Publikováno

Pohnutý osud jedněch sluchátek

Psal se rok 2015 a mně se stala dramatická věc. Sluchátka, která jsem měla tehdy pátým rokem, definitivně dosloužila. Nemůžu tak úplně tvrdit, že bych to nečekala. Izolepou jsem je poprvé poslepovala dva roky předtím a nějakou dobu už jsem je nosila obráceně, protože to byl jediný způsob, jak se mi tehdy už velmi vratký most na hlavě pěkně usadil a sluchátka nepadala. Trpělivost není zrovna jednou z mých ctností, ale pokud jde o nákupy spotřební elektroniky, udělaly sudičky velkorysou výjimku a obdařily mě shovívavostí světice.

Říká se, že se stáváme průnikem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkáváme, a já se domnívám, že s věcmi to funguje trochu podobně. Pokud jste natolik loajální typ jako já, tak s vámi prakticky každý kus elektroniky stihne zažít tolik věcí, že spolu svým způsobem srostete. Je to taková všudypřítomná jistota: sluchátka se mnou byla, když jsem dělala legendami opředenou zkoušku z Úvodu do historie, trpělivě na mě čekala, když jsem jezdila po jižní Francii i severní Itálii, byla svědkem dlouhých emailů, které jsme si vyměňovali s budoucím manželem, zkrátka byla tady vždycky. Lidé přicházeli a odcházeli, hádali se, zraňovali; ne tak sluchátka. Ta vždycky tiše a oddaně snášela všechno, včetně izolepy a toho, že jsem je celá léta nosila obráceně.

I proto mi trvalo nějaký čas, než jsem vzala nový přírůstek skutečně za svůj. Nicméně stalo se a začal se psát nový příběh. Svatba, promoce, první práce, druhá práce – a sluchátka tady pořád byla, moje a nejlepší, ať už měli moji kolegové, jaké high-tech výdobytky chtěli. Dovedete si proto jistě představit míru mého šoku, když mi jednoho dne v práci zničehonic praskla. Plast rovnou nad sluchátkem se rozpadl a jelikož jsem v té době měla v životě jen málo radosti, byla to pořádná rána. Moje sluchátka, která mám jenom tři roky! Jak mi to mohla udělat?

Naděje prý umírá poslední, když jsem ovšem sáhla ke svému osvědčenému know-how a pokusila se zlomeninu vyspravit izolepou, pohořela jsem. Jediný výsledek byl, že moji kolegové zvěděli o hlubinách mého manuálního talentu, o kterých do té doby neměli tušení (nutno ovšem říct, že nakonec nikdo z nich nikdy nic opravit nechtěl – jistě kvůli tomu, že udeřil covid a všichni jsme zůstali doma). Tehdy ovšem zasáhl manžel. Vzal kus plíšku, lepidlo a drátek, sluchátko tím vším obložil a vyztužil, a dokonce výslednou dlahu nabarvil načerno.

Sluchátka se mnou tak mohla pokračovat v krasojízdě a vydrželo jim to další čtyři roky. Doprovodila mě na doktorát, čekala, až se vrátím z Austrálie, hrála mi při prvních přípravách na učení. Pravda, na pravém sluchátku mezitím odpadl ochranný molitan a po několika marných pokusech ho přilepit zpátky jsem přistoupila na to, že si ten molitan, co mi zbyl, prostě vždycky dám mezi ucho a tvrdý plast manuálně. Taky přestalo fungovat ovládání hlasitosti, respektive když jsem se ho pokusila použít, jedno sluchátko přestalo hrát. Nic z toho nás ale nedokázalo oddělit. Teprve když tohle sluchátko začalo vynechávat samo od sebe a já jsem musela při poslechu čehokoli mít hlavu nakloněnou zhruba do pětačtyřiceti stupňů, naznala jsem, že tentokrát už asi vážně přišel konec. Jak se ovšem ukázalo, naděje opravdu umírá poslední. Právě tenhle model, přátelé, se totiž pořád ještě prodává. Náhoda? Nebo osud?

Publikováno

Moje každodenní učitelské radosti

Ať už jsou naše politická přesvědčení jakákoli, myslím, že na jednom se shodneme: totiž na tom, že si v současné vypjaté době zasloužíme alespoň trochu klidu. Zapomeňme tedy na chvíli na své volené představitele i na to, s kým bychom si měli jít po krku. Usaďte se třeba do křesla, zvu vás k poklidnému článku plnému malých radostí, které mi přináší moje novopečená učitelská profese a které vám s trochou štěstí dobijí baterky právě tak, jako je dobíjejí mně.

