Rubrika: Zápisník

Nikdo, kdo je se mnou v posledních měsících v kontaktu, nemohl přehlédnout, že se toho v mém životě dělo a stále děje tolik, až z toho jde hlava kolem. Hlavně tedy mně, příležitostně pak i těm, kdo se mnou mluví a ten výčet poslouchají. O to víc mi přišly vhod jarní prázdniny, kdy jsem mohla po nekonečně dlouhé době skutečně zpomalit a chvílemi nedělat opravdu nic. Jak moc jsem něco takového potřebovala, snad ani netřeba popisovat – však o lecjakých mých avantýrách taky víte. A i když už jsem zase zpátky v plném provozu, chci si část toho zpomalení zachovat – kupříkladu v podobě střípků z tohoto článku.

Těsně před začátkem jarních prázdnin jsem onemocněla (protože každá slušná učitelka je přece nemocná o prázdninách). První dny jsem tak strávila převážně v posteli; spala jsem klidně do půl desáté a po obědě jsem šla spát zas. Nemusela jsem při tom myslet na to, co všechno mi mezitím utíká a co bych měla. Doktorský titul už se skvěl za mým jménem, ve škole ticho a prázdno, pedagogické minimum ještě nezačalo… nikde nic.

Četla jsem zase jednou beletrii. Když jsem jednu z knížek od svého oblíbence, Kazua Ishigura, otevírala, málem jsem zaslzela. Kniha, kde jsou postavy a něco se tam děje a ze které si nemusím dělat žádné výpisky? Neuvěřitelné!

Byli jsme v divadle. Po kultuře se mi stýskalo už delší dobu a představení Konec rudého člověka Divadla v Dlouhé zcela splnilo moji poptávku po něčem chytrém a opravdu dobrém. První polovina černohumorná a velmi zábavná, druhá temná a deprimující. Alegorický příběh i příběh velmi konkrétní, mnoho různých rovin, symbolika na všech frontách, a přitom to bylo celé svým poselstvím křišťálově jasné. Skvělý, i když poněkud mrazivě strávený večer.

Částečně jsem se inspirovala Psicí a částečně tím, že už mě to lákalo delší dobu, a vyrazila jsem prvně v životě na masáž. Bylo to fantastické a celý večer jsem strávila v příjemně zpomaleném a uvolněném oparu.

Vyrážela jsem na procházky, pila horkou čokoládu, po nesmírně dlouhé době jsem zase jednou malovala – a především jsem si vychutnávala tu neuvěřitelně sladkou chuť toho, že nic nemusím. Přiznávám, že jsem během šílenství posledních měsíců málem zapomněla, jaké to je, nehnat se zběsile za žádným cílem a nechat věci jen tak plynout. Pravda, nikdy jsem v tom nebyla moc dobrá, ale přesto – zase si vzpomínám. A líbí se mi to tolik, že doufám, že u pouhého vzpomínání nezůstane.

Když jsem se v sobotu kolem šesté hodiny večerní vrátila (pěkně unavená a s mozkem natřikrát převařeným) domů, mohla jsem říct něco, o čem se drtivé většině učitelů ani nesnilo. A abych pravdu řekla, nesnilo se o tom dlouho ani mně. Mohla jsem totiž na otázku, jestli moje čerstvě zahájené pedagogické studium za něco stojí, s nadšením odpovědět, že ano.

Pokud se tak trochu divíte, proč píšu o pedagogickém minimu poprvé na začátku března a říkáte si, že škola přece normálně začíná na podzim, tak máte naprostou pravdu. Mělo to být právě tak. Ale nebylo, protože loni na podzim se normálně neodehrálo snad nic. Abyste pochopili: do zcela standardního pedagogického minima na peďáku jsem se přihlásila už loni v únoru a počítala jsem s tím, že začneme nejpozději v říjnu. Celé studium bylo tehdy čerstvě akreditované, mnohem dražší a zkrácené na jeden rok. Přihlášku jsem odeslala a necelý půlrok se nic nedělo. Až 4. července přišel email, že studijní program se kvůli jakési ministerské vyhlášce z října celý znovu reakredituje – a že to ještě není hotové. Vše podstatné ale, buďte klidní, zůstává, mění se jen pár drobností, například doba studia, která bude o půl roku delší. Jo a taky vlastně možná začneme s výukou až v lednu, takže to celé dost možná skončí o rok později, než jsme vám původně řekli.

Jelikož to byla už druhá obdobná zkušenost s komunikačními dovednostmi peďáku v řadě a „pouhé“ roční zpoždění mi na mé škole mohlo způsobit regulérní problémy, na peďák jsem zanevřela. Každý slušný podvodník přece pravdu napíše aspoň někam dolů hodně malinkým písmem, ne? Oni neudělali ani to. I prohledala jsem internet, jestli se nemůžu přihlásit jinam – jenže jak se ukázalo, ministerská vyhláška zasáhla úplně všechny. Navzdory tomu jsem se přihlásila ještě do jednoho pedagogického minima, tentokrát takového, které se mi zdálo skutečně nadějné.

