Publikováno

Když se blog stěhuje

Začínám psát nový článek a chvějí se mi ruce. Po čtyři a půl roku jsem byla zvyklá na poněkud infantilní design blogu.cz a strohé prostředí WordPressu mě naplňuje lehkou nervozitou. Už nejsem součástí celé bandy lidí, z nichž každý nadává na reklamy a nefungující komponenty, má názor na Autorský klub a rád si kopne do neschopných adminů. Stojím na vlastních nohou. Barevný a přeplácaný design plný třpytek a hejblátek tady nemá místo, stejně jako deníčkové třeštění v náctiletém duchu. Vlastní web je vážná věc.

Původně jsem myslela, že prvním článkem na nové adrese bude nějaký souhrn vtipných historek, které stěhování blogu doprovázely. Inu, nestalo se; s jedinou výjimkou všechno proběhlo hladce. Myslím, že Veruce se svým manželem se stali největšími hrdiny komunity blog.cz, neboť s neobyčejnou rychlostí a ochotou zařizovali přesun celých blogů včetně komentářů, za což jim patří i má nehynoucí vděčnost. Rovněž jsem nesmírně zavázána svému milovanému manželovi, který vytvořil prakticky všechno, co před sebou vidíte, a vykompenzoval tak moji (dosti značnou) grafickou neschopnost.

Co všechno se změnilo? V první řadě analytikům na Bloggeru vypadnou nad tím nenadálým přílivem nových blogů oči z důlků. Taky nejspíš bude ještě nějaký čas trvat, než opadne vlna komentářů ve stylu „článek pěkný, ale prosím tě, jak se ti povedlo udělat támhletu věc v menu?“. Rovněž množství záložek v našich internetových prohlížečích bude klesat na původní hodnoty ještě pořádně dlouho, to než si zvykneme na nové adresy svých oblíbenců. Věřím, že se neztratíme a zachováme si věrnost stejně, jako když jsme virtuálně defenestrovali dnes už bývalé administrátory.

Blog.cz skončil a já vás tímto vítám na svém novém, dospělém, úplně vlastním blogu. Uložte si ho, zapamatujte, lajkněte, okomentujte – jak je vám libo. Věřím, že sem budete chodit stejně rádi, jako jste chodili na ten předchozí. Anebo lépe: ještě raději.

