Puberťáci v akci aneb moje bizarní školní zážitky

Řekla bych, že za ten rok, co působím v učitelské roli, už se ze mě opravdu stala učitelka. Prošla jsem si iniciačními rituály, jako jsou nehody při tisku čtvrtletek, nefungující projektor, nadávání na množství odpadlých hodin nebo hledání studentů, kteří nejsou tam, kde být měli. Od letoška jsem navíc ke třídě teď už bezmála mladých dospělých, kterou jsem měla loni, vyfasovala kvartány (v přepočtu na základku jde o deváťáky) a to je patrně vůbec největší iniciační rituál ze všech. Abyste pochopili: zatímco moje starší třída se mezi mými kolegy těší značné oblibě, mají moji kvartáni reputaci dramaticky odlišnou. V jejich případě se nemluví o tom, jak je ten či onen student brilantní a skvělý, ale spíš o tom, čí rodiče zase museli přijít do školy a kdo dostal poznámku nebo důtku tentokrát. Učím tak vpravdě nesourodou kombinaci: školní miláčky a notorické průšviháře. S těmi prvními to sice jde snáz, ovšem co se množství bizarních historek typu „to nevymyslíš“ týče, mají navrch jednoznačně ti druzí. Pojďte se jimi pobavit se mnou!

Když přijdu do třídy, je hned pod první lavicí obrovská louže. „Kde se tady vzala ta potopa?“ ptám se. Jeden z chlapců (pro představu: těch je v mojí patnáctičlenné skupině deset) s přesvědčivostí protřelého státníka odvětí: „To radši vůbec nechcete vědět!“

Zrovna když si v hodině potřebuju psát poznámky, zapomenu si v kabinetu tužku. „Nepůjčil byste mi někdo tužku?“ zeptám se. Tři studentky se okamžitě vrhnou k penálu a následně se zcela regulérně poperou o to, která z nich mi svoji tužku půjčí.

Když studenti přednášejí projev před třídou, mají mluvit o někom, kdo je pro ně důležitý. Dojde na klasiku: nějaké ty celebrity, pár příbuzných, přátel a sourozenců, dva zrecyklované referáty z dějepisu (aneb i v 21. století se na tohle téma dá dočkat Brežněva), párkrát dokonce zcela neironická chvála rodičů. Jedna ze studentek to ovšem pojme ve velkém stylu a na ukázku si přivede spolužáka, o kterém její projev pojednává (ten má v té době volnou hodinu). Toho, že je ve třídě „cizí žák“, si všimnu asi až po pěti minutách a vyvolá to bujaré veselí. Řečeného studenta, který se s námi následně zúčastní celé hodiny, už jsem od nás od té doby vyháněla hned několikrát.

Jeden ze studentů, kteří vyrušují úplně nejvíc, dokončí cvičení v učebnici dřív než ostatní, a tak si vytáhne klubíčko a začne háčkovat – a když to vyvolá rozruch, okomentuje to slovy, že háčkování školní řád nezakazuje.

Vyprávím o Austrálii a ukazuju fotky. Na jedné z nich je strom, což se na první dobrou nemusí jevit jako nijak zvlášť kontroverzní skutečnost, moji temperamentní chlapci ale dovedou udělat drama z čehokoli. „To jsou mangrovy?“ ptá se iniciativně jeden. „Ne, tyjo, mangrovy přece rostou ve vodě!“ odvětí okamžitě druhý a svým tónem dává jasně najevo, co si o takové nevědomosti myslí. Hádanici, která se následně strhne, zakončí až argument nejvyššího kalibru: „Ale moje mangrovy v Minecraftu vypadají takhle!“

Třídní debata na téma „AI a politika“. Nechám studenty, aby se rozskupinkovali na totalitární a demokratické režimy a diskutovali o tom, co budou s umělou inteligencí dělat, jak ji budou regulovat, jak ohrožuje jejich zřízení a jak ho naopak může podpořit. Totalitární strana má obrovský úspěch. Řeší se, kdo je komouš a kdo nácek, parodují se Hitlerovy projevy, zpívá se Kaťuša a hlavní mluvčí si ke svému závěrečnému projevu vyleze na židli. A těch emocí! Křičelo se a hrozilo, dokonce i ten jemný chlapec, který skoro nikdy nevyrušuje a ve svých čtrnácti nosí téměř výhradně košile, celý zrudl a volal něco o nepřátelích. Nu, pantofle nakonec lítat nezačaly, ale upřímně – nechybělo mnoho!

