Rubrika: Zápisník

Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.

Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.

Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.

Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.

Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?

Říká se, že existují dva druhy spisovatelů. Jedni, přísně organizovaní, kteří nesednou k papíru, dokud si všechny detaily předem pečlivě nesesumírují. A druzí, kteří čekají na pověstný polibek Múzy, nesnesou ani náznak plánu a při slově osnova se jim otevírá v kapse kompletní švýcarský nůž.

Na rozdíl od svého každodenního života jsem se v psaní vždycky považovala za druhý jmenovaný typ. Osnovu jsem ke slohům připisovala zásadně dodatečně a předem daná témata i žánry mě neúnosně svazovaly. Psaní pro mě byla jediná oblast, kde jsem si dovolila naprostou spontánnost a neuznávala žádná pravidla. Psala jsem ze spodních proudů, které mě strhávaly do svého překotného víru, a vznikaly bezohledné řádky, které nebyly určené žádným čtenářům; některé z nich ostatně nikdy nespatřily světlo světa. Nesrozumitelné, temné, exaltované, divoké.

Jenže psaní je taky řemeslo a jako v každém řemesle i tady platí, že cvik dělá mistra. Když jsem se rozhodla tohle řemeslo zvládnout, věděla jsem, že budu muset vykročit směrem k typu číslo jedna. Nevadilo mi to – jak se dělá disciplína, jsem ostatně věděla velice dobře. I vykročila jsem a naučila se vypointovat větu, namíchat interpunkci, vyladit rytmus a kadenci; zkrátka vést čtenáře písmenko po písmenku přesně tam, kde ho chci mít. Začala jsem psát pro druhé, tak, abych mohla být čtena.

Spodní proudy ale nikdy úplně nemizí. Na chvíli se mi možná ztratily z dohledu, vždycky jsem ovšem věděla, že tu jsou a můj šuplík je pořád plný básní. Když jsem naposledy poslouchala Rachmaninova, jeho melodie mě na chvíli vrátila zpátky, do víru chaosu, nezkrocených emocí, naprosté spontaneity a volnosti. Byla jsem znovu plná tryskajících slov, která nemyslí na čtenáře, jen se derou k povrchu – a věděla jsem, že přišel čas se vrátit. Řemeslo jsem zvládla. Teď mohu s jeho pomocí nechat mluvit to, co si žádalo mluvit odjakživa.

Kdysi jsem tu k prvnímu máji publikovala jednu ze svých básní. I dnes je první máj na dohled. Prosím, přijměte tento poetický dárek, slova bezprostřední a nezkrocená, proudy spodních vod.

Národní obrození jsem vždycky považovala za nejnudnější etapu v dějepise i literatuře vůbec. Konkurovat mu mohla jedině snad starší doba kamenná, ve které se na nějakou kulturu příliš nehledělo a na nějaký ten tisíc let taky ne. U pravěku se toho v mých očích mnoho nezměnilo, národnímu obrození ale k otočce o poctivých sto osmdesát stačilo doslova pár knih. Po několika stech stranách se totiž přede mnou otevřela naprosto fascinující, nesmírně zábavná a nanejvýš pozoruhodná doba.

Naši slavní buditelé museli být všechno, jenom ne nudní. Jen si to představte: jednoho krásného dne se probudíte a řeknete si, co kdybyste z toho potrhlého a příšerně komplikovaného nářečí, kterým mluví leda tak strejcové v chalupě, udělali plnohodnotný kulturní jazyk. Nevím jak vy, já bych to vzdala asi tak pět minut potom, co by mě to napadlo. Skoro tři sta let v češtině nevznikla prakticky žádná literatura, která by za něco stála. Veškerá věda se odehrávala německy. Vyšší kruhy mluvily různě, ale česky rozhodně ne. A vy se rozhodnete, že z tohohle bezvýznamného dialektu uděláte něco, do čeho se bude překládat Milton a Goethe.

