Rubrika: Zápisník

Nemám ráda muzikály. Pohádky většinou nejsou můj šálek čaje. Jsem zásadně proti dabingu. A co se nestalo: viděla jsem Prince egyptského, americkou muzikálovou pohádku, v češtině. A líbilo se mi to!

Jsem přesvědčená, že za to mohou výjimečné kvality filmu. Je mu téměř dvacet let a lidé mojí generace na něm nezřídka vyrostli, ne však já, čekalo to na mě až do dospělosti. Princ egyptský zpracovává velmi ošemetné biblické téma, totiž vyvedení Izraelitů Mojžíšem z Egypta. Zpracovává ho však citlivě, působivě a velmi povedeně. Zde je pár důvodů, proč se na film podívat:

1) Hudba. Písně v muzikálech většinou vnímám jako obtěžující vložku, kterou musím přetrpět a pokud možno už nikdy se k ní nevrátit. Tady je to jiné. Každá píseň (mimochodem, autor je Hans Zimmer) je jiná, barvitá, nástrojově bohatá, dýchající exotikou a nazpívaná zpěváky s opravdu příjemným hlasem. Šokovalo mě, že píseň, kterou v originále zpívá izraelská zpěvačka, ji nazpívala i v češtině. A hlavně: písně jsou přebásněné natolik dovedně, že jim v češtině nechybí vůbec nic. Garantuji vám, že z poloviny budete mít husí kůži. Let it go je oproti tomu popová limonáda, ale to je podle mého názoru vlastně celé Ledové království. Bez urážky, prostě mě nějak minulo.

2) Citlivá akce. Až na jednu, dvě scény (třeba košík plovoucí po řece) je ve filmu veškerá akce zobrazena velmi citlivě a decentně. Dovedu si představit, že egyptské rány by se daly rozmáznout na půl hodiny takovým způsobem, že by celý film úplně zabily. Tady jsou shrnuté v jedné písni a místo toho je tam propracovaný vztah Mojžíše a Ramsese a jeho vývoj. Mnohem lepší investice. Plusové body si také zaslouží zobrazení Hospodina a jeho pobíjení prvorozených. Velmi oceňuji, že se tam neobjevuje žádný anděl s plamenným mečem!

3) Úprava předlohy. Uznávám, že je ve filmu dost nepřesností. Pochybuji, že Egypťané měli za otroky jen Izraelity, a také si nemyslím, že by se k nim chovali až zas tak špatně (proto si také později na poušti Hebrejové tak stěžují a vzpomínají na dobré jídlo a jistoty Egypta). Principiální odpor k otroctví je v téhle době naprosto mimo, Mojžíš by si těžko pamatoval píseň, kterou slyšel jen jako novorozenec a tak dále. Áron je prakticky nahrazený Mojžíšovou manželkou Siporou, do hry vstupuje jeho sestra Miriam (vlastně nevím, jestli takovou sestru vůbec měl), ale to se vše dá skousnout a má to svůj důvod. Pikantní detail na konec: film končí tím, jak Mojžíš schází z hory a nese v rukou Desatero, které mu dal Hospodin. Podle biblické předlohy by mě najít Izraelity, jak uctívají zlaté tele, které si mezitím stihli vyrobit. Mojžíš následně desky vzteky rozmlátí o zem a pak musí jít pro další… chápu, že tohle vynechali.

4) Náboženskost. Film pojednává cele náboženské a velmi velké téma. A světě drž se, ono zůstane náboženské i velké! Ale – opět – velmi citlivě. Není to šílená náboženská agitka, ale hlavně to není ve stylu „jo, byl to magor, historicky to přeci bylo takhle“. Ne, mytologické téma je zpracováno mytologicky. Ohnivý sloup prostě je ohnivý sloup a hořící keř je hořící keř. Unikátnost monoteistického židovství bez obrazů je zde krásně vystižená a antropologicky víceméně korektně vykontrastovaná s obrazovým polyteismem Egypťanů. To vzhledem ke svému vzdělání velmi oceňuji.

Princ egyptský je podle mého názoru až na pár prvků (například naprosto debilních egyptských kněží) velmi kvalitní pohádka – a rozhodně více než plnohodnotná konkurence Disneyho (je prací studia Dream Works). Myslím, že vím, na co se příště kouknu s neteřemi. Víc takových filmů, na kterých je péče jim věnovaná tolik vidět!

Jak moji věrní čtenáři, tak moji přátelé o mně dobře vědí, že jsem těžký frankofil. To je nicméně jen část pravdy, protože mám ještě druhou slabost – a ta, byť je zcela jiného charakteru, není o nic slabší. Jmenuje se Anglie.