Publikováno

O posledním hřebíčku v rakvi

Když jsem se rozhodla skončit se svou současnou prací, nesmírně se mi ulevilo. Na mém obzoru se konečně objevilo něco nového a smysluplného a ta každodenní duchaprázdná činnost mě přestala ubíjet tak, jako mě ubíjela do té doby. Začala jsem odpočítávat měsíce, které mi ještě chybí do konce, a na maličkou chviličku jsem dokonce byla v pokušení si pomyslet, jestli se mi po těch jednoduchých časech, kdy se po mně žádalo tak málo, nebude stýskat. A právě tehdy se osud rozhodl zasáhnout.
Od začátku epidemie si všichni naši manažeři nesmírně pochvalovali, jak se máme skvěle. Rosteme jako nikdy, prodeje máme jako o Vánocích, jsme tolik a tolik milionů nad plánem, nejlepší měsíc v historii firmy. Tohle do nás tlačili horem dolem – až donedávna. Pak přišla zpráva, že pro nás zlepšili zaměstnanecké slevy (které, přiznejme si to, fungovaly po technické stránkce velmi vachrlatě) a že teď už nemusíme řešit tu blbnoucí aplikaci a je to super. Musím přiznat, že jednodušší to bylo. Ale u většiny věcí se slevy zmenšily, případně úplně zmizely. Jeden z nejvýraznějších firemních benefitů byl bez jediného slova varování ze dne na den pryč.
Strhla se bouře, ale mně už to bylo v zásadě jedno. Manažeři se do nás střídavě naváželi, že opravdu nechápou ty hejty a firma přece dělá strašně moc dobrého pro všechny, a střídavě přiznávali technické nedokonalosti, že to nepracuje jak má, a tedy že uvedli v chod něco totálně nefunkčního. Jinak se to u nás ostatně ani nedělá: na oddělení už čtvrt roku testujeme technickou novinku, která nám má usnadnit práci – a zatím ji stále ještě brutálně komplikuje.
Osud seznal, že v úhrnu je to zatím ještě dost chabé, a je potřeba mi na odchodnou pořádně naložit. A tak nám na včerejším anglicky (samozřejmě) pojmenovaném meetingu jiný manažer oznámil, že se zastavuje růst mezd v celé firmě, a dokonce se budou od určité úrovně příjmů mzdy snižovat. Formuloval to tak, že se variabilní část platu naváže na obchodní analytiky celé firmy, která ovšem není v zisku, nikdy v zisku nebyla, v dohledné době v zisku nebude a všichni to vědí. Tahle synergie prý firmu lépe prováže a bude všechny motivovat. Tedy kromě těch, kdo nedosahují ve svém fixním platu určené částky, těm jejich peníze zůstanou (patrně jsou moc malé na to, aby se je vyplatilo brát).
V tu chvíli se v našem hromadném chatu strhla jedna z nejvtipnějších diskusí, jakých jsem kdy byla svědkem. Jednak proto, že nikdo z nás (kromě našeho šéfa) nedosahuje uvedené částky, takže se nás to vůbec netýká – a týkat ani nebude, protože víc nám nikdo nedá. Jednak proto, že je výsměch nás krmit zvěstmi o tom, jak se nám bezprecedentně daří, a následně prohlásit, že se zastavuje růst mezd v celé firmě a snižují se platy – a ještě tomu říkat synergie. Ale hlavně proto, že na dotaz, jestli hodlají manažeři podniknout taky něco pozitivního, jsme dostali patrně nejdelší „ne“ v dějinách.
Když jsem před třemi roky odcházela ze své tajemnické pozice na fakultě, obvinila mě tehdy jedna z vyučujících, že jsem neschopná, a ještě k tomu mám blbé řeči, jenom proto, že jsem trvala na dodržování celouniverzitních pravidel. Mám velmi silný pocit deja vu. Teď nám naši nadřízení už opravdu nemohli dát zřetelněji najevo, že jsme pro ně póvl, absolutně nikomu na nás nezáleží a je možné z nás naprosto beztrestně dělat blbce. Nikdy jsem si o svém zaměstnavateli nemyslela mnoho dobrého, tohle ale překročilo všechny hranice. Posledních pár zbývajících drobtů motivace zmizelo, jako by je odfouklo tornádo.
Osud si může věru spokojeně zamnout ruce: stýskat se mi nebude, ani na vteřinu. Na personální jsem napsala hned po schůzce a formulář pro výpověď už mám. Upřímně doufám, že moji kolegové svoje vtipné hlášky a la „půjdu se poptat harmonikáře na metru, jestli neshání někoho na duety“ mysleli vážně a naše oddělení se do tří měsíců kompletně rozpadne. Kdyby se něco takového podařilo, zbyla by mi alespoň jedna vzpomínka, která by mě naplňovala hrdostí a zadostiučiněním.
Publikováno

