Rubrika: Zápisník

Když je něco výborné, stěží se najde člověk, který by z toho byl nadšenější než já. S vervou o tom na potkání vyprávím, hltám to znovu a znovu, všem to doporučuji a když je to pryč, sentimentálně vzpomínám. To se týká všeho: od brilantních přednášek, přes hudbu, knihy či divadlo až po grepovou limonádu. Jenomže tohle nadšení má i odvrácenou stránku – a tu mi dává všechno, co nejlepší není, pěkně sežrat.

Když totiž poznáte, jak úžasné něco může být, jen těžko se vám vrací do průměrnosti. Poslechnete si skvělého řečníka a všichni ostatní proti němu budou drmolit, patlat nebo plácat nesmysly. Ochutnáte nejlepší grepovou limonádu a už nikdy si ji nebudete chtít dát jinde. Navštěvujete nejlepší přednášky a drtivá většina ostatních je najednou fádní, zbytečná, o ničem. Knihy, filmy, divadlo, hudba, všecko, všecičko. Okusíte a průměrnost už vás neuspokojí.

Stalo se mi to naposledy s diplomkou. Své vedoucí vděčím za nejlepší téma, jaké jsem si mohla přát: bylo mi čirou radostí, něčím naprosto fascinujícím a intelektuální výzvou po všech stránkách. Hltala jsem jednu knihu za druhou s takřka posvátnou úctou. Jenomže teď přišel návrat do studijní reality v podobě státnic a všechna ta tvrďácká filosofie, kterou si hrnu do hlavy, se mi najednou zdá jako poněkud plané hraní se slovíčky, nereflektovaně uvězněné v kategoriích mateřského jazyka toho kterého filosofa; jako sice sofistikované, ale přeci jen tak trochu žvanění.

A tak si říkám, jestli jsem to s tím vzděláním poněkud nepřehnala, pokud je tedy něco takového vůbec možné. Každopádně dobře to se mnou nevypadá, i kdyby to možné nebylo. Buď jsem převzdělaná a strašně zhýčkaná nebo nesnesitelně perfekcionistická. Skvělé. A teď ještě ke všemu odsouzená k pití grepové limonády v jedné jediné kavárně.

Dnes jsem jakožto tajemnice seděla u bakalářských přijímaček. Pro nezasvěcené: je to celodenní procedura se zhruba patnácti sty uchazeči, kteří píší ve dvou turnusech tříhodinové přijímačky. Začíná v sedm ráno, takže s pražskými vzdálenostmi si jistě dovedete představit, v kolik hodin v takovém případě musíme vstávat; rovněž si asi dovedete představit, kolik lejster a organizačních opatření je na tuto monstrakci třeba. Jedna věc je nicméně na představování poněkud těžší. A to skutečnost, že i takováhle monstrakce může být něco krásného.

Na fakultě máme totiž skrytý poklad: jeden z nejúchvatnějších kolektivů administrativních pracovníků, jaký si jen dovedu představit. Seděla jsem v komisi s kolegyní (rovněž tajemnicí), s níž jsem ještě neměla to štěstí se znát: inu, poznaly jsme se. Obě jsme s sebou měly skvělé knihy, po celou dobu však zůstaly v batohu. Bavily jsme se celý den, stále bylo o čem – a já jsem opět zakusila, jaká radost je poznávat nové lidi, kteří jsou skvělí a s nimiž si rozumím.

Když nás obcházeli kolegové ze studijního, smáli jsme se a povídali si, s učiteli rovněž. Občas jsme se dokonce smáli tolik, že jsem si zacpávala pusu rukou (až přijde odvolání, že nemohli řádně konat zkoušku, protože jsme se řehtali za dveřmi, beru to na sebe). Roznášeli nám ovoce a čokoládu, nabízeli kafe, dávali k dobru různé historky. Uchazeč, co si zarazil propisku do ruky, vyhrává pomyslnou první cenu.

Jelikož tenhle nádherný kolektiv již brzy budu opouštět, snažím se připravit na život za hranicemi školy, jak se dá. Z dneška si odnáším další kousek mozaiky: nezáleží ani tak na tom, co dělám, jako na lidech, s nimiž to dělám. I vstávání v šest a hrabání se lejstry může být skvělé. Díky za to. Budu s láskou vzpomínat.

