Rubrika: Akademické frky

Při psaní své diplomové práce jsem se naučila opravdu mnoha věcem. Pomiňme teď takové ty nudné, jako je lepší kritické myšlení nebo hlubší náhled do dané problematiky. Naučila jsem se totiž i něco jiného, o čem se zpravidla v podobném kontextu příliš nemluví a co jistě mnohokrát využiju, možná i víckrát než znalost toho, co je synsacrum a pygostyl (jen googlujte). Stala jsem se pokročilým uživatelem počítačového softwaru a naučil mě to doslova život sám.

Začnu zeširoka: když píšete lingvistickou diplomku, potřebujete relativně často psát kurzívou, abyste odlišili, jestli píšete o daném slovu nebo ho prostě jenom normálně používáte. I rozhodla jsem se, že jako odrostlá magisterská studentka nebudu pokaždé jako nějaké ořezávátko jezdit po touchpadu a klikat na klikátko I kdovíkde na liště a budu jako správňák používat klávesovou zkratku Ctrl+i. Nejdřív to šlo celkem bez problému a já si libovala ve svém technologickém umu, ale jak jsem se postupně dostávala do psacího zápalu, začala jsem využívat i různé jiné funkce, o jejichž existenci jsem až do té doby prakticky neměla tušení. Všechno samozřejmě zcela záměrně. Takže: diplomku už jsem si nejmíň desetkrát chtěla v půlce práce vytisknout (Ctrl+p), mnohokrát jsem neváhala a dané slovo podtrhla (Ctrl+u), nesčetněkrát jsem si v půlce věty vzpomněla, že vlastně chci místo diplomky otevřít úplně jiný dokument (Ctrl+o) a dokonce jsem málem vytvořila hypertextový odkaz, protože oproti němu je přece kurzíva pro sraby (Ctrl+k). Co se formátování týče, tak bych mohla postupně jmenovat různá zarovnání (Ctrl+l, Ctrl+j), větší odsazení (Ctrl+m) a pro pořádné tvrďáky rovnou vytvoření nového dokumentu (Ctrl+n). A abych si ušetřila práci, tak samozřejmě Ctrl+z, tedy „zpět“, protože pak jsem mohla opravdu drsně najet nahoru na tu lištu a manuálně tam kliknout na „znovu“.

Takových znalostí! Kam se hrabou všechny hodiny informatiky. Připadám si jako druhý nejpokročilejší uživatel programu Microsoft Word na světě. Proč druhý, ptáte se? Inu, jedna věc tam přeci jen chybí. A to nějaká jiná praktická klávesová zkratka, kterou bych často používala, co by se nacházela na té druhé straně klávesnice.

My všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme vlastně velmi šťastní lidé: můžeme se zabývat tím, čím chceme, a to detailně a na úrovni, a tím se vzdělávat, učit kritickému myšlení, argumentaci, samostatnosti. Dobře, a teď upřímně: my všichni, kdo jsme postiženi nutností vypracovat nějakou akademickou práci, jsme fakt politováníhodná sebranka. Musíme si vycucat z prstu něco, co nás snad bude zajímat, a pak se v tom do nekonečna šťourat a nípat, dokud nám pod tíhou poznámkového aparátu nepraskne hlava.

Diplomová práce není žádná legrace, u nás na katedře má například doporučený rozsah 80-120 normostran. Nevím, jestli jste někdy psali práci o takovém rozsahu, ale 100 normostran vypadá zblízka (abych parafrázovala Pratchetta) jako opravdu hodně normostran. Když se chcete podívat, co jste psali před deseti stranami, Word vám to rozhodně neulehčí: zpravidla skončíte úplně na začátku dokumentu nebo alespoň o dvacet stran dál, než jste chtěli. Nicméně alespoň se touto nedobrovolnou formou můžete pokochat tím, co jste už vytvořili (případně nad tím upadnout do hluboké deprese, podle vaší povahy).

Poznámkový aparát v této délce už začíná žít vlastním životem. Obzvlášť nebezpečné je odkazovat formou „Tamtéž, s. xy“, protože pak při náhodné kontrole častěji, než by vám bylo milé, zjistíte, že jste tam někde museli přidat poznámku navíc nebo nějakou umazat, protože ty tamtéže odkazují k úplně jiné knize, než by měly (obě doličné knihy tou dobou zpravidla už bývají vrácené v knihovně). Někdy si říkám, jestli se náhodou poznámky nerozmnožují pučením nebo naopak mezi sebou nevraždí. Vlastně by mě už příliš nepřekvapilo ani jedno.

