Archiv rubriky: Život s vysokou citlivostí

Před časem jsem napsala článek o HSP, vysoce citlivých lidech, ve kterém padla zmínka o typologii osobnosti nazvané MBTI neboli Myers-Briggs Type Indicator (kvalitní info k nalezení zde). O tuto tematiku se objevil určitý zájem, který mě inspiroval, a tak jsem se rozhodla se o svá čtyři písmenka podělit.

MBTI rozlišuje čtyři rysy, a to vždy ve dvou pólech (např. introverze-extroverze). Je proto logické, že výsledkem je 16 typů, tedy všechny kombinace, kterých lze se čtyřmi rysy dosáhnout. Nejvzácnější z nich je kombinace INFJ: introvertního, intuitivního člověka s převahou cítění, který ale má rád ve věcech pořádek a dotahuje je do konce. Vítejte ve světě typu, který ve světové populaci tvoří pravděpodobně méně než jedno procento.

INFJ je typ neobyčejné populární. Nedá vám příliš mnoho práce, abyste narazili na články typu „5 způsobů, jak se potkat s INFJ“, kde se píše o „INFJ, vzácných modrých diamantech osobnostních typů“. Internetová komunita typu INFJ je svou rozsáhlostí naprosto nesrovnatelná s jakýmkoli jiným typem a totéž platí o různých vtipech, obrázcích, blozích (ehm) a podobně. Soudím, že je to proto, že si připadáme nepochopení a opuštění, a tak se shlukujeme na internetu.

Co k nám ostatní lidi táhne? Podle popisu jsme milí, altruističtí, empatičtí a vidíme do lidí způsobem, který je nám samotným záhadný. Jsme strašlivě idealističtí, ale zároveň tyto ideály rádi přenášíme do praxe, protože jsme organizovaní, disciplinovaní a hluboce oddaní zároveň. Jsme mimořádně citliví na kritiku, perfekcionističtí, umělečtí, inspirativní, věrní, toužíme po autentičnosti, originalitě a hloubce. Náš vnitřní svět je natolik složitý, že se v něm nevyznáme ani my sami – o to líp se ale vyznáme v lidech okolo. A ti nás za to mají rádi, protože si připadají pochopeni.

INFJ jsou tajuplní a exotičtí. Je jim nepříjemné rozebírat své osobní záležitosti, ale když projevíte zájem, najednou nemluví o ničem jiném. Umějí se chovat neobyčejně extrovertně, ale někdy jsou katastroficky samotářští a když nemají dost soukromí, vybuchují (to ostatně dělají i při různých jiných příležitostech – třeba když jim někdo nabourává jejich ideály). Jsou otevření i uzavření, filosofičtí i emotivní, podivní, tajemní, sniví. Ubíjí je, že jsou osamoceni, ale na svou jedinečnost a odlišnost nedají dopustit. Často přemýšlejí nad řešením všech světových problémů, ale vlastně neumějí vyřešit ani ty svoje. Pěkné modré diamanty. Je krásné moct je obdivovat za sklem, ale když si představíte, že jste za tím sklem vy… zas takový med to není. Minimálně si občas připadáte jako blázni – na což jsou ostatně i vtipy: „Často v poslední době uvažuji nad tím, jestli jsem úplně šílený, nebo jenom INFJ.“

A teď mě omluvte. Musím dopřát svému třetímu a čtvrtému já trochu vzduchu, dojmout se nad zázračností zeleného listí a vyřešit nějaký ten globální problém.

Dá se říct, že mise tohoto školního roku je – a snad i bude – v mém životě převratná. Mým cílem bylo naučit se kašlat na školu a povinnosti a víc odpočívat, protože úzkostlivý stresař jsem byla dost dlouho a už jsem toho měla plné kecky. Musím říct, že jsem se tohoto úkolu zhostila svědomitě (jako ostatně jakéhokoli jiného úkolu…) a záhy jsem začala zaznamenávat první úspěchy. Zde jsou mé výsledky, inspirace pro všechny lidi podobných povah a zdroj pobavení pro všechny lidi povah odlišných. Hleďte, co jsem se naučila a co nemusí být samozřejmé!

1) Chodit pozdě na akce, které začínají se zpožděním. Pravda, obnáší to stále ještě velmi přesné propočty plánovaného zpoždění a nezřídka procházky kolem místa určení, ale i tak!

