Rubrika: Zápisník

Je tomu již dlouho, co jsem si založila účet na ČSFD. Není tomu ovšem tak dlouho, co jsem zjistila, že existuje i knižní obdoba – Databáze knih. Obě stránky jsou si strukturně tak podobné, že jsem v první chvíli zaváhala, zda náhodou někdo něco neokopíroval, ale následně jsem nad tím mávla rukou, protože co na tomhle typu stránek vymýšlet nového, když to staré funguje. Taky jsem zaváhala, zda si nemám účet založit i tam – nejsem rozhodně žádný cinefil, zato knihomol jsem pořádný, tak by bylo divné tam účet nemít, ne? Po chvilce zamyšlení ovšem přišla jasná odpověď: ne.

Nebude totiž přehnané, když řeknu, že ČSFD do určité míry změnilo způsob, jakým se dívám na filmy. Zhlédnuté filmy se mi postupně a polehounku staly čímsi jako veřejně přístupnou sbírkou, tedy něčím, co není tak úplně soukromé a co mě vlastně reprezentuje. Zároveň u mě (alespoň ze začátku) vypukla jakási filmová horečka: chci vidět co nejvíc filmů, hlavně těch, co jsou tam v těch žebříčkách hodně nahoře, chci znát všechna ta neznámá americká jména, s nimiž se tam tak samozřejmě žongluje… a hlavně chci ohodnotit každý film, který jsem kdy viděla, protože čím víc jich tam bude, tím víc Adidas.

Jednoho dne mi došlo, že mě to znesvobodňuje a že to nechci. Že se na některé filmy dívám z pocitu povinnosti vůči svému vlastnímu obrazu na ČSFD. A tak jsem prošla všechna svá hodnocení, řadu z nich změnila a řadu smazala. Už nechci vidět top 10 filmů. Chci se koukat na to, co mám ráda, a to proto, že to mám ráda. Život je příliš krátký na špatné filmy – ba i na dobré filmy, které vám nesedí.

Proto si nezaložím účet na Databázi knih: nechci, aby se to opakovalo. Ještě navíc u knih, které jsou mému srdci neporovnatelně bližší než filmy. U knih, s nimiž by pro mě bylo o tolik snazší vytvořit obraz dokonalého intelektuálního snoba (totiž, vzdělance, přirozeně). Já ale tvořit seznamy a přičítat čísla nechci. Chci si prostě číst. Jen tak. Pro radost.

Jsme zvyklí, že všechno jde interpretovat, že všechno je možné zanalyzovat a rozebrat a že vždycky je nějaká jedna správná možnost. A když ne jedna, tak alespoň dvě. Jsme zvyklí, že všechno, co nás obklopuje, můžeme ovládnout rozumem, pochopit jeho proč a jak. Máme za to, že rozum je všemocný a je jen otázkou času, kdy probádá vše.

Včera jsem udělala zkušenost takřka hmatatelnou, že tomu tak není. Některé věci není možné interpretovat tak, aby to bylo správně. Respektive je možné je interpretovat prakticky na nekonečno způsobů a všechny jsou si rovné. Když jdete ve třech lidech na moderní tanec, můžete si být jisti, že vám z toho vylezou tři intepretace; možná i víc. A co na to autor? „Nehledejte děj. Je to báseň beze slov.“

Některým věcem zkrátka nemáme rozumět. Báseň je mnohoznačná, promlouvá k nám obrazy, dojmy, emocemi; jinými způsoby, než jaké ovládá rozum. Když čteme poezii, rozum by měl zůstat spát. Na to ale nejsme zvyklí, protože hloupá otázka „co tím chtěl básník říci“ nám straší v hlavě už od dětských let (a na tu přece musíme něco vymyslet). Stejně tak tanec je mnohoznačný, barvy jsou mnohoznačné a to, že se střídají a prolínají, nemusí znamenat vůbec nic a taky to může znamenat úplně všechno.

Někdy je potřeba mozek vypnout, protože některé věci jsou takové, že jim rozumět nemáme. Máme je jen vnímat, nechat je působit, a v tom spočívá jejich krása. Nemají žádné proč. Mám pocit, že jsme na to pro všechen rozum zapomněli, a proto potřebujeme umění – aby nám to připomnělo. Aby k nám promlouvalo záhadně a mnohoznačně, barevně, drásavě a něžně; ale hlavně mimo všechno „rozumění“.

Jaké máte pocity, když sledujete současnou filmovou tvorbu? Ty moje jsou značně rozporuplné. Mám totiž zejména ten pocit, že v mainstreamu nevzniká skoro nic nového: pořád samé nové adaptace již adaptovaného, staré pohádky převedené do modernější podoby, sequely, prequely, spin-offy (tak teď mi málem upadly prsty), stále nová a nová pokračování, předělávky, remaky.

Kromě toho, že jsem si právě vyčerpala svou roční kvótu anglicismů, to znamená zejména jednu věc: že v současné filmové tvorbě je nových a originálních nápadů jako šafránu. Pravda, jsou nové Star Wars, nová Popelka a Kráska a zvíře, noví X-meni a další a další nové filmy o superhrdinech, nových Padesát odstínů čehosi, dvacátý díl Pirátů z Karibiku a desátá adaptace Sherlocka Holmese. Mimo to je také Pýcha a předsudek se zombíky či nová pohádka od Disneyho, která se ani trochu nepodobá těm předešlým. Pravda, neviděla jsem letošní oscarové filmy, můj vhled do filmové scény je omezený, nereprezentativní a zcela určitě spoustě filmů křivdí. Ale nemůžu si pomoct, prostě se mi zdá, že v hlavním proudu filmové tvorby se hlavně recykluje a lidé se tam novotami a aktuálními tématy neobtěžují.

