Rubrika: Zápisník

Míváme ve zvyku o některých věcech a životních danostech mluvit jako o svých. Máme svou školu, svou práci, svého partnera či partnerku, svého mazlíčka, svou rodinu, svého plyšáka, svůj domov. Ať už je naše metafyzické přesvědčení či hmotné jmění jakékoli, všichni máme něco, o čem můžeme říci: to je moje. A nejen moje (na to stačí třeba jen podepsat nějaké lejstro), ale jedině a nefalšovaně Moje. A to je něco dočista jiného.

Škola se stane Mojí nejen úspěšným zápisem do studia. Skutečně Moje škola je to až ve chvíli, kdy se halasně zdravím se spolužáky na chodbě a zastavuji učitele na kus řeči. Školu přijímám za Svou, až když ji zalidním osobami, které znám; když vím, že v téhle učebně je ten křivý stůl, na tuhle židli neradno sedat a tahle tabule nese stopy neznámého poplety, co si na ni omylem vzal lihovku. Je to Má škola, když se tam zastavuji na kus řeči s panem šatnářem a v menze zdravím knihovníky; když do sebe nasaji činorodého a tvůrčího ducha studentství.

Moje práce je doopravdy Mojí, když si potykám s kolegy i nadřízenými, když na mě všichni spiklenecky mrkají, hned jak na mých zádech vidí houslový futrál; když mě pozná pan recepční a když vedoucí restaurace, kam chodíváme jíst, už při našem příchodu halasí, že dnes jdeme nějak brzo. Mou se práce stává, když znám obsah jednotlivých přihrádek v kuchyni, když vím, jaké zhruba zpoždění mívají tramvaje, kterými ráno jezdím, a jak dlouho vaří naše pomalovarná konvice. Moje práce to je, když zažiji zvláštnůstky svých kolegů, ovládnu osobité potřeby naší tiskárny a naučím se sešívačkou sešívat papíry i bez prstů.

Věc je Moje zkrátka tehdy, když poznám všechny její drobné poetické nedokonalosti a mohu přispěchat neznalci na pomoc s omluvným „víte, ono tohle vždycky chce nejdřív udělat takhle a takhle.“ Mít něco Svého znamená spatřit spoustu drobných nuancí a faset, které na první pohled nebyly patrné, prožít je a přijmout. Věc je Moje, když se v mých očích rozehraje tisíci a jednou barvou – a ve své rozmanité jedinečnosti zapadne do mnohotvárně pestré poezie Mého života.

Ani na to nemusím mít v mobilu poznámku nebo na stole lísteček; vždycky perfektně vím, kolik času uběhlo od mého posledního blogového článku. Musím napsat další, kárám se v duchu přísně a říkám si, že tentokrát by bylo dobré, kdyby to bylo vtipné. Jenom tak, z principu, protože kvůli melancholické lyrice jsem si tenhle blog nezakládala.

I sednu ke klávesnici a být to tužka, jistě bych ji začala okusovat. S klávesnicí to naštěstí tak dobře nejde, nu alespoň bude mít zubařka radost. Ale vtipné nápady ne a ne přijít. Nešlo by to přeci jen zkusit i s těmi klávesami? Jistě každý velký spisovatel žužlal pero či tužku – a kolik z toho vzešlo skvělých nápadů!

S žužláním to asi nepůjde. Ale šla by nějaká veselá hudba. Otevřu YouTube a vykoukne na mě můj běžný repertoár. Mírně zaraženě prohlížím všechna ta Mozartova Requiem, Dvořákova Stabat Mater a šansony ve stylu „život už mě omrzel“ a rázem mě všechny chutě na veselou hudbu opustí. Fajn, tak bude ticho. Jistě i velcí spisovatelé psali v tichu – a kolik z toho vzešlo úžasných nápadů!

Někde jsem četla, že prý je na kreativitu dobré si čmárat. Jdu si tedy pro papír a tužku a zůstávám sedět nad bílou stránkou č. 2. Nejsem úplně kreslící typ, a tak to dopadá řadou domečků nakreslených jedním tahem. Když už jsem úplně v koncích, zkusím to ještě levou rukou. Oddechnu si, že tady mám splněno, a od pokreslené stránky se přesunu k bílé stránce č. 1. Teď to musí přijít. Jistě si celá řada velkých spisovatelů u psaní čmárala – a kolik z toho vzešlo neotřelých nápadů!