Ať už píšete o básních nebo konstantách, stane se velmi záhy vaší posedlostí matematika, respektive počítání normostran. Nevím jak vy, ale já když píšu takovouhle práci, tak je takřka nejpoužívanějším programem v mém počítači Kalkulačka. 129 tisíc znaků v dokumentu? Honem, kolik je to normostran (normostrana = 1800 znaků)? Cože, to mi přibyly za ty čtyři hodiny jenom dvě normostrany? No to snad ne! Obzvlášť v momentě, kdy už mi k večeru docházejí síly, prakticky po každé větě koukám, kolik mi toho přibylo. Zajímavé je, že i když mám pocit, že jsem jen promazávala to, co se mi nelíbilo, znaky mi zpravidla nějakým záhadným způsobem přibývají. Jako by Word milosrdně k počtu znaků připočítával i čas nad nimi strávený. (Díky, Wordy. Nebo že by za tím vězelo to množení poznámek pod čarou?)

A na závěr jedno malé přiznání, konkrétně pravý důvod, proč jsem napsala tenhle článek. Víte, měla bych právě teď pracovat na diplomce. Jenže se mi do toho nechtělo tak strašně, že jsem raději napsala článek o tom, proč je to hrůza. Tak snad tím alespoň trochu ulehčím svému svědomí a ty poznámky pod čarou mi v tom nečekaném volnu definitivně nezdivočí.

Všichni jsme nějaký takový předmět někdy měli. Předmět, jehož přítomnost v rozvrhu byla v lepším případě šeredným omylem, v tom horším nechutnou škodolibostí, případně čirým sadismem. Já jsem ten svůj zažila před dvěma lety a musím říct, že záhy a bez větší konkurence získal pomyslné první místo: byl to nejhorší předmět, v mých očích snad i na světě.

Jednalo se o kurz, který se měl konat pětkrát za semestr. Termíny, kdy se bude konat, jsme se dozvěděli zhruba měsíc po začátku semestru, tedy dávno po tom, co jsme se je dozvědět měli. Pana doktora práv, který to měl přednášet a jemuž budeme říkat třeba pan doktor Zatopil, jsme za tu dobu viděli jednou, slovy jednou, a to na první přednášce, kdy nám řekl pár definic a jaký bude na konci test: třicet uzavřených otázek, možnosti a, b, c, z nichž právě jedna je správně, všechno najdete v mojí učebnici, kterou si za čtyři stovky všichni koupíte. Má někdo nějaké otázky? Nikdo otázky samozřejmě neměl – jaké taky? Instrukce byly naprosto přesné. Od té doby jsme pana doktora během semestru už nespatřili a když se ho někdo pokusil kontaktovat e-mailem, nikdy neodepsal.

Na zbylé hodiny vždycky přišla nějaká náhrada. Jednou to dokonce bylo tak, že do třídy nakoukl neznámý pán a pravil „Jsem tu správně?“ My jsme suverénně řekli, že samozřejmě ne. Pak se ale pán zeptal, jestli tady má učit pan doktor Zatopil. S hlavou v dlaních jsme souhlasili. A pak přišla ta bomba. „A jaký předmět tady pan doktor učí?“ Vytřeštili jsme oči a odpověděli. „No, tak to sice není moje parketa, ale nějak to zvládneme.“ A začal povídat o svojí práci.

Tím však hrůza nekončila. Nastalo zkouškové, první týden, druhý týden, třetí týden, až najednou zbývalo čtrnáct dní do konce a my jsme pořád neměli ani jeden termín (nárok máme na tři, a vyučující má povinnost nám říct, kdy budou, nejpozději na začátku zkouškového). Po zhruba tisíci a jednom e-mailu, jimiž ho naše nebohá tajemnice zahrnula, vypsal termíny dva. Já jsem se přihlásila na ten druhý.

Nedovedete si představit, jaké to byly kecy, co jsem se tehdy musela učit. Učebnice byla drahá, plná pravopisných chyb, ale hlavně – takové kecy! To se prostě nedalo, trpěla jsem jako zvíře. Jaké však bylo moje zděšení, když odvážlivci z prvního termínu přišli s tím, že dostali test s otevřenými otázkami! Nevím, jak vy, ale já se na test s otevřenými otázkami (obzvlášť z oblasti práva) učím o dost jinak než na ten s uzavřenými, protože se po mně chce něco zásadně odlišného. A tak jsem se, poučena chybou svých předchůdců, honem začala učit jinak. Pak doktor nám ovšem nehodlal ulehčit práci; krev mi doslova zatuhla v žilách, když nám rozdal příslušné papíry a na nich se skvělo a, b, c, přičemž možnosti se lišily třeba jen slovy „a“ a „nebo“. Přesně to, co se učíte, když máte mít otevřené otázky.

A tak se stalo, že každá z obou skupin dostala známku z něčeho úplně jiného. Pana doktora už jsme nikdy neviděli a myslím, že tu učebnici, která mi stále ještě straší ve skříni, jednou obřadně spálím (až bude kde). Na předmět jsme si náležitě stěžovali a když jsem pak o semestr později šla k vedoucímu katedry na zkoušku, vzpomněl si na to, podíval se na mě zkroušeně a řekl: „Pan doktor Zatopil, jak jste si na něj stěžovali… víte, paní kolegyně, nevím, jestli tomu budete věřit, ale… já jsem ho od té doby ještě neviděl.“

Věřila jsem. Naprosto.

