Trable s diplomkou

My všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme vlastně velmi šťastní lidé: můžeme se zabývat tím, čím chceme, a to detailně a na úrovni, a tím se vzdělávat, učit kritickému myšlení, argumentaci, samostatnosti. Dobře, a teď upřímně: my všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme fakt politováníhodná sebranka. Musíme si vycucat z prstu něco, co nás snad bude zajímat, a pak se v tom do nekonečna šťourat a nípat, dokud nám pod tíhou poznámkového aparátu nepraskne hlava.
Diplomová práce není žádná legrace, u nás na katedře má například doporučený rozsah 80-120 normostran. Nevím, jestli jste někdy psali práci o takovém rozsahu, ale 100 normostran vypadá zblízka (abych parafrázovala Pratchetta) jako opravdu hodně normostran. Když se chcete podívat, co jste psali před deseti stranami, Word vám to rozhodně neulehčí: zpravidla skončíte úplně na začátku dokumentu nebo alespoň o dvacet stran dál, než jste chtěli. Nicméně alespoň se touto nedobrovolnou formou můžete pokochat tím, co jste už vytvořili (případně nad tím upadnout do hluboké deprese, podle vaší povahy).
Poznámkový aparát v této délce už začíná žít vlastním životem. Obzvlášť nebezpečné je odkazovat formou „Tamtéž, s. xy“, protože pak při náhodné kontrole častěji, než by vám bylo milé, zjistíte, že jste tam někde museli přidat poznámku navíc nebo nějakou umazat, protože ty tamtéže odkazují k úplně jiné knize, než by měly (obě doličné knihy tou dobou zpravidla už bývají vrácené v knihovně). Někdy si říkám, jestli se náhodou poznámky nerozmnožují pučením nebo naopak mezi sebou nevraždí. Vlastně by mě už příliš nepřekvapilo ani jedno.
Ať už píšete o básních nebo konstantách, stane se velmi záhy vaší posedlostí matematika, respektive počítání normostran. Nevím jak vy, ale já když píšu takovouhle práci, tak je takřka nejpoužívanějším programem v mém počítači Kalkulačka. 129 tisíc znaků v dokumentu? Honem, kolik je to normostran (normostrana = 1800 znaků)? Cože, to mi přibyly za ty čtyři hodiny jenom dvě normostrany? No to snad ne! Obzvlášť v momentě, kdy už mi k večeru docházejí síly, prakticky po každé větě koukám, kolik mi toho přibylo. Zajímavé je, že i když mám pocit, že jsem jen promazávala to, co se mi nelíbilo, znaky mi zpravidla nějakým záhadným způsobem přibývají. Jako by Word milosrdně k počtu znaků připočítával i čas nad nimi strávený. (Díky, Wordy. Nebo že by za tím vězelo to množení poznámek pod čarou?)
A na závěr jedno malé přiznání, konkrétně pravý důvod, proč jsem napsala tenhle článek. Víte, měla bych právě teď pracovat na diplomce. Jenže se mi do toho nechtělo tak strašně, že jsem raději napsala článek o tom, proč je to hrůza. Tak snad tím alespoň trochu ulehčím svému svědomí a ty poznámky pod čarou mi v tom nečekaném volnu definitivně nezdivočí.

O nejhorším předmětu, jaký jsem kdy měla

Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.
Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.
Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.
Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.
Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.
A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“
Věřila jsem. Naprosto.