Píšeme se studenty test a já vidím, jak jeden z mých svěřenců sahá po fixech. Říkám si, co tam asi najdu, a následně na mě při opravování vykoukne zátiší ztvárňující ikonickou soubojovou scénu ze Star Wars – i s lávou precizně vyvedenou oranžovým zvýrazňovačem.

Prezentace před třídou. Až na pár odvážlivců (například suverénní herecký výkon „Proč miluju naši češtinářku a ona mě“) se nikdo před tabuli nehrne, a tak losuji: poslepu zapíchnu prst do seznamu jmen. Na další hodinu mi student na losování donese desetistěnnou kostku.

Zadávám slohy: vyprávění na libovolné téma. Studenti se nevěřícně ptají, jestli to teda fakt může být o čemkoli. Přisvědčuji a následuje nepřekonatelný výbuch kreativity od tragických osudů polyamorních lásek až po nejdrsnější post-apo.

Po tom, co na hodině mimoděk zmíním, že moje němčina je zhruba na úrovni „baby German“, se ze zadních lavic ozve nadšené „moje taky!“. Když následně píšeme eseje, jedna z nich mi přijde v doprovodu německého e-mailu. Odpovídám, že německy radši odepisovat nebudu, ale že jsem zauvažovala nad tím, že si pomůžu překladačem a odpovím čínsky. Můžete třikrát hádat, v jakém jazyce mi přišel další e-mail. Ale řeknu vám, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že to není spam.

Po maratonu esejí vykládám anglickou interpunkci. Sáhnu po kouzelném cvičení od Lily, totiž po dopisu, který má pouze v závislosti na interpunkci dvě zcela odlišné interpretace: jednu totálně zamilovanou a druhou naprosto nesnášenlivou. Když na tabuli dopisuju druhou verzi, studenti v zadních řadách si stoupají, aby dobře viděli, a procítěně předčítají naštvaný dopis nahlas.

Moje nejmladší třída, tedy banda puberťáků, v pátek před obědem. Nejhorší možná kombinace. Snažím se je krotit, ale moc mi to nejde. Jeden z nejchytřejších kluků v jednu chvíli popadne prázdnou láhev od pití, hodí ji přes půl třídy do koše – a strefí se. Smějeme se a tleskáme. Škoda, že chce být doktorem, v NBA by na něj čekala zářná kariéra.

Nevím, jak propojit projektor s počítačem. Jeden ze studentů hbitě vyskakuje ze židle a úkon bez řečí provede za mě.

Již zmiňovaný kandidát do NBA dopisuje cvičení, které jsem přinesla vytištěné na samostatném papíře, suverénně jako první. Jelikož se nudí, začne z onoho papíru skládat vlaštovku. Tu dokončí zhruba v době, kdy ostatní dopisují, a já ho vyvolávám, ať začne číst první větu. Výzva je přijata. Borec vlaštovku nejrůznějšími směry natáčí a větu po chvilce boje přeluští i se správně doplněnými slovesy. Přece nebude svůj výtvor rozkládat!

Na dvoře mě moji studenti halasně zdraví, i když jsem je neviděla a oni by tím pádem mohli úplně v klidu dělat, jako že neviděli mě.

Zrovna do jedné z mých pár hodin padne školní nácvik invakuace (ano, opravdu invakuace, to existuje). Ze zadních řad se ozve otrávené „taky to mohlo vyjít na chemii“.

Ve čtvrtletce mi v překladové části studentka vystřihne tak precizní anglickou interpunkci, že bych to tak ještě před půl rokem sama nenapsala. A to se ji na tenhle test vůbec nemusela učit.

No řekněte, není to dost důvodů k naději do budoucna, ať už volby dopadnou jakkoli?

Publikováno

Bilingvní šoky aneb co se mnou udělal čtvrtrok v angličtině

Nikdy jsem se nepovažovala za člověka, který by mohl aspirovat na to být bilingvní. Moje rodina je skrz naskrz česká, a když jsem se začala v osmi letech učit anglicky, museli mi moji starší sourozenci občas pomáhat, protože jsem ledacos nechápala a učitelky ve škole na tom nebyly schopné mnoho změnit. Když jsem proto letos poprvé stanula na půdě anglofonní země, překvapilo mě, jak rychle věci můžou nabrat spád.