Konec toho příběhu všichni dobře známe a o to úctyhodnější to celé je. Řekněme si to na rovinu: naši obrozenci si prostě na koleně udělali jazyk. Začali si hrát na to, že ho mají, a hráli si tak dlouho, až se to stalo pravdou. Představa o houževnatosti jejich bláhového úsilí v našem povědomí zůstala hlavně v podobě slavných slovních karikatur; obrození ale nejsou jen čistonosopleny a klapkobřinkostroje. Takový Kollár napsal svou Slávy dceru v antickém časoměrném verši, aby doložil, že čeština je stejně dobrá jako řečtina, přestože to kolikrát znamenalo dát přízvuk na poslední slabiku (to je ta slavná „národu mého rakev“). Vinařický vytvořil básnickou sbírku Varyto a lyra, kde nenajdete žádné dvě souhlásky vedle sebe, jenom proto, aby dokázal, že to jde. A Jungmann přeložil Ztracený ráj do jazyka, který prakticky neexistoval. Co mu chybělo (a že toho bylo), to si prostě vymyslel. Dovedete si představit, že do venkovské hatmatilky, která byla kulturně relevantní naposledy před třemi sty lety, budete překládat vysokou literaturu? A to všechno s vyhlídkou, že to možná vyjde úplně nadarmo a nikdo – snad kromě pár podobně založených bláznů – si to nikdy nepřečte?

Při zpětném pohledu je to naše obrození skutečný malý zázrak. Hrstce nadšenců se povedlo bezmála z ničeho vybudovat plnohodnotný státeček, nyní s tradicí více než staletou. Jistě, nebyla to historie kdovíjak slavná a lze k ní mít oprávněně celou plejádu výhrad. Ale máme vlastní jazyk i kulturu a může nám to připadat okouzlujícím způsobem samozřejmé. Dokonce tak samozřejmé, že naše buditele klidně necháme zapadat prachem; i s tím jejich fiktivním varytem.

Některé věci jsou na světě patrně proto, aby lidem pily krev. Kdykoli přijdou, nikdy to není vhod. Obtěžují vás prostě pokaždé. A na některé – na rozdíl od klíšťat, podomních obchodníků a neodolatelných telemarketingových nabídek – neplatí repelent ani zděšený křik, že prasata právě žerou vaše Volvo (Disman, 1993: 145). Jsou děsivé, nekompromisní a neoblomné. Softwarové aktualizace.

Mám za to, že nejpříznivější možný výsledek aktualizace je, když všechno zůstane stejné. V takovém případě vás sice rušila vyděračskými vyskakovacími okny, nebo vás rovnou donutila všeho nechat, protože nejdřív zasekala internet a potom vyžadovala restart počítače, který v krajním případě trval i několik hodin (jedna obzvlášť vypečená aktualizace před pár lety zvládla i reklamní panely na Václaváku na půlden proměnit ve vývěsku Windowsů). Následně ale přeci jen svolila, že můžete pokračovat v rozdělané práci, skoro jako by se nechumelilo a těch pár zvučných vulgarismů jako by nikdo neslyšel.

V opačném případě se máte skutečně nač těšit. Klikátka, na která jste byli zvyklí, se přesunou úplně jinam, ideálně tam, kde vám to bude co nejméně pohodlné. Kromě toho budou patrně jinak i vypadat, takže jejich hledáním strávíte třikrát více času – dost možná po dobu několika týdnů. Utěšovat se při tom můžete tím, že na původních místech se nacházejí prvky jiné; sice mnohem ošklivější, ale zato takové, které ani jednou v životě nepoužijete. A pokud aktualizování trvá obzvlášť dlouho, pak už se mentálně připravujte: změní se všechno a některé funkce dost možná přestanou fungovat úplně. Po příjemném dni stráveném s technickou podporou tak nejspíš půjdete s velkou slávou stahovat – ano, starou verzi programu.

Přiznávám, nejsem ajťák a o technické stránce aktualizací toho vím pramálo. Snažím se ale věřit, že nějakou skutečnou funkci doopravdy mají. Nebo alespoň část z nich. Jako zarytému technologickému konzervativci se mi to sice trochu příčí, je to nicméně jediná volba, která stojí mezi mnou a nihilismem. To, že se během psaní celého blogového článku nedokázala jedna malá aktualizace nejen nainstalovat, ale ani stáhnout, by totiž jinak šlo vysvětlit opravdu už jen čirou škodolibostí.