Nemoc jako laskavé napomenutí

Inspirace k tomuto článku ke mně, abych tak řekla, přišla sama od sebe a zcela bez pozvání. Je to tak: spolu se slušnou dávkou virů jsem ulehla do postele a od včerejška nedělám celkem nic jiného. A to by bylo, aby mě k tomu zase nenapadlo něco, co by vydalo na článek.
Je tomu zhruba rok, co jsem četla skvělou knihu o psychosomatice, kterou od té doby všem doporučuji (Jan Hnízdil: Mým marodům). Měla by to být skutečně povinná četba, neboť je velmi cenným náhledem na nemoc. Nebere nemoc jen jako útok nepřátelských zelených minipotvůrek s deseti nohama, kladivem a špičatými zuby. Ne, bere nemoc jako laskavé napomenutí, kterým nám naše tělo dává najevo, že s ním nezacházíme tak, jak bychom měli. Bolení zad, migrény, různé syndromy, úzkosti a poruchy imunity, nad kterými tradiční medicína zpravidla bezmocně krčí rameny, jsou přesně takovými signály. Tělo nám říká: už nemůžu, přetěžuješ mě. Ať už to přetěžování znamená práci čtrnáct hodin denně a strašlivě moc stresu, deset dětí a nemožný manžel k tomu, špatný vztah s rodiči nebo cokoli jiného.
Jaká je cesta k uzdravení? Těžká. Jsme zvyklí zajít k doktorovi, následně do lékárny, polknout prášky a pokračovat v životě tak jako doposud. To nám čím dál dokonalejší prášky umožňují. Jenže jediný důsledek toho, že budeme například pořád brát analgetika typu Ibalgin, je ten (tedy kromě zničeného žaludku), že příčina našich potíží může nerušeně pokračovat v rozletu. Za nějaký ten pátek nás tedy čeká repríza, a to pravděpodobně s ještě většími grády.
Svoje ležení v posteli si tedy užívám. Díky za tu zprávu. Zařídila jsem se podle toho.

O mé lásce tanci

V mém životě je mnoho lásek. Hudba, literatura, příroda, Francie a další a další. Ale dnes chci mluvit o něčem, čemu poměrně dost lidí v mém okolí nerozumí: o tanci. A to o tanci klasickém: standardním a latinsko-americkém.
Nevím, jetli znáte ten pocit, když začne hrát hudba a vy ji najednou cítíte v celém těle. Každý sval souhlasí s rytmem, který slyšíte, a cítíte, že kroky daného tance jsou pro tu hudbu tak dokonale přirozené, že to snad ani víc nejde. Tanec není pouze na hudbu, tanec JE hudba, hudba prožitá a vyjádřená pohybem. Každý z tanců má svou atmosféru, svou emoci. Romantický waltz, kdy plujete parketem jako labuť, temperamentní tango s prudkými pohyby a ostrými kroky, veselý a dovádivý quickstep… a latina se svými nedostižnými bubínky! Ten rytmus doslova zvedá ze židle, z té hudby sálá sám život. Vždy, když slyším sambu, musím vynaložit velké úsilí, abych zůstala sedět, mám-li, protože mám chuť tančit, tančit a protančit troje střevíce. (U mých současných tanečních bot by to ovšem nebyl, vzhledem k tomu, jak dlouho už je mám, žádný problém.)
Proto mám takovou slabost pro Stardance, byť je to showbusiness par excellence (a taky proto, že ho moderuje oduševnělý a milý Marek Eben). Proto, když jsem začala v sedmnácti pravidelně tančit, bylo to pro mě jako splněný sen. Proto se těším na pondělí, neboť chodím tančit – opět. A to je chvíle, kdy cítím, že opravdu žiju.

Hledání ztraceného jazyka

Mám to veliké štěstí, že v rámci studia právě čtu knihu Chrám i tvrz. Kdo jste o této perle nejvzácnější dosud neslyšeli, vřele ji doporučuji. Je to velikánská bichle, vydaná Pavlem Eisnerem v roce 1946, která nese podtitul Kniha o češtině.
Tak dlouho už jsem nečetla knihu s pocitem dokonalého jazykového požitku! Pavel Eisner je mistr obrovské slovní i mluvnické zásoby, kterou vládne takovým způsobem, o jakém se drtivé většině lidé – včetně mě – může jen zdát. Jeho ostrovtip, jeho schopnost dokonale uhodit hřebíček na hlavičku, jeho obrovské vzdělání a nadání (považte, byl to překladatel ze třinácti jazyků – ano, slyšíte správně, ze třinácti!) vytvářejí z Chrámu i tvrze četbu zábavnou, poučnou, zajímavou, hlubokou a osobní. Pavel Eisner češtinu miluje, miluje ji tolik, že jí věnoval takovouhle knihu. A skutečnost, že jí psal během 2. světové války a že to byl Žid, to ještě umocňuje.
Co se mi však kromě toho při četbě honí hlavou, už tak veselé není. Kam se poděl nádherný jazyk páně Eisnerův, jazyk pestrobarevný, s jemnými odstíny, plný chutí a vůní? Kam se poděla údernost jeho dokonale vypointované větné skladby? Proč už dnes nevytváříme texty, které by snesly byť jen srovnání s tímhle jazykovým da Vincim?
Pavel Eisner tak ve mně vzbouzí jak smutek a nostalgii, tak lásku k jazyku, zápal takřka vlastenecký, byť se tomuto slovu zpravidla vyhýbám jako čert kříži, touhu naučit se té půvabné bytosti jménem čeština porozumět alespoň z poloviny tak, jako jí rozuměl on. Neboť co jiného je „vlastenectví“, slovo dávno zapomenuté a dnes vzkříšené za vskutku tragických okolností a za vskutku tragickým účelem? Nemáme jako „národ“ společného nic. Nic kromě jazyka, který je naším chrámem i naší tvrzí.

