Jak by škola (ne)měla připravovat na život

Jako studentka jsem zažila, jaké to je, opravdu hodně se při výuce jazyka bát. Koho zajímají detaily, může si o našem památném gymnaziálním angličtináři počíst; všem ostatním stačí vědět, že když jsme udělali chybu, začal se na celé kolo smát a volal „Shame on you!“ („Styďte se!“). Postupně jsme to s ním dotáhli do bodu, kdy jsme se začali bát odpovídat i na naprosto primitivní otázky, protože i v jednom slově můžete vyseknout hrubku a nějaké to „shame on you“ na celou třídu si vysloužit.

Tady si možná řeknete, že když je ze mě lingvistka, která učí angličtinu, může i pedagogický teror přinést ovoce. Na to bych zareagovala protiotázkou, jestli se to všechno nestalo spíš navzdory tomu. Víte totiž, jak mozek zareaguje, když se začnete hodně bát a cítit v ohrožení? Vypne se vývojově mladší logická a racionální část a přepnete do mnohem staršího a instinktivnějšího módu „přežít“. Nechávám na vaší úvaze, kolik se toho v takovém stavu naučíte (u nás dobrá polovina třídy upadla do stavu rezignace a pasivity) a jak kvalitní bude váš výkon v čemkoli kromě boje, zamrznutí nebo útěku. Obzvlášť když jste ještě ke všemu teenager, jehož mozek není ani zdaleka hotový a má v téhle vývojové fázi o poznání silnější emoce, mnohem větší strach z odmítnutí, a ještě navíc zhoršené sebeovládání (to, že velký problém středních škol spočívá v tom, že se s teenagery na jednu stranu zachází jako s malými dětmi a na stranu druhou jako s dospělými, přičemž oni nejsou ani jedno, by bylo na samostatný článek).

Pod vlivem těchto svých zkušeností jsem se tedy hned na počátku svého pedagogického působení zařekla, že u mě ve třídě na žádné „shame on you“ nikdy nedojde. Nikdy se nebudu smát svým studentům, když udělají chybu, na něco se mě zeptají, něco nebudou vědět, něco mi budou vážně říkat nebo když omylem plácnou nebo udělají něco víc nebo míň trapného (přiznávám, že jednou jsem se neudržela, když se studentka přeřekla tak, že se z úplně normální věty stal skvělý vtip, ale to vybuchla celá třída). A nejen smát. Nebudu ani protáčet panenky, kulit oči, ostentativně vzdychat, chytat se za hlavu, pleskat se do čela, tvářit se ukřivděně nebo se uchylovat ke slovní agresi jakéhokoli druhu. Zkrátka: pokusím se vytvořit tak bezpečné prostředí, jaké jenom vytvořit dokážu.

Jak jsem ovšem zjistila, místní pedagogická tradice podle všeho většinově nestojí na mojí straně. Obrázek jsem si skládala postupně. Tu poznámka, tu rozhovor, tam komentář. Můj pohled samozřejmě není vyčerpávající, ale i tak se mi neodbytně zdá, že přístup, který v našich kabinetech i ve většinové populaci pořád frčí, by se dal vystihnout slovy „jen ať poznají, zač je toho loket“. V jeho rámci je žádoucí nechat studenty zejména zažít neúspěch, protože ten v životě přece nutně přijde, nechat je ukousnout si pořádné sousto selhání, protože to je taky stoprocentně čeká, a pořádně je vykoupat v tom, že nic není zadarmo a vždycky je někdo bude soudit a posuzovat, tak ať si zvykají.

Inu, proveďme malý myšlenkový experiment. Představte si, že jdete dejme tomu na přijímací pohovor, který se má odehrávat v angličtině. Tam vás samozřejmě budou posuzovat a hodnotit (od toho ostatně pohovory jsou) a vy jste z toho pochopitelně nervózní. V jaké situaci se vám bude mluvit líp? Když budete za sebou mít jen zkušenost, že je riskantní říct nahlas i cupboard (skříň), protože i na nevelkém prostoru dvou slabik se dá udělat chyba, která si zaslouží veřejné zostuzení? Nebo když budete zvyklí na bezpečné prostředí, ve kterém jste mohli mluvit, i když vaše angličtina nebyla dokonalá, a nikdo vás za to neshazoval? Co vám pomůže nenechat se ovládnout strachem? Bude to tisíckrát vyzkoušená úzkost, která vám našeptává, že mluvit v cizím jazyce nikdy není bezpečné? Nebo přijetí, díky kterému jste se poprvé v životě přestali tolik bát a začali si trochu víc věřit? Jinými slovy: co vás „na život“ připraví líp?

