Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.
Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila „tohle by se vám mohlo líbit“. Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.
Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.
Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla „jo, to už je dobrý, tak nashle“. Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé „tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce“. Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.
Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly „základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru“). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.
Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.
Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc – budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.
„Lily? After all that time?“
„Always.“