Drbu si hlavu, koukám z okna a houpu se na židli; zkouším rázovat po místnosti a namátkou otevírat Pratchettovy knihy (po nich by psal vtipně i náhrobní kámen), ale jako na potvoru se všechny nápady rozutekly. Neměla jsem zrovna před pár dny výborný tip na nějaké to vtipné psaní? Měla, ale nemůžu si za živý svět vzpomenout, co to bylo. Zato je tady pořád to Requiem a nějaký ten depresivní výlev, kterých mám v šuplíku vždycky přehršel.

Čas je neúprosný a smlouvat s ním se ještě nikdy nikomu nepodařilo, navíc to nemám vůbec v povaze. I rozhodím nakonec rukama, zmuchlám řadu domečků, otevřu znovu prázdnou stránku č. 1 a sepíšu nějakou tu depresi. Konec konců, i velcí spisovatelé psali depresivně. A kolik z toho vzešlo brilantních nápadů.

Bojím se, že jsme si tak zvykli na lži, že na pravdě už přestalo záležet.

Bojím se, že stačí, aby lidem pán v bílém plášti přikázal mučit druhého za sklem – a oni to udělají.

Bojím se, že jsme se opevnili každý ve svém zákopu a už z něj nikdy nevylezeme – protože ze zákopu se jen střílí.

Bojím se, že jsme zapomněli, co je to obyčejné, lidsky vlídné slovo.

Bojím se, že krmíme nenávist jako desetihlavou saň – a ona roste, roste a roste.

Bojím se, že nevzdělanost se stává ctí.

Bojím se, že nenasloucháme, ale jenom křičíme.

Vzpomínám na poslední slova Sókratova před popravou.

Dopadneme stejně jako on?

Proč jsme se za posledních pár tisíc let ani trochu nezměnili?

A proč se pořád musíme bát?

Když mi jakýmsi nedopatřením na blog.cz padl zrak na titulek „4 kosmetické produkty, které mi zachraňují život“, hned jsem věděla, že je vymalováno. A taky bylo. To, co jsem potřebovala k napsání článku, který už dlouho nosím v hlavě, jsem totiž právě dostala – pořádnou dávku provokace, která mi doslova zakřičela do obličeje. Tenhle článek už u všech všudy konečně musím napsat.

Mám totiž jedno velmi nepěkné tušení: ona kosmetika, jíž slečna připisuje záchranu svého života, ji patrně pomalu ale jistě vede pěkně vydlážděným chodníčkem po směrovce „Hřbitov“, s mezizastávkou na hezkém odpočívadle „Onkologie“. Kosmetika, o níž je řeč, je totiž plná takových pěkných věcí, jako jsou ropné deriváty a hormonální disruptory. Že nevíte, o čem je řeč? Tak si třeba představte, že si na sebe každý večer obřadně nanesete pěknou vrstvičku dehtu. Asi si nebudete pochvalovat, že moc pěkně voní, pleť je po něm krásně vláčná, obsahuje výtažky z tchýnina jazyka a moc nestál, že? Zvlášť když je třeba prokazatelně karcinogenní, tělo ho nedokáže vyloučit a třeba i ovlivňuje produkci hormonů – a způsobuje tak například neplodnost. A představte si – tak to děláme skoro všichni každý den.

Prakticky každá značka kosmetiky, která není vyloženě bio, totiž podobné věci ve větším či menším množství obsahuje. A teď si držte klobouky: nevyváznou ani drahé značky, které za marketing „na přírodno“ utratily nejeden haléř, jako jsou třeba Yves Rocher nebo Lush (buďme féroví – Lush má i skutečně přírodní produkty, ale zdaleka ne všechny). Rovněž nejste z obliga, pokud si myslíte, že kosmetiku nepoužíváte, když nejste jako slečna ve shora citovaném článku – v takovém případě si vzpomeňte na to, čím si třeba myjete vlasy nebo mažete ruce (případně, když už jsme u toho, čím například myjete nádobí nebo vytíráte podlahu). A jsme tam.

