Já, výtvarnice

Když jsem kdysi naznačila, že občas zkusím něco namalovat, měla jsem představu, že jednoho dne patrně přijde dnešní článek. A tak se také stalo – ovšem trvalo to. Celá léta. Jsem totiž děsná perfekcionistka a škola mě natlačila i v umělecké oblasti do velmi výkonového nastavení. Jinými slovy: vím, že moje malba a kresba technicky není dobrá, protože techniku jsem trénovala naposledy asi tak v páté třídě a nic na tom nemění ani skutečnost, že šlo o třídu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy. Odvahu jsem nicméně sesbírala a dnes vás lehce roztřesenou rukou zvu na exkurzi po svých výtvarných výtvorech, tedy ke stránce své osobnosti, která se téměř nikdy nedostává ke slovu.

Když už maluji nebo kreslím, činím tak čistě pro radost, a dopadá to tedy skoro vždycky abstrakcí. Příliš konkrétní malba mě rozčiluje – je tam příliš zjevně vidět, co nesedí, a navíc se úplně vytrácí opojná svoboda rozhodnutí „jdu si prostě čmárat“. Často tedy prostě jenom popadnu olejové křídy, črtnu tvar a začnu vybarvovat. Tenhle obrázek, jehož barevné schéma je pro mě, jak brzy zjistíte, typické, se inspiroval dílem J. R. R. Tolkiena. Laurelin a Telperion jsou dva kouzelné stromy Valinoru; jeden z nich září zlatě a druhý stříbrně.

Někdy sáhnu i po tužce a tehdy si dám nějakou tu práci se stínováním. Ale pozor, nic závazného, jen takové tvary. Pravda, rizikem podnikání podobně spontánní kresby je, že to nakonec může vypadat třeba jako banánové šlupky. Ale tak šlo by tomu říkat třeba i Souboj protikladů, ne?

Já a temperky. Tempery mi z „mokrých“ technik sednou jednoznačně nejlíp, protože na rozdíl od vodovek nevyžadují mít předem v hlavě rozvrhnuto, co chcete namalovat. Já mám v hlavě často třeba jen to, že půjde o nějakou lehce abstraktní krajinu, protože vlnité kopečky mě baví (ano, začíná dávat smysl, proč se mi tak líbilo na Novém Zélandu). V tomhle případě to skončilo krajinou celkem temnou.

V jiných krajích mezitím vládne jednoznačně větší příměří. Zpátky k olejovým křídám a směle do rovnějších linií. Variant na slunce je v mé tvorbě poměrně dost a nebudete tomu věřit, ale některé dokonce obsahují i červenou barvu.

S abstrakcemi, kterými se záměrně nořím do hlubinně psychologických témat, jsem začala bezmála před deseti lety. Tohle je jedna z nich. Nevím, jestli jde o surrealismus nebo o nějaký další ismus (snad s výjimkou amatérismu), ale tenhle obraz nese jméno Vnitřní démoni. Kontrast vřelého, zářivého a hladkého povrchu s tím, co se nachází pod ním, snad ani nevyžaduje další komentář.

A jakými nečekanými způsoby si krátíte večery vy?

O Starostech

Když se ráno vzbudím, mám pocit, jako by mě někdo praštil něčím těžkým po hlavě. Můj spánek se nejvíc ze všeho podobal cedníku a podle toho to vypadá. Moje první myšlenka je, že bych nejradši zalezla někam do nory a zůstala tam celý den. Nebo třeba čtvrtrok. Druhá myšlenka směřuje ke Starostem.

Jdu do školy, ale necítím radost. Myslím na Starosti a můj mozek spřádá desítky možných a jednotky katastrofických scénářů. Chybí mi kreativita na to, abych vymýšlela zajímavé hodiny; chybí mi energie na to, abych je připravovala. Prostě mě nic nenapadá. Během volných hodin se věnuji činnostem, které si vynucují Starosti, nebo všemu ostatnímu: dokončování a odevzdávání dizertace, přihlášce na pedagogické minimum, státnicovým tématům, odepisování na maily. Prodírám se tím jako hustým trním.

Odevzdám dizertaci, ale nemám z toho žádnou velkou radost. Vypracuji seznam literatury na státnice, ze kterého mi zbývají dočíst už jenom tři knížky, vyběhám několik dalších nutných lejster a odešlu je, čímž jsem zase o krok blíž k dokončení doktorátu, ale nevnímám to jako úspěch. Přihlásím se už do druhého pedagogického minima, protože doufám, že i když se stejně jako loni zase všechna reakreditují a nikdo neví, jak to s nimi bude, jedno by třeba mohlo začít dřív než to druhé a nemusel by z toho být průšvih. Odškrtávám ze svého seznamu jednu věc po druhé, ale necítím uspokojení. Všechno zastiňují Starosti.

