Rubrika: Za katedrou

Považuji za velmi výmluvné, že filipika proti známkám se na tomhle blogu objevila jako historicky druhý článek o mém učení. Tehdy se mi zdálo, že známky jsou zcela nevyhovující zpětná vazba (respektive že žádná zpětná vazba nejsou) a akorát vedou učitele k tomu, že učí hlavně to, co se snadno známkuje. Teď je o půl roku později. Svoje studenty, u nichž jsem si tehdy ještě pomalu ani nepamatovala jména, znám. Vím, co mají rádi, co jim jde, čeho se bojí a co jim dělá potíže; vidím, v čem plavou a jak se zlepšují. A taky pozoruji, jakou roli v tom všem hrají ty proklaté známky.

Když jde o zvládnutí cizího jazyka, je třeba celé řady skutečně velmi rozmanitých dovedností. Na výslovnost vám pomůže hudební sluch, na slovíčka a fráze paměť, na gramatiku logika, na psaní analytické myšlení a schopnost správně argumentovat, na mluvení herecký talent. Pokud navíc chcete cizí jazyk skutečně ovládnout, aby vám sloužil a jenom vás nevláčel za sebou, budete potřebovat stovky hodin, během kterých se jím obklopíte a nedáte svojí mysli šanci pohodlně se uchýlit zpátky k mateřštině. Jazyky v jednom mozku jsou jako děti, které bojují o pozornost téhož rodiče. V cizím jazyce nebudete nikdy doopravdy dobří, pokud mu dostatek pozornosti nevěnujete.

Jak v tomhle všem fungují známky? Především jako pohodlná statistická fikce, která komplexnost vašeho výkonu shrne do jednoho z pěti čísel. Ano, toho výkonu, ve kterém jste z výše uvedeného nejspíš potřebovali skoro všechno. Žádné zbytečné nuance ani detaily; jedna až pět. Nic se nesrovnává snadněji. Jenže dává vůbec smysl srovnávat toho tichého chlapce a tu tichou dívku, kteří nikdy nezapomněli ani jeden domácí úkol a se vším si dávají neuvěřitelně poctivou práci, s rozevlátým rebelem ze zadní lavice, který zapomíná učebnice, v testech se někdy radši spolehne na statistiku, ale když mluví, ostatní aplaudují vestoje? Studentku, která mi vyrazila dech už svojí úplně první esejí, ale při prezentacích vypadá, že by nejradši utekla ze třídy? Introvertku, která sama od sebe skoro nikdy neotevře pusu, ale která při hodině kritického čtení rozebrala akademický text tak, že bych jí za to dala jedničku i na fakultě? Kreativního psavce, jehož texty mají takovou literární kvalitu, až z ní mrazí, ale jejichž ambicióznost někdy trochu překáží jejich argumentační jasnosti? Vtipálka, jehož výslovnost je v mnoha ohledech dokonalým vtělením typické čechoangličtiny, ale který myslí a argumentuje tak neotřele a pronikavě, že je i tak radost ho poslouchat? Jak srovnávat studenty, kteří sjíždějí seriály na Netflixu a jejich angličtina je díky tomu skvělá, s těmi, kteří mají shodou náhod jiné zájmy? Vážně mám ty, které nebaví anglická RPGčka, trestat za to, že si radši čtou o české historii?

Štve mě, že hlavní nástroj hodnocení, který v našem školství máme, slouží v podstatě jenom srovnávání. Já nechci svoje studenty srovnávat. Chci vidět, jak se zlepšují. Všichni, známky neznámky. Chci, aby gramatika našeho rétora začala být alespoň z poloviny tak pevná jako jeho hlas při prezentacích, aby se dokonalá argumentace mých brilantních studentek vtělila i do jejich mluvených slov, aby ambiciózní psavci ovládli myšlenkovou disciplínu a originální myslitelé se naučili rozdíl mezi v a w. Je mi při tom úplně jedno, jaké mají známky. Jenže jim to jedno není. A tak sleduji, jak i ti nejlepší studenti, jejichž angličtina je znatelně pokročilejší, než byla v jejich věku ta moje, občas vypísknou „Néé!“, když přinesu opravené testy nebo eseje, protože se bojí, co dostali. Ambiciózním poctivcům se někdy v očích zračí bezmála zoufalství, když zjistí, že mají horší známku než ten flákač odvedle, protože on na rozdíl od nich včera večer dokoukal šestou sérii toho či onoho amerického seriálu. Dokonce i ti ležérní tvrďáci, co vypadají tak nad věcí, blahořečí nebesům, když dostanou ze čtvrtletky jedna mínus místo dvojky. Protože přesně takhle naše školství funguje.

To nejparadoxnější na tom celém ale je, že moji studenti nepodávají lepší výkony ani nepracují víc, když vědí, že „to bude na známky“. Jejich slohy nejsou odfláknutější a prezentace horší, když za ně dostanou jen bodové nebo slovní hodnocení, a když při hodině správně vyplní nějaké náročné cvičení, mají docela obyčejnou radost z toho, že se jim to povedlo. Snaží se, i když nad nimi nepráskám bičem, ba dokonce i když je to či ono cvičení zrovna dvakrát nebaví (a věřte mi, že mi svoje pocity v této věci vždycky ochotně dají najevo). V takové situaci mi zbývá jediná otázka. Pokud známkami nechci trestat, jako motivaci je nepotřebuji a srovnávání jejich prostřednictvím je mi bytostně proti srsti, tak proč?!

Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.

Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).

Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.

Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.

Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?

Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.

Jsem perfekcionistka. Ponechme teď stranou otázku, kdo a co všechno tenhle můj povahový rys vytvořil, upevnil nebo prohloubil, protože to není podstatné. Podstatné je, že můj vztah k chybám nikdy nebyl dobrý. Neberu je jako příležitost poučit se a udělat to příště líp, pro mě je chyba prostě selhání, ke kterému nikdy nemělo dojít. Chyby můžou dělat ostatní, tys to měla mít správně. A nejen správně. Nejlíp. Tohle celoživotně slyším ve svojí hlavě. Vím o tom a pomalu to měním – a jako správný na výkon orientovaný perfekcionista můžu prohlásit, že mám výsledky. Kupříkladu moje zábrany zkoušet jen tak nové věci se za posledních pár let významně snížily, což mělo za následek například to, že jsem na podzim s lehkým srdcem začala učit. Chvíli mi trvalo, než mi v úplnosti došlo, že teď na mě doopravdy závisejí jiní lidé, navíc lidé, jejichž křehkost vidím na první pohled. Potom jsme spolu navázali opravdový vztah, založený nejen na tom, že já jim něco vykládám a oni poslouchají. A pak jsem si uvědomila svou obrovskou zodpovědnost – a můj perfekcionismus se vrátil v plné síle a s brněním na levelu sto.

Když svoje studenty pochválím, celí se rozsvítí. Někteří mi řekli, že se strašně báli mluvit, ale to, jakou zpětnou vazbu jsem jim dala, jim pomohlo se bát míň. Tady si asi začínáte ťukat na čelo, protože co může učitel jazyka chtít víc? Jenže můj vnitřní úzkostný perfekcionista v tu chvíli zařval: a uvědomuješ si, že teď, když vylezli ze zákopů, je můžeš o to víc pochroumat? Občas se mi tak stává, že mě v některých hodinách zavalí hotová vlna sebekritiky. Co já tady vlastně dělám? Stačím na to? Nesype se mi ta hodina poněkud? Nekecají už moc? Proč mi tam vzadu zase někdo svačí? Je to moje chyba? Nenechávám vlát ty míň aktivní na chvostu, zatímco se bavím s těmi iniciativními? A proč jim proboha leží na lavici ten šroubovák?

Jsou chvíle, kdy se mi myšlenka na to, že mi při učení chybí teorie i praxe, vrací s bolestnou intenzitou. Někdy si po hodině říkám, co všechno bych udělala napodruhé jinak a že moje třída pokusných chudinků schytá úplně všechny moje začátečnické chyby a jak k tomu přijdou. A jako se vším ani tady neváhám uplatnit svůj perfekcionisticky dokonalý dvojí metr: když dělají chyby oni, přistupuju k nim s laskavostí (tak by to přece učitel měl dělat), zdůrazňuju, že chyby dělá každý – a s lítostí sleduju, že i tak v jejich očích vidím pocity smutku a selhání. A pak se něco nepovede mně a vnímám to jako naprosté fiasko.

Něco je tady ale tentokrát přece jen jinak. Ti, kdo mi nejvíc sypou sůl do ran, jsou totiž zároveň mým největším lékem. Ano, právě moji studenti mě z mých perfekcionistických epizod, které spouštějí, vytahují nejčastěji. Když jsem kupříkladu zadala domácí úkol (podívat se na vtipné a zároveň velmi kvalitně zpracované video o umělé inteligenci), řekl jeden student po hodině, která se neubírala zrovna tam, kam jsem si představovala, že i zaváhal, že by ty odpovědi na moje otázky k videu nechal napsat ChatGPT, ale že ho to téma zajímalo a prostě se na to chtěl podívat. Ostatní mi předtím do mailu, ve kterém mi ony odpovědi posílali, zase psali, že se jim to video líbilo, že ten kanál na YouTube začali odebírat, že jsou rádi, že se o tomhle tématu něco dozvědí, i když je jim normálně vzdálené, nebo že rozečetli tu knížku, jak jsme se o ní onehdy bavili, a že je prostě skvělá.

V takových momentech, obzvlášť když následují po hodině, ve které jsem vnímala značné rezervy, cítím, jak se ve mně něco trhá. Jsou to moje celoživotní šílené nároky na sebe sama. Moji studenti mě očividně nepotřebují dokonalou. Potřebují mě autentickou a naslouchající. I když to znamená, že někdy přestřelím, jindy nedostřelím a ještě jindy se nestrefím. Já je konec konců vídám ráda, i když mi hláskovou skupinu ing pořád vyslovují s pěkným českým k na konci. Stejně tak oni mi ten vtip s radostí pošlou, ať už se poslední hodina ubírala podle mých představ, nebo ne. Mého vnitřního perfekcionistu to bolestně drásá, zároveň je to ale velmi osvobozující. A jestli někdy dojdeme do bodu, kdy budeme dělat chyby a v očích se nám při tom nikomu nebude zračit smutek, lítost a zklamání, bude to pro nás všechny největší výhra, jakou si dovedu představit.