Jak se na univerzitě sestavuje rozvrh

Je to k nevíře, ale už přes měsíc na fakultě sestavujeme rozvrh na letní semestr. Pořád ho nemáme. A je to práce tak frustrující a iritující, že současné téma týdne (zvíře v srdci člověka) mi na ni sedí tak dobře, až to není hezké. Protože něco takového by zvládlo probudit zvíře v srdci snad každého.
Jak takové martyrium probíhá? Pro zjednodušení vám to popíšu v bodech.
1) Napíšete všem z katedry, kterou máte na starost, e-mail, že vám mají do dvou týdnů poslat rozvrh na letní semestr.
2) Do tří dnů vám odepíší dva perfekcionisté. Přesně za dva týdny odepíší zhruba tři další svědomití, ale méně puntičkářští. Polovina se vám vůbec neozve. Těch pár předmětů je zatím v pořádku.
3) Zbytku napíšete znovu.
4) Do dalších tří dnů vám s hromadou omluv přijde většina zbytku. Výsledek je zpravidla ten, že se polovina předmětů kryje s jinými předměty.
5) Píšete všem, co se jim to kryje, a těm, kteří dosud neodpověděli.
6) Ti opravdu laxní a ti, co jsou zrovna v Austrálii (což jsou právě ti, co dosud neodpověděli), vám do týdne odepíší. Ti, co se jim to kryje, taky, ale zpravidla si vyberou jako alternativní čas buď čas stejně nevhodný nebo je jim to jedno – případně se jim to kryje s těmi, co jsou v té Austrálii.
7) Všem píšete znovu a znovu a znovu, dokud nesestavíte krásný rozvrh.
8) Pošlete ho v den uzávěrky (dva týdny po tom, co jste ho chtěli mít podle původního mailu na stole) rozvrhářům.
9) Rozvrháři vám ho kompletně rozkopou, protože na váš krásný rozvrh nemají místnosti.
10) Postup opakujete, dokud někomu nerupnou nervy a není ochotný učit ráno od osmi nebo večer do osmi nebo v učebně, kam se stěží vejde vyučující s pěti knihami.
11) Oddychnete si, že je to na pár měsíců zase za vámi, dáte si meduňkový čaj a zopakujete si dechová meditační cvičení na uklidnění.
12) V rozvrhu, který vám pošlou rozvrháři na finální kontrolu, je fatální chyba, která torpéduje hned několik kurzů – a jejich vyučující nikdy jindy nemůžou.
13) Libovolná emočně velmi vypjatá reakce dle vašeho osobnostního typu.
Občas vážně mívám pocit, že administrativní práce v člověku dokáže vzbudit to nejhorší, co v něm je. Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.

Bc. Jan Novák aneb o titulománii

Dali byste si na zvonek jmenovku, která by hlásala váš titul? Pakliže ano, pak jste v Čechách opravdu doma. A když by to byl titul bakalářský, tím víc doma jste. Protože tu, jak zjišťuji, vládne titulománie.
Ano, vím – do toho, jestli si někdo píše titul na zvonek, mi vůbec nic není. Ale pobavit se tím můžu. Chce daný člověk ohromit spíš pošťáka, kontrolóra vody a plynu, pouličního prodavače nebo potenciální návštěvu? Očekává, že se k němu pak budou chovat všichni s úctou? Nebo prostě jenom potřebuje světu vyslat zprávu „já jsem tvrďák“?
Takovéhle tendence by se ještě daly pochopit, kdyby to byl aspoň docent. Ale chlubit se tímto způsobem titulem Bc., to už má grády. Bakalářský titul je drtivou většinou jen mezistupeň k titulu vyššímu a pokud vím, byl zavedený kvůli Boloňské reformě, která měla zajistit víceméně jednotný standard evropských univerzit (aby se mohlo třeba líp jezdit na Erasmus). Ale zdá se, že pár technických změn ve vysokém školství zahrálo na naši citlivou strunu – jak jsem zjistila třeba v bance.
„Máte nějaký titul?“
„Ano, bakalářský.“
„A chcete ho tam napsat?“
„Ne, prosímvás. Proč taky?“
„No víte, někdo ho tam chce a hrozně se zlobí, když mu ho tam nenapíšu.“
Začala jsem se smát, protože si nedovedu představit, komu by mohl být titul bakalář tak drahý, že by mu stál za to, aby se rozčílil, a navíc v bance – kde jeho titul beztak prakticky nikdo nevidí. Já nevím, nechtěl by tam ten člověk taky napsat, že má BMW, chodí do opery, má na stěně Malevičův obraz nebo si k obědu dává nadívaná holoubátka? Mám totiž trochu dojem, že ano.
Jsem proto ráda za pragmatické uspořádání zvonků i formulářů v bance. Na zvonku na podobné věci není dost místa a v bance zase žádné kolonky. Naštěstí. Protože jinak se obávám, že by netrvalo dlouho a oslovovali bychom se „vážený pane magistře-BMW-Malevič-nadívané holoubátko“.

