Rubrika: Zápisník

Článek o tom, že lidé vnímají svět hlavně skrz jeden svůj primární smysl, už jsem napsala. Psala jsem mimo jiné o tom, že většina lidí je orientovaná vizuálně, a jejich jazyk tedy tvoří hlavně metafory z této oblasti (něco je jim „jasné“, potřebují si to „omrknout“, případně „to tam nevidí“). Dnešní článek na to navazuje, a to příběhem osobním: pojednává o tom, jak se v tomto převážně vizuálním světě mají sluchově orientovaní lidé. Například já.

Nebudu vám lhát, někdy mě moje sluchovost pěkně štve. Víte, na kolik lidí, kteří mi otevřeně řekli „víš, já tomu vizuálnímu a obrazovému moc nerozumím, není to můj šálek kávy“, jsem v životě narazila? Na jednoho. Slovy: jednoho. Samozřejmě jich takových znám víc, ale řekla bych, že prsty obou rukou proti nim mají přesilu. Je každopádně moc fajn si s nimi povídat, protože:

1) Nemluví o filmech. Normálně mluví o filmech všichni. Mluví o nich tolik, že jsem se naučila přizpůsobit a na filmy jsem začala koukat – a dokonce o nich psát – taky.

2) Nemluví ani o fotografii, komiksu, malování, kreslení, obrázcích, výstavách nebo malířích. O těch toho vím zhruba tolik, kolik jsem byla schopna od svých kamarádů vyslechnout – ale toho je zase vzhledem k mojí paměti docela dost.

3) Mluví o hudbě a literatuře, často o poezii. Co je na poezii sluchového, ptáte se? Odpověď je snadná: všechno. Poezie je destilovaná krása jazyka určená k tomu, aby se recitovala. Nahlas.

Říkáte si „a co jako“ a vrtíte nechápavě hlavou? Vydržte ještě chvilku, pokusím se to lépe objasnit. Zatímco moji přátelé si prakticky všichni malují a kdysi chodili někam na výtvarku, já hraji na housle a zpívám – zájmy, které až příliš často není s kým sdílet. Když se s nimi dívám na filmy, bývám ten blbeček, co to nechápe, pokud se to tam nevysvětlí hezky slovy. Když jdu na výstavu, často jen krčím rameny. Ve fotografii většinou umění prostě nevidím. Fotka, no. Jaké významy v tom hledáte? A hlavně: jak? A to nemluvím o tom, když jsou na nějakém webu jenom ikonky se symboly bez popisků! Hotový armageddon.

Já si místo toho pamatuji písně, které si zpívám alespoň v hlavě prakticky neustále, prsty si pořád vyťukávám nějaký rytmus, včetně toho, jak vlak drncá po kolejích. Někdy si jenom tak říkám nahlas nějaká slova, protože se mi líbí, jak zní – zpravidla v cizím jazyce. Když něco slyším, dovedu to většinou dost přesně napodobit, dodneška jsem nepochopila, jak je možné, že lidi neumějí dobře vyslovovat anglicky, když angličtinu v jednom kuse někde slyší. Naprosto nechápu, jak lze neslyšet v hudbě rytmus a tancovat třeba polku špatně. Samozřejmě vím, že to možné je, ale kdesi v hloubi mého vědomí stejně hlodá červíček pochyb: děláte to jen jako vtip a v reálu to slyšíte, žejo?

Nemyslete si, i já se ráda dívám, dívání je krásné. Ale nikdy pro mě nebude mít sílu krásné hudby, libozvučného jazyka nebo půvabné poezie. Krajinu dokážu obdivovat celé hodiny, ale bez šumění stromů a zpěvu ptáků pro mě vždycky zůstane tak trochu hluchá. A budu v tom vždycky tak trochu osamocená. Protože takhle to prostě my, vizuální hlupáčci, nebo také jedinci s převážně auditivní kognitivní orientací, máme.

Inspirace k tomuto článku ke mně, abych tak řekla, přišla sama od sebe a zcela bez pozvání. Je to tak: spolu se slušnou dávkou virů jsem ulehla do postele a od včerejška nedělám celkem nic jiného. A to by bylo, aby mě k tomu zase nenapadlo něco, co by vydalo na článek.

