Rubrika: Jazyk pod lupou

Nevím, jaký ohledně toho máte pocit, ale je docela dobře možné, že tak nějak nevíte co s ním. Do společnosti se nehodí, do školy nebo do práce už teprv ne a na sociálních sítích se nosí jenom růžová. Zbývá snad rodina a nejbližší přátelé, pero a kus papíru nebo kapesníčky na utření slz. Protože s pocity, zejména s těmi negativními, příliš neumíme pracovat – a to do té míry, že je to zřetelné i v jazyce, jímž mluvíme.

Tušila jsem to dlouho, ale v diplomce se mi to potvrdilo. Prováděla jsem sémantickou analýzu pojmu rozum a najednou se tam vynořily: pocity. Věřte tomu, nebo ne, ale v sémantické struktuře slova rozum pocity jsou. Jsou tam docela výrazně, a to zejména jako něco, co je třeba krotit, regulovat, ovládat. Věta „Měj rozum!“ se nedovolává logiky, ale schopnosti sebeovládání. „Apelovat na rozum“ odkazuje k síle, která dovede zkrotit emoce. „Být rozumný“ znamená zejména být ochotný ustoupit ze svých přání, omezit je a přistoupit na kompromis. Emoce jsou vetknuty v našem chápání racionality; jako něco nežádoucího a excesivního, co víceméně brání soužití s druhými.

Snad ani netřeba dodávat, že to je velmi zjednodušující vnímání skutečnosti. Emoce jsou zdravé a neodmyslitelně patří k tomu, co znamená být člověkem. Nemůžeme bez nich být a když se o to snažíme, přivodíme si leda tak depresi nebo žaludeční vředy. Obzvlášť v prvním jmenovaném případě pak pocítíme bezmocnost a absurditu onoho „měj rozum!“ na vlastní kůži.

Mám proto jedno velké přání: abychom rozlomili zámky rozumového žaláře, kam jsme svoje pocity uvrhli, a vyvedli ty chudáčky na svobodu. Abychom se jich nebáli, víc se o ně starali a přijali je jako součást svého života. Jsou tu s námi a je to v pořádku. Poplačme si na veřejnosti nebo se pořádně rozčilme. Třeba se to jednoho dne projeví i v našem jazyce.

To, že oko je okno do duše, je natolik obecně známo, že se to stalo součástí naší frazeologie. Celkem nikdo o tom nepochybuje, jako ostatně zpravidla nepochybuje o tom, že když se chodí se džbánem pro vodu, tak se nakonec ucho utrhne, nebo že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (takové pochybnosti by ostatně vyžadovaly radikální revizi některých fyzikálních zákonů). Zavaleni příslovími si však často neuvědomujeme, že oken do duše existuje víc. Jsou to mnohdy okna zapomenutá, neotvíraná, zaprášená a se zrezlými panty, nicméně existují; a nevědět o nich znamená o něco se ochuzovat.

Jedním takovým velikým zaprášeným oknem je lidský hlas. Stejně jako lidské oko nebo kresba na bříškách prstů je i hlas něčím naprosto jedinečným a neopakovatelným, něčím, co prozrazuje o našem duševním stavu velmi mnoho. Stejně jako zkušený fyzioterapeut pozná z toho, jak pajdáte, kde vás budou asi bolet záda a proč, zkušený hlasový pedagog pozná, které svalové skupiny při vytváření hlasu používáte chybně, jakými jinými svaly si to kompenzujete (tedy i proč vás bolí v krku, když dlouho mluvíte) a pakliže je opravdu dobrý, tak i jaké psychické bloky by za tím asi tak mohly být.

Na rozdíl od oka je totiž hlas věcí, kterou musíme aktivně vytvářet – a způsob, jakým to děláme, o nás mnohé vypovídá. Pakliže sedíme na židli jako hromádka neštěstí, se zády ohnutými a nohama překříženýma, není příliš velkým překvapením, že náš hlas bude neznělý a nevýrazný. A když se v této poloze budeme snažit to změnit, leda tak ochraptíme. Na správné tvorbě tónu, a tedy i hlasu, se totiž podílí naprosto neuvěřitelné množství svalů včetně svalů sedacích nebo napřimovačů páteře. Když máme ochablá záda, nebudeme ani dobře mluvit, ani dobře zpívat. A ochablá záda máme… no, prakticky všichni.

