O nečekané setrvačnosti

Odjakživa jsem setrvačný člověk. Trvá mi dlouho zvyknout si téměř na každou změnu, a i když už si zvyknu, stejně mívám tendenci se pořád sem tam ohlížet přes rameno a vzpomínat, jak to bylo dřív. Málokdy se mi ale stane, že by v mém životě došlo ke změnám tak výrazným, že by mi dělaly problém z jiných důvodů, než je moje vlastní sentimentalita. Výjezd na čtvrt roku k protinožcům mi ovšem takových změn nadělil celý ranec – a mě ještě pořád občas překvapují.

Tak třeba ježdění a chození vlevo. V Austrálii jsem se i několik týdnů po příletu bála přecházet silnici, protože jsem na každém přechodu záhadně ztrácela schopnost rozpoznat, kde je vlevo a kde vpravo. Mnohokrát jsem málem nabourala do lidí na chodníku, protože jsem zarytě chodila vpravo, a co se cyklistů týče, tak jsem měla jediné štěstí, že vždycky včas zazvonili. Myslela jsem si, že až se vrátím, vklouznu do starých zvyklostí jako ryba do vody. Co se aut a přecházení týče, přesně tak se stalo. Ale na chodníku mám pořád tvrdohlavou tendenci chodit vlevo a – opět – bourat do lidí. A pak jim ještě místo solidní české omluvy říkat „sorry“.

Asi nejvýraznější změna je ale v mém denním režimu. Moje akademická práce patrně nikdy nebyla soustřednější než během mého australského trimestru. Jeden z nejvýznamnějších důvodů je nasnadě: časový posun. Od deváté hodiny ranní, kdy zpravidla poslední české sovy uléhaly na kutě, zhruba do pěti hodin odpoledne byl totiž na všech frontách naprostý klid. Nechodily mi žádné e-maily (kromě těch pár od australských kolegů), nikdo mi ani jednou nezavolal a na chatech, sociálních sítích i blozích panovalo totální mrtvo. Zkrátka: přes den se nikde nic nedělo, protože všichni spali. Ano, bylo to poněkud osamělé, zvlášť během dní, kdy jsem se neviděla ani s Cliffem, ani s Lauren. Ale vězte, že když chcete za takových podmínek prokrastinovat, dá to skutečně neuvěřitelnou práci.

Ozvěny tohohle režimu cítím doteď. Když se ráno probudím a vykonám obvyklé ranní rituály, mám pořád velmi silnou tendenci jít na internet a očekávat, že v mailu budu mít hromadu mailů, na chatu spoustu zpráv, na blozích nové články – inu, že všechno zajímavé se událo přes noc. Ano, i po těch několika týdnech mě stále ještě překvapuje, když najdu při startu nového dne e-mailovou schránku prázdnou, protože mi pět lidí nenapsalo ve tři ráno. A což teprve, když mi někdo zavolá nebo napíše během dne! Copak v tuhle hodinu slušní lidé nespí?

Je to zkrátka jako v onom okřídleném úsloví – když člověk odjede někam daleko, tak nějakou dobu trvá, než za jeho tělem dorazí i jeho duše. Nevím, kdo je autorem, ale rozhodně souhlasím. Svým způsobem je to velká zábava, pozorovat, jak moc z mého chování najednou nedává žádný smysl. Svým způsobem je to ale poněkud děsivé. Jak se kupříkladu stalo, že za necelý měsíc budou Vánoce?!

Já, šnek aneb o mých fotoalbech

Některé věci mi trvají dlouho. Nejsou zpravidla tolik vidět jako ty, které sekám jako Baťa cvičky, a možná je to chyba. Zatímco těmi, které sypu z rukávu, totiž někdy deprimuji své okolí, by ty zbylé mohly leckoho naopak povzbudit. Vezměte si třeba moje fotoalba. Máma si ze mě dělala legraci, že bych mohla svatební album stihnout dodělat alespoň k pátému výročí svatby. Nestihla jsem to. Jiné fotky ovšem ve frontě čekaly ještě o poznání déle.