Je to k nevíře, ale už přes měsíc na fakultě sestavujeme rozvrh na letní semestr. Pořád ho nemáme. A je to práce tak frustrující a iritující, že současné téma týdne (zvíře v srdci člověka) mi na ni sedí tak dobře, až to není hezké. Protože něco takového by zvládlo probudit zvíře v srdci snad každého.

Jak takové martyrium probíhá? Pro zjednodušení vám to popíšu v bodech.

1) Napíšete všem z katedry, kterou máte na starost, e-mail, že vám mají do dvou týdnů poslat rozvrh na letní semestr.

2) Do tří dnů vám odepíší dva perfekcionisté. Přesně za dva týdny odepíší zhruba tři další svědomití, ale méně puntičkářští. Polovina se vám vůbec neozve. Těch pár předmětů je zatím v pořádku.

3) Zbytku napíšete znovu.

4) Do dalších tří dnů vám s hromadou omluv přijde většina zbytku. Výsledek je zpravidla ten, že se polovina předmětů kryje s jinými předměty.

5) Píšete všem, co se jim to kryje, a těm, kteří dosud neodpověděli.

6) Ti opravdu laxní a ti, co jsou zrovna v Austrálii (což jsou právě ti, co dosud neodpověděli), vám do týdne odepíší. Ti, co se jim to kryje, taky, ale zpravidla si vyberou jako alternativní čas buď čas stejně nevhodný nebo je jim to jedno – případně se jim to kryje s těmi, co jsou v té Austrálii.

7) Všem píšete znovu a znovu a znovu, dokud nesestavíte krásný rozvrh.

8) Pošlete ho v den uzávěrky (dva týdny po tom, co jste ho chtěli mít podle původního mailu na stole) rozvrhářům.

9) Rozvrháři vám ho kompletně rozkopou, protože na váš krásný rozvrh nemají místnosti.

10) Postup opakujete, dokud někomu nerupnou nervy a není ochotný učit ráno od osmi nebo večer do osmi nebo v učebně, kam se stěží vejde vyučující s pěti knihami.

11) Oddychnete si, že je to na pár měsíců zase za vámi, dáte si meduňkový čaj a zopakujete si dechová meditační cvičení na uklidnění.

12) V rozvrhu, který vám pošlou rozvrháři na finální kontrolu, je fatální chyba, která torpéduje hned několik kurzů – a jejich vyučující nikdy jindy nemůžou.

13) Libovolná emočně velmi vypjatá reakce dle vašeho osobnostního typu.

Občas vážně mívám pocit, že administrativní práce v člověku dokáže vzbudit to nejhorší, co v něm je. Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.

Dali byste si na zvonek jmenovku, která by hlásala váš titul? Pakliže ano, pak jste v Čechách opravdu doma. A když by to byl titul bakalářský, tím víc doma jste. Protože tu, jak zjišťuji, vládne titulománie.

Ano, vím – do toho, jestli si někdo píše titul na zvonek, mi vůbec nic není. Ale pobavit se tím můžu. Chce daný člověk ohromit spíš pošťáka, kontrolóra vody a plynu, pouličního prodavače nebo potenciální návštěvu? Očekává, že se k němu pak budou chovat všichni s úctou? Nebo prostě jenom potřebuje světu vyslat zprávu „já jsem tvrďák“?

Takovéhle tendence by se ještě daly pochopit, kdyby to byl aspoň docent. Ale chlubit se tímto způsobem titulem Bc., to už má grády. Bakalářský titul je drtivou většinou jen mezistupeň k titulu vyššímu a pokud vím, byl zavedený kvůli Boloňské reformě, která měla zajistit víceméně jednotný standard evropských univerzit (aby se mohlo třeba líp jezdit na Erasmus). Ale zdá se, že pár technických změn ve vysokém školství zahrálo na naši citlivou strunu – jak jsem zjistila třeba v bance.

„Máte nějaký titul?“

„Ano, bakalářský.“

„A chcete ho tam napsat?“

„Ne, prosímvás. Proč taky?“

„No víte, někdo ho tam chce a hrozně se zlobí, když mu ho tam nenapíšu.“

Začala jsem se smát, protože si nedovedu představit, komu by mohl být titul bakalář tak drahý, že by mu stál za to, aby se rozčílil, a navíc v bance – kde jeho titul beztak prakticky nikdo nevidí. Já nevím, nechtěl by tam ten člověk taky napsat, že má BMW, chodí do opery, má na stěně Malevičův obraz nebo si k obědu dává nadívaná holoubátka? Mám totiž trochu dojem, že ano.

Jsem proto ráda za pragmatické uspořádání zvonků i formulářů v bance. Na zvonku na podobné věci není dost místa a v bance zase žádné kolonky. Naštěstí. Protože jinak se obávám, že by netrvalo dlouho a oslovovali bychom se „vážený pane magistře-BMW-Malevič-nadívané holoubátko“.