Student dojídá svačinu a rozhodne se, že nic nepřijde nazmar. A jelikož už mu v té chvíli (čti: po zvonění) zbývají jenom drobečky v sáčku, začne je vyjídat tak, že si ten sáček nasadí na hlavu.

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Byla jsem svědkem vystřihování kloboučku z respirátoru, hacknutí školního projektoru telefonem, trhání čtvrtletky i zapalování propisky (fakt). Moji kvartáni se štěkají, předvádějí, překřikují, házejí věcmi, dělají hovadiny, a když se pokoušejí regulovat navzájem (zpravidla křikem „Ticho!!!“ a boucháním do lavic), jdeme od decibelů snad až k belům. Ale když se to povede, jsou schopni takového vzepětí aktivity, zápalu a kreativity, že z toho pořád ještě zůstávám štajf. Zákon zachování energie zkrátka platí. A ať už ten gejzír bude zrovna směřovat do výukových aktivit nebo do pubertálních potrhlostí, jedno je jisté. Bude to prostě nezapomenutelné.

Dospělým snadno a rychle aneb věkové šoky za katedrou

O mileniálech se někdy posměšně mluví jako o generaci, která odmítla dospět. I ve třiceti tak prý pořád koukáme na disneyovské pohádky (nebo jejich marvelovskou odnož), odkládáme velká rozhodnutí, bydlíme v nájmu a nechce se nám pracovat. Stereotyp jako každý jiný, řeklo by se. Ovšem jako všechny stereotypy ani tenhle neexistuje ve vakuu a částečně se na realitě zakládá a částečně ji tvaruje – v podobném duchu tak o sobě někdy nakonec mluvíme i my sami. „Pořád se cejtím jako v pubertě,“ zpíval například Pokáč, když mu před pár lety bylo 26. Jako by k nám pocit „teď už jsme ti zodpovědní dospělí“ nějak ne a ne dorazit a každé další narozeniny nám to zpoždění jenom bolestně připomínají.

Jenže jak jsem v posledním roce zjistila, je to celé z podstatné části optický klam. Ono když vás obklopují vrstevníci, kteří si procházejí zhruba tímtéž co vy, je snadné podlehnout dojmu, že se vůbec nic nemění. I při diskusi o tom, co vás bolí, že jste pořád unavení, kdo vás štve v práci a jak jsou ceny nemovitostí šílené, si tak můžete připadat „pořád jako v pubertě“. To, jak moc jste se změnili, vám totiž dojde až momentě, kdy přijdete do kontaktu se skutečnými teenagery.

Ačkoli jsem si jako v pubertě nepřipadala už celé roky, byl pro mě i tak začátek učení šok. Najednou jsem se nacházela v instituci, kde jsem stála nekompromisně na straně vyšší kasty „těch dospělých“ a kde mi všichni vykali a oslovovali mě „paní profesorko“ (což mi mimochodem připadá směšné doteď). Myslím, že s každým mladým dospělým trochu zahýbá, když mu začnou vykat děti na ulici. Tady najednou byly stovky teenagerů, kteří mi vykali celé dny a ani ve snu by je nenapadlo cokoli jiného. Jste přece učitel; dospělák z jiného světa, který nad nimi má moc.

Rolí to ale ani zdaleka nekončí. Mám za to, že cítit se nedospěle znamená hlavně to, že vám chybí jakási vnitřní jistota a pevnost ohledně toho, kdo jste, kam směřujete, co chcete a kde je vaše místo. Tak se člověk může cítit v jakémkoli věku. Jenže když se setkáte s teenagery, teprve tehdy vám dojde, jak vypadá skutečný zmatek. Oni opravdu vůbec nevědí, co se sebou, opravdu se hledají a opravdu nemají zregulované emoce. Až když na vlastní oči vidíte, jak se vám puberťáci před tabulí klepou, červenají, dostávají záchvaty hysterického smíchu nebo se bezmála hroutí z toho, že dostali horší známku, zjistíte, jak daleko od nich doopravdy jste. Napsat věcný e-mail s prosbou, vyjádřit i úplně základně, co potřebuju nebo cítím, zeptat se na něco, omluvit se, ba i říct, jakou hudbu poslouchám: to všechno může být nepřekonatelný problém. Myslím, že i ti mileniálové, kteří si připadají velmi nedospěle, by si jen horko těžko vzpomínali na dobu, kdy tohle byl nepřekonatelný problém pro ně.

