Rubrika: Zápisník

Jsem dítě devadesátých let a přestože mě spousta dobových mánií úspěšně minula (neviděla jsem kupříkladu jako dítě jedinou Disneyovku, nikdy jsem nesbírala Pokémony ani nehrála pogy), stále na mě devadesátky zanechaly značnou stopu – a to zejména díky mým sourozencům, kteří byli v té době teenagery. Poslouchali rádio, nahrávali si písničky na kazety, vzájemně se smáli svým různým hudebním vkusům, vystřihovali z časopisů obrázky svých oblíbených zpěváků a kapel, dívali se na Eso (pro mladší ročníky: Eso byla hudební hitparáda). Ano, společný jmenovatel je zjevný: hudba. Můj vztah k devadesátkové éře má převážně formu hudebních vzpomínek na tehdejší vypalovačky. A právě na ně jsem si před pár dny vzpomněla.

Na youtube jsem totiž narazila na video top 10 písniček z devadesátých let, které jsem si z dlouhé chvíle pustila. A ejhle: vynořila se přede mnou jména jako Spice girls nebo Britney Spears a písničky, jejichž nápěvy jsou uloženy tak hluboko v mojí paměti, že jsem jenom překvapeně koukala, že je vlastně znám. Macarena, Unbreak my heart, My hips don’t lie, Hit me baby one more time, Barbie girl a další. Když jsem se pak podívala na video písniček z nultých let následujícího století, kdy jsem byla teenagerem já a měla bych mít tedy dané songy v živější paměti, zjistila jsem, že už je vůbec tolik neznám a jména kapel či zpěváků mi toho říkají daleko míň. Jako teenager už jsem si zjevně našla svoji krevní skupinu a daleko míň byla pod obecným popkulturním vlivem.

Co ale nejvíc stojí za povšimnutí, je skutečnost, kolik je toho člověk ochoten odpustit písničkám, které poznal v hodně mladém věku. Mnohé jsou opravdu dost hrozné a teď bych je za normálních okolností v žádném případě dobrovolně neposlouchala. Takhle k nim mám ale zvláštní, sentimentalitou prodchnutý vztah, který je dalek toho, aby je zahodil do koše. Jsou to prostě písničky mého dětství.

Zbývá jediná otázka: co všechno dalšího máme rádi z podobných důvodů? Nebo možná trefněji: najde se v celé naší názorové paletě vůbec něco, co je na těchto vlivech nezávislé?

Osud tomu chtěl, že se během posledního měsíce pořád tak trochu stěhuji. Lépe řečeno: převážím stále nějaké věci z jednoho koutu Prahy do jiného koutu Prahy. Většina těchto převozů proběhla autobusem a po daných zážitcích se nemohu nepodělit o svoje překvapení nad stupiditou některých spolucestujících.

Pražské autobusy jsou koncipované tak, aby si tam našla svoje každá potenciální skupina cestujících. Je tam místo pro kočárky, vozíčkáře, důchodce i ty, kteří si mohou dovolit jako srnky vyběhnout pár schodů. A dokonce je tam i místo, kam si můžete odložit nějakou větší bagáž, kterou s sebou táhnete, protože se třeba stěhujete, že. Pokud ovšem máte inteligentní spolucestující.

Táhli jsme veliké ikeácké tašky, očividně plné nejrůznějších věcí (z jedné například čouhala kvetoucí orchidej), a chtěli jsme si je odložit na místo, kde na to je určené místo. Na tomto místě však stál pán, a to tak, aby ho zabral úplně celé, a zcela nepokrytě se na nás koukal – po celou dobu, co jsme nastupovali. Stál tam spolu s paní, blbě na nás koukal a nepohnul se ani o centimetr. Stáli jsme tedy jako tvrdá y takřka ve dveřích a bránili cestujícím vystoupit. Autobus byl navíc skoro prázdný, takže si daná dvojka mohla sednout na rozdíl od nás kamkoli. Když jsme přestoupili na jiný bus, čekal nás úplně stejný problém, jen ten pán byl sám. Stál tam, zabíral celé místo, které za normálních okolností zabere kočárek i s maminkou, a – opět – akorát blbě koukal. Třetí historka se odehrála na cestě do Řecka, kdy jsme opět stáli s kufry ve dveřích, zatímco na místě, kde bychom si mohli odložit, seděla slečna a koukala do mobilu a ob jedno místo (!) seděl pán; tentokrát nás oba velmi okázale ignorovali.

