Rubrika: Zápisník

Jsou věci, které mi jdou. Třeba četba a práce s textem – předhoďte mi text a nemusíte ani křičet „Aport!“, vrhnu se po něm a moje mozkové závity si s ním zpravidla bez problémů poradí. Jenomže existuje i druhá skupina věcí. S těmi na mě zkuste přijít, já se zatvářím nechápavě, vyloudím něco jako „Hé?“ a debata skončila. To přesně se stane v situaci, kdy se dostane ke slovu jedna z mých kvalit, pro kterou, být vědcem, razím pojem vizuální debilita.

Soudím, že vizuální debilita je pojem čím dál relevantnější, neboť výhradně vizuální způsob komunikace se rozšiřuje nezanedbatelnou rychlostí. Například na poli moderních technologií se zcela očividně jazyk vytrácí a na jeho místo nastupují piktogramy, ideogramy a vůbec všelijaké jiné -gramy. Z nápisu „Menu“ se staly nejdřív tři čárky, u kterých se objevil nápis, až když jste na ně najeli kurzorem, a posléze tři tečky, ze kterých žádná písmenka nevymlátíte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Ovládací prvky chytrých telefonů a moderních webů se stávají obrázkovými, jakož i celá elektronická komunikace. Ano, jistě, ušetří se tím za překlad. O to větší jsou ale škody na nábytku v mém okolí.

Já totiž vizuální komunikaci nechápu, a tak začínám být obklopená houští naprosto neproniknutelných a nepřekonatelně divných symbolů. Prostě tomu nerozumím a nevidím žádné spojitosti. Co mají u všech všudy společného tři tečky s nějakým menu? A podivné šipky a kolečka? Jak všichni víte, kam kliknout, když se vám tam nikde nezobrazuje ani slovo? Lámu si hlavu, kdo vás to asi naučil, jaká je to tajemná nauka, do které jste zasvěceni, a jestli třeba neobětujete každou půlnoc vykrmené tele na oltář bohyně Vizuály. Nebo jestli opravdu neexistuje něco jako vizuální debilita, kterou člověk trpí, když se mu něco porouchá řekněme v prefrontálním kortexu či jiném mozkovém hejbleti.

Asi mi nezbývá, než se těšit, že vědci tuhle mozkovou anomálii jednou objeví, a tím se mi dostane jistého zadostiučinění (a třeba i nějaké té čestné poznámky pod čarou). Do té doby se s tím můžu leda tak smířit. Případně, a to mi zní jako celkem rozumná alternativa, začít trénovat intelektuální intonaci slova „hé“.

Hledejte dlouho a hledejte pečlivě; stereotypnějšího slušňáka objevíte jen těžko. Když se vrátíme řekněme o osm let v čase zpět, najdeme dívku, která na hlavě nikdy neměla jinou než svou vlastní barvu, nepije alkohol, neztrácí čas líčením, zato ho věnuje četbě Kafky, staroindických eposů, Dostojevského a dalších pikantností. Svůj čas dělí mezi dostávání jedniček, vymetání soutěží a olympiád, psaní básní a povídek, hraní na housle, zpěv ve sboru, filosofické debaty a chození spát v deset. Přiznávám se bez mučení, bylo to tak a nejinak. Jenomže také se přiznávám k tomu, že to je jenom část pravdy; a moje neteř, která mě považuje za největšího suchara na světě, by se tomu asi podivila.

Mám totiž v rukávu historky, na které druzí reagují zpravidla ne zrovna apartně otevřenými ústy. K mému slušňáctví totiž nejen neladí, ony ho dokonce snad i popírají. Lítání v suterénu, prolézání školním plotem, četba Barbara Conana a hraní Age of Empires a Knights of the Old Republic patří mezi ty nejfádnější z nich.

Během primy a sekundy jsem se například ve škole naučila jezdit po zábradlí. Techniku jízdy jsem následně vypilovala do takové úrovně, že bych o ní mohla psát naučnou literaturu (pro zájemce: nejrychleji jezdí kalhoty z polyesteru). Tento můj koníček byl následně zvěčněn v maturitním klipu naší třídy, přičemž zasvěcenci vědí, že v den natáčení jsem měla sukni – tak to dopadá, když o natáčení nevíte předem. Bez dobré techniky by to tehdy opravdu nešlo.

Patrně nejhusarštější kousek se stal v tercii, kdy jsem odemkla drátkem školní půdu. Pár starých nepotřebných artefaktů jsme si odtamtud tehdy vzaly na památku – a kdyby nám ta křída, co jsme si ji přinesly, nezapadla pod prkna, dlouho by se tam byl skvěl na jedné z vyřazených tabulí poměrně nehezký nápis.

Týž rok jsem se stala vítězkou soutěže „kdo první střelí matikářce papírek do vlasů, vyhrál“.