Zároveň to ale celé funguje i obráceně. To, že trávíte svůj čas s lidmi, kteří frčí na TikToku a svoje druhy utěšují slovy „kámo, chilluj“, totiž znamená i to, že když je necháte, vtáhnou vás do svého mladistvého světa. Já jsem například perfektně v obraze ohledně leckterých filmových premiér, seriálů, které zrovna frčí, nebo současných videoherních hitů. Užívám si teenagerovského humoru jak trapného (Hitler nestárne), tak skvělého (podruhé jsem ve třídě brečela smíchy minulý týden). Vychutnávám si společnost lidí, kteří nemluví o tom, kde je co bolí nebo že je všechno hrozně drahé, protože takové věci ještě nemusejí řešit. Místo toho se mi svěřují se svými sny a existenciálními krizemi, posílají mi svoje básničky, vyprávějí mi, že viděli nebo četli tohle nebo tamto a bylo to naprosto skvělý!!, bezmála nadskakují nadšením, když se na to po jejich doporučení podívám taky, a jsou schopní se zhádat o to, čeho přesně je ve Star Wars jednotkou parsek. Nebo o vyškrtané krabičky sirek.

Víte, je nesmírně osvěžující trávit čas s lidmi, kteří, jak o tom trefně píše Exupéry, nemluví jen o kravatách – a zároveň těžit ze všech výhod věku, který už ke kravatám dospěl. My totiž opravdu dospělí jsme, jen se to projevuje jinak, protože svět, do kterého jsme dorostli, se od toho, který znali naši rodiče, dramaticky liší. A ať už si o tom celém myslíme cokoli, pro mě je jedno jisté: dospělejší a zároveň mladší než se svými teenagery jsem si asi ještě nikdy nepřipadala.

Další každodenní učitelské radosti

Září pomalu ale jistě končí a s ním i první měsíc školy. To by se mohlo zdát jako dost triviální konstatování, ovšem ne tak pro mě: v září mi totiž nic nezačínalo, ani nepamatuju. S loňským rokem, kdy jsem asi tak týden po nástupu psala čtvrtletky, které jsem nevytvářela, se studenty, které jsem neznala, se to moc nedá srovnávat. Letos je ale vše jinak a přesně tak, jak to být má, a já jsem tak poprvé v životě byla svědkem přípravného týdne i toho, jak zvláštně vypnutí a pasivní se moji studenti vrátili z prázdnin. Teď už se ale zdá, že opět uháníme po starých známých kolejích – a jelikož jsme právě vstoupili do podzimu, období příslovečného splínu, tak vás o to srdečněji zvu na další krátkou exkurzi po mých každodenních učitelských radostech z konce loňského i ze začátku letošního školního roku (kdo byste chtěl vyrazit proti proudu času o něco dál, tak první várku najdete tady).

Červen. Jedna z mých tichých introvertních studentek se mě dojde po hodině zeptat, kdy budu naposledy ve škole. Říkám jí to a ona mi na jmenovanou hodinu donese jako dárek roztomilý kaktusík.

Prázdniny. Na školní e-mail jsem si nastavila přeposílání, protože co kdyby něco. A jak se ukázalo, ono skutečně něco. Počínaje třicátým červnem večer mi sem tam přijde studentský e-mail, a to s frekvencí, která nakonec vyjde zhruba na jednu zprávu za čtrnáct dní. Zatlačuji slzu a odpovídám na všechny.

Jeden z mých studentů je momentálně na rok v Americe. Když jsme měli ve škole na den naordinovanou distanční výuku kvůli havárii vody (po kteréžto zkušenosti nechápu, jak mohli učitelé přežít covid), napsal mi, že by se na tu hodinu rád připojil, i když to pro něj bude v šest ráno. A pak skutečně v těch šest ráno vstal a připojil se.

