O vztahu hudebníka a jeho nástroje

Bylo nebylo, v jednom zapomenutém středočeském královstvíčku kdysi napsala malá šestnáctiletá studentka krátký e-mail. Zpráva přeletěla hranice několika okresů a bez zaváhání našla svého příjemce. Slovo dalo slovo, příjemce nelenil a několik měsíců nato dorazil do malého středočeského královstvíčka obří balík obalený největším množstvím bublinkové fólie na světě. Velká love story mého života právě začala.

Vztah hudebníka k jeho nástroji dalece překračuje všechny běžné vztahy k tomu, co souhrnně nazýváme věcmi. Nedá se srovnávat s oblíbeným kladivem, dobrou postelí ani trofejním telefonem. Houslista, který své hraní bere vážně, se svými houslemi stráví desítky, stovky, tisíce hodin času. Bere je do ruky každý den a rok za rokem se je učí lépe krotit a ovládat. Začíná bez smyčce, jednoduchým vybrnkáváním a končí dvojhmatovými stupnicemi a polohami tak vysokými, že mě bolí šlachy při pouhém pomyšlení na ně.

Každou stupnici, každý dvojhmat a skok z polohy do polohy houslista na svém nástroji vyzkoušel tisíckrát. Rozdíly, které se naučil za ta léta rukou vnímat, se měří na desetiny milimetru. Jeho housle jsou stejně jako on jedinečné – svými rozměry, poměrem svých stran, výškou strun nad hmatníkem, strukturou dřeva, barvou tónu – a on všechny zákruty jejich jedinečnosti dokonale zná.

Není možné vzít do ruky cizí housle a provést na ně z jedné vody načisto skladbu, kterou jsme secvičili s houslemi vlastními. Cizí housle matou: tu je potřeba jiný tlak, tu jiná vzdálenost prstů, hlavu naklonit víc semhle a do toho všeho neznámá barva tónu rozhazuje jindy tak automatickou rovnováhu. Abychom s cizími houslemi dosáhli stejné harmonie jako s vlastními, je třeba čas a zvyk, vyzkoušet si je, osahat, zkrátka si je tak trochu přisvojit.

Vlastní housle jsou jako prodloužená ruka: víme, co zvládne a jak přesně to udělat, ale také že když na to přijde, dovede pěkně bolet. Když s houslemi nedopatřením bouchnu nebo mi dokonce upadnou, přepadá mě děs, jako by mi padalo malé dítě. Bolí mě, když se rozladí a já musím silou tahat za kolíky; a když je vzal před mýma očima do rukou houslař, sledovala jsem jeho počínání s krajními obavami. Hlavně opatrně, chtělo se mi vykřiknout, jsou to moje housle! Žádné stradivárky ani guarnerky, ale moje štíhlé, javorové housle, které přišly před dvanácti lety v balíku obaleném bublinkovou fólií. Srostla jsem s nimi, potkala díky nim řadu přátel, zažila spoustu frustrace, záchvaty vzteku, ochromující trému i ohňostroje radosti. Pravda, brávám je do ruky už jen občas, tím se ale nic nemění. Jsou to moje housle, má prodloužená ruka, jedinečná a nenahraditelná součást mého já.

Moje zkušenost s komunitně podporovaným zemědělstvím (KPZ)

Když mě před několika lety poprvé zastihlo téma zdraví a životního prostředí, otevřel se přede mnou celý nový svět. Pravda, z domova jsem neodcházela nepolíbená – tofu bylo oblíbeným jídlem mého dětství a nějakou dobu mi trvalo, než jsem zjistila, že gulášová polévka se normálně ze sójového masa nedělá. Navzdory tomu ale trvalo dalších pár let, než jsem si našla cestu i k dalším oblastem: od přírodní kosmetiky bez ropných derivátů, přes nákupy bez obalu až po kvalitní bio zeleninu od malých pěstitelů, neboli komunitou podporované zemědělství (KPZ).