Angličtina je jazyk, který mě už po mnoho let obklopuje. Filmy, seriály, písničky, videa, novinové články, vtipy na sociálních sítích i akademické texty, to všechno je v angličtině. Připočtěme k tomu český přístup k marketingu „je to anglicky, tudíž to je něco skvělého“ a zjistíme, že i u nás, v jedné z nejhomogennějších zemí světa, angličtina prorostla skoro všude. Slovo „skoro“ je tu ovšem plně na místě. Až po příletu do Austrálie jsem si totiž uvědomila, že všudypřítomná angličtina v českém prostoru je něco jiného než v prostoru anglofonním. V Austrálii najednou angličtina nebyla statusový symbol, něco skvělého, příznak mladé generace a otevřeného světa. Ne, byla doopravdy všude, stejně průhledná jako vzduch. To, že někdo pojmenoval obchod anglicky, neznamenalo nic jiného než prostý význam použitých slov. Překvapilo mě to víc, než jsem čekala.

Přizpůsobila jsem se během pár týdnů a vplula jsem do režimu, který bych nazvala funkčně bilingvní. Četla jsem dál české blogy, psala české články, s lidmi si volala i chatovala česky. A do toho jsem postupně získávala plnou plynnost mluveného anglického projevu a osvojila si aktivní akademickou angličtinu, s níž jsem mohla obstojně fungovat. Ano, můj anglický projev mi připadal chudý, placatý a nevýrazný a bylo to frustrující. Ztratila jsem výrazovou bohatost svojí češtiny, tisíc a jednu drobnou nuanci, díky kterým můžu vtipkovat a psát poezii, a přišla jsem o emocionální rovinu mateřštiny, kterou má každý rodilý mluvčí vrytou snad až v kostech. Nezanedbatelná část mých myšlenek mi tak zůstávala v hlavě nevyřčená a často i nevyřknutelná. Ale fungovala jsem – a troufala jsem si na čím dál vyšší tempo, komplexnější věty a osobnější obsah.

Náznaky přicházely postupně. Do angličtiny se adaptoval můj vnitřní myšlenkový monolog a nepřepnul do češtiny, ani když jsem byla sama. Když jsem něco upustila nebo se popálila, nepřišly mi na mysl vulgarismy české, ale anglické – navzdory tomu, že jsem před odletem vtipkovala o tom, že v Austrálii budu moct pěkně nahlas klít na veřejnosti, protože českým nadávkám nikdo nebude rozumět. Až když se mi ale poprvé zdál sen anglicky, došlo mi, jak rychle může vnitřní jazyková změna postupovat. Pořád jsem sice občas v angličtině zadrhávala, protože jsem kdesi uvnitř překládala z češtiny, ale v tohle osudové ráno jsem pochopila, že už mám dva jazykové domovy. Pravda, jeden z nich připomínal spartánsky minimalistický obývák po zásahu Marie Kondo, ale byl tam.

V novém jazykovém obýváku jsem se necítila vždycky pohodlně. Chyběl mi v něm domácký biedermeierský chaos, na který jsem zvyklá z češtiny: celé oblasti slovní zásoby i gramatiky, které angličtina postrádá, od zdrobnělin až po ekvivalent slovesa dělat se s něčím a zástup jeho jadrných synonym. Postupně jsem ale zjistila, že mi jeho strohá výbava poskytuje jiné výhody – a začala jsem jich využívat. A tak jsem poprvé v životě v češtině pohřešila předminulý čas; já, která jsem absurdní anglické časy vždycky ze srdce nesnášela. Když jsem měla ke konci své stáže napsat pro svou fakultu krátký text v češtině i angličtině, začala jsem automaticky psát anglicky a do češtiny jsem následně překládala, protože moje emocemi nabitá čeština se na odtažitý vědecký text prostě hodila míň než jazyk, kde je pasivum jako doma a zásoba takzvaných epistemických výrazů, které vám umožní odlišit, s jak moc velkou měrou jistoty něco tvrdíte, je prakticky nekonečná. Největší šok mě ale čekal doma v Česku: po návratu jsem chtěla zpracovat materiál, který jsem sepsala v Austrálii, do české podoby a vůbec poprvé se mi stalo, že mi v češtině naprosto chyběla slova. Skvěl se přede mnou můj vlastní text a já jsem bezmocně sledovala, jak zadrhávám a chybějí mi slova a vazby v mém mateřském jazyce.

