, vědí velice dobře, kde nerozumí látce tak, jak by měli, kde jsou díry, na nichž je možné je nachytat, a kde se příliš neorientují. Vědí to tak dobře, že kvůli tomu mají pocit, že je přece musí vyhodit, protože toho tolik nevědí. Nevěří si, protože vidí, že jejich příprava není dokonalá. A tak se učí o to víc víc. Děsivě usilovná příprava je jejich cestou k alespoň relativní duševní pohodě.
Jako za každou frenetickou aktivitou se tak i za šprtstvím skrývá nedostatek sebevědomí. Proto prosím vás všechny, kteří nás za ta léta musíte opravdu nesnášet, za pochopení a odpuštění. Být šprtem není jednoduché – když říkáme, že to fakt neumíme a že nás musí vyhodit, myslíme to smrtelně vážně. Opravdu se bojíme. Pokaždé znovu. Železná pravidelnost našich jedniček na tom nic nemění. A to, věřte mi, není snadný úděl.
PS: Za inspiraci k tomuto článku vděčím článku z blogu Barborové příběhy.

Dvojí metr aneb o naprosto děsivě příšerné knize

To, že se mi opět blíží státnice, se pozná na tom, že musím zase číst špatné knihy. S tím jsem tak nějak počítala. Jenomže jsem nepočítala s tím, jak špatné doopravdy budou. Kniha, kterou jsem dnes dočetla (zaplaťpánbůh za ty dary!), trhla v tomto směru snad všechny rekordy. Bylo tam špatně snad úplně všechno. Konkrétně:
1) Ani jedna citace. Mysleli jste si, že v akademickém textu musejí být citace? Cha chá! Pan docent vás pěkně rychle vyvede z omylu. Vloží někomu něco do úst a do této vulgární interpretace si pak hezky akademicky kopne. Nic není snazšího, protože oponent, vzhledem k tomu, že si neověříte, jestli to opravdu řekl (a v seznamu literatury třeba od něj není ani jedna kniha), zkrátka mlčí. Vítěz je jasný.
2) Ani hlava, ani pata. Text nemá žádnou strukturu, kapitoly nevedou odnikud nikam a velmi úspěšně parafrázují špatné referáty typu „a ještě tam taky bylo tohle“. To, že nikam nevede celý text, už lze brát jako samozřejmost. Argumenty se nepoužívají, vyplývání nás nezajímá. Pointa neexistuje.
3) Hodnotící výlevy. Kniha není neutrální, ani kdybyste zavřeli obě dvě oči. Autor si hezky vykládá, jak mu to přijde, nepodpírá to žádnou argumentací, prostě tam prdne nějaké hodnotící slovo a je to. Velmi korektní.
4) Chyby. A tohle mi vadí snad nejvíc. Hned na druhé stránce mých poznámek se v záhlaví skví velký nápis „straaaašně moc chyb!!!!!!!“ (vykřičníky přibývaly postupně s narůstající frustrací). Text si po sobě pan docent snad nepřečetl ani jednou. Čárky – jako kdyby si házel korunou, kam je dá a kam ne. Překlepy. Písmena navíc a namíň. Chybějící slova. Celé věty, které nedávají žádný smysl. Naprosto šílená přehršel pleonasmů (tzn. spojení jako „prvky, elementy se přeskupují“ nebo „obraz reality, skutečnosti“) – asi aby se vyrovnala ta chybějící slova jinde („transformace neřešitelných problémů v genetické“ vyhrává pomyslnou první cenu). Zkrátka: to, že autorovi chybí myšlenka, argumentace a pointa, se odráží i v naprosto šílené gramatice a stylistice. Jak na nebi, tak i na zemi.
Celý text je tak hlavně jedním velkým oblakem inkoustu, v němž autor skrývá, že neví, co by vlastně měl napsat. Podivné a krajně podezřelé mystické mlžení, v němž se ani jeden pojem jasně nedefinuje, ale všechny se používají, tak nesvědčí o kdovíjakých hlubinách ducha; naopak. Jak by totiž řekla skvělá vedoucí mé diplomky: to je takové to jakoby žvanění. Nejsmutnější na tom ale je, že tohle žvanění straší v naší univerzitní knihovně, že ho někdo vůbec vydal, že ten docent dopustil, aby něco takového vůbec spatřilo světlo světa. Přijít s tímhle jako s diplomkou, vyrazí se mnou na katedře troje dveře. To už snad ani není dvojí metr. To je metr desaterý.