Princip KPZky je jednoduchý – předplatíte si na celou sezónu produkty od malého lokálního pěstitele. Zemědělec tak má jistý zdroj financí a vy zase zajištěný pravidelný přísun vysoce kvalitní sezónní zeleniny (případně i bylinek, ovoce a vajíček, záleží na konkrétním farmáři). Takzvané bedýnky si pak v pravidelných intervalech chodíte vyzvednout na předem smluvené místo – a úroda je vaše.

Moje zkušenost s KPZkou je jednoznačně pozitivní. Zelenina byla chuťově mnohem lepší, výrazně čerstvější a řádově rozmanitější než ta z běžného obchodu. Občas přicházely plodiny, které nám rozšiřovaly obzory: takový mangold jsem třeba znala jen podle jména, takže jsme museli googlit, co že se s ním vlastně dělá. Velký úspěch slavila i zářivá modrozelená dýně Blue ballet a to nemluvím o veselí, které vyvolalo bezmála metrové čínské zelí doplněné obdobně gigantickou mrkví.

Rozmanitost bedýnkové zeleniny nám přinesla do ustálené a trochu nudné řady osvědčených receptů celou řadu novinek. Když vám jednoho dne na stůl přistane to podivné bílé ufo, kterému jste se donedávna v krámě leda tak chechtali, musíte zkrátka vymyslet, co s ním. Díky KPZce jsem tak postupně vzala na milost celou řadu plodin od cuket po fazolky, kterým jsem se do té doby spíš vyhýbala, ať už z nezvyku, nebo kvůli dřívější špatné zkušenosti.

Aby těch pozitiv nebylo málo, je tu ještě jedno, které se obzvlášť týká městských lidí. KPZka vás totiž krásně napojí na to, co se děje venku, daleko za hradbami města. V průběhu sezóny se obsah bedýnek v souladu s vegetačními cykly zásadně proměňuje a vy dostáváte to, co zrovna dozrává. Zjara si tak vychutnáte hlavně nejrůznější listí, zatímco na podzim náklad sotva dotáhnete domů. Na celoroční rajčata jako z plastu můžete v klidu zapomenout.

Shrnuto, podtrženo, KPZka je skvělý vynález. Umožní vám jednou ranou zabít celé hejno much: zkvalitnit stravování, oživit opakující se jídelníček, rozšířit si obzory, podpořit namísto velkých korporátů místní malé pěstitele a dát zelenou zemědělství, kterému není jedno, co tu poroste za sto let. Právě během března je ideální doba, kdy se ke KPZ na příští sezónu připojit. Nevím jak vy, ale já jdu do toho.

Rozbitá společnost

Každá společnost, která je demokratická, pluralitní a řízená penězi, spočívá v první řadě na vzájemné důvěře. Věříme, že za potištěné papírky nám v obchodě dají housky, ba dokonce si troufneme doufat, že ty housky dostaneme, i když jenom začarujeme kouskem plastu kolem speciální krabičky. Oproti situaci, kdy byly tištěné peníze kryté zlatým standardem, velkým množstvím drahého kovu, který garantoval jejich hodnotu, jsme udělali pěkných pár kroků kupředu. Stačí, že na internetu vidíme nehmatatelný obrázek, párkrát klikneme, pozměníme jakási virtuální čísla a za chvilku jsou housky doma. Množství vzájemné důvěry potřebné k takové transakci je závratné.

Jenže důvěra je křehká věc a současná doba křehkým věcem nepřeje. Nebýt korunovaných virů, vedlo by tyto úvahy nejspíš jen pár společenských vědců. Jenže co čert nechtěl, teď jsme s nimi konfrontováni všichni. Hlavně proto, že se naše důvěra otřásá v základech.

