Rubrika: Jazyk pod lupou

Čím víc člověk rozumí jazyku, tím zděšenější je. Anebo ještě jinak: čím víc člověk rozumí jazyku, tím víc mu vadí ostatní lidé. Proč, říkáte si? Protože plácají nesmysly – a ani si to neuvědomují.

Slyšela jsem kupříkladu slovní spojení „cha-cha kroky“ a „salsa bar“. Co myslíte, kdybychom tančili valčík, byly by to „valčík kroky“? A kdyby se jednalo o vojenský pochod, byly by to „vojsko kroky“? A kdyby se onen bar specializoval na tradiční židovské kolové tance, byl by to „tradiční židovské kolové tance bar“? Co bychom říkali, kdybychom do takového baru chtěli zajít: „Čau, jdu dneska do tradiční židovské kolové tance baru, nechceš jít taky?“

Nesmysly, nesmysly, nesmysly a brutální násilí na češtině! Nechci vidět svět, ve kterém lidé budou dělat pečivo práci a nakupovat oděvy pračky; nebo třeba peníze pračky – jelikož je význam těchto slovních mlhovin prakticky nulový, jistě by nedělal nic nelegálního. Nechci vidět svět, ve kterém budeme všichni mluvit a psát prapodivnou zkomoleninou na motivy czenglish, které nebude rozumět, neboť neponese žádný význam. George Orwell vymyslel pro svůj totalitní svět newspeak, jazyk tak děsivě jednoduchý, že by v něm nic složitějšího vůbec nešlo vyjádřit, takže by to jakýkoli odpor vůči totalitě učinilo doslova nemyslitelným. Myslím, že jsme na dobré cestě – ani na to nepotřebujeme jazyk oktrojovaný vyšší mocí.

Onehdy jsem si chtěla koupit čokoládu na vaření. Pak jsem ale zjistila, že se nejedná o čokoládu, neboť v ní snížili obsah kakaa pod povolenou normu a nenápadně slovo „čokoláda“ z názvu vypustili. Domnívám se – a je to domněnka černá jako noc – že se blížíme dni, kdy nenápadně zmizí skutečný význam z našich slov, a to nejen z důvodu oblafnutí zákazníka. Bude to den, v němž salsa bar, Sazka aréna a Orion na vaření oslaví svůj triumf.

Mám to veliké štěstí, že v rámci studia právě čtu knihu Chrám i tvrz. Kdo jste o této perle nejvzácnější dosud neslyšeli, vřele ji doporučuji. Je to velikánská bichle, vydaná Pavlem Eisnerem v roce 1946, která nese podtitul Kniha o češtině.

Tak dlouho už jsem nečetla knihu s pocitem dokonalého jazykového požitku! Pavel Eisner je mistr obrovské slovní i mluvnické zásoby, kterou vládne takovým způsobem, o jakém se drtivé většině lidé – včetně mě – může jen zdát. Jeho ostrovtip, jeho schopnost dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, jeho obrovské vzdělání a nadání (považte, byl to překladatel ze třinácti jazyků – ano, slyšíte správně, ze třinácti!) vytvářejí z Chrámu i tvrze četbu zábavnou, poučnou, zajímavou, hlubokou a osobní. Pavel Eisner češtinu miluje, miluje ji tolik, že jí věnoval takovouhle knihu. A skutečnost, že jí psal během 2. světové války a že to byl Žid, to ještě umocňuje.

Co se mi však kromě toho při četbě honí hlavou, už tak veselé není. Kam se poděl nádherný jazyk páně Eisnerův, jazyk pestrobarevný, s jemnými odstíny, plný chutí a vůní? Kam se poděla údernost jeho dokonale vypointované větné skladby? Proč už dnes nevytváříme texty, které by snesly byť jen srovnání s tímhle jazykovým da Vincim?