Přátelé se se mnou chtějí vídat, studenti mě mají rádi, ale jako by se mě nic z toho netýkalo. „Léto bylo krásné,“ říká mi student a začne nadšeně vyprávět a ve mně se zdvíhá smutek. Taky bych chtěla za sebou mít krásné léto. Krásné léto bez Starostí. „Byli jsme v divadle,“ slyším pro změnu po chvíli a bolestně mě bodne u srdce. Já trávím večery doma a nemám ani zbla kapacity na cokoli, natož abych někde trajdala.

Starosti jsou stále se mnou a zabírají mou mentální kapacitu, jako by na pozadí běželo deset procesů naráz a nebylo možné žádný z nich vypnout. Přežívám ze dne na den a z týdne na týden, Starosti mi berou energii, jistotu, bezpečí, radost, zápal i kreativitu; někdy mám pocit, že mi berou mě samotnou. Co ze mě zbývá, když vyhasíná moje záře? Vím, že jiní lidé na mém místě zůstávají daleko víc v klidu, vždyť nakonec nejde o žádnou katastrofu. Nikdo neumírá ani nemá rakovinu – to jsem si obojí odbyla v uplynulých letech a paradoxně jsem to snášela o poznání líp.

Říjen přináší částečné zklidnění, situace se začíná po víc než dvou měsících velkého kortizolového festivalu vyjasňovat. První skutečně hmatatelná jistota nicméně přijde až během minulého týdne. Teprve tehdy se mi začíná uvolňovat mentální kapacita a plní se tím, čeho měla být plná od začátku školního roku. Zase začínám cítit skutečnou radost – a zároveň smutek nad tím, jak vypadal můj život v poslední době. Byl na jednu stranu přeplněný a na druhou velmi prázdný. Nemám za sebou krásné prázdniny, nešla jsem na houby ani do divadla, neviděla jsem skoro žádné filmy, nepřečetla skoro žádné knihy a problém mi dělalo i napsat článek na blog.

Věřím, že listopad za hlavní porcí Starostí konečně udělá tečku nebo alespoň středník. Vím, že se všechno nevyřeší naráz, protože ve výsledku jde o celé zamotané klubko, to hlavní ale snad už bude za mnou. A já se konečně zase začnu smát, tančit, psát, sršet nápady a sbírat barevné listí. Jedním slovem: žít.

Moje nejlepší deskoherní zážitky

Říká se, že každý z nás se stává průsečíkem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkává. Souhlasím s tím na mnoha rovinách – a vůbec nejvíc, pokud jde o deskové hry. Věc se totiž má tak, že jsem díky manželovi a jeho kamarádům obeznámená s dosti nadprůměrným množstvím deskových her, včetně kusů poměrně starých, velmi kultovních, zcela nových i lehce bizarních. Pokud se v téhle oblasti běžně nepohybujete, vězte, že deskovky už dávno neznamenají jen Monopoly a Člověče, nezlob se. Jaké zážitky mě uchvátily natolik, že mě to inspirovalo napsat dnešní článek?

Detektiv: Po stopách zločinu

Když se mě lidé ptají na deskovková doporučení, přijde Detektiv na přetřes úplně vždycky. Je to příběhová hra s mobilní aplikací, ve které se se spoluhráči stanete týmem detektivů a řešíte pětici různorodých, ale navzájem propojených případů. Aplikace za vás obslouží všechno otravné a nenechá vás podvádět (nebo ne víc, než je vzhledem ke kooperativní povaze hry zdrávo), to nejzajímavější se ovšem odehrává ve vašich hlavách a interakcích. Spojujete stopy, vymýšlíte, co se jak mohlo stát, malujete myšlenkové mapy, zapisujete to i ono, a když na to přijde, střihnete si třeba i půlhodinovou diskusi o tom, na koho v kritické chvíli vystřelíte. Detektiva jsme začali hrát na jedné silvestrovské oslavě, šli jsme kvůli němu spát o dost později, než jsme původně chtěli, ještě v noci jsme se shodli na tom, že ráno budeme hned pokračovat, a úplně všem se nám o tom zdálo. Tak napínavé, dramatické, dobrodružné a skvěle napsané to je.