Ke gargantuovskému úkolu hodit svůj fotografický archiv na papír jsem se zavázala před dobrými pěti, šesti lety. Od svých osmnácti totiž téměř každý rok jezdím na nějakou zahraniční cestu, kde zastávám osudem předurčenou roli kronikáře a fotografa. Ne že bych fotila nějak zvlášť dobře, ale dělám to ráda, protože jsem sentimentální a probírat se vzpomínkami mě těší. Všichni ale víme, jak je to s fotkami v počítači, takže jsem si jednoho dne řekla, že bych chtěla mít cestovní album k dispozici i v podobě, kterou se lidé skutečně někdy probírají. A to i když vypadne proud.

Mám ještě v živé paměti, jak se k podobné systematizaci rodinných análů rozhodli moji rodiče. Fotky tehdy byly úplně všude a rodiče se nad nimi dohadovali, ze kdy je tenhle nebo tamten obrázek a že přece musí být z osmdesátého pátého, protože tady má Kája tyhle botičky. Přesně tak to bylo i u mě, akorát jsem na to dohadování měla Google a cestovní deníky.

Paměť je skutečně věc neobyčejně děravá. Všeobecně se domnívám, že si toho pamatuju dost, když ale došlo na deset let staré fotky, našla jsem akorát cedník. U některých cest mě podržely již zmiňované zápisky, ty jsem ale nedělala pokaždé a při sestavování fotek jsem toho hořce litovala. V albech se tak skvějí anonymní snímky, u nichž je jistá snad jen země původu. U profláklejších míst pomohl Google, u neznámých architektonických extrabuřtů pro fajnšmekry situaci řešily jedině popisky typu „Nyní držme minutu ticha za tento kostel, jehož jméno si nikdo nepamatuje“.

Došlo i na řadu kiksů. Víc než polovina fotografií z Provence se při odesílání do tisku záhadně vytratila, takže se musely dodělávat dodatečně a já mezitím propočítávala, kolik místa v albu přesně zaberou, abych mohla pokračovat dál. Některé snímky byly z obdobně záhadných důvodů větší než jiné, tak jsem je, když to šlo, ostříhávala nůžkami. Sem tam jsem na nějakou kupičku zapomněla, takže došlo na skoky v chronologii, ke kterým jsem se přiznala jenom někdy. Řadu fotek, které mi nejdřív přišly naprosto nepostradatelné, jsem se po zralé úvaze rozhodla do alba z prostorových důvodů nakonec nezařadit, takže zůstaly ležet ladem. A hlavně: k původním plánům na cestovatelská alba časem přibyl cíl udělat fotodokumentaci skutečně kompletní, takže jsem rozjela druhou ediční řadu běžného života v Česku a navrch konečně přihodila i ono nechvalně známé album svatební.

Obrovskou krabicí fotek jsem se probírala tempem šneka, ovšem s vytrvalostí buldozeru. Dnes tak můžu s hrdostí prohlásit, že se povedlo. Je za tím hromada peněz, ještě mnohem víc času, půlka flašky Herkula, jeden štětec, několik gelovek, bolavá záda a nehorázné mravenčení v nohou. Ale je to hotové a radost mi ani trochu nekazí, že tohle „hotové“ končí Vánoci 2019. Pro správného šneka je to skoro jako včera, no ne?

Co se děje před odjezdem do zámoří

Studovat v zahraničí má jistě spoustu výhod. Zářez do životopisu, zkušenost, která přesahuje malý český rybníček, nová přátelství i profesionální kontakty, cestovatelský zážitek, který se neopakuje. Internet je plný návodů, tipů, zkušeností a rad, jak se s tím vším vypořádat, jedna stránka zahraničního studia nicméně zůstává zcela opomenutá. Totiž to, co se děje předtím, než vůbec odjedete.