Nenechte se mýlit, nikdy jsem v Anglii nebyla a ani to není nějaký můj velký sen (vizte ten rozdíl: ve Francii jsem byla čtyřikrát, pokaždé to bylo úchvatné a vždycky tam chci znova). Ale miluji, abych tak řekla, anglickost. Je to ve zkratce všechno, co si představíte, když se řekne „Britové“ nebo „Británie“ (velmi trefně je to postiženo ve filmu Asterix v Británii). Černý čaj s mlékem, suchý humor, zdvořilost, konzervativnost, důraz na soukromí, jemně kopečkatou zelenou krajinu s velkými stromy, britskou angličtinu. Vím, je to stereotypní. Ale já na to říkám jen: ach, anglickost.

Moje nejoblíbenější knihy napsali Angličané, moje nejoblíbenější filmy a seriály jsou britské, humor, kterému se směju, až se za břicho popadám, je suše anglický (za takový pokládám i tolik specificky české Cimrmany) a sem tam odněkud po anglicku zmizím. Britskou angličtinu považuji za nádherně zpěvnou, melodickou a libozvučnou – a kdo mě slyšel mluvit anglicky, ví, že se o něco takového snažím, protože americká angličtina je oproti tomu úplně… není tak hezká. Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Oscar Wilde, George Bernard Shaw, Virginia Woolfová (pomiňte, prosím, případný irský původ). Králova řeč, Pýcha a předsudek (míněn seriál od BBC, nikoli film s Keirou Knightley!), Jak je důležité míti Filipa, Jistě, pane ministře. Ach, anglickost.

Britové se do své kultury otiskli jako bytosti roztomile introvertní, zdvořilé a svým zvláštním způsobem jemné a jemnocitné. Mají rádi věci tak, jak vždycky bývaly, cení si samoty a soukromí, nepřehánějí a nedramatizují, nosí s sebou deštník a o páté pijí čaj. Vyjadřují se zdvořile, tak trochu oklikou a zlehka, jako kdyby dovedli mluvit po špičkách. Konverzují o počasí, které je vždycky hezké, a oplývají břitkou ironií, ze které suchost, abych tak řekla, přímo kape.

Taková národní povaha s tou mojí krásně souzní. Moc ráda se proto kochám perlami anglické kultury a užívám si své drahé anglickosti. Prosím, neberte mi ji logickými argumenty, že takhle to tam vypadalo tak možná v 19. století ve vyšší střední třídě v Hertfordshiru a kdo ví, jestli vůbec. Vím o tom. A možná to je důvod, proč se mi do té Anglie až zas tak přehnaně nechce.

Jakmile jsem spatřila téma tohoto týdne, ozval se ve mně hlásek: svět, který nás obklopuje, neexistuje, existuje jen svět, který nás tvaruje, vtiskuje se do nás a neseme si ho s sebou. Světa, který by nás jenom obklopoval, je strašně málo, pokud vůbec je…

A tak jsem mu dala vytrysknout na povrch.

Naše prostředí má na nás velmi hluboký, ba přímo určující vliv. Je velký rozdíl, jestli žiju v Praze nebo na samotě u lesa. V Praze se musím přizpůsobovat velkému množství lidí, kultuře, spěchu, lidem ze všech koutů světa, lidem, kteří se oblékají jako papoušci nebo mají zelené vlasy. Na samotě u lesa mě tvaruje samota, příroda, klid, ticho, zpěv ptáků a šumění stromů, ale také třeba nuda, nedostatek civilizace a statičnost. Jsou to dva natolik různé životní styly, že jejich výsledkem budou dva do určité míry různí lidé.

Svět, který nás obklopuje, si zároveň neseme vevnitř s sebou. Říká se, že lidé, kteří v sobě mají pořádek, ho dělají i kolem sebe. My tvarujeme svět, svět tvaruje nás. Žít v hezkém prostředí je potřeba, která když zůstane nenaplněna, něco nám schází. Když jsem se v úterý vrátila z třídenního pobytu v Lázních Kynžvart, bylo to víc než zjevné: lázeňské budovy byly hezké zvenku, ale k uzoufání ošklivé zevnitř. Úplně mě to drtilo. Zcela jiný pocit ve mně vzbuzuje můj pokoj, ve kterém se mi líbí. Nebo: na bakaláři jsem byla moc spokojená s budovou, ve které jsme sídlili, líbilo se mi tam. Na magistru jsme v budově, která – aniž bych jí chtěla nějak lichotit – je fakt hnusná. Rozdíl je to nebetyčný.

Jaký z toho dělám závěr? Velmi jednoduchý: my jsme ve světě a svět je v nás. Čím víc jsme se spolu sžili, tím víc jsme do sebe vzájemně zapustili kořeny. Svět, který by nás jenom obklopoval, je ve srovnání s tímto světem v nás, vlastně nepodstatný.

Také znáte ten tlak? Bavíte se s libovolným člověkem o libovolném tématu a bum.

„Co si o tom myslíte?“

A vy, filosof z povolání, mu sdělíte svůj inteligentní, perfektně odargumentovaný a prožitý názor. A teď zpět do reality.