Nevíme, co bude zítra, jestli budeme smět na krok z domu a nakoupit v nedalekém obchodě. Nemůžeme věřit prodejcům, kteří tvrdí, že ty respirátory mají zaručeně skladem a do 48 hodin nám je doručí, nemůžeme jim dokonce věřit ani to, že jde o skutečné respirátory a ne nějaký podfuk. Jeden den přicházejí zprávy, které tvrdí a, den nato se s neotřesitelnou jistotou vyhlašuje b. S přísliby se žongluje, jak to zrovna přijde: dozvíte se to zítra, vlastně ne zítra, pozítří; a možná že ani to ne. S cynickým úsměškem čekáme, kdo se ozve první – jestli opožděná vláda, nebo jeden z těch čtyř internetových obchodů, které se před týdnem kasaly, že do druhého dne máte zboží od nich zaručeně doma (pozn. red.: vyhrála vláda, ale bylo to těsné). A důvěra se rozpadá, drobí na malinké kousíčky a pomalu ale jistě umírá.

Po zdrcující zkušenosti minulého týdne se zdá, že věřit už nemůžeme prakticky ničemu. Na žádné slovo není spoleh, všechno se vyhlašuje a pak zase ruší, odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Jak se dá žít v takovém světě, v takové společnosti? Veškerá zbylá dobrá vůle (a že už jí není mnoho) se rozbíjí o útesy naprostého chaosu. Nervy máme jen jedny. Jak daleko jsme od momentu, kdy nám prasknou nadobro a my se rozhodneme vzít věci pěkně středověce do vlastních rukou?

Počítačová hra jako umění

Když dojde na klasickou debatu čtení versus videohry, těžko byste hledali tradičnějšího zastánce knih. Moje dětství jich bylo plné, milovala jsem je dlouho předtím, než jsem je dokázala dešifrovat, a když nadešel blažený den, kdy jsem těm podivným znakům porozuměla, museli mě od nich rodiče tahat, abych z toho, cituji, nezblbla.

Jenže kromě toho jsem také dítě devadesátek, součást první generace, pro kterou se počítačové hry staly běžnou součástí dětství. Své první kostlivce jsem začala kosit na prvním stupni základní školy a brzy jsem to dotáhla na učené mistry Jedi a k impériím, která se obešla i bez nacheatovaných kulometných autíček (ach, nostalgie). Videoherní svět mi tak není zcela cizí a ke svému potěšení musím konstatovat, že vraždění zombíků už dávno není to jediné, co se v něm děje. Ať chceme nebo ne, i z počítačových her se stalo plnohodnotné umění.

Nejvýraznější vlaštovkou, která věštila videoherní umělecké jaro, je bezpochyby Journey (Cesta, 2012). Pomalá, meditativní hra s nádhernou grafikou, která vás provede po ruinách dávné civilizace a ukáže vám hodnotu sebeobětování i hlubiny lidského ducha. Journey nabízí nezapomenutelný, téměř náboženský zážitek, který je na míle vzdálený obvyklému obrazu prostoduché násilnické zábavy. Stala se proto záhy argumentačním beranidlem v debatě o smyslu počítačových her a změnila nezanedbatelnou část videoherního průmyslu.

Journey, miláček kritiků, který změnil pohled na videohry. Zdroj obrázku.

Her, které vás vezmou na cestu po zátočinách lidské psychiky, není ostatně vůbec málo: třeba To the Moon (Na Měsíc, 2011) o láskyplném manželství s psychicky nemocnou ženou nebo Emily is Away (Emily je pryč, 2015), minihra odehrávající se v chatovacím okně a la ICQ, ve které se pokoušíte navázat vztah s dávnou láskou. Obě hry příběh nejen vyprávějí, ale nechávají vás ho interaktivně prožít – a že se jim to daří. Hřejivé dojetí z cesty na pomyslný Měsíc není o nic méně intenzivní než neutuchající frustrace z toho, že milovanou Emily zpět prostě žádným způsobem nezískáte. Emoce jako inspirace pak v herním světě fungují i zcela explicitně: například Gris (2018) podmanivým audiovizuálním způsobem zpodobňuje průběh deprese, respektive jakékoli výraznější ztráty nebo žalu. Rozbitému černobílému světu (gris znamená francouzsky šedý) tak během svého putování postupně vracíte barvy, tvar i hlas a sledujete, jak se rozdrásaná rudá krajina a černočerné podmořské hlubiny vaším úsilím znovu proměňují v místo plné zeleně a světla.

