Neuvěřitelný případ kvartána Kamila

Ve škole už jsem zažila spoustu neuvěřitelných věcí. Některé, pravda, od kolegů, převážnou většinu se studenty. O spoustě z nich, jako je vděčnost, háčkování nebo mikrotenové sáčky na hlavě, už víte. Dnes ale přináším příběh, který je pro mě osobně snad ze všech nejneuvěřitelnější. V hlavní roli vystupuje kvartán (v přepočtu na základku deváťák), kterému budeme říkat třeba Kamil.

Kamil není můj student a v mojí hodině se vyskytl jen díky bizarnímu rozvrhu svojí třídy. Na angličtinu se tahle třída půlí a já učím jednu polovinu, přičemž Kamil je v té druhé. Angličtiny obou polovin se ovšem kryjí jen jednou týdně; výsledkem tak je krajně netypická situace, kdy má Kamilova polovina v pondělí a v pátek během našich angličtin nefalšované volno. Jeho kamarádka toho před časem využila, zvolila si ho jako předmět své prezentace před třídou a přivedla ho na ukázku (a že bylo o čem referovat – Kamil je, jak se ukázalo, docela známý průšvihář). Tehdy s námi strávil celých pětačtyřicet minut a bylo to hezké, protože když děláme rétoriku, jsou to jedny z nejlépe fungujících hodin vůbec: studenti házejí desetistěnnou kostkou, mluví, dávají si navzájem zpětnou vazbu a je to celé fajn a zábava, a to i navzdory tomu, že jsou všichni děsně nervózní.

Od té doby se Kamil začal pokoušet chodit na mou páteční hodinu. Posílala jsem ho pryč, protože přece není můj student a má mít volno. Dalo to práci, ale vždycky odešel. Pak jsme psali čtvrtletní slohy a Kamil se mnou a několika svými spolužáky šel do knihovny pro nálož slovníků, načež se zeptal, jestli si ten sloh může napsat taky. To už mi začalo připadat divné. Jasně, chápu, když chce zůstat na zábavné hodině, ale kdo chce psát dobrovolně čtvrtletku? Kterou bych navíc musela opravovat? Řekla jsem ne a poslala ho pryč.

Až se mi ho jeden pátek zželelo. Měla jsem v plánu zrovna dělat diskusi, což je žánr, který část mých kvartánů miluje tak moc, že mi to připomínají skoro na každé hodině („A bude dneska diskuse? Ale vy jste nám slíbila, že o tomhle tématu diskuse bude! Nebude dneska?“), tak jsem si řekla, proč by tentokrát nemohl zůstat a že jeden člověk navíc se v tom všeobecném mumraji úplně ztratí. Kamil tedy zůstal, nadšeně diskutoval a vůbec se choval jako nejukázkovější student na světě. Došla jsem se následně zeptat jeho třídní, jestli je něco takového vůbec v rámci školních pravidel legální (zůstat v cizí hodině, ne chovat se ukázkově), a ona mi odpověděla, že je to sice zvláštní, ale proti pravidlům by to být nemělo. I začala jsem počítat s tím, že v pátek budu mít o studenta navíc a zahřálo mě to u srdce.

To jsem ovšem podcenila Kamilovo odhodlání, neboť hned další pondělní ráno opět seděl v lavici. Přestože to znamenalo, že si musel přivstat a přijít do školy o hodinu dřív, než by musel normálně. Nechtělo se mi tomu věřit. Proč si radši nepřispí? Precedens už jsme nicméně měli, tak jsem ho nechala, kde byl. Když kvůli tomu dřív vstával, přece ho nevyhodím! Na konci hodiny jsem zadala domácí úkol (podotýkám, že šlo o cvičení v učebnici), načež se mě Kamil zeptal, jestli může úkol udělat taky. Řekla jsem mu, že mu nemůžu zadávat domácí úkoly a že je to na příští hodinu, kde nebude, protože má svoji angličtinu. Tím jsem to měla za vyřízené.