Pavel Eisner tak ve mně vzbouzí jak smutek a nostalgii, tak lásku k jazyku, zápal takřka vlastenecký, byť se tomuto slovu zpravidla vyhýbám jako čert kříži, touhu naučit se té půvabné bytosti jménem čeština porozumět alespoň z poloviny tak, jako jí rozuměl on. Neboť co jiného je „vlastenectví“, slovo dávno zapomenuté a dnes vzkříšené za vskutku tragických okolností a za vskutku tragickým účelem? Nemáme jako „národ“ společného nic. Nic kromě jazyka, který je naším chrámem i naší tvrzí.

Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.

Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní „jazyk“, kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s „jazyky“ ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.

Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako „to musím vidět“ nebo „co oči nevidí, to srdce nebolí“ než obraty „tohle nepřekousnu“ případně „mám to v ruce“. Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu „očividně“ nemáme žádné „uchoslyšně“). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy „dívají“ a potřebují si na ně „posvítit“, aby jim to bylo „jasné“, budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje „strávit“. Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.

Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch „svých“ (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?

„Je to anglicky, tak to přece musí být něco skvělého.“ Takhle nějak to napsal před několika lety Václav Jamek do novin. Dnes to můžeme najít v jeho knize O patřičnosti v jazyce. Spolu s tím se mi vybavuje filosof Martin Heidegger a jeho výroky o tom, jak „básnicky bydlí člověk“ (to je přímo název knihy) a jak bydlíme a bytujeme v řeči. Aneb dvě aktuální a propíraná témata – domov a angličtina na blogu – se mi tu prolnula v jediné.

Mateřský jazyk je náš domov. Tvaruje naše myšlenky a naše vnímání světa. Angličanův svět je nenávratně jiný než ten Čechův. Angličan má slova, která Čech vůbec nemá a ani je nedokáže úplně pochopit, a obráceně. A všechna tahle slova, která nejdou dost dobře pochopit, vytvářejí anglický svět, který je zkrátka jiný než ten český, nehledě na to, jak moc dobře nás na gymnáziu anglicky naučili.

V jazyce bydlíme jako tělesné bytosti – to je jasné při jeho bližším zkoumání. Jazyk je nesmírně smyslový a orientovaný na naše vlastní tělo a jeho pozici v prostoru. Také je naivní a xenofobní a geocentrický. Slunce vychází a zachází. My jsme Slované (ti, co mají slovo), ti vedle jsou Němci (ti němí). Abstraktní myšlenky uchopujeme, slova drtíme mezi zuby, něco neskousneme a už vůbec to nestrávíme, případně to jde úplně mimo nás. Moje minulost už je za mnou, zatímco hrozba visí nade mnou, pocity jsou ve mně a leze to ze mě jako z chlupaté deky. Řeč je jako voda, plyne, stáčí se k něčemu, někdo jí pouští stavidla, jinému zase vyschne v hrdle. A my jsme jako nádoba, něčeho jsme plní a potřebujeme to ze sebe dostat, upustit páru. A co je nejpodivuhodnější? Vůbec si to neuvědomujeme.

Máme tendenci na svůj domov v řeči zapomínat. Skrz svou řeč jsme vrostlí do světa, připadá nám dokonale samozřejmá, přirozená a hodnotově neutrální. To je ale velký omyl! Řeč sama o sobě svět hodnotí a ukazuje nám, co z něj máme vnímat a jak. To, co nazveme „zemí“, Angličan rozpačitě vybírá mezi „land“, „earth“, „soil“, „floor“, „state“ a „country“ a možná i ještě něčím jiným. Když se ve svém domově dost dobře nevyznáme nebo si ho poničíme, tak to nějaký jiný jazyk nespraví. To, že se budeme učit anglicky už od školky, nám nebude celkem nic platné, jestliže to učení nebude podložené solidní znalostí mateřštiny. Jen na srovnání s mateřštinou se můžeme opravdu dobře naučit cizí jazyk – protože už víme, jak se na ten cizí domov dívat. Víme, že u nás máme v obýváku třeba židle, zatímco tady vidíme houpací křesla. Díky našim židlím si domyslíme, že se na ně taky sedá. Pakliže nevíme, že ve vlastním obýváku něco jako židle vůbec je, těžko si odvodíme, že si i na houpací křeslo můžeme sednout.