O bojovém sýru Horáci

Když jsem byla na gymnáziu v sextě, poprvé v životě jsem vyrazila se školou do Francie. Jeli jsme tehdy na jihozápad, do Pyrenejí, až na samé hranice se Španělskem – nádherná a rozlehlá oblast plná řady pamětihodností. Navzdory půvabům dun a ledovcových údolí mi ale nejvíc ze všeho utkvěl místní sýr. Když jsme na jednom náměstníčku narazili na pojízdný stánek s touto komoditou, byli jsme nadšeni. Co chtít ve Francii víc? Prodavač byl družný a sice mluvil podivně nesrozumitelně (zhruba po minutě jsme zjistili, že se snažil hovořit anglicky), ale na nakupování mnoho řečí nepotřebujete. Všichni jsme podlehli.
Sýr byl jednoduše vynikající. Měl jedinou vadu: smrděl. Smrděl čím dál víc. Zanedlouho smrděl tak strašně, že ho někteří jedli se zacpaným nosem a následně ho v rámci přežití celého autobusu balili do několika igelitek. Když jsme večer dorazili na hotel, stala se z něj hotová časovaná bomba.
Uplynulo bezmála deset let a my jsme si – už v podstatně komornější sestavě – řekli, že se nám po francouzském jihozápadu a jeho třítisícových horách stýská. Vyrazili jsme znovu. Žoviálně jsme po cestě vzpomínali na to, jak jsme balili děsivě smradlavý sýr do tří igelitek, ha ha ha, to se nám podruhé rozhodně nestane. Jedli jsme Brie a Camembert a drželi se v bezpečných hranicích – dokud jsme se nevypravili do místní sýrárny.
Ten bochníček vypadal úplně nevinně, skoro jako Blaťácké zlato. Řekli jsme si, že pro čtyři je ho tak akorát, a vzali ho celý. Prodavačka nehnula ani brvou a my jsme vůbec netušili, jaký ortel jsme nad sebou vyřkli. První varování přišlo, až když jsme se chystali svůj úlovek rozbalit na lavičce v parku. To si kolemjdoucí pán jen tak pro sebe zabrumlal „no vy jste teda gurmáni!“ a šel dál. Podívali jsme se na něj s blaženou nechápavostí. Pak jsme sejmuli obal.
Jestliže se nám v sextě zdálo, že náš tehdejší sýr smrděl, pak mi chybí slovní zásoba pro to, co se stalo, když jsme rozbalili ten nevinný nažloutlý bochníček. Nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo brečet, a z tohoto kognitivního zmatku vzešlo pouhé „no ty vole!“ a následný bouřlivý záchvat smíchu. Zkusili jsme ochutnat a nebylo to tak strašné, ale čichový vjem se od chuťového dal oddělit jen stěží. Tehdy se v nás ale vzedmulo mimořádné hrdinství. Přeci ten vzácný francouzský sýr nevyhodíme!
I začali jsme ho do sebe s vydatnou dávkou bagety a zacpaným nosem soukat. Zvládli jsme ho sníst čtvrtinu, možná i třetinu – už přesně nevím, moje vzpomínky jsou v téhle oblasti poněkud mlhavé. Zbytek jsme hermeticky zabalili do tří igelitek a vydali se na cestu, olfaktorickým infernem poněkud otřeseni.
Nutno říct, že žádné téma hovoru nám během těch dvou týdnů nevydrželo tak dlouho jako ten strašlivý sýr. Je na silnici zácpa? Není problém, vhoďte tam kus sýra a hned budou všichni pryč! Má kemp, který jste si vyhlédli, plno? Ha há, za chvíli ho budete mít celý pro sebe – a vsaďte boty, že nikdo ani nebude chtít vrátit peníze! Kulinářský výtvor, který jsme si nesli, jsme dokonce začali považovat za trestuhodně promarněnou šanci francouzského vojenství, obzvlášť pokud uvážíme, jak tvrdé jsou už den staré francouzské bagety. Terry Pratchett prý na tuhle geniální myšlenku ve svých knihách také kápl a má kdesi v zeměplošských análech bojový sýr s vlastním vědomím; jmenuje se snad Horác nebo tak nějak.
Když jsme se večer ubytovali v kempu a padla otázka, co budeme mít k večeři, rozhostilo se podivné ticho. „No tak máme tam pořád ten sýr…“ zaznělo nesměle. Ale už to nešlo. Svůj výkon jsme nebyli schopni zopakovat. Po několikerých pokusech, které zahrnovaly i velmi adrenalinové exování sýra, jsme uznali svou porážku. Zbytek Horáce jsme zabalili do jeho tří igelitek a dali si něco jiného.
Druhý den ráno jsme v zájmu světového míru Horáce i se všemi kontaminovanými igelitkami vyhodili. Pokud vím, nikdo následkem toho nezemřel.
Publikováno