Ne, nesouhlasím ani na vteřinu s tím, že připravit někoho na život znamená nechat ho bez podpory zažít co nejvíc negativních věcí (a ideálně co nejdřív, protože pak přece bude o to připravenější). Konec konců jestli by měl mít učitel svoje studenty rád, je to ta nejočividnější věc na světě. Copak byste někomu, koho máte rádi a na kom vám záleží, dobrovolně způsobovali co nejvíc pocitů neúspěchu a selhání? Samozřejmě že ne. Právě naopak. Chtěli byste vidět, jak se přestává bát, vylézá ze svojí ulity, začíná zářit a rozkvétat a usmívá se na vás pokaždé, když ho potkáte na chodbě. Aby se něco takového stalo, je potřeba mnoho vzácných přísad. Strach mezi ně ale opravdu nepatří.

Jak se učí na gymplu a na fakultě

Pololetí se líně vleče a pořád zbývá spousta času do jeho konce, zatímco semestr pádí jako splašený a zkouškové se nevyhnutelně blíží. Už je to nějaký ten pátek, co učím jak na střední škole, tak na své domovské fakultě – pořád ještě jsem ale někdy překvapená tím, o jak moc odlišné disciplíny jde. Rozdíly jsou samozřejmě dané i objektivními okolnostmi: na fakultě učím česky, a to lingvistický kurz, ve kterém mám zapsaných zhruba čtyřicet lidí, kteří se mezi sebou často navzájem neznají (to je hlavní nevýhoda studia s velkým množstvím volitelných předmětů – nemáte to, co jsme zvyklí označovat slovem „spolužák“). Na gymplu oproti tomu učím angličtinu, takže nejen menší třídu, ale ještě ke všemu její polovinu, a moji teenageři se navzájem znají celá léta.

Výsledek je, řekla bych, bezmála dramaticky jiný. Na fakultě si připadám jako komik, který dělá stand-up. Jednak protože můžu (opojná svoboda mateřského jazyka, ve kterém dovedu dělat vtipy!) a jednak protože mi to jinak ani moc nejde. Sice se snažím zařazovat do výuky i interaktivní prvky, ale při čtyřiceti lidech, a ještě s mým začátečnickým neumětelstvím, to jde dost obtížně. Příprava na tuhle výuku je náročná: musím dočítat nebo si znovu procházet lecjaké knihy a články, abych byla dostatečně pevná v kramflecích a mohla všechno, co chci, vyložit tak, aby to dávalo smysl. Moje studenti jsou navíc intelektuálně o poznání dál než gympláci: kladou analytické otázky, předvídají, domýšlejí a jdou pod povrch, takže se s nimi někdy zaseknu klidně na další čtvrthodinovou diskusi na chodbě a i na tu musím být připravená. Taky to ale znamená, že nemusím skoro vůbec filtrovat, co říkám a jak, protože mi rozumějí (aspoň doufám!), můžu do výuky plnohodnotně zapojit svůj vlastní výzkum, a ještě se od nich ledacos zajímavého dozvím. Vy jste kupříkladu věděli, že ve velštině existuje rčení, že je někdo jako pes se dvěma ocasy, a znamená to, že má opravdu velkou radost?