 „A než odletíš, dej si do pořádku svoje záležitosti,“ upomíná mě optimisticky máma a já přemýšlím, jestli bych vůbec měla v případné závěti co odkazovat. Jasně, mám nový telefon, ale ten si beru s sebou, takže kdyžtak skončí ve žraločím žaludku taky. Co zbývá? Housle? Sedm let stará sluchátka, která už by se vzhledem k množství oprav dala označit jako ruční práce? Slovník české frazeologie a idiomatiky 1-4?

„No a co tvůj manžel, co bude dělat, až budeš pryč? Co bude jíst? Nebude se mu stýskat? Nebude mu smutno? Není už mu smutno teď?“ Nevím, co přesně si lidi představují, když se mě na to ptají, a už vůbec nevím, co si představují, když se na to ptají jeho. Co bude dělat, aha, vydrž, podívám se do svojí křišťálové koule. Co bude jíst, to tedy vážně nevím, muž je podle všeho bytost, která má bez ženy smrt hladem prakticky jistou. Téma stýskání pak nabízí celou škálu od citlivě a věcně položených dotazů až po výpady typu: „Už je ti smutno?!“ Velice brzy jsem navíc zjistila, že správná odpověď tady v zásadě neexistuje. Je to jako s onou slavnou otázkou antických rétorů, u níž je jedno, jestli odpovíte „ano“ nebo „ne“, monstrum z vás udělá obojí. Zvažuju tedy pro příště vpravdě mistrný protitah: „Copak smutno. Ale už jsi přestal bít svého otce?!“

Jednoznačně nejvýživnější je ovšem hororová kapitola jménem žraloci, pavouci a hadi. „Dělal jsem si menší rešerši ohledně nebezpečných zvířat v Austrálii a řekl bych to asi takhle: jedovatý je tam prakticky všechno, dávej si bacha,“ přišel za mnou manžel před několika měsíci. Jindy zase navrhoval, že bych se mohla podívat, jak se bránit útoku krokodýla (ano, i ti tam žijí, a to ve sladké i slané vodě, a říká se jim freshies a salties). To jsem ještě netušila, že to je ta výrazně lepší, informačně hodnotná varianta. Jak se totiž záhy ukázalo, může to vypadat i úplně jinak. „Tak hlavně jestli se nebojíš pavouků,“ smějí se bodře kamarádi a začnou sypat z rukávu příšerné historky o tarantulích. Když jim vylíčím, jak mě jednou málem trefilo, když jsem našla v koupelně pokoutníka, jejich úsměv poněkud ztuhne. „No, tak aspoň budeš ve velkým městě,“ zkoušejí to žehlit a nezmiňovat slova jako životní pojistka. „Hele, já jsem nedávno viděl takový video,“ vypráví nadšeně jiný známý a pak se zarazí. „Nejedeš na to stejný pobřeží, kde je Sydney, že ne?“ Ano, přesně tam jedu. „Aha, tak v tom případě jsem radši neviděl nic,“ usmívá se škrobeně a neobratně mění téma. Nepřesvědčuju ho, nemusím vědět všechno. V tom videu nejspíš pavouk velký jako doga bojuje na pláži s nejjedovatějším hadem na světě, až se v zápalu boje dostanou do vody, kde oba paralyzuje smrtící medúza a nakonec je všechny sežere žralok. Tak nějak taková videa totiž zpravidla vypadají.

Vůbec nejčastější otázka ale patrně je, jestli o své stáži taky budu psát. Inu, asi takhle: že sem australské články začnou přibývat ještě předtím, než budu mít doma kufr, jsem upřímně nečekala. (Mimochodem dotaz „Už máš sbaleno?“ poprvé zazněl před více než dvěma měsíci. Nepopírám, že mám tendenci dělat věci s předstihem, ale tohle už by byla diagnóza.) Ale jinak – co myslíte? Budu sama na druhé straně zeměkoule, v obklíčení pavouků, žraloků, krokodýlů a hadů, bez houslí a bez Slovníku české frazeologie a idiomatiky 1-4 (obojí zůstavuji manželovi a tenhle článek píšu při plném vědomí, howgh). K výsledku není těžké dojít, máte se nač těšit. Alespoň dokud mě nesežere ten žralok.

