Rubrika: Zápisník

Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.

Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.

To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.

Minulý víkend jsem byla ve Vídni a byla to moje první cesta do německy mluvících zemí. Tedy nenechte se mýlit, v německy mluvících zemích jsem samozřejmě už byla, ale vždycky to bylo po cestě někam jinam, třeba do Itálie nebo do Francie. (To svědčí o tom, že mě německý kulturní okruh nikdy příliš netáhl. Němci mají sice krásnou vážnou hudbu, literaturu i filosofii, ale nemají, abych tak řekla, styl.) Tentokrát byl můj cíl Vídeň, údajně jedno nejpříjemnějších měst k životu. Jaké jsou moje sensibilské dojmy?

Vídeň je město, které se neostýchá ukázat, že bylo hlavním městem velkého císařství. Toto císařství se pro změnu neostýchalo kompletně vybourat centrum a cele ho přestavět do obřího, pompézního, neoklasicistního, imperiálního stylu. Všechno tam je dokonale zorganizované, velké, ba přímo obrovské, majestátní, navzájem si podobné, mocné. Je v tom typicky německý (no dobře, rakouský) řád – v muzejní čtvrti prostě jsou všechna muzea a hotovo. Muzeum přírodních věd a muzeum kunsthistorické jsou dvě identické budovy, které stojí proti sobě a mezi nimi se tyčí vpravdě gigantický pomník Marie Terezie. Vídeň na vás volá: „Hele, kolik máme peněz, tohle si můžeme dovolit! Zíráte, co? Od nás se odtrhnout, to si netroufnete!“ Všechno je tam větší, všechno je tam majestátnější, všechno je tam v jednom stylu. A taky tam chodí po ulicích strašně moc Mozartů.

Vídeň je moc hezké město. Je krásné, že se drtivá většina památek nachází v centru, takže je obejdete pěšky za den. Ale… něco tam chybí. Chybějí tam malé, křivolaké, umolousané uličky, staré a ještě starší domy, neorganizovaná ruka středověku, malebná ruka renesance a načančaná ruka baroka. Z Vídně nemáte pocit města, ve kterém se někam schováte a schoulíte a kde na vás zničehonic vykouknou malá a roztomilá překvapení. Ve Vídni tak nějak chybí malé věci. Všechno je tam velké, případně ještě větší.

Shrnuto, podtrženo: byl to moc krásný zážitek a jsem velmi ráda, že jsem Vídeň viděla. Vyražte také, když budete moct, opravdu to stojí za to. Ale romantiku staré Prahy nečekejte. Na tu musíte zůstat doma.

Nemám ráda muzikály. Pohádky většinou nejsou můj šálek čaje. Jsem zásadně proti dabingu. A co se nestalo: viděla jsem Prince egyptského, americkou muzikálovou pohádku, v češtině. A líbilo se mi to!

Jsem přesvědčená, že za to mohou výjimečné kvality filmu. Je mu téměř dvacet let a lidé mojí generace na něm nezřídka vyrostli, ne však já, čekalo to na mě až do dospělosti. Princ egyptský zpracovává velmi ošemetné biblické téma, totiž vyvedení Izraelitů Mojžíšem z Egypta. Zpracovává ho však citlivě, působivě a velmi povedeně. Zde je pár důvodů, proč se na film podívat:

1) Hudba. Písně v muzikálech většinou vnímám jako obtěžující vložku, kterou musím přetrpět a pokud možno už nikdy se k ní nevrátit. Tady je to jiné. Každá píseň (mimochodem, autor je Hans Zimmer) je jiná, barvitá, nástrojově bohatá, dýchající exotikou a nazpívaná zpěváky s opravdu příjemným hlasem. Šokovalo mě, že píseň, kterou v originále zpívá izraelská zpěvačka, ji nazpívala i v češtině. A hlavně: písně jsou přebásněné natolik dovedně, že jim v češtině nechybí vůbec nic. Garantuji vám, že z poloviny budete mít husí kůži. Let it go je oproti tomu popová limonáda, ale to je podle mého názoru vlastně celé Ledové království. Bez urážky, prostě mě nějak minulo.