Od těchto předpokladů už vede přímá cesta k neodvatným závěrům: náš hlas vypovídá o nízkém uvědomění vlastního těla, špatných pohybových návycích, mělkém dýchání, nízkém sebevědomí, chybných kompenzacích. Smutné to do duše okno! O to je však kouzelnější setkat se s někým, kdo všechny tyhle věci překonal a dokázal svůj hlas rozeznít. Takový hlas je znělý, plný, nosný, barevný, mnohovrstevnatý, krásný a pro druhé blahodárný. Člověk, který jím vládne, nepotřebuje mikrofon a neochraptí z dlouhého mluvení. Jeho hlas je svobodný a může volně znít všude tam, kde znít má. Stejně jako jeho duše.

Jsou slova, která během krátké doby udělají velkou kariéru. To je jistě úctyhodná věc, která se v životopisu daného slova pěkně vyjímá, ovšem hned vedle ní se zpravidla poměrně záhy vynoří věc druhá: ztráta identity. Módní slovo si totiž bere do huby každý druhý, co chvíli ho někde přihodí k dobru, na jeho význam vcelku nehledě. Není proto divu, že taková slovní hvězda se záhy mění v neurčitou slovní mlhovinu, která se posléze rozplývá v docela úhledné vesmírné nic. Soudím, že slovo prokrastinace, toho času na vrcholu své kariéry, je přesně ten případ.

Za prokrastinaci označujeme kde co. Chcete jednou za čas strávit volný den na čerstvém vzduchu? Ha, prokrastinujete! Udělali jste si po několikahodinové práci čtvrthodinovou přestávku? Je to tam zas. Jakmile zrovna nepracujete, až se vám od hlavy kouří, už se na vás sápe a zasekává drápky.

Jenomže to není nic jiného než chybné použití slova. Prokrastinace znamená chorobné odkládání povinností. Tedy to, že vám hoří všechny termíny a vy se pořád flákáte, neschopni začít a celí zdeptaní. Neznamená volný víkend ani malou přestávku v nekonečném oceánu vykonané práce. To je leda tak zasloužený oddych a na něm nic nepatřičného nebo dokonce chorobného (jak se nám tato slovní superstar snaží vsugerovat) není.

Doufám tedy, že prokrastinace, toho času již mlhovina bez jasné identity a pevných obrysů, brzy pohasne a odebere se k ostatním slovním kariéristům na věčný odpočinek (v jejím případě to bude činnost vpravdě schizofrenní). Myslím, že pro ni nebudu truchlit. Naopak se budu radovat, neboť tehdy třeba zasloužený odpočinek opět nabude označení pozitivního, příjemného, nevyčítajícího. Takového, v němž bude namísto ideje, že je nutné v jednom kuse pracovat a být efektivní, obsažena spíše idea, že odpočívat po práci a čas od času si trochu zalenošit je po všech stránkách prospěšné a dobré.

Čím dál víc jsou slyšet hlasy, které se dají zhruba shrnout slovy „angličtina, angličtina, angličtina“. Lidé si zoufají, že je jejich mateřštinou čeština, že tráví hodiny a hodiny šrocením jazyka, který není k ničemu a nikdo ve světě mu nerozumí (o velké nedomyšlenosti tohoto argumentu jsem článek už napsala), a že kdyby mluvili místo toho raději anglicky, zmizelo by ze světa všechno hoře. Pravda, známe i světovější jazyky, než je čeština. Ale zcela upřímně: jsem čím dál raději, že mou mateřštinou není angličtina, ale ten náš příšerně složitý slovanský výstřelek.

Pomiňme výhody, které spočívají v tom, že v cizí zemi vám nikdo nerozumí a vy tak můžete pronášet celkem libovolné poznámky na adresu člověka, který stojí půl metru před vámi. (Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem toho nikdo nevyužila, ale o to mi teď nejde.) Proč jsem čím dál raději za tu naši hatmatilku?

