Rubrika: Za katedrou

Může se to zdát neuvěřitelné, ale poslední článek o učení se tu objevil v prosinci. Oproti dřívější kadenci pedagogicky laděného obsahu je to pauza skutečně značná – a to i když uvážíme, že obzvlášť během ledna frekvence vydávání poněkud poklesla. Důvodem není, že by se na téhle frontě nic nedělo. Spíš jsem moc nevěděla, jak uchopit to, co se dělo.

Kromě spousty jiného se totiž věci mají tak, že mě studenti nominovali do jisté ankety o nejoblíbenějšího učitele (tu zde nebudu jmenovat, protože Google je potvora a tenhle blog je, pokud vím, stále ještě anonymní). To za mnou takhle jednou přišli a zhruba takovým tónem, jakým se ptáte na obsah poslední hodiny, mi sdělili, že by mě rádi nominovali a jestli s tím souhlasím. Stalo se to na chodbě, takže když už jsem si z té novinky nemohla sednout, alespoň jsem se opřela o stěnu. Zeptala jsem se, co by takový podnik obnášel, a oni mi řekli, ať se podívám na videa na internetu. I podívala jsem se a našla záběry z loňského finále, kde učitelé na kameru rapují, zpívají a hrají na kytaru, a lehce jsem se opotila. To jako vážně? Ale pak jsem realisticky zvážila pravděpodobnost, s jakou mi hrozí finále, a kývla jsem.

Nasbírat stovku podpisů, která moji nominaci umožnila, trvalo dva dny – a to navzdory tomu, že se podpisy sbíraly fyzicky a ve hře byly berle. Přihláška splnila všechny náležitosti a s koncem roku se ze mě stala oficiální nominantka a účastnice regionálního kola.

Regionální kolo spočívá v tom, že jdete se třemi studenty na magistrát a tam si před porotou sednete do křesla a zodpovíte pár otázek. Performance je totiž v téhle fázi zcela na studentech či žácích, kteří mají kreativně ztvárnit, proč právě vás mají tak rádi. Moji studenti to pojali velmi civilně – neměli kupříkladu žádné plakáty ani kostýmy, natož aby se přestrojili za mě (ovšem ten kluk, který šel za svoji paní učitelku, zasloužil metál, protože vypadal opravdu jako ona). Řeknu vám, že už jen vidět ten malý dav dětí a teenagerů, kteří přišli jenom proto, že mají své učitele rádi a jsou ochotni se kvůli nim angažovat, bylo velmi dojemné. A sedět v místnosti s dřevěným vykládaným stropem a křišťálovým lustrem, poslouchat studenty, jak o mně mluví, a sledovat scénky z vlastních hodin, to už je zkušenost, která se mi popisuje jen těžko.

Při vyhlašování výsledků byli moji studenti jako na trní. Když zaznělo moje jméno, tak mi ruce v ochranném gestu bleskově vyletěly k uším, protože mí svěřenci zajásali tak nahlas, až to skoro bolelo. Byli šťastní. Šťastní jenom proto, že já jsem postoupila do dalšího kola. Tahle myšlenka mě ani po víc než měsíci nepřestává fascinovat.

Ještě týž den se mě hlavní iniciátor mojí nominace zeptal, jestli budu mít čas druhý den o přestávce. To je pro mě celkem běžná otázka – někdo prostě občas něco potřebuje, a tak si o tom přijde popovídat (v některých případech si dokonce přijde popovídat, i když nepotřebuje nic). Měla jsem za to, že se mnou onen student bude chtít řešit semifinále, když ale dorazil, sdělil mi, že potřebuje, abych s ním někam šla. Lehce mi zatrnulo, protože nemám příliš v lásce překvapení, obzvlášť ta, která zahrnují víc lidí a odehrávají se na veřejnosti. Jenže když jsme zahnuli za roh a tam celé malé shromáždění mých studentů začalo frkat na frkačky a volat „surprise!“, následně mě korunovali korunkou z dětského kostýmu Popelky, kolem krku mi dali věnec plastových havajských květin, a ještě přihodili vynikající koláč, měla jsem v očích slzy.