Jak být správným zaměstnancem

Bylo by zvláštní, kdyby se v dnešní době návodové zrovna tento návod nikde nevyskytoval. Na internetu můžeme najít naprosto všechno: od receptů na krupicovou kaši po desatero pro šťastné manželství, a zdá se téměř podivné, že vztahy pracovně-právní, v našich životech tak významné, v této oblasti markantně zaostávají. Copak nechceme být kromě dokonalých manželů a manželek také dokonalými zaměstnanci?
Zásada č. 1: každý správný zaměstnanec nadává na svého zaměstnavatele. Tato zásada je patrně hlavním pojítkem libovolného pracovního kolektivu. Spojuje zaměstnance napříč generacemi a odděleními, nechává zapomenout na všechny jejich rozpory a rozepře. Mohou se nesnášet sebevíc, ale v momentě, kdy se dostane na přetřes toto téma, táhnou všichni jako mávnutím kouzelného proutku za jediný provaz. Protože ať už se jejich zaměstnavatel pohybuje v jakékoli branži, jedno je jisté. To, co dělá, dělá špatně. A pokud ne zrovna úplně čistokrevně špatně, pak rozhodně ne dobře. Každopádně tedy ne tak dobře, jak by to dělali na jeho místě právě nadávající zaměstnanci.
Zásada č. 2: kdo není s námi, je proti nám. Ať už hovoříme o jednotlivých odděleních velkých firem nebo o konkurenci, dělí se svět na dva tábory. Nejde ale o jen tak obyčejné tábory – nad jedním vlaje zářivě bílá standarta naše a nad druhým ohavný (nejspíš tmavě hnědý) prapor jejich. My jsme racionální, schopní a máme ty nejčistší úmysly, jim není cizí žádná špinavost. Pokud na nich čirou náhodou nemůžeme najít nic, co by skutečně vypovídalo o jejich nekalých úmyslech, spokojíme se alespoň s nadáváním. Markeťáci proti obchoďáků, vývojáři proti markeťákům, manažeři proti řadovým zaměstnancům, jeden korporát proti druhému korporátu. Nikdy nekončící a vpravdě věčný konflikt, který dává vzniknout barvitým přezdívkám, šťavnatým nadávkám i zmasakrovaným plyšákům visícím ze stropu.
Zásada č. 3: s nějakým tím my to není třeba přehánět. Přestože má každý správný zaměstnanec velmi silnou představu nějakého oni, vůbec to neznamená, že by se tím více interesoval v nějakém kolektivním my. Ano, na pivu si rád s kolegy zanadává, utrousí něco o tom, že by se jeho plat měl pokud možno ztrojnásobit, a rýpne si do těch blbečků odvedle, tím však jeho loajalita končí. Zůstává nad věcí a nenechává se strhnout laciným pozlátkem interní komunikace. V pracovní době si kontroluje soukromé e-maily, čte zprávy, poslouchá audioknihy a sleduje videa na YouTube. Ví přesně, kde začíná a končí variabilní část jeho mzdy, a rád si z pracovního počítače nakoupí nebo udělá rešerši aktuálních politických vtipů. Často a rád si chodí do kuchyňky vařit kávu a na půl pátou neváhá čekat s čipem dva centimetry nad dotyčným kouzelným přístrojem a jednou nohou ve dveřích. Není snadné ho vyhodit z konceptu a ještě nesnadnější je vyždímat z něj výkon nad rámec běžného úsilí.
Správný zaměstnanec je zkrátka pohodář. Pohodář, který souzní s všeobecným územ, že všechno se zvoralo, aniž by do něj ryl zbytečnými argumenty. Parťák, se kterým rádi zajdeme na pivo a nemusíme se při tom unavovat vysvětlováním, proč že to nesnášíme tu firmu odnaproti. Kámoš, u kterého si můžeme být jisti, že jen tak tak dodělal, co měl, ale zato rozhodně viděl trailer na poslední trhák, co jde právě do kin. Nenápadný, brblající rebel, který trénoval po dlouhá léta sezením v lavicích, aby následně přesedlal na lavice jiného střihu. Je věčně tak trochu nespokojený, bez vášně a zápalu, s trochou snů poschovávanou po kapsách. Snad pro případ nouze, nevím. To se mi, všem návodům navzdory, zatím zjistit nepodařilo.
Publikováno

Život je boj. Prý.