Na příští hodině mi ovšem na katedře ležel papír a na něm se skvěly Kamilovy odpovědi. To mi vyrazilo dech. Viděli jste někdy studenta, který dobrovolně dělá domácí úkol z učebnice? I když na té hodině vůbec fyzicky není? Neříkám kreativní úkoly jako „koukněte se na tohle zábavné video a napište to a to“, ale cvičení v učebnici? Opravila jsem mu to, dala papír jeho spolužákům a mimochodem jsem prohodila, že mu snad příště zadám, aby mi napsal sloh na téma „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Když jsem do třídy přišla v pátek, Kamil se vymrštil a donesl mi vytištěný anglický sloh „proč chodím do hodin angličtiny, i když bych mohl mít volnou hodinu“. Brada mi poklesla.

Tím slohem mě Kamil přesvědčil. Napsala jsem mu e-mail, že jeho vytrvalost je obdivuhodná a že ho tímto přijímám do svých hodin, kde s ním budu zacházet jako s jedním ze svých studentů a sice mu nebudu moct dávat známky, ale testy i domácí úkoly mu opravovat budu, i když mi to přidělá práci. Byl nadšený a od té doby ani jednou nevynechal. Když jsem zadala domácí úkol z pracovního sešitu, ve kterém se pracovalo s textem, dvojstranu si okopíroval a nechal mi ji ležet na katedře, všechny úkony správně provedené. Když jsme psali test v tu hodinu, kdy tam nebyl, chtěl si ho dodatečně dopsat tak moc, že mě na to upozorňoval hned dvakrát. Na jedné pondělní hodině jednou napůl s lítostí a napůl jako vtip konstatoval, že až tam příště nebude, tak o moc přijde, a ať tam radši jen tak sedíme. A když jsem mu v pátek jednou řekla, že může běžet na oběd sám, zatímco svoje studenty musím do jídelny doprovodit, aby po cestě třeba někoho nezabili, dotčeně se ozval, že on přece je můj student.

Tak si to shrňme. Kamil dobrovolně přichází o dvě volné hodiny týdně, dělá domácí úkoly, i když jsou nudné a dělat by je nemusel (a u mých starších studentů, s nimiž už si celkem na nic nehrajeme, by vyvolaly hromadné zvedání očí ke stropu a patrně i nějaké to citoslovce), a ze své vlastní iniciativy píše testy, ze kterých nemůže dostat známku. Já vám nevím – není to s tou mladou generací přeci jen o něco lepší, než si někdy tak rádi představujeme?

To nejkrásnější na učení – o rok později

Když jsem v poslední době chtěla napsat článek o učení, moc mi to nešlo. Ne proto, že bych nevěděla o čem; naopak – témat mám v hlavě hned několik. Moje učitelské zážitky se ale postupně proměňují a já shledávám, že se mi o nich píše čím dál hůř. Loni jsem tak například nadšeně pojednala o tom, co mi na učení připadá nejkrásnější, aniž bych tušila, že za rok už tomu bude jinak. Ne že by mě mladistvá živost, spontaneita, jiskra, vtip a idealistický zápal mých studentů, o nichž jsem tehdy psala, přestala okouzlovat. To nejkrásnější teď ale vidím jinde.

V jádru mých současných učitelských radostí stále zůstávají studenti, už ovšem nejde jen o ně samotné, ale o to, co mezi námi vzniklo. Bezpečné prostředí a vztah založený na respektu a otevřenosti byly mojí prioritou od samého počátku. Nechtěla jsem se s nimi prát a práskat bičem; chtěla jsem jim dát to, co sama považuji za podstatné, a vytvořit partnerství tak rovnocenné, jak to jenom půjde – ideálně alespoň zčásti takové, jaké jsem zažila v Austrálii. Netrvalo dlouho a výsledky se dostavily.