Student roztržený

Říjnová romantika chladných rán, horkého čaje, hřejivého topení, mlhy a padajícího listí je opět tady. A nejen ta: začal nový akademický rok (středoškoláci prominou, ale po těch letech už pro mě prostě v září žádný nový rok nezačíná). Tato skutečnost je však velkou měrou ambivalentní, neboť nezačíná jen akademický rok. Začíná, abych tak řekla, sezóna prakticky všeho (snad s výjimkou svateb). A tak s tradiční říjnovou romantikou přichází také tradiční podzimní pnutí, které hrozí chudáčka univerzitního studenta časově roztrhnout vedví.
Nový akademický rok totiž doprovází:
1) Divadelní sezóna.
2) Spousta kulturních a intelektuálních přednášek pro veřejnost.
3) Festivaly všeho druhu (francouzského filmu, německého divadla…).
4) Koncerty.
5) Přátelé, kteří se opět po prázdninách nastěhovali do svých pražských hnízd.
6) Sezóna tanečních (později sezóna plesová).
7) Pravidelné zkoušky amatérských orchestrů.
8) Stardance. (Ano, do seznamu úplně nezapadá, ale mám pro něj slabost.)
Já vám nevím. Jak se má člověk učit, když se toho tolik děje? A tolik zajímavého a skvělého? Mám chuť se roztrojit, jednu třetinu poslat se učit, druhou obstarávat práci a domácí povinnosti a tou třetí vymetat všechny ty skvělé akce. (Myslím, že tohle pnutí zná asi každý univerzitní student.) Jenomže jak to vždycky dopadne? Na začátku akademického roku chodím semhle i tuhle, ale pak usoudím, že nejsem v Praze od toho, abych se bavila, ale od toho, abych studovala – a je vymalováno. Tak uvidíme, jak se mi to povede vyvážit letos. Musím si připomínat, že člověk není jen od toho, aby studoval nebo pracoval. Má i jiné stránky. A rozpůlit se, či dokonce se roztřetit, nejspíš nebude řešení.
Tedy hurá do toho. Přivítejme nový akademický rok, steré možnostmi, kterými dýchá, na nás čekají.