PS: Pokud budete chtít bezprostřednější zpravodajství, doporučuju sledovat i můj blogový Facebook 🙂

O telefonech hloupých a chytrých

Svůj první telefon jsem dostala k patnáctým narozeninám. V té době už měli vlastní mobil úplně všichni moji spolužáci, a to zpravidla několik let. Některé povahové rysy se ale nezapřou ani v dětském věku, takže jsem se vlastnímu přijímači dlouho úspěšně bránila. V pubertě ale přeci jen nadešel moment, kdy jsem zatoužila nesdílet nadále pravěkou cihlu s anténkou s rodiči – a přání se mi splnilo.

Byl to můj vůbec nejhezčí telefon. Tyrkysový a elegantní, na poměry dnešních hloupých telefonů velmi malý a docela tlustý, s barevným displejem a nejpěknějším uživatelským rozhraním, s jakým jsem se kdy u telefonu setkala. Když mi upadl na dlažbu, stačilo ho posbírat, seskládat a dál fungoval jako nový. A to zvonění! Melodie s podmanivým názvem Zvonky neměla konkurenci. Dodnes ji nemá.

Když mi můj drahý Samsung po sedmi letech přestal volat, přijímat zprávy a nabíjet, usoudila jsem – konzervativec, nekonzervativec –, že přeci jen možná nadešel čas pořídit si telefon nový. V té době už měli všichni ostatní telefony dotykové, zpravidla chytré. Já jsem chytrý nechtěla, a tak jsem vyhlásila anketu, jestli někdo nemá náhodou doma ještě funkční hloupý tlačítkáč. Měl, a tak jsem zdědila vykopávkovou Nokii. Vydržela jen lehce přes rok, citové pouto jsem nenavázala. Šlo o zařízení ryze funkční.

Jelikož jsem nechtěla telefon řešit každý rok, další ekologickou anketu už jsem nevyhlašovala. Místo toho jsem v době, kdy všichni ostatní dávno surfovali na svých smartphonech, zakoupila hloupou tlačítkovou Nokii, po které jsem chtěla jen tři věci: volat, psát zprávy a budit, i když bude vypnutá (divili byste se, jak nesamozřejmý požadavek to je). A pokud vydrží na baterii pořádně dlouho, tím lépe. Nokia byla štíhlá, nudně černá, na hloupý telefon zbytečně velká a nečekaně křehká, ale všechny moje požadavky splnila. Před její heroickou výdrží téměř tří týdnů na jedno nabití by i můj tyrkysový favorit zbledl závistí.

Byl to první telefon, který jsem si sama koupila, a co vám budu povídat, taky statusový symbol. Doslova při každém vytažení z tašky mě dostával do vybrané společnosti důchodců, staromilců a roztržitých profesorů. Nechtěla jsem být neustále online a taky jsem nebyla. Do mapy jsem se musela dívat předtím, než jsem vyšla z domu, a spoje si najít dopředu. Na zastávkách MHD jsem se chodila dívat, v kolik mi to jede, ke sloupku, což mě vždycky poslalo rovnou do středu nefalšované společenské avantgardy (nebo spíš apresgardy?) 70+, dívek s dlouhými batikovanými sukněmi a mladíků v brýlích s kostěnými obroučkami. Pokaždé, když jsem viděla někoho, kdo měl taky hloupý telefon, pocítila jsem jakousi spřízněnost; a pokud měl rozbitý displej, pak rovnou nefalšovanou náklonnost. Byli jsme tiší spiklenci, staromilští, bláhoví a taky občas trochu hřešící na to, že smartphone mají přece všichni a na tu mapu se můžou podívat za nás.