Myslím si – jak už konec konců říká můj profil – že na určité věci názor mám a mám ho jasný. Tehdy se ho nebojím říct (někdy dokonce i nahlas!). Ale na spoustu věcí názor nemám a je jich daleko víc než těch prvních. A někdy mám pocit, jako bych tím překračovala jakési společenské tabu.

Je totiž moderní, když každý má skvělý názor na všechno. Na islám, elektronickou evidenci tržeb, bezpečnostní opatření v elektrárnách ČEZu, návštěvu čínského prezidenta a Holanovu poezii. Soudím, že něco takového není v silách smrtelníka, minimálně ne smrtelníka, který není na světě ani čtvrt století. A přece se to po mně chce. Pakliže na to na všechno názor mít mám, musí nutně být povrchní. Jak taková názorová rychlokvaška vypadá? Zpravidla sestává z opakování několika frází, které řekl někdo, komu věřím. Ano, taková je podle mě většina skvělých názorů i názorů vůbec, včetně těch mých. Bylo by to zcela v pořádku, logické i legitimní, jen kdyby se nezaměňovaly za nezpochybnitelnou podstatu všehomíra.

Podstata všehomíra sestávající z pár bezduše zopakovaných frází? Zní to absurdně, ale obávám se, že to není takové sci-fi. Možná, že kdyby lidé měli častěji odvahu prostě říct „nevím, o tomhle nemám dost informací, takže na to nemám žádný názor“, kdyby se ze všech stran už od střední školy pořád nehrnuly požadavky, abychom všichni měli na všechno názor, tak by se nám žilo lépe. Minimálně by si nemysleli všichni všechno o všem a nepokládali to za podstatu vesmíru, kvůli které je třeba vraždit.

Na závěr si je třeba ještě vyjasnit pár věcí: Holanovu poezii znám až na pár výjimek jen ze školních škamen a většinou jí nechápu, elektrárnám ČEZu nerozumím, ani co by se za nehet vešlo, snad jen vidím, že ČEZ je obrovská, neprůhledná polostátní mašinerie, kde se ztrácí nejedna koruna daňového poplatníka. Elektronická evidence tržeb je mi ukradená a debatu o ní nesleduji, o islámu vím celkem kulové a čínský prezident je mi vrcholně nesympatický. Zkrátka vím, že nic nevím. Tak a teď jděte a s těmihle názory strhněte davy.

Právě uplynulý víkend jsem strávila se svým rodným bratrem ve svém rodném domě. Byl to pohodový, fajnový a nicnedělací víkend. Ovšem v jedné věci jsme měli smůlu – a to v sobotních vycházkách.

Po sobotním obědě jsme si řekli, že půjdeme ven. Venku svítilo sluníčko a bylo příjemně, na obloze sem tam nějaký ten mráček. Nakonec se náš odchod ještě cca o půl hodiny opozdil. To už venku nesvítilo sluníčko. Zhruba deset minut poté, co jsme vyrazili z domu, se strhnul opravdu úctyhodný ceďák. Naštěstí jsme byli vybavení, a tak jsme vytáhli z batohu příslušné propriety a v procházce pokračovali. Déšť po chvíli ustal a zbytek procházky jsme strávili bez úhony.

Naše kroky vedly také kolem malého přístřešku s ohništěm, který stál hned u lesa. „Co kdybychom si tady večer opekli buřty?“ Vyjádřila jsem určitou skepsi ohledně počasí, ale když jsme si ověřili, že les nepropršel a dříví je tedy prakticky suché, svolila jsem. Mezitím už opět začalo svítit sluníčko.

Sluníčko svítilo přesně tu hodinu a půl, co jsme seděli s knížkou doma. Jakmile jsme se zvedli, připravili si potraviny na cestu a vyrazili, už se opět honily mraky.

Co vám budu vykládat, sotva jsme dorazili na místo, začalo lít znovu. A tentokrát i s blesky a hromy. V jednu chvíli byl déšť dokonce tak hustý, že se nám úplně ztratil z výhledu obzor a protější kopce. Zhruba po půl hodině to naštěstí přestalo, mohli jsme si opéct donesené buřty, konstatovat, že žhavé uhlíky vypadají jako nějaký šetřič obrazovky (jak se nám ta přirozenost ale otočila!) a vyrazit na cestu.

A tehdy se stalo co? Ano, správně – začalo pršet! Pravda, tentokrát už jen drobně, ale přece.

Byl to pech, ale také příjemné poučení. Občas je dobré zmoknout a pak moct mít radost z tepla a sucha. Člověk pocítí, že je přeci jen ještě tvor z masa a kostí, který žije v přírodě. Málokdy zažijeme přítomnost živlů takhle blízko a málokdy si dopřejeme ono obyčejně krásné štěstí skutečnosti, že máme střechu nad hlavou. I když tedy náš sobotní program byl, jako když se pejsek s kočičkou věšeli na šňůru, jako se věší prádlo (taky jim co chvíli pršelo), tak to byla hezká připomínka: jsme přes všechnu techniku stále součást přírody. A ta tam někde venku, za hranicemi našich velkoměst, pořád ještě je.