S podobnou bezmocí v současné době sleduji svůj mluvený projev. Po návratu jsem si dělala legraci, že mluvím jako retard, a čekala jsem, že se vše co nevidět vrátí do starých kolejí. Slova jsem ostatně prohazovala celkem vždycky a moje tendence říkat „schnout“ místo „vychladnout“ a „hromosvod“ místo „bublifuk“ je mezi mými přáteli dobře známá. Jak se ale ukazuje, cesta zpátky není ani zdaleka tak jednoduchá. Teď pro změnu zasekávám vprostřed českých vět, protože nemůžu najít tu správnou gramatickou vazbu – a s překvapením zjišťuji, že moje mysl stojí u hranatého panoramatického okna a kochá se výhledem na mrakodrapy, zatímco ten kyprý divan s dekorativními polštářky všech myslitelných barev a tvarů zeje prázdnotou.

Asi až teď, v době, kdy jsem předpokládala, že budu dávno s bývalou suverenitou brázdit vody rodné češtiny, plně reflektuji, co se stalo a že jsem dostala šanci nahlédnout maličký střípek toho, co to znamená být bilingvní. Vidím v přímém přenosu, jak se jeden jazyk hodí víc na něco a ten druhý na něco jiného; jak se mění moje intonace a melodie hlasu, když mluvím tak či onak; jak se v jednom jazyce mám tendenci vyjadřovat nejen jinými slovy, ale skutečně jinak než v tom druhém; jak jeden jazyk dává vyniknout některým stránkám mojí povahy a druhý zase jiným. Být bilingvní neznamená jednoduše být mistrem dvou jazyků. Je to do jisté míry rozdvojená existence dvou osobností, které si někdy konkurují a jindy se míjejí; křehké příměří jako u sourozenců, kteří bojují o pozornost téhož rodiče. Dva jazyky v jedné mysli nestojí vedle sebe jako dva rezervoáry, z nichž můžete podle potřeby nabírat. Jsou médiem našeho myšlení a našich hodnot, vryté do našich osobností a naší historie a provázané s našimi emocemi. Mít srovnatelným způsobem k dispozici dva tak sice představuje značné bohatství, jak si to zpravidla představujeme, ale taky jistou nepevnost, neukotvenost až zmatek. Protože ať chceme nebo ne, mysl máme jen jednu – a ve dvou obývácích najednou prostě být nemůže.

Publikováno

2022, nejpřevratnější rok mého života

Dlouho jsem nemívala ve zvyku příliš řešit konec starého roku. Na předsevzetí mě neužije a Silvestra sice slavím, ale asi tak, jak ho slaví hypersenzitivní abstinent. Pokud mě paměť neklame, byl první rok, kdy jsem napsala klasický shrnující článek o tom, co mi uplynulých dvanáct měsíců přineslo, ten loňský. Teď je o pouhý rok později a já mám pocit, jako by uběhla celá dekáda. Mám za sebou jednoznačně nejintenzivnější rok svého života; rok, který toho přinesl nesmírně mnoho – navzdory tomu, že si jen s obtížemi vybavuji, co jsem vlastně dělala celou jeho první polovinu. Pravda, na vypuknuvší válku nejde zapomenout. Ale jinak si vzpomínám hlavně na to, že než jsem odletěla, byla jsem ze všeho zařizování, které pořád nebralo konce, už tak vyčerpaná a vystresovaná, že bych bývala nejradši někam zalezla a zůstala tam.

Slova „už teď vím, že to stálo za to“ mi poprvé v mysli zazněla několik dní po příletu do Brisbane. Na moje poměry velice záhy. To, co následovalo, nejspíš všichni dobře znáte (kdo ne, tomu doporučuji svůj blogový archiv). Zcela upřímně se přiznám, že jsem to nečekala; rozhodně ne takovou měrou. Když jsem na jaře viděla, jak se přede mnou otevírají hranice a postupně mizí covidová opatření a další překážky, došla jsem k závěru, že cesta do Austrálie skutečně je psaná v mojí budoucnosti a je to něco, co mám udělat (tenhle pocit dobře znám z téměř všech svých velkých životních rozhodnutí). I tak jsem to ale svým obavám a úzkostem musela vysvětlovat velmi dlouho. Ano, bála jsem se. Hodně. Jen na zpracování myšlenky, že bych do Austrálie vůbec mohla jet, jsem potřebovala několik měsíců.