O mentálních stavech před státnicemi

Před státní závěrečnou zkouškou prochází student mnoha nepěknými duševními stavy. Jelikož jsem ten student v těchto dnech právě já, procházím nepěknými stavy také. A protože se mi zdá, že v sobě nesou určité všelidské rysy, nechám vás do nich trochu nahlédnout.
1. To bude v klidu aneb vyklidněná fáze prvotního flegmatismu, která přichází ještě v bezpečné časové vzdálenosti před zkouškou. V téhle fázi ani před nikým nezmiňujete, že půjdete ke státnicím, nemáte stažené státnicové otázky a jste úplně v klidu. Ve vaší hlavě kolují zhruba takovéhle myšlenky: vždyť toho po nás zas tak moc nechtějí. Všechno jsme to už někde probírali. Učitelé mě znají a mají o mě dobré mínění. Není se čeho bát, je to jen taková formalita.
2. Stačí si projít staré poznámky a je to. V této fázi se začínáte učit, ale pořád ve vás převládá mínění, že je to všechno v pohodě, zvládnutelné a vlastně docela jednoduché. Lidem okolo už v každém rozhovoru nezapomenete zmínit, že máte před státnicemi a že se učíte, ale přijímáte jejich kondolence a účastné úsměvy v klidu a s nadhledem.
3. Cože? Ne! Třetí fázi, kterou bych nazvala relativní panika, zpravidla nastartuje agilní spolužák či spolužačka, když před vámi začne řešit něco ze státnicových otázek. Tehdy vaše klidná fasáda začne roztávat jako sněhulák v sauně. Zjistíte totiž, že se vaši kolegové učí nejen mnohem detailněji, ale také úplně jiné věci, které zpravidla vůbec neznáte. V tuto chvíli začíná horlivé prohlédávání knihoven, internetových zdrojů a v pozdějších chvílích i wikipedie (v hodně pozdních chvílích pak i pověstné wikipedie české). Když s někým mluvíte, nedovedete hovořit prakticky o ničem jiném než o blížících se státnicích a se spolužáky se zásadně bavíte jen o tom, co má kdo u té které otázky.
4. Absolutní panika. Přechod ze třetí do čtvrté fáze zpravidla způsobí detailní průzkum státnicových otázek. To, na co jste se předtím zběžně koukli, vypadalo totiž úplně jinak než to, co se před vašima očima objeví, když se na tyto otázky podíváte znovu a pořádně. Začíná panika: tohle jsme přece vůbec nebrali! Tohle jméno jsem nikdy neslyšela! K tomuhle mám v sešitě tři řádky! Vaše komunikace s okolím se zkracuje na hromady zoufalých smajlíků, vykřičníků, sprostých slov a velkých písmen. Z vašeho pokoje bývají slyšet tlumené i méně tlumené výkřiky, rány a dupání. Česká wikipedie, případně obdobně kvalitní sekundární zdroje (středoškolská literatura v kostce a podobné perly), jede a už vám to ani není hloupé.
5. Nic nemá smysl, nic nevím, všechno se mi plete. Přechod od absolutní paniky k nihilistické dohře se zpravidla děje těsně před zkouškou. V této fázi už jste rezignovali v zásadě na všechno. Váš názor na státnice i celé studium je zřejmý: nemá to žádný smysl a je to celé k ničemu. Koncentrace sprostých slov v této fázi zůstává zhruba stejná jako ve fázi absolutní paniky, jen se mění intonace a hlasitost: mluvíte tichým, bezbarvým hlasem a váš pohled je skelný. Když se bavíte s ostatními, říkáte už jen nesmyslné hlášky, které nikdo nechápe, ale vy se jim hystericky chechtáte, jednoslabičná slova či v případě psané komunikace předpřipravené obrázky. Prokrastinovat něčím, co by vás bavilo, se jeví v téhle fázi jako neodpustitelný hřích, a tak jenom koukáte do zdi a rozjímáte nad nesmyslností státnic a všehomíra.
No a jak je to dál? Dál, milé děti, hloupý Honza ke státnicím přišel, tříhlavé sani jménem státní závěrečná zkouška hlavu sťal a dostal za to známku a chvíli klidu, než nadešel čas na další saně jménem druhé státnice a obhajoba diplomky.
Doufejme, že to tak opravdu bude.

Jak mě přestalo bavit chodit do školy

Ano, jsem těžce studijní typ a studium je mi nejmilejším zaměstnáním. To jen aby bylo jasno. A teď k věci. Když se mě zeptáte, jestli mě baví chodit do školy, odpovím bez nejmenšího zaváhání: ani trochu. Jak se právě mně mohlo něco takového stát?
Na bakaláři jsem byla ze školy nadšená. Kdo mě v té době potkal a zeptal se mě na studium, tomu se dostalo obrovské, nadšené a nabité přednášky o osobním naplnění a rozvoji a podobných věcech. Pak bakalářské studium skončilo a já se ocitla na vytouženém magistru. A ejhle, karta se otočila.
Když se mě teď někdo zeptá na studium, odvětím, že jsem strašně ráda, že po těch dvou letech už mám přednášky odsezené a teď si konečně sama napíšu diplomku, od které mě nic nebude rozptylovat. Sedět na přednáškách se mi stalo utrpením, protože většina mi jich přišla nudná, špatná nebo zbytečná; nebo všechno dohromady. Soudím ale, že to nutně nemusí být jen problém přednášejících – myslím, že některé přednášky by mě v bakalářských letech ještě bavily. Něco se ale stalo a já se obávám, že době, kdy mě bavilo sedět ve škole a hltat tuny informací, je jednou provždy odzvoněno.
Myslím, že je to vývojová fáze v životě studenta. Po tom, co do sebe jako houba nasál obrovské množství informací a bavilo ho neustále sbírat další a další, přijde moment, kdy se mu uvažování změní natolik, že další informace už nezbytně nepotřebuje. Prozkoumal základy intelektuální krajiny, naučil se argumentaci, kritice a analýze a míra toho, co by mohlo být skutečně nové, se tím snížila natolik, že další informace jsou víceméně už jenom doplňováním detailů do již postavených základů. A detaily se časem omrzí. Když se tohle stane, tak vám najednou dojde, že většina vašich vyučujících je na stejné úrovni jako vy, jen mají pár let náskok. A jsme tam. Na co v téhle chvíli chodit do školy?
Publikace tohoto článu v poslední školní den není náhoda. Magisterský druhák je za mnou, na jednu výjimku mám všechny předměty splněné a utrpení skončilo. Už do mě nikdo nehustí informace, o které nestojím, a já se můžu jít zaobírat těmi detaily, kterými chci. Prázdniny a diplomka začínají!