Semifinále se odehrálo ve Valdštejnském paláci a zahrnovalo mimo jiné prohlídku Senátu a oběd. Tentokrát to bylo jen na mě – studenti mě akorát měli vybavit 3 předměty, které nějak vystihují náš vzájemný vztah. Bylo nás 16 a někteří to pojali v tak megalomanském duchu, až mi padala brada (mě by kupříkladu ani ve snu nenapadlo zaměstnat i rodiče a vyrábět velmi pracné věci jen pro tuhle příležitost). Můj původní odhad se ukázal být zcela správný: do finále jsem nepostoupila. Mrzelo mě to, ale jen chvíli. Přeci jen mně nikdo šít semifinálové šaty nedal. Navíc finále už je opravdu náročné, protože chystáte dvě svoje vlastní scénky a nadto ještě jednu společnou se studenty. A svou korunku už jsem dostala.

O víkendu se pak jako pomyslná tečka konal kantorský bál, kam nominovaní dostali lístky zadarmo a kde proběhla korunovace vítěze. To se neodmítá. I šli jsme s manželem na další ples v téhle sezóně, který byl výhradně zásluhou mých studentů. Jo, to si takhle jednoho dne začnete učit a o dva roky později vymetáte plesové sály kolem Václaváku, ani nevíte jak.

Kdybyste mi řekli, že se mi budou dít takovéhle věci, dejme tomu před pěti lety, asi bych se smála hodně dlouho a hodně nahlas. Já a semifinalistka celonárodní ankety o nejoblíbenějšího učitele? To je přeci úplně absurdní. A ono to svým způsobem vlastně pořád absurdní je – aby k tomu došlo, muselo se dohromady seskládat až neuvěřitelné množství náhod. Jenže ony se, světe div se, skutečně seskládaly. A já kdykoli otevřu v kabinetě skříňku a oko mi padne na plastové květiny a popelčí korunku, z toho pořád ještě nevycházím z údivu.

Jsou dny a dny. Některé byste zpětně nejradši přeskočili, vymazali, obřadně spálili a jejich popel za rituálního mumlání vhodili do řeky. Jiné byste zase klidně odžili pětkrát po sobě, a ještě byste si je s chutí zarámovali a kochali se jimi, kdykoli půjdete kolem. O svém prvním maturitním plese v učitelské roli jsem měla až nebezpečně romantickou představu, protože taková událost přece musí patřit do druhé jmenované kategorie. Čím víc se ovšem den D blížil, tím akutněji jsem si uvědomovala, jak riskantní tak vysoká očekávání jsou a snažila jsem se je alespoň trochu snížit. Jak se ovšem ukázalo, nebylo to třeba.

Šlo o maturitní ples tří tříd, z nichž já učím hned dvě. V jedné z nich jsem zastupující třídní a druhá je… inu, moje třída. Právě tahle třída byla tou úplně první, do níž jsem kdy vkročila, učím v ní nejdéle ze všech a nebojím se říct, že především ona nese hlavní díl zásluh na tom, že jsem se zamilovala do středoškolského učení.

Od onoho večera jsem nakonec očekávala primárně nějakou tu milou interakci se studenty a alespoň několik tanců s manželem. Už samotný příchod do společenského sálu ale dával tušit, že se ke svým původním očekáváním budu dost možná moct vrátit. Ještě než jsme s manželem došli ke stolu, začali jsme potkávat nádherné studentky v princeznovských šatech, které se celé rozzářily, jakmile mě viděly, a jedna mě dokonce rovnou představila svým rodičům. Rozdávala jsem komplimenty na všechny strany a ze všech stran se tím pádem hrnuly komplimenty na mě. To, že vypadám jako víla, mi řekli tři lidi nezávisle na sobě a počtvrté jsem to slyšela od svých kvintánek, že jim to prý o mě někdo z učitelského sboru – mám podezření na kolegyni hudebkářku – sdělil jen tak ve škole na chodbě.