Angličtina je v současné době neobyčejně módní. Máme pocit, že anglicismy se nedají přeložit, protože bychom je tím ochudili. Často to není pravda – jen tím zastíráme vlastní neznalost jeho přesného významu, neboť kdo zná přesný význam, ten ho umí přeložit. Kdo ne, má pocit, že slovo přeložit nejde, protože žádné jiné slovo přeci nepokryje celý ten oblak významu, který ho zastírá. To tedy nepokryje. Zvlášť jestliže je ten oblak dán nesprávným používáním a nepochopením. Tak třeba slovo koncept. Dneska už znamená prakticky všechno, ale kdo ví, že původní význam toho slova je prostě a jednoduše pojem? Málokdo. A taky je to na něm vidět.

A tak se, prosím, rozhlédněme po vlastním obýváku a nebuďme zvědaví jenom na ty cizí. Vždyť ten náš je úplně zapomenutý a zaprášený a přitom úplně stejně zajímavý a fascinující jako ty ostatní.

Když jsem nedávno procházela chodbou jednoho nejmenovaného nákupního centra a směřovala k východu, padl můj zrak na ceduli, která mě takřka přikovala k zemi. Dramatičnost vyprávění zde trochu utrpí, neboť následoval hurónský záchvat smíchu, ale předstírejme, že nám trocha napětí ještě zůstala. Jednalo se drobný stánek s ukázkami jakési logické hry s kuličkami, obklopený cedulemi s barevným nápisem „Myšlení ohrožuje hloupost“.

Nevím, jestli už je můj korektorstvím cvičený zrak natolik deformován, nebo jestli byl autor tohoto sloganu opravdu takový blb (asi od obojího trochu), ale bouchlo mě to do očí hned a strašlivě. Ten slogan byl vymyšlen tak zoufale špatně, že sám sebe popíral! Pakliže totiž napíšete, že myšlení ohrožuje hloupost, tak není jasné, co ohrožuje co. Podmět může být jako „myšlení“, tak „hloupost“. Co je tedy ohrožené? Hloupost myšlením, nebo myšlení hloupostí? Jelikož měla ta tři slova prodat logickou hru (která zjevně táhla, protože stánek byl obsypán dětmi), je nad slunce jasné, že to mělo být myšlení, kdo někoho ohrožuje, a tou ohroženou měla být hloupost. Jak jednoduché: zahrajete si hru, ta vás naučí myslet a to z vás vyžene každý náznak hlouposti.

To, k čemu vám bude dovednost získaná skládáním kuliček na podložku, ponechám bez povšimnutí. Třeba to opravdu k něčemu dobré je, byť neschopnost orientace v prostoru (i v ploše) nepovažuji zrovna za hloupost. Ale to, že slogan, který má být úderný, jednoznačný a ještě ke všemu hrát na jakousi „chytrou“ notu, obsahuje chybu, která jeho význam zcela převrací, to už je skutečně vrchol hlouposti. Blbé reklamy vidíme na každém kroku, ale takhle blbé… Nemám slov.

Ten hurónský smích už mě přešel a zůstává po něm vpravdě hořká pachuť. Jedno se totiž autorovi výše uvedeného výroku musí nechat. Je sice dost hloupý na to, aby se živil češtinou, když česky neumí (a klidně to o něm řeknu, i kdyby to byl kuličkový velmistr!), ale odhaluje velmi temnou a aktuální pravdu. Jak je vidno, myšlení je skutečně vážně ohroženo. A to hloupostí jeho a jemu podobných.