2) Odsunout školu na okraj zájmu. Nad špatnými přednáškami jsem se rozčilovala pořád stejně nebo dokonce víc, to přiznávám. Ale když vidím, že mi předmět nic nedává, tak ho prostě odfláknu. Ano, odfláknu! (Nebojte, neunesli mě mimozemšťani, jsem to pořád já.)

3) Odpočívat, i když mám nesplněné povinnosti. Když mám chuť nic nedělat, tak prostě nic nedělám. Podstatně víc koukám na filmy, pustila jsem se ve velkém do Pratchetta, začala jsem si po dlouhé době jen tak kreslit, založila jsem si blog. Přestože bych právě teď mohla číst knihu na diplomku nebo spoustu věcí zařizovat, tak si jen tak píšu. Tedy můžete třikrát hádat, co půjdu dělat, až to dopíšu, ale… stejně!

4) Něco si koupit pro radost. Tohle jsem nikdy neuměla. Nikdy. Teď se to učím. Je to neuvěřitelné, ale ve svých třiadvaceti letech jsem si poprvé v životě koupila knihu – prostě proto, že jsem ji chtěla. To byla velká premiéra, obzvlášť pro mě, takového knihomola. Nikdy předtím jsem si knihu nekoupila. Vždycky jsem jen brakovala knihovny a do knihkupectví chodila kupovat leda dárky nebo pobuřovat chechtotem nad blbostí některých vystavených titulů – ale to jsem zase svého času dělala docela často.

5) Probudit umrtvené smysly. Myslím tím smysly takříkajíc na blízko, tedy ty opravdu echt fyzické, které jsem dokázala na mnoho let prakticky dokonale vytěsnit. Učím se vychutnávat dobré jídlo a experimentovat s ním, učím se koupit si něco dobrého, když na to mám chuť (byla jsem naučená nemít chuť tak, že jsem ji opravdu skoro nikdy neměla). Učím se znovu čichat ke květinám, hladit kůru stromů, mít ráda voňavé věci a objímat plyšáky, zapomenuté to radosti dětství.

6) Dát na první místo lidi a vztahy. Neobyčejně podstatný bod! Na prvním místě nejsou povinnosti a jakýsi podivný abstraktní řád, ale konkrétní lidi. Když mě potřebují, učím se zahazovat povinnosti. Lidé jsou mnohem cennější.

7) Pustit věci z ruky a nezlobit se na sebe. Snažím se, dělám, co můžu, a když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. No a co? Ono to beztak většinou vyjde a stresy s tím nic neudělají tak jako tak. (Tohle mi ale jde obzvlášť pomalu.)

Toť mé sedmero, jímž se pomalu ale jistě béřu ke spokojenějšímu životu – neboť soudím, že každé povaze je třeba jiného receptu (byť hodnoty, které za tím stojí, jsou stále tytéž). Pochybuji, že člověk, který má problémy se sebekázní, by takový návod jako „choď pozdě a víc na všechno kašli“ ocenil. Pro mě jsou to nicméně velké objevy. A nic na tom nemění fakt, že jsou to nade vší pochybnost objevy Ameriky.

To, že jsem tak trochu divná, jsem nikdy nezastírala. Nicméně že pro moji divnost existují škatulky, které se stále ještě vejdou do té největší škatule nazvané „normál“, mě povzbuzuje a uklidňuje. Nedávno jsem (zde) narazila na jednu, která mi odpověděla na mnoho otázek. Anglicky se jmenuje HSP, highly sensitive person, tedy vysoce citlivý člověk.

Vždycky jsem měla problémy s typologiemi osobnosti. Klasické dělení na cholerika a další na mě nesedělo, byla jsem všude a nikde. A takhle to končilo pokaždé. Naučila jsem se nad tím mávat rukou. První zajímavější byl enneagram (rozděluje na 9 typů osobnosti a nádherně ukazuje dvojsečnost všeho), i tam jsem se ale viděla nejmíň u třech typů, které spolu navíc neměly úplně souviset. Jediná typologie, kde jsem se hned napoprvé našla, je MBTI (Myers-Briggs Type Indicator) – o tom mohu napsat někdy příště, budete-li chtít. Teprve teď ale nějak úplněji chápu, proč se mi to dělo. Vysoká citlivost se tak snadno zamění za cokoli jiného!

