Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.
Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.
To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.