2) Citlivá akce. Až na jednu, dvě scény (třeba košík plovoucí po řece) je ve filmu veškerá akce zobrazena velmi citlivě a decentně. Dovedu si představit, že egyptské rány by se daly rozmáznout na půl hodiny takovým způsobem, že by celý film úplně zabily. Tady jsou shrnuté v jedné písni a místo toho je tam propracovaný vztah Mojžíše a Ramsese a jeho vývoj. Mnohem lepší investice. Plusové body si také zaslouží zobrazení Hospodina a jeho pobíjení prvorozených. Velmi oceňuji, že se tam neobjevuje žádný anděl s plamenným mečem!

3) Úprava předlohy. Uznávám, že je ve filmu dost nepřesností. Pochybuji, že Egypťané měli za otroky jen Izraelity, a také si nemyslím, že by se k nim chovali až zas tak špatně (proto si také později na poušti Hebrejové tak stěžují a vzpomínají na dobré jídlo a jistoty Egypta). Principiální odpor k otroctví je v téhle době naprosto mimo, Mojžíš by si těžko pamatoval píseň, kterou slyšel jen jako novorozenec a tak dále. Áron je prakticky nahrazený Mojžíšovou manželkou Siporou, do hry vstupuje jeho sestra Miriam (vlastně nevím, jestli takovou sestru vůbec měl), ale to se vše dá skousnout a má to svůj důvod. Pikantní detail na konec: film končí tím, jak Mojžíš schází z hory a nese v rukou Desatero, které mu dal Hospodin. Podle biblické předlohy by mě najít Izraelity, jak uctívají zlaté tele, které si mezitím stihli vyrobit. Mojžíš následně desky vzteky rozmlátí o zem a pak musí jít pro další… chápu, že tohle vynechali.

4) Náboženskost. Film pojednává cele náboženské a velmi velké téma. A světě drž se, ono zůstane náboženské i velké! Ale – opět – velmi citlivě. Není to šílená náboženská agitka, ale hlavně to není ve stylu „jo, byl to magor, historicky to přeci bylo takhle“. Ne, mytologické téma je zpracováno mytologicky. Ohnivý sloup prostě je ohnivý sloup a hořící keř je hořící keř. Unikátnost monoteistického židovství bez obrazů je zde krásně vystižená a antropologicky víceméně korektně vykontrastovaná s obrazovým polyteismem Egypťanů. To vzhledem ke svému vzdělání velmi oceňuji.

Princ egyptský je podle mého názoru až na pár prvků (například naprosto debilních egyptských kněží) velmi kvalitní pohádka – a rozhodně více než plnohodnotná konkurence Disneyho (je prací studia Dream Works). Myslím, že vím, na co se příště kouknu s neteřemi. Víc takových filmů, na kterých je péče jim věnovaná tolik vidět!

Jak moji věrní čtenáři, tak moji přátelé o mně dobře vědí, že jsem těžký frankofil. To je nicméně jen část pravdy, protože mám ještě druhou slabost – a ta, byť je zcela jiného charakteru, není o nic slabší. Jmenuje se Anglie.

Nenechte se mýlit, nikdy jsem v Anglii nebyla a ani to není nějaký můj velký sen (vizte ten rozdíl: ve Francii jsem byla čtyřikrát, pokaždé to bylo úchvatné a vždycky tam chci znova). Ale miluji, abych tak řekla, anglickost. Je to ve zkratce všechno, co si představíte, když se řekne „Britové“ nebo „Británie“ (velmi trefně je to postiženo ve filmu Asterix v Británii). Černý čaj s mlékem, suchý humor, zdvořilost, konzervativnost, důraz na soukromí, jemně kopečkatou zelenou krajinu s velkými stromy, britskou angličtinu. Vím, je to stereotypní. Ale já na to říkám jen: ach, anglickost.

