Ve škole už jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Některé, pravda, od kolegů, převážnou většinu se studenty. O spoustě z nich, jako je vděčnost, háčkování nebo mikrotenové sáčky na hlavě, už víte. Dnes ale přináším příběh, který je pro mě osobně snad ze všech nejneuvěřitelnější. V hlavní roli vystupuje kvartán (v přepočtu na základku deváťák), kterému budeme říkat třeba Kamil.
Kamil není můj student a v mojí hodině se vyskytl jen díky bizarnímu rozvrhu svojí třídy. Na angličtinu se tahle třída půlí a já učím jednu polovinu, přičemž Kamil je v té druhé. Angličtiny obou polovin se ovšem kryjí jen jednou týdně; výsledkem tak je krajně netypická situace, kdy má Kamilova polovina v pondělí a v pátek během našich angličtin nefalšované volno. Jeho kamarádka toho před časem využila, zvolila si ho jako předmět své prezentace před třídou a přivedla ho na ukázku (a že bylo o čem referovat – Kamil je, jak se ukázalo, docela známý průšvihář). Tehdy s námi strávil celých pětačtyřicet minut a bylo to hezké, protože když děláme rétoriku, jsou to jedny z nejlépe fungujících hodin vůbec: studenti házejí desetistěnnou kostkou, mluví, dávají si navzájem zpětnou vazbu a je to celé fajn a zábava, a to i navzdory tomu, že jsou všichni děsně nervózní.
Od té doby se Kamil začal pokoušet chodit na mou páteční hodinu. Posílala jsem ho pryč, protože přece není můj student a má mít volno. Dalo to práci, ale vždycky odešel. Pak jsme psali čtvrtletní slohy a Kamil se mnou a několika svými spolužáky šel do knihovny pro nálož slovníků, načež se zeptal, jestli si ten sloh může napsat taky. To už mi začalo připadat divné. Jasně, chápu, když chce zůstat na zábavné hodině, ale kdo chce psát dobrovolně čtvrtletku? Kterou bych navíc musela opravovat? Řekla jsem ne a poslala ho pryč.
Až se mi ho jeden pátek zželelo. Měla jsem v plánu zrovna dělat diskusi, což je žánr, který část mých kvartánů miluje tak moc, že mi to připomínají skoro na každé hodině („A bude dneska diskuse? Ale vy jste nám slíbila, že o tomhle tématu diskuse bude! Nebude dneska?“), tak jsem si řekla, proč by tentokrát nemohl zůstat a že jeden člověk navíc se v tom všeobecném mumraji úplně ztratí. Kamil tedy zůstal, nadšeně diskutoval a vůbec se choval jako nejukázkovější student na světě. Došla jsem se následně zeptat jeho třídní, jestli je něco takového vůbec v rámci školních pravidel legální (zůstat v cizí hodině, ne chovat se ukázkově), a ona mi odpověděla, že je to sice zvláštní, ale proti pravidlům by to být nemělo. I začala jsem počítat s tím, že v pátek budu mít o studenta navíc a zahřálo mě to u srdce.
To jsem ovšem podcenila Kamilovo odhodlání, neboť hned další pondělní ráno opět seděl v lavici. Přestože to znamenalo, že si musel přivstat a přijít do školy o hodinu dřív, než by musel normálně. Nechtělo se mi tomu věřit. Proč si radši nepřispí? Precedens už jsme nicméně měli, tak jsem ho nechala, kde byl. Když kvůli tomu dřív vstával, přece ho nevyhodím! Na konci hodiny jsem zadala domácí úkol (podotýkám, že šlo o cvičení v učebnici), načež se mě Kamil zeptal, jestli může úkol udělat taky. Řekla jsem mu, že mu nemůžu zadávat domácí úkoly a že je to na příští hodinu, kde nebude, protože má svoji angličtinu. Tím jsem to měla za vyřízené.
Na příští hodině mi ovšem na katedře ležel papír a na něm se skvěly Kamilovy odpovědi. To mi vyrazilo dech. Viděli jste někdy studenta, který dobrovolně dělá domácí úkol z učebnice? I když na té hodině vůbec fyzicky není? Neříkám kreativní úkoly jako „koukněte se na tohle zábavné video a napište to a to“, ale cvičení v učebnici? Opravila jsem mu to, dala papír jeho spolužákům a mimochodem jsem prohodila, že mu snad příště zadám, aby mi napsal sloh na téma „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Když jsem do třídy přišla v pátek, Kamil se vymrštil a donesl mi vytištěný anglický sloh „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Brada mi poklesla.
Tím slohem mě Kamil přesvědčil. Napsala jsem mu e-mail, že jeho vytrvalost je obdivuhodná a že ho tímto přijímám do svých hodin, kde s ním budu zacházet jako s jedním ze svých studentů a sice mu nebudu moct dávat známky, ale testy i domácí úkoly mu opravovat budu, i když mi to přidělá práci. Byl nadšený a od té doby ani jednou nevynechal. Když jsem zadala domácí úkol z pracovního sešitu, ve kterém se pracovalo s textem, dvojstranu si okopíroval a nechal mi ji ležet na katedře, všechny úkony správně provedené. Když jsme psali test v tu hodinu, kdy tam nebyl, chtěl si ho dodatečně dopsat tak moc, že mě na to upozorňoval hned dvakrát. Na jedné pondělní hodině jednou napůl s lítostí a napůl jako vtip konstatoval, že až tam příště nebude, tak o moc přijde, a ať tam radši jen tak sedíme. A když jsem mu v pátek jednou řekla, že může běžet na oběd sám, zatímco svoje studenty musím do jídelny doprovodit, aby po cestě třeba někoho nezabili, dotčeně se ozval, že on přece je můj student.
Tak si to shrňme. Kamil dobrovolně přichází o dvě volné hodiny týdně, dělá domácí úkoly, i když jsou nudné a dělat by je nemusel (a u mých starších studentů, s nimiž už si celkem na nic nehrajeme, by vyvolaly hromadné zvedání očí ke stropu a patrně i nějaké to citoslovce), a ze své vlastní iniciativy píše testy, ze kterých nemůže dostat známku. Já vám nevím – není to s tou mladou generací přeci jen o něco lepší, než si někdy tak rádi představujeme?