Rubrika: Zápisník

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?

Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.

Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?

A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.

A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.

Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.

Musím se přiznat, že když jsem si přečetla článek od Psice o školním lyžáku, nastartovalo to ve mně vlnu vzpomínek. Ano, i já, ortodoxní nelyžař, jsem se kdysi jednoho lyžáku účastnila. Bylo mi dvanáct a po oné zkušenosti už jsem nikdy na lyže nevstoupila a během následujících šesti let na gymlu jsem se neúčastnila ani jednoho třídního výjezdu. Jediné, co jsem nesabotovala, byl školní výjezd do Francie. Protože Francie, chápete.

Zostra to začalo ještě předtím, než jsme vůbec dorazili na místo určení. Chata se totiž nacházela na vršku prudkého několikakilometrového kopce, kam naše dospělé vyvezla rolba, zatímco my jsme šplhali závějemi po svých. Abyste získali potřebný kontext: pokud mě neznáte osobně, tak v reálu působím zhruba stejně, jak byste si to tipli, když mě čtete. Tzn. jako intelektuální, fyzicky velmi křehká a drobná osůbka, které radši ten kufr vezmete, protože se prostě nemůžete dívat na to, jak se s ním tahá sama (testováno na lidech). Vyzbrojeni touto informací se můžeme společně vrátit zpátky do Krkonoš před mnoha lety.

Když jsme se konečně do chaty vydrápali, situaci to příliš nezlepšilo. Před odjezdem jsme se měli rozdělit do pokojů po třech, což se může zdát jako velký luxus. Byla to ovšem, jak se ukázalo, pouze klamavá reklama. Třílůžkové pokoje byly už z nějakého záhadného důvodu obsazené, a tak majitelé chaty prostě vzali volný šestilůžák, šoupli do něj další dvě postele, které se tam ještě vešly, a skončily jsme tam pěkně v osmi. Na pokoji jsme měly jediné maličké topení, které jsme každý den obkládaly obrovskou hromadou mokrých věcí, a takové prosté úkony jako vyjít na chodbu se záhy staly bezmála hrdinstvím.

Jelikož jsem nikdy předtím nestála na lyžích, skončila jsem v družstvu pro podlidi, co nikdy předtím nestáli na lyžích. V praxi to znamenalo zejména to, že jsme z jakýchsi záhadných důvodů nesměli používat vlek. Takže jsme sjeli kopec (což je jedna z velmi mála opravdu pozitivních vzpomínek na celý tenhle podnik) a pak ho další půlhodinu celý šlapali zase nahoru. Když jsme měli kliku, sjeli jsme ten kopec za den třeba i čtyřikrát. Pak opět následoval výstup na onen již zmiňovaný krpál s chatou, a to v lyžácích a s lyžemi na ramenou. Aspoň na nás ale tentokrát nikdo z rolby se smíchem nepokřikoval, ať přidáme.

Energii jsme doplňovali místní kuchyní, na kterou se rovněž velmi těžko zapomíná. Obzvlášť buchtičky se šodou, které byly tak tuhé, že o ně spolužačka ohnula vidličku a následně dostala sprdunk za to, že demoluje vybavení chaty, mi utkvěly. Šťastnější spolužáci movitých rodičů se radši živili sladkostmi, které si dovezli z domova, nebo sušenkami, co se daly koupit na baru.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Postupně onemocněla asi tak půlka celého kurzu, u mě se to začalo projevovat zhruba v polovině týdne. Nejdřív to vypadalo jako celkem normální viróza, která nemocničního veterána, jako jsem já, nemůže rozházet. Netrvalo ovšem dlouho a teplotu mi měřil sám doktor, který tam jel s námi, a kolem mojí postele stáli úplně všichni dospělí, které jsme s sebou měli. Bezradně na sebe koukali, mluvili podivně potichu a pak mi dali jakýsi prášek a zabalili mě celou do mokrého ručníku. Pamatuju si, že už tehdy v těch zvláštně vyhýbavých konverzacích padlo slovo čtyřicet; po letech pak naše někdejší tělocvikářka mezi řečí nezávazně prohodila, že mi tehdy radši vůbec neřekli, jak moc vysokou horečku jsem měla. A taky že se fakt báli.

V druhé půlce týdne už mi bylo úplně jedno, že máme na pokoji jediné maličké topení, na kterém se naše věci nemají šanci usušit, ani že čtvrté družstvo nesmí na vlek. Dokonce mi bylo putna i to, že jídlo se nedá jíst, protože jsem měla úplně jiné starosti. Dolů k autobusu, který nás vezl domů, jsem jela na rolbě. Vskutku stylové zakončení celé té štrapáce – mohla jsem si připadat jako královna. Nebo (a to bude možná o něco přesnější) skoro jako učitelka tělocviku, která jede kolektivní lyžákové trauma s chutí předat další generaci.