Když jsem kdysi naznačila, že občas zkusím něco namalovat, měla jsem představu, že jednoho dne patrně přijde dnešní článek. A tak se také stalo – ovšem trvalo to. Celá léta. Jsem totiž děsná perfekcionistka a škola mě natlačila i v umělecké oblasti do velmi výkonového nastavení. Jinými slovy: vím, že moje malba a kresba technicky není dobrá, protože techniku jsem trénovala naposledy asi tak v páté třídě a nic na tom nemění ani skutečnost, že šlo o třídu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy. Odvahu jsem nicméně sesbírala a dnes vás lehce roztřesenou rukou zvu na exkurzi po svých výtvarných výtvorech, tedy ke stránce své osobnosti, která se téměř nikdy nedostává ke slovu.
Když už maluji nebo kreslím, činím tak čistě pro radost, a dopadá to tedy skoro vždycky abstrakcí. Příliš konkrétní malba mě rozčiluje – je tam příliš zjevně vidět, co nesedí, a navíc se úplně vytrácí opojná svoboda rozhodnutí „jdu si prostě čmárat“. Často tedy prostě jenom popadnu olejové křídy, črtnu tvar a začnu vybarvovat. Tenhle obrázek, jehož barevné schéma je pro mě, jak brzy zjistíte, typické, se inspiroval dílem J. R. R. Tolkiena. Laurelin a Telperion jsou dva kouzelné stromy Valinoru; jeden z nich září zlatě a druhý stříbrně.

Někdy sáhnu i po tužce a tehdy si dám nějakou tu práci se stínováním. Ale pozor, nic závazného, jen takové tvary. Pravda, rizikem podnikání podobně spontánní kresby je, že to nakonec může vypadat třeba jako banánové šlupky. Ale tak šlo by tomu říkat třeba i Souboj protikladů, ne?

Já a temperky. Tempery mi z „mokrých“ technik sednou jednoznačně nejlíp, protože na rozdíl od vodovek nevyžadují mít předem v hlavě rozvrhnuto, co chcete namalovat. Já mám v hlavě často třeba jen to, že půjde o nějakou lehce abstraktní krajinu, protože vlnité kopečky mě baví (ano, začíná dávat smysl, proč se mi tak líbilo na Novém Zélandu). V tomhle případě to skončilo krajinou celkem temnou.

V jiných krajích mezitím vládne jednoznačně větší příměří. Zpátky k olejovým křídám a směle do rovnějších linií. Variant na slunce je v mé tvorbě poměrně dost a nebudete tomu věřit, ale některé dokonce obsahují i červenou barvu.

S abstrakcemi, kterými se záměrně nořím do hlubinně psychologických témat, jsem začala bezmála před deseti lety. Tohle je jedna z nich. Nevím, jestli jde o surrealismus nebo o nějaký další ismus (snad s výjimkou amatérismu), ale tenhle obraz nese jméno Vnitřní démoni. Kontrast vřelého, zářivého a hladkého povrchu s tím, co se nachází pod ním, snad ani nevyžaduje další komentář.

A jakými nečekanými způsoby si krátíte večery vy?