Šerpování jsem se účastnila jakožto zastupující třídní přímo na parketu. Jak jsem zjistila, být součástí takového rituálu je něco úplně jiného než se dojímat někde vzadu za sloupem. Nejde jen o to, že dobře vidíte a slyšíte; jste toho aktivní součástí. Studenti jsou nadšení, radostní, mladí, krásní a plní potenciálu – a vy jste při tom. A ještě navíc dostanete růži a šerpu s nápisem „banda ignorantů“. Tu mi pak tedy někdo ze stolu sebral a už jsme ji nenašli, ale jelikož jsem původně ani žádnou šerpu nečekala, nešlo o velkou ztrátu. Beru to pozitivně; patrně nejsem ignorant.

Na focení po šerpování jsem vzhledem ke své funkci zůstala. Nejdřív jsme se vyfotili všichni, načež fotograf zavelel „teď zůstanou jenom holky a pan profesor“, což mě poněkud zmátlo. Mám tedy zůstat, nebo se mám co nejnenápadněji zdejchnout? Kolega mi pokynul, ať zůstanu, i zůstala jsem. To, co přijde poté, mi ovšem bylo úplně jasné: „A teď holky pryč a vyfotí se kluci a pan profesor!“ Když fotograf zblýskl, že zůstávám v centru dění těmto explicitním pokynům navzdory, objevilo se mu v očích zmatené překvapení následované o zlomek vteřiny momentem poznání. Nešlo to nebrat jako kompliment.

Na parket jsem s manželem poprvé vkročila, když byl ještě úplně prázdný. I když quick step nepatří zrovna mezi naše trumfová esa, tančit poměrně dlouho s jediným dalším párem či dvěma na parketě bylo úžasné – nikdy si totiž nezatancujete líp, než když vám do cesty nelezou další lidé. Toho večera jsme si zatančili překvapivě krásně, i když na klasický tanec byly vyhrazeny dohromady asi jen dvě hodiny. Je tedy pravda, že jednou se hned dva studenti se svými partnerkami přiběhli ptát, co je tohle u všech všudy za tanec, takže jsme vytvořili celý bezradný hlouček, ale nakonec jsme se rozpustili ve tři páry pohybující se v rytmu podezřele pomalého jivu a obdobná situace už se neopakovala.

Se studenty jsem tančila hned třikrát. S jedním oficiálně – a štamgasti jistě budou nadšení z toho, že jsme se nakonec nepošlapali. Pravda, jednou dvakrát jsme do sebe kopli, ale celkově jsme to zvládli, myslím, důstojně. Když jsem mu na konci řekla, že tohle je můj první maturák v učitelské roli, takže tenhle tanec pro mě bude v tom nejlepším slova smyslu nezapomenutelný, oči se mu rozehrály lehkým překvapením a hřejivou radostí. Další dva studenty jsem k tanci vyzvala sama. Konvence nekonvence, oba jsou mi blízcí a vím, že tančí rádi. Je to přece moje třída.

Chvílemi jsem málem měla v očích slzy; párkrát slzy smíchu, párkrát slzy dojetí. Když mě jedna ze studentek ukazovala svému tátovi ve chvíli, kdy spolu tančili kolem nás, oběma jsem jim zamávala a všichni jsme se na sebe usmáli. Minulý týden mi po hodině právě tahle studentka přišla ukázat fotku, na které se svým tátou kolem mě tančí, a já se na ně s úsměvem a dojatým gestem dívám.

Myslím, že tenhle jediný snímek moje pocity z onoho večera vystihuje lépe než tisíc slov.

Scházíme se na autobusové zastávce; kolem sebe slyším veselé štěbetání, poslední dotazy a starostlivé připomínky. Nastupujeme a hluk, který doprovází loučení, se přetavuje do hluku bandy puberťáků na výletě. Můj první školní výlet v učitelské roli – a hned na týden do zahraničí. Ještěže jsme na ně čtyři.

Hovor v autobuse se někdy přelévá do výbuchů smíchu, jindy do proudů nadávek. Poslouchám, jak na sebe studenti pokřikují a častují se přezdívkami. Pak se k našim uším donesou perfektně herecky ztvárněné parodie učitelů i spolužáků. Nejde se nesmát. Ale řeknu vám, že na momentu, kdy se poprvé dozvíte vlastní přezdívku, je něco neopakovatelného.