A strefila jsem jednoho učitele ne úplně malou sněhovou koulí. Měla jsem na ně nějakou pifku nebo co.

V jednu chvíli jsme také úplně propadly kouzlu Star Wars a na školním dvoře začaly s amatérským šermem (rozuměj: mlátily jsme se klacky). Nacvičovaly jsme tehdy choreografii, kterou jsme si samy předepsaly a kterou ocenil zejména náš fyzikář, poněvadž měl okna do dvora. Já jsem byla hlavní záporák na motivy Dartha Maula (ano, měla jsem obouruční meč – a ano, bylo to částečně proto, že ten klacek byl dost dlouhý na obouručák leda tak pro mě). Náš srdečný vztah ke Star Wars se odrazil také ve dvou deskových a jedné divadelní hře, bezpočtu komiksů a něčem, co bych z nedostatku lepší terminologie nazvala fanfikcí – hlavní roli tam ale hrál náš gympl a jeho obyvatelé, poněkud přikrášleni poetikou nejen starwarsovského univerza.

Mezitím postupně vznikala nezapomenutelná umělecká díla jménem sešity z matematiky, jimž už jsem věnovala samostatný článek a které mě baví dodnes. Také se velmi významně prodlužoval sloupeček statistik na naší lavici, kam jsme zaznamenávaly výhry ve hře prší. Bylo tam jenom prší, protože piškvorky netřeba zaznamenávat – ty se dají dohledat přímo v sešitě.

O posledním zvonění jsme oblepili celou školu izolepou, jako kdyby tam řádil šílený Spiderman. Za vskutku mistrovský kousek považuji jednak křeslo připevněné na stěnu, jednak zalepení takového toho mechanismu nahoře na dveřích, díky kterému se dveře samy zavírají. Věděli jste, že když to dost pevně oblepíte, dveře pak nejdou otevřít? Tak ten angličtinář, který ten mechanismus přiohnul, jen tak tak se dveřmi procpal, a přitom zapomněl, že za ním má co nevidět přijít rodič jednoho mého spolužáka, už to teď taky ví.

Alotrií, která mám na kontě, je zkrátka dost a dost. Tolik, až se zpětně divím, že to moje slušňácká pověst ustála. Robert Merton měl nejspíš pravdu, když říkal, že sebenaplňující se proroctví bývá mocnější než realita – u mě to alespoň zafungovalo perfektně. Skutečnost ale není tak černobílá a maska sice může říkat kus pravdy, ale nikoli pravdu celou. Proto si na mě, prosím, vzpomeňte, až příště potkáte nějakého děsného suchara, co se ohání Kafkou a Dostojevským, a zkuste před ním zmínit třeba slovo zábradlí. Možná vás – a trochu i sebe sama – překvapí.

Občas člověk nemá tak obyčejně co dělat a občas má zase nepřekonatelnou chuť se vylepšovat, rozvíjet, růst a vůbec spoustu dalších skvělých a moderních věcí. Někdy se dokonce stane, že se tyhle dvě „občas“ setkají – a to pak končívám s houslemi, kytarou nebo štětcem v ruce; případně jako onehdy u hromady článků na téma „jak se stát úspěšným blogerem“.

Z takových článků si člověk odnese lecjaké ponaučení. Tak třeba: žádný spolehlivý návod (překvapivě) neexistuje, všechny tyhle články jsou si podobné jako vejce vejci a jestli chcete výrazně zvýšit návštěvnost na svém blogu, pak publikujte i celkem nicneříkající článek o tom, jak se stát úspěšným blogerem. Ale abych jim jen nekřivdila – přinesly mi i jisté poznání. Nejsem a zjevně ani nechci být úspěšný bloger.

Mám totiž dojem, že denní rutina úspěšného blogera vypadá takhle nějak: snídaně, sociální sítě, fotky, statusy, soutěže, oběd, optimalizace klíčových slov pro vyhledávače, analýza statistik návštěvnosti, kamarádění se s jinými blogery, večeře, třídění selfíček, ediční plán na příští rok, večerka. Nemusíte to číst znovu a marně hledat – psaní tam není. To se totiž do života úspěšného blogera pro všechen ten marketing snad už ani nevejde.

Nebudu lhát, myšlenka vysoké návštěvnosti mě láká, koho ne. Ale víte, já chci psát, docela obyčejně a pro radost psát. To je ten koníček, kterému se chci věnovat. Ne pátrat, co lidé v tomhle měsíci nejvíc vyhledávají, abych jim k tomu mohla napsat návod s dostatečným počtem klíčových slov a fotek. Ano, je to nemoderní a neoptimalizované a cesta k tisícům návštěv tudy patrně nevede. Ale jestli chci dělat opravdu to, co mě baví, pak se s tím nejspíš musím smířit – nečeká mě úspěch, ale prostě jenom zcela nevyčíslitelný a neměřitelný pocit naplnění.