Léto uteklo, podzim pomalu ale jistě též a vůbec nic se nedělo. Měla jsem nicméně aspoň dost času na rozmyšlenou, během něhož jsem se definitivně rozhodla, že se peďáku opravdu chci vyhnout. Když tedy ministerská komise v prosinci a v lednu konečně rozdala příslušné štemply, s radostí jsem své alma mater zamávala na rozloučenou a zapsala se do onoho druhého studia, o němž jsem sice nevěděla, jaké bude, ale nejistota byla v tomhle případě ve srovnání s jistotou opravdu příjemná.

Minulý týden jsem pak studium konečně zahájila – a bylo to nefalšovaně skvělé. Hned na začátku jsme například zavedli systémové tykání, což je něco, pro co mám slabost od chvíle, kdy jsem přijela do Austrálie. Pak nás začali učit inovativním metodám a učili nás právě tak, jak chtějí, abychom učili my. A bylo to silné. Všechno jsme si prožili na vlastní kůži a velmi silně pocítili, co přesně funguje a jak; rozhodně nešlo o osmihodinový přednáškový blok o inovativních metodách ve výuce, o kterém vyprávěl jeden kolega. Můžete hádat třikrát, kde se takhle učí. Ano, na peďáku. Smála jsem se tomu, až jsem se za břicho popadala a bylo mi hezky. Obklopovali mě lidé, jejichž příběhy byly podobně klikaté jako ten můj (klobouk dolů před kolegou, co vystudoval jadernou fyziku) a mezi nimiž se moje názory zdály úplně normální. Na to v pracovní oblasti vůbec nejsem zvyklá.

Stačily první tři dny a já jsem si jistá, že studovat právě tam bylo správné rozhodnutí. A sice to nerada přiznávám, ale kdyby ministerstvo nevydávalo každý rok novou vyhlášku a kdyby mě peďák nenaštval tak, že moje motivace jít kamkoli jinam začala stoupat až ke hvězdám, nejspíš by k němu vůbec nedošlo. Možná bych měla zpytovat svědomí a poslat na MŠMT i PedF UK poslat nikoli bombu, jak jsem v průběhu podzimu nejednou navrhovala, ale děkovný dopis. Kdybyste byli jen o trochu schopnější, kdo ví, jak by to dopadlo. Tedy vám děkuji; už teď můžu říct, že to stálo za to.

Když před pár lety světem vládl covid, stala se dočasná ztráta čichu a chuti tématem, které bylo běžně na pořadu dne. To už dnes ani zdaleka neplatí, protože covid z našeho povědomí zmizel prakticky beze stopy, a když tedy řeknu, že minulý týden horní cesty dýchací v naší domácnosti pořádně potrápil, nikdo už ani nenadzdvihne obočí. K zaujetí čtenáře je v tomto případě třeba využít podstatně drakoničtějších prostředků. Tedy: minulý týden naše domácnost úspěšně prošla něčím, co bych se nebála nazvat vážnou čichovou krizí.

Abyste si dovedli představit rozměry celé záležitosti, je třeba předeslat, že čichové schopnosti jsou u nás rozloženy velmi nerovnoměrně. Já například oplývám čichem, jehož citlivost bych přirovnala k dubovému polenu. Když jsme kdysi chodívali s rodiči na procházky, máma občas romanticky pronesla něco jako: „Cítíš tu vůni?“ Odpověď bývala velice prostá: „Ne.“ (Následovalo zpravidla: „Aha, nojo vlastně.“) Můj manžel má oproti tomu čichové ústrojí na takové úrovni, že bych to osobně charakterizovala jako superschopnost. Kupříkladu když vaří, tak občas jen nonšalantně nadzvedne pokličku, začichá a praví: „Chce to dosolit.“

Jak jsem v průběhu let zjistila, superčich se v domácnosti hodí. Kdy potřebuje buchta vyndat z trouby, aby se nespálila? Je ta šunka už zkažená? Je tohle jídlo skutečně správně jemně dochucené? To všechno jsem mohla bez obav outsourcovat a právě tak jsem taky učinila. Pravda, daní za to byla lehká vybíravost v jídle, ale stálo to za to. Tedy až do minulého týdne, kdy nás oba postihla rýma jako trám.