Celý týden se odehrává ve velmi živelném duchu. Objímá mě bezstarostnost mých patnáctiletých svěřenců a nořím se do dramat v duchu „on je hrozně roztomilej, ale když jsme mu popřály k narozeninám, ani nám neodpověděl!“. Po velmi dlouhé době jsem vytržená ze svojí každodennosti natolik, že nade mnou nemá žádnou moc. Je to nesmírně osvobozující.

Studenti si se mnou fotí selfíčka a mávají, když vidí fotit mě. Některé studentky mě objímají, běhají se mnou z prudkých kopců nebo mě učí specifický plácací pozdrav, který používají mezi sebou, a to rovnou se slovy „teď jste o něco blíž naší generaci“. Nabízejí mi bonbóny, bábovky, křížaly i ledacos jiného; i já jim občas něco nabídnu a například moje sladké pendreky jsou anihilovány během zhruba deseti vteřin. Debatujeme o národním obrození, pouštíme si vtipná videa a hrajeme Scrabble. A taky se dozvídám spoustu drbů. Například na jednom renesančním zámečku ta čtvrtina zájezdu, kterou mám pod palcem, prohlídku pojme tak, že chlapec, který má největší množství informací, v každé místnosti vždycky chvíli vykládá, ostatní zaujatě poslouchají, pak se rozhlédnou, jako že to bylo k věci, a jde se dál.

My dospělí jsme ubytovaní u Carol, která netopí, moc dobře nevaří a dává hrozně malé porce. Je to všechno nekončícím zdrojem vtipů. „Vzal sis dneska na to jídlo lupu?“ „Já jsem plný jedině snad dojmů.“ „Včera jsme zadýchávaly váš pokoj, tak dneska budeme dýchat u nás!“ Krom toho jsou v jídelně strhané tapety a zdi jsou hnědočerné jako v hororu – holt se bude tapetovat až příští týden. Dokonce začneme pro některé hrát roli příslovečných dětí v Africe: když mají dvě studentky jeden večer obzvlášť hodně jídla, vzpomenou si na nás a na to, že nejspíš právě máme hlad, a rozhodnou se to jídlo přece jenom dojíst.

Zážitků mám z toho jediného týdne nespočet. Holubi sedající do vlasů, vítr tak silný, že nás doslova nadnášel, sprinty k autobusu, smích, zpěv „hodně štěstí, zdraví“ ve dvě hodiny ráno, párky, které jsme jedli vsedě na obrubníku na parkovišti. Já jsem si tehdy z města přinesla suši, načež mě obsypal celý houf studentů, kteří byli z mého suši – nevím proč – úplně hotoví. Pozitivní body lze zjevně nahnat úplně všude. Aspoň jsem si tím vykompenzovala jejich ztrátu, kterou jsem utrpěla, když mě na pláži nehezky vypláchla vlna příboje.

Při návratu celkem všichni říkáme, že bychom chtěli, aby to celé trvalo mnohem déle. „To je hrozně zvláštní vidět vás zase tady, já si teď připadám, jako že jsme tak trochu rodina,“ přivítá mě následně jedna z mých kvintánek, když se další týden opět potkáváme ve škole. Cítím to velmi podobně. Ne že to byl v jakémkoli smyslu dokonalý zážitek, to rozhodně ne. Ale jako by na žádné z těch drobných vad vlastně nezáleželo a celkovou kvalitu zážitku pouze podtrhly. A možná i červeně a dvakrát.

Podzim vypukl a školní rok je opět v plném proudu. Pro někoho je to možná deprimující zpráva, ne však pro mě. Vzhledem k tomu, že moje září bylo, řekněme si to na rovinu, dost hrozné, představovala pro mě škola jeden z mála zdrojů jisté radosti. A jelikož je sdílená radost dvojnásobná radost, zvu k ní s potěšením i vás.

Červen. Studentka, která odešla v půlce školního roku, mi napíše, že bude mít absolventský koncert a jestli nechci přijít. Jelikož jsem také kdysi zvala učitele na svoje absolventské koncerty, velmi mě to dojme. Pozvání přijímám.