Poslední hodina

Včera byl velký den. Nemám teď na mysli tu mnohatisícovou demonstraci na Václaváku i různě jinde po republice, ale něco mnohem menšího, věc podstatnou osobně a pouze pro mě. Byla jsem na poslední výukové hodině na fakultě. Studiu odzvonilo.
Jistě, lze namítat, že přece ještě státnice a diplomka a do září daleko. Ale to už se nedá počítat – to nejsou studia, ale přechodové rituály.
Jelikož trpím sentimentalitou v pokročilém stádiu, těžko snáším, když je něco naposledy. Je to trochu, jako by k tomu vždycky hrál soudtrack z Amélie z Montmartru, jako kdyby to získalo zvláštní lesk. Tulipány před fakultou nevoněly jako vždycky; byly to tulipány, které mě provázely na poslední cestě ze školy. Ty nemůžou vonět jako každé jiné. Hraje jim k tomu smutný valčík.
Vždycky jsem byla student. Je to s mojí identitou spjaté skoro stejně nerozlučně, jako že hraju na housle nebo že píšu. Respektive bylo. Už nebude. Co tam doplním namísto toho, zůstává dokonale nezodpovězenou otázkou. Ne, nevím, co ze mě bude. Prostě něco, co přijde. Nedokážu si to představit. Nemám plány. Samozřejmě, že mě to znepokojuje, protože vždycky jsem měla všechno perfektně naplánované. Teď jsou ale plány krátké. A úkol vyrovnat se s tím je jen a jen na mně.
Držte mi palce.

Kurz Wordu pro tvrďáky aneb další diplomková dobrodružství

Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.
Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy „zpět“, protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na „znovu“.
Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.

Trable s diplomkou

My všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme vlastně velmi šťastní lidé: můžeme se zabývat tím, čím chceme, a to detailně a na úrovni, a tím se vzdělávat, učit kritickému myšlení, argumentaci, samostatnosti. Dobře, a teď upřímně: my všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme fakt politováníhodná sebranka. Musíme si vycucat z prstu něco, co nás snad bude zajímat, a pak se v tom do nekonečna šťourat a nípat, dokud nám pod tíhou poznámkového aparátu nepraskne hlava.
Diplomová práce není žádná legrace, u nás na katedře má například doporučený rozsah 80-120 normostran. Nevím, jestli jste někdy psali práci o takovém rozsahu, ale 100 normostran vypadá zblízka (abych parafrázovala Pratchetta) jako opravdu hodně normostran. Když se chcete podívat, co jste psali před deseti stranami, Word vám to rozhodně neulehčí: zpravidla skončíte úplně na začátku dokumentu nebo alespoň o dvacet stran dál, než jste chtěli. Nicméně alespoň se touto nedobrovolnou formou můžete pokochat tím, co jste už vytvořili (případně nad tím upadnout do hluboké deprese, podle vaší povahy).
Poznámkový aparát v této délce už začíná žít vlastním životem. Obzvlášť nebezpečné je odkazovat formou „Tamtéž, s. xy“, protože pak při náhodné kontrole častěji, než by vám bylo milé, zjistíte, že jste tam někde museli přidat poznámku navíc nebo nějakou umazat, protože ty tamtéže odkazují k úplně jiné knize, než by měly (obě doličné knihy tou dobou zpravidla už bývají vrácené v knihovně). Někdy si říkám, jestli se náhodou poznámky nerozmnožují pučením nebo naopak mezi sebou nevraždí. Vlastně by mě už příliš nepřekvapilo ani jedno.
Ať už píšete o básních nebo konstantách, stane se velmi záhy vaší posedlostí matematika, respektive počítání normostran. Nevím jak vy, ale já když píšu takovouhle práci, tak je takřka nejpoužívanějším programem v mém počítači Kalkulačka. 129 tisíc znaků v dokumentu? Honem, kolik je to normostran (normostrana = 1800 znaků)? Cože, to mi přibyly za ty čtyři hodiny jenom dvě normostrany? No to snad ne! Obzvlášť v momentě, kdy už mi k večeru docházejí síly, prakticky po každé větě koukám, kolik mi toho přibylo. Zajímavé je, že i když mám pocit, že jsem jen promazávala to, co se mi nelíbilo, znaky mi zpravidla nějakým záhadným způsobem přibývají. Jako by Word milosrdně k počtu znaků připočítával i čas nad nimi strávený. (Díky, Wordy. Nebo že by za tím vězelo to množení poznámek pod čarou?)
A na závěr jedno malé přiznání, konkrétně pravý důvod, proč jsem napsala tenhle článek. Víte, měla bych právě teď pracovat na diplomce. Jenže se mi do toho nechtělo tak strašně, že jsem raději napsala článek o tom, proč je to hrůza. Tak snad tím alespoň trochu ulehčím svému svědomí a ty poznámky pod čarou mi v tom nečekaném volnu definitivně nezdivočí.

O nejhorším předmětu, jaký jsem kdy měla

Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.
Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.
Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.
Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.
Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.
A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“
Věřila jsem. Naprosto.