Rubrika: Akademické frky

Student, student humanitní pak zejména, slýchává některé věci velice často. Pohrdlivé „Co z tebe teda bude?“, „Proboha! Co s tím chceš dělat?“, „Nechtělo se ti pracovat, co?“ nebo „Jen počkej, život tě naučí. Tam skončí sranda.“ jsou zlatým výběrem best of. Jako studentku mě takovéhle řeči docela děsily, protože to, jak se všichni neustále ohánějí „skutečným životem“ a „realitou“, což je podle nich s pohodovým studiem zcela nesrovnatelné, má jistý hrozivý potenciál. Inu, teď jsem do toho „reálného světa“ vstoupila. A všechny, kdo mě (a jistě nejen mě) tak dlouho strašili, mám chuť poslat do patřičných míst; totiž na pár semestrů na nějakou pořádnou univerzitu.

Jak jsem totiž zjistila, pracovat je daleko, daleko jednodušší než studovat. Pravda, musím dřív vstávat. Ale to je tak všechno. Každý den o půl páté se zvednu a s čistou hlavou jdu domů. Nemám děsivý pocit, že nic nestíhám, že toho musím strašně moc udělat, že za pár týdnů je příšerné zkouškové, že už jsem s tím čtením měla začít ve školce a že při psaní diplomky umřu. Nevnímám žádnou hmatatelnou hrozbu vyhazovu, kterou jsem při studiu vnímala pořád (byť, pravda, ke konci už spíš ve vztahu k jiným lidem). Ještě jsem se v práci nesetkala s dojmem, že něco fatálně nezvládám, což jsem při studiu zažívala docela často, nebo že na něco opravdu nemám. Konečně skončil ten strašlivý stres a neustálý tlak! Teď, když přijdu večer domů – představte si to – můžu bezstarostně odpočívat! Neskutečné. Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Takže, milí studenti, pokud jste tak již neučinili, hned se přestaňte zbytečně stresovat tím, co bude po škole. „Skutečný svět“ sice může být místo poněkud jalového charakteru, ale pobývat v něm je řádově snazší než pořádně studovat. A vy, kdo jste mě tak dlouho strašili, se koukejte honem rychle chytit za nos. Bez vás by všechno mělo úplně stejný průběh, akorát bych si ušetřila pořádnou dávku kortizolu, frustrace a špatné nálady. To je jediné, čeho jste dosáhli. Doufám, že jste na sebe náležitě pyšní.

Ti z vás, kdo sledují můj blogový Facebook, vědí, že jsem v pátek prodělala poslední z přechodových rituálů svého magisterského studia, obhajobu diplomové práce. Vyvolení pak vědí i to, že jsem dostala jeden naprosto úchvatný posudek, který bych si mohla dát za rámeček, a jeden dost ošklivý posudek, který sice nenavrhoval žádnou katastrofickou známku, ale jehož tón byl sršatý, uštěpačný, hádavý až zlý a docela mi ukřivdil. Respektive byl to posudek typu „s teorií nesouhlasím, tak snížím hodnocení“. Procházka růžovým sadem, ve kterou jsem doufala, se tedy nekonala, a musela jsem hájit a bojovat. Což jsem taky udělala. Tak, až jsem přetáhla plánovanou délku obhajoby na dvojnásobek.

První kámen ze srdce mi spadl, když dorazila moje vedoucí. O tom, jak je skvělá, jsem už článek psala, dovedete si tedy představit, že přítomnost někoho takového na obhajobě, kde na druhé straně sedí bojovný mladý doktorand, který má za to, že sežral všechnu moudrost světa a že jí dá pěkně sežrat i vám, je velmi uklidňující. I přesto mi střídavě bylo horko a zima, chodila jsem po chodbě jako lev v kleci a jediná komunikace, které jsem byla schopná, bylo „já tam nechci“.