Snad žádné úsloví jsem v životě neslyšela tolikrát. Zaznívalo z úst učitelů, kamarádů, kolegů, nadřízených, lékařů. I pokývala jsem vždycky hlavou a přitakala. Nepřela jsem se s nimi, věděla jsem, že mají pravdu. V jejich slovech jsem cítila lehkou výzvu, špetku empatie a lehce omluvný tón. I oni věděli, že mají pravdu – a nebyli tomu rádi. Nedivím se, zvlášť když to říkali zrovna mně. Nejsem bojovník, nikdy jsem nebyla. A nikdy nebudu.
Pokud je život boj, kdo je nepřítel? O tom už ono okřídlené úsloví decentně mlčí. Myslím, že všichni, kdo ho používají, by si to měli pěkně nahlas a do zrcadla říct. Když je život boj, pak jsou nepřátelé lidé. Všichni lidé. A jediným vaším cílem je dostatek jich přemoct, předehnat a porazit. Nestačí se zúčastnit, musíte vyhrát, jinak se stanete poraženým. A to nechcete.
V boji neexistuje soucit. Pokud někdo odpadnul hned na začátku, pak si zálibně zamnete ruce, výborně, o jednoho konkurenta míň. Nejde o to být dobrý, jde o to být lepší než ti druzí. Když bojujete, chcete, aby všichni byli horší než vy, ať už jste si měřítka nastavili jakkoli. Jejich neúspěch je vaším úspěchem, jejich indispozice vaší silou. Žijete v obřím závodišti s pravidly, která nastavil někdo jiný a která jsou očividně neférová, ale místo abyste hodili ručník do ringu a odmítli se toho bláznovství účastnit, vskočíte do něj rovnýma nohama. Protože jinak byste vypadali jako poražení. A to nechcete.
To, že život je boj, jsem naposledy slyšela před pár dny. Bylo to trapné klišé, které se o žádnou skutečnou informační hodnotu ani nesnažilo. Automaticky jsem s těžkým srdcem přikývla, ale pak se ve mně cosi zarazilo. Proč, proboha? Proč si děláme ze života dobrovolně takové peklo? Měla jsem sto chutí popadnout svůj ručník a zahodit ho někam hodně daleko. Život boj možná skutečně je. Ale já bojovat nechci.
Publikováno