Nejvíc ze všeho jsem od svojí stáže čekala intelektuální rozvoj. Něco podobného, co jsem zakusila na bakaláři: pocit, že se rozpínám do všech stran, nasávám fascinující podněty každým centimetrem svojí kůže, hltám každý nový kousek vědění a rostu tak překotně, až se hrozím roztrhnout. Přesně toho se mi dostalo. Došla jsem na samé hranice toho, co dokážu – a samozřejmě přišly pochyby. Mám na tohle vůbec? Co tady vlastně dělám? Fakt jsem si myslela, že tohle zvládnu, když jsem nikdy nic srovnatelného neudělala? Zareagovala jsem tak, jak se mi to už mnohokrát osvědčilo: vrhla jsem se na to, čeho jsem se nejvíc bála, a nepustila jsem. Překládala jsem, argumentovala, četla, učila se lingvistickou notaci a pomáhala si zdroji jako „čeština na druhém stupni zábavně“ (zaplať pánbůh za ně). Bylo to vyčerpávající, ale ta radost z objevování mi připadala téměř opojná.

Nutno podotknout, že moje pochybnosti nikdo jiný nesdílel. Vedle mě stál Cliff, který mi se vším ochotně pomáhal, podporoval mě a nikdy, ani nejmenším náznakem nedal najevo, že bych mohla to, co jsem přijela udělat, nezvládnout. A z druhé strany Lauren, která na moji defétistickou větu, že vlastně nejsem lingvistka, jen s úsměvem odvětila „teď už jsi“. Velmi záhy jsem zjistila, že moje bádání není ani zdaleka to jediné, co v Austrálii rozkvétá. Cliff s Lauren byli jako moji strážní andělé, laskaví, pomáhající, chápaví, podporující, plní empatie. Jak jsem si ale následně šokovaně uvědomila, byli to i moji lidé, s nimiž jsem cítila takové souznění jako se svými nejlepšími přáteli. To se mi v pracovní oblasti nikdy nestalo. Najednou jsem nemusela nic skrývat ani obhajovat. Můj intelektuální zápal, přehnaný idealismus, bláznivě intenzivní emoce, divný vkus i vysoká citlivost, to všechno padlo na dokonale úrodnou půdu. Mohla jsem otevřít všechny brány, zbourat všechny hradby, vylézt ze všech zákopů, přestat hlídat, co říkám a jak, a přestat sledovat, kdy se v očích toho druhého objeví ten zvláštně zaražený výraz, který tak dobře znám – a místo toho roztáhnout křídla a vzlétnout.

Na chvíli, kdy mi došlo, jaké je řešení problému, s nímž jsem se prala od samého začátku, asi nikdy nezapomenu. Začala jsem tančit po svojí pracovně, a kdyby za stěnou nebyli lidé, snad bych začala i výskat. Vyběhla jsem ze dveří a šla zaklepat na Cliffa, jen abych mu řekla, že se to konečně povedlo. To je celé. Ne, nic nepotřebuju. Jen jsem ti to přišla říct. Usmál se a vyjádřil svoje nadšení po australsku – velmi umírněně. Ta nerovnováha musela být legrační. A to je anglofonní podoba mojí osobnosti podstatně mírnější než ta česká.

Den, kdy jsem prezentovala hotovou českou verzi jazykových univerzálií, považuji za jeden z nejšťastnějších ve svém životě. Mluvila jsem jako kulomet a Cliff mě musel brzdit; to přesně se mi děje, když jsem do něčeho opravdu zapálená. Když se dívám na svoje fotky z kavárny, kam jsme si posléze šli sednout, je nadšení, které mi září z očí, téměř hmatatelné. Tehdy už mi bylo jasné, co se mnou udělá loučení, ale rozhodla jsem se nedržet zpátky. Nechtěla jsem kromě smutku cítit i lítost, že jsem neprožila naplno, co jsem naplno prožít mohla – a měla. Od určité chvíle mi totiž začalo být jasné, že jazykové univerzálie a exotický zářez do životopisu nejsou ani zdaleka jediný důvod, proč jsem do Austrálie měla přijet. Tím hlavním byli lidé.

Bolest z odletu udeřila právě tak intenzivně, jak intenzivně jsem prožívala své štěstí předtím. Loučení s Cliffem bylo asi to vůbec nejemotivnější v mém životě, navzdory anglofonnímu kulturnímu standardu, který si na projevování silných emocí zrovna nepotrpí. Loučení s Lauren o několik dní později v Canbeře pak už nebylo ani sladkobolné. Věděla jsem, že mě ještě čeká pořádná jízda v Sydney a že doma se mě nemůžou dočkat, ale v tu chvíli jsem to opravdu jen věděla. Moje srdce truchlilo a já mu to dost možná poprvé v životě bez zábran dovolila. Mimo jiné proto, že jsem si byla jistá, že právě takhle se to mělo stát.