Na konci školního roku píšu všem svým studentům mimo jiné to, že bych je chtěla učit i v dalším školním roce. Přijde mi řada odpovědí, v nichž se dočtu, že by si přáli totéž, což se nám nakonec vyplní: učím všechny svoje loňské třídy, a ještě nějaké navíc. A pokud si vzpomínáte na chlapce, který se do mých hodin prostě přidal, tak vězte, že letos se k mé radosti stal mým regulérním studentem. Vysvědčení za moji angličtinu už si tak nebude muset tisknout sám.

První letošní dny ve škole. Na chodbách potkávám svoje staronové studenty a jejich reakce mě dojímají. „Oh my God!“ zavolá nadšeně studentka, když mě zdálky zahlédne, a začne na mě s úsměvem mávat. „Jé, dobrý den!“ rozzáří se student, když ho potkám na chodbě. Jiná studentka mi klepe na dveře kabinetu: „Já jsem vám něco přivezla z dovolené…“ a předává mi drobný dárek.

V učebně angličtiny nám na katedře leží normální český kalendář. Jelikož mám svátek hned v září, přišla jsem druhý týden do školy, kalendář otočila na nový týden a co nevidím – kolem mého jména se skvěje namalované srdíčko. Další týden přijdu do téže učebny a kalendář opět otočím na aktuální týden, tentokrát z pochopitelných důvodů už bez mého jména. O hodinu a půl později ovšem kalendář najdu otočený zpátky. Tahle výměna se následně odehraje ještě jednou.

Před hodinou potkám svoje studentky na chodbě. Jedna z nich na mě volá: „Jé, dobrý den! Já mám sušenky, nechcete taky sušenku?“

Studenti se mě ptají, jaký je můj oblíbený dinosaurus. Konstatuji, že nevím. Následně se dotazují, jaký dinosaurus bych chtěla být. Nechám volbu na nich, i začnou horečně googlit a následně se shodnou na tom, že jsem jasný parasaurolophus.

Loni jsem v půlce roku dostala tu nejtišší, nejpasivnější a nejzakřiknutější třídu, jakou jsem kdy viděla – třídu, kde si spolu lidé nepovídají ani o přestávkách a kde jsem zažila ticho tak mrazivé, že mi z toho bylo vyloženě smutno. Letos se ovšem vrátili jako vyměnění: při hodinách si povídají, vtipkují a smějí se, jednou diskutovali tak zapáleně, že si občas skákali do řeči, a onehdy dokonce někdo něco řekl, načež všichni vybuchli smíchy. A když jsem jim tenhle týden sdělila, že se s nimi jakožto čerstvá zástupkyně jejich třídního budu při školním focení fotit, ozvalo se nadšené „jó!“, načež mi začali vysvětlovat, že budou mít všichni na sobě něco oranžového a že si rozhodně musím taky něco oranžového vzít.

Před školou potkám svoje studentky a zastavím se na kus řeči. Skončí to tak, že mě začnou učit slang generace Z a generace Alpha (jestli chápete význam slova „skibidi“, tak mě prosím poučte v komentářích, protože mně to pořád není jasné). Když následně tuhle znalost využiju při hodině, vyvolá to výbuch nadšení. Taky jste sigma?

Kolegyně organizuje výlet do Anglie, kam rovněž jedu, i šly jsme za organizačními účely ukrást kus hodiny do mojí čerstvé kvinty. V momentě, kdy jsme vešly do třídy, na mě začali moji kvintáni s úsměvem mávat, jeden student zagestikuloval v duchu rétorického cvičení, které jsem s nimi kdysi dělala a které se obratem stalo interním vtipem, a jedna studentka mi z prstů seskládala srdíčko.

Po první hodině v mé nové třídě za mnou přijde studentka a sdělí mi, že je vážně ráda, že mě dostali a že se na hodiny se mnou moc těší. A to jsme strávili dvacet minut nácvikem evakuace.