O soukromém světélku

Někdy mívám pocit, že na dně mého vědomého já žije ještě něco dalšího. Vidím to jen nejasně, jako obrys vyzařující matné světlo přes hladinu nebo letmý pohyb, který zahlédnete koutkem oka, a během jediného mrknutí je zase pryč. Někdy se ve mně probouzí zvláštními pocity, jindy nejasnými obrazy. A já se bojím naslouchat.
Tuším, že to malé světélko ví, co ve mně dřímá, a jeho snem je všechny ty možnosti naplnit. Nenechá mě šťastně žít normální život a šeptá mi, že musím pryč. Nevyvrací logické argumenty, kterými namítám, že mám všechno, co ke štěstí potřebuju. Jen potemní během každé myšlenky na další pracovní den, oči mi zastře smutkem a ani v nejveselejších chvílích se nedokáže plně rozzářit. Nebrání mi, když se snažím smířit se stavem věcí, asi jako si člověk zvyká na kamínek v botě tak, že našlapuje trochu nakřivo. Namísto toho mi potichu šeptá o úplně jiných světech – a když se zdráhám poslouchat, nepřemlouvá mě. Ztichne a nechá mě zapomenout, že vůbec existuje.
Takové zapomnění ale nikdy netrvá dlouho. Stačí málo a já opět koutkem oka zahlédnu drobnou jiskřičku a propadnu se do světa, který by mohl být. Když jsem se ptala po smyslu všeho, trpělivě naslouchalo. A pak mi ukázalo to, co ukazovalo vždycky – a co jsem jen nebyla připravená vidět.
Poprvé jsem se odvážila pomyslet na to, že bych mohla napsat něco velkého, podstatně většího než článek na blog nebo sem tam nějakou tu básničku, bezmála před třemi lety. Snažila jsem se ten nápad, který jsem odsoudila zhruba ve čtrnácti, vzít za svůj. Bylo to obrovské sousto. Snesla jsem tisíce, milion argumentů, proč nemá smysl se o něco takového vůbec pokoušet a světélko shovívavě blikalo. Až jsem tu myšlenku jednoho listopadového dne – přesně vím, kudy jsem tehdy šla – po dlouhém boji přijala. Tehdy se světélko rozzářilo jako blesk, vybuchlo v roji třpytivých jisker a zaplavilo mě nesmírnou euforií.
Od té doby se můj pohled na realitu proměnil: všechno se stalo inspirací. Každá situace najednou měla nový rozměr, svoji možnou roli v mém neexistujícím příběhu. Nevěděla jsem, o čem mám psát, a věřte mi, neexistuje nic směšnějšího než spisovatel bez knihy. Trvalo další rok, než přišel použitelný nápad, a několik dalších měsíců, než jsem sebrala odvahu začít.
Někdy mám pocit, že to nedokážu a všechno je to k ničemu. Směju se vlastní naivitě: nejsem dost dobrá, nemám dost odžito, nikdo to nebude chtít číst. Já přece nemůžu být spisovatelka, to je úplně nerealistické a praštěné. Tolik práce, která bude možná úplně k ničemu. Stovky a stovky hodin. Nikdo, kdo knihu nenapsal, si nedovede představit, kolik úsilí to obnáší. Jak můžu něco takového zvládnout? Zlobím se na svoje světélko a připadá mi, že se pod vahou, kterou na mě nakládá, zhroutím. Pak ale začnu psát a cítím jeho paprsky; čím víc se nořím do příběhu, tím víc vnímám jeho skálopevnou jistotu, že tohle je přesně to, co mám dělat. Nevím, kde se bere, ale když začnu pochybovat, stačí mi na chvilku se ztišit a dívat se na tu záři. Je dokonale klidná.
Minulou neděli se slavily Letnice a mně ten svátek ještě nikdy nebyl tak blízký. Dlouho jsem o svém psaní mlčela, nechtěla jsem, aby lidé věděli o selhání, které mi připadalo nevyhnutelné. Teď ale světélko hoří jasným plamenem a žádné pochybnosti ho nedokážou umlčet. Vím, že to všechno bude trvat ještě dlouho, a netuším, co bude pak. Ale věřím, že mě paprsky, které v sobě cítím, povedou. A třeba i dovedou tam, kde skutečně být mám.
Publikováno