To, co mě teď těší a dojímá ze všeho nejvíc, tak je vzájemná důvěra a oboustranná náklonnost, která mezi námi panuje. Moji studenti už mi dávno jen neposílají spolu s domácími úkoly vtipy. Pochopili totiž, že mi dělá radost jejich společnost a ráda si s nimi povídám, takže za mnou neváhají po hodině přijít a začít mi ukazovat to či ono video nebo se ptát, jestli znám tohle nebo tamto. Doporučujeme si navzájem hudbu i filmy a půjčujeme knížky a pak se o nich bavíme. Když jsem je učila logickou argumentaci a použila k tomu i úryvek z jednoho filmu, část třídy se na film obratem podívala a hned po další hodině mi to nadšeně hlásili. Dva z nich se mi složili na dárek k Vánocům a dali mi mangu k mému oblíbenému anime (pro neznalé: manga je japonský komiks a anime je žánr japonských kreslených filmů). Jejich nesmělé „My jsme vám tak trochu koupili vánoční dárek…“ se promptně zařadilo mezi jeden z mých nejdojemnějších školních zážitků. V poslední době pak pojali nový zvyk: občas ke mně přijdou, když mám dozor na chodbě před jejich třídou, začnou mi jen tak něco vyprávět a pochodují sem a tam se mnou. Řeknu vám, že je docela komické, když jdete po chodbě, bavíte se řekněme o kvalitě života zaměstnanců v Googlu, závislosti na TikToku nebo o traileru na vaše oblíbené sci-fi, a najednou se oba jako na obrtlíku otočíte a jdete zase zpátky.

Samostatnou kapitolou pak jsou e-maily a psané vzkazy. Tam se totiž můžou projevit i ti, kteří normálně preferují spíš tiše sedět vzadu a ani ve snu by je nenapadlo nakráčet ke mně se slovy „já vám budu dělat společnost, ať máte ten dozor trochu příjemnější“. Pozorné drobnosti nacházím doslova na každém kroku. Sem tam mi přijde vtipný obrázek, případně básnička nebo video vlastní výroby (v jednom případě i odkaz na instagramový post inspirovaný tématem, o kterém jsme se bavili v hodině). Když si všimli, že ve všech mých anglických wordovských dokumentech je jako výchozí jazyk nastavená australská angličtina, dorazil mi obratem domácí úkol se stejnou jazykovou předvolbou. Někteří studenti do e-mailů s železnou pravidelností přidávají gramatiku nebo slovní zásobu, kterou jsme právě probírali, případně používají tipy nebo obraty, o kterých jsem jim jen tak nezávazně řekla třeba před půl rokem. Zcela samostatnou úroveň pak tvoří dnes už dosti početné množství vzkazů s otevřenými vyjádřeními vděčnosti a náklonnosti – a tady bez bázně a hany přiznávám, že mě některé na férovku rozbrečely.

Teď už je vám nejspíš jasné, proč se mi o mých učitelských zážitcích píše čím dál hůř. Pořád nosím ze školy hromady vtipných historek, ale to nejkrásnější začalo být natolik osobní, že velká část už se dost dobře nedá sdílet – a i to, co se sdílet dá, vypadá opravdu neskromně. Já o tom ale nepíšu proto, abych se holedbala, jak skvělá jsem učitelka (sama ostatně nejlíp vím, co všechno mi v hodinách nefunguje). Chci především sdílet, že něco takového je vůbec možné a taky se ptát, jak k tomu došlo. Co se tady vlastně stalo? Opravdu stačilo se studenty jednat tak, jak bych si přála, aby lidé jednali se mnou? To totiž bylo od počátku moje hlavní know-how. Chválila jsem jejich pokroky i snahu, smála se jejich vtipům, vyjadřovala vděčnost, říkala jim, že mi udělali radost, měla pochopení pro jejich nadšení i trápení a podporovala je, když jsem viděla, že to potřebují. A oni to hbitě okoukali a začali dělat přesně totéž. Je to neuvěřitelné, ale stačí mi zmínit, že mi něco udělalo radost, a můžu vsadit boty na to, že přesně to se od té chvíle začne dít. Lily mi kdysi řekla, že dobrý učitel by měl mít svoje studenty rád a že to stačí. Teprve teď vidím, co to doopravdy znamená. Mohla mít skutečně tak stoprocentní pravdu?