Myslím, že předseda komise a vedoucí katedry v jedné osobě měl v ten den s mojí obhajobou suverénně nejvíc práce. Několikrát nás musel uklidňovat a umravňovat, když jsme se s oponentem rozparádili tak, že jsme zvyšovali hlas a skákali si do řeči. Když se mě oponent pořád ptal na to samé dokola a já mu odpovídala pořád stejně (fakt nevím, co chtěl slyšet, asi „je to blbost, tak pardon“ nebo tak něco), předseda komise debatu ukončil a chtěl se přesunout dál. Netrvalo dlouho a opět jsme se stočili k témuž; i musel debatu ukončit podruhé. A za chvíli potřetí. Oponent v tu chvíli vypadal skoro až ukřivděně, nejspíš protože jsem si stále odmítala sypat popel na hlavu, že jsem si dovolila vybrat takovéhle téma. Téměř roztomilé bylo, když mě v jeden okamžik všichni ostatní proti němu začali bránit. Stejně jsem ale nestihla odpovědět asi na polovinu otázek, které mi v posudku položil. Je to škoda, protože se nedostalo na takové ty uzemňovací typu „na straně 60 a 62 je to explicitně uvedeno“.

Když jsem šla za dveře, aby se mohli dohodnout o známce, stála jsem za těmi dveřmi opravdu hodnou chvíli. (Nutno ovšem přiznat, že se neozvaly výkřiky, rány ani střelba.) Pak mi vedoucí katedry s úsměvem sdělil, že kolega nakonec přiznal, že jeho snížené hodnocení neodráželo kvalitu práce, ale jeho akademické přesvědčení, a že mi dali jedničku. Inu, kolega vypadal, jako by mu uletěly včely, ale já jsem se v tu chvíli vznášela vysoko nad střechou školní budovy a všechny jeho mindráky a Lakoffové mi byli úplně ukradení.

Mohla jsem totiž vyrazit do víru velkoměsta s tím, že po devatenácti letech opouštím instituci jménem škola. A nejen to. Opouštím ji jako titulovaný magor. S vyznamenáním.

Je to tak, budu končit na pozici tajemnice magisterského oboru na naší fakultě. K tomuto rozhodnutí mě vedly zejména dvě věci (podobnost s úslovím „na dvě věcí“ je samozřejmě čistě náhodná): jednak budu končit studia a jednak jsem usoudila, že už to prostě nechci dělat.

Bylo by nicméně nespravedlivé tvrdit, že mi ty dva roky nic nedaly. Jako všechno, co nebylo tak docela skvělé, to hodnotím, že „to byla zkušenost“. A jako každá zkušenost, která není tak docela skvělá, mě i tahle dost naučila. Na mátkou:

Předpisy nejsou vždycky tak docela závazné. Na všech stranách jsou jenom lidi.

Je možné zvládnout situaci, kdy v den schůzky s novými prváky zjistíte, že se to celé koná o hodinu dřív, než jste si mysleli a řekli všem vyučujícím.

Informační systém Univerzity Karlovy je oproti jiným programům, s nimiž tajemník musí pracovat, vrchol modernosti.

Když se jede na exkurzi, jede se nejen tam, ale i zpátky. A je třeba to zdůraznit v samostatném mailu.

Akademičtí malíři by nikdy neměli organizovat exkurze.

Je možné jít na Hlavní nádraží s fasciklem bankovek na hromadný nákup jízdenek do Berlína a zpět a přežít.

Administrativní pracovníci u nás na fakultě jsou skvělí.

Někteří vyučující u nás na fakultě jsou míň skvělí.

Moment, kdy odprýskne jejich nablýskaný lak milých akademiků, je velmi nepěkný.

Je možné pohádat se kvůli vánočnímu přání. V hromadném e-mailu, kterým to přání přišlo.

Příšerně pedantští zkoušející, co jsem je za studií nesnášela, jsou najednou přesní, disciplinovaní a vůbec spolupracovníci k sežrání.

Pokazit se může úplně všechno.

Ale stejně se to dá zvládnout. Aniž by si kdokoli čehokoli všiml.

Psát e-maily velkým akademickým zvířatům je po nějakém tom měsíci tajemnické práce brnkačka.

Nejmocnější je ten, kdo zadává známky do systému.