Vysoce citliví lidé jsou lidé, jejichž mozek funguje trochu jinak než u zbytku populace. Vysoce citlivá jsou i zvířata, která si pak vytvářejí trochu jinou strategii přežití. Je nás 15 – 20 % v populaci a zdá se, že to máme vrozené. Co je to „divné“? Je to jednoduché: reagujeme více a intenzivněji. Zaznamenáme tedy drobné podněty, které jiní nevnímají, podněty příliš silné (příliš rychlé, chaotické, násilné či hrůzostrašné filmy, příliš silné zvuky, příliš blikavá a ostrá světla…) nás naopak zahlcují k nevydržení. Důsledky to má dalekosáhlé.

Nikdy jsem nechápala, jak se někdo může chtít dívat na horory nebo krváky. Příliš hlasitá hudba mě vysloveně ubíjí a když jsem moc dlouho v živé a halasné společnosti, jde mi hlava kolem. Nikdy jsem nechodila na žádné pařby či diskotéky, kofein a alkohol na mě mají účinky takřka abnormální, vadí mi příliš mnoho lidí a velmi mě ovlivňují nálady druhých. Zároveň prožívám všechno tak nějak víc a přehnaněji, doma mě za to co chvíli někdo sprdnul. Snadno vyletím, snadno se rozesmutním, snadno se dojmu, snadno se hodně vylekám. Všímám si detailů a drobných nuancí. Velmi si užívám umění (zejména vážnou hudbu!) a těžko snáším změny. A co je na tom nejlepší: nejsem v tom sama.

Vysokou citlivost jsem v průběhu let zaměňovala za leccos, nejčastěji prostě za přecitlivělost. Dnes už chápu, že nejsem tak strašný cholerik, tak strašný perfekcionista a tak strašně rozervaný melancholik. Že když má u sebe daný typ osobnosti napsán, že se vyznačuje hlubokým prožíváním, že to ještě nemusím být nutně já. Jsem prostě jenom součástí těch dvaceti procent, jejichž mozek pracuje trochu jinak, a tak je potom všechno poněkud silnější. Je to na jednu stranu uklidňující, na druhou mi to dává klíč, jak s tím pracovat. Každopádně až mě budou příště zvát na nějakou pařbu, budu vědět, jak mám odpovědět. Mám na to už i odborný termín.

Před nějakou dobou jsem na internetu narazila na velmi zvláštní typ videí, který se jmenuje ASMR. Překlad téhle zkratky není nijak zářný (z původního autonomous sensory meridian response vznikla samostatná smyslově-meridiánová reakce) a už vůbec se z něj nedozvíte, o co jde. Ale mohu vás ujistit, že samotná videa tento drobný nedostatek vyvažují více než bohatě.

Jedná se o videa založená na skutečnosti, že lidský mozek pozitivně reaguje na určitý typ tichých zvuků, jako je napříkald šeptání, jemné ťukání nehtů na dřevo nebo vískání kartáče na vlasy. Jak taková pozitivní reakce vypadá? Nejčastěji se popisuje jako jemné brnění a mrazení kolem páteře a to je, myslím, docela přesné. Videa jsou velmi pomalá a klidná a nezabývají se žádnými velkými idejemi. Zpravidla v nich najdeme hlavní aktérku (ženský hlas se prý na jemné šeptání hodí lépe), která provozuje nějakou velmi jednoduchou činnost – češe si vlasy, něco šeptem vypráví, otáčí stránky knihy nebo prsty ťuká na celkem libovolný předmět. Důležitá je okolnost, že jsou videa uzpůsobená pro obě uši – zvuk se tak přelévá z jednoho sluchátka do druhého a máte pocit trojrozměrného zvuku.

Nejdřív jsem si říkala, co to má zase být. Někdo šeptá ve videu a dělá tam nějaké zvláštní kejkle s kartáčem na vlasy a to má být jako ono? Ale pak jsem se na pár videí podívala a ejhle, najednou byl večer pryč. Něco tak uklidňujícího, uvolňujícího a příjemného se jen tak nenajde. „Mrazení kolem páteře“ je opravdu velmi nedostatečný popis pocitu, který videa ASMR vyvolávají. Nenapadá mě, jak to popsat lépe. Snad jen: je to prostě skvělé.