Jaké jsou státnice z druhé strany

Aneb dnes už je to vtipná historka.
Brzy tomu bude rok, co jsem byla poprvé u státnic. Ne jako student a už vůbec ne jako učitel. Vlastně by se článek spíš měl jmenovat „Jaké jsou státnice ze třetí strany“, ale to je na titulek moc záhadné. Zkrátka řečeno jde o zážitky administrativních pracovníků, kteří zajišťují, abych tak řekla, všechno, co není vidět (snad kromě občerstvení, to vidět je). Přestože se jim zpravidla nevěnuje pražádná pozornost, i oni si u státnic užijí své. Zvlášť když jsou u nich poprvé.
Hodinu před začátkem státnic jsem došla na fakultu, v ruce velkou papírovou krabici s občerstvením. Následující hodinu jsem strávila intimní chvíle s kávovarem, varnou konvicí, chlebíčky a hromadou nádobí, které jsem chystala, aranžovala a nosila z pátého patra (tam je kuchyňka a můj kancl) do šestého patra (tam se státnicuje a, jak bude později důležité, je tam studijní oddělení a oddělení výpočetní techniky). Donesla jsem tam také všechna pečlivě roztříděná lejstra (že jich je!) a hromadu propisek, znáte to, nikdy si nemůžete být jisti, kdy které dopíšou, a když jich donesete málo, tak zpravidla dopíšou všechny.
Pak přišla řada na prvního studenta a já si mohla jít sednout kamsi do kanclu, protože zkoušení je pro administrativu to poslední, co ji zajímá, administrativě jde především o papíry. Řekla jsem si, že mezitím vyřídím jiné věci. A tehdy to začalo. Dá se říct, že zbytek mého dne z poloviny tvořilo panické běhání mezi pátým a šestým patrem.
„Dobrý den, netiskne mi tiskárna.“
„Tak se na to podíváme.“
Pán z výpočetky nastavil správnou tiskárnu a odešel. Klid ovšem netrval dlouho.
„Dobrý den podruhé, tentokrát mi nefunguje program na uznávání předmětů.“
Už na druhý pokus prográmek začal fungovat. Nadešel čas dojít si pro první vyplněná lejstra. A najít nové problémy. Tentokrát jsem běžela na studijní.
„Nejde mi finalizovat obhájená diplomka!“
„Cože? To jsem ještě nikdy neviděl…“
Nakonec jsme to po chvíli hledání zvládli. Následovalo vyplňování známek do SISu. Taková odpovědnost! Špatné kliknutí znamená, že student bude mít jinou známku ze státnic. Oprava něčeho takového by znamenala víc než jen běhání mezi patry. Všechno pětkrát kontroluju. Najednou tam vidím kolonku, do které absolutně netuším co vyplnit. Je to „Celkový výsledek státní zkoušky“. Z úst se mi vydral bolestný vzdech. Kdyby to tak byla kolonka na údaj, v kolik si komise dala přestávku! Na papírech, které vyplnila komise, nic takového nevidím. To si jako mám něco vymyslet? Nebo to zprůměrovat? Prostě tam jen tak namátkou vyplnit „celkový výsledek státní zkoušky“?! Pak se mi obrovsky uleví: na papírech taková kolonka skutečně je, jen ji komise zapomněla vyplnit. Vstávám a euforicky běžím do šestého patra.
„Omlouvám se, že vyrušuju, ale zapomněli jste vyplnit tady tu kolonku…“
„Jé, no to se omlouváme, ukažte… aha, hm… co jí dáme?“
Když jsem večer šla z fakulty domů, měla jsem pocit, že omdlím. Za ten den jsem naběhala po schodech asi tak deset kilometrů a vypotila bazén. Řeknu vám, s láskou jsem vzpomínala na svoje vlastní státnice, u kterých jsem se starala jenom o vědomosti a které trvaly i s obhajobou necelou hodinu a půl! Je to děsivý pocit, vědět, že osud studenta leží ve vašich rukou. Protože jak později bodře poznamenal jeden ze zkoušejících, který si nejspíš myslel, že mi tím ulehčí: „Však nejdůležitější jste tam stejně vy. My je sice vyzkoušíme, ale vy si do toho systému zapíšete, co chcete.“ Ha ha ha.
Nejparadoxnější na tom všem ale je, že dobrá administrativa se pozná podle toho, že o ní vůbec nevíte a všechno prostě funguje. Byl to strašný den, ale pakliže si těch mých sprintů po schodech a mrazů běhajících po zádech nikdo nevšiml a studenti si mysleli, jak se jim to hezky automaticky vyplnilo a zaevidovalo do systému, pak to byl úspěch. Protože takhle úspěch v administrativě prostě funguje.