Vždycky můžete zavolat tajemnici čtyřikrát denně. Nebo jí alespoň napsat mail velkými písmeny. Nebo s šesti vykřičníky.

Případně ohavný mail s mnoha hrubkami, v němž ji osočíte ze všeho zla.

A pošlete ho v kopii jejímu přímému nadřízenému.

A ejhle. Svět se nezbořil. Což je asi to největší poučení ze všech.

Nejsem člověk, který by měnil mínění snadno a rychle a i tomuhle rozhodnutí to dost trvalo. Ale stalo se: na bakaláři jsem všem nadšeně tvrdila, že určitě půjdu na doktorát. Pak přišel magistr a fáze, kdy jsem to stále ještě tvrdila, ale už ne nadšeně, spíš z nutnosti, jako obranu na otázku „a co jako chceš po takové škole dělat“. A teď dokončuji magistra a rozhodnutí padlo: přihlášku na doktorát jsem nepodala. Otočka o sto osmdesát dokonána. Trvalo to dlouho a bolelo to, ale vím, že na doktorát nechci. Už ne.

Důvody k tomuto rozhodnutí jsou poměrně drsné a smutné. Nadšeného studenta, který školu miloval pomalu jako vlastní domov, proměnily v demotivovaného až cynického absolventa, který z akademické sféry utíká, až se mu za patami práší. Dělo se to pomalu, ale jistě. Příčin, které nakonec způsobily, že z fakulty odcházím, se sešla celá řada.

1) Peníze. Doktorandi berou stipendium, které jim nevystačí prakticky ani na nájem. Nechci pracovat na plný úvazek a k tomu se po večerech mořit dizertací. Rovněž nechci strávit mládí žádostmi o granty a stipendia, jejichž šance na úspěch je mizivá, protože jsem ještě žádný grant nikdy nedostala a jsem moc mladá a neznámá. Ještě někdo tady vidí začarovaný kruh?

2) Prostředí. Neznám akademické pracoviště, které by oplývalo přátelskými vztahy, nepokaženými mocenskými tahanicemi, půtkami, spory, bitvami, válkami a intrikami. Ano, jistě, do určité míry je to takhle všude. Jenomže na akademické půdě je to doslova epidemie. Po několika aférách, jichž jsem jako tajemnice byla svědkem či dokonce aktérem, nemám už sebemenší iluze. Doktorský student se mnohdy přidá na frontu jen tím, že si vybere nějakého školitele. Ten s ním pak hraje jako s pěšákem na šachovnici. Což mě přivádí k dalšímu bodu.

3) Školitel. Nemám školitele. U nás na fakultě není člověk, který by mi mohl skutečně a nejen formálně vést dizertaci, když bych se rozhodla navázat na svou diplomku (a to bych se rozhodně rozhodla). Vedoucí mojí diplomky nemá dost titulů na to, aby mohla vést doktorského studenta, a jiný člověk není. To bych musela na jinou fakultu. A to nechci. Anebo změnit téma. A to už vůbec nechci.

4) Téma. Ačkoli se může zdát, že mám téma jasné, není to vůbec pravda. Veškerou svou kreativitu jsem vložila do diplomky a téma na ještě větší práci nemám a z rukávu ho jen tak nevytáhnu. Kdybych se někdy rozhodla na fakultu vrátit, tak rozhodně bude trvat mnoho měsíců, než přijdu na nějaké další nosné a skvělé téma, byť by stokrát navazovalo na to stávající – a budu nad ním muset strávit mnoho času a vložit do něj mnoho úsilí. Abych si ho vycucala z prstu v průběhu března, kdy jsem dopisovala diplomku a kdy bylo tak akorát načase se hlásit na doktorát, bylo naprosto vyloučeno. Vznikla by leda tak hloupá a povrchní rychlokvaška.