Rozdávám opravené čtvrtletky. Mám takový zvyk, že když se někomu něco opravdu hodně povede, kreslím smajlíky nebo píšu „wow“. Studenti se probírají cvičeními, počítají body, emotivně vykřikují, srovnávají svoje výsledky se sousedy. Načež se po chvilce ozve: „Kolik tam máš wow?“ „Já nemám žádný wow, ale mám dva smajlíky.“ „A ty?“ „Já mám taky dva smajlíky!“ „Cože, tys měla pětadevadesát bodů? Jak jsi to udělala? (chvilka ticha) Ale kolik máš smajlíků?!“

Přijdu do třídy a ptám se, jestli někdo nezná Teda Lassa, můj oblíbený seriál, který právě v té době skončil. Jedna studentka se nadšeně chytá a chvilku se bavíme, což někteří jiní nemůžou vydržet: „Jak že se to jmenuje?“ „Kde to dávají?“ „Jak se to píše? Napište to na tabuli!“

Uspořádávám ve třídě napůl herní moderovanou debatu a dostane se mimo jiné na téma jídla z fast foodu. Následně se od studenta v rámci jeho argumentace dozvídám, o kolik víc dopaminu vyprodukuje jídlo z McDonaldu v porovnání s metamfetaminem. Řečený student je v kvartě a neměl k dispozici telefon ani žádné jiné informační zdroje.

Jednou během uplynulého školního roku plánovaně chybím. Když to studentům oznamuji, hned po první větě se ze zadních lavic ozve spontánní „Nééé!“.

Když s jedním studentem zjistíme, že máme opravdu rádi téhož knižního autora, je o společné téma postaráno. On zrovna čte trilogii, kterou mám za patrně nejlepší sci-fi, na jaké jsem kdy narazila, a když zhltne druhý díl, píše mi v deset večer, že to bylo skvělé a co se mu na tom líbilo. Následně se mě zeptá, jestli nechci půjčit jinou knížku z téhož univerza, že ji má doma – a to se neodmítá. Když dočtu, nemůžu ho ochudit o to, jaké to je, sdílet nadšení z věcí, které skoro nikdo nezná, a rovnou píšu e-mail. Co vám budu povídat, už mi od něj na stole leží další svazek a opačným směrem už jedna knížka také putovala. Všechna jmenovaná literatura je anglicky.

Když se většina skupiny účastní matematického klokana, hrajeme se zbytkem třídy scénky. A moji studenti vyřeší sousedovu stížnost na hluk tak, že někomu střelí vlastní děti; jen tak mezi řečí prohodí, že se vzali přece akorát proto, aby jeden z nich mohl utéct z komunistické Číny; a na cestě na Mars a zpět dost možná zavraždí svoje spolupracovníky, protože čím míň se jich vrátí, tím větší bude výplata. Někdy opravdu stačí nechat se překvapit.

Píšeme eseje v rámci tréninku na jazykové certifikáty. Téma nic moc, zadání velmi rigidní, prostor pro kreativitu nula nula nic (zkrátka asi jako když skládáte jazykový certifikát). Pro mě ani pro ně žádná velká radost. Navzdory tomu mi přijde několik tak neuvěřitelně dobrých esejí, až se mi tají dech, a jedna studentka napíše text takových kvalit, že bych věřila, kdyby mi řekli, že ho napsal doktorand v rámci tréninku na publikování v zahraničním odborném tisku.

Jiný student překročí povolený limit o pět slov a v reakci na to mi pošle předlouhý a překvětnatý anglický e-mail s omluvou zhruba v tom duchu, že se marně lopotil nad svou esejí, vpravdě gobelínem tkaným ze slov, a nechť s její délkou naložím tak, jak moje moudrost uzná za vhodné. Čtu to v tramvaji a směju se tak, až je mi skoro líto pána přede mnou. Takhle se má používat ChatGPT!