Když jsme jedli k obědu polévku, navenek všechno vypadalo normálně. Dokud jsem ovšem neprohlásila jen tak, aby řeč nestála: „Doufám, že je to dobře dochucený, moc to teď nepoznám.“ To na mě není nijak zvlášť výjimečná věta, obzvlášť během chřipkových sezón. Ovšem to, co přišlo, mě šokovalo: „Vůbec nevím. Za mě je to prostě… asi slaný?“ Co prosím? Tohle vypustil z úst člověk, který cítí v zelených čajích ovocné a medově oříškové tóny?! Salát z kysaného zelí byl popsán tak, „že je v něm cibule a jinak to chutná jako hmota“ a hlavní chod jsme dost dobře nebyli schopni vyhodnotit ani jeden. Jestli bylo dobré, nebo jsme snědli nějakou hroznou šlichtu, nám zůstane navždy zahaleno tajemstvím.

Krizová situace kolektivní čichové dysfunkce naštěstí neměla dlouhého trvání – na rozdíl od některých nebožáků, kterým se to tehdy s covidem někdy táhlo i celé měsíce. To kdyby se nám mělo stát, věru nevím, jak dlouho bychom přežili. Dost možná bychom se jednoho dne prostě něčím otrávili a ani bychom nevěděli, čím to bylo. A kdo by pak podědil manželovu kolekci vybraných zelených čajů?

Po těch letech, co píšu blog (letos jich bude, představte si to, právě 10) a jsem zvyklá přemýšlet dopředu o tom, co pojednám tentokrát, už jsem skoro zapomněla, jaké to je, prostě si sednout a psát – a nevědět. Nevědět, o čem to bude, kam mě myšlenky zavedou, jestli to někam vyústí a jestli to vůbec celé bude stát za přečtení.

Je to příjemná změna. Když prostě nevíte, mizí tlak na výkon jako pára nad hrncem. Nevíte, co chcete, tak toho nemůžete dosáhnout. Nemáte kontrolu, ale ono to vždycky nakonec nějak dopadne. Možná jsem si až příliš zvykla na dokonale disciplinované akademické psaní, kde z á odvodíte bé a z toho celého cé, a ještě to všechno vybetonujete řádnou citací. Jednou mi jeden přírodovědec řekl, že když mluvím o svém výzkumu, zním jako molekulární bioložka. Zkontrolovala jsem si to: myslel to jako kompliment.

Pořád ještě jsem tak úplně nerozdýchala všechno, co přinesl loňský rok, ale věci už se víceméně vrátily do normálu. Co všechno mě čeká v roce následujícím, zcela upřímně nevím. Mám ale za to, že si budu muset ještě mnohem víc zvykat na to, že nemám nad věcmi kontrolu. Jak že jsem to psala v minulém odstavci? Že mizí tlak na výkon a že ono to celé prostě nějak dopadne? Tedy zhruba tak. Doufejme, že dokončím doktorát, ale co bude pak, zkrátka nevím. Do světa pustím hned dvě třídy maturantů a odžiju si tohle loučení poprvé z druhé strany. Opouštění mého vlastního gymplu se odehrálo za takových okolností, že horší to snad už ani být nemohlo. Loučení, které mě čeká letos, beru jako druhou šanci si tuhle etapu prožít znovu, tentokrát zdravěji a lépe.

V loňském roce jsem přečetla velmi málo beletrie a v přírodě i v divadle jsem strávila znatelně méně času, než bych bývala chtěla. Teprve zpětně jsem mohla skutečně docenit, jak nesmírnou kliku jsem měla tehdy v prváku, když jsem dostala svůj grant, díky němuž jsem se doktorátu mohla první dva roky věnovat naplno. Nedovedu si představit, že bych udělala to, co jsem udělala, kdybych to měla bastlit po večerech. Úplně chápu, že 90 % českých doktorandů studium nikdy nedokončí.

Co si přát do nového roku? Těžká otázka. Nejsem si jistá, zda je moudré vykopávat s nějakými nadoblačnými ambicemi, protože v něm řada věcí skončí a konce mi nikdy nešly. Ano, ráda bych chtěla zase začít zářit, jako když jsem se vrátila z Austrálie s neochvějnou jistotou, že každý konec otevírá ještě úžasnější nový začátek a sklenice je poloplná. Realita se nicméně má tak, že do nového roku vstupuji spíše pokradmu a nejistým krokem plným obav. Úplně chápu svoje maturanty a jejich úzkost z budoucnosti. Možná bych k sobě měla začít mluvit stejně jako k nim. Tedy dobrá: v novém roce je v pořádku se bát, na tvém místě by se bál skoro každý. Ale já o tobě nepochybuju, protože vím, že máš kapacitu zvládnout úplně všechno, co je před tebou. Když odvedeš nejlepší práci, jakou odvést dovedeš, pak budeš moct být v klidu, protože víc jsi udělat nemohla. Ostatně – není možné mít věci pod kontrolou. Ono to ale navzdory tomu vždycky nějak dopadne.