Student roztržený

Říjnová romantika chladných rán, horkého čaje, hřejivého topení, mlhy a padajícího listí je opět tady. A nejen ta: začal nový akademický rok (středoškoláci prominou, ale po těch letech už pro mě prostě v září žádný nový rok nezačíná). Tato skutečnost je však velkou měrou ambivalentní, neboť nezačíná jen akademický rok. Začíná, abych tak řekla, sezóna prakticky všeho (snad s výjimkou svateb). A tak s tradiční říjnovou romantikou přichází také tradiční podzimní pnutí, které hrozí chudáčka univerzitního studenta časově roztrhnout vedví.
Nový akademický rok totiž doprovází:
1) Divadelní sezóna.
2) Spousta kulturních a intelektuálních přednášek pro veřejnost.
3) Festivaly všeho druhu (francouzského filmu, německého divadla…).
4) Koncerty.
5) Přátelé, kteří se opět po prázdninách nastěhovali do svých pražských hnízd.
6) Sezóna tanečních (později sezóna plesová).
7) Pravidelné zkoušky amatérských orchestrů.
8) Stardance. (Ano, do seznamu úplně nezapadá, ale mám pro něj slabost.)
Já vám nevím. Jak se má člověk učit, když se toho tolik děje? A tolik zajímavého a skvělého? Mám chuť se roztrojit, jednu třetinu poslat se učit, druhou obstarávat práci a domácí povinnosti a tou třetí vymetat všechny ty skvělé akce. (Myslím, že tohle pnutí zná asi každý univerzitní student.) Jenomže jak to vždycky dopadne? Na začátku akademického roku chodím semhle i tuhle, ale pak usoudím, že nejsem v Praze od toho, abych se bavila, ale od toho, abych studovala – a je vymalováno. Tak uvidíme, jak se mi to povede vyvážit letos. Musím si připomínat, že člověk není jen od toho, aby studoval nebo pracoval. Má i jiné stránky. A rozpůlit se, či dokonce se roztřetit, nejspíš nebude řešení.
Tedy hurá do toho. Přivítejme nový akademický rok, steré možnostmi, kterými dýchá, na nás čekají.

Jak mluvit s lidmi: o neurolingvistickém programování

Určitě jste si někdy všimli, že s některými lidmi se vám mluví snadno a dobře, zatímco s jinými se musíte velmi snažit a ani potom si nijak zvlášť nerozumíte. Tento jev je jistě velmi složitý a komplexní a bylo by nepatřičně zjednodušující snažit se ho vysvětlit jediným tvrďácky znějícím vědeckým termínem. Ten v něm nicméně hraje určitou roli, a tak bych vám ho dnes chtěla představit.
Stručně řečeno, každý máme svůj vlastní „jazyk“, kterým mluvíme a který do určité míry překrývá s „jazyky“ ostatních. Je mírně přehnané mluvit o celém vlastním jazyku, je to spíš kousek z naší mateřštiny, který aktivně používáme. A o tenhle kousek mi jde.
Věc se totiž má tak, že v těchto kouscích se odráží nejen naše jazykové dovednosti, ale také způsob, jakým vnímáme svět. Lidé orientovaní převážně na zrak totiž budou spíše používat obraty jako „to musím vidět“ nebo „co oči nevidí, to srdce nebolí“ než obraty „tohle nepřekousnu“ případně „mám to v ruce“. Dalo by se namítnout, že to není celá pravda, protože čeština je mnohem bohatší na vizuální metafory než na metafory, abych tak řekla, všechny ostatní. Většina lidí totiž preferuje vizuální jazyk, a tak to mají ti sluchově nebo hmatově ladění o něco těžší (proti slovu „očividně“ nemáme žádné „uchoslyšně“). Nicméně většinou volbu máme a to, co zvolíme, o nás vypovídá. Jinak než zrakově ladění lidé to mají každopádně těžší nejen co do hledání výrazů, ale také společníků: lépe si rozumíme s lidmi, s nimiž prim své oblíbené smyslové oblast sdílíme. Pakliže jsme tedy ti, kteří se na problémy „dívají“ a potřebují si na ně „posvítit“, aby jim to bylo „jasné“, budeme mít pravděpodobně lepší pocit z rozhovoru se stejně laděným člověkem než s tím, který to potřebuje „strávit“. Také je pravděpodobné, že se nám bude lépe učit, podtrháme-li si výpisky různými barvami a namalujeme si k nim obrázky a grafy, než když si je budeme přeříkávat nahlas. A nejspíš se budeme raději dívat na obrazy a kreslit si než hrát na hudební nástroj nebo recitovat poezii.
Cesta k druhým lidem je však snazší, než se může zdát, jen to vyžaduje trochu cviku. Nejsme ve své bublině neprodyšně uzavřeni: stačí, když budeme poslouchat, jak ten druhý mluví, a začneme používat podobné obraty a zdůrazňovat podobné vjemy, případně alespoň omezíme množství a výraznost těch „svých“ (ano, vědomé používání například nějak smyslově orientovaných obratů je ono slavné neurolingvistické programování z nadpisu). Zvlášť ze začátku je to velmi těžké, protože si své kognitivní preference neuvědomujeme, ale cestu k nim máme neustále na očích/na doslech/na dosah ruky a výsledek stojí za to. Protože kdo by nechtěl umět mluvit s lidmi?