Je tomu zhruba rok, co jsem četla skvělou knihu o psychosomatice, kterou od té doby všem doporučuji (Jan Hnízdil: Mým marodům). Měla by to být skutečně povinná četba, neboť je velmi cenným náhledem na nemoc. Nebere nemoc jen jako útok nepřátelských zelených minipotvůrek s deseti nohama, kladivem a špičatými zuby. Ne, bere nemoc jako laskavé napomenutí, kterým nám naše tělo dává najevo, že s ním nezacházíme tak, jak bychom měli. Bolení zad, migrény, různé syndromy, úzkosti a poruchy imunity, nad kterými tradiční medicína zpravidla bezmocně krčí rameny, jsou přesně takovými signály. Tělo nám říká: už nemůžu, přetěžuješ mě. Ať už to přetěžování znamená práci čtrnáct hodin denně a strašlivě moc stresu, deset dětí a nemožný manžel k tomu, špatný vztah s rodiči nebo cokoli jiného.

Jaká je cesta k uzdravení? Těžká. Jsme zvyklí zajít k doktorovi, následně do lékárny, polknout prášky a pokračovat v životě tak jako doposud. To nám čím dál dokonalejší prášky umožňují. Jenže jediný důsledek toho, že budeme například pořád brát analgetika typu Ibalgin, je ten (tedy kromě zničeného žaludku), že příčina našich potíží může nerušeně pokračovat v rozletu. Za nějaký ten pátek nás tedy čeká repríza, a to pravděpodobně s ještě většími grády.

Svoje ležení v posteli si tedy užívám. Díky za tu zprávu. Zařídila jsem se podle toho.

V mém životě je mnoho lásek. Hudba, literatura, příroda, Francie a další a další. Ale dnes chci mluvit o něčem, čemu poměrně dost lidí v mém okolí nerozumí: o tanci. A to o tanci klasickém: standardním a latinsko-americkém.

Nevím, jetli znáte ten pocit, když začne hrát hudba a vy ji najednou cítíte v celém těle. Každý sval souhlasí s rytmem, který slyšíte, a cítíte, že kroky daného tance jsou pro tu hudbu tak dokonale přirozené, že to snad ani víc nejde. Tanec není pouze na hudbu, tanec JE hudba, hudba prožitá a vyjádřená pohybem. Každý z tanců má svou atmosféru, svou emoci. Romantický waltz, kdy plujete parketem jako labuť, temperamentní tango s prudkými pohyby a ostrými kroky, veselý a dovádivý quickstep… a latina se svými nedostižnými bubínky! Ten rytmus doslova zvedá ze židle, z té hudby sálá sám život. Vždy, když slyším sambu, musím vynaložit velké úsilí, abych zůstala sedět, mám-li, protože mám chuť tančit, tančit a protančit troje střevíce. (U mých současných tanečních bot by to ovšem nebyl, vzhledem k tomu, jak dlouho už je mám, žádný problém.)

Proto mám takovou slabost pro Stardance, byť je to showbusiness par excellence (a taky proto, že ho moderuje oduševnělý a milý Marek Eben). Proto, když jsem začala v sedmnácti pravidelně tančit, bylo to pro mě jako splněný sen. Proto se těším na pondělí, neboť chodím tančit – opět. A to je chvíle, kdy cítím, že opravdu žiju.

Taky máte někdy výraz jako sekačka na trávu, která zjistila, že si tráva právě založila odbory? Pakliže ano, pak jistě víte, o čem je řeč. Ano, o placaté zemi, na které se světlo šíří tak pomalu, že můžete pouhým okem sledovat, jak se rozlévá až na dno údolí. O Zeměploše. A jejím autorovi – Terry Pratchettovi.

Ve svém okolí mám hned několik lidí, kteří podlehli pratchettovskému kouzlu a znají jeho knihy prakticky nazpaměť. Asi si říkáte, že to je jen takový eufemismus, vždyť je těch knih čtyřicet. Není to eufemismus. Stačí jim přečíst takřka libovolnou větu a oni už vědí, kterou knihu čtete a o čem je zrovna řeč. Po tom, co jsem zeměplošské knihy začala číst ve větším objemu i já, jsem pochopila, co na Pratchettovi jeho fanoušci milují. Pratchett je génius světa bez iluzí.

