Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.
Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.
Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.
Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.
Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.