Jsem člověk milý a příjemný. Ale jestli se mi něco podobného stane v dohledné době ještě jednou, tak se asi neudržím a prostě položím danému chápavci svoje zadazadlo na nohu. A protože jsem člověk milý a příjemný, tak se přitom hezky usměju a daného cestujícího klidně v několika světových jazycích informuji, že jsem si jen dala zavazadlo na místo k tomu určené.

Přijměte, prosím, omluvu za mou nepsavost a můj dnešní článek vám budiž náplastí na tuto dlouhou pauzu. Bude cestopisný a profesionálně dojmologický: o Jónském moři, milionech olivovníků, spadaných citrónech, silnicích tak úzkých, že jimi ani autobus neprojede, o špinavých a oprýskaných domech, zašmouraných ulicích, smrdících popelnicích a vysokoškolácích, kteří vás obsluhují v restauraci. Stručně: byla jsem v Řecku a byl to výlet v mnohém překvapující.

Řecko, ať tomu chceme věřit, nebo ne, je země sice krásná, ale místy také docela chudá. Nevím, jak pevninské Řecko nebo třeba Kréta, ale ostrov Korfu, přezdívaný pro svou zeleň smaragdový ostrov, a především jeho hlavní město (překvapivě také Korfu), na vás opravdu dýchne duchem chudoby. Domy jsou tu velmi často nehezké, umolousané, ba špinavé, oprýskané a neudržované. Jakmile vylezete z úplného centra, které je pod ochranou UNESCO, chybí tu skoro úplně chodníky, zato ale nechybí neuvěřitelně smradlavé kontejnery a jen o trochu míň smradlavá auta. Druhou stranou mince jsou obrovské vily boháčů (třeba Rotschildů) na pobřeží. A přechodem mezi oběma stranami mince je poměrně dost nedostavěných vil nejspíše zchudlých řeckých exboháčů a strašně moc sezónních podniků, obchodů a obchůdků, ve kterých hledá nějakou tu práci hojnost nezaměstnaných.

Co se týče přírody, je nádherná. Moře křišťálově čisté, úchvatné skalnaté pobřeží, miliony olivovníků, cvrčení cikád. Místo jabloní si Řekové pěstují na zahrádkách citroníky a pomerančovníky, které k našemu údivu nezřídka prostě nechávají opadat (náš údiv ale také trochu opadne, když nám dojde, co my nezřídka děláme s těmi jablky). Také prakticky nemají psy, zato mají spoustu toulavých koček. Občas jsme zahlédli na naše poměry vpravdě obludnou opuncii. Zkrátka pravá středomořská romantika.

Věřte, nevěřte, ale po návatu na pražské letiště jsem měla pocit, že jsem přijela do bohaté a vyspělé západní (a taky trochu severské) země. Pravda, slunce, moře a nádherná středomořská příroda tu nejsou, ale také nevysíláme hned na druhý pohled vzkaz: je dobře, že jsi tady, turisto, protože jinak nebudeme mít v zimě co jíst. Jediné ponaučení, které si z toho lze vzít, je asi toto: leťte se do Řecka válet k nádhernému moři, hodně tam utraťte, protože mnoho jiných příjmů než cestovní ruch leckde nemají, a k servírkám a servírům se chovejte slušně – je totiž dost dobře možné, že jsou to čerství absolventi řeckých univerzit, které prostě jen nikde nechtějí.

Vzduch voní létem a okurkovou sezónou a já jsem na prázdninách, ale ani to mě nezbavilo filosofické vzpomínky na můj blog. S létem totiž začíná opalovací mánie, alespoň tedy v našich zeměpisných šířkách. V Africe si mezitím miliony žen mažou kůži úplně jinými než opalovacími či dokonce samoopalovacími krémy – jsou to krémy na bělení pleti. Ještě pár století nazpátek bychom i my, jestliže bychom chtěli být obdivováni pro svou krásu, byli zalezlí během slunečných dnů kdesi na dně kobky, protože i tehdy byla pleť jako sníh v kurzu. Ne však dnes.

V dobách, kdy byli všichni pořád venku a pracovali na poli, bylo opálení nutností, které se prostě nešlo vyhnout. Drtivá většina lidí na pole musela, a tak opálená prostě byla. Vyšší vrstvy nechtěly vypadat jako drtivá většina lidí – a tak si začaly zakládat na tom, že oni na pole nemusejí a jejich kůže se chlubí stejnou barvou jako alabastr (stejnou logikou se řídí současná situace v Africe – jen není standardem alabastr, ale trochu tmavší odstíny). Kdo chtěl být cool, in a trendy, musel si svou sněhobílou barvu udržovat, seč se dalo.