Oproti tomu na gymplu se cítím daleko víc jako moderátor. Na rozdíl od poloanonymního fakultního módu se se svými studenty znám, řekla bych, dost nadstandardně, a oni tak dávají zpátky hlavně emocionálně: svým nadšením, vtipem, kreativitou. Suverénně nejvíc mě baví hodiny, ve kterých si povídáme – ať už nad textem, videem nebo prostě jenom na určené téma. Oni diskutují a argumentují, já dohlížím, dávám podněty, češu, nadhazuju, problematizuju a stavím mantinely, když se diskuse začne zvrhávat do argumentů typu „tvoje máma“. Ráda komplikuju to, k čemu došli, a pak sleduju jejich překvapení. Koho má samořídící auto zabít: jednoho člověka na přechodu, nebo dva mimo přechod? Vás uvnitř auta, nebo tři jiné lidi? Dítě s prarodiči, nebo tři dospělé? A víte, že podobné problémy filosofie řešila už docela dávno? V očích se jim rozsvěcejí ohníčky a já je poznávám z mnoha různých úhlů. Jestlipak moji kolegové vědí, že ten odrzlý student, kterému dali v pololetí důtku, by stokrát radši zabil sebe ve svých šestnácti letech než jediné malé dítě?

Na fakultě se zkrátka dozvídám zajímavé věci primárně od svých svěřenců, kdežto na gymplu o nich. Se svými univerzitními studenty se můžu dělit o to, co mi dává takový smysl, že mě to navzdory všem znechucujícím zkušenostem přitáhlo zpátky na doktorát a ve výsledku až do Austrálie. Moji teenageři jsou zase odvaření i z toho, co mi připadá úplně samozřejmé, září, když znám seriály, které mají rádi, a milují, když mě rozesmějí (někdy skoro až moc: kupříkladu v závěru jedné jinak velmi seriózní čtvrtletní eseje jsem objevila „Jak to všechno skončí? Zvedneme nakonec prdel z gauče?“). Přesto mají obě zkušenosti něco významného společné: totiž tu křehkou chvíli, kdy se studentům v údivu rozzáří oči, zpravidla doprovázenou okamžikem absolutního ticha, ve kterém byste slyšeli i špendlík spadnout. Někdy to má za následek výbuch všeobecné diskuse (zpravidla česky, protože to vyžaduje vervu, jakou dovede poskytnout jen mateřský jazyk), která kolikrát pokračuje i při cestě ze třídy; jindy to vyústí v to, že nás musí další přednášející vyhazovat ze seminární místnosti. V takové situaci je úplně jedno, jestli mám před sebou sál plný víceméně anonymních tváří nebo poloprázdnou třídu, u níž si pamatuju, kdo jel kam na víkend. Gympl nebo fakulta – otevírat dveře tam, kde to původně vypadalo, že žádné nejsou, je opojné prostě vždycky.

Když učení drásá aneb můj boj s perfekcionismem

Jsem perfekcionistka. Ponechme teď stranou otázku, kdo a co všechno tenhle můj povahový rys vytvořil, upevnil nebo prohloubil, protože to není podstatné. Podstatné je, že můj vztah k chybám nikdy nebyl dobrý. Neberu je jako příležitost poučit se a udělat to příště líp, pro mě je chyba prostě selhání, ke kterému nikdy nemělo dojít. Chyby můžou dělat ostatní, tys to měla mít správně. A nejen správně. Nejlíp. Tohle celoživotně slyším ve svojí hlavě. Vím o tom a pomalu to měním – a jako správný na výkon orientovaný perfekcionista můžu prohlásit, že mám výsledky. Kupříkladu moje zábrany zkoušet jen tak nové věci se za posledních pár let významně snížily, což mělo za následek například to, že jsem na podzim s lehkým srdcem začala učit. Chvíli mi trvalo, než mi v úplnosti došlo, že teď na mě doopravdy závisejí jiní lidé, navíc lidé, jejichž křehkost vidím na první pohled. Potom jsme spolu navázali opravdový vztah, založený nejen na tom, že já jim něco vykládám a oni poslouchají. A pak jsem si uvědomila svou obrovskou zodpovědnost – a můj perfekcionismus se vrátil v plné síle a s brněním na levelu sto.