Puberťáci v akci aneb moje bizarní školní zážitky

Řekla bych, že za ten rok, co působím v učitelské roli, už se ze mě opravdu stala učitelka. Prošla jsem si iniciačními rituály, jako jsou nehody při tisku čtvrtletek, nefungující projektor, nadávání na množství odpadlých hodin nebo hledání studentů, kteří nejsou tam, kde být měli. Od letoška jsem navíc ke třídě teď už bezmála mladých dospělých, kterou jsem měla loni, vyfasovala kvartány (v přepočtu na základku jde o deváťáky) a to je patrně vůbec největší iniciační rituál ze všech. Abyste pochopili: zatímco moje starší třída se mezi mými kolegy těší značné oblibě, mají moji kvartáni reputaci dramaticky odlišnou. V jejich případě se nemluví o tom, jak je ten či onen student brilantní a skvělý, ale spíš o tom, čí rodiče zase museli přijít do školy a kdo dostal poznámku nebo důtku tentokrát. Učím tak vpravdě nesourodou kombinaci: školní miláčky a notorické průšviháře. S těmi prvními to sice jde snáz, ovšem co se množství bizarních historek typu „to nevymyslíš“ týče, mají navrch jednoznačně ti druzí. Pojďte se jimi pobavit se mnou!

Když přijdu do třídy, je hned pod první lavicí obrovská louže. „Kde se tady vzala ta potopa?“ ptám se. Jeden z chlapců (pro představu: těch je v mojí patnáctičlenné skupině deset) s přesvědčivostí protřelého státníka odvětí: „To radši vůbec nechcete vědět!“

Zrovna když si v hodině potřebuju psát poznámky, zapomenu si v kabinetu tužku. „Nepůjčil byste mi někdo tužku?“ zeptám se. Tři studentky se okamžitě vrhnou k penálu a následně se zcela regulérně poperou o to, která z nich mi svoji tužku půjčí.

Když studenti přednášejí projev před třídou, mají mluvit o někom, kdo je pro ně důležitý. Dojde na klasiku: nějaké ty celebrity, pár příbuzných, přátel a sourozenců, dva zrecyklované referáty z dějepisu (aneb i v 21. století se na tohle téma dá dočkat Brežněva), párkrát dokonce zcela neironická chvála rodičů. Jedna ze studentek to ovšem pojme ve velkém stylu a na ukázku si přivede spolužáka, o kterém její projev pojednává (ten má v té době volnou hodinu). Toho, že je ve třídě „cizí žák“, si všimnu asi až po pěti minutách a vyvolá to bujaré veselí. Řečeného studenta, který se s námi následně zúčastní celé hodiny, už jsem od nás od té doby vyháněla hned několikrát.

Jeden ze studentů, kteří vyrušují úplně nejvíc, dokončí cvičení v učebnici dřív než ostatní, a tak si vytáhne klubíčko a začne háčkovat – a když to vyvolá rozruch, okomentuje to slovy, že háčkování školní řád nezakazuje.

Vyprávím o Austrálii a ukazuju fotky. Na jedné z nich je strom, což se na první dobrou nemusí jevit jako nijak zvlášť kontroverzní skutečnost, moji temperamentní chlapci ale dovedou udělat drama z čehokoli. „To jsou mangrovy?“ ptá se iniciativně jeden. „Ne, tyjo, mangrovy přece rostou ve vodě!“ odvětí okamžitě druhý a svým tónem dává jasně najevo, co si o takové nevědomosti myslí. Hádanici, která se následně strhne, zakončí až argument nejvyššího kalibru: „Ale moje mangrovy v Minecraftu vypadají takhle!“

Třídní debata na téma „AI a politika“. Nechám studenty, aby se rozskupinkovali na totalitární a demokratické režimy a diskutovali o tom, co budou s umělou inteligencí dělat, jak ji budou regulovat, jak ohrožuje jejich zřízení a jak ho naopak může podpořit. Totalitární strana má obrovský úspěch. Řeší se, kdo je komouš a kdo nácek, parodují se Hitlerovy projevy, zpívá se Kaťuša a hlavní mluvčí si ke svému závěrečnému projevu vyleze na židli. A těch emocí! Křičelo se a hrozilo, dokonce i ten jemný chlapec, který skoro nikdy nevyrušuje a ve svých čtrnácti nosí téměř výhradně košile, celý zrudl a volal něco o nepřátelích. Nu, pantofle nakonec lítat nezačaly, ale upřímně – nechybělo mnoho!

Student dojídá svačinu a rozhodne se, že nic nepřijde nazmar. A jelikož už mu v té chvíli (čti: po zvonění) zbývají jenom drobečky v sáčku, začne je vyjídat tak, že si ten sáček nasadí na hlavu.