Spočinout ve stínu velkých: k osmdesátinám Jana Sokola

Nic není krásnější, než když během studií narazíte na osobnost vpravdě velkou, moudrou a obdivuhodnou, a pak k ní můžete chodit na přednášky a dlouhé hodiny ji poslouchat. Při takových přednáškách sice jde o vědomosti, ale také a v první řadě o cosi, co z dané osobnosti vyzařuje a ohledně čeho chováte tajnou naději, že by to do vás mohlo alespoň trošku prosáknout. (Na rozdíl od naděje, že vědomosti ve spánku přelezou z knihy, která je pod polštářem, do hlavy, je tato oprávněná.)
Během svých tří bakalářských let jsem měla na takovéhle osobnosti velké štěstí. Narazila jsem na tři, v jejichž stínu jsem mohla spočinout a ulevit své perfekcionistické duši, neboť mohla následnou hodinu a půl patřit takřka na vzor dokonalosti.
První z takových osobností je profesor Jan Sokol, který v těchto dnech slaví své osmdesáté narozeniny. Jan Sokol je jedním ze zakladatelů naší fakulty a je to jeden z nejmoudřejších a nejvzdělanějších lidí, jaké jsem kdy potkala. Mluví řečí naprosto českou a srozumitelnou a to některé popuzuje, protože se jim zdá, že říká banality (ve filosofii částečně platí úzus, že čím nesrozumitelnější něco je, tím víc je to cool). Když se ale člověk do těch jednoduchých slov ponoří, zjistí něco jiného – stejně jako když uslyší pana profesora vyjadřovat se k prakticky libovolnému tématu. Někdy mám pocit, že ví všechno o všem. Díky za tak moudré, vzdělané a životem protříbené lidi. Potřebujeme je jako sůl.
Další obdivuhodnou osobou je profesor Martin C. Putna. Kontroverzní, názorově vyhraněný, neotřesitelný, občas hrůzu nahánějící, občas neobyčejně milý a vstřícný. Jeho přednášky byly jako chození do kina, a to na komedie nejlepšího druhu. Často jsme se smáli a přestože přednášel do půl sedmé do veřera, nikdo neusínal. Nejednou se stalo, že začal zcela spontánně zpívat písně či citovat libovolnou knihu v prakticky libovolném jazyce. Z principu odmítal powerpointové prezentace (hurá!), a tak když potřeboval mapu starého Řecka, musel ji namalovat. Byla bezchybná. Díky němu jsem začala mít pocit, že alespoň trochu vím, jak číst poezii. Dějiny literatury podané jím byly jako napínavý příběh.
Třetím člověkem je magistra Lily Císařovská, paní neznámá, mediálně neprofláklá, akademicky na takřka nejnižším stupínku. Nikoli však proto, že by neměla na to vyšplhat se po akademickém žebříčku výš, ale proto, že má lepší věci na práci. Naprosto mi změnila pohled na jazyk. Učila nás překládat, učila nás anglicky, učila nás česky a učila nás lingvistice. Bylo to úchvatné. Na její kurzy se všichni těšili, protože učila takovým způsobem, že by se měl vystavovat ve všech pedagogických institucích. Měli jsme pocit, že si hrajeme, a zatím nám do hlavy přecházely tuny a tuny vědomostí a úplně nový pohled na spoustu věcí. Jazykový cit, který jsem měla snad i předtím, Lily povýšila na úplně novou úroveň. Jestliže ke dvěma předchozím pánům chováme úctu, bázeň a chvění, k Lily jsme přilnuli city takřka rodinnými: na konci třeťáku jsme jí dali plyšáka a knížku. Když k ní dnes přijdu na konzultace, tak toho malého tygříka vždycky vytáhne. Ti, co konzultují vedle, už z toho nejspíš měli nejedny Vánoce.
Je nádherné, když vás může učit osobna vzdělaná, kultivovaná, úctyhodná a mravně na výši. Je nádherné vidět, že takoví lidé existují a jsou ochotni žít z takřka nulového platu, protože v učení vidí smysl. Je nádherné moct vidět takové vzory a moct je následovat. Díky za tak skvělou fakultu a všechno nejlepší, pane profesore Sokole!