Student si ze mě dělá legraci, že když se směju, dělám občas na chodbách fakt hluk. Když se následně stane svědkem mého setkání s mými patnáctiletými studentkami před školou, otočí se a z dálky na mě zavolá: „No, paní profesorko, nejen na chodbách!“

I když se mi ani zdaleka vždycky všechno nedaří a někdy mě moji svěřenci s úplně stejnou emoční intenzitou zvládají vytáčet (ach, moje kvinta!), vnášejí do mého života svou mladistvou energií, kreativitou, náklonností a vynalézavostí především velké množství radosti. Ťukají mi na dveře kabinetu, protože mají zrovna volnou hodinu a chtějí si povídat, nebo mi ťukají na dveře kabinetu, protože jdou zrovna kolem a tenhle vtip zjevně nestárne („Já jsem to nebyl!“ „Já taky ne!“). Rozesmávají mě při hodinách, usmívají se, když mě potkají na chodbě, ptají se na moje filmová doporučení nebo jestli si myslím, že ten certifikát opravdu zvládnou. Tak trochu stydlivě se usmívají, když se vší svojí intenzitou nadšeně reaguji na jejich pokroky, a jejich pohled je při tom měkce radostný. Ještě před dvěma lety by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi s teenagery mohlo být tak dobře. A ono je – a jsem za to opravdu vděčná.

Jelikož školní rok pěkně spořádaně (tzn. zhruba v takovém výbuchu stresu a chaosu, jaký se na červen sluší) skončil, mám konečně čas vydechnout a trochu si zabilancovat. Byl to můj první řádný školní rok, který proběhl od a do z, což ovšem ani v nejmenším neznamená, že by ho šlo nějak snadno předvídat. Kupříkladu hodin jsem měla původně mít šest, a tak jsem jich měla nejdřív osm, pak právě dva měsíce šest a po zbytek roku devět (to je téměř poloviční úvazek). Stalo se toho nesmírně mnoho a něco z toho problesklo i sem na blog, ovšem ať přemýšlím, jak přemýšlím, titul pro největší překvapení a zároveň největší lekci roku má jasného příjemce. Je jím moje kvarta. Jedna z nejdivočejších tříd na celé škole, kde letos padla dvojka z chování i zákaz mimoškolních akcí; třída, na kterou se nadává tak moc, že je profláklá i mezi mými staršími studenty; třída, s níž na podzim pojedu na školní výlet do zahraničí, což moje kolegyně šokovaně okomentovala slovy „A to tě k tomu někdo donutil?“. Ostatně i tady na blogu už si moji kvartáni svou vynalézavostí vysloužili samostatný článek.

Přiznávám se bez mučení: když jsem na konci loňského srpna zjistila, že právě tuhle třídu budu v letošním školním roce učit, nebyla jsem zrovna nadšená. Loni už jsem je v jednom čtvrtletí trochu poznala a jestli jsem měla někdy za katedrou pocit, že mi opravdu bolestně chybí pedagogické know-how, bylo to právě s nimi. Abych to přeložila do lidštiny: ten brajgl prostě neměl obdoby.

Od září jsem tak do svojí kvarty chodila zejména s ambicí, abychom to všichni ve zdraví přežili. Nastavila jsem podstatně pevnější hranice než u svých starších studentů, rozdala nějaké poznámky a párkrát je zcela nefalšovaně sprdla. Moji kvartáni mi žádným způsobem neprojevovali náklonnost, jakou jsem zažívala v jiných třídách – od kouzelně dětského „paní učitelko, nechcete sušenku?“ v jedné sekundě po nadšené rozhovory o filmech a knihách na vyšším gymplu. Měla jsem za to, že je to nejspíš tak, jak se říká: s některými třídami prostě máte štěstí a s jinými smůlu. A já tentokrát měla smůlu.

Jak ovšem měsíce ubíhaly, postupně jsme se začali sžívat. Pustila jsem se do poměrně intenzivního zkoumání pedagogických metod vhodných pro tenhle věk a začala jsem v hodinách experimentovat. Hra tady, nový formát diskuse jinde, trocha psaní tamhle. Sem tam se něco podařilo a tehdy jsem s překvapením zjistila, že studenti, kteří nad učebnicí dělali takový binec, že rozbourávali celý zbytek třídy, nejsou vůbec tak lhostejní, jak to původně vypadalo – jejich verva, energie a kreativita občas dosahovala takové úrovně, že byl pro změnu problém, aby pustili ke slovu někoho jiného. Nebo aby po sobě nezačali při diskusi házet pantoflemi.