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Byla jsem svědkem vystřihování kloboučku z respirátoru, hacknutí školního projektoru telefonem, trhání čtvrtletky i zapalování propisky (fakt). Moji kvartáni se štěkají, předvádějí, překřikují, házejí věcmi, dělají hovadiny, a když se pokoušejí regulovat navzájem (zpravidla křikem „Ticho!!!“ a boucháním do lavic), jdeme od decibelů snad až k belům. Ale když se to povede, jsou schopni takového vzepětí aktivity, zápalu a kreativity, že z toho pořád ještě zůstávám štajf. Zákon zachování energie zkrátka platí. A ať už ten gejzír bude zrovna směřovat do výukových aktivit nebo do pubertálních potrhlostí, jedno je jisté. Bude to prostě nezapomenutelné.

Dospělým snadno a rychle aneb věkové šoky za katedrou

O mileniálech se někdy posměšně mluví jako o generaci, která odmítla dospět. I ve třiceti tak prý pořád koukáme na disneyovské pohádky (nebo jejich marvelovskou odnož), odkládáme velká rozhodnutí, bydlíme v nájmu a nechce se nám pracovat. Stereotyp jako každý jiný, řeklo by se. Ovšem jako všechny stereotypy ani tenhle neexistuje ve vakuu a částečně se na realitě zakládá a částečně ji tvaruje – v podobném duchu tak o sobě někdy nakonec mluvíme i my sami. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpíval například Pokáč, když mu před pár lety bylo 26. Jako by k nám pocit „teď už jsme ti zodpovědní dospělí“ nějak ne a ne dorazit a každé další narozeniny nám to zpoždění jenom bolestně připomínají.

Jenže jak jsem v posledním roce zjistila, je to celé z podstatné části optický klam. Ono když vás obklopují vrstevníci, kteří si procházejí zhruba tímtéž co vy, je snadné podlehnout dojmu, že se vůbec nic nemění. I při diskusi o tom, co vás bolí, že jste pořád unavení, kdo vás štve v práci a jak jsou ceny nemovitostí šílené, si tak můžete připadat „pořád jako v pubertě“. To, jak moc jste se změnili, vám totiž dojde až momentě, kdy přijdete do kontaktu se skutečnými teenagery.

Ačkoli jsem si jako v pubertě nepřipadala už celé roky, byl pro mě i tak začátek učení šok. Najednou jsem se nacházela v instituci, kde jsem stála nekompromisně na straně vyšší kasty „těch dospělých“ a kde mi všichni vykali a oslovovali mě „paní profesorko“ (což mi mimochodem připadá směšné doteď). Myslím, že s každým mladým dospělým trochu zahýbá, když mu začnou vykat děti na ulici. Tady najednou byly stovky teenagerů, kteří mi vykali celé dny a ani ve snu by je nenapadlo cokoli jiného. Jste přece učitel; dospělák z jiného světa, který nad nimi má moc.

Rolí to ale ani zdaleka nekončí. Mám za to, že cítit se nedospěle znamená hlavně to, že vám chybí jakási vnitřní jistota a pevnost ohledně toho, kdo jste, kam směřujete, co chcete a kde je vaše místo. Tak se člověk může cítit v jakémkoli věku. Jenže když se setkáte s teenagery, teprve tehdy vám dojde, jak vypadá skutečný zmatek. Oni opravdu vůbec nevědí, co se sebou, opravdu se hledají a opravdu nemají zregulované emoce. Až když na vlastní oči vidíte, jak se vám puberťáci před tabulí klepou, červenají, dostávají záchvaty hysterického smíchu nebo se bezmála hroutí z toho, že dostali horší známku, zjistíte, jak daleko od nich doopravdy jste. Napsat věcný e-mail s prosbou, vyjádřit i úplně základně, co potřebuju nebo cítím, zeptat se na něco, omluvit se, ba i říct, jakou hudbu poslouchám: to všechno může být nepřekonatelný problém. Myslím, že i ti mileniálové, kteří si připadají velmi nedospěle, by si jen horko těžko vzpomínali na dobu, kdy tohle byl nepřekonatelný problém pro ně.