Moje nejoblíbenější knihy napsali Angličané, moje nejoblíbenější filmy a seriály jsou britské, humor, kterému se směju, až se za břicho popadám, je suše anglický (za takový pokládám i tolik specificky české Cimrmany) a sem tam odněkud po anglicku zmizím. Britskou angličtinu považuji za nádherně zpěvnou, melodickou a libozvučnou – a kdo mě slyšel mluvit anglicky, ví, že se o něco takového snažím, protože americká angličtina je oproti tomu úplně… není tak hezká. Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Oscar Wilde, George Bernard Shaw, Virginia Woolfová (pomiňte, prosím, případný irský původ). Králova řeč, Pýcha a předsudek (míněn seriál od BBC, nikoli film s Keirou Knightley!), Jak je důležité míti Filipa, Jistě, pane ministře. Ach, anglickost.

Britové se do své kultury otiskli jako bytosti roztomile introvertní, zdvořilé a svým zvláštním způsobem jemné a jemnocitné. Mají rádi věci tak, jak vždycky bývaly, cení si samoty a soukromí, nepřehánějí a nedramatizují, nosí s sebou deštník a o páté pijí čaj. Vyjadřují se zdvořile, tak trochu oklikou a zlehka, jako kdyby dovedli mluvit po špičkách. Konverzují o počasí, které je vždycky hezké, a oplývají břitkou ironií, ze které suchost, abych tak řekla, přímo kape.

Taková národní povaha s tou mojí krásně souzní. Moc ráda se proto kochám perlami anglické kultury a užívám si své drahé anglickosti. Prosím, neberte mi ji logickými argumenty, že takhle to tam vypadalo tak možná v 19. století ve vyšší střední třídě v Hertfordshiru a kdo ví, jestli vůbec. Vím o tom. A možná to je důvod, proč se mi do té Anglie až zas tak přehnaně nechce.

Jakmile jsem spatřila téma tohoto týdne, ozval se ve mně hlásek: svět, který nás obklopuje, neexistuje, existuje jen svět, který nás tvaruje, vtiskuje se do nás a neseme si ho s sebou. Světa, který by nás jenom obklopoval, je strašně málo, pokud vůbec je…

A tak jsem mu dala vytrysknout na povrch.

Naše prostředí má na nás velmi hluboký, ba přímo určující vliv. Je velký rozdíl, jestli žiju v Praze nebo na samotě u lesa. V Praze se musím přizpůsobovat velkému množství lidí, kultuře, spěchu, lidem ze všech koutů světa, lidem, kteří se oblékají jako papoušci nebo mají zelené vlasy. Na samotě u lesa mě tvaruje samota, příroda, klid, ticho, zpěv ptáků a šumění stromů, ale také třeba nuda, nedostatek civilizace a statičnost. Jsou to dva natolik různé životní styly, že jejich výsledkem budou dva do určité míry různí lidé.

Svět, který nás obklopuje, si zároveň neseme vevnitř s sebou. Říká se, že lidé, kteří v sobě mají pořádek, ho dělají i kolem sebe. My tvarujeme svět, svět tvaruje nás. Žít v hezkém prostředí je potřeba, která když zůstane nenaplněna, něco nám schází. Když jsem se v úterý vrátila z třídenního pobytu v Lázních Kynžvart, bylo to víc než zjevné: lázeňské budovy byly hezké zvenku, ale k uzoufání ošklivé zevnitř. Úplně mě to drtilo. Zcela jiný pocit ve mně vzbuzuje můj pokoj, ve kterém se mi líbí. Nebo: na bakaláři jsem byla moc spokojená s budovou, ve které jsme sídlili, líbilo se mi tam. Na magistru jsme v budově, která – aniž bych jí chtěla nějak lichotit – je fakt hnusná. Rozdíl je to nebetyčný.

Jaký z toho dělám závěr? Velmi jednoduchý: my jsme ve světě a svět je v nás. Čím víc jsme se spolu sžili, tím víc jsme do sebe vzájemně zapustili kořeny. Svět, který by nás jenom obklopoval, je ve srovnání s tímto světem v nás, vlastně nepodstatný.