Co mi dala karanténa

To, že mi tvrdý karanténní režim s naprostým minimem vycházení bude vyhovovat, jsem tušila od začátku. Upřímně řečeno jsem se na to svým způsobem těšila. Pracovní notebook se mi skvěl doma na stole ještě před zavedením nejtvrdších opatření a povinného celofiremního home office. Jako pravý příslušník své generace pracuji plně v režimu online, navíc ve velkém korporátu – nemusela jsem se tedy bát ani toho, že se firma položí, ani toho, že nebudu moct do práce. Nezatížená existenčními starostmi jsem tedy blaženě vydechla, zrušila program na dobu neurčitou, došla na pořádně velký nákup – a nesmírně se mi ulevilo.
Nebudu přehánět, když řeknu, že celý svůj život jsem byla obklopená lidmi. Vyrůstala jsem v početné rodině a nikdy jsem neměla vlastní pokoj. Z početné rodiny jsem plynule přešla do početné třídy, pak do třídy ještě početnější, mezi stovky spolužáků na fakultě, do malé, ale o to plnější kanceláře, kde mi pořád někdo chodil za zády, a následně to vše korunoval pořádně nabitý open space. Jsem zvyklá být obklopená mumrajem a během let jsem si vybudovala toleranci, která mi ho umožňovala ve zdraví přežít. To, jak moc je to pracně naučená dovednost, jsem zjistila až teď.
Karanténa mi přinesla příval energie, o kterém jsem ani netušila, že ji mám. Moct spát o hodinu déle, protože není třeba jezdit pořád sem a tam, nepotkávat každý den sto padesát lidí, z nichž alespoň třicet musím pozdravit a alespoň deseti se optat, jak se mají – jak moc to bylo osvobozující! Zmizely přehršle nevítaných vjemů, které na mě neustály útočily a které jsem neuměla ignorovat: žádné mačkání v tramvaji, hloupé nebo sprosté vtipy obchoďáků odvedle, vyjící psi a celá procesí procházejících a mluvících kolegů. Místo toho jsem seděla v pohodlném klidu domova, kde mě nic nerozptylovalo, můj program spočíval zcela v mých rukou a nikdo se nemohl divně tvářit, když jsem vedla důvěrnou samomluvu s pracovními tabulkami nebo zuřivě nadávala zasekanému notebooku.
Odpadlo všechno stresující plánování a domlouvání, večery se zázračně uvolnily a můj režim se pomalu začal formovat v onen skálopevný řád, který mi tak vyhovuje, ale s rušivými faktory běžného života ho nelze udržet. Všechny ty věci, které jsem za normálního provozu chtěla dělat, ale nezbývala mi na ně energie, najednou začaly jít. Práce mě přestala nebetyčně ubíjet, protože jsem jí beztrestně (a se stejnou nebo vyšší produktivitou) mohla věnovat podstatně míň času – a nepředstírat efektivní osmihodinovou pracovní dobu, o které beztak všichni vědí, že efektivní není. Zklidnila jsem se a začala se cítit líp po všech stránkách. Moje introvertské já zajásalo zplna hrdla.

Tvrdá karanténa skončila a já jsem ráda, že všichni extroverti mohou být znovu šťastní, dobít si vybité baterky a obejmout své milované. Všechno se vrací do starých kolejí a zdá se, že všichni jsou náramně nadšení. Já se ale vrátit nedokážu. Cítím se příliš plná života a energie – tak jako už dlouho ne. Nechci sklouznout zpátky. Prosím, mějte pro to pochopení, a až se budete šťastně a plni nadšení vracet v půl dvanácté domů z večera stráveného ve společnosti, vzpomeňte nás, přecitlivělých introvertů. Běžný život je pro nás podobně obtížný jako pro extroverty karanténa. Neznamená to, že se neumíme bavit nebo mít se dobře, vůbec ne. Jen k tomu potřebujeme něco úplně, ale úplně jiného.
Publikováno

Milostný dopis pro Českou poštu

Má drahá,
již tak dlouho na Tebe čekám! Myslím na Tebe bez ustání a s každou z takových myšlenek se mi rozbuší srdce a čelo se horečnatě zapálí. Za dlouhých dní sedávám u okna, vyhlížím, zda se neblížíš, zda právě dnes si nezvolíš naplnit svou přítomností mé srdce. Za bezesných nocí se převaluji a vidím Tě v duchu před sebou, nedáš mi klidu, ani okamžik spočinutí.
Jak krutá jsi, má milovaná! Skýtáš mi marnou naději, když lehkomyslně rozséváš své přísliby. Naplňuješ mé žití sladkobolným utrpením a netrpělivostí – snad dnes? Tedy zítra? Pozítří? Každý okamžik je mi nekonečně dlouhý, když si představím, že jsi na cestě ke mně, když slyším v dálce tvůj lehký krok.
Jak je život bez Tebe chudý a prázdný! Nezmohu nic proti těm mocným citům, nedokážu dál jen útrpně čekat. Vzbuzuješ ve mně temné vášně, když pomyslím, žes již mohla být mou. Pálím kadidlo a obětuji zápalné oběti po vzoru Abraháma, vzývám všechna pohanská božstva a žádám jediné: přijď a zůstaň se mnou navždy!
Tvůj zhrzený,
Čekající
Publikováno