Zároveň to ale celé funguje i obráceně. To, že trávíte svůj čas s lidmi, kteří frčí na TikToku a svoje druhy utěšují slovy „kámo, chilluj“, totiž znamená i to, že když je necháte, vtáhnou vás do svého mladistvého světa. Já jsem například perfektně v obraze ohledně leckterých filmových premiér, seriálů, které zrovna frčí, nebo současných videoherních hitů. Užívám si teenagerovského humoru jak trapného (Hitler nestárne), tak skvělého (podruhé jsem ve třídě brečela smíchy minulý týden). Vychutnávám si společnost lidí, kteří nemluví o tom, kde je co bolí nebo že je všechno hrozně drahé, protože takové věci ještě nemusejí řešit. Místo toho se mi svěřují se svými sny a existenciálními krizemi, posílají mi svoje básničky, vyprávějí mi, že viděli nebo četli tohle nebo tamto a bylo to naprosto skvělý!!, bezmála nadskakují nadšením, když se na to po jejich doporučení podívám taky, a jsou schopní se zhádat o to, čeho přesně je ve Star Wars jednotkou parsek. Nebo o vyškrtané krabičky sirek.

Víte, je nesmírně osvěžující trávit čas s lidmi, kteří, jak o tom trefně píše Exupéry, nemluví jen o kravatách – a zároveň těžit ze všech výhod věku, který už ke kravatám dospěl. My totiž opravdu dospělí jsme, jen se to projevuje jinak, protože svět, do kterého jsme dorostli, se od toho, který znali naši rodiče, dramaticky liší. A ať už si o tom celém myslíme cokoli, pro mě je jedno jisté: dospělejší a zároveň mladší než se svými teenagery jsem si asi ještě nikdy nepřipadala.

Další každodenní učitelské radosti

Září pomalu ale jistě končí a s ním i první měsíc školy. To by se mohlo zdát jako dost triviální konstatování, ovšem ne tak pro mě: v září mi totiž nic nezačínalo, ani nepamatuju. S loňským rokem, kdy jsem asi tak týden po nástupu psala čtvrtletky, které jsem nevytvářela, se studenty, které jsem neznala, se to moc nedá srovnávat. Letos je ale vše jinak a přesně tak, jak to být má, a já jsem tak poprvé v životě byla svědkem přípravného týdne i toho, jak zvláštně vypnutí a pasivní se moji studenti vrátili z prázdnin. Teď už se ale zdá, že opět uháníme po starých známých kolejích – a jelikož jsme právě vstoupili do podzimu, období příslovečného splínu, tak vás o to srdečněji zvu na další krátkou exkurzi po mých každodenních učitelských radostech z konce loňského i ze začátku letošního školního roku (kdo byste chtěl vyrazit proti proudu času o něco dál, tak první várku najdete tady).

Červen. Jedna z mých tichých introvertních studentek se mě dojde po hodině zeptat, kdy budu naposledy ve škole. Říkám jí to a ona mi na jmenovanou hodinu donese jako dárek roztomilý kaktusík.

Prázdniny. Na školní e-mail jsem si nastavila přeposílání, protože co kdyby něco. A jak se ukázalo, ono skutečně něco. Počínaje třicátým červnem večer mi sem tam přijde studentský e-mail, a to s frekvencí, která nakonec vyjde zhruba na jednu zprávu za čtrnáct dní. Zatlačuji slzu a odpovídám na všechny.

Jeden z mých studentů je momentálně na rok v Americe. Když jsme měli ve škole na den naordinovanou distanční výuku kvůli havárii vody (po kteréžto zkušenosti nechápu, jak mohli učitelé přežít covid), napsal mi, že by se na tu hodinu rád připojil, i když to pro něj bude v šest ráno. A pak skutečně v těch šest ráno vstal a připojil se.