V loňském článku jsem psala, že se chci v tomhle roce víc smát. To se mi splnilo. Navzdory tomu, že mi někdy při vzpomínání na Austrálii pořád ještě začnou téct slzy, se směju neporovnatelně víc. Od chvíle, kdy jsem vystoupila na letišti v Brisbane s pocitem, že mě právě teď čeká něco naprosto klíčového, se i osud směje na mě. Našla jsem učitele, kolegy, přátele, druhý domov. Vrátila jsem se změněná vědomím, co dokážu a že existují lidé, mezi které patřím. Připadám si klidnější, radostnější, silnější. Některé věci jsem přestala tolik řešit, na jiné si naopak najdu čas povinnostem navzdory. Z mých očí pořád září odlesk australského slunce a barva vln Jižního Pacifiku. Jediné, co si přeju do příštího roku, je, aby to tak zůstalo.

Publikováno

Jak se ze mě stala úča

Některé věci člověk dlouho a pečlivě plánuje, jiné se prostě stanou. Nevím, čím to je, ale přestože se mnohdy až úzkostlivě snažím všechno naplánovat, velice často se mi věci prostě dějí. Například jsem se ke svému značnému překvapení dva týdny po návratu z Austrálie stala učitelkou.

Opravdu, není to vtip. Je ze mě (byť na malý úvazek) nefalšovaná učitelka angličtiny na jednom pražském gymplu, který mě shodou mnoha velmi nepravděpodobných náhod ulovil, hned jak jsem se vrátila, nedbaje, že jsem nikdy nestudovala nic, co by souviselo s pedagogikou. Jelikož je moje angličtina na nejlepší úrovni, na jaké kdy byla, moje rodina se hemží učiteli (krev není voda) a už dlouho tvrdím, že jazykové univerzálie, které zkoumám v rámci svého doktorátu, můžou mít i zcela praktické využití mimo jiné ve výuce jazyků, řekla jsem si, proč ne.

Poprvé v životě tak vidím české střední školství z pomyslné druhé strany. Zažívám, jaké to je, patřit mezi učitele, kteří v kabinetech nadávají na svoje kolegy (říkám tomu kabinetní politika), ale dovedou být i úžasně milí a nápomocní. Z první řady pozoruji, jak rychle se školou šíří drby – a že je to rychlost, před kterou by se zastyděl i leckterý prvotřídní sprinter. A taky pobaveně sleduji, jak se moji noví kolegové někdy chovají úplně stejně jako teenageři, které vyučují: když kupříkladu na klasifikační poradě opravují písemky, čtou si časopisy, kecají nebo si něco šudlají na mobilu.

Zejména si ale užívám společnosti chytrých a vtipných teenagerů, kteří se opravdu chtějí něčemu smysluplnému naučit. Ano, to je zatím moje zkušenost – všem populárním vyprávěnkám navzdory. Když jsme například psali esej, poslali mi ji úplně všichni, včetně těch, kdo chyběli a nic mi posílat nemuseli (tolik k mé marné naději, že toho budu mít míň na opravování). Následně jim stačilo poskytnout zpětnou vazbu a všichni do jednoho se okamžitě a výrazně zlepšili. Někteří prakticky o celou úroveň.

Od prvních chvil mi bylo jasné, že s nimi budu trávit čas ráda. Můžu při učení využívat své lingvistické zázemí a předávat jazyk tak, jak bych bývala chtěla, aby ho na střední předávali mně (věrní čtenáři možná vzpomenou našeho poněkud děsivého gymnaziálního angličtináře). A když začnu vykládat to, co považuji za opravdu zajímavé, moji studenti ztichnou, rozzáří se jim oči a začnou si sami od sebe zapisovat, je to téměř dojemné. Často při tom vzpomínám na svou milovanou Lily a její brilantní překladatelské semináře. Být alespoň z pětiny jako ona, to by byl splněný sen! Ale minimálně začátek vypadá slibně. Protože jak mi řekla, když jsem se jí jednou zeptala, jaký by měl být dobrý učitel: „Měl by mít svoje studenty rád. To stačí.“