Tahle etapa mého života skončila. Jelikož si nelajznu vyrazit na druhou stranu planety s bezmála sedmiletou tlačítkovou Nokií v kapse (vydrží ovšem pořád dobré dva týdny na jedno nabití!), pořídila jsem si chytrý telefon. Umí všechno, fotí desetkrát líp než můj stařičký foťák a je rychlejší než můj počítač. Ano, mám z něj svým způsobem radost, celkově jsou ale moje pocity velmi smíšené. Svůj dumbphone jsem nosila s hrdostí a věděla jsem, že bude vždycky dobrým předmětem konverzace. Byl v něm kus mojí povahy a mého světonázoru, zdroj onoho zvláštního druhu radosti z toho, že jdete proti proudu. Ať už mi bude můj nový smartphone sloužit sebelíp, tohle nikdy nenahradí. To totiž nemůže nahradit žádný chytrý telefon na světě.

Co je špatně s naším školstvím

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že by našemu školství stačilo poměrně málo úprav na to, aby bylo dobré. Víc peněz učitelům, menší třídy, jinak sestavený rozvrh s větší mírou volitelnosti a mohlo by to fungovat. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se tyhle moje úvahy dotkly jen samého povrchu věci. V posledních letech dokonce občas mívám dojem, že celý systém našeho školství je nastavený od základu špatně.

Nechci psát o tom, jak se svět změnil a učební osnovy zastaraly. To je sice taky pravda, ale opakuje se to tak často, až je to skoro trapné. Spíš mě zaráží, že z celého ohromného komplexu lidské povahy školství vyseklo jednu konkrétní a velmi malou část a rozhodlo se, že všechnu pozornost napře výhradně k ní. Prominentně se tak víc než dekádu snažíme trénovat analytické myšlení a paměť a drtivá většina člověka mezitím leží ladem. Na tom mě nepohoršuje ani tak to, že se učíme spoustu velmi specializovaných znalostí, z nichž prakticky nic nevyužijeme. Spíš mě pohoršuje, že znalosti a dovednosti, které v životě potřebujeme opravdu všichni, musíme získávat namáhavě a svépomocí.

Sice si tak pamatujeme vzoreček kyseliny sírové, ale co jsou to emoce, jak fungují a jak s nimi nakládat ke svému prospěchu, zjišťujeme až ve třiceti na terapii, a to jenom když jsme měli dostatečně velkou kliku na to, abychom museli řešit nějaký dost, ale ne zas tak moc závažný psychický problém. Nikdo nás nikdy neučil, jak budovat a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, přestože se takové vztahy snažíme budovat všichni a ani zdaleka nejde o nic automatického. Nevíme, jak zacházet sami se sebou ani s druhými, fyzicky, duševně, duchovně, a všem je to jedno – hlavně že zvládáme ty vzorečky. Když jsme v biologii probírali člověka a já jsem se zeptala, proč mě bolí záda, v zásadě jsem nedostala odpověď. Zato si dodneška pamatuju, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, i když má dlouhá křídla.

Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě dánském a žádné povrchové úpravy vzdělávacích plánů to nespraví. Celý způsob, jakým uvažujeme o člověku a jeho vzdělávání, jako by byl postavený na hlavu, a to ještě jenom na ten kousek vepředu za čelem, kde se schovává prefrontální kortex. V osmnáctém století, kdy se povinná školní docházka zaváděla, se to dalo pochopit; dnes pro to neexistuje žádná omluva. Pokud chceme stavět školství na starých tradicích, prosím, ale vraťme se tedy alespoň do antiky, k ideálu všestranného rozvoje člověka. Anebo se přestaňme ohánět vědou jen jako rákoskou a nechme ji promluvit do toho, jak by mělo vzdělávání vypadat. Myslím, že oboje by nám prospělo úplně všem.