Jsem poslední člověk na planetě, který by popíral, že učení je náročné. Dohánějí vás při něm vaše traumata, za rohem číhá syndrom podvodníka, věci občas nefungují, plány selhávají, fantazie dochází a vlastní očekávání vás drtí. Ale to všechno bledne, když se podíváte na to, co se vám skutečně děje před očima. Ani před rokem, kdy jsem právě u břehů Jižního Pacifiku prožívala období tak šťastné, že to moji představivost ohledně toho, co je možné, přibližně ztrojnásobilo, bych vám to, co dneska vyprávím, nejspíš nevěřila. Můj život je díky mým studentům plnější, zábavnější, rozmanitější a barevnější a v září jsem se do školy zcela nepokrytě těšila. Kdo by něco takového tušil?

Co mě naučili moji studenti

Říká se, že když je student připraven, učitel se objeví. Neví se s jistotou, kdo přesně s tím přišel jako první (podezření padá na Buddhu), je to každopádně velká pravda. Včera tomu bylo právě sedm měsíců, co se ze mě stala středoškolská učitelka, v dnešním článku ale nechci mluvit o tom, jak učím. Dnes totiž budu studentem z první věty já a mými učiteli, kteří se v mém životě objevili, moji studenti. Na jaké lekce od nich jsem tedy byla připravená?

Respekt je naprostý základ. Když chcete, aby vás respektovala banda teenagerů, můžete toho docílit dvěma cestami. Jedna je strach, druhá vztah. Jestli mě něco naučily už úplně první hodiny, tak to, že mnohdy stačí i naprosto elementární uznání a empatie: jednat se studenty jako s rovnocennými lidskými bytostmi a vzpomenout si, jak bylo na jejich místě mně. Poslouchat a brát vážně; respektovat a být respektován. Ano, je to trochu otřepané, ale ve většině případů až magicky funkční. A zdaleka nejen ve škole.

Nepodceňovat sílu sebenaplňujícího se proroctví. Znáte sebenaplňující se proroctví? Je to jeden z nejzákladnějších sociologických pojmů a každý učitel by si ho měl být zatraceně dobře vědom. Lidé se totiž nechovají podle toho, jaká je v reálu situace, ale podle toho, jak si tuto situaci vyloží – a jelikož takový výklad tvaruje jejich jednání, má tendenci se následným vývojem potvrdit. Pokud bude mít dost lidí strach, že krachne nějaká banka, a všichni si přijdou vybrat úspory, tak banka krachne, i kdyby byla předtím desetkrát zdravá. Když učitelům při pokusu řekli, že jedna skupina žáků je ta chytrá a druhá ta hloupá, tak „chytrá“ skupina vykazovala po čase znatelně lepší výsledky a vztah s učitelem než „hloupá“, přestože byly rozdělené zcela náhodně. Všichni teenageři v sobě mají dvě stránky: tu impulzivní a iracionální, na kterou všichni tak nadávají, a tu hlubokou, přemýšlivou, filosofující, idealistickou a kritickou. Ta část, kterou oslovíte, vám bude odpovídat, a to, jak k nim budete přistupovat, se vám vrátí. Chcete si vykládat každé vyrušení jako útok na svou osobu a každou chybu jako selhání? Prosím, nic vám nebrání. Ale pozor, sebenaplňující se proroctví se naplní. Vždycky.

Nestandardní chování má příčiny. Když studenti dělají věci, které nechcete, aby dělali, může za tím být prakticky nekonečně mnoho příčin. Já jsem si za ten půlrok všimla hlavně jedné věci: sabotují zejména ti, kdo trpí nějakým výrazným diskomfortem. Jeden z mých kreativních rebelů se nějakou dobu odmítal účastnit skupinových prací a ostentativně v diskusních skupinkách mlčel (přestože normálně při hodinách nemlčel dost zásadně), dokud si nezažil svůj první velký úspěch. Pak se z něj pomalu ale jistě začal stávat jeden z nejaktivnějších studentů. Jiný student opravdu hodně vyrušoval celou hodinu po tom, co se mu při prezentaci povedlo formulovat pár vět opravdu nešťastným způsobem a nejspíš to považoval za trapas století. Největší průšvihář pak byl student, ke kterému se jeho spolužáci chovali občas opravdu ošklivě. Učitel může buď zapráskat bičem a eliminovat následky, nebo se pokusit vyřešit příčinu. To první je tisíckrát jednodušší a rychlejší (a co si budem, občas je to potřeba), to druhé zase výrazně trvalejší.