Když svoje studenty pochválím, celí se rozsvítí. Někteří mi řekli, že se strašně báli mluvit, ale to, jakou zpětnou vazbu jsem jim dala, jim pomohlo se bát míň. Tady si asi začínáte ťukat na čelo, protože co může učitel jazyka chtít víc? Jenže můj vnitřní úzkostný perfekcionista v tu chvíli zařval: a uvědomuješ si, že teď, když vylezli ze zákopů, je můžeš o to víc pochroumat? Občas se mi tak stává, že mě v některých hodinách zavalí hotová vlna sebekritiky. Co já tady vlastně dělám? Stačím na to? Nesype se mi ta hodina poněkud? Nekecají už moc? Proč mi tam vzadu zase někdo svačí? Je to moje chyba? Nenechávám vlát ty míň aktivní na chvostu, zatímco se bavím s těmi iniciativními? A proč jim proboha leží na lavici ten šroubovák?

Jsou chvíle, kdy se mi myšlenka na to, že mi při učení chybí teorie i praxe, vrací s bolestnou intenzitou. Někdy si po hodině říkám, co všechno bych udělala napodruhé jinak a že moje třída pokusných chudinků schytá úplně všechny moje začátečnické chyby a jak k tomu přijdou. A jako se vším ani tady neváhám uplatnit svůj perfekcionisticky dokonalý dvojí metr: když dělají chyby oni, přistupuju k nim s laskavostí (tak by to přece učitel měl dělat), zdůrazňuju, že chyby dělá každý – a s lítostí sleduju, že i tak v jejich očích vidím pocity smutku a selhání. A pak se něco nepovede mně a vnímám to jako naprosté fiasko.

Něco je tady ale tentokrát přece jen jinak. Ti, kdo mi nejvíc sypou sůl do ran, jsou totiž zároveň mým největším lékem. Ano, právě moji studenti mě z mých perfekcionistických epizod, které spouštějí, vytahují nejčastěji. Když jsem kupříkladu zadala domácí úkol (podívat se na vtipné a zároveň velmi kvalitně zpracované video o umělé inteligenci), řekl jeden student po hodině, která se neubírala zrovna tam, kam jsem si představovala, že i zaváhal, že by ty odpovědi na moje otázky k videu nechal napsat ChatGPT, ale že ho to téma zajímalo a prostě se na to chtěl podívat. Ostatní mi předtím do mailu, ve kterém mi ony odpovědi posílali, zase psali, že se jim to video líbilo, že ten kanál na YouTube začali odebírat, že jsou rádi, že se o tomhle tématu něco dozvědí, i když je jim normálně vzdálené, nebo že rozečetli tu knížku, jak jsme se o ní onehdy bavili, a že je prostě skvělá.

V takových momentech, obzvlášť když následují po hodině, ve které jsem vnímala značné rezervy, cítím, jak se ve mně něco trhá. Jsou to moje celoživotní šílené nároky na sebe sama. Moji studenti mě očividně nepotřebují dokonalou. Potřebují mě autentickou a naslouchající. I když to znamená, že někdy přestřelím, jindy nedostřelím a ještě jindy se nestrefím. Já je konec konců vídám ráda, i když mi hláskovou skupinu ing pořád vyslovují s pěkným českým k na konci. Stejně tak oni mi ten vtip s radostí pošlou, ať už se poslední hodina ubírala podle mých představ, nebo ne. Mého vnitřního perfekcionistu to bolestně drásá, zároveň je to ale velmi osvobozující. A jestli někdy dojdeme do bodu, kdy budeme dělat chyby a v očích se nám při tom nikomu nebude zračit smutek, lítost a zklamání, bude to pro nás všechny největší výhra, jakou si dovedu představit.

Nevyhořet aneb odvrácená stránka naplněného života

Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.

Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.

Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.

Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?

A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?

Cíťa za katedrou aneb síla hypersenzitivního učitele

Jestli jsem se při nástupu do středního školství něčeho bála, byla to klasická představa krocení divé zvěře. Obecnou školu jsme viděli asi všichni – a naše gymplácká třída nebyla svého času od téhle mety nijak daleko. Co budu dělat, až se banda teenagerů prostě rozhodne namazat si mě na chleba? My jsme jednu z našich učitelek zvládli dohnat k slzám. Jak pod takovým tlakem obstojím já, drobná, křehká, hypersenzitivní a naprosto nezkušená osůbka, která nemá téměř žádné pedagogické školení a zvládne ji rozbrečet i dokument o rybách?