Nevím, jestli měl někdo takové pocity před deseti, patnácti, dvaceti lety, možné to je. Ale v současné době se mi to zdá velmi neodbytně: naše popkultura je z většiny prostě jen technicky stále dokonalejší opakování téhož. A zdá se, že jsme s tím náramně spokojeni, jako bychom ani nic jiného nechtěli. Proč, to je otázka k diskusi. Už však kdosi v antice pravil, že není nic nového pod sluncem. Zapomněl k tomu dodat jediné – že je to tak mimo jiné proto, že to staré je prostě daleko větší trhák.

Nevím jak vy, ale přestože zpravidla působím sebevědomým a vyrovnaným dojmem, není to vždycky tak úplně pravda. Zejména pokud jde o něco, co se mě nějak významněji týká, třeba o kvalitu mého uměleckého psaní. Ano, za ta léta zpětné vazby jsem slyšela o své tvorbě kde co a přečetla jsem tuny knih, které mi umožňují rozpoznat špatné věci od dobrých mnohem snáz než dřív, ale stejně ve mně občas zahlodá pochybnost.

Někde tam uvnitř totiž stále je to malé schoulené klubíčko patnáctileté školačky, která svoje básničky rozechvělýma rukama odevzdává učitelům a čeká na hodnocení jako na poslední soud. Ano, samozřejmě jsem se během let naučila výtvory všeho druhu odevzdávat sebevědomě a s jistotou a ortel očekávat klidně a rozumně při něm pokyvovat hlavou. Obzvlášť ve škole časem dosáhla tahle moje dovednost kvalit cynismu typu „padesát procent běžného úsilí je na tuhle práci až až“. Jakmile ale jde o něco osobnějšího, nebo mám o hodnotiteli obzvlášť dobré mínění, čeká stále v hlubinách cosi, co se tetelí radostí nebo smutně choulí při každém slově.

Odhalit kousek své duše někomu, u koho velmi stojíte o dobré mínění, je něco, co vyžaduje určité úsilí. Nedávno jsem se díky jednomu TED talku dozvěděla, že lidé, kteří jsou šťastní a cítí naplnění a uspokojení ze svých vztahů, mají společnou jednu vlastnost, která už tak skvěle nevypadá. Zranitelnost. Abyste dosáhli hlubokého spojení s druhým člověkem, musíte prostě občas risknout, že vás zraní. A tak jsem sedla k počítači, napsala poměrně dlouhý e-mail, připojila jednu ze svých posledních básní (s troufalým úmyslem, že třeba udělá radost) – a odeslala člověku, jehož si velmi vážím.

Přednáška nelhala. Lidé, které si pustíme za zákopy naučeného cynismu a hradby pracně vybudovaného sebevědomí, nás sice mohou hluboce zranit, ale když zůstaneme zakopaní, připravujeme se o neobyčejné bohatství. Při čtení odpovědi na můj e-mail se klubíčko kdesi uvnitř mě zatetelilo netušenou radostí. Kdo ví, třeba díky tomu příště už tak schoulené nebude.

Jedná věc mě zaráží: prakticky vždycky, když v našem českém kontextu někdo napíše článek či se jinak veřejně (ovšem pozitivně) vyjádří o ekologických tématech, dojde na peníze. Šetřit vodou a proudem se vyplatí, na peněženkách to poznáte. Nenakupujte impulzivně, dbejte na kvalitu a ušetříte. Dejte si na střechu solární panel, vyplatí se to. Nepřekvapilo by mě už ani „buďte vegetarián, ušetříte za maso“.

Je to smutné. Copak opravdu nejsme schopni uvědomit si, že otravujeme svoje vlastní životní prostředí, aniž bychom mysleli na peníze? Nezáleží nám na přírodě ani tolik jako na penězích? Nedochází nám, že je to naše planeta a když si ji zničíme, tak nemáme kde žít? Potřebujeme z toho všeho hlavně něco vytřískat?

Úroveň ekologické debaty u nás se mi zdá být přesně taková: dokud mi z toho něco nekápne, vlezte mi na záda. Myslím, že je to velká škoda, protože příroda je hodnota sama o sobě, hodnota taková, že vedle ní všechny peníze světa blednou. A my, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme její součástí. Jestliže si ji zničíme, zničíme i sebe. Je to jedna z nejcennějších věcí, jaké máme – a debata o ekologických tématech by měla podle toho vypadat a tímto způsobem daná témata nastolovat. Pakliže přistoupí na hru „přírodu až za peníze“, sama sebe tím diskredituje. Je samozřejmě prima, když šetřením přírody ušetřím i peníze, ale přednost by měla mít (vyjma extrémních případů) příroda. Ne proto, že na tom něco trhnu. Prostě proto, že je.

Obávám se, že dokud nebudeme uvažovat takhle, zůstaneme oním pověstným vředem na tváři naší planety. A ještě víc se obávám, že dokud tak nezačne vypadat i naše veřejná debata o ekologii, uvažovat tak snad ani nezačneme.