Jsou činnosti, které se dají vykonávat pouze ve společnosti, a činnosti, co se dělají o samotě. Těžko si zahrajeme městečko Palermo sami doma a ještě hůř se nám bude luxovat ve třech – o tom si ovšem můžeme mezi spiklenci podobného ražení aspoň popovídat. Nad tím by ještě nebylo třeba se pozastavovat. V poslední době mám ale čím dál neodbytnější pocit, že existuje výjimka, která vás odsuzuje nejen k samotě, ale také k naprostému mlčení, a to i v kruhu zasvěcenců. Mluvit o ní totiž zkrátka a dobře nejde. Je to psaní.

Představte si třeba, jak se sejdou dva spisovatelé a začnou se o svém nejmilejším koníčku bavit.

„No, víš, já jsem v poslední době docela začal s přechodníky. Jsou dobrý na styl.“

„Ale ty jsou docela těžký, ne?“

„To jo, ale za chvíli si zvykneš a stojí to za to.“

„To já se zase soustředím na neotřelý výrazy. Takový ty knižní, víš. Pěkně to ten text okoření. Ale nejdou mně dialogy.“

„Pravda, tam se ty knižní výrazy moc nehoděj. Ale zkus přechodníky. To je takovej literární kečup – hoděj se všude.“

Že vám to připadá poněkud nepravděpodobné? Nedivím se. Pokaždé, když se setkám s někým, kdo píše, debata o psaní velmi záhy skončí. Respektive skončí ve chvíli, kdy můj protějšek dopoví děj svojí prózy a já řeknu, že dějové věci nepíšu. A když se přece snažím o konverzaci, dopadá to zpravidla takhle nějak:

„Člověče, já jsem ti před týdnem chytila hotovej záchvat inspirace! A tak sednu a píšu a píšu…“

„A co jsi psala?“

„No… takový verše.“

„A o čem?“

„To se nedá říct, o čem. Prostě takový dojmy. O lidech a pocitech a přírodě a tak se to tam prolíná… A má to docela pěknej rytmus.“

„Aha, hm, tak jo. A co máš v plánu na víkend?“

Nepomůže dokonce, ani když váš partner v rozhovoru pravidelně čte vaše výtvory. Ba spíše naopak.

„V pondělí se mi povedla moc pěkná úvaha!“

„Jo, tu jsem četl. Je vážně dobrá.“

„Díky.“

No řekněte, čím to je? K mluvení i psaní používáme tytéž prostředky, jak je tedy možné, že se tak dokonale míjejí? Mám jen dvě hypotézy. Buď je tvůrčí proces věcí natolik intimní, že se o něm zkrátka nedá hovořit, na jeho médium nehledě – ovane vás tvůrčí duch (in-spirace) a vy, nevěda, co činíte, prostě píšete (jo, kečup). Anebo jsem neschopná jenom já a ostatní pisálci si za mými zády spokojeně klevetí o nejnovějším nápadu na nějakou neotřelou synekdochu. Tak nevím. Ale onehdy jsem vám chytila takový záchvat inspirace, to byste nevěřili…

Někdy se stane taková věc: štěstěna se usměje, dobře se vyspíte, přijde na vás nápad – a napíšete článek, který překoná všechny vaše představy. Když si ho po sobě čtete, jen těžko věříte, že jste ho doopravdy napsali, a zpětně žasnete, jak vás to vůbec napadlo. Komentáře vás nenechají ani na vteřinu na pochybách a třeba vám díky němu (jak příznivci facebookové stránky mého blogu vědí) dokonce naprosto nevysvětlitelně stoupne návštěvnost. Vyhříváte se na výsluní své jepičí slávy a je vám blaženě; ovšem na obzoru už se rýsuje cosi nehezkého.

Po výjimečně vydařeném článku totiž nutně musí přijít zklamání. Teoreticky se může stát, že se vám podaří napsat takové články dva nebo tři, ale jednoho dne vás to dožene. Je totiž vesmírnou nutností, že některé články se tak dobře nevyvedou, a je tudíž vysoce pravděpodobné, že za oním skvostem, na který jste tak hrdí, bude patrně trčet nějaký docela obyčejný kousek, který ve výsluní staršího krasavce nebude mít šanci.

Jak přeskočit laťku, kterou jste si celkem náhodou posunuli o pár metrů výš? Neřeknu, kdyby šlo o diplomku – v tom rozměru se ledacos ztratí a je docela dobře možné, že během delší doby psaní vás těch pár dobrých věcí přeci jen zase napadne. Ale z týdne na týden? Jednou se vydařilo – a bude vás to tížit ještě pěkně dlouho. Najednou žádný nápad není dost dobrý, vždyť jste to už dokázali lépe (a radostněji); a ostatní od vás teď čekají daleko víc.

Anebo vy sami od sebe čekáte daleko víc. A tam někde, hluboko v zemi, bude ten zakopaný pes.