O filmové perle nejvzácnější

Dnes chci vzdát hold jednomu z nejkrásnějších filmů, jaké znám. Je to mistrovský kousek z roku 2009, který byl nominován na Ocara za animovaný film, bohužel však nevyhrál (pro mě ale vyhrál na celé čáře). Jmenuje se The Secret of Kells, česky Brendan a tajemství Kellsu a jeho námětem je irská mytologie, konkrétně mýty o tvůrci jedné z nejnádhernějších irských historických památek, Knihy Kellsu.
Dvanáctiletý Brendan žije v 9. století v irském opatství jménem Kells a připravuje se na dráhu mnicha. Jednoho dne však do Kellsu přijde proslulý iluminátor Aidan, který pracuje na nejkrásnější knize, jakou Brendan kdy viděl – a požádá chlapce o asistenci. Jelikož Irsko sužují vikingští nájezdníci, zdá se, že jediná možná strategie Kellsu, kterou prosazuje i jeho opat, je budovat pořádnou obranu. Ale bratr Aidan klade na první místo knihu; jako by jediné východisko viděl v zachování krásy a vzdělanosti, které přinášejí lidem naději i v temných časech…
…a tak se rozvíjí hluboký a krásný příběh o síle víry, umění a přátelství. Příběh plný úchvatné keltské ornamentální malby, nádherné keltské hudby a okouzlující irské mytologie (kdo může nemilovat vílu Aisling a kocoura Pangur Bana?). Brendan a tajemství Kellsu je film tak povedený, že prakticky každý záběr máte chuť si dát na plochu a prakticky každou skladbu si pouštět pořád dokola (klobouk dolů před panem Bruno Coulaisem). Ať už máte rádi keltskou estetiku, historii, hluboké příběhy nebo krásné animované filmy, Brendan a tajemství Kellsu je něco, co musíte vidět. Za kvalitu ručím. A když se vám to nebude líbit, klidně si sem přijďte postěžovat.

O mém soukromém prokletí

Zdá se mi, že si životem nesu jedno prokletí. Pronásleduje mě už dlouho a v posledních pěti letech obzvlášť přitvrdilo. Jmenuje se rekonstrukce.
Když jsem byla v kvintě na gymnáziu, začala se kompletně rekonstruovat škola. Třídu jsme měli hned vedle hlavního vchodu, který se předělával tak, že by bylo trefnější říct, že se spíš dělal úplně odznovu – vím to moc dobře, protože jsme to sledovali jako v přímém přenosu. Po prázdninách jsme se jakožto čerství sextáni přesunuli do druhého patra, hned pod půdu. V tom okamžiku hlavní vchod dodělali a začali předělávat půdu. Přímý přenos číslo dvě.
Netrvalo dlouho a soused v řadovce nad námi si přestavěl dům (pár let předtím jsme ještě předělávali kuchyni, ale k tomu nás vedla ryze touha mít hezčí a praktičtější kuchyň). Výsledek? Veškerá vlhkost – a že jí bylo – se přelila k nám. Voda, plíseň, smrad. Řešení? Kompletně překopat polovinu domu, které se to týkalo. Trvalo to tři měsíce; tři měsíce jsme se ve čtyřech mačkali ve dvou místnostech, ve kterých bylo kromě nás prakticky všechno. Aby toho nebylo málo, tak ve stejné době rekonstruovali i sousedé naproti. Takže před tím, než se každé ráno rozezněly sbíječky u nás, se odnaproti zhruba od sedmé hodiny ranní ozývaly perly typu: „No ty vole, dávech bacha, ne, vole, dyť si mi tu cihlu, ty vole, hodil málem, vole, na hlavu!“
Myslela jsem si, že když se přestěhuji do Prahy, zlepší se to. Nezlepšilo. V klidu a spokojeně si bydlím, když tu: „Psychicky se připravte, budeme rekonstruovat. Už se to s tou vlhkostí nedá vydržet.“ Další půlrok sbíječek, lešení, prachu a cizích chlapů v domě. A už jsem zmiňovala igelit za okny?
Mezitím nám doma praskla kanalizace a museli jsme kopat druhou půlku baráku.
No a letos v červenci jsem se opět přestěhovala (když už v minulém bydlišti bylo zrekonstruováno…). Extra jsme se ptali, jestli náhodou neplánují nějakou rekonstrukci. Prý ne. A co se nestalo? V bytě nad námi umřel nájemník a katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat: „Budeme kupovat ten byt nad vámi a plánujeme ho zrekonstruovat!“
Takže si už čtvrt roku opět užíváme zimu, prach, cizí chlapy, co nám lezou do bytu, a zvukovou kulisu, se kterou si nezadá hardrockový koncert.
Já vám nevím. Je to normální? Kdyby se k nám do bytu vloupal zloděj, nejspíš bych si toho ani nevšimla, jen bych se na něj usmála a řekla „Dobrý den, jdete na ty stoupačky, že?“. No vážně, kdybych věřila na minulé životy, nejspíš bych došla k závěru, že jsem v tom minulém byla obzvlášť zkorumpovaný stavbyvedoucí. Protože takováhle odplata – klobouk dolů.