Rozdávám opravené čtvrtletky. Mám takový zvyk, že když se někomu něco opravdu hodně povede, kreslím smajlíky nebo píšu „wow“. Studenti se probírají cvičeními, počítají body, emotivně vykřikují, srovnávají svoje výsledky se sousedy. Načež se po chvilce ozve: „Kolik tam máš wow?“ „Já nemám žádný wow, ale mám dva smajlíky.“ „A ty?“ „Já mám taky dva smajlíky!“ „Cože, tys měla pětadevadesát bodů? Jak jsi to udělala? (chvilka ticha) Ale kolik máš smajlíků?!“

Přijdu do třídy a ptám se, jestli někdo nezná Teda Lassa, můj oblíbený seriál, který právě v té době skončil. Jedna studentka se nadšeně chytá a chvilku se bavíme, což někteří jiní nemůžou vydržet: „Jak že se to jmenuje?“ „Kde to dávají?“ „Jak se to píše? Napište to na tabuli!“

Uspořádávám ve třídě napůl herní moderovanou debatu a dostane se mimo jiné na téma jídla z fast foodu. Následně se od studenta v rámci jeho argumentace dozvídám, o kolik víc dopaminu vyprodukuje jídlo z McDonaldu v porovnání s metamfetaminem. Řečený student je v kvartě a neměl k dispozici telefon ani žádné jiné informační zdroje.

Jednou během uplynulého školního roku plánovaně chybím. Když to studentům oznamuji, hned po první větě se ze zadních lavic ozve spontánní „Nééé!“.

Když s jedním studentem zjistíme, že máme opravdu rádi téhož knižního autora, je o společné téma postaráno. On zrovna čte trilogii, kterou mám za patrně nejlepší sci-fi, na jaké jsem kdy narazila, a když zhltne druhý díl, píše mi v deset večer, že to bylo skvělé a co se mu na tom líbilo. Následně se mě zeptá, jestli nechci půjčit jinou knížku z téhož univerza, že ji má doma – a to se neodmítá. Když dočtu, nemůžu ho ochudit o to, jaké to je, sdílet nadšení z věcí, které skoro nikdo nezná, a rovnou píšu e-mail. Co vám budu povídat, už mi od něj na stole leží další svazek a opačným směrem už jedna knížka také putovala. Všechna jmenovaná literatura je anglicky.

Když se většina skupiny účastní matematického klokana, hrajeme se zbytkem třídy scénky. A moji studenti vyřeší sousedovu stížnost na hluk tak, že někomu střelí vlastní děti; jen tak mezi řečí prohodí, že se vzali přece akorát proto, aby jeden z nich mohl utéct z komunistické Číny; a na cestě na Mars a zpět dost možná zavraždí svoje spolupracovníky, protože čím míň se jich vrátí, tím větší bude výplata. Někdy opravdu stačí nechat se překvapit.

Píšeme eseje v rámci tréninku na jazykové certifikáty. Téma nic moc, zadání velmi rigidní, prostor pro kreativitu nula nula nic (zkrátka asi jako když skládáte jazykový certifikát). Pro mě ani pro ně žádná velká radost. Navzdory tomu mi přijde několik tak neuvěřitelně dobrých esejí, až se mi tají dech, a jedna studentka napíše text takových kvalit, že bych věřila, kdyby mi řekli, že ho napsal doktorand v rámci tréninku na publikování v zahraničním odborném tisku.

Jiný student překročí povolený limit o pět slov a v reakci na to mi pošle předlouhý a překvětnatý anglický e-mail s omluvou zhruba v tom duchu, že se marně lopotil nad svou esejí, vpravdě gobelínem tkaným ze slov, a nechť s její délkou naložím tak, jak moje moudrost uzná za vhodné. Čtu to v tramvaji a směju se tak, až je mi skoro líto pána přede mnou. Takhle se má používat ChatGPT!

Jsem poslední člověk na planetě, který by popíral, že učení je náročné. Dohánějí vás při něm vaše traumata, za rohem číhá syndrom podvodníka, věci občas nefungují, plány selhávají, fantazie dochází a vlastní očekávání vás drtí. Ale to všechno bledne, když se podíváte na to, co se vám skutečně děje před očima. Ani před rokem, kdy jsem právě u břehů Jižního Pacifiku prožívala období tak šťastné, že to moji představivost ohledně toho, co je možné, přibližně ztrojnásobilo, bych vám to, co dneska vyprávím, nejspíš nevěřila. Můj život je díky mým studentům plnější, zábavnější, rozmanitější a barevnější a v září jsem se do školy zcela nepokrytě těšila. Kdo by něco takového tušil?