Mám to štěstí, že mi byl bezmála před dvěma lety svěřen úkol dělat rozhovory s význačnými vyučujícími z naší fakulty. Jak jsem poměrně rychle zjistila, je to úkol velmi krásný a přestože obsahuje i některé méně skvělé momenty (přepisování nahraného rozhovoru například), pozitiva jsou drtivá. O něco pomaleji jsem také zjistila, že některé výroky se v řeči oněch velkých a obdivuhodných prakticky vždycky opakují. A také že to rozhodně nejsou výroky, jaké byste si na podobném piedestalu představili.

Ať už se začneme bavit o čemkoli, dříve nebo později dojdeme k tomu, jak se daný jedinec k poli působnosti, na němž dosáhl tak skvělých výsledků, dostal. A tady to přichází: „původně jsem tenhle obor vůbec studovat nechtěla“, „chtěl jsem dělat něco úplně jiného“, „učit tady jsem dostal rozkazem, dobrovolně bych nešel“, „v oboru jsme měli literaturu tak svázanou, že když jsme chtěli něco zajímavého, museli jsme brousit jinam“, „tam jsem náhodou potkala toho a toho a ten mi povídá to a to a už to bylo“, případně rovnou „fakultu jsme zakládat nechtěli“. Náhoda, náhoda, tisíckrát náhoda: v každém tom úchvatném životopise, při jehož četbě se vám tají dech, hraje svou nezastupitelnou roli. Snad polovina těch osobností chtěla původně studovat jiný obor. Ti zbylí buď vystudovali a dělali něco úplně jiného, než k čemu se později přichomýtli, nebo je alespoň šoupli do nějakého zaměstnání, kam nechtěli, kde se ale stalo něco, co jim změnilo život.

Pozoruhodné. V rámci dnešní módy bychom čekali, že všichni ti neuvěřitelní lidé jsou tak neuvěřitelní proto, že věděli, co chtějí, a tvrdě si za tím šli. Omyl. Často to nevěděli nebo tak jednat prostě nemohli, jejich rozhodnutí mnohdy musela být pouhý kompromis a volba menšího zla; jednali jinak, než by si bývali přáli. Náhoda, díky které vykročili novým směrem, a v tom směru došli tam, kde jsou dnes. Na vrchol.

A tak si pro sebe říkám, jak směšné asi jsou naše plány, a kde bychom jednou v budoucnu asi byli, kdyby nám vždycky vyšly – a jestli by to s námi náhodou nebylo mnohem horší. A usmívám se, protože nikdy nevíme, kdy se stane nějaká z těch velkých náhod, které nám obrátí život naruby a na něž budeme jednou (až budou třeba dělat rozhovory s námi) vzpomínat. Možná jsme si trochu zvykli, že máme všechno ve svých rukou. Svědectví životů velkých je ale jasné: nemáme. A je to dobře.

Nejspíš stojím před Sophiinou volbou: buď jsem se s velkou slávou stala zakládajícím členem nové generace důchodců, nebo jsem nesnesitelně vzdělaná. Jedno je lepší než druhé; mohu se leda tak utěšovat tím, že na to, abych se stala obětí věkové diskriminace, alespoň nevypadám, a přílišné vzdělání člověka znevýhodňuje ne úplně vždycky, ale jenom většinou.

Co že mě přivedlo na tak temné myšlenky? Mé zážitky v metru. Stává se mi totiž v poslední době poměrně často, že koukám na reklamu a vůbec nepochopím, na co je. Bezmocně zírám na podivnou fotografii neznámého objektu, jehož rysy mi v mysli vyvolávají leda tak vzpomínku na Star Wars, a ještě bezmocněji posléze zjišťuji, že nápis vedle, od něhož jsem si slibovala vykoupení ze své nevědomosti, to ani trochu nevylepšil. Jediné, čemu na takových reklamách rozumím, pak zpravidla bývá nějaký obsahově skutečně velmi bohatý a konkrétní slogan typu „Ideální volba“.