Je to velmi smutné téma, o kterém se mi nepíše snadno – ani luxusní kosmetika za mnoho set, ani kosmetika z lékárny, ani to, na čem se skvěje „s výtažky z puškvorce“ není ani náhodou bez poskvrny. Je smutné, že se kosmetika musí pyšnit tím, že něco neobsahuje (a že toho je – od silikonů a parabenů až po minerální oleje a podobné… věci) a to je její hlavní přínos. Je smutné, že musíme luštit opravdu nesrozumitelné nápisy se složením a stávat se amatérskými přírodovědci, abychom sami sebe netrávili. Ale ať chceme, nebo ne – stalo se. Tak hlavně příště nezapomeňte jít zase na pochod Avonu proti rakovině. Organizují ho skutečně ti praví.

Na světě jsou věci, se kterými člověk nic nenadělá a zkrátka se s nimi musí smířit. Proti nim je veškerý boj marný; jsou to věci fatální a vždy vyhrají. Kromě takových klasik, jako jsou lidská hloupost nebo mindráky, na tomto poli ale můžeme najít i jevy poněkud překvapivé. Například moly.

Když jsem se nastěhovala do bytu, který v současné době již rok a půl obývám, netrvalo mi dlouho zjistit, že před námi tu patrně bydlelo průměrně početné stádečko prasat. Pro ilustraci: to, co jsem vyškrábala z mikrovlnky, by dalo dohromady prakticky celý oběd, dřez měl víceméně ze všech stran pestré odstíny hnědočerné a tříděný odpad zabíral několik metrů čtverečních. Zbytek bytu si jistě dovedete domyslet. Tehdy jsem ještě netušila, že úklidem vše neskončí. Za pár týdnů se totiž objevili a byli prakticky v každé druhé potravině. Moli.

Nevím, jestli jste někdy moly také doma hostili, ale pokud ano, jistě víte, o čem mluvím. Je to extrémně nechutá záležitost, která napadne prakticky cokoli a všechno se to musí vyhodit. Pravda, kuchyň potřebovala vygruntovat, ale přeci jen bych to raději dělala dobrovolnějším způsobem. Vyndali jsme odtamtud všechno, všechno vycídili a potraviny dali do sklenic. Za měsíc tam byli znovu. Zavření v dóze, o níž jsme se předtím domnívali, že těsní. Netěsnila. A tak to pokračovalo dál a dál.

Moli nás vždy dokázali znovu překvapit. Pokaždé, když jsme povyhazovali další várku jídla a měli za to, že teď už nemají kde být, se za dva nebo tři měsíce objevili znovu a jinde. Z kuchyně se přesunuli do spíže, ze spíže na chodbu, kde vyčmuchali zdánlivě bezpečné a ještě nevylouskané ořechy. Z chodby byl už jen krok do obou pokojů – a vrchol byl, když jsme je před pár měsíci našli v našem perníkovém betlému, téměř jediné potravině v dosud bezpečném pokoji – a téměř jediné potravině v celém bytě, která dosud nebyla ve sklenici.

Likvidací betlému jsme si mysleli, že máme vyhráno a konečně jsme se po roce a půl zbavili dědictví našich předchůdců (které tímto srdečně zdravím). Jenomže jako v každém správném hororu… se objevili znovu a s námi to málem seklo. Jeden malý motýlek, který si nonšalantně poletoval po pokoji, jako by se nechumelilo (což se tedy, to je třeba přiznat, skutečně nechumelilo). Nemám nejmenší tušení, kde se tam vzal, a co mohla larva, z níž se vylíhl, žrát. Jestli byla v koupelně nebo na záchodě, opravdu nevím, ale to jsou každopádně jediná místa, kde ještě nebyli. Berte to každopádně jako varování: jestliže se v nebližší době na delší chvíli odmlčím, patrně jsem dostala nervový záchvat z molů. Ještě jsem je totiž nepřijala jako věc, se kterou je třeba prostě se smířit.

Jedno je ale naší molí anabázi třeba přiznat. Kromě toho, že nás stála hromadu času, peněz, nervů, sprostých slov a vyhozených potravin, nás naučila perfektní disciplíně. Máte zálusk na bezobalové hospodaření a je vaší vizí krásně uklizená spíž s hromadou sklenic a bez plastů? Pořiďte si moly a bude to natotata. Dokonce se domnívám, že když si ještě chvilku počkáte, budete si pro ně klidně moct přijít zase k nám domů.