Oath: Kroniky Říše a vyhnanství

Jestli chcete vyzkoušet hru, která je opravdu jiná než mainstream, pak vřele doporučuji Oath. Jeho herní principy dokonale ladí s tématem, takže nejenže nemáte pocit, že jste něco podobného už hráli desetkrát (akorát jste místa dřeva sbírali třeba motýly), ale svou hrou jako byste opravdu psali kroniky velkolepé říše. Vždy tu proti sobě stojí mocný kancléř a banda jeho soků, vyhnanců v exilu, zbytek je ale velmi rozmanitý. Jak se jako vyhnanec zachováte? Budete sbírat tajemství mocných a tím je dostávat do šachu? Budovat náboženský zápal, který by jednou mohl aktuální režim svrhnout? Kupovat si přízeň lidu a doufat, že se nezvrhnou ve zdivočelou lůzou? Dobývat říši vojensky? Nebo se vlísáte do kancléřovy přízně, necháte se jmenovat občanem a budete čekat na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad? Jelikož se progres po každé hře zaznamenává, situace v říši i na mapě se mění, takže je každá partie skutečně jiná. Jednou se vám třeba v průsmyku usadí bandité a pobijí všechny vládní vojáky, co projdou kolem, jindy vás budou terorizovat vlci, ještě jindy obchod ovládne frakce bohatých nomádů a všichni, kdo budou potřebovat obchodovat s někým jiným, ostrouhají. Některé karty zmizí, jiné přibudou, role se proházejí. Na co budete přísahat tentokrát?

Krvavá hodina odbila

Hra Blood on the Clocktower, která v češtině ještě ani nestihla vyjít, mi byla představena slovy „jako městečko Palermo, ale desetkrát lepší“, což mě úplně nepřesvědčilo. Následovalo ale „když jsme to dohráli, povídali jsme si o tom ještě celý druhý den“ a to už znělo o poznání lépe. I odhodlala jsem se vyrazit do společnosti a zkusit to – a nelitovala jsem. Ona společnost je ovšem patrně největší nevýhoda téhle hry; potřebujete totiž alespoň kolem deseti lidí, přičemž jeden z nich bude plnit roli vypravěče, a hru by tím pádem měl znát opravdu dobře.

Proti sobě stojí dva týmy: lidé a démoni. Vy znáte s jistotou jen svoji vlastní roli (a ani tou si za jistých okolností nemůžete být zcela jisti), všechny nitky se tak sbíhají v rukou vypravěče. Scénáře jsou různé, ale společné mají to, že prakticky každou noc někdo rukama démonů zhyne a ostatní o tom podle své role získají nějaké (pravdivé, nepravdivé či žádné) informace. Ve dne se pak všichni probudí a začne to nejzajímavější: povídáte si s lidmi, taháte z nich rozumy a sdělujete jim to, co chcete, aby o vás věděli. Nepředstavujte si ovšem spořádanou skupinovou konverzaci kolem stolu, jde spíš o dvojice a menší skupinky, které se přelévají během určeného času jedna do druhé, protože „před ním mluvit nebudu“ a „ty vypadni“. Nikdo neví, s kým se to právě baví, a jestli to náhodou není nepřítel. Kdo vypadá podezřele a čí popravu po těchto rozhovorech odhlasujete? Bude to démon a vyhrají tím pádem lidé? Nebo to bude světec a lidský tým je v tu ránu ztracený? Co že na to říkal věštec? Nebo tedy – ten, kdo se za věštce vydává? Cože, jim že tvrdil, že není věštec, ale pradlena?! Ano, tak přesně proto se o téhle hře budete bavit po celý zbytek večera. Žádní dva lidé totiž nemají úplně totožný zážitek a skládat z vašich soukromých konverzací a manipulací kompletní obrázek unikátního příběhu, který jste společně odehráli, se jen tak neomrzí.

A co vy? Zažili jste někdy s deskovkami něco nezapomenutelného?

O věcech, co příště jistě rychle najdu

Nejsem nijak zvlášť roztržitý člověk. Pokud nedojde k něčemu mimořádnému, věci si zpravidla nezapomínám, pozdě nechodím, v knihovně zpozdné neplatím, a pokud už něco ztratím, je to zpravidla proto, že se té náušnici uvolnilo zapínání. Přesto mě pronásleduje jedno prokletí. A pokud vím, nejen mě. Myslím, že ho dost možná budete znát i vy.

Vyjděme z pracovní hypotézy, že za běžných okolností mají lidé zhruba představu o tom, kde se přibližně nacházejí jejich věci. Já ji tedy rozhodně mám. Vím, kde najdu který předmět doličný alespoň řádově, a zpravidla mi stačí tam sáhnout a hledaná věc je na světě (někdy je to, pravda, o trochu složitější, ale většinou ne o moc). Občas se ale přihodí, že zacházím s nějakým objektem, o němž vím, že ho budu zakrátko znovu potřebovat. A tehdy to přijde; jako kletba zlého černokněžníka. „Jenom si to odložím semhle, ať to příště rychle najdu,“ zabrumlám si pro sebe, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a zbavil mě veškeré mojí paměti. Předmět tedy na ono místo bláhově položím – a dílo zkázy je dokonáno.