O slovní magii univerzit

To, že akademici píší a vůbec se vyjadřují naprosto nepochopitelně, je věc obecně známá. Někdy to skutečně nejde jinak: je potřeba mít ustálenou, jasnou a zřetelnou terminologii, která mi umožní vyjádřit se jednoznačně a říct skutečně to, co říct chci. Ale někdy to jinak jde. A podle mě to jde jinak často. Proč akademici píší naprosto nečitelně, i když nemusejí?
Všimla jsem si toho už před několika lety a od té doby tomu říkám slovní magie vědy. Je to jednoduché: snaha stát se skvělým a obdivuhodným, protože používám jazyk, kterému nikdo jiný nerozumí, takže jsem majitelem naprosto exkluzivního a ezoterického (v původním smyslu slova, tj. přístupného pouze zasvěceným) vědění. Nebo řečeno lapidárněji (slovy mého bratra): „Oni by to mohli říct česky, jenže pak by tomu každej rozuměl a nebyla by to žádná věda.“
Ve středověku tahle slovní magie nebyla potřeba, protože veškerá věda probíhala v latině. Prostý lid tak nerozuměl automaticky. Od doby, kdy se ale věda ustanovila v národních jazycích, je třeba ezoteričnost vědeckého vědění obnovit. Uražená hrdost vědce nedoceněného společností, ambice vyjádřit všechno jasně, jednoznačně a vědecky, přílišná navyklost na cizojazyčné texty a lenost překládat tak daly společně vzniknout velmi prazvláštní hantýrce, kterou dnes můžeme ocenit takřka v každé odborné knize. Pravidla této hantýrky jsou jednoduchá: vyjadřovat se pokud možno slovy původem latinskými, řeckými nebo anglickými. Zkrátka tak, aby jazyková bariéra zůstala v co nejpůvodnější podobě zachována. Ať dáme čtenáři na vlastní kůži zakusit, co znamená věda a že to není žádná hračka jen tak pro někoho!
Namísto významný tak čteme signifikantní, místo pojetí máme koncepci a koncept, přebytečné je redundantní a čtenáře něco atrakuje nebo dokonce involvuje. A takhle vypadá prakticky všechno. Včetně překladů cizojazyčných knih do češtiny. Nebo spíš „do češtiny“, protože to není správný překlad: například slovo significant je v angličtině úplně běžné slovo a jeho správný překlad je české významný či podstatný (a samozřejmě případné další významy podle kontextu), což jsou v češtině také běžná slova. Slovo signifikantní má v češtině úplně jiné asociace – je to slovo z úplně jiné roviny jazyka, slovo velmi knižní, velmi cizí a velmi okrajové.
Díky za takové akademiky, jako je Jan Sokol, který – přestože filosof – mluví i píše vždycky dokonale srozumitelně. Někteří ho za to sice nemají rádi, ale daleko víc lidí ho za to miluje. Včetně mě. Protože pochopil, že to, že mu lidé rozumějí, je daleko cennější než případná aura vzniklá tím, kdyby mu nerozuměli. Pochopil, že cizí slova není třeba používat redundantně.