Za katedru jsem nastoupila suverénním krokem, pod ním se ale skrývala o něco menší dušička, než by se mohlo zdát. Měla jsem za to, že mojí hlavní zbraní bude moje inteligence, vzdělání a australská angličtina, v té době plynnější než moje mluvená čeština. To jsem ještě netušila, že tím nejcennějším bude to, co mám občas tendenci považovat za svou největší slabinu, totiž právě moje hypersenzitivita. Víte, ještě nikdy jsem neměla práci, ve které bych mohla tyhle svoje schopnosti doopravdy využít – zatímco pít alkohol a kofein a sledovat horory nemůžu pořád. Jistě, je pěkné, že poznám, jestli má někdo šťastný vztah jenom podle výrazu jeho očí, když o svém protějšku mluví, ale k čemu je to v praxi dobré? Jak se ukázalo, s bandou teenagerů je to dobré úplně ke všemu. Vidím, co se jim honí hlavou, co je zajímá, čeho se bojí, kdo potřebuje pochválit a povzbudit nebo kdy vyrušují, protože je něco obzvlášť zaujalo, a kdy naopak proto, že už je to nezajímá nebo je to pro ně moc těžké. Divili byste se, co dokáže pouhé konstatování toho, že to vidím a beru na vědomí; a jak mocných může být několik slov v ten správný okamžik.

Když jsem začala svého vhledu využívat, některým chvíli trvalo, než na to přistoupili. Jeden ze studentů ze začátku s oblibou vtipkoval o tom, že jemu v angličtině nejde nic, a jakoukoli pochvalu okamžitě shazoval ze stolu. To, že po několika týdnech a vážně míněných pochvalách nadobro přestal, považuji za jeden ze svých soukromých pedagogických triumfů. A když jsme před nedávnem dělali překlad do češtiny a nenápadná studentka, která sedí vedle něj, jako jediná skutečně přirozeně přeložila jeden úsek (na což jsem zareagovala úsměvem a tichým „wonderful!“), tak ji hned potom, co domluvila, nadšeně upozorňoval, že dostala pochvalu.

Jak školní rok postupuje, sleduji změny, které se s mými svěřenci dějí. Plaší introverti začali mluvit, a když znají odpověď na mou otázku, prostě ji řeknou. Rušiví vtipálci ze zadních lavic sice pořád dělají fórky, ale zároveň mi děkují za to, že zadávám domácí úkoly do systému, vděčně mi říkají, že tamten domácí úkol byl fakt zajímavý, okřikují svoje spolužáky, když hlučí přespříliš, a posílají mi vyfocené falešné přátele ze sjezdovek, kam jeli na víkend (rozhodně tedy od doby, kdy jsme brali falešné přátele, tj. slova, která znějí podobně, ale znamenají něco úplně jiného, například aktuálně a actually). Někteří studenti si sami od sebe říkají o mou zpětnou vazbu, jiní píšou slohy tak vtipné, že se při jejich čtení lámu smíchy, a další se mě ptají, jakou školu jsem vystudovala nebo prostě jenom, jak se mám. Dokonce i ten student, kterému jazyky vážně nejdou, se alespoň vždycky hned přihlásí, když je třeba vykonat nějaký praktický úkol, jako je stopování času při popisování obrázků – a pak po každém druhém spolužákovi mění melodii minutky a smějeme se všichni.

Když se na mě jejich oči začaly dívat s touž měkkostí, jejíž přítomnost mě upozorňuje na to, že máte svou drahou polovičku opravdu rádi, byla to asi nejsilnější pedagogická lekce, jaké se mi zatím dostalo. Došlo mi, že i za katedrou můžu být drobná, křehká a hypersenzitivní osůbka a právě v tom spočívá moje největší síla. Oni zjistili, že i v lavicích můžou být právě tím, kým jsou, a nikdo se jim za to nevysměje – a jsou za to až dojemně vděční. Mám je ráda všechny, ať už jim angličtina jde jakkoli, těším se na každou hodinu s nimi a ze školy odcházím vždycky o něco veselejší. Oni mě oslovují křestním jménem, vysvětlují za mě svým spolužákům, jak že se vyslovuje to th, a pojmenovávají svoje prezentace „AJ je nejlepší předmět“. Zcela upřímně: vy jste tušili, že je něco takového vůbec možné?