Perfekcionisté bývají celkem milí lidé. Ovšem jen do chvíle, kdy se dopustíte nějaké chyby – a ta chvíle na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Protože perfekcionista vidí chyby všude a všechny jsou největší.

Jedno vás před perfekcionistou chrání: bývá totiž daleko přísnější k sobě než k ostatním. Nic, co udělá, mu není dost dobré. Na zkoušku není nikdy dostatečně připraven, čelo se mu rosí úzkostí, když nepřečetl všechno, co přečíst měl, nebo když si po sobě nestihl zkontrolovát seminární práci alespoň pětkrát. Je nejlepší ve třídě? V ročníku? Na škole? Všechno málo – někde, třeba v nějaké zapadlé vesničce v Himalájích, je jistě někdo, kdo je chytřejší nebo nadanější než on. Po koncertě, na kterém perfekcionistovi všichni náramně tleskali, si strhá vlastní výkon takovým způsobem, že ho ani vlastní učitel hudby nepozná. Každý vlas, který v perfekcionistově účesu není přesně tam, kde být má, je ohromným kazem v jeho vzhledu, a oblečení, které je o trochu větší, ho dovádí k šílenství.

To na sobě ovšem perfekcionista nedává znát, protože k dokonalosti patří také to, že je navenek milý, sympatický, usměvavý a vtipný. Čas od času, když už ho znáte lépe, se ale stane, že jeho po dokonalosti toužící srdce vyhřezne na povrch. Tehdy se stává ze sympatického a příjemného člověka zuřící fúrie. Radím vám dobře: nepokoušejte perfekcionisty!

Zkoušeli jste někdy mluvit anglicky před perfekcionistou-lingvistou-hudebníkem? Nezkoušejte to! Všechno, co řeknete, bude fatálně špatně. Perfekcionistovy uši uslyší všechno a toto všechno mu ty uši málem utrhne. Také před perfekcionistou nikdy nesrkejte ani nemlaskejte (moje neteře by mohly vyprávět) a dávejte si velký pozor, abyste nic nerozlili, nikde nenadrobili a lžící příliš netřískali do talíře. Nádobí, které jste umyli, ukliďte dřív, než k němu perfekcionista přijde a podrobí ho detailnímu zkoumání. Výsledek by vás nepotěšil. Přehrabovali jste se perfekcionistovi ve věcech a myslíte si, že jste všechno pečlivě vrátili na původní místa, takže se nic nepozná? Omyl, přátelé – pozná! A to hned. A pak běda tomu, kdo to provedl. Perfekcionistova měřítka pro pořádek jsou míle a míle za těmi normálními, všechno má své na milimetr přesné souřadnice. Necháváte ležet časopisy jen tak ledabyle na stole, a to dokonce tak, že nekopírují pravé úhly stolu? Používáte na pití jiný hrneček, než je ten váš, nebo si dokonce nevšimnete, že používáte ten perfekcionistův? Zbývají po vašem úklidu na parketách smítka? Máte ve svém slohu chybu? Posunul se vám náhrdelník tak, že je zapínátko vepředu? Tragédie, tragédie, samá tragédie. To všechno jsou největší chyby, které můžete před perfekcionistou udělat. A pak samozřejmě ještě zhruba pět tisíc dalších.

Je ovšem třeba si uvědomit, že spolupráce s perfekcionistou má i své kladné stránky. Děláte s ním společně na nějakém projektu? Pak máte úspěch předem zaručen. Perfekcionista nezná slova jako „odbýt“ nebo „nestihnout“. Práci odevzdává v termínu, vypracovanou do posledního detailu. Chodí včas, drží slovo, neprokrastinuje a když uklidí na bytě, vše jen září. Nechte perfekcionistu zorganizovat nějakou akci a bude dokonalá. Vezměte si ho do skupinky flákačů a on, i když bude brblat a nadávat, to odpracuje za všechny. Protože perfekcionista je dříč a odpočívá, až když je všechno hotovo.

Proto, prosím, nedrážděte perfekcionisty. Vidět všude největší chyby, věřte mi, to není snadný život. Až tedy příště uvidíte člověka s milým úsměvem, dokonale upraveným zevnějškem, nejlepšími výsledky ve škole a hromadou diplomů z jiných disciplin, mějte s ním soucit. On za to nemůže.