Protože každý jazyk tvaruje mysl svých mluvčí jinak – a svět by o hodně zchudl, kdybychom byli všichni Angličany (navzdory mým vřelým citům k nim). Tím, že mluvím česky, se totiž má mysl v mnohých ohledech liší od té, kterou od narození hnětla angličtina. Jako český rodilý mluvčí tak jsem schopná vidět zkreslení, která angličtí rodilí mluvčí nevidí, protože jsou v nich vetkána stejně jako jejich mateřština. Jako Češce je mi tedy úplně jasné, že teorie základních emocí, na níž stojí film V hlavě, je anglocentrická, protože nic, co by odpovídalo anglickému Disgust, v češtině jako základní emoce vystupovat prostě nemůže. „Znechucení“ je spíš věc názoru a případný „hnus“ zase rozhodně nezodpovídá za to, jak se obleču do školy – a vůbec se pojí spíš s fyziologickou reakcí. Disgust prostě není základní emoce. Viděl něco takového anglický vědec, filmový autor či divák? Ne. Já to vidím – a ani se nemusím snažit.

I když budu mluvit anglicky sebelépe, můj vnitřní svět bude provždycky jiný než ten anglický. To je podle mě krásné, krásné jako každá pestrost, jako každé obohacení. A mimo to jsem opravdu ráda, že když přijdu večer domů, může mě hřát pomyšlení, že celý svět tam venku právě neprasí moji mateřštinu. Bohatě mi totiž stačí, jak si ji zvládáme prasit sami.

Nevím, jestli jste si toho někdy na sobě nebo na někom jiném všimli, ale já ano. Řekněme si to na rovinu: mluvíme naprosto příšerně anglicky a vůbec nám není rozumět. A nemohou za to ani tak gramatické chyby, jako spíš chyba mnohem základnější – výslovnost.

Anglická výslovnost, zdá se mi, je na našich školách jednak jako Voldemort – její jméno se nesmí vyslovit – jednak jako paní Columbová – ani tu nikdo nikdy neviděl. Všichni tak nějak tiše počítají s tím, že anglicky vyslovovat přece umí každý. Jenomže opak je pravdou: anglicky vyslovovat neumí skoro nikdo.

Na gymnáziu jsme čtyři roky měli učitele vpravdě děsivého. Báli jsme se na jeho hodinách byť jen otevřít pusu – hlavně, když se něco četlo. Jedno nám však bezpochyby předal: povědomí o anglické výslovnosti. Když na první hodinu přinesl anglickou fonetickou abecedu, počastovali jsme ho pohoršeným pohledem. Strašíme na tom gymplu už čtyři roky a on na nás s takovou základní věcí, jako je výslovnost? Následně se ukázalo, jak šeredně jsme se pletli. Vyslovovat neumíme a o anglické výslovnosti máme zcela mylné představy, plné snad jedině anglického r a jinak s angličtinou naprosto nesouvisející.

Anglická výslovnost je věc velmi těžká a hlavně nepravidelná, osobně ji považuji za těžší než například výslovnost francouzskou (ta je děsivá pověstně, tak alespoň všichni počítají s tím, že se jí opravdu musí od základu naučit). Řekl vám někdy někdo o přízvuku v angličtině a o tom, že většinou není na první slabice (a mnohdy rozhoduje o tom, jaké slovo jste právě vyslovili)? O rozdílu mezi hláskovými skupinami „f“ a „ff“ či „s“ a „ss“, který například rozhoduje o tom, jestli řeknete „as“ nebo „ass“ (pro pořádek: prakticky vždycky říkáme „ass“)? O přídechu na p, t, k? O rozdílu mezi „n“ a „ng“ či „w“ a „v“? O tom, že i zdánlivě stejné hlásky (třeba „š“ a „sh“) se tvoří v ústech jinak a tenhle rozdíl (například v tom, kde ťuknete jazykem o patro) rozhodne o tom, jestli si při výslovnosti daného slova zlámete jazyk, nebo ne? Že se nikdo nikdy nezmínil? Nejste sami a české školství by za to zasloužilo pětadvacet.

K čemu nám je třeba i perfektní znalost anglických časů a všech gramatických vychytávek, když ty zvuky, které vyluzujeme, jsou pro Angličany naprosto nesrozumitelné? A co pro Angličany: od doby, co vládnu znalostmi o anglické výslovnosti a angličtinu rodilých mluvčí poslouchám celkem často, nerozumím svým spolužákům už ani já. K čemu je taková znalost angličtiny? Znalost, jejímž jediným výsledkem je shluk nesrozumitelných zvuků?