5) Publikace, publikace, publikace. Doktorand je vlastně takový začínající akademik a chce se po něm to stejné jako po odrostlých akademicích: publikovat. Stovky, tisíce, miliony článků do recenzovaných časopisů. Co na tom, že recenzní řízení trvá třeba rok a pak vám napíšou, že to nechtějí, s nějakou povrchní a neurčitou kritickou poznámkou, z níž si nic nevezmete, ani kdybyste se na hlavu postavili. Tohle se počítá. Psát články, které si nikdy nikdo nepřečte; jen když vyjdou.

6) Budoucnost. Doktorský student mnoho let po večerech splácává dizertaci a pak ji konečně s velkou slávou dokočí a… nic. Nikdo ho nechce, všechny univerzitní posty jsou obsazeny. Možnosti uplatnění v akademické sféře jsou mizivé – a když už se vám to podaří, máte horší plat než pokladní v Lidlu. Mnohem horší plat než pokladní v Lidlu. A to můžete být ještě nadšení, že máte aspoň nějaké místo. Co by za to stovky dalších mladých doktorů daly? Anebo můžete jít normálně pracovat mimo akademickou sféru. Jako jste úplně stejně mohli po magistru.

Sečteno, podtrženo: kdysi jsem chtěla do akademické sféry. Ty časy minuly, ztratila jsem příliš mnoho iluzí. Ta, že jednoho dne budu univerzitní profesorkou, padla jako poslední. Padala dlouho, kámen po kameni. Ale teď se válí v troskách na zemi a nevím, jestli ještě někdy budu mít chuť ji znovu postavit.

Článků o tom, jak píšu diplomku, tu bylo hned několik. Některé vychvalovaly téma, k němuž jsem se náhodou dostala, jiné si stěžovaly na boje s Wordem nebo jen tak všeobecně na proces psaní. Teď, když už je to všechno za mnou, se cítím povinována napsat jedno velké vyznání vděčnosti. Své skvělé vedoucí.

Jsem vděčná za to, že když jsem za ní přišla s tím, že netuším, o čem mám psát, sáhla do police a s vědoucím úsměvem pravila „tohle by se vám mohlo líbit“. Že se z toho vyklubalo největší intelektuální dobrodružství mého akademického života.

Jsem vděčná, že jsem v ní našla spojence v situaci, kdy na katedře se o nás moc nestarají. Že se mnou pilovala každé slovo anotace, aby nic nešlo argumentačně napadnout a aby mi projekt schválili. Že mě od prvních krůčků vedla, radila, motivovala.

Jsem vděčná, že se mě při každé konzultaci snažila posunout o míli kupředu, že nepolevila a nikdy neřekla „jo, to už je dobrý, tak nashle“. Dnes už jsem vděčná i za onehdy tolik děsivé „tak, Marie, projdeme si to stránku po stránce“. Jsem vděčná, že si práci pokaždé celou přečetla, že jsem vždycky mohla přijít na konzultaci a ona na mě měla čas, že byla milá, hodná, usměvavá a vtipná, ale zároveň přesně věděla, co je třeba vylepšit a jak. A že mi to sdělila tak, že jsem se nesložila.

Jsem vděčná, že mi jednou dala výtisk se svými poznámkami (luštit to byla celkem zábava, dodnes se mi nepovedl určit pravý význam perly „základní kategorie poznání či zkušenosti udeří kostru“). Že mi půjčila svoje knihy a slovníky a ještě mi na ně dala svojí tašku, když viděla, že je nemám kam dát. Že se mnou vtipkovala, až jsme musely pobuřovat konzultující u vedlejšího stolu. Že se ptala na mé tajemnické trable. Že chtěla přijít na koncert našeho orchestru.

Jsem vděčná, že jsem měla nejlepší vedoucí, jakou bych si dokázala představit, a že mě přiměla napsat nejlepší akademickou práci, jakou jsem kdy napsala; práci, na kterou jsem navzdory jejím nedokonalostem hrdá. Práci, která díky jejímu vedení překročila všechny moje dosavadní hranice, standardy i možnosti.

Myslím, že jestli se mě někdo za pár desítek let zeptá na mou diplomku, i tehdy exploduji nadšením. A co víc – budu moct citovat profesora Snapea. Neboť shoda jmen je úplná.