Gris vám ukáže hlubiny deprese i cestu k přijetí. Zdroj obrázku.

Hry se nevyhýbají ani umělecky tradičnímu tématu společenské kritiky. Takový Orwell (2016) vás postaví do kůže zaměstnance sledovacího vládního kolosu i se všemi morálními následky. Jestli někdo skončí s kulkou v hlavě kvůli pár detailům ve vašem reportu… budete se s tím už muset nějak vyrovnat. Zcela jinak pak jde na věc meditativní adventura Abzû (2017), která přináší kromě nádherných podmořských scenérií i bolestné téma ekologie a vztahu technologie a přírody.

V Abzû potkáte žraloky a zjistíte, koho je třeba se skutečně bát. Zdroj obrázku.

Her, které jsou takříkajíc jiné, je zkrátka celá řada. Ať už hledáte mimořádně kvalitní příběh, jedinečný interaktivní zážitek nebo artové orgie, je z čeho vybírat. Stačí pozapomenout na zombíky a devadesátkové úlety, v nichž střílíte cikány, kteří vám rozkrádají zeď. Nepopírám, že to je část skutečnosti. Existuje ale i jiná; mnohem, mnohem lepší.

O příliš silném hlasu

Když se na mě poprvé podíváte, patrně byste si to netipli. Taková drobounká osůbka nemůže generovat takové decibely. To přece nejde! Lidé jsou všelijací, jistě, ale fyzikální zákony snad ještě porušovat nezačali. Takže koho jsme to slyšeli? Za kterou skříní tu matrónu schováváte? Bohužel, za žádnou. Jsem to já.

Silný hlas je suverénně jednou z mých nejcharakterističtějších vlastností (pokud tedy nejste jeden z mých bývalých kolegů, kteří mě viděli zlhtnout čtvrtku kachny se šesti). Přestože se moje identita během let značně proměňovala a moje osoba tak vykonala ve všeobecném povědomí cestu od „té, co hraje na housle“, přes „tu, co píše“ až po „tu vědátorku“, vždycky a pro všechny jsem byla i „ta hlasitá“. Kdykoli bylo potřeba o přestávce ztišit rozeřvanou třídu (zpravidla za účelem domluvy apríla nebo něčeho podobně zásadního), rázem jsem přestala být zapomenutým outsiderem. Pořádně jsem se opřela do bránice, zakřičela „Tichóóó!“ a ono nastalo.

Můj hlas a zejména můj smích se vždy velmi záhy staly mým nezaměnitelným podpisem. Podpisem, který jste mohli bez potíží zaznamenat, už když jsem šla po schodech. Nějakou variaci na výrok „ten tvůj smích!“ jsem slyšela v životě tolikrát, že kdybych si měla pokaždé dělat čárku, potřebovala bych největší čtvrtku na světě. Mnohokrát jsem se proto snažila svůj projev tlumit, ale vždy bezvýsledně – a že jsem během těch let zvažovala ledacos (včetně hlasové obdoby klasických instrumentálních sordinek neboli dusítek). Vůle nevůle, stačilo, abych se zapomněla a začala vykládat něco s opravdovým zápalem – a už se zase otáčeli lidé na ulici; a pokud jsem se k tomu pěkně od srdce zasmála, otočili se i ti na druhé straně.

Jak se to stalo, že se taková hlasivková hypertrofie ocitla v tak malém těle, ptáte se? Ano, tak se ptám i já už přes dvacet let a stále nevím. Prostě to tak je. Nezbývá, než to přijmout a s úsměvem pomáhat každému, kdo zrovna potřebuje někde zjednat klid. Beru to jako jakousi úlitbu či zvláštní formu omluvy – nejen všem zájezdovým autobusům na světě.