Když jsou vzpomínky příliš živé

Všichni, kdo mě znají, to vědí. Moje paměť je dobrá, až výborná. Někdy se předhání, až jsou z ní lidé šokovaní, jindy se chová tajemně, že by ji za šestý smysl zaměnil, občas je zase úplně normální a zapomíná jako divá (zpravidla když jde o něco jako „nezapomeň koupit mlíko“). Funguje ale tak intenzivně, až mi to občas přestává být milé.
Pamatovat si tolik věcí totiž nutně znamená být neustále zavalen vzpomínkami; vzpomínkami často tak živými, že vás doslova přenesou o pár let nazpět. Mnohdy jsou to vzpomínky bolestné, mnohdy šťastné – ty ovšem mohou být v konečném důsledku ještě o něco horší. Když se cítíte vcelku normálně (nebo dokonce otupěle a nanicovatě), nezažíváte zrovna nic zajímavého ani jímavého a zničehonic se na chvilku převtělíte ve své šťastné patnáctileté já, které prožívalo emoce tak intenzivní, že si najednou připadáte jako polomrtví – jaké to asi bude mít důsledky?
Moje paměť navíc funguje ve zvláštní shodě s průběhem roku, jednotlivá životní období se mi tak pravidelně vracejí spolu s příslušnou roční dobou. Každý leden a únor tak poslouchám stejnou hudbu a v listopadu vždycky zapaluji stejnou vonnou tyčinku. Protože se prostě cítím stejně. Alespoň na chvilku, každý rok.
Nezlobte se proto na mě, kdyby se vám zdálo, že se během roku v tutéž dobu vždycky tak trochu opakuji. Není to úplně moje vina – to mě jen přišly navštívit vzpomínky a neobtěžovaly se zaklepat. Dělávají to často a na mé stanovisko se neptají. Stejně jako se neptají, jestli mě ten dlouhý citát z filmu nebo to, že hudbu k baletu Šípková Růženka napsal Čajkovskij, doopravdy zajímá.

13 odpovědí na “Když jsou vzpomínky příliš živé”

  1. Moje paměť je stále sloní  – tuším, že se to tak říká. Pamatuju si všechno- snad i vůně jednotlivých událostí. Někdy je to bída, vzpomínka zabije to hezké. Ale s tím už snad nic neudělám, počkám na stáří…

  2. To je opravdu zajímavé, že se ti jednotlivě vrací životní období, dosud jsem o ničem podobném neslyšela :)..

    Má paměť mě čas od času přenese na nějaké oblíbené místo, skoro vždy za letního počasí, dokonce jsem se párkrát přistihla, že jsem na pár vteřin schopná vnímat i vůni, kterou mám spojenou s určitou chvílí, jenž pro mě byla tehdy podstatná.

  3. U mne je to asi jako u ostatních lidí: Pamatuju si spoustu nesmyslů, které jsem se kdysi naučil a odnaučit se je nelze – třeba sestavu fotbalové Itálie z mistrovství světa 1978, kdy jsme se z ní na základce s kamarády zkoušeli, nebo celé jméno prvního mongolského kosmonauta, které jsem potřeboval do jedněch "nedělních miniglos" na gymplu. Bohužel, tyhle informace (a mnohé jiné podobné) od té zabírají potřebné paměťové buňky pro něco užitečnějšího, což je prakticky cokoli :-).

  4. [1]: Ano, říká se sloní 🙂 A jestliže si pamatuješ skoro všechno, tak to ti tedy opravdu nezávidím; to musí být velmi těžký úděl.

    [2]: Ne že by nebyla praktická, to nepopírám, ale jak píšu – má to taky dost záporů.

    [3]: Vrací se mi naštěstí jen některá, zpravidla ta hodně výrazná. Zaplať pánbůh, že aspoň tak, protože kdyby se mi mělo vracet všechno… to by se fakt nedalo.
    To je hezké, já mám paměť časovou a ty místní – jak to máme pěkně rozděleno 🙂

    [4]: Nojo, nesmyslů, těch se v paměti najde! První mongolský kosmonaut, to je taková kuriozita, že za to skoro stojí 🙂 Taky takových pár mám. Kupříkladu vím, jak se německy řekne úzký rozchod kolejnic (a to německy téměř vůbec neumím) nebo si z biologie pamatuju slavné pojmy synsacrum a pygostyl (nějaké srostlé ptačí kosti či co). O těch jsem se v článcích už několikrát zmiňovala, zpravidla právě jako o zástupcích kategorie blbostí, co si je člověk zapamatoval a už to nejde zpátky. Tak aspoň k něčemu jsou dobré 😀

  5. Vida, tak možná není až tak špatné neustále něco zapomínat. Ne že by se mi to hodilo i se slovíčky do italštiny…
    Vracení se okamžiků a nálad, o kterém píšeš, mám spojené hlavně s vůněmi. Závan parfému, vymrzlého vzduchu nebo té správné svíčky mě dokáže přenést o x let zpátky. Ale většinou to bývá krásné. 🙂

  6. [8]: Jo, vůně jsou na tohle hrozně silné – taky znám velmi příjemné výlety třeba po závanu skořicových žvýkaček nebo parfému. Zajímavé je, že ta horší půlka zpravidla nemá s vůněmi nic společného… Těžko říct, co to o mozku vypovídá. A s těmi jazyky – když jsem se učila pár semestrů německy, měli jsme tam jedno cvičení, ve kterém jsme měli říkat, co nejčastěji zapomínáme. Chvíli jsem úporně přemýšlela a pak po všech těch "jména", "čísla", "obličeje" od mých spolužáků ze mě vypadlo "Ich vergesse nicht so viel." 😀

    [9]: No vida, aspoň někdo 🙂

  7. Posledni dobou mam pocit, ze si toho pamaruji cim dal měně…jinak co se týče ruznych blbosti a kuriozit, těch si pamatuji hodně….Jinak jsem nedavno cetl o člověku, který měl tak fenomenální pamet, ze to bylo pro nej prokleti ( rusky novinář Seresevsky). Dodavam, ze knihu, kde se to pise v jedne z kapitol  napsal holandsky autor a vyšla nedavno…

  8. [11]: Tak naštěstí takhle fenomenální paměť nemám (uf!), ale pointu knihy, myslím, chápu velmi dobře… a co se týče toho pamatování čím dál méně, taky mám ze sebe občas takový pocit. A třeba moje máma… musela jsem jí poměrně dlouho vysvětlovat, že kdyby ve svém věku dokázala pořád ještě zarecitovat celou Baladu o námořníkovi, tak by snad byla přírodní úkaz 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.