Dnes jsme všichni pořád vevnitř, pracujeme v kancelářích u počítače a ven se dostaneme jen málokdy. Logický důsledek? Přece nebude v módě něco, na co většina společnosti dosáhne sama od sebe! A tak zbožňujeme opálení. Přestože na něm vlastně není nic automaticky skvělého ani krásného. Mě osobně tedy rozhodně příliš netáhne, vlastně mi zvlášť na některých lidech připadá opravdu hodně nepřirozené. Mám ráda teplo a ráda jsem po určitou dobu na slunci, ale to je tak všechno. „Bronz“ chytat nepotřebuji. Škoda jen, že k analogickému závěru nedojdou i ony ženy v Africe. Ne, že bych potřebovala, aby se mnou souhlasil celý svět. Ale ty bělicí krémy jsou většinou jedovaté.

V orchestru (přesněji řečeno v orchestrech) hraji již velmi dlouho a ráda. Je to něco úplně jiného než hrát sólově nebo třeba jen v malém souboru, jako je kvarteto. Vlastně je to zážitek natolik specifický, že jsem se rozhodla vás dnes nechat nakouknout za oponu. Protože tam se dějí věci!

První věc, o kterou jste jako posluchači ochuzeni, je dirigent, poznávací znamená orchestru č. 1. Napadlo vás někdy, jak podstatné je, že k divákům stojí zády? Nejspíš ani ne – zády stojí prostě proto, aby ho dobře viděli hráči a to je celé. Není. To, že dirigentovi nevidíte do obličeje, totiž znamená, že jste ochuzeni o jedno celé paralelní herecké představení. Nevidíte smrt v jeho očích, když se skladba začne rozpadat, nevidíte jeho neuvěřitelnou mimiku doplněnou o celou barevnou paletu jeho obličeje, která se dá přeložit podle situace různě – nejčastěji jako snaha uniknout katastrofě v podobě orchestru hrajícího moc potichu/moc nahlas/moc pomalu/moc rychle/po všech stránkách úplně mimo. Tato mimika je někdy tak neuvěřitelná, že mají orchestrální hráči co dělat, aby se nezačali zplna hrdla chechtat. Zejména hráči na dechové nástroje.

Druhá věc je strach o ostatní nástrojové skupiny. V momentě, kdy je váš part jednoduchý, zpravidla nemáte oddech, ale naopak strach o chudinky flétny nebo violoncella, aby zvládly svoje pekelně těžké sólo, které tolik cvičily, prožíváte s nimi při svých dlouhých držených notách každé zatřesení jejich melodie a každé zrychlení a zpomalení následované zuřivou snahou dirigenta držet celou skladbu pohromadě (viz bod č. 1). Úleva, když to zvládnou, je nezměrná.

Třetí věcí jsou výbuchy smíchu na zkouškách. Nestává se to příliš často, ale když, tak to stojí za to. Scénář vypadá takhle nějak: „Tak a teď hlavně žádné zvuky, dokud se nezačne hrát! Bude tu absolutní ticho!“ Načež nastane ticho, do něhož se po pár vteřinách ozve velmi hlasité zaskřípání. Případně řev dirigenta vprostřed hraní „Přátelé, tady máme strašně těžkou prdel!!“, který doprovází hereckou etudou „větrný mlýn“. Případně notou, kterou nějaký nešťastník náhodou utrousí v místě, které se předtím desetkrát zkoušelo, aby tam hlavně nikdo opravdu nehrál, když nemá.

Poslední věc se popisuje velmi těžko. Je to stěží zachytitelný pocit, když začnete hrát svůj štěk, který jste předtím doma cvičili a shledali velmi nudným, a ostatní nástrojové skupiny vás najednou tak dokonale doplní, že máte pocit, jako by melodie právě rozkvétala z vašeho středu. Tohle se obvykle stává, když se koncert konečně cvičí se sólisty a všechna ta hluchá místa jsou najednou nádherná. Začne se hrát a vy najednou skoro nemůžete, protože jste zcela ochromeni krásou, která se právě odehrává kolem vás. Nebo úplně ztuhnete, protože vás udeří poznání dané skladby (nejčastěji proto, že byla v Amadeovi…).

Hraní v orchestru je zkrátka nenahraditelný zážitek. Ta chvíle, kdy nastupujete před publikum, ale cítíte se dokonale bezpečně, protože je vás tolik, a zároveň hrdě, se nedá úplně popsat. Stejně jako ta chvíle, kdy se hraje vaše oblíbená pasáž a vy máte husí kůži. Protože když jste přímo ve středu dění, podílíte se na něm, vidíte dramatické obličeje páně dirigentovy a ještě se vám mírně chvějí ruce… tak máte prostě pocit, jako byste stoupali k nebesům.