Zeměplocha je svět, jehož postavy jsou představeny beze všech příkras. Ankh-Morpork, hlavní zeměplošské město, je místo, kde byste opravdu nechtěli žít – špinavé, zločinné, zkorumpované, s tou nejneschopnější policií, jakou si dovedete představit a s cechem a vrahů a zlodějů. Lidé na Zeměploše jsou zpravidla egoističtí, ochotní věřit každé blbosti, líní a zbabělí. Zní to strašně? Ano, ale Terry Pratchett dokázal tuhle hořkou realitu změnit v takovou podívanou, že se u ní budete lámat smíchy. Mnoho postav ze Zeměplochy totiž poznáte – všechny Pratchettovy figury jsou neobyčejně lidské, a to právě svými negativy. Ty jsou zpravidla lehce přehnané, a tak vás nemohou nerozesmát. Ani hlavní hrdinové nejsou, abych tak řekla, žádní hrdinové. Jsou to prostě obyčejní lidé, kteří se jen přichomýtli k něčemu, o co ani v nejmenším nestáli.

Pratchett, přestože o světě zjevně nemá naprosto žádné iluze, ale nesklouzává k cynickému nihilismu – a to je na něm, vyjma brilantní stylistiky a dokonalého humoru, to nejobdivuhodnější. Jeho kritika je věcná, laskavá a zároveň neuvěřitelně zábavná. Za což také patří dík Janu Kantůrkovi, překladateli zeměplošských knih. Jeho překlad je vpravdě hoden obdivu.

Díky, mistře, že jste nám ukázal, že jde milovat i nedokonalý svět. Jen mi snad odpustíte, že si vaše knihy nebudu zase číst, až mi vytrhnou osmičku. Protože to opravdu nebylo nejstrategičtější rozhodnutí.

Jsem děsný idealista. A když říkám děsný, myslím děsný. Mám už na kontě pár příhod, které si, záleží na náladě, buď ráda dávám za rámeček, nebo je naopak důsledně zametám pod koberec. No a samozřejmě vždycky ochotně něco podobného udělám znovu. O čem je řeč? O kritice. Těch nade mnou. S mým podpisem.

Poprvé jsem to udělala, když jsem dostala svou první trojku na univerzitě. Byla to nejnádhernější trojka v mém životě za nejnesmyslnější zkoušku na celém bakaláři. Jak já byla nadšená, že už tu látku nikdy v životě nemusím vidět! Tedy ona ta zkouška nebyla tak úplně nesmyslná, minimálně učebnice k ní byla naprosto skvělá, ale celá forma té zkoušky byla tak špatně navržená a celé to bylo tak subjektivně hodnocené, že jsem si sedla, tím nejbrilantnějším slohem, jakého jsem byla schopná, jsem napsala velmi kritickou evaluaci, podepsala ji a odeslala. Jen ať si mě klidně v tom SISu rozkliknou a podívají se na moje známky! Tím lépe. Navíc jsem si řekla, že si to určitě ti učitelé přečtou až na konci zkouškového, tedy až tam ta hodnocení budou mít ode všech, co je chtěli napsat, a také – mimochodem – až budu mít po státnicích. Zhruba za dva týdny mi přišel e-mail od garanta výše zmíněné zkoušky. Dlouhý e-mail. A tak jsme si začali psát. Klepaly se mi při tom ruce, dokonce jsem si vyžádala přátelskou asistenci, že to sama nedám. Slíbil, že moje připomínky vezmou v úvahu na příští poradě. U státnic jsem ho naštěstí neměla, infarkt se nekonal.

Podruhé to bylo loni. Naprosto strašlivý předmět – půlka zbytečná, druhá tak špatně odučená, že ani nevím, jestli taky byla zbytečná. Tak jsem to tam napsala a zase s podpisem. Scénář se opakoval, infarktová situace také. Opět mi přišla dlouhá zpráva, opět jsme si to vysvětlili a vytmavili (já s psychickou podporou) a bylo mi přislíbeno zamyšlení a přehodnocení. Jestli k tomu dojde, to mohou posoudit jen budoucí generace (já osobně o tom dost pochybuju, ale to na principu nic nemění).

No a tentokrát? Říkala jsem si, jestli poslední semestr s nějakými předměty má ještě cenu něco hodnotit… a usoudila jsem, že ano. Takže už tam jsou. Pěkně šťavnatá hodnocení s takovými obraty jako „v současné podobě předmět nemá takřka žádnou informační hodnotu“. Sice už jsem v psaní učitelům velmi zběhlá, ale jestli mi zas nějaký odepíše, zase se mi budou klepat ruce. Protože nemám ani trochu ráda konflikty, ale jsem nepoučitelná, a tak jim tam tu kritiku pod svým jménem vždycky znova napíšu.

Jo a už jsem vám říkala, že jsem dneska psala stížnost do dopravního podniku?