Selhání nejsou osobní. I když jsem ve skrytu duše tajně doufala, že se mi to vyhne, i já jsem musela řešit podvody, ať už opisování při testech nebo slohy vygenerované umělou inteligencí. Bylo mi to velmi nepříjemné a nejdřív jsem si to brala osobně. Oni si vážně myslí, že to nepoznám? To jako fakt? Naštvalo mě to a zklamalo. Když jsem ale nabrala odstup, přistoupila k potřebným opatřením a vyslechla si pár zkroušených omluv, došlo mi, že na tom osobního nebylo vůbec nic. Nesouviselo to se mnou. Prostě to zkusili, nevyšlo to, a když viděli následky, bylo jim to upřímně líto. Zkoušejí to přece i dospělí; chtít po teenagerech, aby na snadný podvod ani nepomysleli, by bylo naprosto nerealistické.

Humor nade vše. Náklonnost studenti projevují nejrůznějšími způsoby, ale ty dva vůbec nejčastější jsou pracovitost a humor. Zatímco pracovitost se tradičně oceňuje, humor někdy může nabírat podobu, která na první pohled vypadá jako vyrušování. Když ale dáte najevo, že i tomuhle projevu náklonnosti rozumíte a s chutí se zasmějete taky, kupodivu nedojde k žádnému pedagogickému armageddonu. Naopak: z fórků se stane šťáva, která bude kořenit každou hodinu, a vtipálci se díky tomu nádherně začlení do kolektivu a octnou se s vámi na jedné lodi. Bude jim pak navíc stát za to investovat do humoru energii a invenci, protože vidí, že to oceníte (a věřte mi, že ty vtipné historky za to stojí; ve třídě už jsem jednou brečela smíchy). Tím pádem budou nevyhnutelně vtipkovat i o látce, kterou probíráte, a díky tomu si ji zapamatují líp úplně všichni. A když jim dáte najevo, že to či ono už je za hranou, vezmou si to k srdci, protože vědí, že normálně proti jejich vtipům přece nic nemáte, takže tentokrát je skutečně něco špatně.

Když pak tohle všechno složím dohromady, vidím v tom celém lekci asi vůbec nejzásadnější: studenti nejsou nepřátelé. Ano, občas jsou rozjívení, vytahují telefony, házejí po sobě věcmi a pokřikují sprostá slova. Nejsou to dospělí (ostatně ruku na srdce, kdo z nás tyhle věci taky občas nedělá?). Ale chtějí mít své učitele rádi a chtějí, aby jejich učitelé měli rádi je, chtějí se těšit na každou hodinu a chtějí dělat věci, které jim dávají smysl a rozvíjejí je (i když jsou těžké). Jestliže jim dáte šanci, tohle všechno vám ukážou. Pokud budete připravení, zároveň vás při tom nesmírně mnoho naučí. A jelikož všichni od školních lekcí chceme totéž, totiž aby se daly použít i mimo školu, dost možná nakonec s překvapením zjistíte, že jsou to jedni z nejlepších učitelů, jaké jste kdy potkali.

Nesmyslné srovnávání aneb znovu proti známkám

Považuji za velmi výmluvné, že filipika proti známkám se na tomhle blogu objevila jako historicky druhý článek o mém učení. Tehdy se mi zdálo, že známky jsou zcela nevyhovující zpětná vazba (respektive že žádná zpětná vazba nejsou) a akorát vedou učitele k tomu, že učí hlavně to, co se snadno známkuje. Teď je o půl roku později. Svoje studenty, u nichž jsem si tehdy ještě pomalu ani nepamatovala jména, znám. Vím, co mají rádi, co jim jde, čeho se bojí a co jim dělá potíže; vidím, v čem plavou a jak se zlepšují. A taky pozoruji, jakou roli v tom všem hrají ty proklaté známky.

Když jde o zvládnutí cizího jazyka, je třeba celé řady skutečně velmi rozmanitých dovedností. Na výslovnost vám pomůže hudební sluch, na slovíčka a fráze paměť, na gramatiku logika, na psaní analytické myšlení a schopnost správně argumentovat, na mluvení herecký talent. Pokud navíc chcete cizí jazyk skutečně ovládnout, aby vám sloužil a jenom vás nevláčel za sebou, budete potřebovat stovky hodin, během kterých se jím obklopíte a nedáte svojí mysli šanci pohodlně se uchýlit zpátky k mateřštině. Jazyky v jednom mozku jsou jako děti, které bojují o pozornost téhož rodiče. V cizím jazyce nebudete nikdy doopravdy dobří, pokud mu dostatek pozornosti nevěnujete.