Zrovna včera jsem na jednu takovou reklamu narazila. Skvěl se na ní veliký nápis o nepřekonatelném bestselleru nebo tak nějak, na obrázku bylo podivné zařízení, jaké jsem v životě neviděla, a text pod ním vypadal takhle nějak: K04-6UEI÷0M!J18?09>8;468*×92173N[06!!. Nevím, asi jsem technologicky zaostalá. Nebo že by se nám opravdu snažili prodat něco, o čem sice nevíme, co to je, ale je to zaručeně bestseller a ideální volba – a nikdo jiný to neprohlédl? Tak špatné to snad přeci jen není. Nejspíš bych tedy měla čestně přiznat barvu a zítra se cestou z fakulty stavit v galanterii pro vlnu a jehlice a začít se věnovat činnostem, které odpovídají mému mentálnímu věku.

Druhou možnost však ještě ponechávám ve hře: při všem tom štrikování budu bděle na stráži a jestli se ukáže, že tahle reklamní strategie opravdu vyvolávala nevědomost spojenou s tvrdě vypadajícími čísly a prázdnými reklamními hesly záměrně, vtrhnu na trh jako lev. Protože moje slogany „Co si počít? Zaručený bestseller!“ a „Problém? Ideální volba!“, to teprve bude trhák.

Spolu s Velikonocemi se mi dere na klávesnici jedno z mých tradičních horkých témat: velikonoční (a jiné) tradice. Mám to štěstí, že mě škola obdařila jistým základem v antropologii, takže pro mě nejsou jen prázdným zvykem – u mnohých znám jejich původ a účel. Řeknu vám na rovinu, že mé mínění o nich to nijak nezlepšilo.

Velikonoční tradice jsou pohanské náboženské rituály plodnosti. Římští mladíci chodili s důtkami a řezali římské matróny, které jim nadšeně běžely vstříc, neboť plodnost byla pro ženu v zásadě skoro celá její čest a existence. Vejce snad ani netřeba zmiňovat, tam je tahle tematika zcela očividná. Přestože jsme dnes tuto tradici učesali a dětem chlácholivě tvrdíme, že to je, „aby maminka byla celý rok svěží“ nebo „aby neuschla“, pravda je poněkud jiná.

Svatební tradice jsou totéž v bledě modrém. Rýže se nehází proto, aby měli novomanželné dost peněž, nenechte se mýlit. A ta část svatebních tradic, která není rituál plodnosti (případně nějaká relativní novinka s pointou v alkoholu), jsou úlitby kultu předků. Závoj nevěsty, rozbíjení talíře, přenášení nevěsty přes práh – všechno bezpečnostní opatření, aby na ni, chudinku, která se vyvázala z ochrany svých otcovských předků, nemohli v nestřežené chvíli, kdy nad ní noví předkové ještě lhostejně krčí rameny, útočit cizí duchové.

Vánoční a novoroční tradice jsou pro změnu tradice věštební. Šupiny v peněžence (nebo kdovíkde všude), krájení jablek, svíčky na vodě, ba i alkohol a ohňostroj na Silvestra slouží k očištění přítomnosti, navrácení řádu a předpovědění či zajištění budoucnosti.

Je 21. století a pomlázka stále letí, stejně jako letí rýže na hlavu novomanželů. Nedovedu si to vysvětlit, neboť prakticky všichni máme v kapse chytrý telefon a na ruce chytré hodinky – a přesto vykonáváme tyhle prastaré úlitby bohům, jejichž jména ani neznáme a na jejichž božskou sílu nevěříme, a nikomu na tom nepřijde nic divného. Ať křesťan či ateista, oba pletou na Velikonoční pondělí pomlázku a o svatebním dni rozbíjejí talíř. Nemám pro to pochopení. Kdo na předky a antická božstva věří, ať si pomlázku plete, ba ať si klidně vezme i ty důtky a mlátí s nimi své souvěrce jedna radost. Ale na mě s tím nechoďte. Ke kultu antických bohů se nehlásím a Zemi neuctívám – a v dohledné době to nezamýšlím měnit.