Co z tebe bude

Kdyby někoho v dnešních individualizovaných časech napadlo skládat hymnu všeho studentstva, neměl by to ani trochu jednoduché. Místo ód na výšiny lidského ducha, svobodu poznání a sílu kritického myšlení, které v latině znějí ještě o něco pěkněji, by do ní musel zakomponovat spíš existenciální krizi, bytovou nouzi, kredity, Google, Wikipedii a Libgen. A především a zejména – onu věčnou a stále se opakující otázku: co z tebe bude.
Snad žádný dotaz (kromě obligátního jak se máš) jsem neslyšela v životě v různých obměnách tolikrát. Netrvalo dlouho a uměla jsem během půl minuty nejen říct, co přesně studuji, ale i vysvětlit, co to znamená, načrtnout základy našeho studijního plánu, možnosti uplatnění a mé osobní výhledy do budoucna za pět, deset a sto padesát let. A do toho všeho předstírat, že mě to vůbec nerozčiluje, bezmezně miluji každého, kdo se mě takhle ptá, a ani trochu z toho nejsem ve stresu. To, že by mohlo být něco špatně nikoli se mnou, ale právě s onou otázkou, mi totiž v úplnosti došlo až docela nedávno.
Zakopaný pes se skrývá hned v prvních dvou písmenkách: „co“. Výzkumy na poli lingvistiky se zdají ukazovat, že rozdíl mezi co a kdo, tedy mezi věcí a osobou, nějakým způsobem vyjadřují všechny jazyky světa. Když říkám „kdo“, každému je jasné, že tím míním člověka nebo relativně obdobou bytost s mnohem vyšším statusem, než jaký přiznávám například pařezu. Pařez nemá vědomí ani pocity, nehýbe se, nedýchá, nejedná. Ptám-li se „kdo“, pátrám po autonomním jedinci. Když se ptám „co“, je to buď naprosto všeobecný dotaz bez hranic, nebo mám v hledáčku nějaký ten pařez.
Když se tedy někoho otážu, co z něj bude, rovnou tím smetu ze stolu jeho status živé osoby. Už pro mě není někým, ale něčím – a s něčím můžu nakládat, jak se mi zlíbí. Něco má svůj jednoduchý účel, může sloužit nebo se poškodit, kopnout pod postel, vyhodit. Pokud po někom chci, aby svou budoucnost zkrátil do nějakého toho „co“, zkrátka předpokládám, že svou živou osobnost zazdí do něčeho neživého, sám sebe promění ve věc, která bude lépe či hůře sloužit svému účelu a podle toho s ní bude nakládáno. Stane se strojem, nebo spíš jeho součástí, a čím strojovatější bude, tím víc uznání si zaslouží.
Za celý život se mě nikdo nezeptal, kým se chci stát. Je to otázka daleko komplikovanější a zpravidla se nedá položit minutu poté, co jste někoho potkali. Odpověď na ni může trvat podstatně déle a navíc se nedá přepočítat na peníze. Ale pokud nechceme o lidech nadobro přemýšlet jako o pařezech, možná bychom o ní měli zauvažovat. Lingvisté pak alespoň za pár let nebudou muset hovořit o rozdílu mezi kdo a co jenom jako o nějaké historické anomálii.
Publikováno

Ubitá motivací

Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.
Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.
Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit – to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením – nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.
I pozavírala jsem všechny ty blogerky – milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.