Jak v tomhle všem fungují známky? Především jako pohodlná statistická fikce, která komplexnost vašeho výkonu shrne do jednoho z pěti čísel. Ano, toho výkonu, ve kterém jste z výše uvedeného nejspíš potřebovali skoro všechno. Žádné zbytečné nuance ani detaily; jedna až pět. Nic se nesrovnává snadněji. Jenže dává vůbec smysl srovnávat toho tichého chlapce a tu tichou dívku, kteří nikdy nezapomněli ani jeden domácí úkol a se vším si dávají neuvěřitelně poctivou práci, s rozevlátým rebelem ze zadní lavice, který zapomíná učebnice, v testech se někdy radši spolehne na statistiku, ale když mluví, ostatní aplaudují vestoje? Studentku, která mi vyrazila dech už svojí úplně první esejí, ale při prezentacích vypadá, že by nejradši utekla ze třídy? Introvertku, která sama od sebe skoro nikdy neotevře pusu, ale která při hodině kritického čtení rozebrala akademický text tak, že bych jí za to dala jedničku i na fakultě? Kreativního psavce, jehož texty mají takovou literární kvalitu, až z ní mrazí, ale jejichž ambicióznost někdy trochu překáží jejich argumentační jasnosti? Vtipálka, jehož výslovnost je v mnoha ohledech dokonalým vtělením typické čechoangličtiny, ale který myslí a argumentuje tak neotřele a pronikavě, že je i tak radost ho poslouchat? Jak srovnávat studenty, kteří sjíždějí seriály na Netflixu a jejich angličtina je díky tomu skvělá, s těmi, kteří mají shodou náhod jiné zájmy? Vážně mám ty, které nebaví anglická RPGčka, trestat za to, že si radši čtou o české historii?

Štve mě, že hlavní nástroj hodnocení, který v našem školství máme, slouží v podstatě jenom srovnávání. Já nechci svoje studenty srovnávat. Chci vidět, jak se zlepšují. Všichni, známky neznámky. Chci, aby gramatika našeho rétora začala být alespoň z poloviny tak pevná jako jeho hlas při prezentacích, aby se dokonalá argumentace mých brilantních studentek vtělila i do jejich mluvených slov, aby ambiciózní psavci ovládli myšlenkovou disciplínu a originální myslitelé se naučili rozdíl mezi v a w. Je mi při tom úplně jedno, jaké mají známky. Jenže jim to jedno není. A tak sleduji, jak i ti nejlepší studenti, jejichž angličtina je znatelně pokročilejší, než byla v jejich věku ta moje, občas vypísknou „Néé!“, když přinesu opravené testy nebo eseje, protože se bojí, co dostali. Ambiciózním poctivcům se někdy v očích zračí bezmála zoufalství, když zjistí, že mají horší známku než ten flákač odvedle, protože on na rozdíl od nich včera večer dokoukal šestou sérii toho či onoho amerického seriálu. Dokonce i ti ležérní tvrďáci, co vypadají tak nad věcí, blahořečí nebesům, když dostanou ze čtvrtletky jedna mínus místo dvojky. Protože přesně takhle naše školství funguje.

To nejparadoxnější na tom celém ale je, že moji studenti nepodávají lepší výkony ani nepracují víc, když vědí, že „to bude na známky“. Jejich slohy nejsou odfláknutější a prezentace horší, když za ně dostanou jen bodové nebo slovní hodnocení, a když při hodině správně vyplní nějaké náročné cvičení, mají docela obyčejnou radost z toho, že se jim to povedlo. Snaží se, i když nad nimi nepráskám bičem, ba dokonce i když je to či ono cvičení zrovna dvakrát nebaví (a věřte mi, že mi svoje pocity v této věci vždycky ochotně dají najevo). V takové situaci mi zbývá jediná otázka. Pokud známkami nechci trestat, jako motivaci je nepotřebuji a srovnávání jejich prostřednictvím je mi bytostně proti srsti, tak proč?!