Týden za týdnem jsem chodila do svojí kvarty bojovat o každou lepší hodinu. Dělalo mi radost, když něco fungovalo, což se krůček za krůčkem dělo čím dál častěji, ovšem pořád v mých očích nešlo o žádnou hitparádu. Přesto jsem těsně před koncem pololetí do svých hodin adoptovala neodbytného Kamila (kdo neznáte Kamilův neuvěřitelný příběh, tak vřele doporučuji, protože vám dost možná spadne brada tak jako mně). Skutečný zlom pro mě ale nastal až v pololetí. Posledního ledna se mi totiž těsně po začátku hodiny náhle v slzách zhroutil celý kout třídy, načež jsme zjistili, že právě ten den odchází jedna ze studentek, o čemž do té doby nikdo nevěděl. Loučení, které nastalo, bylo nečekaně emotivní a náklonnost, kterou mi tehdy ve svých slovech moje dnes už bývalá studentka projevila, mě naprosto šokovala. Oni by mě mohli mít rádi? To jako fakt? I když se občas chovají jako zvěř, věčně nedávají pozor, dělají něco jiného, než mají, a tři minuty před koncem hodiny se sami od sebe začnou zvedat nehledě na to, co se ve třídě děje, protože chtějí jít na oběd?

Od dalšího pololetí ale jako by se něco změnilo. Na hodinách byl sice pořád hluk, ale ti nejhlasitější chlapci se zároveň začali čím dál efektivněji regulovat navzájem (svého pomyslného vrcholu tahle tendence dosáhla v jednom z červnových týdnů, kdy zaznělo: „Držte už hubu! Podívej se, jak se paní profesorka tváří!“). Taky jsem si začala uvědomovat, že minimálně část jejich vtipů je cílená na mě, protože když jsem se začala smát, frekvence vtipkování se následně významně zvýšila. Začali mě citovat a dělali to čím dál častěji, někdy dokonce organizovaně („A teď všichni! Tři, dva, jedna…“). Když jsem svoje kvartánky potkala na chodbě, celé se rozzářily a mávaly na mě. Jedna z nich mi začala povážlivě často skládat komplimenty všeho druhu. A když nám někdo z druhé poloviny třídy otevíral dveře a štval mě tím, jeden z nejdivočejších studentů si vzal učebnici, šel si sednout přímo vedle dveří a tam narušitele s vítězoslavným „Áha!“ polapil. V celém tom chaosu se zkrátka začal pomalu ale jistě objevovat rytmus. A když kvartáni v druhém pololetí odjeli na jakýsi kurz, k vlastnímu nelíčenému překvapení jsem shledala, že se mi po mých rozjívených puberťácích stýská.

Jaro s mojí kvartou se tak odehrávalo v podstatně jiném duchu než začátek školního roku. Někdy byla právě moje kvartánská hodina z celého dne ta nejzábavnější, jindy mi posílali vtipy, volali na mě před školou nebo mi na chodbě před třídou udělali ze spojených rukou bránu, kterou jsem procházela. A mně došlo, že se to povedlo. Povedlo se zkrotit pověstně divokou třídu (nebo tedy její jednu anglickou polovinu), a to nikoli primárně za pomoci práskání bičem, ale pomalým a někdy tím pádem docela úmorným a zdánlivě nekonečným budováním vzájemného vztahu. To samozřejmě neznamená, že ještě v červnu bychom neměli hodiny, kdy by mě celých pětačtyřicet minut nehorázně nevytáčeli, ale všeobecně se to povedlo tak moc, že mě zpětné vazby mých kvartánů rozbrečely dojetím, a když mi Kamil napsal na konci roku děkovný email, nevěřícně jsem ho četla hned několikrát a brečela při tom pokaždé. Už si nemyslím, že existuje něco jako dobrá nebo špatná třída; existují jen třídy, k nimž vedou různě dlouhé a různě schůdné cesty. Někde to tak nepopiratelně je řádově náročnější než jinde, ale věřím, že kdo chce, nějakou cestu vždycky najde. Důkazem toho budiž skutečnost, že kdybych se teď měla k něčemu přiznat bez mučení, zazněla by úplně jiná slova než v září. Konkrétně ta, že mám svou kvartu ráda a moc doufám, že je budu učit i příští rok.