Nevím, jak je to možné, ale místa, která se v jednu chvíli zdají dokonale na očích, fungují zhruba jako černé díry: něco si tam odložíte a daná věc nadobro zmizí z povrchu zemského. Nebo minimálně z povrchu vaší mysli. Když tedy zanedlouho danou věc potřebuji, přijdu tam, kde ji uchovávám normálně, a velmi překvapeně zjistím, že tam není. Nastane chvíle zmatkování, posléze nicméně kouzlo spoutávající moji paměť lehce povolí a já si vzpomenu, že jsem si přece onen předmět odložila někam, kde ho příště rychle najdu. Na to, abych věděla, kde se tohle „někde“ nachází, to sice nestačí, ovšem na zoufalé trhání vlasů nad tím, jak jsem si zase mohla myslet, že to tentokrát klapne, to stačí bohatě. Pokud jde o to příště rychle něco najít, není očividně žádné místo dost na ráně.

Jak to tedy dopadá se všemi těmi věcmi, které se propadnou do hlubin prostoru a času? Kouzlo má cosi jako poločas rozpadu, zpravidla jim tedy naštěstí není konec natrvalo (jinak už by mě to asi zruinovalo). Někdy danou věc objeví čirou náhodou manžel, jindy ji najdu se zpožděním sama; ve zcela ojedinělých případech moje zoufalé hledání přinese ovoce. Ve zcela krajních situacích se dokonce někdy ukáže, že předmět doličný po celou dobu držím v ruce. Ano, ani takhle při ruce nemusí být dost při ruce. Musíte uznat, že tady nemohou nebýt ve hře nadpřirozené síly.

Jo… a nůžky jste tady náhodou někde neviděli?

Po prázdninách

Tak nám skončily prázdniny. Ačkoli… prázdniny? Za sebe bych řekla, že to byly spíš doháněniny, byť v řádově volnějším tempu. S koncem června skončil školní a přerušil se akademický rok a mně se obrovsky ulevilo. První dva červencové týdny jsem nikam nejela, skoro s nikým se nevídala, a dokonce se mi ani na vteřinu nezastesklo po škole. To všechno přišlo až později.

„Ty se ale musíš nudit!“ říkali mi někteří lidé. Těm bych souhrnně odpověděla tak, že na konci července jsem odeslala školiteli zkompletovanou dizertaci a na konci srpna dizertaci po finální kontrole a ze svého úhlu pohledu připravenou k odevzdání. Čtyři roky života, 260 normostran, stovky a stovky hodin strávené nad knihami, jazykovými korpusy i Wordem. Bezmezné množství nadšení, fascinace z objevování i uspokojení z překonaných překážek, ale samozřejmě také nadávek, pochybností a frustrace. Je to regulérní kniha a napsat ji obnášelo naprosto nepředstavitelné množství práce. Byly to zkrátka prázdniny přesně v duchu vtipů o tom, co dělají akademici v létě. Neříkají: „Konečně nemusím pracovat!“ Ale: „Konečně můžu pracovat!“

Pokud bych měla ze svého léta – slovy jednoho ze svých studentů – vybrat některé střípky a nepořezat se, mluvila bych patrně o řadě setkání, dlouhých procházkách o samotě a čtení beletrie. Celkově bych ovšem spíš řekla, že i když jsem zažila věci velmi pěkné, celek zůstává v mé hlavě spíš pokažený některými bolestnými uvědoměními, na která jsem konečně měla kapacitu, a také několika ne zrovna dobrými zprávami, které mi dosud visí v podobě nepěkného oblaku nejistoty nad hlavou. To, co z nich nakonec přesně vypadne a jak moc náročné mi udělají nadcházející školní rok, zatím zůstává otázkou pro další výzkum. Plný ten rok ale zase bude každopádně.

I učím se přijímat věci, které nemám pod kontrolou, a nestresovat se tím, co nemůžu ovlivnit, a vůbec mi to nejde. Vychutnávám si pocit, že jsem napsala dizertaci, o které jsem s čistým svědomím ochotná říct, že je dobrá. Buduji si některé nové návyky, ohledně kterých chovám naději, že mi umožní nenechat se běžným shonem a stresem příliš semlít. Nadávám na to, že takhle radikální jsem si to cvičení v mindfulness přeci jen nepředstavovala. A těším se na čas strávený se svými studenty, po kterých už se mi opravdu stýská. I letos mi o prázdninách občas napsali a i tentokrát mi to vždycky udělalo velkou radost. Tedy, nový školní roku, jsem na tebe asi tak připravená, jak jen můžu být. Jdeme na to?