O blogové nostalgii

Když blogy zažívaly zlatý věk, bylo mi patnáct. Facebook v té době představoval víceméně lokální výstřelek a nikdo neměl chytrý telefon. Zato měl každý druhý člověk blog. V blogosféře jste tak zakopávali na každém kroku o příšerně růžový blikající blog s matoucí směsicí velkých a malých písmen a nehoráznou koncentrací smajlíků a pravopisných chyb. Zdá se, že si jako vždy stěžuji. Jenže víte co? Mně se po tom stýská.
Ne že by dnes nešlo narazit na nevkusný blog, ale už je to jiný nevkus než tehdy. Tehdejší směsice módních témat má pro mě dodnes zvláštní sentimentální kouzlo: vášnivé obhajoby i nenávistné odsudky stylu emo, styly indie a gothic, Hannah Beth a její růžovovlasá společnice, jejíž jméno už si nepamatuji (nějaká Audrey…??), colorky, tedy černobílé obrázky neuměle obarvované („colorované“) každou druhou blogerkou, Tokio Hotel (!), Death Note, The Sims 2. Prakticky každý blog měl své spřátelené blogy, tzv. SBéčka (v horším případě eSBénQa), neuvěřitelným způsobem kolovaly všemožné řetězáky a strašně letěly různé soutěže (například z mého pohledu zcela absurdní SONB – soutěž o nejlepší blog – ano, byla tak běžná, že měla svou vžitou zkratku). Dokonce bylo módní zveřejňovat články s výpisem návštěvnosti za minulý týden, což je něco, co dnes už ale opravdu nechápu.
Vždy, když narazím na nějaký blog, jehož design mi tyto časy připomene, mívám tendenci se do něj zachumlat jako do deky, nebrat ohledy na případnou nekvalitu obsahu a vrátit se o všechny ty roky zpět. Jde to jen omezeně: moje léty vytrénované korektorské oko prakticky nelze vypnout a všechno to vzdělání, které jsem mezitím nabyla, mi často velmi nemilosrdně připomíná, že čtení něčeho takového mi na moudrosti nijak nepřidá. Ale nemůžu si pomoct. Ta do očí bijící barevnost, ta neumělost, chuť slov jako colorky a dollzky (hrůzostrašný výtvor!), obrázky barevných cukrlátek, líčidel a laků na nehty pro mě prostě už vždycky budou mít sladkou příchuť bezstarostného mládí.
Asi je na čase podívat se pravdě do očí: stárnu.

ZPM: zkratky prostě milujeme

V archivu tohoto blogu je několik článků, v jejichž názvu figuruje zkratka. To by samo o sobě naprosto nestálo za jakoukoli úvahu, je zde však věc, která nemohla uniknout mé pozornosti: totiž skutečnost, že tyto články, ač za čerstva nebyly povětšinou žádnou senzací, zaznamenávají trvalý úspěch. Jinými slovy: když zrovna nenapíšu žádnou horkou novinku, tak si mohu být jistá, že pokud na blog někdo zavítá, přečte si právě některý z těchto článků.
Myslím, že to má mnoho společného s naší láskou k vědě a vědeckému poznání. Vědci vytvářejí podobné zkratky velmi často, a tak je s nimi máme spojené: když tedy vidíme takovou zkratku třeba v titulku, kdesi na pozadí mozku vyskočí něco ve stylu „tohle bude dobré, spolehlivé a ověřené“. A když se titulek dokonce tváří jako psychologie, pak je úspěch zaručen, neboť se rozjede i druhá kolej „a navíc se dozvím něco o sobě – něco vědeckého, a tedy jistě pravdivého“.
Nejsem si úplně jistá, proč tak milujeme dozvídání se něčeho o sobě z vědeckých (či pseudovědeckých) zdrojů, ale musím se přiznat, že to na mě taky funguje. Ráda vyplňuji nejrůznější testy a pokud to není úplná ptákovina, tak si ráda čtu o škatulkách, do kterých mě dané testy zařadily. A zjevně v tom nejedu sama. Možná to bude tím, že někde v hloubi tušíme, že se vlastně tak úplně neznáme a že cesta za poznáním sebe sama je to nejdobrodružnější, co v tomhle životě můžeme podniknout – a že právě to nám přinese nejlepší ovoce. Další krok by pak již byl jasný: co je snadnější, než když mi o mně něco sdělí věda, bez námahy, bez rizika a s puncem důvěryhodnosti?
Byla by škoda téhle znalosti o oblibě zkratek nevyužít, beru ji tedy jako hozenou rukavici a dnešní článek je takovou další vlaštovkou. Zajímá už mě jen jedna věc; totiž jestli si ho čtenáři také oblíbí, nebo už na první pohled jim bude jasné, že jde o vtip, a tedy podfuk.

Proč vyhladit lidstvo aneb o filmovém scénáři

Dnešní ráno pro mě bylo pochmurné. Navzdory zářícímu slunci mám chuť celý týden chodit v černé, posypat si hlavu popelem a jíst výhradně suchý chléb. Víte, nemám o lidech příliš mnoho iluzí, ale to, co se stalo v USA mě opravdu šokovalo.
Jsem si nyní jistá, že volební právo by nemělo být pro všechny.
Že lidská blbost a demagogie by měly být žalovatelné.
A že tresty za ní by měly být velmi fyzické.
Teď už by snad i stálo za to na Kickstarteru začít vybírat na film, jehož námět mě před časem napadl: hrdina se rozhodne vyhladit lidstvo a všem to pěkně řekne (až po sem je to hollywoodská klasika), lidstvo na to kouká jako na tele na nová vrata a pak jen všichni začnou zbaběle zdrhat, bít a obviňovat se z toho mezi sebou, hrdina bez nejmenších potíží se šťastným úsměvem lidstvo kompletně vyhladí a vše končí loženým happyendem s radostnou hudbou: pokojným záběrem na nádhernou zelenou Zemi o pár desítek let později, kde je bez lidí hotový ráj.
Tolik k mému současnému mínění o lidech. Nechápu, jak je možné žít na téhle planetě bez klapek na očích a nebýt permanentně v depresi. Protože tohle už komunistickou minulostí a čtyřiceti lety násilím ohnuté páteře nevysvětlíte.